Víte to? (Historie, právo, politika)

Přehled stránky:

2. 10. 2014 - A co ženy? - Co chvíli někdo vznese otázku, jak dále se ženami v politickém a veřejném životě. Tu se mluví o jejich emancipaci, jindy zase o nižších platech za stejnou práci než muži, a před každými volbami o nízkém zastoupení žen v politice. Hned se pak dodává, pokud by měly větší zastoupení, byla by i politika kultivovanější, více by se věnovala potřebám lidí, bylo by méně válek a vůbec násilí, protože je to v rozporu s ženským naturelem. ...
13. 3. 2014 - Občan a stát - Jsem občan, aspoň se to říká, českého státu, dříve československého. Nikdo se mě neptal, zda jím být chci. Prostě jsem se tu narodil, stejně jako mí předci, a tím bylo všechno určeno. Podle ústavy a právních předpisů tím pro mě vyplývá řada práv, ale i povinností. ...
13. 3. 2014 - Jedinec a svět kolem - Kdysi hodně dávno, když se podařilo nějakému našemu prapředkovi zachránit před lvem nebo medvědem v úzké jeskyni, kam za ním šelma kvůli své velikosti nemohla vlézt, zdravě se naštval. ...
28. 5. 2013 - Jak dlouho česky? - Protože žijeme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nebo také zkráceně v Česku, mluvíme mezi sebou převážně česky. Tato skutečnost vyvolává až úžasné rozpaky části tzv. intelektuálů, pro něž je to s podivem, a nacházejí desítky důvodů, abychom mluvili jinak. ...
28. 5. 2013 - Les - Vejdeme-li do lesa, mimovolně ztišíme hlas a opatrně, tiše našlapujeme. Je jedno, zda jdeme po cestě, boříme se do vysokého mechu, brouzdáme spadaným listím nebo jehličím, či se snažíme vyhnout suchému klestí nebo obejít mokřiny. Nezáleží, jaký je to les. ...
9. 5. 2013 - Návštěva - Kdo z nás, si neužil návštěvu. Je jedno, zda v roli hosta nebo hostitele. Jako malí kluci jsme se na návštěvy těšili. Bylo nám jedno, zda někam jdeme, nebo někdo přijde k nám. Nevadilo nám sváteční oblečení, většinou právě naopak, cítili jsme se v něm trochu jako dospělí. Ale nejvíce nás lákalo poznání. ...
9. 5. 2013 - Budoucnost hrozí nebo slibuje - Co můžeme čekat od budoucnosti? Většina nás, i když se vyjadřuje velmi skepticky, doufá aspoň v koutku duše, že bude lepší. Aby vzápětí prohodili starý vtip, že na otázku, kdy bude dobře, je odpověď, že už bylo. Naštěstí jsem ve věku, kdy budoucnost už člověka, pro něj samotného, není až tak důležitá, protože už má větší část života za sebou. ...
28. 2. 2013 - Trest smrti, ano či ne - Neznám důvod, proč se prezidentským kandidátům kladla otázka, zda jsou pro trest smrti. Jsme v Evropě, dokonce v EU, a tedy trest smrti je u nás nepřípustný, a to i podle naší ústavy. Také z kandidátů, nikdo neodpověděl ano. Ovšem je fakt, že asi polovina populace by si trest smrti přála obnovit. A to vždy, když dojde k nějaké závažné vraždě, zejména zneužití a zabití dětí či starých lidí. ...
21. 2. 2013 - Způsob či vjem vyjadřování - Je jistě mnoho způsobů vyjadřování. Zcela jiná slova volíme, když jsme na první schůzce s někým, na kom nám opravdu záleží, proti těm, jež se z nás nezadržitelně hrnou při klepnutí se kladivem do prstu, zatloukáme-li do zdi skobu, a následně potom, jak nám kladivo bolestí z ruky vypadne, a v dopadu na zem mu zabrání palec naší nohy. Je úplně jedno, zda nohy levé či pravé. ...
5. 2. 2013 - Vytváření iluzí o společnosti - Hlasitě se prohlašuje, že u nás nastala a je humanita, demokracie, a občané se ještě nikdy neměli tak dobře, jak se mají dnes. Mnohem méně hlasitě se připouští, že je u nás krize, nyní ale nazývaná recesí, dluh státu se blíží dvěma bilionům korun, vše je den po dni dražší, a reálné příjmy občanů klesají. ...
18. 12. 2012 - Není rozumnější si pomoci sami? - Snad každý z nás dostane během týdne několik mailů, kde se píše, že nějaký stát, jindy mezinárodní organizace, pak zase nějaká vlivná osoba, se rozčílili počínáním naší vlády, a zařídí, aby odstoupila, a my od ní měli pokoj. Podobně nás nyní i krmí televize poukazováním na význam exprezidenta V. Havla, který nám údajně přinesl svobodu a vzájemnou lásku. ...
22. 11. 2012 - Jak dál se svobodou? - Chci zmínit dvě věci, které v současné době probíhají, a na nichž má veřejnost zájem. Jsou dostatečně protichůdné, a je k nim i také rozdílně přistupováno. Je to otázka postu v radě Jihočeského kraje pro zastupitelku Baborovou, proti které vystoupil učitel gymnázia a jeho žáci, kteří se pokusili zorganizovat stávku proti ní i na dalších školách. Snad aspoň jednou za hodinu slyšíme z médií, kolik lidí podepsalo proti ní petici. ...
11. 6. 2012 - Rovnost občanů a skoro stokrát proč - Všichni jsme si rovni. Naše rovnost spočívá ve stejných příležitostech, slýcháme, aspoň v posledních dvaceti letech obden, ne-li denně. Že tomu tak je, přesvědčuje nás establishment například stejně vysokým procentem daně z příjmu pro většinu občanů, tj. patnácti procenty. ...
4. 4. 2012 - Reinkarnace - Čím jsi byl dřív? Když jsem známému na jeho otázku vyjmenoval svá zaměstnání, poznal jsem podle jeho výrazu, nepochopení významu toho, na co se tázal. Také mi to hned trochu pobaveně, ale více s nadřazeností vědoucího nad nevědoucím dal vědět. Ptal se, čím jsem byl před svým narozením. Pomyslil jsem, pak se měl zeptat kým a ne čím, ale rovněž okamžitě jsem zavrhl odpovědi, jako embryo, spermie, vajíčko. ...
3. 2. 2012 - Jaký socialismus v 21. století? - Asi jako většina z nás, se snažím najít v předsjezdovém materiálu a diskusi k němu vodítko a náměty, co dál. Pokud jsem dobře pochopil základní cíl tohoto, tak jde o socialismus, a to ten socialismus, jak byl a je prezentován v teorii. ...
13. 12. 2011 - Kalendář - Dnes jsem si měnil kalendář. Tedy ještě neměnil, není konec roku, ale připravoval nový, protože jsem si potřeboval označit termín v příštím roce. Vím, není to moderní, máme mobily, počítač, a já nevím co ještě, co lze používat k tomuto účelu. Navíc, vám moderní prostředky záznamu, ještě termín signalizují. Ale buď jsem líný, a nechci se učit, jak bych to mohl provést. Nebo jsem konzervativní, a používám stále stejný způsob již nějakých padesát let. Ale když už jsem měl kalendář v ruce, tak jsem si jej prohlédl. Divil jsem se, co se z něj lze všechno dozvědět. ...
11. 11. 2011 - Člověk a lékař (-ka) - Nadpisem jsem nechtěl vůbec naznačit, že snad lidé a lékaři jsou odlišní tvorové. Ale jen jejich vzájemné postavení. Lékaři jsou sice lidmi, ale přece jen ostatními jsou vnímáni a považováni za poněkud jiné. Nezávisle na známosti, příbuznosti, a zatím i na platbách, se míchají člověku do života prakticky od jeho narození až do jeho smrti. ...
1. 9. 2011 - Mobil - Mobil se řadí mezi druhy telefonů. Platí o něm bezesporu to, co říkali naši předkové o ohni, dobrý sluha, ale zlý pán. Již několikrát, stejně jak ostatním, zavolala mi nějaká paní či slečna, nabízející, aspoň podle firmy, kterou zastupuje, výhodné podmínky pro mé spojení se světem. ...
1. 9. 2011 - Škola - Je prvního září, a tak se i rozhlas věnuje škole, Zaujala mě otázka, zda tělesné tresty ve škole ano, či ne. Názory diskutujících se různily. Od absolutní nedotknutelnosti, až po „škoda rány, která padne vedle“. Uváděly se důvody pro oba postoje, a tak jsem zavzpomínal, jednak na své mládí, a jednak na názory, vrcholící návrhem ministryně Stehlíkové, aby když rodič udeří dítě, tak to bylo považováno za trestný čin. ...
20. 8. 2011 - Jsme, my Češi, tak hrozní? - Snad u žádného jiného národa se nesetkáváme s tím, aby jej část jeho intelektuálů za něco neustále peskovala, a hledala, v čem je horší jiných národů. Jakoby vůbec bylo možné najít a určit nějakou národní vlastnost, která je vrozena každému, nebo aspoň většině, příslušníků tohoto národa. Naši, se o to bohužel neustále, zejména v posledních dvaceti letech, pokouší. ...
20. 8. 2011 - Je pokrok skutečně pokrokem? - Nedávno se objevila senzační zpráva. Japonci chtějí naklonovat slonici klony ze zbytků mamuta, a tak docílit zrození mláděte mamuta. Tedy znovu stvořit tvora, který zde žil před desítkami tisíc let. Člověk po přečtení ztratí dech, a přemýšlí, jestli je to vůbec možné. A je chvíli hrdý na to, co člověk všechno dokáže. Po chvíli přemýšlení, si ale řekne proč. Nejen na co bude mamut nám, ale bude i pro mamuta dobré žít nyní, a kde vlastně bude žít? Nějak postrádáme a marně hledáme odpověď. ...
24. 4. 2011 - Hospoda - „Udělám z té normální hospody perfektní restauraci“, zaslechl jsem kdysi jednoho z novopečených podnikatelů. Vskutku udělal, ale s jednou nevýhodou, která je ovšem u ať hospody nebo restaurace, nevýhodou podstatnou. Lidé mu do ní nějak přestali chodit. Marně pátral proč. Vybavil vše novým nábytkem, nádobím, výčepem, personálem, a ani příliš nezdražil. A najednou většinou prázdno, jen občas nějaký host, a to navíc odjinud. ...
22. 4. 2011 - Demokracie - Co je demokracie? Mám stále větší obavy, že nikdo na světě neví? Existuje sice na stovky definicí, ale bohužel žádná není dokonalá a vypovídající, co demokracií skutečně ještě je, a co jí již není. I ve slovníku nalezneme místo přesné definice vyhý-bavou odpověď, že se jedná o pojem, který se používá velmi nejednoznačně. ...
29. 12. 2010 - Jsme nebo nejsme, my Češi, rasisti? - Už tato otázka samotná, je vlastně rasistická. Jak lze hodnotit celý národ, respektive občany jednoho státu, že jsou takoví nebo takoví. Tak nelze hodnotit daleko menší útvar, jako je např. rodina. ...
28. 12. 2010 - Od fyzického nevolnictví k nevolnictví spotřebitelskému a informačnímu - V knize Plíživý převrat se jeho britská autorka Noreena Hertzová zabývá, jak naznačuje i doplněk názvu, globálním kapitalismem a smrtí demokracie. Autorka dobře pozoruje a zachycuje obraz globální společnosti. ...
3. 9. 2010 - Čím byl a čím je pro nás Boleslav I., zakladatel státu - 28. září máme den české státnosti, kdy vzpomínáme sv. Václava, který ovšem český stát nezaložil, ani se nepodílel na jeho vzniku. Je však od doby Karla IV. považován za patrona naší země, a jako symbol toho, vlastní i korunovační klenoty. ...

A co ženy?

Co chvíli někdo vznese otázku, jak dále se ženami v politickém a veřejném životě. Tu se mluví o jejich emancipaci, jindy zase o nižších platech za stejnou práci než muži, a před každými volbami o nízkém zastoupení žen v politice. Hned se pak dodává, pokud by měly větší zastoupení, byla by i politika kultivovanější, více by se věnovala potřebám lidí, bylo by méně válek a vůbec násilí, protože je to v rozporu s ženským naturelem.
Ona válka a násilí se příčí nejen ženám, ale i mužům. Zejména těm, kteří jsou toho nějak účastni. Tedy, skutečně účastni. Ať už se jedná o boj, nebo jen bitku. Vůbec pro nikoho není přitažlivé se skrývat před kulkami, případně uhýbat ranám pěsti. Co může být přitažlivého na ráně rukou nebo klackem do nosu, pokud je nos váš. Nebo dostat kulkou mezi vaše oči. Pak už je málo času na zpytování. Proč sem člověk, popřípadě jiný živočich, vůbec lez. Proč raději nezůstal někde vzadu nebo stranou? To platí pro obě pohlaví, jakéhokoli stáří.
Ale zpět k těm něžným a mírumilovným stvořením, která nesou název žena, kterým je násilí cizí. Aspoň slovy politiků a básníků, rovněž publicistů, kteří nás seznamují s jedněmi i druhými, ale i mluvčích řady spolků a hnutí.
Zmíněná tvrzení u mne vzbuzují pochyby jednak svou jednoznačností a neměnností, neboť co na světě je jednoznačné a neměnné? Ale i několika vzpomínkami, v kterých tato stvoření se změnila ve fúrie, které uklidnit muselo několik strážců zákona, a přes svůj výcvik, zdánlivou fyzickou převahu, nebyla to pro ně vůbec jednoduchá věc. Jak se ukázalo, při srovnání počtů, nebyli tím silnějším pohlavím oni, ale ony.
Úplně první případ, který jsem viděl, byl v dobách front. Tehdy před Masnou jedna žena zfackovala muže, který předbíhal. Ten nakonec odešel, spíše utekl s tím, že se ženskými se přece nebude prát. Dalšími představitelkami něžného pohlaví, byly dvě rvoucí se dívky, asi sedmnáct let staré, na pouti. Proč a o co se spolu rvaly, nikdo kolem nevěděl. Ony se pouze titulovaly nadávkami, z nichž jediná použitelná před dvacátou druhou hodinou v televizi, by byla děvka. Jejich útok měl zřetelné tři cíle. Vytrhat té druhé, co nejvíce vlasů, vyškrábat jí oči a rozervat šaty na hrudi. Spor vyřešila paní ze střelnice, která když zjistila, že větší zájem, než její atrakce, budí dívky, sehnala někde kýbl, a tak dlouho dívky polévala, až to vzdaly a utekly, patrně se převléknout. Další případ byl hození dítětem po policistovi, aby ho musel chytat, když chtěl zajistit matku, která přestoupila zákon, a ona zatím utekla.
O kultivaci politiky, mám vážné pochyby, už nejen kvůli výše uvedeným příkladům jednání. Dovolím si i poukázat na jednání tří významných političek v dějinách. První, která mě napadla, je císařovna Theodora, původním zaměstnáním, zvolíme-li co nejmírnější vyjádření, herečka a kurtizána. Potom jsem si vzpomněl na královnu pannu, Alžbětu I. Nakonec mě napadla Kateřina II. Podíváme-li se na skutečnosti, ke kterým došlo při jejich vládnutí, v případě Theodory spoluvládnutí, vidíme, že tyto dámy se rozhodně nezabývaly charitou, nebo pištěním při spatření myši. Asi je jedno, zda vládne chlap nebo ženská. Stejné úkoly musí řešit prakticky stejnými prostředky, jinak jim jde, v lepším případě, o funkci, spíš ale o krk, zejména tehdy, když se jiná dáma vidí na jejich místě.
Theodora, dcera krotitele medvědů, se roku 525 se provdala za císaře Justiniána I., co vzbudilo kvůli její minulosti velké pohoršení. V čele byzantské říše se ocitli thrácký venkovan a kurtizána, nikoliv, jak bylo zvykem, příslušníci nobility. Netrvalo dlouho, a došlo ke vzpourám. Největší asi začala v lednu 532, ke které se přidali i senátoři, a Justinián chtěl uprchnout zpět do Thrákie. Ne tak Theodora. Přesvědčila s vrozenou něhou a vlídností manžela císaře aby zůstal, poslali na rebely vojevůdce Belisara a Munduse, a po likvidaci 30.000 vzbouřenců, uznali zbylí své pochybení, a byli vděční, že přišli jen o majetek a museli do vyhnanství. Theodora věděla jak na lidi, a i pak byla až do své smrti v roce 548 nejbližším spolupracovníkem svého muže, která se podílela na všech událostech v císařství. Radila mu, co dělá konečně každá žena, ale ona se postarala i o několik zákonů, které obecně platí dodnes, starala se o výstavbu Konstantipole, a byla vůbec všestranně činná.
Dalších pár řádek věnujme královně panně, jak se také říkalo anglické královně Alžbětě I. Neměla moc šťastné dětství, i když byla princeznou. Mamince, Anně Boleynové, nechal tatínek Jindřich VIII. useknout hlavu, když byly Alžbětě tři roky. Žila pak u Seymourů, a když si ji pán příliš oblíbil, paní zakročila a musela pryč. Ani potom to neměla lehké, a dokonce byla rok vězněna, kvůli svému protestanství. Její sestra, nevlastní, ji naštěstí odmítla dát popravit, protože cítila, že pro ni si přichází smrt, a tak se Alžběta stala královnou Anglie a Irska, kde panovala 44 let. A to tak dobře, že někteří chlapi se snaží v poslední době dokázat, že asi byla chlap. Jako královna se neprovdala, a tak místo domácích prací kralovala. Doba její vlády se nazývá zlatým věkem Anglie, a je faktem, že položila základy k pozdější námořní moci a velmocenskému postavení své země. Byla chytrá, a dokázala si vybrat své rádce a pomocníky, uměla motivovat lidi a svým poddaným dala tolik svobody, kolik bylo potřeba, aby svou činností velebili království.
Její mořeplavci byli ve většině bývalí piráti nebo korsáři, kteří od ní dostali hodnosti a milost, ať to byl Drake, Raleigh a řada dalších. Střídala jejich věznění s povyšováním a tak dokola. Říká se, že Draka chtěla po jeho návratu z cesty kolem světa popravit, ale po zjištění, že na své lodi přivezl bohatství rovnající se celoročnímu důchodu království, ho povýšila. Vedle těchto námořníků, tu byli i dramatici jako Shakespeare, Marlowe, ale především královská rada. William Cecil, Walsingham a další byli oddáni Alžbětě a schopní úředníci v tom nejlepším slova smyslu. Ubránili Anglii před katolickou protireformací, královnu před spiknutími a španělskou armádou a dokázali zajistit prostředky nutné pro chod a obranu země.
Třetí ženou je ruská carevna Kateřina Veliká. Původně německá Anhaltsko-zerbstská princezna nepatrného státečku, o němž se kníže Orlov vyjádřil, že je menší než park jeho otce, se stala manželkou ruského následníka trůnu Petra. Ten se stal roku 1762 carem, ale protože se přiklonil k pruskému králi Fridrichovi, byl gardisty sesazen a brzy i zabit, a v září 1762 je Kateřina korunována za carevnu (tzv. dámská revoluce). Získala si gardu, okamžitě se vymanila z vlivu Fridricha, pouze se s ním dohodla o Polsku, kde prosadila za posledního krále Stanislava Poniatowského, aby mohla dál zasahovat do vnitřních věcí Polska. Písemným stykem s předními učenci si získala i Evropu. Pokusila se o vytvoření nového zákoníku, ale vzhledem k válce s Turky, od toho upustila. V první válce (1770) získala pro Rusko Krym, svobodnou plavbu mezi Dardanely a Bosporem, a titul ochránkyně pravoslavného obyvatelstva na území turecké říše. V druhé válce (1787-92) chtěla obsadit Balkán, dobýt Istanbul a znovu obnovit Byzantskou říši v čele se svým vnukem. To se nelíbilo evropským velmocím, Rusko bylo napadeno Švédskem, které odrazilo, ale mezinárodním tlakem bylo donuceno uzavřít mír, a smělo si ponechat jen výdobytky z první války. Z iniciativy Fridricha II. se Rusko s Rakouskem zúčastnilo 1772 prvního dělení Polska, a pak v devadesátých letech druhého a třetího, kdy Polsko již ztratilo samostatnost úplně. 1773 až 1775 bylo Pugačevovo povstání, které nechala potlačit Suvorovem. Vlastně byla to ona, která vytvořila ruské impérium.
Jistě by šlo nalézt i příklady z poslední doby, které svědčí tomu, že účast žen na politice není, a asi nikdy nebude závislá na přidělených kvótách, kolik a jakých žen má být v některé z vrcholných institucí. Nakonec, pokud jsou ženy ochotné a schopné pracovat ve vlastních, čistě ženských organizacích, jistě totéž budou schopné a ochotné činit ve státních a samosprávných. Je to spíš otázka zvyku a času, a hlavně jich samotných.

2. 9. 2014

Občan a stát

Jsem občan, aspoň se to říká, českého státu, dříve československého. Nikdo se mě neptal, zda jím být chci. Prostě jsem se tu narodil, stejně jako mí předci, a tím bylo všechno určeno. Podle ústavy a právních předpisů tím pro mě vyplývá řada práv, ale i povinností. Od malička mi bylo vštěpováno, pokud něco chceš, musíš něco dát. Též, i že mám být poctivý, pracovitý, pomáhat slabším, starším, nemocným, chovat se slušně, nekrást, být šetrný k přírodě a ostatním občanům, a pak bude vše kolem mě v pořádku, protože taková je většina z nás. Kupodivu to řadu let fungovalo, až na sem tam nějaké výjimky, ale ty potvrzovaly pravidlo. Celý život jsem chodil do práce, od roku 1994 jako osoba samostatně výdělečně činná. Platil jsem, i když nerad, daně a zdravotní a sociální pojištění, tak jak mi bylo určeno. Pouze jednou za život mi bylo vyměřeno penále v částce 1,50 Kč, které jsem též zaplatil, i když jsem nechápal proč. Ale pomyšlení, že stát, aby získal těchto 1,50 Kč, vynaložil na poštovné, dále na telefon, papíry, obálku a čas úředníka, přibližně sto až dvě stě korun, a já necelé čtyři koruny na bankovní poplatek, mě přimělo, abych zaplatil ještě týž den, co mi bylo penále vyměřeno, ale vznikla ve mně pochybnost. Zda tu není něco, co by se mělo asi změnit.
Myslím, že většina z nás, co pracujeme ve mzdě, nebo jsme osobami samostatně výdělečně činnými či podnikateli, chápe, něco je vždy za něco. Proto platíme daně a pojistné. Průměrně inteligentnímu člověkovi je jasné, že někdy bude nemohoucí, ať už z důvodu věku nebo nemoci. Také ví, že stát, aby zabezpečoval všechny služby, které má, ať se jedná o správu věcí obecních a veřejných, o obranu a ochranu svých obyvatel, ale třeba i o dopravu, rozvod energií, vzdělávání, kulturu, sport a řadu dalších činností, potřebuje ty peníze, co mu daněmi nebo pojištěním dáváme. Pouze nechápeme, když se s našimi penězi plýtvá, nebo záhadně mizí, a nikdo neví kde. Ani nechápeme, proč má mít někdo tzv. daňové prázdniny za to, že sem přišel odjinud nebo provozuje určitou činnost.
Co chvíli se někde na něco nebo někoho vybírá. Vyzývají nás k tomu v televizi, také v rozhlase, telefonem, nebo zazvoní někdo u dveří, či vás vyběrač lapí na nádraží, u obchodu, nebo jen tak na ulici. Má pokladničku, spoustu řečí, a někteří z nich vám i nabídnou odznak, květinu, abyste v tento den hrdě nabídnuté nosili, a každý věděl, že vy jste už dal, a také měl od dalších vyběračů pokoj. Na občany, ať jsou nemocní nebo nezaměstnaní, se samozřejmě nevybírá, naopak od nich se očekává, že něčím přispějí.
A tak přemýšlíme, nic jiného nám ani nezbývá, zda jsme ještě vůbec občany tohoto státu. Občany, kteří mají rovné postavení s ostatními, aspoň v té míře, jak si přáli a připravovali idealisté, kteří stáli u zrodu všech velkých revolucí v předchozích staletích.

13. 3. 2014

Jedinec a svět kolem

Kdysi hodně dávno, když se podařilo nějakému našemu prapředkovi zachránit před lvem nebo medvědem v úzké jeskyni, kam za ním šelma kvůli své velikosti nemohla vlézt, zdravě se naštval. Další den se naštval opět, protože místo aby ulovil mamuta nebo zubra a měl maso na řadu dnů, musel zase uhánět před rozzuřeným zvířetem se schovat zase do té úzké jeskyně. Někdy jich tam doběhlo víc najednou, a potom začala mela u vchodu, kdo se schová první. Vyčerpaní během a hladem, usedli a přemýšleli, co s tím. I když udělali nedávno oštěpy z dřeva a pazourku, nebyly jim proti těmto větším, silnějším a rychlejším zvířatům příliš platné. Podrážděně na sebe vrčeli, protože neuměli ještě pořádně mluvit, ale nakonec jeden z nich dostal nápad. Co se tak všichni spojit, a přes zatím řečové nedostatky se domluvit a proti těmto zvířatům vyrazit společně. Svým počtem by znásobili své síly, a vyrovnali by se tak i těm nejsilnějším zvířatům. Protože hlad měli všichni, a také jim začínala být zima, řekli si, proč to nezkusit.
Tak vznikla první forma společnosti, tlupa. Nebyla ještě příliš organizovaná, spíš se hádali, jak to udělat, než aby je někdo řídil, a také to zpočátku zkusili s lovem na menší zvířata, která byla slabší, ale rychlejší. Pozornější si však všimli, že utíkají jen jedním směrem. Rozdělili tlupu proto na dvě části, první zvěř vyplašila a nahnala k druhé, která ty pomalejší z utíkající zvěře pozabíjela. Bylo konečně co jíst, a již tehdy platilo, že najezenému se nechce nic dělat, raději mluví. Proto se pak dokázali domluvit i na zubry a také na mamuty. Stačilo jen vyhlédnout místo, kde byl nějaký terénní zlom, a tam je řevem zahnat, aby si polámali kosti, a potom je dobít, nějak přepravit k jeskyni a sníst.
Tato společnost, jak jsme si všimli, potřebovala po svém vzniku informace, výrobní prostředky, dopravu a cíl opravňující její existenci. V prvních dobách to bylo nasycení tlupy, vybavení na zimu kožešinami a na lov oštěpy, noži a sekerami, informace o tom, kde jsou zvířata a ochrana jedinců, kteří ji tvořili, před jinými tlupami a jedinci. Ulovené zvíře se zpočátku jedlo hned na místě, protože lovci měli hlad takřka neustále. Později se přenášelo k jeskyni i pro ostatní, a také kvůli jeho úpravě na ohni, ale to uplynula ještě řada let. Postupem času došlo k řadě změn, ale základní postuláty pro existenci společnosti přetrvávaly dál.
Celé věky pak stojí vedle sebe společnost a jedinec, někdy stojí proti sobě, jindy se jedinci domnívají, že je společnost jejich. Společnost nemůže bez jedinců být, tedy existovat, protože je nějakou formou množiny jedinců. Jedinec bez společnosti také ne, pokud jedincem rozumíme člověka, i když se někteří domnívají, že ano. Jejich jistota o vlastní výlučnosti rychle pomine, když jim dojde třeba chléb, a musí si ho jít někam koupit. Tedy potřebují minimálně rolníka, který vypěstuje obilí, mlynáře na semletí mouky, pekaře a nakonec obchodníka, a ti zase potřebují další, a tak je to stále dokola.
Máme společnosti organizované a trvalé, které v různých formách přetrvávají věky. Jsou to zejména stát a obec, do kterých se rodíme, a tudíž tam i patříme, nezávisle na našem chtění a přání. Je odvozená od našich rodičů, kteří žijí v nějaké obci a nějakém státě. Jinou společnost si můžeme vybrat podle našeho umu a zájmu. Třeba zaměstnání, ale i to zda budeme rybařit, sportovat nebo se věnovat turistice či filatelii. Vyplývá z toho, že máme společnosti už nezávislé na naší vůli, maximálně můžeme jako jedinci společně s dalšími vyjádřit, kdo v této společnosti bude rozhodovat. Takové jsou stát a samosprávné celky, jako kraje, okresy a obce. O jiných rozhodujeme aspoň do té míry, že se můžeme nebo nemusíme stát jejich členy.
Z těchto pár příkladů je zřejmé, že aby společnost měla smysl, tedy pro své členy, je nezbytné, aby dokázala vyrábět a přepravovat výrobky, ale také si předávat zprávy o tom, jednak jak se co dělá, a kde je co k sehnání. Lapidárně zajistit výrobu, dopravu a informace produktivněji než kdyby si dělal všechno jedinec sám.
Z původní tlupy vznikly státy, které se ovšem už nebrání před divou zvěří nebo neútočí na zvěř plachou, ale postoupili dál a rvou se mezi sebou, a to už nějakých pár tisíců let. Ty první státy měly problém, jak odůvodnit svou existenci. Lidé si už nepamatovali svou bázeň před zvířaty, svůj úprk do jeskyně. Proto si panovníci našli rychle něco jiného, z čeho by měli mít strach. Ve většině případů to byli bozi, kteří sídlili buď na nebesích, nebo na nějaké vysoké hoře, a panovník, pokud nebyl sám tím bohem, třeba faraon v Egyptě, byl aspoň z boží milosti a vůle, a zpočátku byl i nejvyšším knězem. Později přišli na to, že výkon kněžského povolání vedle panování jim zabírá příliš času, a tak ustanovili skupinu kněží, která měla tento výklad ve své pracovní náplni.
Ono také je důvěryhodnější, když chválí panovníka někdo jiný, než když se chválí sám. Vedle nich měli ještě družinu, která posílala ty, kteří ani kněžím nevěřili, aby se šli k bohovi zeptat, jak je to tedy doopravdy. Konalo se to mnoha způsoby, a to podle tradice v tom kterém území. Useknutím hlavy, pověšením, upálením, utopením, rozčtvrcením, jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Protože se žádný z těchto poslů nevrátil, aby potvrdil svůj názor před vysláním k bohům, pochopili nakonec všichni, že je to, co se jim říká, skutečně pravda, a smířili se s tím. Stát potom existoval dál ve své tradiční formě, kdy každý věděl, co má dělat a jaké je jeho postavení.
Brzy začaly potíže, lidí bylo stále víc, a byli omezení možnostmi k překonávání vzdáleností sídel jedinců. Člověk, aby se někam dostal, měl jediného, vlastně dva pomocníky, a to své nohy. Nezbylo mu než šlapat a šlapat, respektive běžet. Brzy si pomáhal ochočenými zvířaty, ať už to byli koně, voli, mezkové, velbloudi, sloni a další. Vymyslil také vozy, protože na hřbetě i takový slon toho příliš neunesl. Navíc jak člověk, tak zvíře museli aspoň dvakrát denně jíst a třikrát pít. Také museli spát. Tím se cestování prodloužilo, ale i prodražilo. Pokud se nejednalo o cestu do blízké obce, náklady na cestu byly tak vysoké, že si cestovat každý rozmyslel.
Výjimkou byly cesty panovníků, kteří na to měli, válečníků, kteří se živili na úkor lidí v dobývaném území a obchodníků, kteří věřili, že za zboží jimi přivezené dostanou tolik, aby se jim cesta vyplatila. Proto se v dálkovém obchodě jednalo buď o zboží nezbytné pro všechny, jako je sůl, nezbytné jen pro některé, jako bylo koření, a luxusní, jako drahokamy, hedvábí, jantar, slonovina. Přirážka byla ovšem děsivá. Například cesty z Prahy do Říma nebo Paříže se počítaly na týdny, do Moskvy už na měsíce a Pekingu na roky. Vzhledem k terénu mohl být náklad pouze v kilogramech, a jak je psáno výše, musela se kupovat strava pro zvířata i kupce.
Naštěstí, pokud bereme za východisko i konečnou těchto cest Evropu, byli tu na přelomu 15. a 16. století Portugalci a Španělé, později se k nim přidali, nebo je vystřídali, Angličani, Holanďani a Francouzi, jež napadlo řešit tu cestu na lodích. Do Indie, Číny, na souostroví v Indickém oceáně a do Ameriky se plulo. Sice tehdejší plachetnice neměly velikou nosnost, většinou od deseti do padesáti tun, ale to bylo tisíckrát více, než se dalo naložit na hřbet koně nebo soumara, a zkrátil se rovněž i čas více než o polovinu. Sice něco stála loď, něco sebrali piráti, řada lodí klesla cestou ke dnu, ale celkově se způsob cestování proti minulu vyplatil. Nehledě na to, že tito plavci se odvážili plout přes širé moře. Plavci před nimi, ať už to byli Italové, Arabové, Peršané, Číňani, Římané, Vikingové, Filištíni a jiní, pluli pouze jen kolem pobřeží, které znali, a zboží se na další cestu překládalo.
Když nový způsob námořní plavby měl úspěch, tedy přinášel zisk, hledali se cesty, jak dosáhnout ještě většího zisku. Odpověď byla nasnadě. Větší a rychlejší lodě.
Vždy se objeví však nějaké ale. Tentokrát to byl vítr, kterým byly plachetnice hnány.
Aby mohl hnát větší a těžší lodi, musely být plachty o větší ploše. Když se spočítalo vše dohromady, zjistilo se, že dál už to prostě nejde. Naštěstí tu byla náhrada, a tou byl parní stroj. Také tu bylo uhlí. Když se to dalo dohromady, plachetnice nahradily parníky, koňské potahy lokomotivy, a jezdilo se vesele dál s většími náklady. Jak lidi začnou na něčem lpět, tentokrát to byla doprava, vymýšlí si pořád dál. Místo parního stroje proto přišel spalovací motor, elektřina, až nakonec jaderný reaktor, a zdá se, že doprava je vyřešena po zemi, po vodě i vzduchem. Řešením dopravy se řešily i dodávky zboží, kvůli kterým vlastně všechno začalo. Ale také se šířilo stále více informací, a daleko častěji než dosud.
Lidi jsou totiž zvědaví. Pár jedinců si to uvědomilo, a začali vydávat noviny. Zase tu byla ta zapeklitá věc, jak se jedinec a společnost potřebují. Společnost bažila po tom, aby jí cestovatelé, většinou námořníci, řekli, jak to vypadá jinde, kam se většina lidí nedostala. Jenže za námořníkem se muselo večer do přístavu, do krčmy, kam nebylo radno chodit ani za dne. Muselo se mu koupit něco k jídlu a něco k pití, aby měl chuť o něčem vykládat. O něco snazší to bylo s tovaryši, ale zase toho věděli méně. Tedy společenská objednávka tu byla, všichni prahli po tom, jak to vypadá tam či onde. Co se tam pěstuje, co se nachází v zemi, kolik se za co platí, a jací lidé tam žijí. Proto měly noviny úspěch, i když se muselo za ně platit. Ale jejich cena byla menší než večeře a pití pro tovaryše nebo námořníka, nehledě k nebezpečí, které hrozilo cestou do a z přístavu.
Zdálo se tedy, že informace jsou vyřešeny. Ale brzy se přišlo na to, že se jedná už jen o historii. Než se tovaryš nebo námořník vrátil, uběhla spousta času. Proto se vynalezl telegraf, pak telefon, natáhly se kolem země kabely. Přitom se zjistilo, kolik natažení takového kabelu stojí a vynalezla se bezdrátová telegrafie, a časem se přišlo až na internet.
Konečně, chce se zvolat. Máme vyřešenou výrobu, víme, jak zboží dopravíme, včas se o něm umíme i informovat. Nastává snad zlatý věk lidstva? Vůbec ne, najednou vidíme, že jak zboží, tak informací je mnoho. A to je kupodivu horší, než když jich bylo málo. Co s tím? Začalo se s reklamou, aby jedinec koupil zboží od jednoho, a ne od druhého. Jenže druhý, třetí a další s tím začali také, a tak se večer, aniž bychom chtěli, protože se chceme dívat třeba na cestopis, nejprve dozvíme, že si zuby máme čistit, a vzápětí se postupně dozvíme názvy šesti druhů zubních past. Informace, jež nám vůbec nic neříká, protože po jejím převzetí, zase nevíme, která pasta je opravdu nejlepší z těch nejlepších. Ale všichni výrobci všech těchto past, televizi zaplatili, a tak nás nestranně a objektivně informuje o každém druhu. Potom shlédneme části cestopisu, a jsme opět informováni třeba o sušenkách, a tak na pokračování. Na konci pořadu nevíme nic. Ani kterou pastou si domorodci čistí zuby, které sušenky jedí, a už vůbec ne, kde žijí, a proč jsme se my na ten pořad vlastně koukali.
Podobně je tomu v obchodě. Ať si koupíme a sníme jakoukoli sušenku, připadá nám stejná, jak ta včerejší, a o hodně horší než byla třeba před rokem. Rozdílné jsou jen v obalech. Obsah se jaksi vytrácí. A tak je tomu skoro u všeho.
Kdysi se říkalo, že média nám ukazují to, co bychom viděli na vlastní oči, kdybychom nebyli líní, a jeli se místo tohoto dívání na média podívat tam či onam. Bylo tehdy hodně míst, kde bylo něco jiného, něco co stálo za poznání. Jinak tam vařili a jedli, jinak se oblékali, jinak bydleli, jinak mluvili, tančili, zpívali a bavili se. Nyní, ať jsme tu či onde, je skoro všechno stejné. V hospodě vám nabídnou stejný jídelníček, v obchodě stejné zboží, přepravují vás stejnými vlaky, autobusy, letadly, hraje vám stejná reprodukovaná hudba, v televizi vidíte stejné pořady. Rozdílné jsou pouze ceny, výdělky a kvalita zboží, dopravy a informací. Vůbec ale nezávisí na tom, jak tu či onde jsou lidé produktivní, ale na tom, kdy se ta či jiná země přidala k světovému celku. Čím dříve, tím jsou výdělky vyšší, služby lepší, reálné ceny nižší. Jedinec má více svobod aspoň na papíře, který se nazývá zákon. Ale kvůli jeho bezpečnosti, jsou takřka všude rozmístěny kamery, přes média je mu sdělováno kam chodit, a kam rozhodně nechodit, vysílají se pro něj všechny možné hrůzy a katastrofy, aby sám přišel na to, že nejlepší je sedět doma, protože se všechno stejně dozví, a doma mu nic, pokud bydlí ve slušné čtvrti, nehrozí.
A tak čekáme, až se někdo z nás, nějaký potomek, probere z té hrůzy, a jako kdysi před ní uháněl do jeskyně, bude nyní před ní uhánět ven, do přírody, pokud ještě nějaké v té době bude.

13. 3. 2014

Jak dlouho ještě česky?

Protože žijeme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nebo také zkráceně v Česku, mluvíme mezi sebou převážně česky. Tato skutečnost vyvolává až úžasné rozpaky části tzv. intelektuálů, pro něž je to s podivem, a nacházejí desítky důvodů, abychom mluvili jinak. Nejčastěji uváděnými důvody jsou, česky se nedomluvíme v cizině, je nás málo, a obrozenci udělali chybu obnovou češtiny, když už velká část národa uměla německy, a němčinou bychom se daleko lépe prosazovali. Ale vezměme si třeba Číňany, kterých je hodně přes miliardu, a mimo Čínu se vyjma ústavů sinologie také nikde nedomluví. Podobně jsou na tom Indové, ale i třeba Rusové, nebo Němci, vyjedou-li dál za hranice než do sousedících států. Samozřejmě, že tyto větší národy mají i větší krajanské spolky v cizích zemích, a personálu v hotelech se vyplatí učit z jejich jazyka výrazy potřebné k obsluze. Ale vyplývá z tohoto nezbytná nutnost zavrhnout svůj jazyk, a používat cizí.
Tím samozřejmě nemyslím odmítat se cizí jazyk naučit. Už třeba jen kvůli poznání, co a jak lze říci česky a už velmi těžko jiným jazykem. Vzpomínám, jak jsem kdysi s údivem poslouchal Karla Högra, když tvrdil, že z Rostandova Cyrana udělal toho slavného Cyrana teprve Vrchlického překlad do češtiny. O své pochyby o tomto názoru jsem přišel až zhlédnutím francouzského filmu Cyrano, kde ho hrál sám Depardieu. Najednou tam, kde divák dosud se opájel veršem, umocňujícím celé dílo, zněla ne příliš přitažlivá próza. Ale to samozřejmě může platit i naopak. Spíš se jedná o to, aby za našimi hranicemi měli důvod se česky učit. My ho máme už jen proto, že je řečí mateřskou. Podobně jako třeba Švédové mluvit švédsky, Bulhaři bulharsky, Holanďané holandsky, Maďaři maďarsky, Řekové řecky, a desítky dalších národů ve světě svým jazykem. A stejně jak oni, bychom si měli svůj jazyk chránit. Protože asi těžko by takový Máchův Máj, Vančurovo Rozmarné léto, Čapkovy povídky a romány, Haškovy povídky a Švejk, ale mnoho dalších, zněly v jiném jazyce jak v češtině, i při sebelepším překladu. A přesto tato díla stojí za to, aby si je v cizině překládali do svého jazyka. Asi důvodem je, co nám povídka, román, báseň říká, zda v nás vyvolává nějaké emoce, zapálení pro nějakou věc, a to asi lze vyjádřit jen jazykem, který na sebe nabaloval zkušenosti a poznání předků, a v tomto jazyce jsme my slyšeli prvá slova a zaznamenali první poznání.
Proto se divím neúctě k vlastnímu jazyku. Marně hledám důvod proč. Najednou nastává příval cizích, většinou i zkomolených, výrazů do češtiny, prostřednictvím médií, zejména televize a i některých herců. Je pochopitelné, že pokud jde o nová slova vzniklá na základě jakéhosi objevu či vynálezu, proč nepoužívat zavedený výraz odjinud. Ale nechápu, proč měnit výrazy ustálené, které přetrvávají někdy i století a jsou zcela srozumitelné.
Proč najednou farmář, a nikoli už sedlák, rolník, zemědělec? Aby nám v cizině rozuměli? Nenechme se mýlit, nebudou. Oni říkají buď farmer nebo peasant, a jinde zase der Bauer, der Landwirt, úplně jinde paysan, a nakonec třeba labriego nebo krestjanin. Co značí slovo super, kterým se nyní označuje vše, co nějakým způsobem stálo za to, bylo přitažlivé, vynikající, dobré až lepší, ne-li nejlepší, krásné,
nádherné, příjemné, neopakovatelné, bezvadné, a já nevím, kolik odstínů pro významy tohoto výrazu ještě čeština má, a každý obsahuje něco jiného. Neměli bychom se ochuzovat hledáním pouze jednoho výrazu pro věci, které jsou přece jen odlišné.
Překvapil mě i dopis herce Matonohy, který se z nějakého důvodu rozčílil, když jedna poslankyně za KSČM podala návrh zákona na ochranu českého jazyka. Považoval to za omezování svobody a příznak totality. Nevím, proč by se nemělo mluvit na jevištích, ve sdělovacích prostředcích, ve školách správně česky. K tomu počítám i vedle spisovné češtiny, v případě zvýraznění většího účinku i nářečí nebo hovorovou češtinu. Pan Matonoha napsal dopis plný vulgarismů, asi jako, když jsme se ve svých třinácti letech předháněli, kdo zná více sprostých slov. Co tím chtěl docílit, nebo jen na sebe upozornit, nevím. Zrovna v té době vysílali v rozhlase přenos Rusalky z Metropolitan opery, a všechny ty hvězdy operního světa ze všech koutů naší zeměkoule, považovali za svou povinnost zpívat českou operu česky. Nevím, zda pan Matonoha poslal svůj dopis i vedení této opery.
A tak si myslím, že bychom si měli češtinu dále uchovávat. Už jen proto, abychom si mohli přečíst v originále a dokonale poznali taková díla, jako je Máj, Sbohem a šáteček, Švejk, Povídky z jedné i druhé kapsy, Válku s Mloky, Rozmarné léto, Bylo nás pět, Obsluhoval jsem anglického krále, ale i mnoho dalších a dalších, a nebyli odkázáni pouze na výtahy z těchto děl nebo jejich popisky zaznamenané na internetu.

Les

Vejdeme-li do lesa, mimovolně ztišíme hlas a opatrně, tiše našlapujeme. Je jedno, zda jdeme po cestě, boříme se do vysokého mechu, brouzdáme spadaným listím nebo jehličím, či se snažíme vyhnout suchému klestí nebo obejít mokřiny. Nezáleží, jaký je to les. Smrkový, těch je nejvíce, jedlový, suchý borovicový, smíšený, nebo voňavý modřínový. Ve všech nás jímají stejné pocity. Takové zvláštní nepatrnosti, kdy kolem nás je cosi většího a trvalejšího. Něco, co tu bylo dávno před námi, a bude tu ještě dlouho po nás. Přitom není ta naše malost, o níž se zde přesvědčujeme na každém kroku, něčím pro nás dehonestujícím, z čeho bychom měli neblahé pocity vedoucí ke stresu a ponížení. Je spíš součástí pokory z poznání ničím neohraničené krásy kolem. Je lhostejný pramen našeho obdivu. Ať je jím štíhlá jedle, laskavý modřín, mohutný vrásčitý dub, ševelící lípa. Nebo na zemi plantáže borůvčí, přichytávající se maliní, občas vykukující hlavičky hub od barvy takřka bílé přes žlutou a téměř všechny odstíny hnědi až takřka černé.
Z našich smyslů si tu nejvíce užívají oči a nos. Tedy zrak a čich. Někdy také chuť, pokud si utrhneme malinu, nebo se skloníme pro jahodu či borůvku, a sníme je na místě. Protože zde bývají orosené, nejen jazyku, ale i oku lahodící. Pakliže je sbíráme, je jedno jestli do džbánu, hrnku, bandasky nebo jiné nádoby, doneseme domů plody již poválené, postrádající část své svěžesti, kterou měly při sbírání. Vyjma hub. Ty pokud očistíme a okrájíme již na místě jejich sebrání, jsou pěkné i po skončení jejich cesty, než rozhodneme, jakým způsobem s nimi naložíme. Tady máme další funkci lesa. Mimo krásy nám dává, ne snad obživu, ale její velmi příjemnou část. A potom nám dává i dřevo, jak na stavbu, tak na teplo. A každý, kdo si aspoň jednou dělal ohníček, nebo třeba dřevem topil v krbu či kamnech, potvrdí, že i ty nejlepší topidla elektrická, plynová, naftová, uhelná, ať jsou užívána jako topení ústřední nebo jen lokální, se dřevem nemohou soutěžit. Ono dřevo totiž nedává jen teplo, ale i vzpomínku, kterou připomíná praskotem a podivuhodnou řeřavostí.
Tu vzpomínku přináší i les sám o sobě. Na naše předky, kteří kdysi dávno byli s lesem daleko více sžití, než jsme dnes my. Měli v něm nejen své bohy, své mrtvé předky, ale hledali tu a podle pohádek i nacházeli víly, tam kde byly vody i rusalky, ale i hejkaly, baby Jagy, a na horách i trpaslíky a permoníky vedle řady dalších divotvorných postaviček a osůbek, které jim pomáhali v cestě životem. Později knížata, a hlavně církev od lesa lidi oddělili, přikázali jim přestat uctívat stromy, studánky, různé bůžky ať mužského či ženského pohlaví. Místo toho je hnali do kostelů, kde byli světci a oltáře. A co se stalo? Lidé poslechli, ono se asi příliš vzdorovat nedalo, ale rychle si dokázali přizpůsobit nařízenou náhražku původním obětním místům.
Tak původní stísněný, uzavřený malý prostor kostelíků románského slohu nahradila gotika. Vzdušná prostorná, tolik připomínající les svými sloupy, lámajícími světelné paprsky, aby se střídal sluneční jas vnikající dovnitř vysokými okny s přítmím, jak v hlubokém lese. Stejně tak, vejdete-li dovnitř, ať věřící nebo ateista, mimovolně ztišíte hlas, a snažíte se o zachycení krásy kolem sebe. I tady jsou nadpřirozené bytosti, ale nepotřebujete k jejich vidění fantazii. Jsou tu buď uměle, nebo neuměle namalovány, vytesány, popsány, o koho jde. Vlastní názor se nepřipouští. Druhým rozdílem je, že zde nepohlédnete k oblakům. Nejen, že vám v tom brání střecha, ale je od vás vyžadována pokora, kterou projevujete hlavou sklopenou k zemi. Holt ti staří bůžci byli tolerantnější, měli se víc k lidem.
Vyhnání lidí z lesa trvalo naštěstí jen několik století. Postupně se rozšiřoval okruh těch, kteří do něj směli, i když plná práva bez omezení užívat všeho, co v lese je, měli a mají jen někteří. Zkrátka lidé nebyli nikdy tak tolerantní, jak ti pohanští bůžkové. Asi je už čas ke změně. Při zachování veškeré úcty a ohledů ke všemu, co v lese roste, stojí, pohybuje se během či letem, je zapotřebí umožnit účast na užívání lesa všem, za podmínky, že nejméně tolik co od lesa chceme, musíme mu vrátit.

Návštěva

Kdo z nás, si neužil návštěvu. Je jedno, zda v roli hosta nebo hostitele. Jako malí kluci jsme se na návštěvy těšili. Bylo nám jedno, zda někam jdeme, nebo někdo přijde k nám. Nevadilo nám sváteční oblečení, většinou právě naopak, cítili jsme se v něm trochu jako dospělí. Ale nejvíce nás lákalo poznání. Ať už šlo o nové lidi, dosud neznámou krajinu, ale stačilo i jen nenavštívené obydlí. Vždy tam bylo něco nového, o kterém jsme pak mohli informovat své kamarády. Také jsme přitom něco dostali, většinou nějakou sladkost nebo hračku. Dospíváním se chuť k návštěvám vytrácela. Sváteční oblek, do kterého nás chtěli navléknout, protože jsme šli k příbuzným, známým, nebo naopak oni k nám, v nás vyvolával pocit o uniformě blba a ztraceného času z důvodů, které nikdo neznal, a nedokázal vysvětlit sobě, a nám už vůbec ne. Sladkost ani hračka už nelákaly, byli jsme ve věku, kdy na čokoládu nebo autíčko jsme byli velcí, a na přípitek, aspoň podle dospělých, dosud malí. Stejně tak jsme, dle těch dospělých, neměli naslouchat ještě určitým vtipům, příběhům nebo průšvihům, jen o málo starších mládenců a slečen. O kterých jsme většinou už dávno předtím věděli, protože kluci jsou většinou o věcech, které je zajímají, informováni lépe než CIA, KGB, Mossad a další tajné služby. Pokud se před námi dospělí pokoušeli tyto informace skrýt, bylo jejich počínání pro nás dalším důkazem začínající stařecké senility. Přesto jsme ochotně poslechli jejich vyzvání a odcházeli pryč, protože jsme se tím zbavili bez následků povinnosti na návštěvě být.
Od tohoto údobí uběhlo rychle několik let, a stali jsme se dospělými. Tedy těmi, kteří někdy až z poloviny, mohou probíhání návštěvy ovlivňovat. Zároveň díky povolání, členství v různých spolcích a uzavřením manželství, se rozšířil počet nových navštěvovaných nebo navštěvujících. Také navštěvujeme divadelní představení, sportovní utkání, výstavy a další. Tyto však jsou bez pozvání, a musíme za ně zaplatit.
Vedle uvedených návštěv, které jsou většinou na základě nějaké dohody nebo vztahu jsou i návštěvy tzv. nezvané. Těch je v poslední době stále víc, a jsou protřelejší.
Nejčastější z těch nezvaných návštěv je reklama. Ač jsem nikdy neslyšel, že by si ji někdo pozval, a vítal ji, když k němu vstoupí, provází nás takřka po celý život, a hrne se na nás ze všech koutů. Jak otevřeme poštovní schránku, první co většinou vypadne, jsou reklamní letáky nebo noviny. Vzít je, a hodit do nejbližšího koše, nemůžeme minimálně ze tří důvodů. Prvním je, že se mezi nimi skrývá pošta. Takže je musíme přebrat list po listu a vybrat SIPO, dopisy, popřípadě pozvánky tam, kam chceme jít. Druhým důvodem jsou tzv. akční kupony, které, když je předložíme zároveň se zbožím u pokladny, nás opravňují ke slevě. A to někdy i dost výrazné u zboží, o které máme zájem. Je to sice jen jeden nebo dva z nabízených kuponů, ale právě proto nesmíme o ten jeden nebo dva přijít. Třetí, asi nejpodstatnější je, že část naší populace nemůže být bez informací. Většinou je ještě týž den zapomene, ale neseznámit se s nimi považuje za nepřípustné. Z toho důvodu k nám vstupuje reklama i skrz obrazovky našich televizí. Přibližně každých dvacet minut je pořad, na který jsme se chtěli dívat, rázně přerušen, a dozvíme se, bez čeho nemůžeme být. Je působivé, když třeba Julie říká Romeovi, „ty víš, že maska noci tvář mi kryje, sic panenský by polil ruměnec mé líce pro to, co jsi uslyšel mě mluvit dnes..“, a pokračuje vyznáním lásky. Najednou jsou její slova přerušena logem TV stanice, a dozvíme se, že s intimkami té a té značky lze dělat cokoliv, nebo už nemusíme mít starost s nadýmáním, protože v každé lékárně seženeme to a to, také prostě, že tu chuť milujeme, nebo zíráme na účinku nějakého pracího prášku apod. Máme sice dálkové ovládání televize, ale než provedeme potřebné úkony, dozvíme se minimálně o třech nebo čtyřech nezastupitelných značkách. A když se nám konečně podaří přepnout na jinou TV stanici, jsou nám označeny ty zbylé značky. Neboť reklama probíhá přibližně všude ve stejný čas. Máme tolik různých úřadů a občanských společností, které nás chrání před vším možným, i před tím, před čím být chráněni nechceme. Před reklamou nás nechrání nikdo, naopak.
Za reklamou jsou v pořadí nabídky přes telefon, email a podomní obchodníci. Každý si to zakusil, a ví jak je obrana proti tomu těžká. I když zní velmi jednoduše, telefon lze vypnout, email vymazat, podomnímu obchodníkovi zavřít dveře. Většinou si každý říká, příště, příště už určitě budu takový nezdvořák, že hned po zjištění to okamžitě provedu. Samozřejmě, že ne. Člověk není ještě tak otrlý, aby beze slova zavěsil telefon někomu, kdo do něj hovoří, nebo zabouchl někomu dveře před nosem.
Poslední skupinou nezvaných návštěv jsou zástupci různých církví, či spíše sekt, a rovněž i různých spolků či společností. Ti vás buď chtějí získat pro vstup k nim, nebo aspoň od vás chtějí peníze na činnost těch, kteří tam už vstoupili. Jejich první otázka bývá, „líbí se vám to, co se nyní děje ve světě nebo kolem nás“. Lidé jim odpoví buď, že se jim to nelíbí, nebo naopak líbí, nebo že někdy ano a jindy zase ne. Po kterékoli z vašich odpovědí následují další dvě či tři otázky, které vás navodí k pro ně kýžené odpovědi, „že jste malým pánem, a nejste s tím schopen nic udělat“. Následuje otázka, na kterou dá každý z nás souhlasnou odpověď. Třeba zda jsme pro mír ve světě, nebo zda chceme, aby všechny děti měly dostatek jídla, či se všichni lidé měli dobře. Jakmile řeknete, „ano“, v ten okamžik uslyšíte, že jste jejich člověk, že chcete, co oni, a proto vás rádi uvítají ve svém středu a nebude dlouho trvat, abyste s nimi společně nedosáhnuli toho či onoho cíle. Běda vám, pokud byste přijal jejich pozvání.
Člověk by měl být před těmito návštěvami chráněn státem. Proto ten stát je, aby mimo jiné svého občana chránil. Bohužel, není. Stát chrání jen některé občany. Většinou se je snaží chránit před nimi samotnými. Proto se k vám do bytu dere poslední, asi ta nejhorší nezvaná návštěva, a to prostřednictvím médií, politici vládní koalice. Jsme přinuceni poslouchat jejich stupidity podávané v co nejkratší formě, aby nestálo za to, přepínat na jiný kanál nebo stanici a aby jejich pár slov bylo snadno zapamatovatelných. S reklamou si v ničem nezadají.
Tak nám nezbývá nic jiného než nezvané návštěvy zrušit, stejně jako jejich původce. Jako jsme to dělali v mládí, když nechci napsat , v pubertě“, pro její pejorativní přídech. A pokud se těch nezvaných návštěv dokážeme zbavit, může být i dokonce v Česku dobře, ale dříve ne!

Budoucnost hrozí nebo slibuje

Co můžeme čekat od budoucnosti? Většina nás, i když se vyjadřuje velmi skepticky, doufá aspoň v koutku duše, že bude lepší. Aby vzápětí prohodili starý vtip, že na otázku, kdy bude dobře, je odpověď, že už bylo. Naštěstí jsem ve věku, kdy budoucnost už člověka, pro něj samotného, není až tak důležitá, protože už má větší část života za sebou. Může se na ni tedy dívat, ne sice lhostejně, neboť každý má nějaké potomky, ale v klidu. Bez onoho napětí, zda na něco nezapomněl, nebo co jej všechno může potkat. A jak jít těmto neznámým naproti, a ovlivnit je tím či oním způsobem.
Nemohu skončit konstatováním, že většinou svou budoucnost ovlivnit nemůžeme. To by byla absolutní rezignace, a naštěstí je v každém zakódováno, že je sám svého štěstí strůjcem. Je to staré přísloví, a ty je nutné brát vážně. Protože i když příliš neplatí, je v nich uložena, aspoň, jak jsme se kdysi učili ve škole, zkušenost a moudrost lidu. Pokud bychom jej vzali doslova, tak stačí chtít, a něco málo pro to udělat. Třeba koupit los a vyhrát první cenu. Nebo jít k notáři, a přijmout dědictví. Dívky mají ještě jednu možnost navíc, bohatě se vdát. Aspoň tak si hodně lidí představuje tu potřebu něco pro to udělat. Absolutní většině z nich to nevyjde, ale zůstane jim naděje, že jednou možná.
Znám tři, nelze je jinak nazvat než obchodníky s nadějí, kterým jejich nabídka dokonale vyšla. Prvního uvádím Napoleona s jeho, „každý voják má v tornistře maršálskou hůl“. Jak mu věřili jeho vojáci. Pár příkladů se našlo, a nikdo z vojáků nepřemýšlel, že tito maršálové vděčí za svůj strmý vzestup předchozí republice. Stačilo to k tomu, aby ostatní se za svým císařem hnali všude, kam jim ukázal. Sotva doplnil stavy po zemřelých žízní a vedrem v Egyptě, drali se už do Ruska, aby umírali mrazem a hladem. Těch několik, co zbylo anebo dosáhlo kýženého věku, pak pochodovalo za ním k Waterloo. Potom už zbyli jen ti, co mu stavěli sochy a po něm pojmenovávali ulice a mosty.
Dalším jsou média. Začala s tím americká, ale postupně se přidávají další. Jejich, „každý či každá se mohou stát VIP a milionáři“, se nemíjí účinkem. Nejen náctiletí, ale i starší sází, ale i přihlašují se do soutěží všech možných typů a způsobů. Zde vidí cestu ke svému zviditelnění, bez kterého není úspěch, tady očekávají první počinek k svému zbohatnutí. Zase je tu několik příkladů, jak chudý ke štěstí přišel. Nikdo z dalších však nechce vidět, za jakou cenu, co vše tomu předcházelo. V některých případech suma vědění, sebezapření a sebeobětování jen pro ten jediný cíl. V jiných případech zbavení se skrupulí, svědomí a jakýchkoliv ohledů. Vždy pak k tomu ještě přistupovalo nezbytně štěstí správného okamžiku, jedinečnosti, a rovněž i neexistence soupeře v rozhodující chvíli. Jenže navenek se prezentuje pouze to štěstí, a proč by nemělo potkat právě jednoho z nás.
K absolutní dokonalosti přivedly obchod s nadějí církve. A vychází jim již několik tisíciletí, aniž by mohly uvést zatím jediný příklad, kterým by vše prokázaly. Hned brzy zpočátku jim bylo jasné, že každý příklad může přinést pochyby, protože člověk začne srovnávat. Proto jej nahradily strachem a touhou poznat prakticky nepoznatelné. Otázka, co s kým bude po smrti, je takřka pro každého neřešitelná, respektive každý nerad slyší, že postupem času se rozloží v prvky Mendělejevovy soustavy. Když se místo toho nabídne život věčný, daleko krásnější než ten na zemi, a to jen za podmínky plnění příkazů té které církve, a v případě odporu pak věčné zatracení, kdo by váhal. Zejména pokud odpor a pochybnosti byly sankcionovány již zde, na zemi.
Na slibování naděje, pak vsadil i establishment. Současný se poučil, že samotná naděje jim nepřinese kýžený politický úspěch, a přidal i hrozbu. Již ne zatracení, tolik o vědomí lidí ví, aby poznal, že jde již o hrozbu neúčinnou, a tak se přidaly jiné hrozby. Nezajištění života v nemoci, stáří, ale i nebezpečí terorismu, zadlužení, ztráty zaměstnání, zhoršování životního prostředí, kvality potravin, a kdo ví co ještě. Každé čtyři roky má pak občan potvrdit, že věří všemu, co mu modří, žlutí, zelení, černí, oranžoví, fialoví a další sdělují, a za to smí potvrzení své víry zase za čtyři roky projevit. Za to je mu poskytováno formou mzdy, platu přiměřené množství jídla, tekutin, tepla a pohodlí, aby dělal, co establishment potřebuje, a byl schopný přijít stvrdit svou víru za čtyři roky zase. Za dvou podmínek, může volit, koho chce, pokud to nejsou červení, a může protestovat proti čemukoliv, pokud se nejedná o základy zavedených pořádků. Občas se mu promítnou hrůzy, ne už pekla, ale z míst, kde občané tyto podmínky neplnili. Také se zlepšuje neustále barevnost světa, hlavně jeho zobrazení, a v některé ze soutěží se vyšvihne tzv. člověk z ulice do vyšších vrstev. Stačí mít jen štěstí.
Vždy, když poslouchám nebo vidím politiky v době předvolební, vzpomenu si na cirkus. Na cirkus, který k nám jezdíval asi tak před třiceti lety, na pouť. Nepatřil k předním cirkusům, nepatřil ani k průměrným, ba ani k podprůměrným. Neukazoval vynikající artisty, drezúru, při které se tají dech, krásu a učenlivost koní a další vystoupení svědčící o umění a práci, kterou je všechno vykoupené.
Cirkus, co k nám jezdil, měl z cirkusového umění jen ten název, a ještě mu z něj chybělo půl písmene. Měl plátěný stan, měl manéž, měl tři maringotky. Hlavní postavou byla jeho paní principálka. Měla obrovský dar, dar řeči, dar umění vytvářet iluzi, dar přesvědčit, že vidíme něco úplně jiného, než co naše oči převáděly do mozku. Osazenstvem cirkusu byla ona, pak nějaká slečna nebo mladá paní, která vystupovala v několika rolích, stejně jak mladý muž, mimo něj ještě další dva, kteří dělali pomocné práce, a stará paní v pokladně. Kde je cirkus, jsou i zvířata. Též zde je měli. Hada, opici, papouška, oslíka, dvě kozy a dva pejsky, oba bílé. Vstupné chtěli nízké, deset korun, i když tehdy to byla cena třeba oběda, nebo dvou vstupenek do kina.
Celá produkce trvala skoro dvě hodiny. Z toho hodina patřila paní principálce, a to jak před stanem, tak uvnitř něj. Začínala oznamováním, proč přijeli, co vše sebou přivezli, kdo nám ukáže své umění. Dokázala mistrně vést představování tak, aby se slečna a mladý muž vždy dokázali objevit v jiném převleku, účesu, a být nám představeni pod různými jmény a také v různých rolích. Slečna byla tanečnicí, ale i hadí ženou, přízemní akrobatkou, asistentkou kouzelníka. Mladý muž byl krotitelem, žonglérem, vrhačem nožů a bůhví čím ještě. Během představování vystupujících, paní principálka buď sama, nebo prostřednictvím někoho jiného nahlížela do stanu, aby nás pak ujistila, že i když je šapitó pro pět set lidí nabité do posledního místa, přece jen několik místeček, zde užila zdrobnělinu, aby zdůraznila odlišnost, zůstalo pro zájemce ještě volných. Člověk neodolal, podal staré paní počet desetikorun podle počtu lidí jej provázejících, a dostal stejný počet vstupenek. Tedy vstupenek. Prakticky se jednalo o lístky, ohmatané mnoha rukama, zkropené potem stovek rukou dětí, které napětím z toho, co slyšely, zatajily dech a vyrazil jim po celém těle pot. Lístky jsme odevzdali paní principálce, která je vrátila zase do pokladny, aby mohly být prodány v dalších hodinách a dnech opět a znova. Zákon vyžadoval, aby byl divák vpuštěn jen s platnou vstupenkou, která mu musela být vydána proti zaplacení. Na těch nejnovějších bylo ještě možné přečíst, že je přísně zúčtovatelná. O významu tohoto nápisu předstírali prodávající naprostou nevědomost, a tedy k zúčtování dojít nemohlo.
Uvnitř už bylo asi dvacet lidí, kteří se i v tak malém stanu, jeho šeru, zcela ztráceli. Nás se ujal jeden z pomocníků v livreji, a ukázal nám, že si můžeme sednout, kam chceme. Co jsme udělali, a čekali ještě asi dvacet minut, poslouchaje paní principálky hlas zvenku, než i ona vešla dovnitř, a krátkým projevem nás přivítala. Byla to oslavná řeč o naší inteligenci, ale i lásky k umění a dalších předností, které nás přiměly zaplatit a navštívit jejich představení, které nás naplní netušeným požitkem, a překvapením, protože něco takového jsme ještě neviděli. V tomto punktu měla absolutní pravdu.
Představení začalo rozsvícením reflektoru, a zavřeštěním opičky, která se lekla o něco více než my ostatní, a vyjela jak blesk po stožáru až k plachtě, kde měla svůj úkryt. Tam zůstala až do konce představení, vlastně do zhasnutí reflektoru. I přes nabízení banánu principálkou, a voláním, aby slezla dolů a ukázala publiku, co umí. Když selhala opice, nastoupila slečna, aby nám zatančila. Ji vystřídal mladý muž s oslíkem a kozami, které kolem oslíka běhali. Než se zadýchali, byla tu znovu slečna v trikotu jako hadí žena, pak se přihnala principálka s psíky. Zatím se mladík a slečna převlékli do kovbojského. Ona se postavila ke stožáru, a on kolem ní vrháním zabodával nože. Potom jsme v jejich podání viděli přízemní akrobacii. Nakonec byl zlatý hřeb programu. Dobrovolník z publika si nechal položit hada na ramena, ale minutu nevydržel, a nedostal tedy tři sta korun, ale jen padesát jako odměnu. Na to s tím útočným hadem provozovala slečna různé kejkle, a byl konec.
My mohli odejít, opice slézt, a venku se znovu ozvala paní principálka, nabízející poslední volná místečka, zcela naplněného stanu. Jaký, že má vztah příběh této návštěvy cirkusu k naší budoucnosti, a vůbec k dění, které nyní v naší zemi nazýváme politikou na té nejvyšší úrovni?
Lze tu vůbec něco srovnávat?
Ano, lze. Na světě lze všechno srovnávat, pokud najdeme společného jmenovatele. V našem případě je společným jmenovatelem živobytí. Principálka, politici a budoucnost jsou tohoto zlomku čitatelem. Platí, že čím větší čitatel při stejném jmenovateli, tím větší hodnotu zlomek představuje. Srovnáme-li tyto tři, co jsme jim dali, co jsme od nich dostali nebo můžeme od nich někdy očekávat, má bezpečně nejvyšší hodnotu paní principálka.
Chtěla po nás pouze desetikorunu, co tehdy byly asi tři promile platu. Za tento obnos, mimo sebe, dokázala uživit čtyři lidi, sedm zvířat, a v nás vyvolat přesvědčení, že jsme těch deset korun nevydali zbytečně. Jistě, byla to jen iluze, ale již samotná její řeč a mimika, za těch deset korun stála. Dokázala nás zapojit do hry. Stejně, jak její personál jsme nabyli všichni přesvědčení, že se tu děje něco užitečného, co má smysl. Vyjma té opice, která jako jediná se nechtěla zúčastnit. Jedna proti stovkám diváků, tedy nějaký nepatrný zlomek celku.
Srovnáme-li ji, tu principálku, s vládnoucími politiky, můžeme se jen povzdechnout, škoda že stát neřídí ona. Oni nám nedávají nic. Už ani tu iluzi. A po více než dvaceti letech zkušeností s nimi, nám jediné co zůstalo je naděje, že toho nechají, a začnou se živit něčím rozumným. Přitom od nás chtějí stále více. Už to není nepatrný zlomek celého našeho příjmu, jak je tomu u principálky, ale takřka jeho polovina. Výsledek, díváme-li se na něj z hlediska občana, darmo mluvit.
Z budoucnosti země a jejích občanů už mají obavy i ti největší optimisté.

Trest smrti, ano či ne

Neznám důvod, proč se prezidentským kandidátům kladla otázka, zda jsou pro trest smrti. Jsme v Evropě, dokonce v EU, a tedy trest smrti je u nás nepřípustný, a to i podle naší ústavy. Také z kandidátů, nikdo neodpověděl ano. Ovšem je fakt, že asi polovina populace by si trest smrti přála obnovit. A to vždy, když dojde k nějaké závažné vraždě, zejména zneužití a zabití dětí či starých lidí. Pak se na misky vah klade zmařený mladý život nebo bezbranná oběť na jedné straně, a na druhé život toho, kdo vraždil. Chceme spravedlnost, volá řada lidí, vedená starozákonním oko za oko, zub za zub. Popravu nelze připustit, brání tomu zbytek občanů, argumentujíc zejména humanitou, potřebou se vyvarovat justičních omylů a třetím tisíciletím. Mikuláš Biskupec, husitský biskup, táborský kněz, byl u nás snad první, kdo chtěl trest smrti zrušit, argumentoval tím, že život dal člověku bůh, a člověk není tedy oprávněn jinému člověku život vzít.
Máme tedy řadu důvodů, proč trest smrti ne. Tvrdíme, že jsme humánní společnost, stejně jak nám přátelské státy, respektive ty, o kterých si to naši představitelé myslí. Pro takovou je trest smrti něčím, co se absolutně vymyká všem zásadám, které tuto společnost vytváří. Je podivné, že tyto zásady nejsou zatím ve všech státech USA, kde trest smrti přetrvává, a jsou striktně potlačeny v případě střetu s jiným státem, a to takřka ve všech zemích. Tedy, zazní-li válečné bubny, je snad všechno dovoleno? Jaký rozdíl je mezi usmrcením člověka ve válce a jeho usmrcením na popravišti, ať na šibenici, elektrickém křesle nebo zastřelením, abych zmínil jen nejrozšířenější způsoby výkonů trestu smrti. Snad jediný, ve válce umírají lidé po stovkách, tisících a ve své většině absolutně nevinní, při popravách po jednom, a ve většině na základě svého prokázaného zločinu.
Obdobný důvod je i nemožnost něco takového páchat, protože je už třetí tisíciletí. Bylo snad druhé, první a bůhví které tisíciletí, vyjma technických výdobytků, něčím zásadním odlišné. Myslím, že ne. Lidé měli své radosti i strasti, museli spolu mluvit, domlouvat se o společných problémech, a pomáhat si, pokud chtěli přežít.
Stejně důvod Mikuláše Biskupce, život je od boha, a tedy nelze mu jej rozhodnutím jiného člověka vzít, nemůžeme považovat za ten, který vše zvrátí, ač často je nám připomínáno, že vycházíme z křesťanských zásad. Pokud nahlédneme do Bible, do Starého zákona, přebíhá nám místy po zádech mráz.
A tak snad zůstává jako důvod jen justiční omyl. Pokud popravíme někoho za něco, o čem se později ukáže, že tomu tak nebylo, tak se vlastně všichni účastníci trestního řízení dopustí usmrcení z nedbalosti, policie, státní zastupitelství, soud, protože nevyšetřili řádně případ, jak byli povinni. Co potom s nimi? Co oni sami se sebou? Nechť si každý, kdo volá po trestu smrti, představí sám sebe v roli toho, kdo o něm musí rozhodnout. A nejen rozhodnout, ale v řadě států, být i účasten jeho provedení. Není to nic pěkného, pro absolutní většinu lidí. Ani rozhodovat, zda ano či ne. Každý má pochyby, zda rozhodnul správně, zda něco neopomenul. Zda se nezapomnělo na nějakou stopu, důkaz, který by všemu dal jiný směr, a tím i jiné rozhodnutí.
Snadno se volá, pověste ho nebo zastřelte ho, pokud člověka, který měl spáchat tzv. hrdelní zločin, vůbec neznáme, jsme přesvědčeni, že onen čin spáchal tak, jak jsme se dozvěděli z médií, a hlavně, pokud nezávisí ono rozhodnutí o trestu smrti vůbec na nás. My jen voláme na někoho, aby honem rychle rozhodnul. A jsme z obliga, za pár let můžeme zase volat na toho, kdo rozhodnul třeba špatně, co jsi to udělal, proboha. A máme při obou voláních pocit spravedlivého.
Jenže jak jsme nějak účastni vlastního šetření a rozhodování, je to potom úplně jiná věc. Najednou se dosud úplně černé a zcela bílé mění na různé odstíny šedi. Působí na naše podvědomí spousta dalších věcí. Den za dnem poznáváme stále lépe vše kolem podezřelého z vraždy. Jak jeho, tak i rodinu, vztahy s jinými, životní události, které na něj měly vliv. Z netvora se vám mění pomalu v člověka. Vrahem se totiž nikdo nerodí, ale vzhledem k výchově, problémům, provázejícím jeho život, též skutečnostem okolo něj, a náhodných podnětů, se vrahem teprve postupně stává, a sám ani neví, jak. Neví to nejen on, ale ani lidé kolem něj.
Někdy se jedná o tzv. zlou minutu, a nejen pachatel, ale i všichni kolem se diví, jak k tomu mohlo dojít. Měl jsem možnost poznat několik vrahů, a mimo malého zlomku z nich bych nikoho k trestu smrti neodsoudil. Pokud bych vůbec dokázal někoho tak odsoudit. Patrně ne, ono je něco zcela jiného říkat, mělo by se udělat, než udělat určitou věc sám, se všemi důsledky, které k tomu patří. Snad každý měsíc je v naší zemi spácháno několik vražd. V drtivé většině se vrah jednou najde. Objevíte snad zvrhlého netvora, zlosyna, kterému kouká vražda z očí? Kdepak, máte před sebou někoho, kdo neví čí je, a jak si má počínat. Člověka zlomeného, který je někdy i rád tomu, že na něj konečně přišli, a on se svým zločinem už není sám. Některý hned ze sebe všechno vysype, jiný zapírá úplně všechno. Někdo pláče, další se vzteká, nebo zarytě mlčí. Jsou i jedinci, kteří se začnou sami horečnatě obžalovávat, a dělají se daleko horšími, než skutečně jsou.
Následuje trestní řízení, kdy se zjišťuje, proč a jak k zločinu vraždy došlo. Pachatel je zkoumán psychiatry a psychology, zda je příčetný a odpovědný za svůj čin, nebo nepříčetný, a neodpovědný. Ovšem jen pro dobu, kdy čin provedl. Výjimečně se zkoumá delší doba, a i když, tak jen pro potřeby trestního zákona. Tedy, aby byl ten nebo onen odsouzen nebo osvobozen v souladu s právem. Nezjišťuje se, co vlastně bylo příčinou, že někteří lidé jsou jiného schopni usmrtit. Z prostého důvodu, nejsou na to peníze, a asi ani potřeba se o to zajímat. Vždyť odpověď je nasnadě. Zkrátka je to vrah, lotr, jakému není rovno, má to v sobě. Kdyby se s nimi nemazlili, brzy by si to každý rozmyslel.
Ovšem pokud srovnáváme přísnost a krutost trestů na jedné straně s počtem vražd na straně druhé, zjišťujeme, že ani ty nejstrašnější a nejsurovější tresty nesnížily počet těchto zločinů. Byly doby a země, kdy jen z čtení o způsobu provádění trestů, třeba za vraždu panovníka, se vám dělá zle a vaření odsouzence v oleji nebo jeho trhání koňmi vám proti uvedeným trestům připadá spíš jak masážní salón. Přesto se vraždilo, loupilo a prováděla řada dalších věcí dál. Příčina vraždy je někde jinde. Kde, budeme-li k sobě poctiví, nevíme. Peníze, nenávist, pomsta, opilství, narkomanie, zvrácená povaha, strach z něčeho? Někdy jsem měl pocit, že se lidé působící kolem, na některém z těchto důvodů shodli, aby mohli případ uzavřít, a měli od všeho pokoj. Pokud si vezmete z těchto důvodů jeden po druhém, zjistíte, jaké množství lidí tento důvod má, a přesto nevraždí. Proč tedy nepatrný zlomek promile z nich ano? Otázka na skutečnou pravou příčinu, její hledání a nalezení je nám zatím odepřeno. Nalézt by se tato příčina snad dala, ale co vše by se kvůli tomu muselo udělat, a hlavně, kolik by všechno stálo? Vzhledem k počtu vražd by to byly nesrovnatelné náklady, které by mnohonásobně překročily náklady na zabezpečení a živobytí vraha po dobu, co je odsouzen. Společnost na tyto náklady prostě nemá, a nemá ani chuť je vynaložit. Dřív neměla ani na udržování toho vraha při životě, a proto věc řešila popravou. Řadu staletí byly popravy veřejné, málem se při nich vybíralo vstupné. Nyní jsme bohatší, a tak svou nevědomost o příčinách raději nazýváme humanitou, protože se nám nechce přiznat neznalost nějakého děje. Zároveň nechceme, aby kvůli naší nevědomosti někdo přišel o život. Přitom zapomínáme, nebereme vůbec v úvahu, že událost, která je pro společnost jako celek bezvýznamná, může být a také je pro několik jedinců postižených touto událostí naprosto zásadní, a změní jim většinou smysl zbytku života. Ať se jedná o rodinu zavražděného nebo rodinu nespravedlivě odsouzeného. A toto již přesahuje rámec práva i humanity. Proto by společnost měla nalézt prostředky k nalezení té pravé příčiny, a možná by stačily třeba prostředky na provoz jedné mateřské lodi.

Způsob či vjem vyjadřování

Je jistě mnoho způsobů vyjadřování. Zcela jiná slova volíme, když jsme na první schůzce s někým, na kom nám opravdu záleží, proti těm, jež se z nás nezadržitelně hrnou při klepnutí se kladivem do prstu, zatloukáme-li do zdi skobu, a následně potom, jak nám kladivo bolestí z ruky vypadne, a v dopadu na zem mu zabrání palec naší nohy. Je úplně jedno, zda nohy levé či pravé. Obojí je češtinou, pro všechny srozumitelnou, ale jakoby slova byla čerpána z jiných přihrádek skříně pro šaty. Ta pro první příležitost, z těch nejvyšších, kde jsou pečlivě uložené a opatrované, co chvíli prohlížené, zda je nic nepostihlo. Ta, která se nám nabízejí v druhém případě, pro nás tolik nepříjemném a překvapivém, odněkud zdola, kde jsou hozené, aby byly při ruce, když musíme skládat uhlí, nebo něco kopat na zahradě.
Nejsou to jen slova, ale i rychlost jejich vyslovování, tón a síla hlasu, mimika tváře, často i pohyby rukou, nebo postoj těla. Teprve, všechny tyto součásti poskládané najednou, oznámí druhému nebo všem okolo, co jsme jim chtěli sdělit. Zkusme si to s kteroukoli kratičkou větou. Poznáme, že nezáleží jen na obsažených slovech, ale i na všem ostatním, aby naše vyjádření se pohybovalo od konstatování něčeho, přes otázku, k pochybování, jízlivosti, záporu a řadě dalších významů, ač používáme stále stejná slova. Tak je tomu při hovoru někde na ulici, v prodejně, hřišti, vlastně kdekoli, kde se s někým setkáme, a máme potřebu si s ním vyměnit názor.
Obtížnější je vyjadřování slovem psaným. Tam musíme volit velmi pečlivě, a někdy dlouze popisovat, co vlastně chceme sdělit. Výjimkou jsou spisovatelé, tedy dobří spisovatelé. Vzpomeňme třeba Jaroslava Haška, a jeho Švejka. Často tu dokáže jen několika slovy vyjádřit, k čemu by jiný potřeboval několik stran, a pravděpodobně by nedosáhl stejné vypovídající přesnosti. Hned na začátku vyjadřuje v několika málo větách poměr Čechů k Habsburkům, rozhovorem Švejka s posluhovačkou o atentátu na následníka trůnu. Hašek potom ani dále nerozebírá dlouze nesmyslnost války, nacionalismu, šovinismu, subordinace, vynucené loajality. Vše řeší krátkými větami, kde ten či onen protimluv ukazuje lépe rozpor s běžným lidským vnímáním. Jsou to například třeba tato prohlášení, „to bude něco krásného, až oba padneme za císaře pána a jeho rodinu“, „možná nějaký Maďar ani nemůže za to, že je Maďar“, „vy mě neznáte, ale až mě poznáte“, „u pluku jsme byli superarbitrováni pro blbost dva, já a nějaký hejtman“, „nálada obyvatelstva je římská I. A.“, „vždy se mě zmocnila hrůza, že třeba na Karláku bude na každém stromě lézt jeden pitomý civilista“, v šest hodin po válce se sejdeme u Kalicha“.
Možná, že kvůli této úspornosti a trefnosti, se filmy a hry o Švejkovi nepovedly. I když v nich hrála plejáda vynikajících herců. Ale chyběl jednotící příběh, ono jich tu je na sta, možná i více. Stejně tak je tu i řada myšlenek, obdobně jak je tomu v životě, a žádná postava, i když je něčím jiná, nejede stále v určitém rámečku. Jak v životě, tak i zde jsou lidé při každé příležitosti, sice trochu, ale přece jen jiní. A tak filmový Švejk je jen filmem, průměrnou komedií, není dílem, jakým je kniha. Až na jednu výjimku, příběh Švejka, kterým prošel na četnické stanici v Putimi. Tady, v několika minutách, co příběh trvá, se dokázali Marvan s Hrušínským a ostatními přiblížit i ve filmu úrovni literární předlohy. A vyjádřit, o čem Švejk je. Někdy se označujeme nebo jsme označováni za národ Švejků, ale tím nejsme. Jsme stejně, jak i jiné národy lidmi, jako je nejen Švejk, ale i jednoroční dobrovolník Marek, strážmistr Flanderka, důstojníci Lukáš, Ságner, Dub, a další jako Palivec, Bretschnaidr, Vaněk, Baloun a nekonečná plejáda postav a postaviček, které se nám tu nabízejí. Proto asi je tento román, nebo také antiromán, překládán do všech možných jazyků. On není obrazem jednoho hrdiny z mnoha, ale všech, celé společnosti.
Filmem vyjádřit se nepodařilo ani některé z děl Karla Čapka, vyjma několika povídek. Několik režisérů se o to pokoušelo s Krakatitem, Bílou nemocí, Hordubalem. Ovšem zase jak výše u Haška, se to příliš nepovedlo. Na román „Válka s mloky“ se pak z filmařů neodvážil žádný. Proč tomu tak je, nevím. Je snad lepší ponechat vrcholná díla naší literatury jen fantazii čtenáře, jeho emocím, které jsou vyvolány autorem, jenž dokázal zvolit slova, a sestavit je tak, aby kvůli problému, který má za stěžejní, tuto fantazii, emoce a řadu otázek v našem vědomí vyvolal? Nestačí se snad film s tím vyrovnat?
A tak, až na řadu povídek, jak od Čapka, tak i od Haška, nám z nich, respektive z jejich tvorby nedokázal nic nabídnout, přiblížit, a musíme si vytvářet obrazy ve své fantazii sami. Možná, je to pro nás lepší. I když na druhé straně, máme spisovatele, jejichž knihy nám byly filmem přiblíženy. Nejen přiblíženy, ale vyjádřeny tak, že si i při četbě zaměňujeme postavy s filmovými. Vezměme Vančuru, jak nepříjemné bylo při maturitě dostat ho za otázku. Jak jsme se potýkali s jeho způsobem vyjadřování, kdy češtinu užíval zcela jinak než my, a dlouho nám trvalo, než se nám jeho mluva začala líbit a užívali jsme jí, když jsme chtěli něco zdůraznit, potvrdit, upozornit na podivnost toho či onoho nebo dalšího.
Jenže jednou si přečetl Markétu Lazarovou také pan režisér Vláčil. A líbila se mu tak, že dlouho a dlouho přemýšlel, až o ní udělal film. Dobrý film, stejně dobrý jak kniha, která byla předlohou, i když je jiný. Možná svými obrazy krutější, syrovější, víc o době než o lidech. Ale, kdo jej viděl, tak už pro něj zůstane Markétou Lazarovou paní Magda Vášáryová, Kozlíkem pan Josef Kemr. Ostatní postavy nebyly tolik zřetelné. Až na jednu. Mnicha, toulavého mnicha, spíš mníška, kterým byl Vladimír Menšík. On jím skutečně byl, on ho nehrál. Nebyl obrazem doby, ale byl člověkem všech dob, vláčeným událostmi, na které má nepatrný vliv. Ovšem má schopnost se s nimi po svém vypořádat. Tisíckrát sražen na zem, tisíckrát vstane a žije dál. Už jen kvůli němu jsem se těšil na další zhlédnutí filmu. Sice jej nepovažuji za nejlepší český film, jak někteří uvádí, ale jsem rád, že jsem jej viděl.
Vančuru, jako předlohu si vybral také režisér Menzl. Ať jí bylo Rozmarné léto nebo třeba Konec starých časů. I když šlo o filmy dobré, tak více vytvořil z Hrabala. Byl mu patrně bližší svým smutkem i vtipem, svou lehkou črtou postavy, kterou se dobývá do nitra člověka, aby ukázal jaký je, a proč vlastně. Všechny ty filmy byly dobré, některé vynikající. Nezáleží ani tolik na cenách, které jim byly uděleny, ale že se na ně stále se zájmem díváme, stejně jako naše děti a vnoučata, a pořád nás oslovují.
Tedy, tyto knihy, filmy vyjadřují něco, co se nám líbí, co chceme slyšet, čemu sami věříme. Každý svým způsobem, každý do nás, našeho vědomí vniká jinak, a také se tam jiným způsobem zapisuje a přetrvává. A to je asi nejdůležitější funkce nějakého vyjádření, nezáleží na jeho způsobu, ale jeho vjemu.

Vytváření iluzí o společnosti

Hlasitě se prohlašuje, že u nás nastala a je humanita, demokracie, a občané se ještě nikdy neměli tak dobře, jak se mají dnes. Mnohem méně hlasitě se připouští, že je u nás krize, nyní ale nazývaná recesí, dluh státu se blíží dvěma bilionům korun, vše je den po dni dražší, a reálné příjmy občanů klesají. O něco hlasitěji se okamžitě tyto nepříjemnosti vysvětlují, jako důsledek sociálního státu, kdy tehdy vládnoucí ČSSD nepřijala nezbytné reformy, které musela přijmout současná pravicová vláda, aby někdy v budoucnosti se měli naši potomci lépe. Šťastný ten, kterého potomci jimi opravdu budou.
Pochyby, zda je tomu tak opravdu, mě napadly, když na ČT 1 kladly všem prezidentským kandidátům stejné otázky, na které chtěli redaktoři jednoznačnou odpověď, a to buď ano, nebo ne. Nevím, kdo na tyto otázky přišel, kdo měl zájem, aby byly tak položeny, a aby na ně byl vyžadován tento způsob odpovědi. Spojím-li tuto část zahájení prezidentské kampaně s jejím průběhem, a reakcí na konečný výsledek, jak nám jej prezentovala veřejnoprávní televize, a nejen ona, napadá mě, zda u občanů není jen vytvářena iluze o demokracii, humanitě, a jejich životní úrovni.
Totiž, podmínkou toho, aby zvolený kandidát se stal prezidentem je složení slibu, který začíná, „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony“, atd. Pokud kandidát myslí svůj slib vážně, tak ve světle toho, byly z položených otázek tři, které naváděly kandidáta k porušení budoucího slibu, tedy k jednání v rozporu s Ústavou a zákony naší republiky. Jednalo se tyto otázky, zda je pro trest smrti, zda by připustil vládu s účastí nebo podporou komunistů, a zda vyznamená skupinu bratří Mašínů.
Pokud by kandidát odpověděl, že je pro trest smrti, dopustil by se porušení čl. 6 Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy, a trest smrti nepřipouští. V případě, když by odpověděl, že by nepřipustil vládu s účastí nebo podporou komunistů, dopustil by se porušení jednak čl. 3 LZPaS, ale i čl. 2, 5, 6, 18, a nepřímo i čl. 68 Ústavy, tedy ve zkratce nerespektování výsledků voleb, kterými občané vyjádřili svou vůli, kdo je má zastupovat. Jestli by chtěl vyznamenat skupinu bratří Mašínů, pak, i když je prezident trestně neodpovědný, bylo by jeho jednání možno chápat jako schvalování trestného činu podle ustanovení § 365 trestního zákona, protože tato skupina se minimálně dopustila trestného činu vraždy, loupeže a válečné krutosti i podle současného práva.
Způsob kampaně byl takový, jaký byl, a zejména jeho druhá část neměla se slušností, demokracií, vážností funkce prezidenta, mnoho společného Úletů, pokud se chci vyjádřit velmi smířlivě, bylo na obou stranách až příliš, pokud vezmeme v úvahu, že se jednalo o první přímou volbu v povědomí lidí nejvyšší funkce, totiž hlavy státu. Neodvažuji se hodnotit, na které straně jich bylo více. Mělo by to být podnětem k zamyšlení obou kandidátů, jejich volebních štábů a voličů, zda je možné tímto způsobem pokračovat i v budoucnu. Reakce po sečtení hlasů v druhém kole však předčila všechno. Poražený sice uznal veřejně porážku, ale nedokázal už poblahopřát a popřát úspěchy soupeři. Ovšem příznivci poraženého se už nedokázali ovládnout vůbec, a propadli zcela hysterii. Od zpochybňování regulérnosti voleb k snaze podat žaloby, a požadovat aby soud rozhodl za ně. Neuvěřitelné však bylo prohlášení jednoho z tzv. intelektuálů, který se jistě považuje za humanistu a demokrata, že rudá a hnědá prasata dotáhla svého kandidáta na hrad. To už se vymyká normálnímu myšlení, nejen demokracii a humanitě.
Marně pátrám, kde se tyto reakce v nás berou. Kde se najednou vzalo to neskutečné podvědomí řady lidí napříč povoláními, jejich sociálním zařazením, příslušností k té nebo oné třídě nebo skupině. Po všem hlasitém volání a zaklínání se láskou, pravdou, demokracií a humanitou, zbylo jediné heslo, „demokracie je tehdy, když se stane to, co jsem chtěl já, pokud se stane něco jiného, musí se to poplivat, pošlapat, potrhat a zničit“. Voltaire skoro před dvěstě padesáti léty napsal jednomu z protivníků, „patrně nikdy nebudu souhlasit s tím, co říkáte, ale vždy budu bojovat za to, abyste to směl říkat“. Též však řekl o králi Pruska Fridrichovi II, „všechny jeho dobré úmysly uletěly již při prvním zaznění polnice“. Bohužel, sílí ve mně stále více dojem, že pro velkou část lidí, kteří se u nás prohlašují za demokraty a humanisty, platí výrok druhý a obdobně je to u nás s demokracií, humanitou a tím dobrým bydlem občanů.

Není rozumnější si pomoci sami?

Snad každý z nás dostane během týdne několik mailů, kde se píše, že nějaký stát, jindy mezinárodní organizace, pak zase nějaká vlivná osoba, se rozčílili počínáním naší vlády, a zařídí, aby odstoupila, a my od ní měli pokoj. Podobně nás nyní i krmí televize poukazováním na význam exprezidenta V. Havla, který nám údajně přinesl svobodu a vzájemnou lásku. Neustále hledáme někoho, kdo zařídí naše věci za nás. Jak kdysi staří Izraelité čekáme na Mesiáše, který už, už přijde a dá věci do pořádku. Toto čekání a spoléhání se na cizí pomoc se vine, jak červená nit našimi dějinami. Nevím, proč se z těch dějin nepoučíme, a nepřipomeneme si, jak tato věc ve většině případů dopadla. Nevalně a neslavně. Ale přesto, vždy když uděláme nějakou pitomost, znovu se rozhlížíme, kdo k nám běží hasit a pomáhat. Šeptáme si, svět to tak nenechá, nebo ten a ten bouchne pěstí do stolu, vystoupí veřejně, a udělá u nás konečně pořádek.
Obrátíme-li pohled zpátky, vše nás před tím varuje, ale jsme asi nepoučitelní. Před pěti sty léty, zvolili naši protestantští stavové za následníka trůnu, aniž museli, nebo to měli zapotřebí, Ferdinanda II., který proslul svým nesmiřitelným postojem vůči nekatolíkům. Po jeho nástupu se nestačili divit, a místo toho, aby s tím začali sami něco dělat, doufali v pomoc Fridricha Falckého a jeho tchána anglického krále Jakuba I., výsledkem byla Bílá hora.
Podobně to bylo v roce 1938, který pro nás skončil Mnichovem, aby následující rok začal Protektorátem přes garanci mocností zbytku ČSR po Mnichově. Tedy, slovy básníka, ani Francie sladká, ani hrdý Albion nám nepomohli. Stejně tak v roce 1968 vyjma planých protestů se nikdo neangažoval. V devadesátých letech pak pomoc vypadala tak, že si zahraniční firmy rozebíraly naši republiku po kusech. Teoreticky jsme měli získat i pomoc od EU. Výsledkem je takřka likvidace našeho sklářství, cukrovarnictví a textiláctví, ostatní firmy převážně v cizích rukách, zmizení zlatého pokladu a ostatních aktiv, a pro normálního smrtelníka nepředstavitelná výše částky státního dluhu. Místo lásky a svobody, korupce, závislost na všem možném a všech možných, obavy z toho, co přinese příští den.
Nebylo by lepší, místo posílání si dopisů, co kdo za nás udělá, hledat poučení od těch, kteří vzali věci do svých rukou. Třeba husité v 15. století nebo legie, či jednotky československé armády organizované v rudé nebo anglické armádě ve 20. století, kteří přestali spoléhat na cizí pomoc, a rozhodli se jednat sami. A ejhle, bez našich i cizích spasitelů se výsledek dostavil. Asi bude lepší se spoléhat sami na sebe.

Jak dál se svobodou?

Máme listopad 2012 a článek 17 Listiny základních práv a svobod stanoví, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Není rok 1848, kdy se právo na svobodu slova poprvé objevilo v návrhu ústavy, aby potom dragouni a granátníci knížete Windischgrätze přesvědčili občany o skutečném obsahu tohoto práva.
Tedy, zdá se všechno v pořádku, a s ohledem i na další články v ústavě a zmíněné listině, nám nic nebrání v uplatňování našich názorů a získávání informací. Toto zdání trvá však tak nejdéle do puštění si televize, rozhlasu, natož do pokusu kohokoliv z občanů uplatnit své nezadatelné právo v praxi. Naštěstí, řekne si člověk úporně hledající svá práva, máme internet, máme mail, tedy můžeme zdánlivě se obracet ke všem, kterým chceme sdělit svůj názor, nebo je požádat o informace. Dokonce můžeme, vyjma zákonem vyjmenovaných míst, kdekoliv na veřejném prostranství hlásat, co chceme, a ptát se na co chceme. Kdo, aspoň jednou zkusil v nějaké věci uplatnit zmíněná práva, a využít všech těchto možností, tak nyní, s ohledem na svou letoru, se buď srdečně řehtá, nebo smutně pláče.
Ono totiž nikdy nejde jen o to moci své právo vyjádřit. Ono jde vždy a především o to, aby se názorem, návrhem, připomínkou někdo zabýval, a aby k nim bylo přistupováno se stejnou vážností, jako k názoru jiných. Tedy, aby bylo proti němu důvodně a rozumně argumentováno nebo byl přijat. Jsme však svědky něčeho jiného. V potaz jsou brány pouze názory, a nemusí to být ani názory, stačí výkřiky, které se hodí současnému establishmentu. Ty jsou ve všech rozhodujících médiích prezentovány, připomínány, a potřebné množství také odborníků se snaží je uvést jako výraz společenského vědomí. Vůbec nezáleží na jejich obsahu, na tom, kolik lidí je sdílí, ale jedině a pouze na tom, zda se hodí. Názory nepohodlné, nehodící se, zůstávají zapomenuty nebo jsou zmiňovány s patřičným komentářem, a pokud možno bez přítomnosti autorů nebo příznivců, aby mohli patřičné komentáře popřít nebo věc vysvětlit. Pokud nějakým omylem k tomu dojde, používají se otázky, které pozornost odvedou jinam. Protože nelze všechno uhlídat, a nejsou také všichni stejní, občas něco pronikne a je třeba si vážit všech, kteří na tom mají podíl. Z velké části novinářů se z hlídacích psů demokracie, za které se kdysi prohlašovali, se stali punťové ňafající u klíčových dírek ložnic a koupelen.
Chci zmínit dvě věci, které v současné době probíhají, a na nichž má veřejnost zájem. Jsou dostatečně protichůdné, a je k nim i také rozdílně přistupováno. Je to otázka postu v radě Jihočeského kraje pro zastupitelku Baborovou, proti které vystoupil učitel gymnázia a jeho žáci, kteří se pokusili zorganizovat stávku proti ní i na dalších školách. Snad aspoň jednou za hodinu slyšíme z médií, kolik lidí podepsalo proti ní petici. Člověka hned napadne, copak zlého ta žena vyvedla, když ji tolik lidí zná, že podepisuje petici za její odvolání. A ejhle, ona neprovedla nic, dokonce je na svém místě několik dní teprve, tak ani provést nic nemohla. Má dokonce i odbornost pro jí zastávaný post, protože byla učitelkou. Ale ona je členkou KSČM, křičí učitel a jeho žáci. To že byla zvolena v řádných volbách, které nikdo z nich pro nějakou chybu nebo vadu nenapadl, nebere nikdo z nich v potaz. Volby je nezajímají, nezajímá je ani člověk, jeho odbornost, osobnost, znalosti. Zajímá je pouze nálepka. Učitel, místo aby svým žákům vysvětlil, že v kultivovaných demokratických společnostech je zvykem respektovat výsledky voleb, a dokonce i pogratulovat vítěznému odpůrci, křičí nejvíc, chce být viděn a slyšen, a daří se mu to. Kdyby paní Baborová byla rok ve funkci, a zjevně by na ni nestačila, měli by jistě na svůj křik právo, ale takto ne, a je s podivem jak vládní nebo polovládní média jim poskytují prostor.
O to větší, o co méně prostoru poskytují akcím nebo názorům, které se nehodí establishmentu. Ať je to vznik nové vládní strany LIDEM, ať je to otázka církevních „restitucí“. Tedy těch věcí, které se táhnou již řadu let, a občané proti nim protestují na základě poznání schopností vlády, a jejích ministrů, Proti církevním „restitucím“ protestovali nejen desetitisíce občanů, ale i odborná veřejnost. Psali se petice, již roky chodí maily, ale i dopisy, argumentuje se. Kolik z toho však proniklo na veřejnost, a zákon, který je zákonem jen podle názvu, byl přes všechen odpor, a odborné argumenty přijat. Za pomoci strany, kterou nikdo nevolil, přispěním poslanců odsouzených k nepodmíněným trestům, i když nutno podotknouti, že zatím nepravomocně, při vystrnadění poslanců neposlušných a jejich nahrazení poslušnými. Marně se hledá v ústavě, či vůbec v právním řádu, kde je tento způsob handlování, jinak to nelze nazvat, povolen.
Tak mám pochybnosti, co je vlastně svoboda projevu. I když je tak zaručena a ošetřena, jak je uvedeno výše, tak nemá ani takový dopad, jako když holič krále Lávry chodil šeptat tajemství oslích uší krále do vrby.

Rovnost občanů a skoro stokrát proč

Všichni jsme si rovni. Naše rovnost spočívá ve stejných příležitostech, slýcháme, aspoň v posledních dvaceti letech obden, ne-li denně. Že tomu tak je, přesvědčuje nás establishment například stejně vysokým procentem daně z příjmu pro většinu občanů, tj. patnácti procenty. Odpírá se vrátit k progresivnímu zdanění, poukazujíc na to, že již takto platí ti bohatší vyšší daň, protože 15 % z deseti tisíc je pouze tisíc pět set korun, ale 15 % ze sto tisíc je patnáct tisíc korun. Tedy není pravdou, vy závistivci a málo schopní, že ti bohatí platí stejné daně, vysvětlují nám a přesvědčují jak malé děti nebo dementní část společnosti. Obdobně je pro všechny, a takřka už i pro všechno rovná daň z přidané hodnoty. Stejně tak je rovná daň z dědictví, která je rovna nule. Tedy, zdědíš-li rodinný domek se zahrádkou za dva miliony, neplatíš na dědickou daň nic. Stejně tak nic neplatíš při dědění pěti zámků včetně deseti tisíc hektarů polí a lesů v ceně stovek milionů. Zkrátka za dědictví se neplatí. Aby rovnosti bylo učiněno zadost, tak zaplatíš stejný správní poplatek při prodeji jak toho domku, tak těch tisíců hektarů, i když zapsaní jedné nebo dvou položek je otázka několika minut, i pro neschopného úředníka, ale zápis stovek položek je otázkou hodin i pro vynikajícího úředníka.
Neplatí se ani daň z dividend, neboť jak moudře řečeno, byl již předtím zdaněn zisk, z kterého se dividendy vyplácí, a docházelo by tak k dvojímu zdanění. Proč se potom platí daň z úroků vkladů, když vklady pochází rovněž z též již předtím zdaněných peněz, je mi záhadou. Záhadou jsou mi i další věci. Proč se například při ukončení pracovního poměru platí odstupné, jehož výše je stanovena a omezena zákonem. Ale při ukončení výkonu některých povolání, především ve vysokých manažerských nebo politických funkcích se platí odchodné, jehož výše je absolutně neomezena. Proč se v těchto povoláních vyplácí plat i po dobu nemoci, když v pracovním poměru se nevyplácí zprvu ani nemocenská, a později jen omezeně. Proč bylo třeba státní majetek, respektive, jeho valnou část privatizovat s odůvodněním, že jen majetek v soukromém vlastnictví, je životaschopný a přináší zisk. Proč tato privatizace nesměla být přezkoumávána soudy? Proč, když se takto zajistil rozvoj, tak ani ne po uplynutí deseti let, nastala krize, pojmenovaná recesí, a dluh země, obcí, ale i velké části občanů roste závratným tempem. Proč se tato krize zprvu popírala, později se vydávala za očistný proces, a nyní se jen krčí rameny. Proč se snižují mzdy, omezují příspěvky mladým rodinám, důchody, zdravotnická péče, sociální zabezpečení, ale naopak se nechávají nebo zvyšují příjmy vybraným skupinám manažerů. Proč mají občané s nízkými a středními příjmy šetřit, a přitom si hradit zdravotní a sociální zabezpečení ve stále větším rozsahu, ale církvím se bude vydávat něco přes dvě stě miliard korun. Proč tento výdaj, nebo také dar, obhajují jeho strůjci poukazováním na právo a spravedlnost, ale odmítají jakkoli sdělit, jak se k této částce došlo. Proč se nic neděje, když ze státního nebo obecního rozpočtu zmizí sta miliony, i miliardy, ale pokud pracovník vyrobí zmetek, tak jej musí zaplatit.
Jsme si tedy skutečně rovni, máme rovná práva a povinnosti, jsou naše příležitosti skutečně stejné? Obávám se, že nikoli, a je na čase tento stav změnit.

Reinkarnace

Čím jsi byl dřív? Když jsem známému na jeho otázku vyjmenoval svá zaměstnání, poznal jsem podle jeho výrazu, nepochopení významu toho, na co se tázal. Také mi to hned trochu pobaveně, ale více s nadřazeností vědoucího nad nevědoucím dal vědět. Ptal se, čím jsem byl před svým narozením. Pomyslil jsem, pak se měl zeptat kým a ne čím, ale rovněž okamžitě jsem zavrhl odpovědi, jako embryo, spermie, vajíčko. I když jsem stále neznal účel dotazu, intuitivně jsem cítil nevhodnost těchto připomínek a odpovědí. Raději jsem mlčel, a čekal, až mi pomůže a vše vysvětlí. K tomu se právě chystal, jak vyplývalo z výrazu jeho tváře. Usilovně skládal myšlenky, aby nevědomému dokázal vysvětlit podstatu věci.
„Myslel jsem, čím jsi byl v předchozím životě“, začal vážně.
„Pakli takový život existoval“, skočil jsem mu nešťastně do řeči.
Nyní se už na mě díval s despektem, ale i s trochou lítosti. Poctivý a spravedlivý věřící vždy lituje nevěřícího, myslí si, jak je ochuzen nepoznáním pravé, tedy jím vyznávané víry. Ujistil mě o existenci několik životů, což, podle něj žádný rozumný člověk nemůže zpochybňovat. Jako důkaz uváděl nejen hinduisty a buddhisty, o nichž jsem měl velmi vzdálené povědomí, že v převtělování nebo znovuzrozování věří bez nejmenších pochybností. Ale zmínil i Pythagora a Platona, nad čím jsem užasnul, a to k jeho spokojenosti. Proto přidal i zmínky, které o něm mají jak křesťané, tak judaisté, ale i islám. V této době jsem už jen naslouchal, protože by jakákoliv pochybnost byla nemístná. Rovněž jsem pak z většiny nechápal o čem je vůbec řeč, když se ozývala slova jako átman, karma, dharma, mókša, mukti a řada dalších, které jsem vzápětí zapomínal.
Pochopil jsem pouze, a vůbec nevím, jestli správně, každá bytost se narodí, zemře a později zase znovu zrodí. To se několikrát opakuje, protože každým dalším zrozením se bytost zdokonaluje, pokud není ovšem nějaký důvod z předchozího života, aby ona bytost byla za něco potrestána. Dokonce prý v některých případech může dojít až k přeměně člověka ve zvíře, rostlinu, nebo snad i nějaký nerost. Ale k těmto případům dochází ojediněle. Když známý došel sem, prohodil, že by bylo dobré si zajít na pivo. Okamžitě jsem souhlasil, mylně se domnívaje, že mé poučování už skončilo, a celé téma vyčerpal.
Chyba lávky, než nám pivo donesli, pokračoval dál. Vysvětloval putování duše, jež mi připadalo jako poskakování míče mezi brankami, než v některé skončí. Nahlas jsem se však raději nevyjádřil. Za to jsem byl odměněn sdělením základní otázky, kterou si musím položit, a to, „kdo jsem a odkud přicházím“. Jakmile na ni najdu odpověď, je už ostatní snadné. Porozumím životu, pochopím rovnocennost všech, začnu si vážit krásy života, uvědomím si existenci minulých životů. A tady je již jen krůček k tomu, abych zjistil, čím jsem to v minulém životě byl.
Nit vyprávění přerušil hospodský postavením před nás dalších dvou půllitrů. Mohl jsem se nadechnout, napít, a vymýšlet, jakým způsobem vše ukončit. I když, jsem si dosud základní otázku nepoložil, přesto považuji ostatní za rovnocenné a vážím si krásy života. Ovšem jsem dalek toho, abych životu rozuměl, aspoň mi přináší stále nějaké nové otázky, a existenci minulých životů si neuvědomuji. Patrně, toto jen poloviční řešení vyplývá z dosavadní neznalosti oné základní otázky.
Mé myšlenky byly přerušeny dotazem známého na můj dnešní sen. Když jsem po pravdě odpověděl, že jsem žádný neměl, smutně zakroutil hlavou, Ptal se potom, co se mi tedy zdálo naposled. Pohled na fotografii za ním, s jedoucí lokomotivou, mi dal inspiraci k odpovědi. O nějakém vlaku, řekl jsem rychle, a on usilovně přemýšlel, aby se potom zeptal, kdy jsem se narodil.
Brzy po mé odpovědi, jsem v jeho tváři seznal úlevu, a tajuplně mi řekl, „v minulém životě jsi byl asi Pullman“.
„Kdo to vůbec byl? Jak jsi na to přišel“, vyhrknul jsem zděšeně.
„Byl to americký konstruktér vlaků“, seznámil mě s mým, předkem ne, mým minulým já. Pak mi vysvětlil, jak k tomu dospěl. Základem je sen, v kterém se vybavují někdy vzpomínky z minulého života. Další věcí je rozpor. Nejen na rýsování, ale i na řadu dalších věcí, jsem tzv. levý jak šavle. Potom přijde na řadu astrologie. Já se narodil na podzim, on zemřel na podzim, a narodil se snad na jaře. Zmínil, i že po celou dobu, co mě zná, vnímal mou oblibu vlaků. Já si to uvědomil teprve nyní, ale i tak jsem poděkoval. Nakonec byl do toho zapleten můj syn, žijící v USA, poukázáním na geny, které ho vedly zpět na místa činu. Nepochopil jsem souvislost. Pracně mi vše vysvětli, a nechápal jsem už vůbec nic. Skromně pak podotkl, že se samozřejmě může mýlit, a mohl jsem být někým jiným. Aby mohl ručit za výsledek, musel by mít o mně daleko více údajů, a snažil se mi je sdělit. Raději jsem se rychle zeptal, kým byl v minulém životě on.
Zarděl se jak dívka, které na první rande přinese kluk kytici růží, a s předstíranou skromností prozradil, co mu stále vychází, a též jeho přátelům, kteří zkoumání, jež o sobě provedl, několikrát kontrolovali. Byl Bedřichem Smetanou. Rozpor tu byl. Kvůli svému hudebnímu sluchu měl zakázáno zpívat i na vojně, směl jen odpočítávat. Jeho dcera žila v Litomyšli, kde se narodil. Pak se mi drala neodbytně na mysl myšlenka příliš ošklivá, abych ji mohl vyřknout. Tam, kde Smetana skončil, můj známý začínal a duše si od toho nějak nedokázala pomoci. Ale vyřkl jsem myšlenku další, kým byli v minulém životě jeho přátelé.
Stalo se, jak jsem očekával. Byli to samí proslulí lidé. Když jsem se tomu podivil, tak mi odpověděl, jak by mohli přijít na někoho, koho neznají. Vyčerpávající odpověď. Prohodil jsem něco o své únavě a starostech, abych mohl jít domů. Vysvětlil mi mé potíže jako následek mé nevíry, a vyzval mě, abych aspoň zvolal Hare Krišna. Tím se mi uleví. Poddajně jsem žádané vyslovil.
„Důrazně, jinak to nemá význam“, napomenul mě.
Zařval jsem tedy na celou hospodu. Ta ztichla, hospodský uchopil mobil, přemítaje, zda má volat policii. Pak se ušklíbnul, já taky a rychle odešel z hospody, dumaje, jak vysvětlím ženě své zdržení. Převtělováním určitě ne.

Jaký socialismus v 21. století?

Asi jako většina z nás, se snažím najít v předsjezdovém materiálu a diskusi k němu vodítko a náměty, co dál. Pokud jsem dobře pochopil základní cíl tohoto, tak jde o socialismus, a to ten socialismus, jak byl a je prezentován v teorii. Tedy v kostce společnost hospodářsky a politicky pluralitní, maximálně samosprávná, a to i v ekonomice, prosperující a sociálně spravedlivá, dbající o vzdělání, kulturu, životní prostředí. Jejím předstupněm má být „sociální stát“, v kterém je aspoň částečně ztlumena sociální a další nerovnost občanů, je vytvořena tzv. sociální síť.
Prostředkem k obému mají být volby, odpovědnost zastupitelů občanům, omezení možnosti manipulace a násilí, využití komunikačních prostředků pro informaci občanů, zejména mladých. Předpokládá se, že se tak stane během několika generací, a to až většina lidí bude mít levicové myšlení, a toto promítne do své politické volby.
Máme tedy strategický cíl. Nenašel jsem však strategická opatření ani taktiku, kterými bychom se dostali k tomuto cíli. V tom případě sklouzáváme k utopii, naději, že lidé nějakým způsobem pochopí, co je pro ně dobré, a budou pro tuto naději hlasovat ve volbách. Bojím se, že tomu tak není a ani nebude.
Je skutečností, že v současné době se přežívá kapitalismus, a jeho zastánci neví jak dál. Řada z nich neví ani, že stejným způsobem to už dál nejde. Jenže v této bezradnosti se skrývá víc nebezpečí, než si troufáme přiznat. Právě proto, že současný establishment si nedokáže nic jiného představit, je ochoten a schopen použít jakékoliv prostředky k udržení společnosti jaká nyní je, tedy společnosti jako služky a zdroje bohatství a výjimečného postavení členů spolku „vyvolených“ a jejich souputníků. Sice patrně již nehrozí něco jako třicátá léta, tedy způsob řešení nacismem a fašismem, ale je možná obdoba toho, co probíhalo v letech sedmdesátých v Latinské Americe. Občan je na tuto změnu podvědomě připravován, ať vyvoláváním obav z terorismu, lumpenproletariátu, odlišných kultur a náboženství, úpadkem státní správy a jejím neplněním základních funkcí. Stále častěji se setkáváme s vyjádřením, že by přiměřený rozsah totality byl pro nastolení pořádku žádoucí.
Tady, u občana, jeho poučení a získání, naučení jej schopnosti se bránit, a také bránit jednou již dosažené a získané práva svoje a svých stejně postavených spoluobčanů, všechno začíná. Je nezbytné dělat vše pro vytržení lidí z letargie a pasivity, kam se ze zklamání a neustálého nabízení jiných hodnot dostali. Dokázat, aby bránili sebe a své zájmy, nikoli zájmy jiných. Jako příklad lze uvést počet účastníků na manifestaci za zájmy jedné ze skupin, která usilovala o rozhodující vliv v televizi, a díky monopolu na vysílání to prodávala jako boj o svobodu, s účastí na akcích odborů nebo různých občanských aktivit, které se týkaly antisociálních reforem. K tomu, aby lidé daleko víc se angažovali pro uvedenou skupinu, než pro sebe, stačilo mít jen monopol ve sdělovacích prostředcích.
Obávám se, že sociální stát, respektive trosky z něj, je už za námi, a bude jej velmi těžko znovu obnovovat ve stejné podobě. Buržoazie si myslí, že jej už nepotřebuje. Je přesvědčena, že se socialismem, užívám zavedený název, se vypořádala a potřebný klid si troufá zajistit mocenskými prostředky nebo investováním a výrobou v zaostalých zemích. Zaostalých jak technicky, ekonomicky, tak i společensky a politicky. Proto nehodlá investovat do sociálního smíru, protože je to pro ni neproduktivní náklad. Právě rozvoj techniky je už nyní takový, že lze výrobu zajistit s malým počtem vysoce kvalifikovaných pracovníků, a řadou, pomalu negramotných zaměstnanců. Stačí je naučit několik operací. Dále je tu výhoda zdrojů surovin a brzy i energií v místě. Potřebné kvalifikované pracovníky si buržoazie troufá, a patrně i dokáže, uplatit.
Pro obnovu sociálního státu v nějaké podobě, je nezbytné vítězství levice ve volbách, a to celé levice, tedy u nás jak KSČM, tak i ČSSD. Levice nyní potřebuje stát, jeho organizaci, jeho funkce, daleko více než buržoazie, které stát začíná překážet svými ochrannými funkcemi. Bez spojenectví levicových stran a sil to nepůjde. Zatím tomu tak není, a nemalá část ČSSD se vymezuje spíš proti KSČM než proti pravici. Co s tím? Tuto otázku je třeba řešit, a ne nad tím naříkat. Jistě jsou dobré iniciativy, které v současné době existují, ale nemohou naprosto nahradit vztah KSČM a ČSSD. Z hlediska státu a celé společnosti je to zásadní otázka. Pokud se nedokáže najít způsob tohoto spojenectví, zůstává vše ostatní iluzí
Toto spojenectví bude obtížnější vytvářet zejména v době, kdy buržoazie přišla s novou taktikou, zamezit přístup KSČM do sdělovacích prostředků a ukazovat veřejnosti jako jedinou opozici ČSSD, která na tuto taktiku přistoupila. Vychází totiž, myslím ČSSD, z naivního předpokladu, že tak získá celé levicové voličské spektrum, a stane se tak nejsilnější stranou. Jsme pak svědky, že se ČSSD spojuje raději se středovými a dokonce i pravicovými stranami, vytváří opoziční smlouvy na všech stupních, odstraňuje na vedlejší kolej své lídry, kteří pro ni sice svými osobnostmi získali hlasy, ale nejsou ochotni pak dělat účelovou politiku. Názor špiček ČSSD, „nejlepší by bylo, abyste se rozpustili, a přešli k nám“, přejímají i řadoví členové ČSSD, i řada neorganizovaných občanů s levicovými názory. Velká část občanů pak stále podléhá dennodenní propagandě, jež se na ně valí takřka ze všech sdělovacích prostředků, a dá se lakonicky vyjádřit, „co od KSČM je, od ďábla jest. Starej se každý sám o sebe, jedině tak máš naději na úspěch a štěstí tvoje a tvých nejbližších. Hodnota života spočívá v ceně zboží, které si můžeš koupit“.
Proto musíme občany seznamovat, nejen s dlouhodobými cíli, ale i okamžitého a rovněž krátkodobého řešení problémů, které lidé mají. Ať je to nezaměstnanost, zdražování, dluhy jak občanů, tak státu, snižování rozsahu zdravotní a sociální péče, korupce, nerovnost před úřady a právem, omezování bezpečnosti, a řada dalších obtíží a nedostatků. Lidé na tyto odpovědi čekají, a kdo jim je dokáže dát, na toho stranu se postaví. Tedy propaganda cílů a jednotlivých kroků k jejich zabezpečení od KSČM směřovanou mimo stranu. Zatím mám názor, že je vysvětlování kroků strany zaměřováno převážně mezi členy, ale čas vyžaduje je zaměřit důsledně k ostatním občanům. Dále si odpustit i různé nostalgické vzpomínky a jiné projevy. Nemyslím tím smiřování se s pomluvami tzv. reálného socialismu, ale věnovat se více faktům důležitým pro lidi, než různé „fangličkování“.
Je nezbytné nabídnout řešení ekonomiky. Současný establishment dokázal ochromit domácí hospodářství v řadě oblastí a učinit je závislým na Německu, a stále více v tomto pokračuje. Vazba na ostatní státy, zejména přední Asii, Jižní Ameriku, kde byly tradiční vazby, ale i nově získané v rámci bývalé RVHP, je zpřetrhána. Je sice pravdou, že Německo jediným, zatím ještě, hospodářsky významným státem v Evropě, ale problémy této doby se snaží řešit jakousi obnovou Svaté říše římské národa německého a ovládnutím Evropy, než nacházením nového řešení. Zde musí KSČM nabídnout konkrétní a přesvědčivé alternativy, protože od nezbytné obnovy ekonomiky se bude odvíjet ostatní. Toto řešení v uvedeném materiálu pro diskusi k nastávajícímu sjezdu strany chybí.
Závěrem bych se chtěl vyjádřit k dosavadní diskusi o tomto materiálu, a to zejména, k otázce samosprávy v podnicích a nadnárodních institucích, názoru, že morálka, protože jsme v Evropě, tak vychází z křesťanství. A nakonec, že socialismus se prosadí bez násilí, protože kapitalismus se prosadil také bez násilí z feudalismu.
Otázku samosprávy se nepodařilo dosud vyřešit, ani v územní sféře, natož ve výrobní. Tedy pokud si pod samosprávou představujeme účast každého subjektu na řízení samosprávného celku, a ztotožnění se s tímto celkem. Jistě je vyřešení této otázky nezbytné, a bude patřit k hlavním rozdílům mezi kapitalistickým výrobním systémem a socialistickým, pokud budeme takto příští systém nazývat. Doposud jsme byli pouze svědky pokusů o vybudování této samosprávy. S velkými rozpaky se dá konstatovat, samospráva jakž takž fungovala u územních celků a družstev. Zcela bez rozpaků se může prohlásit, že ve výrobních průmyslových jednotkách neexistovala vůbec. Je otázkou proč? Myslím si, na základě svých zkušeností z podnikové sféry, že snahy o její zavedení byly, ale zůstaly bez výsledku. Ať se zkoušely různé formy, jako závodní rady vedle odborových závodních výborů, výrobní porady, rady pracujících a různé jiné rady, výbory, nedošlo k tomu, aby aspoň většina účastníků zaujímala stanoviska k jiným problémům, než které se jich týkaly bezprostředně, a problémy týkající se dílny, provozu, závodu, podniku a už vůbec ne vyšší hospodářské jednotky je zajímaly jen okrajově. Pokud to zvulgarizujeme, důležitější bylo, zda se bude vydávat mýdlo zdarma jednou nebo dvakrát v měsíci než, zda si na něj vyděláme. Nakonec podobně úzké vidění nahlížíme i dnes, kdy řada akcionářů, podílníků a členů společenství se vyhýbá starostem o zejména majetkové záležitosti, a bez rozmyslu se zadlužují jak jedinci, tak firmy, ale i územní jednotky od obcí po státy. Řešení této otázky si vyžaduje daleko víc přípravy, a vytvoření takové organizace a podmínek v tomto směru, aby většina pracovníků požadovala informace, vyjadřovala se k nim, a neúspěchy i úspěchy vyššího celku cítila jak své vlastní. S touto věcí je i nezbytně spojeno zajištění celospolečenských potřeb, tedy aby některé podniky nemohly zneužít svého postavení k získání neoprávněných výhod proti ostatním nebo proti společnosti jako celku. Zároveň i vyřešit jak nakládat s krachujícími podniky a jejich zaměstnanci, aby se mohli rychle zařadit do pracovního procesu jinde, a použitelné majetkové hodnoty nepřišly nazmar a využily se jinde.
Troufám si polemizovat i s názorem, že morálka v Evropě vychází jen z křesťanství. Myslím si, že je to velmi zúžený a poplatný názor, prosazovaný v poslední době. Nejen že zapomíná na antiku, na jejíchž základech spočívá minimálně umění, filosofie, matematika, právo a i politologie, stejně jak první mravní postuláty. Obdobně je nezbytné vidět i vlivy arabů a asijských učení, které sice později, ale přece jen ovlivňovaly i evropské myšlení, stejně jak naopak.
Rovněž považuji názor, že kapitalismus se prosadil bez násilí z feudalismu, za zavádějící a rozporný se skutečností. Neboť od 14. století probíhají revoluce jak proti římskokatolické církvi, která feudalismus bránila ideově, tak i proti feudálním pořádkům. Jsou to ve 14. století valdenští a další kacířská hnutí, v 15. století husité, v 16. století německá a nizozemská revoluce, v 17. století anglická, a v dalším století vrcholí tyto buržoazní – občanské revoluce americkou a francouzskou. Zmiňuji se jen o těch nejvýznamnějších. I když doufám, že vzhledem k rozvoji vědomí lidí a rozvoji výrobních sil, růstu produktivity, nebude násilných prostředků zapotřebí a dojde k postupné přeměně prostřednictvím volebního procesu a občanských iniciativ.
Abychom dokázali naplňovat postupně uvedené cíle a získávat pro ně občany, je třeba s nimi vést neustálou a nepřetržitou polemiku, při které bude docházet k upřesnění těchto cílů, a rovněž k naučení lidí solidaritě a umění si tuto solidaritu včetně svých práv a zájmů bránit. Proto hledejme i způsoby získání dalších sdělovacích prostředků, vedle dosud užívaných, ať už jsou to především Haló noviny nebo přímé rozhovory s občany. Měli bychom se i oprostit od občasného zkoumání „pravověrnosti“ jednotlivých funkcionářů, a hledat nebezpečí tam, kde jde jen o vyslovení názoru. Díky tomu, jsme už jednou ztratili šanci nabídnout lidem lepší svět.

(zasláno do redakce Haló novin)

Kalendář

Dnes jsem si měnil kalendář. Tedy ještě neměnil, není konec roku, ale připravoval nový, protože jsem si potřeboval označit termín v příštím roce. Vím, není to moderní, máme mobily, počítač, a já nevím co ještě, co lze používat k tomuto účelu. Navíc, vám moderní prostředky záznamu, ještě termín signalizují. Ale buď jsem líný, a nechci se učit, jak bych to mohl provést. Nebo jsem konzervativní, a používám stále stejný způsob již nějakých padesát let. Ale když už jsem měl kalendář v ruce, tak jsem si jej prohlédl. Divil jsem se, co se z něj lze všechno dozvědět.
Aby nedošlo k mýlce. Nebyl to kalendář s obrázky, nebo snad s povídkami a radami, jaký vydával kdysi Kramerius. Byl to prostý poznámkový se jmény, abychom věděli, kdy má někdo z příbuzných nebo známých svátek, a nezapomněli mu popřát. A také s výročími, významnými dny a státními svátky. Shodou okolností jsem náhodou také našel již hodně starý kalendář, a divil jsem se, co vše se změnilo.
Zejména u těch výročí a státních svátků. Některé jsou neměnné, a to po řadu věků, až se člověk diví. Tak Nový rok je pořád 1. ledna, stejně tak Štědrý den a Vánoce jsou od 24. prosince do 26. prosince. Asi to bude zařazením v zimních měsících, kdy člověk nemá chuť příliš cokoliv měnit. V této době je pro něj hlavní, aby bylo teplo, dobře se najedl a nemusel příliš vycházet ven, na mráz a také očekávání s těmito svátky spojené. Nejprve příchodu slunce, pak mesiáše, a nakonec lepšího dalšího roku. Vyjma návratu slunce se nic skoro nesplnilo. Stálost v zimních měsících neplatí ovšem absolutně. Hned v únoru jedno výročí zmizelo. 25. únor – vítězství pracujícího lidu. No, pracující lid u nás už nevládne, tak důvod si tento den připomínat, asi opravdu není, ještě by někoho mohlo leccos napadnout. Ale máme tu svátek nový, a to hned 14.2. kdy je sv. Valentýna, a tento den je významný pro všechny zamilované. Co na tom, že u nás pro lásku byl vyhrazen od nepaměti měsíc Máj, jenž je rozhodně pro lásku příhodnější. Keltové a Anglosasové slaví v únoru, tak proč ne my.
V březnu se znovu, osmého, tak nějak cudně, objevil jako významný den MDŽ, který se po určitou dobu zavrhoval, až nás vypekli nejen naši noví západní kamarádi, ale dokonce i manželka prezidenta USA, kteří ho připomínali stále. A tak nám nezbylo než se rychle zase zařadit pěkně do houfu. V tom, tedy různých zvratech, jsme mistři, a když kamarád, tak já teprve rád. Pak je tu významný den 12.3., který připomíná náš vstup do NATO. Hleďme, není to tak dlouho, co naši noví vůdci volali po zrušení všech vojenských bloků, a jak se stali našimi představiteli, hupky dupky a už byli zahnízděni v jiném vojenském objetí.
Většinou v dubnu, málokdy v březnu, máme Velikonoce. Ovšem tento svátek není závislý na lidech, ale jen na měsíci, kdy je poprvé v novu. A tak s ním, tedy s tím svátkem nelze příliš mnoho dělat, než jen spočítat pro jednotlivé roky, kdy má podle měsíce, luny, aby nedošlo k omylu, správně být.
Zato květen, nebo také máj, se svátky jen hemží. Hned den první je svátek práce. Už přes sto let, jak nám připomíná slavný fejeton Jana Nerudy. Také o něm, tedy o jeho zrušení, se hodně v poslední době přemýšlelo. Ale zase to narazilo na jeho oslavu po celém světě, a i někdo vysvětlil těm, kteří žádali jeho zrušení, že práci, a zrovna v tento den oslavoval i Baťa, a ten určitě nebyl socialista nebo komunista. I když z dnešního pohledu, kdo ví. Také začíná měsíc lásky, jak nám pěkně složil Mácha. Hned 5.5. máme významný den – Pražské povstání, na čem nelze nic měnit. Zato den vítězství jsme přehodili z 9.5. na 8.5.. Jeden z navrhovatelů této změny ji nám zdůvodňoval tím, že 9.5. se už v Praze nebojovalo. Nebyl asi tehdy v Praze, nebo možná ani na světě. Pomníčky a pamětníci mluví jinak, ale zase nemají možnost nic měnit. Následuje hned druhá květnová neděle jako svátek matek. Proč ne, matkám nemůžeme být nikdy dost vděčni. Ale pokoušet se tento svátek vydávat za protipól MDŽ je scestné. Pak ještě 15. máme den rodin. Když už se nijak příliš rodinám nepomáhá, tak aspoň ať mají svátek.
V červenci máme dva svátky, pěkně za sebou, aby bylo víc volna najednou, když už jsou prázdniny a začínají dovolené. 5.7. je to svátek Cyrila a Metoděje, kdy nechápu, proč se k nim hlásí tolik katolická církev, s jejímiž představiteli, zejména u sousedů měli tolik problémů. Asi jde o pozdní lítost. Stejně tak následující den je výročím upálení M. Jana Husa, o nějž, respektive o výklad jeho díla a života, se dodnes vedou spory a půtky.
Pak nám vymizelo výročí Slovenského národního povstání. Bodejť by také ne, když jsme si se Slováky republiku v klidu rozdělili. I když toho SNP se zúčastnila řada Čechů, a bylo i bojem za obnovení Československa. Nebo snad právě proto?
Zato hned v září máme nový svátek – den české státnosti. Kdo jej vymyslel, pokud nesledoval jen vznik dalšího volného dne, to musel mít pěkně pomotané. Ten den, se údajně stal panovníkem Boleslav I., který skutečně český stát vytvořil. Způsobem, tehdy dost obvyklým, zavražděním svého předchůdce. Takže oslavujeme tuto vraždu, nebo nastoupení Boleslava I. na trůn, či vzpomínáme smrti sv. Václava, jenž se díky Karlu IV. stal později patronem země? Každý si může vybrat, má na to den volna k přemýšlení.
Podobně 28. října slavíme den vzniku československého státu, který jsme před deseti lety zlikvidovali. Bez referenda, bez plebiscitu, stačilo podplatit tři poslance, aby likvidátoři získali v tehdejším Federálním shromáždění dostatečný počet hlasů. Také vymizela z tohoto svátku připomínka dne znárodnění. Tak jsem zvědavý, kdy někdo a na který den navrhne den privatizace.
V listopadu nám vymizel významný den připomínající říjnovou socialistickou revoluci v Rusku. Proč také. Vždyť neslavíme ani Francouzskou revoluci, ani americkou, a ty byly přece o něco dřív. Vůbec jsme přestali slavit revoluce, ani si je raději nyní nepřipomínáme. Pochopitelně. Nikdo dopředu neví, co při nich lidi napadne, a zda nevezmou některá hesla příliš vážně.
Až na jednu jedinou výjimku, dne 17.11. je to sametová revoluce. Aspoň tak se jí říkalo, nyní je to již jen den boje za svobodu a demokracii. Jinak je zajímavé, že ostatní svět v tento den má mezinárodní den studentstva, který vznikl z důvodů událostí v Čechách. Zavření vysokých škol, popravách studentských představitelů a zavlečení studentů do koncentráků německými okupanty. Ale nám se to nějak z těch kalendářů vytratilo. Asi nám slušnost nedovoluje připomínat něco sousedům, zejména když nyní patří mezi naše největší kamarády.
A tak si stačí prohlédnout kalendář, a hned se ukáže, co věcí se změnilo. Otázkou zůstává, zda k lepšímu a dobrému.

Člověk a lékař (-ka)

Nadpisem jsem nechtěl vůbec naznačit, že snad lidé a lékaři jsou odlišní tvorové. Ale jen jejich vzájemné postavení. Lékaři jsou sice lidmi, ale přece jen ostatními jsou vnímáni a považováni za poněkud jiné. Nezávisle na známosti, příbuznosti, a zatím i na platbách, se míchají člověku do života prakticky od jeho narození až do jeho smrti. Při příchodu novorozeněte na svět dávají vyjádření pro matriku, je tu zase nový další člověk. Při smrti člověka vyplní úmrtní list, opět pro matriku, člověk už tu není. Tedy každý z nás je potřebuje minimálně dvakrát v životě. Aby konstatovali počátek a také konec jeho existence. Těch, co je potřebují jen pro tyto dva případy, je stále méně. Většina z nás, je potřebuje celý život.
To jsem si potichu říkal, když na mě při pravidelné prohlídce ječela odborná lékařka, protože jsem neplnil zcela přesně její příkazy. Metala mi do tváře výhrůžky typu, co nevidět bude po vás, a dobře vám tak. Chovala se, jako bych byl už mrtvý, a ona mi musela udělat z dubu rakev a v promrzlé půdě vykopat hrob, a já jí těsně před svým skonem ukradl potřebné nářadí. Nakonec mě v nemilosti propustila, a při oblékání v čekárně jsem slyšel, jak svou metodu vstřícnosti aplikuje na dalšího pacienta.
Asi za půl roku jsem šel na vyšetření tam znovu, trochu se strachem, že jsem její předpověď nesplnil, a nezemřel, a ona bude mít další důvod ke zlobě. Ale byla tam jiná. Vyptávala se, co mi je, jak beru předepsané léky, a jak plním další doporučení. Brzy jsem pochopil, že léky beru zcela špatně, a považoval se za pitomce, aniž by mě ona sebemenším způsobem něco naznačila. Zamyslela se, a potom povídá, jestli vám to tak vyhovuje, berte je stejně klidně dál. S úsměvem dodala úsloví o víře, jež tě uzdravila. Potom jsme probrali další mé přečiny, přiznala, že zákaz kouření, bez opatření zamezujících další znečišťování ovzduší, není zase až tak smysluplný, ale já jí přiznal, že přece jen se sníží aspoň o málo nebezpečí, a už je to dobré. Odešel jsem od té vlídné paní plný předsevzetí, a vyjma toho kouření, ostatní doporučení beze zbytku plním.
A to mě vedlo k úvaze, jací vlastně lékaři a lékařky jsou. Jsou různého zaměření, ale kdo by si to pamatoval. Většinou jde každý ke svému obvodnímu, který ho už k odbornému pošle nebo nepošle, pokud vyřeší nemoc sám. A tak je, ty lékaře, místo odborného zaměření více rozlišujeme podle chování k nám, ke svým pacientům. A hlavně podle toho jak nám dokázali pomoci, když jsme je my nebo nám nejbližší potřebovali. Podle toho je pak označujeme i názvy, které někdy nemají s medicínou, ale vůbec nic společného.
Osobně jsem měl na lékaře ve většině případů štěstí. Ale přece jen jsem je stejně jak ostatní rozlišoval, a vytvořil si pro ně pojmenování nebo zařazení, někdy podle zcela úplně jiných věcí, než byla jejich odborná erudice.
Úplně první, na kterého se ještě pamatuji, byl pro mě něco mezi dědem vševědem a kouzelným dědečkem. Byl jsem k němu voděn ještě v předškolním věku. A návštěvu u něj jsem vždy považoval za prohlížení si obrázků, pěkného porcelánu a popovídání si o všem možném. Nikdy mě tehdy nenapadla nějaká souvislost s nemocí. Dnes si už mimo vybavení čekárny a ordinace pamatuji jen jeho šedivé vlasy a modré oči, stále se usmívající, a oslovení sokole, nebo junáku. Od té doby mám důvěru takřka ke všem lékařům, i když někteří dělali vše možné, aby mě jí později zbavili.
Pak jsem dlouho lékaře nepotřeboval, vyjma povinných školních prohlídek, kde mi střídavě doporučovali mrkev, pivovarnické kvasnice a plavání. Záleželo na tom, s čím jsem měl v té které době potíže. Byly to buď potíže se zrakem, uhry či afty, nebo kulatá záda.
V době dospělosti jsem si již lékaře začal škatulkovat sám. Jako první bych uvedl tak zvané lékaře na vedlejšák. Vystudovali medicínu, prováděli praxi, ale své poslání a náplň života viděli jinde. Poznal jsem dva. Jednoho na vojně, který byl majorem, a byl hrdý na to, že u útvaru je jedním ze tří majorů, kteří tam tehdy byli. Ostatní měli nižší hodnosti, a museli nu tak salutovat jako první. Snil o podplukovnické hodnosti, i když věděl, že jí nikdy nedosáhne v roli lékaře útvaru. Musil by do některé z vojenských nemocnic, ale tam by po něm chtěli, aby dělal především medicínu. A tak raději zůstal u útvaru. Jeho léčení bylo poměrně srozumitelné i pro nás laiky. Potom, co jsme se představili hodností, jménem a oznámili rotu a četu, kam jsme příslušeli, natáhnul se pro plán činnosti této jednotky. Jakmile zjistil, že ten den je v plánu pochodové cvičení, překážková dráha, či jiná obdobná věc nepříjemná pro vojáky, po otázce, na co si stěžujete, moudře pokýval hlavou. Pak doporučil vydat acylpyrin, dát obvaz nebo mast, a zapsal ošetřen, schopen. Byla u něj obrovská výhoda, že nikdy nebyla v čekárně fronta. Během několika minut byl voják zpátky u své jednotky. Na marodku se dostávali pouze úrazy nebo teploty ke čtyřicítce. Přesto musím po pravdě přiznat, že všichni jsme odcházeli zdravější, než jsme na vojnu předtím nastupovali.
Druhého lékaře na vedlejšák jsem poznal už v civilu. Zasvětil svůj život dvěma, či spíše třem cílům, z nichž dva spolu souvisely. Získat hodnost kandidáta věd, vybudovat v malém městečku novou polikliniku a stát se jejím ředitelem. Jako prostředek k uskutečnění volil léčení, tedy spíše vydávání neschopenek těm, kteří mu mohli při uskutečňování těchto cílů pomoci. Zůstával přitom podivně zásadní. Nikdy nenapsal recept na léky, které by někdo požadoval pro zcela jiné účely než léčení. V tom byl zcela neoblomný, lék byl pouze na nemoc. Nikdy nebyl odměnou. Rovněž nevzal víc než padesát korun, a ty věnoval na zařízení ordinace. Pokud dostal naturální odměnu, jako vajíčka nebo králíka a podobně, vyčíslil hodnotu a obnos ze svých prostředků zase dal pro ordinaci. Stejně tak nepřipouštěl, aby v době jím stanovené pracovní neschopnosti, někdo prováděl práce na poliklinice. Ty musel dělat jindy. Přemýšleli jsme, zda by nám nevydal v případě potřeby úmrtní list. Asi ne, byl názor většiny. Své tři cíle dosáhnul, ale to už jsem byl pryč, a tak nevím, jak jeho práce probíhala dál.
Dalším z druhů je lékař opatrník nebo také zasilatel. Vyslechne pacienta, pečlivě ho prohlédne, vyptá se na všechny nemoci rodičů, prarodičů, sourozenců a také dalších nejbližších příbuzných. Pečlivě vše zaznamená, neopomine připsat ani všechny úrazy a nemoci předcházející dnu vyšetření. Když má takto vše zjištěné a zapsané, po dlouhém přemýšlení vás pošle na odborné vyšetření. Pokud ho nenapadne ke kterému z odborných lékařů vás poslat, nechá vám provést vyšetření krve, moči, případně roentgen či ultrazvuk, a teprve potom rozhodne o odborném lékaři. Ten vás po prohlídce pošle zpět s určením diagnózy nebo s tím, že vám chybí či přebývá něco úplně jiného. A tak pořád dokola, dokud nevyzdravíte nebo si vás některý z těch odborných neponechá.
Z lékařů, kterých je většina, a člověku v jeho strastech pomohou, musím jako prvého zmínit lékaře organizátora, protože je už skoro na vymření. Setkal jsem se s ním jen jednou, při nastěhování do malého města. Cítil jsem příznaky chřipky, tedy snad její příznaky. Teplota, kašel, rýma, nachlazení a malátnost. Zatelefonoval jsem na obvod, a bylo mi řečeno sestrou, abych přišel v 13,55. Rozesmál mě takto určený čas, byl jsem zvyklý chodit do ordinace, a tam vyčkat čas kratší či delší v čekárně, až na mě přijde řada. Takto přesné určení času mi připadalo podivné, a svěřil jsem se i svým kolegům, kteří byli odsud. Napomenuli mě, a sdělili, abych tam nejpozději v 13,45 byl, protože jinak budu vypeskován. Poslechl jsem, a dobře jsem udělal.
K mému překvapení čekárna zde zela prázdnotou, ve 13,52 se otevřely dveře ordinace, vyšel pacient a sestra volala mé jméno. Uvnitř jsem dostával krátké a stručné příkazy, co mám svléknout, kam se postavit nebo položit, zda dýchat či nedýchat, jaké léky brát a v kolik hodin, a kdy se budu cítit lépe, ale ať mě ani nenapadne vstávat a chodit. Končilo to určením dne a času příští prohlídky, a za deset minut místo mě, nastupoval další pacient. Návrat ke zdraví proběhnul tak, jak mi bylo řečeno. Ještě je nutné dodat, že tento lékař si udělal i čas na prohlídky těch podniků, kde byl veden jako závodní lékař a rozesílal jejich vedení formou příkazů návrhy na zlepšení pracovního prostředí, jejichž splnění pak vyžadoval. Všechny se mu sice nezdařily, třeba jak v cukrovaru. Tam nařídil, aby pro dělníky, šlapající řepné řízky do difuzérů, nachystalo vedení nádoby s octovou vodou, kde si budou moci tito šlapači pak sladkost z řízků neutralizovat. Chemii sice lékař moc nerozuměl, úmysl měl však dobrý. Akorát, že opatření se setkalo s nepochopením. Šlapači považovali octový roztok za nápoj k pití, a místo něj požadovali osmistupňové pivo.
Přes všechny pochybnosti patří do této skupiny i lékař spěchající. Vyznačuje se tím, že pacienty moc neprohlíží. A to ani krásné dívky. Je neustále ve spěchu, zve někdy i více pacientů najednou, telefonuje a vyplňuje formuláře při vyšetřování. Přitom klade otázky, co vám je, kde vás bolí a jak dlouho, jakou máte stolici a moč, zejména jejich barvu a pach. Jak se vám jde do schodů, nechá vás dělat obraty a dřepy, a po nich se vyptává na dýchání, točení hlavy, a já nevím na co ještě, než vyřkne konečnou diagnózu, předepíše léky a pozve vás na další návštěvu, pokud léky nezaberou. Je pravdou, že v drtivé většině se jeho léčení setkává s úspěchem, a další návštěva už není třeba.
Stejně náleží mezi lékaře dobré, lékař strašák. Má pouze jednu chybu, ale rozhodnou pro všechno jeho počínání. Nevěří absolutně pacientům, a je přesvědčen na sto a víc procent, že se nebudou vůbec řídit jeho doporučeními. Z toho důvodu se snaží hned pacienta zastrašit. Co všechno ho čeká, pokud bez výhrad a sebemenších odchylek nebude respektovat určenou léčbu a předepsaný životní styl. Neuznávají různé chutě, rozkoš ze zakázaného ovoce. Jejich úmysl jednat, aby se měl každý dobře, se dostal až do polohy, kdy odcházející pacient píše závěť, loučí se s příbuznými a uvažuje, zda pohřeb žehem nebo do země. Naštěstí se brzy vzpamatuje a podlehne zase neřestem, kterých ho lékař chtěl uchránit, aby někdy později, po návštěvě i s banální prkotinou, rozvažoval, zda mu opravdu uříznou některý z údů, onemocní rakovinou, cholerou nebo dýmějovým morem. A tak je to neustálý kolotoč porušování správné životosprávy a zákazů.
Přijatelnější je lékař bručoun. Ti bývají většinou v nemocnicích. Je poněkud odtažitý, brblajíc vám hned při příjmu sdělí, že je v podstatě všechno vaše zavinění, a oni se teď kvůli vaší hlouposti budou s vámi párat. A potom se skutečně s každým párá, chodí se na něj podívat i v noci. Při propuštění vám pak vynadá, že jestli ještě jednou se k němu budete cpát s takovou prkotinou nebo zanedbáním svého zdraví, tak se raději jděte utopit do nejbližší řeky nebo rybníka, aby vás tam nemusel házet sám. A příště se zase všechno od přijetí až do propuštění opakuje.
Nejvíce je lékařů bez přízviska. Těch, kteří vás vyslechnou, prohlédnou, a řeknou, co a jak máte dělat, abyste k nim nemusili zase za pár měsíců nebo let. Povzdechnou, když vás uvidí za pár týdnů, ale potom se vám snaží opět vysvětlit, v čem děláte chybu. Je to nejen nekonečný, ale přímo nekončící proces, a člověk jen žasne nad jejich trpělivostí, a při náhodném setkání je rád zdraví, a snaží se svižným krokem prokázat, že si vzal jejich rady k srdci.
Protože je toho napsáno příliš, a čeho je příliš, toho je moc, je čas zakončit vzdáním holdu a vděku lékařům, ale i lékařkám, abych se nedotkl feministek. A to těm, o nichž se vypráví i po jejich odchodu jinam, a vzpomíná až do smrti. Lékaři vědoucí a i chápající, že člověk je jenom člověk. Ochotných naslouchat nejen ušima, ale i duší. Nepřemýšlejících jak to, že ten pacient udělal zatrachtilou a vůči sobě nepěknou věc, ale snažících se ho pochopit proč to udělal nebo dělá, a jak se z toho dostanou oba ven. Tedy aby lékař se nevyhýbal medicínskému poznání, a pacient si mohl v mezích možností volit, co bude pro něj nejlepší.

Mobil

Mobil se řadí mezi druhy telefonů. Platí o něm bezesporu to, co říkali naši předkové o ohni, dobrý sluha, ale zlý pán. Již několikrát, stejně jak ostatním, zavolala mi nějaká paní či slečna, nabízející, aspoň podle firmy, kterou zastupuje, výhodné podmínky pro mé spojení se světem. Rovněž jsem se občas stal, jak každý, objektem nějaké společnosti dělající průzkum trhu. Vždy se velmi podivovaly, když jsem odmítal jejich nabídky, jako volejte rodině nebo pěti přátelům zdarma, volejte o víkendu zdarma, volejte v noci zdarma atd. Paušál, který za tuto bezplatnou službu chtěli, byl vždy vyšší než částka, kterou provolám. Nemohly pochopit, proč platím kreditem, a tak nevyužívám jejich služeb, jak bych měl. Některé byly tak udiveny, že se mě účastně ptaly, zda nemám rodinu a přátele. Oněměly údivem, když jsem řekl, že mám, ale raději se s nimi scházím, než abych jim volal, a volám jen v případě nezbytnosti, tedy neprovolám ani zlomek částky, kterou mi jako výhodu všech výhod nabízí.
Pamatuji jako malý ještě dřevní doby telefonu. Býval jeden ve vesnici, v prodejně, či hospodě nebo na národním výboru. Kdo potřeboval, tak tam zašel, položil před nebo po volání, dvacet pět haléřů, zatočil kličkou. Ozvala se mu paní na poštovní ústředně a zeptala se, kam chce volat, a pak ho spojila. Podle naléhavosti hned nebo se chvíli čekalo. Později se zavedlo tzv. normální volání, pilné volání a blesk, a podle toho se i zvyšovala cena. Potom přišla, aspoň na tehdejší dobu veliká vymoženost, že se dalo volat přímo, jen vytočením čísla volaného. Tak se služby postupně zlepšovaly, až se objevil mobil. Prakticky tak můžete volat odkudkoli kamkoli. Bohužel, stejně tak může i kdokoli volat vám.
Potřeba volání rapidně vzrostla. Kdo nemá mobil a nevolá, není in. Fascinuje mě vždy, když v hospodě nebo v dopravním prostředku zazvoní mobil, a většina lidí se začne šacovat, hledat v taškách, aby pak zjistila, že vyzvání někomu jinému. Výrobci proto přišli s různými signály, a tak se šacuje už jen čtvrtina přítomných
Používání mobilu se stává drogou, zejména pro mladé. Vzpomínám, jak jsme jeli autobusem na zájezd, a před námi seděly dvě slečny. Sotva jsme přijeli do vedlejší obce, sdělovaly to mobilem domů, obdobně jak obce následující. Jak jsme ve větším městě zastavili, abychom využili sociálního zařízení, též volaly domů a ptaly se, zda mají jít také. Tak postupovaly celou cestu, a i v divadle, které jsme navštívili, volaly, kdy počíná a končí přestávka, a různé jiné nezbytné věci.
Podobně, kdysi můj vnuk mi volal mobilem, a náramně se divil, proč se ptám, jaký důvod mu brání, aby přišel, když jsme byli domluveni na jeho návštěvě. Stojím před domem, zněla odpověď. Divil jsem se, proč nezazvonil na domovní zvonek. On se divil mé otázce, když má mobil. Slečny i můj vnuk měli paušál, umožňující volat pěti lidem zdarma. Považovali jej za výhodný. Na mou námitku, že já provolám kolem stovky měsíčně, zatím co oni platí pět set, mi sdělili, že mohou ale volat, kdy je napadne, a v tom mají pravdu. Zda jejich volání má význam, už nerozlišují.
Podobně se podivovali, proč mobil vypínám, když jdu do lesa, nebo jen tak. Má odpověď, protože se jdu projít a chci mít klid, je absolutně neuspokojila. „Nemůže ti ale nikdo volat. A co když to bude něco důležitého.“
Odkaz na možnost spojení později, díky záznamu, pro ně nebyl odpovědí. Moderní člověk musí být zkrátka stále na příjmu, aby mu něco neuniklo. Nerozhoduje, zda jde o důležitou věc nebo banalitu. Každá informace je informací, a proto je nutné si jí vážit, ať už je o čemkoliv. Podivovali se, jak jsme bez mobilu mohli žít. Šťastně, řekl jsem, a mohli se uřehtat. Nechápali jsme se navzájem.
Obdobné nepochopení jsem zažil, když jsem mobil kupoval. Vybral jsem si jeden z nejlevnějších, hlavně, když měl velká písmena a tlačítka. Úslužný a ochotný prodavač okamžitě spustil, ale ten nemá fotografování, napojení na internet, a já nevím, co všechno ještě neměl. Vzdoroval jsem, že jej potřebuji jen na volání, a to ještě občas. Když konečně vzdal své přesvědčování, poznal jsem, že mě považuje tak za lovce mamutů, který se nějakým omylem dostal do této doby.
A tak nevím, co je lepší. Zda se scházet s kamarády, nebo si s nimi volat přes chat. A zda je mobil služebníkem naším nebo my jeho.

Škola

Je prvního září, a tak se i rozhlas věnuje škole, Zaujala mě otázka, zda tělesné tresty ve škole ano, či ne. Názory diskutujících se různily. Od absolutní nedotknutelnosti, až po „škoda rány, která padne vedle“. Uváděly se důvody pro oba postoje, a tak jsem zavzpomínal, jednak na své mládí, a jednak na názory, vrcholící návrhem ministryně Stehlíkové, aby když rodič udeří dítě, tak to bylo považováno za trestný čin.
Abych se vrátil k těm školám. Je známo, že tělesné tresty byly zakázány ve škole, již za první republiky. Zatímco třeba v Anglii, vydávané za vzor demokracie, teprve před několika léty. Někde jsou dosud, ale jak se říká, nedívej se na sousedův dvorek, ale na svůj.
Tělesné tresty se ve škole tedy nesmí užívat, a prakticky skoro žádné tresty. Nevím, jestli je dobré, jak se snaží v současnosti řada spolků a lidí, nastolit absolutní beztrestnost dítěte. Nejhorší přitom je, jak se dětem až skoro vsugerovává, že každý dospělý, který po nich něco chce, je jejich nepřítelem. Myslím si, že zásada, která byla uplatňována dříve, a dala by se shrnout do rčení, „vždy je něco za něco“, je pro výchovu daleko rozumnější. Tedy vyváženost práv a povinností. Stejně ve škole i v rodině.
Začal jsem chodit do školy před šedesáti lety, kdy stejně, jak předtím a jak dnes byly tělesné tresty zakázány. Ovšem přiznávám, že já a stejně i ostatní, když učitel na nás ponechal volbu, zda za nějaký prohřešek, chceme okamžitě dostat pravítkem nebo ukazovátkem přes dlaň, či zápis do žákovské knížky, popřípadě být po škole, tak jsme v absolutní většině volili tu ránu přes ruku. Věděli jsme za co to je, podle rozsahu našeho provinění jsme si dokázali spočítat i zda má být rána jedna nebo dvě. Hlavně však, bylo vše okamžitě odbyto. Provinění i trest.
Nepamatuji se, že by to někdo z nás považoval za nespravedlnost nebo ponížení lidské důstojnosti, či řádění tyrana učitele. Někde jsem si později přečetl od nějakého psychologa, že to bylo nejlepším, co mohlo být. Trest byl udělen v době, kdy se dítě ještě cítilo vinno a potrestáním bylo zabráněno, aby v něm byl vyvolán stress z pozdějších důsledků. Byli jsme rádi, že je vše odbyto a zapomenuto. Při ostatních postupech jsme celou dobu přemýšleli, dodávám ustrašeně, jak to dopadne. Stejně i naši rodiče byli názoru, že co se stane ve škole, má se ve škole také vyřídit. Z toho byly samozřejmě výjimky, jako např. rozbité okno nebo poškození nějakého zařízení, které museli zaplatit. Většinou jsme si vynaloženou částku pak museli odpracovat výkonem nějakých domácích prací.
Na základní škole si pamatuji pouze jediný případ, kdy třídní učitelka nafackovala dvěma žákům za to, že namazali sazemi tvář staré suplující učitelce. Po fackování, tedy jednalo se o pár facek každému, nám vysvětlila, proč to udělala, a proč zbytek třídy se má stydět, že nezabránil počínání těch dvou. Stydím se za to prakticky dodnes. Zároveň vyzvala ty dva, aby, pokud se jim to nelíbí, oznámili věc svým rodičům, a ti za ní přišli do školy. Oba okamžitě tento návrh zavrhli, a před rodiči mlčeli jak ryby. Nutno doplnit, že jim nic neřekla, ani ta třídní.
Stále si myslím, jak je pro výchovu důležité rovnováha povinností a práv. Bez postihu za nějaký prohřešek dochází pak k porušení této rovnováhy, a člověk se křiví až k úplně absurdnímu názoru, že správné je jedině to, co mu právě v tento okamžik vyhovuje, a co ho napadne. Na ostatní nebere žádný ohled, vůbec ho nezajímají, natož jejich práva nebo potřeby. Vzhledem ke svému povolání advokáta jsem měl možnost jednat s řadou provinilců a navštívit řadu ústavů. Musím říci, že před pracovníky těchto ústavů hluboce smekám, za jakých podmínek dokážou tuto mládež aspoň v mezích, kdy nehrozí jejich vzájemné napadání a absolutní šikana těch slabších. Přitom je jejich práce ztěžována rádoby humanitními doporučeními od lidí, kteří většinou mají o těchto věcech pouze zprostředkované informace a vůbec žádné zkušenosti.
Na jedné straně se divíme rostoucí zločinnosti a brutalitě mládeže. Na druhé straně s tím nic neděláme. Nyní nemyslím tělesné tresty vysloužilých poddůstojníků jako za Rakouska, ale postih jasný a spravedlivý. Rozhodující je spravedlivost, přiměřenost a neodvratitelnost trestu. Většinou tyto zásady uznávají i ti největší provinilci. Z domluv mají nebetyčnou legraci, a vytahují se mezi sebou, jak zase vyzráli nad blbými dospělými.
Pokud nenastolíme a jasně nevymezíme, opakuji se, že vždy je něco za něco, tak za pár let dopadneme, jak v shora uvedené rozhlasové diskusi uvedl jeden pán, že se beze zbraně neodvážíme vyjít na ulici.

Jsme, my Češi, tak hrozní?

     Snad u žádného jiného národa se nesetkáváme s tím, aby jej část jeho intelektuálů za něco neustále peskovala, a hledala, v čem je horší jiných národů. Jakoby vůbec bylo možné najít a určit nějakou národní vlastnost, která je vrozena každému, nebo aspoň většině, příslušníků tohoto národa. Naši, se o to bohužel neustále, zejména v posledních dvaceti letech, pokouší. Pro své napomínání zneužívají některé statistiky OSN, bohužel vytržené z kontextu, nebo uvádí příklady z historie, měříc je současnou dobou. A často pak přebírají názory či tvrzení skupin, které jsou na okraji společnosti jiných států, a ve vlastní zemi nejsou bráni až tak příliš vážně, nejsou-li vůbec odmítáni.
     A tak se dozvídáme, že nikoli ten či onen, ne že tamta či jiná skupina, jsou třeba rasisti, nacionalisti, mají fobii k cizincům, jsou nevzdělanci, zloději, podvodníci, korupčníci, neznabozi, vadí jim bezmocní a postižení a já nevím co ještě. Vždy je postižena takřka celá populace, až na výjimky, kterými jsou ten či onen věrozvěst a jeho bezvýhradní příznivci či posluchači. Přitom se pasují na věrozvěsty a odvolávají na příklad poměru našeho národa k intelektuálům, z dob dávno minulých, kteří vždy stáli v čele. Nějak přitom opomíjejí, že tito lidé se do čela národa nepasovali sami o sobě. Lidé si je tam vybrali pro jejich myšlenky, chování a jednání, v kterém viděli vzor a vyjádření vůle své a ostatních, nebo aspoň návod pro řešení problémů, před kterými stáli.
     S tím se tito noví intelektuálové nezatěžují, ale hned, než je většina nebo aspoň část společnosti uzná, dští pak plamenné výzvy, pohrůžky typu, že nás nikdo nemá a nebude mít rád, že nepatříme do Evropy, a už vůbec nemáme co dělat v 21. století, pokud se hned, okamžitě nezměníme a nepřijmeme jejich rady. Smutné na tom je, že se ve veliké části případů jedná spíš o formální než objektivní důvody. Záminky, vyhledávané ať v současnosti nebo minulosti, které se nějakým způsobem protiví pravidlům, určeným najednou, a ve většině případů jen okruhem tohoto věrozvěsta, ze dne na den jako pravidla jediná, neporušitelná, téměř svatá. Stále mají varovně zdvižený prst, aby při jakékoliv příležitosti mohli mentorsky kázat a pohoršovat se nad nepochopením sebe sama.
     U jiných národů se s tím nesetkáváme, nebo jen velmi zřídka. Aspoň, jak lze soudit z cizích literatur nebo styku s příslušníky jiných národností. Ve většině případů, pokud se tím vůbec zabývají, jmenují konkrétně občana nebo hnutí, kterému nějakou nepěknou vlastnost či zlořád vytýkají. A zároveň se snaží ukázat, o jaký jde exces, který v jejich zemi nemá místa. Nedělají většinou ani problémy tam, kde se jedná o vtip, nadsázku, umělecké vyjádření nebo ojedinělé šlápnutí vedle. Nepitvají se rovněž v historii s úmyslem odsoudit projevy nebo činy, které byly tehdy běžné, a dívat se na ně očima 21. století.
     Je s podivem, když jednou z výtek, je pak nacionalismus. Připadá mi protismyslné, aby někdo, kdo se pohoršuje nad nacionalismem, jej najednou vyčítal celému určitému národu. Není v této výtce skryt též nacionalismus? Myslím, že ano. Vždyť definice nacionalismu je přibližně tato „myšlenkový a politický směr, pokládající národ za základní společenskou jednotku, spojený někdy až s přezíravým postojem k jiným národům“. Tedy, pokud národu, jako takovému, vyčítají nacionalismus, musí jej nezbytně pokládat za jediný celek, a tím vlastně docházejí, i když patrně nevědomě k vlastním nacionalistickým projevům. Je přece jedno, zda výtky směřují k národu vlastnímu nebo cizímu. A naopak, zda vyzdvihuji národ, z kterého jsem vzešel nebo národ cizí.
     Tragikomicky pak působí, když v tomto smyslu zavrhují představitele národního obrození a devatenáctého století. Vyčítají jim panslavismus, nacionalismus, rozbití Rakouska-Uherska, roztržku s Němci a Evropou, vyzdvihování husitské doby a uznávání jejích ideálů. Uvádí, že kdyby jich nebylo, tak bychom nyní mluvili německy, a byli součástí velkého národního celku, a všechno by pro nás bylo snadnější. Je tomu tak skutečně? Vzpomeneme-li našich spisovatelů, ať jde o Haška, Čapka, Hrabala a řadu dalších, psali česky a o problémech, které viděli zde, kolem sebe. Vždy se hlásili ke svému národu, nestěžovali si nikdy, že kvůli malému počtu Čechů, jsou odsouzeni vydávat své knihy v malých nákladech. Ani na to, že malý národ má jen malé problémy. A dokázali o nich napsat tak, že ukázali, jak obdobné problémy mají i národy ostatní. A těmto národům pak stálo za to, aby jejich díla překládali, a hledali v nich řešení, stejně jak národ náš. Nakonec nejsme sami, kterých je málo na počet. Připomeňme si jen v Evropě Dány, Švédy, Holanďany, Řeky, Bulhary atd. Chtějí rovněž zůstat sami sebou. A nepovažují toto přání za nacionalismus.
     Dospěli jsme až k tomu, že o historii, jaká kdy byla, u nás rozhoduje parlament zákonem. Nevím, zda je tomu ještě někde jinde, ale nikdy jsem o tom neslyšel, a myslím, že asi pravděpodobně ne.
     Vytýká se nám bezvěrectví, nejvíce ateistů na světě k počtu obyvatelstva. Pokud jejich procento srovnáme s jinými národy, není zase až tak pronikavě jiné. Rovněž nevidím důvod, proč právě toto považovat za nedostatek. Je snad víra nebo nevíra zárukou toho, aby byl člověk slušný, přející a pomáhající ostatním, nebo naopak. Lze jistě vyjmenovat sta, ne-li tisíce příkladů pro oboje tvrzení.
     Dalším takovým káráním, je náš špatný poměr k sousedům, tedy sousedním státům a národům. Vždy jsme se s nimi jen prali a válčili, a oprávněně nás nemají rádi. Větší pitomost jsem dlouho neslyšel. Není účelem tohoto článku rozebírat, kdo kdy útočil, a kdo se bránil. Ale ať takový intelektuál, tvrdící tento nesmysl, ukáže nejen v Evropě, ale na světě, dva sousední státy, které by žily po celou historii v míru a pouze a jen čekaly na příležitost, jak tomu druhému pomoci. Prostě, historie, a bohužel nejen ta, se skládala převážně z válek. Není to vůbec důvod k jásotu, ale bylo to pravdou. A je bohužel i nyní skutečností, že války pokračují, a už nejen sousedů, ale i států od sebe až příliš vzdálených.
     Prazvláštní na tom je, že titíž intelektuálové mají pro stejné či obdobné počínání vždy, jak říkali naši předkové, dvojí metr. U někoho je to imperialismus, u jiného přínos civilizace a demokracie. U někoho vraždění civilistů, u jiného humanitární bombardování. U někoho boj za národní zájmy a svébytnost, u jiného nacionalismus, a tak je snad už čas nazývat věci pravými a stejnými jmény.

Je pokrok skutečně pokrokem

     Nedávno se objevila senzační zpráva. Japonci chtějí naklonovat slonici klony ze zbytků mamuta, a tak docílit zrození mláděte mamuta. Tedy znovu stvořit tvora, který zde žil před desítkami tisíc let. Člověk po přečtení ztratí dech, a přemýšlí, jestli je to vůbec možné. A je chvíli hrdý na to, co člověk všechno dokáže. Po chvíli přemýšlení, si ale řekne proč. Nejen na co bude mamut nám, ale bude i pro mamuta dobré žít nyní, a kde vlastně bude žít? Nějak postrádáme a marně hledáme odpověď.
     Ale, co mamut. Je řada dalších věcí, stačí se třeba rozhlédnout po domácnosti. A srovnat její vybavení s vybavením před sto nebo více lety. Rozdíly jsou závratné. Co všechno nyní máme, a bez čeho by většina z nás už asi nedokázala žít. Televize, auto, rádio, video, počítač, elektrický sporák, automatická pračka, robot, myčka, sušička, klimatizace, a řada dalších věcí, o které se obohatil náš byt. Je toto obohacení bytu i naším obohacením? A pokud ano, tak v čem? Stále častěji se jeví, že absolutní většinu těchto věcí máme z důvodu, protože je mají sousedi, známí, ti kteří vykonávají přibližně stejné zaměstnání a pobírají obdobný plat. Tedy vybavení těmito věcmi není vlastně potřebou, ale známkou určitého postavení. Podle něj víme, kam ten či ona patří.
     Tak máme spoustu věcí, mysle si, jak je potřebujeme. Díky těmto nezbytnostem však ztrácíme jednak čas, vznikají nám nové problémy. Pokud věci fungují, je dobře, ale běda, pokud ne. Vyžadují opraváře, nedokážeme si s nimi poradit sami. Nejprve, při zjištění závady zkoumáme, zda jsou ještě v záruce, a zda se záruka vztahuje i na poruchu. Většinou je tomu naopak. Zavoláme odborníka, pokud máme štěstí, přijde a věc opraví v domluveném termínu, my zaplatíme, a je hotovo. Pokud nemáme štěstí, domluvíme jiný termín. V důsledku znamená další den dovolené. Tedy to nejhorší je ztráta času, místo aby nám tito nezbytní pomocníci v domácnosti čas šetřili, tak nám jej užírají. Zejména, když je těch věcí příliš, a opraváři se střídají.
     Koupili jsme např. kuchyňský robot. V nadšení jsme vyzkoušeli vše, co dovede, a dovedl toho hodně. Jediné co nedovedl, bylo, aby se sám složil, potom rozdělal, umyl a uklidil na své místo. Stopnutí času ukázalo, že je to delší doba, než provádění oněch kuchyňských operací klasickým způsobem. Obdobně auto. Je jistě výhoda jet od domu k jinému domu na návštěvu, dovolenou se zavazadly naloženými v kufru auta. Kdyby se potom nemuselo hledat místo na parkování a zavazadla přenášet odtud. Spočítáte-li a porovnáte dobu vynaloženou na cestu autem a třeba vlakem nebo autobusem, zjistíte rovnost těchto časů, popřípadě malou výhodu ve prospěch hromadných dopravních prostředků. Navíc si v nich můžete něco přečíst, což při řízení auta dělat nemůžete. Cena cesty je pak nesrovnatelná.
     Největším morem je snad televize. Té se podřídili a podřizují takřka všichni. Pokud se potkáme, neptáme se už, „jak se máš, co jsi dělal“, ale „díval ses, na seriál ten či onen“. Televize nám přináší v obrázcích všechno. Soptící vulkán, rozbouřené moře, sportovní utkání, zvěř v Africe. Aniž bychom se museli dát do gala, sledujeme v klidu a bačkorách koncert, divadlo, film. Také nám sděluje, kde se co děje. Informováni jsme o všem. Ale ještě než začne další informace, tu předešlou zapomeneme. Ono těch poskytovaných informací je stále víc, a na stále větším počtu kanálů, a tak je nejsme schopni vstřebat, a už vůbec ne si je pamatovat. Ale pokud bychom vynechali některý z pravidelných pořadů, myslili bychom, že nám něco ušlo. A zapomínáme, že nám uchází daleko víc.
     První, o co přicházíme, je styk s dalšími lidmi, výměna názorů, posouzení události, jiný zorný pohled na viděné nebo prožité. Zprostředkováním přejímáme podvědomě názor a pohled autora poskytované informace. Jeho rozhodnutí, co je zajímavé a co už ne. Zajdeme-li si nebo zajedeme tam, odkud je nám sděleno něco, co jsme si náhodou dokázali v množství ostatních informací zapamatovat, nestačíme se většinou divit. Je to skoro úplně stejné, jako když při nákupu očekáváme od zboží vlastnosti vyhlašované reklamou. Pak marně hledáme v jogurtu obrovské kousky ovoce, zklamaně se podivujeme, když s vizírem musíme drhnout špínu na prádle, jako s kterýmkoliv jiným práškem, nebo když místo nádherně zářícího památného zámku najdeme šedivou budovu, ztrácející se v pošmourném počasí. A tak slabší povahy se raději vrátí zpět k televizi, kde je vše srozumitelné, jasné, zářící a vždy velmi jednoduché.
     Přicházíme o schopnost přemýšlet, vnímat a posuzovat, jsme zahlceni informacemi, které vůbec nepotřebujeme a chybí nám ty, které jsou pro nás nezbytné. Navíc stále dochází k většímu a většímu rozlišování mezi lidmi. Vysílá se nejen pro muže a ženy, ale i pro mládež, děti, ty nejmenší, a ty nejstarší. Pořady se zaměřují i na různé zájmy, profese, vyznání apod. Občas je s velikým halasem vyhlašován pořad pro celou rodinu. Členové rodiny po chvíli sledování po sobě začnou koukat, komu je pořad vlastně určen, a koho zajímá, než se dohodnou na vypnutí.
     A tak, kupodivu právě díky pokroku, který nám má všechno usnadnit, pociťujeme náhle nedostatek času. Na sebe, na rodinu, na ostatní. Také víme méně věcí nutných pro náš život, než naši předci. Sice víme třeba, jak dlouho soptí vulkán kdesi na Kamčatce, známe statistiku dopravních nehod kdekoliv na světě, je nám sděleno, která filmová hvězda či jiná celebrita má nejkrásnější šaty, a za kolik. Ale nevíme, proč jsou naše dítě, naši rodiče nebo soused smutní, či naopak veselí. V čem tedy spočívá ten tolik vychvalovaný pokrok?

Hospoda

     „Udělám z té normální hospody perfektní restauraci“, zaslechl jsem kdysi jednoho z novopečených podnikatelů. Vskutku udělal, ale s jednou nevýhodou, která je ovšem u ať hospody nebo restaurace, nevýhodou podstatnou. Lidé mu do ní nějak přestali chodit. Marně pátral proč. Vybavil vše novým nábytkem, nádobím, výčepem, personálem, a ani příliš nezdražil. A najednou většinou prázdno, jen občas nějaký host, a to navíc odjinud. Místní chodili raději do nálevny umístěné ve sklepě domku. Chvíli se vše pokoušel zvrátit cenovými akcemi, dívčí obsluhou ve čtvrtek nahoře bez. Strejci přišli, podívali se, napili se a potom se vrátili zase do té nálevny. Tak toho onen podnikavec nechal, objevil se tam nový hospodský a lidi se začali pomalu vracet. Nikdo z nich nedokázal říci proč. Většina odpovědí zněla, „nějak nám to tam tehdy nesedělo“.
     Hospoda, restaurace, bar, vinárna, restaurant, pohostinství, nálevna, výčep, lokál, šenkovna, pivnice, a já nevím kolik ještě názvů pro tato zařízení existuje. Ale jak víme, ať už se jmenují jakkoliv, většina z nás říká, „půjdeme do hospody“, občas se užívá, „jdeme do vinárny“, ovšem jen mimořádně, a ve většině případů se jedná o návštěvu za účasti dívek nebo žen. Chlapi jdou vždy do hospody nebo na pivo, někdy na dvě, i když pak konečný počet vůbec nesouhlasí.
     Ptal jsem se kdysi strejdy, který byl hospodským, respektive v onom kraji se říkalo šenkýřem, v hospodě, která rodině patřila již v x-té generaci, co je nezbytné pro hospodu, aby tam lidé chodili. „To je blbá otázka, copak já vím“, zněla odpověď, tedy ta první. Ale přece jen se zamyslel, a mezi roznášením, vždy něco postupně řekl.
     „Pivo, jeho kvalita“. „Prostředí“. „Jídlo“. „Ostatní štamgasti“, „Správná míra všeho“. A pokračoval v nekonečném výčtu podmínek, které dělají hospodu dobrou hospodou, a občas se ptal i chlapů sedících různě u stolů. Opakoval jejich nápady, až nakonec přišel se smíchem a sdělil, co mu řekli u jednoho stolu. „Prý, že šenkýř, který dovede ožralého vyhodit tak, aby se ten těšil na druhý den, kdy ho zase vyhodí“. Potom už odpovědi ukončil, že nemá čas.
     A tak dodnes nevím, proč. Proč v některé hospodě se posadíme rádi, je nám tam dobře okamžitě, ač jsme tam předtím nikdy nebyli. A v jiné nás pálí hned všechno ve dveřích, a jen ukrutná žízeň nebo hlad nám zabrání otočit se a odejít. Ale sotva utišíme své potřeby, platíme, a rychle ven.
     Hospoda je, zejména v Čechách, důležité, nezastupitelné zařízení. Je s podivem, proč se města a obce hospodami nechlubí, jako se chlubí zámky, radnicemi, kiny, divadly, sportovními areály, kulturními domy, historií. Vždyť bez hospod by nebylo ani těchto zařízení. Kde se všechno probere, přezkoumá, hledají se pro a proti a vše se nakonec i přijme obecně platný názor. V hospodách. Úřední rozhodnutí a dokumenty se potom podepisují někde jinde. A to je možná chyba. Důležitý je prvopočátek všeho, a ten je zde.
     Projednává se tu sport, politická situace, veřejné záležitosti. Hledáme a nalézáme tady i řemeslníky, které potřebujeme, dovíme se, kde a za kolik mají různé zboží. Takřka vždy se tu najde někdo, který nám zodpoví jakýkoliv dotaz. Tedy mužský dotaz. Neboť hospoda je převážně doménou mužů. Ti potřebují k projednávání něčeho sedět, občas upíjet, popřípadě kouřit. Začít s tématem, opustit jej a pak se k němu zase vrátit. Toto vše chce čas, pohodu, klid a nelze tuto věc řešit způsobem ženským. Ty své věci projednávají při nákupu, v určitém spěchu a napětí, jež plyne z nedostatku času, ať skutečného nebo předstíraného.
     Vše je dáno právě rozdílným přístupem žen a mužů k času. Ženy jej nikdy nemají, jsou pořád ve spěchu. I když stojí hodinu v dlouhé diskusi někde před obchodem, tak přibližně každých pět minut vzpomenou, jak málo mají času, co je dnes ještě vše čeká, a pak pokračují v diskusi dál. Žena, která by ostatním sdělila, že má dostatek času, by se stala podezřelou, jestli vůbec něco dělá. Naopak muži tvrdí, že si čas vždy dokážou udělat. Je to výrazem toho, že jsou nad věcí, a ovládají skutečnosti kolem sebe. Proto muži chodí do hospody, a ženy zřídka.
     Proto je pro muže středem světa hospoda, a pro ženy obchod a prostor kolem něj.
     V hospodě se v klidu sedí, v obchodě a kolem něj nervózně přešlapuje.
     Jaroslav Hašek řekl kdysi Frantovi Sauerovi, když ten mluvil o revoluci. „Revoluce, u nás? U nás revoluce vznikají u piva, v hospodách, a bohužel tam většinou i s vypitím posledního piva zanikají“. Rovněž se v Čechách tvrdilo, „vláda, která zdraží pivo, do roka padne“. Nedokážu potvrdit ani vyvrátit některé z těchto rčení. Spíš je považuji za obraz a vyjádření důležitosti, které národ hospodám přikládá.
     Proto se podivuji výrazu, uváděným na začátku této stati, a to „normální hospoda“, pronášeným s despektem. Neboť normální hospoda s dobrým hospodským nebo hospodskou, je něco jako kultovní místo. Kde se scházeli u posvátného kamene nebo stromu kdysi naši předci, respektive svobodní muži, aby za dozoru žrece, kouzelníka, šamana, a jak se ještě tehdy tyto vůdčí osobnosti jmenovali, aby rozhodli o věcech důležitých pro kmen. Bohužel od té doby se časy změnily. Žrece nahradili hospodští, kteří však znají lidi stejně dobře jak jejich předchůdci. Aspoň ti dobří. Místo posvátného kamene nebo stromu máme výčepní pult, ke kterému však dál vzhlížíme s úctou. Zejména, když se nemůžeme dočkat piva. Tehdejší projednávání a rozhodování se zužilo už jen na to projednávání. Rozhoduje se někde zcela jinde, a také už ne svobodnými, ale většinou někomu poplatnými muži. A proto je dobře, že nám aspoň ta hospoda zůstala.

Demokracie

     Co je demokracie? Mám stále větší obavy, že nikdo na světě neví? Existuje sice na stovky definicí, ale bohužel žádná není dokonalá a vypovídající, co demokracií skutečně ještě je, a co jí již není. I ve slovníku nalezneme místo přesné definice vyhýbavou odpověď, že se jedná o pojem, který se používá velmi nejednoznačně. A že se jím zpravidla označuje forma politického zřízení, spočívající na podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Nebo že se jedná o vládu lidu při zásadě společenské a státní rovnosti a volnosti.
     Jako vzor se uvádí starověké Řecko, zřízení městských států, zejména Atén, kde shromáždění všech svobodných mužů rozhodovalo přímo o základních otázkách veřejného života. Již tento vzor má podstatný nedostatek. Rozhodují pouze a jen výhradně svobodní muži. Nikoli ženy, nikoli otroci. A tato výjimka platí i dnes, kdy hlas někoho má mnohem větší hodnotu než hlas jiného. A bohužel, je duben roku 2011, se stále víc nějak ukazuje, že politici, zejména vládní, považují za demokracii to, co chtějí oni.
     Při jejich výkladech a zaklínání se demokracií, si vždy vzpomenu na příběh, který mi vykládal známý, jenž byl jeho přímým divákem. V metru jela matka s asi tříletým dítětem, které neustále lezlo a šlapalo na vedle sedící starou paní. Ta se nakonec obrátila na matku s prosbou, aby si dítě ohlídala a zakázala mu šlapat po ní. Matka reagovala křikem, „ nic mu zakazovat nebudu, máme přece demokracii a každý si může dělat, co chce“. Stará paní povzdechla, a chystala se vstát a jít si sednout někam jinam. Vtom zasáhnul pankáč, který stál nad nimi a vše bezděky sledoval. „Jen klidně seďte dál“, obrátil se na starou paní. Potom si sáhl do úst, vytáhnul z nich žvýkačku a přilepil ji mladé matce na čelo. Na její křik, co si to dovoluje, reagoval lakonicky, „máme přece demokracii, a každý si může dělat, co chce“. Vstala a odešla mladá paní s dítětem. Pomineme-li v tomto příběhu starou paní, jejíž role byla vyloženě pasivní, vidíme a víme přesně, že chování ani jednoho z obou aktérů demokratické nebylo, ač se na ni oba dva odvolávali. Přesto nám je jednání onoho pankáče daleko sympatičtější než jednání mladé matky. Proč? Mladá matka zjevně vykládala demokracii falešně a jen proto se jí dovolávala, aby obhájila své nesprávné a vyloženě protidemokratické jednání. Ona takto jednala, nikoli její dítě, které vzhledem k svému věku nevědělo vůbec, o co jde. Dělalo patrně jen to, co dělalo doma, a divilo by se, proč tady je volnost jeho konání omezena. Pankáč jednal sice nedemokraticky, ale v zájmu demokracie a spravedlnosti. Jednal rychle a účelně, dosáhnul svým jednáním, aby se vše dostalo do obecně uznávaných hodnot.
     A tady nám vyvstává další otázka. Podíváme-li se na tento příběh očima zákona, jak by asi každý z aktérů skončil? Dítě je pro svůj věk nepostižitelné. Navíc jeho konání se dá pouze považovat za otravování, tedy nenaplňuje skutkovou podstatu ani přestupku ani trestného činu. Jeho matka se sama osobně ničeho nedopustila, ani dítě nenaváděla, pouze nejednala. Byla by tedy rovněž beztrestná. Horší by to bylo s pankáčem. Ten jednal úmyslně. Patrně, vzhledem ke všem okolnostem, by nešlo o přečin výtržnictví, ale jen o přestupek. Zákon zde říká jasně a zřetelně „Přestupku proti občanskému soužití se dopustí ten, kdo jiného urazí nebo vydá v posměch.“ A to on udělal. Po jeho zásahu se smáli všichni lidé okolo. Záleželo by pak na komisi, jaký trest by mu uložila. Rozpětí je od projednání přes napomenutí k pokutě několika tisíc korun. A zákon o přestupcích nezná jednání v krajní nouzi.
     Tedy zmíněný příběh ukázal, jak těžko se demokracie brání demokraticky. Prosba staré paní byla absolutně oslyšena. Jak lze poukazováním na demokracii zaštítit nedemokratické počínání. A rovněž, jak účinný při její obraně byl nedemokratický prostředek.
     Tak se vracíme zpět k otázce, co je vlastně demokracie? Slovníky říkají, demokracie je vůle většiny při respektování oprávněných zájmů menšiny. Podíváme-li se na náš příběh, vůlí většiny bylo, aby ta matka své dítě umravnila. Její zájem, aby dítě po vedle sedící paní klidně šlapalo, protože se mu to líbí, tak určitě nebyl oprávněným zájmem menšiny, i když se hlasitě demokracie dovolávala. Ten, kdo zasáhnul, aby absolutně falešný výklad a zneužití demokracie znemožnil, by byl, jak se u nás říká, po zásluze potrestán. Je podivné, když si někdo může v rámci demokracie dělat, co chce, a jeho chování lze těžko zabránit.
     Pro udržení demokracie se stále zaklínáme tím, co před dvěstě padesáti lety hlásal Montesquieu, i když to bylo v jiné souvislosti. Politický režim má dělit svou moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní, jejichž samostatnost a výkonnost je zárukou proti despocii. Nějak se pozapomnělo, že navazoval na to, s čím přišel Locke, že panovník je oprávněn vládnout jen tehdy, pokud svým poddaným zajistí rovnoprávnost a svobodu. Tedy, že se jednalo o zajištění práv poddaného v konstituční monarchii, nikoli občana v republice. Přesto toto učení se převzalo i pro politický režim, který se postupně ustanovil v republikách. Ač se demokracií potom zabývala řada filosofů, nikdo nepřišel s tím, jak se má demokracie bránit a co dělat tehdy, pokud některá ze tří mocí posílí na úkor dvou ostatních, respektive jak tomuto předejít a zabránit. Vše se ponechalo praxi. A rovněž se později spoléhalo na postupné rozšíření volebního práva na všechny dospělé občany a občanky, kteří volbou tu jedné tu druhé politické strany by měli demokracii udržet. Později i přibyl názor, že sdělovací prostředky budou hlídacím psem demokracie.
     A tak nejen v shora uvedeném příběhu, ale i v běžném životě cítíme u demokracie řadu nedostatků, a dost dobře nevíme co s nimi. Rovnost a svoboda nenastala, tedy taková, jakou bychom chtěli, a jaká by asi měla být podle představ tvůrců zásad oné demokracie. Původní stavovskou nerovnost nahradila nerovnost majetková a stejně tak nerovnost v postavení. Absolutní většina lidí má tak odlišné startovací pole, a to v čemkoli. Úřady státu a správy, které mají sloužit občanům, je naopak ovládají. A co horší, demokracie se umí jen velmi těžko bránit proti svému pokřivení, falešnému výkladu, zneužití, nebo úplné porážce. Navíc se zužuje její obsah jen na politická práva, někde dokonce jen na právo volit, vybrat si z více stran, a po volbě pak je občan bez jakéhokoliv vlivu na dění kolem sebe. Skupina politiků se ve své velké části mění v zástupce, někteří až skoro zaměstnance byznysu, různých lobby, nebo profesních skupin. A to nejen jak jednotlivci, ale často i celé partaje. Navíc se stále omezují pravomoci volených orgánů ve prospěch orgánů výkonných.
     Jako další příběh si vezměme, co za pokřivení demokracie prožíváme v naší zemi nyní. Vládní koalice se zmocnila euforie z jejího velkého vítězství ve volbách. Dovedně přizpůsobila své programy, aby mohla uzavřít koaliční smlouvu, a rozhodla se vládnout hlava nehlava. Události v březnu a dubnu, nazývané skromně vládní krizí, odhalily zcela nejen neschopnost vlády, ale i neschopnost systému zaručit většině občanů jejich práva, demokracie trvá dál pouze formálně v ústech vládnoucích politiků. Vládnoucí klika nejen porušuje vše, co tak honosně a hlasitě proklamovala, ale i zásady běžné lidské slušnosti a spravedlnosti, obecné zásady, které se učí malé děti v každé slušné rodině. Zmíněné porušení je tak flagrantní, že na něj upozorňují, sice nesměle, ale přece, i dosud, vládnoucí kliku, obhajující média, ale i členové těchto stran, kteří stále vyznávají zásady normálně uznávaných lidských vztahů. Začali se ozývat i dosud mlčící a řadu věcí snášející lidé, občané tohoto státu. I tento, celkem nepatrný odpor, vzbudil přece jen pozornost establishmentu. Nejprve se snažili vše řešit jejich obvyklým způsobem. Najít zástupné problémy a ukázat nepřítele. A tak jsme každý den slyšeli reformy, je nezbytné dělat reformy. Jedině my jsme je schopni a i oprávněni udělat. Pokud je neuděláme, reformy zdravotní, penzijní, daňovou, bude celý stát i národ ekonomicky zničen. Občané pomalu prozírali, a když si uvědomili, o jaké reformy se jedná, začali protestovat. Zprvu jednotlivě, tiše, ojediněle a nedůrazně. Tím se establishment ani nezabýval, nestálo mu to za to. Až teprve výsledky podzimních voleb, které pro troj koalici skončily katastrofou, je vyburcoval k ostražitosti. A začal se zajímat o ojedinělou masovou akci lékařů, „děkujeme, odcházíme“. Do té doby jej tato akce prakticky vůbec nezajímala. Spoléhal na nájemné pisálky a některé poplatné umělce, že dokážou zneužitím nešťastně zvoleného hesla „náš exodus, váš exitus“ vyvolat zlobu společnosti proti těmto lékařům. Rovněž se pokusil rozbít jejich akci rozeštváním uvnitř. Jeho záměr se však nezdařil, a byl donucen s lékaři jednat, vzít na potaz i ostatních dvanáct bodů, které do té doby se podařilo zamlčovat, a přijmout kompromis.
     Vedle lékařů se o reformy, které byly zřetelně dělány ve prospěch té nejvyšší vrstvy, a jež měly zaplatit střední a nejnižší vrstvy, začali zajímat i odboráři. Rovněž levicové strany dokázaly, přes veškerou blokádu informací, seznámit veřejnost se svými návrhy a podobně i řada občanských iniciativ. Pro establishment pak bylo asi nejhorší, že došlo k protestům i policie, hasičů a části armády.
     Postoj veřejnosti se projevil velmi brzy v průzkumech volebních preferencí a obsahu názorů zveřejňovaných na internetu. Tu přistoupil establishment k hledání nepřítele, a přišel s návrhem zákona o třetím odboji a strašením vládou levice, zejména KSČM. Neuvědomil si, že toto strašení používá každou chvíli, a pro většinu národa je to již naprosto jasně vyčpělý problém.
     Establishment pochopil nezbytnost něco obětovat, a tím odvrátit pozornost od jeho hlavního úmyslu, získat ještě větší podíl na celospolečenském bohatství. Ve vládě a trojkoalici vypukla řevnivost, kdo tou obětí má být. Najednou se hodilo heslo boje proti korupci a zpřetrhání temných nitek záhadných napojení. Bylo pak přikročeno k obětování několika osob z nejslabší části trojkoalice, a to z VV. Podařilo se najít naivní členku VV, a potom se děly věci. Nastala vládní krize, zasáhnul prezident, jednalo se, jednalo, a nakonec až na výměnu dvou ministrů, z nichž jeden dostal okamžitě novou funkci, a druhému byl slíben návrat, se vůbec nic, ale skutečně vůbec nic nestalo.
     Celou vládní krizi provázela řada až komediálních vystoupení našich politiků, zaklínajících se opět bojem proti korupci, odhaleními temných nitek, svou prací pro společnost, a samozřejmě, jak jinak, nezbytnosti obrany demokracie. Objevily se i názory, že demokracie byla na jaře v ohrožení. Předtím tedy s ní bylo všechno v pořádku?! Ale vůbec ne. Předtím se pouze vše dokázalo umněji skrývat. Připomeneme-li si však některé události posledních dvaceti let, vidíme, že demokracie, aspoň v tom smyslu, co za ni považuje většina lidí, byla od počátku omezována a odstraňovány tiše její obranné mechanizmy. Všechno počínání v tomto směru se pak vydávalo farizejsky za její upevňování a dokonale se zneužilo nadšení většiny národa na konci roku 1989 a v roce 1990 a jeho víru v hesla, které byly však pouze a jenom hlásány. Pak přicházelo vystřízlivění, ale establishmentu, díky ovládání většiny médií se dál dařilo ovlivňovat společnost, a přesvědčovat o pojmu slova demokracie.
     Z původně proklamované nápravy socialismu rozšířením práv občana, se rychle přešlo k tvrzení, že náprava není možná, neboť není třetí cesty, a je třeba se vrátit ke kapitalismu, který byl zaměňován za demokracii. Občané měli zpozornět, když se v zemi prosadilo, je nezbytná privatizace bez možnosti soudního přezkoumání. Tedy, lapidárně řečeno, ať si každý, kdo je v partě vezme, co chce a co může. Ale tzv. jistota desetinásobku jim dala naději laciného zbohatnutí, a když prozřeli, byli už bez majetku.
     Rovněž většině občanů ušel skrytý význam hesel, není rozdíl mezi špinavými a čistými penězi. Bez majetku nemůže být svobody a demokracie. Tedy, domyslíme-li je, tak nezáleží, jak si peníze získal, hlavně, že je máš. A aby si měl svobodu a právo na demokracii, musíš mít majetek. Pokud ho nemáš, nemáš ani tato práva. Rovněž bez povšimnutí valné části veřejnosti došlo k prodeji prakticky všech novin, a to i oblastních do zahraničních a soukromých rukou a takřka zániku všech levicových a opozičních novin a časopisů. Místo toho se rozšířil až neúměrně bulvár, který je kupován nejvíce a ovlivňuje společenské vědomí. Obdobně je tomu s rozhlasem a televizí. Bez povšimnutí proběhlo přijetí ústavy, ve které nebyla zaručena práva občana. Ani se nikdo nepozastavoval nad odporem pravice k tomu, aby na návrh levice, byla přijata „Základní listina práv a svobod“ jako součást ústavy. Málem jsme se tak dostali na úroveň Schmerlingovy ústavy z roku 1861, kdyby se nepodařilo levici svůj návrh prosadit.
     Prakticky mimo občany proběhly změny v soudních řádech a správním řádu, které jim ztěžují, zejména osobám s nižším vzděláním, jejich procesní postavení. Přešlo se rovněž od zásady materiální pravdy k zásadě formální pravdy. Právní předpisy se uvedly do takového zmatku, nejednotnosti a protichůdnosti, že se již v nich skoro prakticky nikdo nevyzná, a nastala nepředvídatelnost soudních rozhodnutí. Bylo umožněno, aby každý soud mohl ve stejné věci rozhodnout jinak. Navíc soudní řízení, díky soudnímu procesnímu řádu, trvá stále déle.
     Zrušila se odvolatelnost poslance. Pokrytecky se tvrdí, že poslanec rozhoduje a hlasuje podle svého vědomí a svědomí. Tím se umožňuje přeběhlictví, kdy řada poslanců opustí program, za který byl zvolen a za něco udělá absolutní obrat. Není naprosto žádná vůle tomuto zabránit. Stejně licoměrné je tvrzení, že občan má právo si vybrat pouze při volbách, tedy občan má pouze hodnotu voliče, a jinak je v očích establishmentu bezprávný. Každý jiný projev jeho občanství, jeho práv je označován za porušení demokracie.
     Pravicová část parlamentu si osobuje právo vykládat historii, zřizovat úřady, kterým dává netušené pravomoci a jež mají nahrazovat v určitých případech soudy, státní zastupitelství nebo historiky. Rovněž bez ohledu na mínění občanů a na zákony parlamentem přijaté, se pokouší rozhodovat, které strany jsou demokratické, a které nejsou. Úspěšně brání přijetí referenda, a zákonů vedoucích k postihování nezákonně nabytého majetku.
     Je opravdu všechno toto demokracií?! Vládou lidu ve prospěch lidu. Je zaručeno uplatňování rovných práv pro každého? Mají všichni bez rozdílu stejný a rovný přístup k úřadům, soudům, zaměstnání, správním orgánům a možnosti projevit svůj názor. Obávám se, že nikoli. Co je tedy demokracie?

Jsme nebo nejsme, my Češi, rasisti?

     Už tato otázka samotná, je vlastně rasistická. Jak lze hodnotit celý národ, respektive občany jednoho státu, že jsou takoví nebo takoví. Tak nelze hodnotit daleko menší útvar, jako je např. rodina. Nechci vycházet z mudrosloví tety Kateřiny, ale opravdu platí, „kolik hlav tolik smyslů, kolik děr tolik syslů.“. Ve většině případů jsme každý aspoň trochu jiný, a to ke všem otázkám, jež nám život nebo svět klade. Proto jsem překvapen, a musím přiznat i dotčen, diskusí posledního období, jestli jsou Češi, potažmo Moravané, Slezané a dalších asi deset národností, abych někomu neupřel právo příslušnosti k naší zemi, rasisty.
     Celá tato diskuse byla naposled vyvolána v důsledku útoku několika občanů našeho státu na jiné občany našeho státu ve Vítkově. Nejhorší důsledky měl tento útok na malou holčičku, která následky ponese patrně celý život. A to i přes obrovské úsilí dalších občanů našeho státu, kteří, dá se říci, učinili zázraky, aby důsledky tohoto útoku byly co nejmenší. Již tento příklad vyvrací sám o sobě paušalizaci povahy celého národa. Jsou tu útočníci, oběti, zachránci obětí, ať jde o lékaře, hasiče, policisty nebo jen úplně neznámé občany, kteří přispěli nějakým způsobem k nápravě zhovadilého a ničím neomluvitelného útoku. Odsuzuji zde pouze čin, neboť občany, nahlédneme-li do Ústavy, může odsoudit jedině soud. Nikdo jiný. Nepleťme si vyjádření, možnost vyslovit se k nějakému činu či problému, s právem odsoudit toho, kdo se nám nelíbí. Proto nemohu pochopit média, která předem odsoudila i lidi, aniž věděla, jak a proč ke všemu došlo, a soudní řízení se vedlo, nikoli za jejich pozornosti, ale pod jejich tlakem. Viníci pak dostali všichni přes 20 let.
     Ve stejné době pak došlo i k jinému případu, obrácenému na ruby. Tam dva příslušníci minority napadli, znásilnili a těžce ublížili na zdraví dítěti příslušejícímu k majoritě. Jeden vyvázl bez trestu, nedosáhl věku patnácti let, druhý dostal deset let, protože byl mladistvý, a deset let je pro mladistvé maximální hranice. Celý tento případ proběhl bez zájmu médií. Proč? V obou případech bylo ublíženo dětem, oba útoky, podle zjištění a rozhodnutí soudu, měly rasový motiv. V prvním případě každý den zpráva, v druhém případě mlčení. To rozhodně nepřinese žádné zlepšení ve vědomí veřejnosti o spravedlnosti. V této souvislosti připomínám Karla Čapka, který napsal v apokryfu Jako za starých časů, „má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na nebo na onu stranu“. V apokryfu šlo o to, zda jít na agoru a působit zde na úředníky, kteří měli rozhodnout o vině jednoho z občanů Théb.
     Ale zpět k problému rasismu. Dovedeme-li celou otázku ad absurdum, dopustil jsem se ho i já v poslední větě prvního odstavce, vyjmenováním pouze těch tří národností, které mají v našem státě majoritu. Pokud bych chtěl naplnit formální stránku tohoto problému, musel bych vyjmenovat, počítám-li dobře, i těch ještě asi deset jiných. A v tomto přístupu spatřuji celé neštěstí věci. Forma vítězí nad obsahem, věci se neřeší, ale omílají se pořád dokola různá napomínání, výčitky a varování. Přitom se dává hlavně pozor, aby nás nemohl nikdo nachytat při špatném vyjádření. Pokud to je v pořádku, je v pořádku vše.
     Největší rozpory ve společnosti z titulu národností, jsou mezi Romy a majoritními třemi národnostmi. Ostatní národnosti se většinou přiklání k majoritě. Otevřeně si přiznejme proč, i když se může jednat o můj subjektivní názor. Rómové tu s námi žijí několik staletí. Na rozdíl od jiných národností, tvořili vždy uzavřenou skupinu, respektive skupiny pro sebe. Teprve v druhé polovině 20. století se začali zařazovat do majoritní společnosti jako většina. Předtím šlo, a to i za první republiky, o ojedinělé případy. Samozřejmě zařazování bylo i vynucováno, Rómové ztráceli svůj způsob života a částečně i kulturu. Získávali za to ale pravidelné zaměstnání, většinové kulturní návyky a hlavně vzdělání a kvalifikaci. Společnost touto přeměnou krátkodobě ztrácela a doplácela, ale dlouhodobě se tato změna jevila jako přínosná. Bylo otázkou ještě dvou možná tří generací, kdy dojde mezi majoritou a Rómy k společnému občanskému principu. A přiznejme si, v žádné zemi není možné mít různé občanské přístupy a principy. Dá se směle tvrdit, že koncem osmdesátých let bylo kolem 90 % Rómů gramotných, a velká jejich část měla i vyšší kvalifikaci, ať už se jednalo o vyučení nějakého řemesla, nebo střední či vysokou školu. Naprostá většina byla i zaměstnána, i když někteří s velikými problémy a za pomoci a na úkor nejbližších spolupracovníků. Měnili se však i příslušníci majority, a Rómové pro ně přestávali být anonymními cikány, ale už to byli pan ten a ten nebo paní ta a ta. A hodnotili se podle stejných zásad jak ostatní členové společnosti.
     V devadesátých letech však dochází k prudkému zlomu, a k návratu zpět. Nevím, a ani si netroufám domýšlet, co toho bylo příčinou. Zda mínění, že co před převratem bylo, jedině špatné bylo. Nebo zdánlivý volební potenciál, který jako jednolitá skupina měli. Či pseudohumánní názor, je třeba je nechat žít, jak chtějí, vždyť jejich kroje a písně jsou tak úžasné. Vše, co se do převratu v této věci udělalo, se zavrhlo a prohlásilo za totalitní manýry. Ať se jednalo o povinnost pracovat, povinnou školní docházku, hygienické návyky a já nevím co ještě. Místo toho se s cikánů přeměnili na Rómy, a oslovení cikán bylo bráno jako projev rasismu. Přitom jejich velká část se dál nazývá cikány, a tento název se používá takřka ve všech evropských jazycích. Ale podstatné bylo, že postupně přicházeli o práci a o vzdělání. Místo účinné pomoci se jim začali dávat sociální dávky, a to takřka bez pravidel a principů. Vytvořila se řada iniciativ a spolků, které měly pomáhat jim řešit jejich problémy. Do těch se nalévají peníze, ale výsledky se jaksi nedostavují. Spíše se neustále prohlubuje příkop mezi nimi a majoritní společností. A obě strany se podezírají ze všeho možného, a očekávají co nekalého, jedna druhé provede. K tomu všemu pak přistupují média, která bohužel vypichují jen negativní příklady.
     Zabývají se hlavně tím, zda byl Rom puštěn tam nebo onde do hospody nebo na zábavu, ukazují jejich ghetta, zoufalý nepořádek, flákající se lidi, problémy ve škole, útěky do jiných zemí. Nebo se ukazovaly skupiny příslušníků majority, kteří Romy nějakým způsobem pronásledovali. Vyjma několika umělců se nikdy neukázali ti Romové, kteří získali uplatnění, jsou sami řádnými občany a jinými občany jsou uznáváni. Vždy jen rozpor mezi majoritou a minoritou, a varovný prst někoho, kdo se považuje za intelektuála, a napomínání majority, že odmítá přispívat na nepracující Romy, že jim vyčítá, co zničili, místo aby je chápala. A opírají se o stanoviska různých mezinárodních organizací, které viditelně neví, jak tu tato minorita žije, a o co se vůbec jedná.
     Vzpomínám jen událostí v poslední době. Kanadský představitel bude u nás zkoumat, zda jsou Romové diskriminováni. Toto dokáže zjistit za několik dní. A podle toho jim buď bude, nebo nebude udělován asyl a ostatní budou mít nebo nebudou mít visovou povinnost. Zpráva OSN, že Romové v ČR trpí diskriminací a jejich situace se patrně zhoršuje, zatímco jiné státy se jejich situaci snaží zlepšit. Podiv pana ministra Kocába nad touto zprávou z důvodu, že již delší dobu proti nim nebyl proveden násilný útok, má asi stejnou úroveň, jak vyjádření jednoho vysokého představitele veřejnoprávní organizace Člověk v tísni. Ten vloni v souvislosti s touto otázkou řekl, „jsem šťasten, že jsme v EU, ta nás naučí a donutí jednat s Romy dobře“. Pitomost je tu očividná a nepotřebuje komentáře. Nechci tu ani rozebírat postavení menšin ve světě a srovnávat s námi. Myslím, že zase až tak špatně na tom nejsme. Ale nejde přece o srovnávání a dokazování, že jinde jsou na tom o kapku lépe nebo hůře. Jde zde o vzájemné soužití občanů jednoho státu, a pokud vezmeme vážně ústavu, občanů bez ohledu na věk, pohlaví, národnost atd., navzájem si rovných.
     Dovoluji si tedy uvést pár postřehů, které jsem během povolání personalisty a pak advokáta v této otázce získal. Je samozřejmé, že jde o můj subjektivní názor a nikoli fundovaný rozbor soužití dvou národností. Ať se to komu líbí či nelíbí, byli Romové ještě před dvaceti léty takřka, a podtrhuji zde slovo takřka, začleněni do společnosti. Podle zákona měli stejná práva a povinnosti, ve skutečnosti měli o něco málo více práv. Ale jen o to více, že vyžadovali v některých případech potřebu větší péče a pochopení od sociálních orgánů, okolí a spolupracovníků. Mluvím zde o většině populace, nikoli o excesech, které může každý namítnout. Ale ty může namítat i u příslušníků majoritní části společnosti. Za nejdůležitější však považuji, že měli práci a absolvovali minimálně základní školní docházku a nezanedbatelná menšina i vyučení a střední školy, řada jich i vysoké. Je pravdou, že k tomu byli i donucováni různými opatřeními, ale těch bylo od padesátých let, kdy se tato otázka začala řešit, stále méně zapotřebí. Výsledkem bylo, že na rozdíl od jiných států, byla v ČR jejich skoro stoprocentní gramotnost a stoprocentní pracovní zapojení. Což přinášelo prospěch oběma stranám. Majoritní část uznávala stále větší počet Romů pro jejich osobní vlastnosti a Romové získávali respekt nejen od jiných, ale i sami k sobě. Samozřejmě přetrvávaly nedorozumění dané jinou kulturou, ale jednalo se převážně již o výstřelky a nikoli trvalý nebo většinový stav. Rovněž byl horší stav, kde Romská komunita byla početnější než, kde byla minoritní. Pomalu ale docházelo k tomu, že obě skupiny začali sdílet obdobné občanské a civilizační hodnoty a troufám si věřit, že by to byla otázka jedné, maximálně dvou generací, aby došly k většinovému souladu. Byl vytvořen základ pro další soužití.
     Počátkem devadesátých let se situace prudce změnila, a zmíněný základ se ukázal jako velmi křehký. V honbě za tím, co nejvíce očernit předpřevratové období, bylo zneužito i této otázky. Najednou bylo hlásáno, že komunisté zbavili záměrně Romy jejich kultury, způsobu života jim vlastního, tradičních pro ně hodnot, krojů, znemožnili jim volné cestování s koňmi a vozy, potlačili jejich samosprávu, donutili žít v panelácích a pracovat. Jejich děti pak nahnali do zvláštních škol. Bylo toho vyčítáno více, ale použil jsem jen nejčastější argumenty. Romy se začaly zabývat asi tak čtyři skupiny lidí. První, v které byla řada i Romů samotných, která jim opravdu chtěla pomoci. Druhá, která chtěla pouze zviditelnit sebe v hlásání něčeho, co měla za humanismus. Třetí, politici, vědomi si jejich početnosti a politické nezkušenosti, k získání hlasů při volbách. Čtvrtá, která věděla, že na nich a hlavně jejich problémech lze snadno vydělat. Ustavovaly se různé strany, výbory a podvýbory, komise, jezdilo se po světě hledat zkušenosti a výsledkem je, že Romové jako celek ztráceli postupně práci, mladá generace pak vůbec pracovní návyky a chuť k práci. Dále i to, že byli učeni zneužívat všeho, pokud se jim to hodilo. Jejich problémy si začaly přehazovat stát a organizace z jednoho na druhého, hlavní a jedinou se stala otázka peněz. Každý, kdo něco namítl, byl okamžitě obviněn z rasismu a skutečným rasistům byla ponechávána volnost, nebo aspoň byli přehlíženi. Zájem médií byl hlavně o to, zda pustili Romy na diskotéku nebo ne, zda byl někde spor mezi dětmi, zda byly vyplaceny dávky řádně a včas, v jakém bytě bydlí, velmi ojediněle i zda získali práci. Nikdy však pořad nebyl doveden do konce, aby se zjistily příčiny. Nikdy jsem neviděl na obrazovce některého z lichvářů nebo třeba vajdů, aby se ho redaktor ptal proč. Veřejnost byla okázale vyzývána pseudohumanistickými hesly, aby se Romů zastala, ale podvědomě se mínění veřejnosti obracelo proti nim. Jak mohli lidé, beroucí plat těsně nad životním minimem, ale i ostatní, lidé dodržující předpisy a společenské zásady, reagovat na zprávy o výši vyplácených dávek, o nedodržování zákonů a společností uznaných zásad? Co si mohli myslit při zprávách o žádostech o asyl tu v té a pak zase v jiné zemi, a když pak po neúspěšné žádosti a návratu do ČR se vyplácely zpětně sociální dávky a zařizovalo bydlení? Co je napadlo, když byla policie obviňována z rasismu při zásahu proti jednotlivým provinilým a ti pak byli pouštěni?
     Možná mi to ušlo, ale až na ojedinělé výjimky, a to se prakticky vždy jednalo o umělce, jsem nespatřil na obrazovce pořad nebo zprávu o příslušnících Romského etnika, kteří normálně žijí, pracují, plní své povinnosti, jsou uznáváni a váženi svými spoluobčany, a řadu takových znám sám v nejbližším okolí.
     V naší společnosti se vytvořilo a vytváří v této věci napětí. Rozhodně se neodstraní tím, že před ním budeme zavírat oči, nebo se obávat kvůli někomu, kdo by nás mohl buď označit za rasistu, nebo jedince, kterému je humanita cizí, o této věci mluvit. Ani se neodstraní tím, že jednou měsíčně budeme vyplácet dávku ať je nebo není důvod. A vůbec už ne tím, že budeme počítat procento útoků, které proti příslušníkům minority spáchají příslušníci majority nebo naopak. Nepomůže ani zavedení tzv. pozitivní diskriminace, tedy poskytování všech možných výhod tomuto etniku. Ta se stane velmi brzy kontraproduktivní, protože na ni budou poukazovat příslušníci majority, a myslím, že oprávněně, kteří se ocitnou v podobných problémech, a tyto výhody mít nebudou. Jediným řešením je zařazení do společnosti, to znamená pracovat, učit se a dodržovat stejná práva a povinnosti, která platí pro každého občana.
     Rozhodně nám nepomůže způsob charity a při současném řešení Romské otázky mi vyvstává na mysli, trochu za vlasy přitažený příklad řešení Indiánské otázky, litujeme, že jsme vás většinu vyvraždili a proto vám odpustíme daně z půdy, která vám zbyla, když jsme vám ji většinu zabrali. A na ní můžete tancovat a zpívat a žít podle svých zvyků, a když se přijedeme podívat, tak vám ještě zaplatíme. Uvědomme si, že ještě naše prababičky a pradědečkové chodili také v krojích, ale jen v neděli nebo při nějaké slávě. Do práce chodili ve všedním a stejně všedně je potřeba i zabývat se touto věcí. A v tom nám nepomůže žádný spolek.
     Někdy má člověk pocit, že romská otázka se náramně hodí establishmentu, a to zejména dovnitř, vůči občanům tohoto státu. Může poukazovat na neoprávněné pobírání sociálních dávek a dalších příspěvků, a pak je za potlesku neinformované veřejnosti snižovat a omezovat plošně, tedy i těm skutečně potřebným.

© Ivan Jordák, 29. 12. 2010

Od fyzického nevolnictví k nevolnictví spotřebitelskému a informačnímu

     V knize Plíživý převrat se jeho britská autorka Noreena Hertzová zabývá, jak naznačuje i doplněk názvu, globálním kapitalismem a smrtí demokracie. Autorka dobře pozoruje a zachycuje obraz globální společnosti. Příčinami se však zabývá spíš heslovitě, jako „místo plné zaměstnanosti a velkorysého sociálního státu Nová pravice upřednostňovala snížení inflace a veřejných výdajů“. A nakonec dochází k závěru, že ve státě nevládnou již politici, ale nadnárodní firmy. Jako obranu proti této nadvládě doporučuje nátlak spotřebitele. Tedy dohodnout se po internetu a přestat kupovat u firem, které provedly nějakou špatnost. Uvádí i několik příkladů, kdy se to povedlo. Jednalo se ve většině případů o ekologii nebo špatné pracovní podmínky, Prohlašuje, že volby už ztratily svůj význam, protože politici nevládnou, neboť jsou zcela v područí nadnárodních firem.
     V řadě věcí má jistě autorka pravdu, a to v zobrazení nás provázející skutečnosti. Její doporučení k nápravě je však velmi diskutabilní. Představa domluvy přes internet pro nějakou akci je jistě možná. Ale záruka výsledku je velmi nejistá. Bojkot určitého zboží, protože toto zboží vyrábějící firma porušuje určitý mravní kodex, předpis nebo pravidla nemusí být vůbec účinný. Jednak jak zajistit, aby se bojkotu zúčastnil takový počet spotřebitelů, aby to firma skutečně pocítila. Tedy byla donucena něco udělat. Ta první vítězství, autorkou uváděné, byla dána překvapivostí a novostí tohoto způsobu obrany. Ale firmy se rozhodně poučily, a pokud jde o jejich peníze, a to jde, dokážou velmi rychle zavádět účinná protiopatření. Od, rovněž po internetu, akcí, jež budou výzvu k bojkotu vydávat za výplod buď konkurence, nebo závistníků, či teroristů, anarchistů a já nevím koho ještě. Zároveň se objeví plno odborných článků renomovaných osob, tvrdících pravý opak důvodů výzvy. Posílí se reklamy, využije i tisku, rozhlasu a televize. Potom většina občanů, kteří věci většinou nerozumí, nejsou v ní totiž odborníky, odborníků je vždy menšina, stojí před dilematem, komu věřit. Toto rozhodování bude i těžší tehdy, pokud se bude jednat o zboží nezbytné, jako jsou potraviny, energie, oblečení apod. Další věcí je, že kapitál lze nyní velmi snadno a rychle převést. Tedy pokud by byl ohrožen předpokládaný zisk, lze kapitál takřka okamžitě stáhnout a převést do jiné firmy. V nejhorším případě lze i omezit rozsah internetu nebo jej zpoplatnit.
     Těmito pár slovy nechci vyzývat a ani naznačit, aby se nedělalo nic, ale abychom hledali účinnější způsob obrany. Myslím obrany těch, kteří se živí námezdní prací nebo živností, v níž pracují převážnou dobu sami, či s členy rodiny, tedy tak zvané střední třídy včetně proletariátu, od krejčího k lékaři, od soustružníka k umělci, od prodavačky k advokátovi.
     Pohlédneme-li zpět, do historie, a zamyslíme se, kdo jsme byli, a kdo jsme nyní a co vlastně chceme, a to hodně hluboko do historie, překvapí nás rychlost přeměn a zároveň stálost některých skutečností. Ani jsme se nenadáli, a z nevolníka, přes občana a voliče, se z nás stal spotřebitel, čekatel na naději. Člověk přestává znít hrdě a ze subjektu se tak nějak nepozorovatelně stal objekt. Navíc přesvědčovaný o nutnosti takové změny a vychvalování této přeměny. Být sám sebou, být jiný, není prostě in. Proto jsou vytvářeny modely, jak má příslušník té které skupiny a toho kterého věku vypadat. Pokud se odchyluje, nezapadá, nevyznává hodnoty své skupině příslušející, není již ničen fyzicky, ale je ignorován. Případně je označován nějakým cejchem a vyřazován buď mezi hlupáky z dávnověku, nebo infantilně strnulé jedince, či pro ostatní nebezpečné levičáky až anarchisty. Neděje se to vybíráním a označováním jedinců náležejících k lidskému rodu znamením hanby nebo vypálením lilie. Vše probíhá zákeřněji, pod obrovským nepřetržitým tlakem médií se vytváří lidské podvědomí, aby automaticky tyto jedince vyřazovalo, a to nejen ty ostatní okolo nás, ale i sami sebe, pokud nesplňujeme vytvořené klišé. Neboť každý, zejména mladý člověk touží být podvědomě in, tedy naplňovat představy, které většina uznává a obdivuje. Nejhorší na tom je, že toto přesvědčení je mu vnuknuto zvenčí, a člověk se s tím spokojí. Je příliš pohodlný, aby sám zkoumal, zda je tomu opravdu tak.
     Je tedy vůbec ještě jedinec, jedinec bez většího majetku, významného postavení, vyšší funkce nebo bez uměleckého či sportovního talentu, člověkem politickým, občanem v celém jeho spektru? Člověkem, který má nejen ústavou daná politická a sociální práva, ale může je i sám v celé jejich šíři uplatňovat nebo přijímat? Odpovíme-li si poctivě, minimálně budeme rozpačitě přiznávat, že nikoli ve všech případech. Proč? Vždyť zejména v posledních dvou stoletích se nevedou spory o nic jiného.
     Koncem 18. Století se boří zaběhnutý pořádek. Jednak osvícení panovníci ulehčují svým poddaným a poskytují jim aspoň některá práva. Ale v této době i navíc proběhly a zvítězily revoluce v USA a ve Francii, a všem se zdálo, že nastává zlatý věk. Z poddaných se stali občané, a byla deklarována rovnost všech lidí. A nejen rovnost, ale i jejich svoboda a bratrství. To, co se nezdařilo kdysi dávno Spartakovi, prvotním křesťanům, valdenským, husitům, a dalším, mělo nyní velkou naději na úspěch. Revoluce své ideje dokázaly nejen ubránit, ale i vtělit v zákony a státní řád. Prvotní se stává občan a jeho nezadatelná práva. Původní všeobecné nadšení však brzy vyprchalo, a lidé si začali uvědomovat narůstající nerovnosti, čím více se v čase vzdalovali od barikád, na kterých zvítězili. Proběhla proměna, dosud zasahující všechny revoluce. Znavení a šťastní vítězové předali prapor těm, kteří se k nim přidali, až když bylo všem zřejmé, že zvítězili. Vítězové, nositelé idejí, pak z barikád sestoupili, doufaje v konec boje a normální běžný život.
     V USA se však stále dělili na chudé a bohaté, bílé a barevné. Francie vedla zprvu obranné války, které za několik let se rychle změnily v útočné, a republika se stala najednou císařstvím, pak královstvím, aby byla opět republikou a nově císařstvím. Občan v obou zemích zůstává občanem, ale jak dříve bylo rozlišení podle stavu, ke kterému příslušel, závisí nyní obsah jeho práv hlavně na majetku, který má.
     A proto celé 19. století se vyznačuje úsilím naplnit původní představy. Zase jsou nejen revoluce, ale organizují se hnutí, která ve své většině chtějí zlepšit život lidstva, zejména některých jeho ne zcela rovnoprávných skupin. Ať už se jedná o barevné, ženy, proletariát, a bůhví koho ještě. Ovšem zase jsou zde mocní, kteří změnu nechtějí, neboť jim vyhovuje současný stav, organizovaný státem. Ten chrání jejich potřeby, výsady, majetek, vytváří se novodobý patriciát a plebs. Protože se už nevystačí vysvětlováním stavu, jaký je, z kazatelen poukazováním na vůli boží, vytváří se spojení mocných vlastníků, politiků a médií. Nachází se nové důvody pro expanzi, podrobování si nejen národů, ale i jednotlivců. Kdysi to byl vývoz víry, té pravé a jediné, pohanům nebo nevěřícím. Potom vývoz civilizace divochům, kteří žijí za hranicemi. A uvnitř vlastní země se připouští pro lidi mimo nový establishment jen takové množství majetku a práv, kolik je nezbytné pro zachování klidu. Jak vnější tak vnitřní adresáti jsou nuceni za to řádně zaplatit.
     Ti, kteří se nechtějí smířit s daným stavem, jsou dílem ignorováni, dílem vězněni, dílem zkorumpováni. Hlavním cílem je postavit tyto lidi mimo společnost, a to nejen mimo třídy nebo skupiny, proti kterým vystupují, ale i mimo ty třídy a skupiny, jejichž zájmy se snaží hájit.
     Výhodou nového establishmentu je neskonalé a dosud nepředstavitelné zvýšení produktivity. Může tedy ze svého majetku, neboť v jeho představách je majitelem všeho jedině on a jeho příslušníci, pustit něco lidem stojícím mimo jeho skupinu. Některým více, některým méně, a některým jen, aby přežili a některým ani to ne. Nevýhodou zůstává, že se zatím nedokáže spojit přes hranice, stále potřebuje ten který stát, uvnitř něhož působí a nemá úplný monopol na informace. Není dořešena rychlá přeprava osob, zboží, financí a informací.
     A tak na počátku dvacátého století stojí proti sobě neskonalá řada skupin, států, tříd, národů, více či méně majetných a nemajetných, každý se svými diametrálně jinými zájmy. S trochou nadsázky se dá říci, že v tuto dobu stáli všichni proti každému a každý proti všem. A každý měl spoustu důvodů a teorií, jež jeho vidění světa a jen toto vidění, považovaly za jediné možné. Dochází tak k první světové válce, válce o kolonie, o trhy a hegemonii ve světě. A po ní následuje další revoluce, revoluce sociální. Proběhla v podstatě takřka ve všech státech, s různou intensitou a výsledkem. Zvítězit se jí zcela se podařilo zdánlivě však pouze v Rusku. Jak se tehdy i později říkalo, nejslabším článku kapitalistického světa. To byla pro revoluci výhoda, ale i prokletí. Výhoda v době boje o výsledek revoluce, prokletí v pozdější době. Země, zničená první světovou a následující občanskou válkou, zahraniční intervencí, která dosud neznala ani politická a občanská práva, se měla a chtěla pokoušet o rozvoj těchto práv a jejich rozšíření o práva sociální. Došlo zde opět k výměně těch, kteří zvítězili na barikádách, za ty, kteří hledali v převratu osobní prospěch nebo naplnění svých mocenských ambicí.
     Ostatní svět začíná směřovat ke globalizaci. Nejprve se vytváří Euroatlantická skupina, ke které se přiřazuje i Japonsko a Austrálie. Je tomu jednak v důsledku vítězství v první světové válce, a později na základě hodnot, jež tyto státy vyznávají.
     Je to zejména rozvoj produktivity, průmyslu, zemědělství, vytváření nadnárodních monopolů a získávání surovinové základny v třetím světě. Stát v dosavadní formě přestává stačit, a vytváří se nadnárodní mezistátní organizace. Uvnitř států se zabezpečují politická a občanská práva v rozsahu, který střední vrstva považuje za dostačující, aby podporovala establishment. Přichází se nově i se sociálními právy, a to v rozsahu, který je potřeba k utlumení sociálních nepokojů v tom kterém státě a vytvoření takových podmínek pro proletariát, by měl co ztratit. Tím se paralyzuje výzva K. Marxe a B. Engelse, „nemáte co ztratit, jedině své okovy“. Avšak v důsledku toho, že za nejvyšší hodnotu a měřítko všeho je považován zisk, dochází brzy k hospodářské celosvětové krizi. Na ni není svět vůbec připravený, a dosud vytvořená umělá nadnárodní jednota se rychle rozpadá, a většina států se snaží vzniklé problémy řešit odlišně, nebo dopady krize přesunout na jiné země. Nakonec ji řeší potlačováním politických, občanských a sociálních práv a svět se dostává do druhé světové války.
     Stojí proti sobě dvě skupiny států. Státy, které uznávají pouze sebe a své příslušníky, ne už občany, i zájmy považují za nadřazené jiným, a to absolutně. V rámci toho zaměňují občana příslušníkem panské rasy. Boj, válku, pak považují za přirozený jev daný přírodou, kde také silnější požírá slabšího. Své učení dovedli nejen k otrocké práci nižších ras pro rasu panskou, ale až k tomu, že člověk sloužil jako surovinový zdroj. Proti nim se brání státy, které stále, i když v různé míře, uznávají lidskou osobnost, tedy občana a jeho nezadatelná práva, a daří se jim nakonec, i když za cenu strašlivých lidských i hospodářských obětí, zvítězit.
     Na konci války a po ní, hledají vítězové a další národy způsob jak zabránit tomu, aby se někdy v budoucnosti podobné hrůzy mohly opakovat. Řešení vidí v založení OSN a Norimberském procesu, kdy poprvé v dějinách jsou souzeni a odsouzeni politici odpovědní za válku a zločiny s ní spojené. Bohužel také zatím naposledy. Před soud však, až na několik málo výjimek nebyli postaveni zástupci a majitelé firem, které z této války měly největší hmotný prospěch. A tak se poněkud výzva hlavního žalobce USA, že tento soud bude hlavně závazný pro budoucnost, minula účinkem.
     Také během několika málo let došlo k rozdělení světa na dva tábory. „Socialistický“ a „kapitalistický“. Jedinou výhodou tohoto rozdělení bylo, že oba tábory nahromadily takové množství zbraní, že se válečný konflikt mezi nimi stal nemožný. Neměl by vítěze, jen poražené.
     Z občana se stává volič. V obou táborech s různým významem. V socialistickém jednou za čtyři roky deklaruje, že souhlasí s nastoleným režimem. Nemá však možnost si vybrat přímo u voleb z více kandidátů, kandidátka je jednotná. Je sice ustanovena možnost podílet se na výběru kandidátů, které může volič navrhovat prostřednictvím politické strany nebo společenské organizace, jejímž je členem, ale je příliš těžkopádná. V kapitalistickém má volič možnost si vybírat přímo u voleb, toho, jak řekl kdysi Marx, kdo ho bude další volební období odírat. Působí však na vědomí voliče lépe, že tento výběr má. I když se většinou jedná o dvě či tři strany, které mají skutečný význam, a jejich vystřídáním se nic nezmění. A občan tu má význam jedině jako volič. Proto jsou mu i nabízena vedle politických a osobních práv i aspoň některá práva sociální. „Socialistický“ tábor nakonec prohrál, aniž by kapitalistický zvítězil. Příčin prohry je několik. V první řadě to byla ekonomika. Důvodů hospodářského a i společenského zaostávání bylo několik, od výchozích historických, jednalo se až na výjimky hlavně o agrární státy, přes tíživé důsledky dopadů 2. světové války až k tomu, že tyto země nedokázaly skutkově naplnit zásady rozvoje socialistické společnosti jako je samospráva, svobodný rozvoj každého, produktivita výrobních sil. Z důvodů vnitřních i vnějších se uzavřely a jen těžkopádně hledaly novou cestu. Snahou o zachování zaměstnanosti, plánování každé drobnosti, lpěním na tom, aby všichni měli rovné podmínky, že žádný podnik nemůže v socialismu zkrachovat, se tyto země dostávaly do neřešitelných problémů. Přes to všechno, nelze toto období zatracovat, jak se dnes děje, a k tomu ještě způsobem, který se nezabývá skutečnými problémy, ale hlavně doprovodnými jevy. Svědčí tomu, že současný establishment má z možnosti této cesty stále obavy, protože by mohl přivést na svět lepší společnost, než je současná, a nastolit samosprávu a přestat s hodnocením lidí podle majetku. Proto se tolik mluví o nemožnosti třetí cesty, kapitalismus je zaměňován za jedině možnou demokracii hlásáním,“mimo ni nic lepšího neznáme“, i když se některé nedostatky připouští.
     Je však stále víc zřejmé, že bez nového uspořádání společnosti se neobejdeme. Není únosné, aby lidská společnost měla jediný ekvivalent hodnoty, a to kolik toho vlastním a co to nebo ono, včetně člověka, stojí. Z občanů jsme se stali spotřebiteli, a podle toho je stanovena naše cena, význam, důležitost pro společnost. Kdysi řekl Marx, že dělník je jen přívěsek stroje. Nyní je občan jen spotřebitel. Pokud nekupuje, ztrácí svůj význam. Proto se většina dívá s despektem na obyvatele Afriky, Latinské Ameriky apod. Tito lidé mají daleko menší spotřebu. Dokonce tak malou, že kupují pouze a jedině to, co skutečně potřebují.
     Ideální je obyvatel Euroatlantického prostoru, který kupuje, co se mu nabízí, i když to v životě nebude nikdy potřebovat. Podařilo se ho však zmanipulovat, aby měl jedinou starost, mít doma minimálně tolik zboží, co má soused, ne-li aspoň o něco víc. Je ochoten se z tohoto důvodu i zadlužit třeba na celý život, ale věci jsou odznakem, znamením, kam náleží a patří. Ukazatelem příslušnosti k lepším lidem je vlastnictví zboží, jehož hodnotu lze snadno spočítat a vyjádřit v penězích. K tomu je několikrát denně, a to vždy, když pustí televizi, rádio, otevře noviny nebo časopis, nabádán, že nemá to nebo ono, a že to co má je už zastaralé. Až tomu začne věřit, a dělá vše možné, aby nezůstal pozadu a zařadil se. Je mu i nabízena půjčka, aby tyto věci mohl koupit hned, a tak se dostává do situace, kdy vzhledem k splátkám, si nemůže přát nic jiného, než aby zůstal současný stav.
     Kdysi mělo rádio nebo televize jeden program, později dva, nyní záleží jen na stavu peněženky, a můžete mít programů desítky ne-li stovky. Při jejich koupi vůbec ani chvilku nepřemýšlíte, kdy ty programy budete sledovat. Na tom vůbec nezáleží, ale máte je. A tak vidíme, jak lidé vyráží ven do přírody, jako kdysi. Tehdy stačilo vzít sebou kytaru. Dnes je to televize, satelit, počítač, digitální fotografický aparát, přehrávač, a já nevím, co ještě. U vody se vše rozbalí a zapne, aby bylo možné vše, nikoli sledovat aby nic neuniklo, ale ukázat ostatním. Ze stejného důvodu se jede autem, mnohokrát převyšujícím potřebu odvozu, a ne veřejnou dopravou. Ale i ono, počet jeho koňských sil, velikost jeho prostoru dokazuje příslušnost majitele k té či oné skupině. Je to bohužel stejné všude na světě, respektive té jeho části, která se prohlašuje za rozvinutou a demokratickou.
     Vedle zboží to jsou informace. Kdysi, není to tak dávno, člověk věděl hned, co se stalo u sousedů na dvorku. Musel však být venku, a na ten dvorek se podívat. Pokud šlo o nějakou nepříjemnost, mohl ji se sousedem hned vyřešit. O tom, co se stalo ve vedlejší obci, se dozvěděl za dva tři dny. O událostech na druhé straně státu za několik týdnů. A o katastrofách někde jinde na zeměkouli za několik měsíců nebo let. Se vznikem novin se tento čas výrazně zkrátil. Díky televizi a internetu však můžeme události i na druhé straně zeměkoule sledovat v přímém přenosu. Potřebujeme to? Myslím, že nikoli. Máme tolik informací, že je nejsme vůbec schopni vyhodnotit, někdy ani pochopit. Jedna překrývá druhou, a tak pro tu druhou zapomínáme na první, a pro třetí na druhou atd. Nejhorší na tom je, že k jejich získání nemusíme ani vylézt z postele. A tak se již nestýkáme se sousedy, jen s radiokomunikačními prostředky. Netříbíme si názory, jako kdysi při besedě s těmi sousedy. Jak je nám to podáváno, tak to přijímáme, a během času dojde k tomu, že se staneme tak na té obrazovce závislými, že jediná skutečnost, kterou uznáváme je ta, jež je nám z této obrazovky sdělena.
     A to ve všem. Ať se to týká zboží, služeb, života, politiky, představitelů státu nebo celebrit. Aby vše bylo přitažlivější, a člověk odcházel od obrazovky co nejméně, jsou stále častěji informace nahrazovány senzacemi. Z novinářů, redaktorů, kteří se kdysi považovali za hlídací psy demokracie, se z velké většiny stávají ňafíci slídící u všech klíčových dírek. A člověk tomu nejen propadá, ale zákonitě i upadá. Je vlastně, aniž věděl a pochopil jak, vytěsněn mimo lidskou společnost. Je jednotlivcem, není již občanem, a jako na jednotlivce je na něj i působeno. Jeho zájmy se zužují na vědomí mít, moci se ukázat. A dostává se do začarovaného kruhu. Aby měl, musí vydělávat. Aby mohl vydělávat, musí mít práci. Aby dostal práci, musí mít omezený rozsah znalostí na určitý obor, ale v tomto oboru, musí být tento rozsah naplněn. Aby si práci udržel, musí se podřídit nejen nadřízeným, ale i ukazovat okolí, že má určité zaměstnání po právu. Tedy prokazovat svou hmotnou úroveň a projevovat názory, které k jeho zařazení patří. A tak, protože nemá čas, omezuje vzdělání a znalosti jen na ty, které bezprostředně potřebuje. O ostatním mu stačí informace, které přijímá takové, jaké jsou.
     Člověk se tak stává závislý na třech věcech. Na bance, televizi a internetu. Těm se musí nezbytně podřídit. Aby byl poddajnější, operuje se strachem. Nejen ze ztráty zaměstnání, a tím i postavení a vyřazení ze společnosti. Ale strachem z nebezpečí, které číhá ze všech stran. Ať jsou to živelné pohromy, klimatické zlomy, teroristi, hladomor atd. Vždy se za tím skrývá, podívej co se děje kolem. Ty se máš vlastně nádherně. Neohrožuje tě z toho, co uvádíme, nic. A to stačí ke spokojenosti. Spotřebitel si uvědomí, že patří mezi 7 % nejbohatších lidí světa, a nemá zájem na tom nic měnit. Je to ale správné?
     Je samozřejmé, že každý se bojí, zda to nové, čím chceme nahradit staré, bude lepší, a v čem. A s tím se věčně potýkáme. Od Petra Chelčického, který chce změnit člověka k Marxovi, který žádá změnit svět. Ale pokud se spokojíme s tím co je, kdo ví, co bude. Zopakujeme v jiné podobě zánik antického Říma? Naplníme obavy Karla Čapka prezentované ve „Válce s mloky“ a v „RUR“? Občan již není, byl degradován jen na voliče, a nyní na spotřebitele, a to směřuje k jeho zániku jako osobnosti.

© Ivan Jordák, 28. 12. 2010

Čím byl a čím je pro nás Boleslav I., zakladatel státu

     28. září máme den české státnosti, kdy vzpomínáme sv. Václava, který ovšem český stát nezaložil, ani se nepodílel na jeho vzniku. Je však od doby Karla IV. považován za patrona naší země, a jako symbol toho, vlastní i korunovační klenoty. Jak typické pro naši zemi, že máme větší úctu k legendám než ke skutečnosti. Stát, náš stát, založil jeho bratr Boleslav I. Respektive položil základy k jeho vzniku. Ten je ovšem již tisíc let zavrhovaným, a podle Kosmovy kroniky zván Ukrutným.
     V obecném povědomí je vrahem, který kvůli osobní moci zavraždil vlastního bratra sv. Václava. Jak to tenkrát vlastně asi bylo? To už nebo zatím nikdo neví. Jak vše proběhlo, a hlavně proč? Zatím citujeme Kosmu, že to byl Boleslav Ukrutný, a dost. Proč ale Kosmas, který píše o všem možném, se ve své kronice o něm, mimo toho zavraždění sv. Václava a zabití jakéhosi vzpurného předáka neznámého kmene, vůbec nezmiňuje. Odkazuje na jiná díla, která se ovšem nedochovala. Znatelně dává najevo svoji nepřízeň vůči němu, a nechce o něm psát, ač něco musel vědět. Proč? Nehodí se ostatní, tehdy známé skutky Boleslava I. do obrazu zavrženíhodného panovníka? Proč Kosmas jako jediný píše o křtinách Boleslavova syna, když legendy uvádí, že sv. Václav přijel na posvěcení kostela?
     Podobně legendy o mučednické smrti sv. Václava od nejstarší po poslední mají pro Boleslava jen slova odsouzení. Ale jak je čteme pozorněji a srovnáváme mezi sebou, vidíme, jak se jeho odsuzování stupňuje a naopak je více Václavových zázraků. Od první, nejkratší, kde je celá událost líčena spíš jako spor mezi družinami dvou knížat, k poslední, kde jde o podlý a připravovaný úklad, o kterém dokonce světec věděl. Z knížete se stává spíše mnich. Vrcholem je pak Gumpoldova legenda, odsouzená všemi historiky od V.V.Tomka, nazval ji povídačkou neladnou plnou růženečkářství, až po dnešní“. Legendy, zejména ty novější, jsou patrně v rozporu se skutečností, protože Václav musil vládnout více jak 10 let, a v tehdejší době obstál jen pevný a tvrdý panovník, a nejen v Čechách. Proč vůbec tolik rozhorlení, když tehdy vraždy mezi příslušníky panovnických rodů se používaly běžně pro vyřešení otázky, kdo se stane panovníkem?
     A kupodivu saští a bavorští kronikáři z té doby se o sv. Václavovi skoro nezmiňují. Widukind, který k němu měl z kronikářů jak časově tak zeměpisně nejblíže, se o něm zmiňuje bez uvedení jeho jména, „tehdy se podal králi Jindřichovi (mělo jít asi o rok 928/29) bratr Boleslava. Vykládají se o něm jakési zázraky, ale ty …). Seřadíme-li si těch pár zpráv, které z té doby máme, zůstanou nám jen pochyby, a to naprosto o všem.
Byli Boleslav s Václavem skutečně vlastní bratři? Zdá se, že ano, aspoň to tvrdí všechny legendy, a píší o Drahomíře jako o matce obou. Widukindova kronika rovněž, i když Václava přímo nejmenuje. Neznáme jejich věkový rozdíl, jen víme, že Václav byl zabit asi ve svých 40, ale možná 50 letech, a že to bylo nejspíš v roce 935. Boleslavovy pozůstatky se zatím nenašly, a tak předpokládáme, že zemřel v roce 972, asi v 60 letech. A tady vyvstává opět další pochybnost. Jejich otec Vratislav se stal knížetem patrně v roce 915 po smrti svého bratra Spytihněva. Pak ale Václav se narodil ještě dříve, než byl jeho otec knížetem. Boleslav však se mohl narodit jak před nastolením otce, tak i po jeho nastolení. Potom dle tehdejších zvyklostí se měl stát knížetem po otci on, protože se narodil v době, kdy jeho otec byl už panovníkem. Další otazník.
Jak došlo k zavraždění sv. Václava v Boleslavi. Kdo a proč vyprovokoval skutečně spor? Došlo ke sporu již den před vraždou, manifestací síly Václava a jeho družiny? A vražda pak byla okamžitou reakcí? Jakou roli v celé věci hrály družiny obou knížat?
  Není průběh vraždy tak, jak ji líčí kroniky, pochybný? Co dělala Václavova družina, když vztah knížat byl tak napjatý? Nechala Václava bez dozoru, a pak se nechala pobít, v nejlepším případě utekla. Byli to především válečníci, a museli vědět, co je čeká v případě smrti jejich knížete. Přece znali svou dobu.
Co bylo příčinou sporu? Touha po knížecím stolci? Jiný názor na vnitřní a zahraniční politiku státu, pokud již o státu můžeme mluvit.
Proč Boleslav po vraždě jednal tak, jak jednal? Družiníci, kteří se podíleli na vraždě, přišli velmi brzy o život. Ostatky sv. Václava se převáží do Prahy. Je sepsána první legenda a možná i další legenda. Že by se něco stalo proti jeho vůli? To je takřka stoprocentně vyloučeno, přihlédneme-li k běhu jeho života. Podle Kosmy, již ve svém údělu, potlačuje jakýkoliv odpor při stavbě Boleslavi. Okamžitě po nastolení likviduje potenciální protivníky včetně vojska, tehdy ještě jen krále, pozdějšího císaře Oty I, poslaného jim na pomoc. Odráží minimálně dva vpády Maďarů. Z knížectví okolo Prahy sjednocuje Čechy, připojuje Moravu, Krakovsko, část Slezska a zastavuje se až za hranicemi nynější Ukrajiny. Mění správu země vytvořením hradské soustavy, začíná razit minci pro potřeby mezinárodního obchodu. Ať jsou o něm zprávy z legend či kronik jakkoli nepříznivé, tak všechny mu přiznávají, že to byl rozhodný, nekompromisní a neoblomný muž.
     Vedle těchto, nikým nezpochybňovaných věcí, určuje dvě ze svých dětí k duchovní dráze. Syna jako příštího biskupa, a dceru jako abatyši. Připravuje zřízení biskupství a kláštera. I když k tomu všemu došlo až po jeho smrti, lze těžko pochybovat o jeho záměru a vůli, kterou už pouze formálně dovršil jeho syn Boleslav II.
     Jak blízko či daleko ke skutečnosti má obecně přijímaný výklad, že Boleslav I. bojoval 14 let s Otou I., aby se mu nakonec poddal a platil mu poplatek. Nezáleží na tom, zda tomuto poplatku budeme říkat poplatek za mír nebo vazalský poplatek. Co se vlastně stalo, a k čemu došlo v roce 950. Vezmeme-li v úvahu kroniky líčící tyto události ve prospěch Oty I., psané na něm závislými kronikáři, o ničem takovém se vůbec nezmiňují.
     Widukindova kronika uvádí : Císař Oto bojoval s Boleslavem 14 let a konečně s velikou škodou a záhubou svých lidí jej stěží přemohl. V roce 946 se císař na lovu chlubil rukojmími, které měl dostat od Boleslava. Flodoardi letopisy. Císař oblehl město, které bránil Boleslavův syn. Když již mělo být města dobyto, přerušil bitvu, aby se jeho vojáci nedostali do nějakého nebezpečí při braní kořisti. A zase Widukindova kronika o ukončení bojů, patrně u dnešního Žatce: „Boleslav stoje pod korouhvemi a naslouchaje králi i odpovídaje, konečně si zasloužil milosti.“
     Čteme-li tyto texty, všimneme si hned literární schopnosti kronikářů jak vyjádřit aspoň slovy vítězství tam, kde byla, užijeme-li šachové terminologie, při nejlepším remíza. Jen srovnejme první ukázku, že se v roce 946 chlubí na lovu císař rukojmími, a za ní je opatrně uvedeno „které měl dostat od Boleslava“. Byli či nebyli, nebo si kronikář nebyl jist, či nechtěl zpochybňovat císařovo tvrzení? V roce 950 pak žádná zmínka o nějakém poddání, poplatku, rukojmí atd. Pouze výrazem „zasloužil si milosti“, je naznačeno, že Ota I. stál výše.
     Ale spíš oba zápisy svědčí domluvě panovníků a uznání statusu quo. Oba byli rozhodní, tvrdí, schopní pro moc učinit vše, oba to řešili i s vlastními sourozenci. Ale ani jeden z nich nebyl dobrodruh a fanfarón. Toužili po moci, ale po skutečné moci, a tak vše nasvědčuje tomu, že se nakonec domluvili mezi sebou a stanovili pravidla, aby mohli panovat vedle sebe. Od té doby není zmínky o sporu mezi nimi. Naopak v roce 955 posílá Boleslav I. Otovi I. vojenský kontingent na pomoc do boje proti Maďarům, a sám pak zajímá jejich krále Leleha a ničí jeho vojsko.
     A nezbývá než končit zprávou Ibrahím ibn Jákúba, člena poselstva córdobského chalífy k císaři Otovi I) z roku 965/6, respektive aspoň ukázkami s ní : ..„ Země krále Boleslava je od města Prahy až k městu Krakovu dlouhá tři týdny cesty a po celé délce hraničí s Uhry…… Čechy jsou nejlepší země severu a má nejvíc potravin. Za jeden kírát (0,212 gramu) se tu koupí pšenice pro člověka na měsíc, nebo ječmene pro jezdce na 40 dnů, nebo 10 slepic….. Kdyby byli svorní, nikdo by je neporazil.“
A tady jsme, patrně, u kořene věci. Již v 10 st. poznal schopný diplomat zvláštní rys Čechů, který se dá možná vyjádřit asi takto „nejlepší je hádat se mezi sebou a nadávat na všechno, co je naše. A taky se s podezřením dívat na všechny schopné, a to zejména pokud z jejich činnosti má prospěch naše země“.
Protože kdysi Kosmas nazval knížete nebo krále, kdo to dnes už ví, Boleslava I. Ukrutným, tak mu tak budeme říkat pořád. Co na tom, že založil náš stát, a uchránil jej před osudem Polabských Slovanů. Za neustálých bojů se Sasy, Bavory, Durynky a Uhry útočících zvenku, nastolování ústřední moci proti ostatním kmenům uvnitř, dokázal stát upevnit a rozšířit od Krušných hor až k Přemyšlu, od Šumavy ke Krakovu. Jistě nebylo to bez krve a bez násilí, ale bylo tomu někde v 10 st. jinak. A přitom, jak uvádí Ibrahím Ibn Jákub, dokázal, že Čechy jsou nejlepší země severu a má nejvíce potravin. Jenže, zavraždil sv. Václava, a to se nepromíjí, i když to nevíme jistě, ani jak a proč k celé události mělo dojít.
     Právě toto je nepochopitelné, proč takový odsudek Boleslava I., a proč ne ostatních, ať už doma nebo v zahraničí. Vždyť takových vražd, pokusů o ně, nebo zmrzačení a internací až k smrti, bylo jen ve Střední Evropě na desítky. Nevíme ani, kde jsou jeho ostatky, nevzpomínáme ho, většinou se každý tomuto problému vyhýbá. Někdy mi připadá, že toto vyhýbání má více ve strachu, aby se náhodou nemusily bořit dávno zakořeněné mýty. Zůstává zde tedy veliký dluh historie a vůbec veřejnosti zjistit, jak to tenkrát skutečně bylo.

Víte to?

AANETdružstvo, Bazar knih

Uhoľné sklady lacné uhlie

Macháčková M - DRŽÁKY