DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 07.12.2020 08:55:27 

Víte to?

Diskuze

{19}  Ivan Jordák, e-mail Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha | 16.04.2014
      Dne 14. 4. 2014 byl na ČT 2 vysílán pořad „Banderovci“. Mám za to, že celkové vyznění pořadu působilo jako propagace tohoto hnutí. I když byl dán ve vysílání částečně i prostor Volyňským Čechům, kteří na osudech svých rodin ukázali, jaká byla skutečnost a jak si tito tzv. bojovníci za svobodu Ukrajiny počínali vůči příslušníkům jiných národů, přesto byla bývalým banderovcům dána bezbřehá možnost obhajovat své hnutí, aniž by zde bylo zřetelně řečeno, o jaké hnutí šlo a jaké metody užívalo. Převážně byli banderovci líčeni jako trpící lidé a vlastně jediní bojovníci za svobodu Ukrajiny i vůči Hitlerovskému Německu. Vůbec pak tu nebyl dán prostor k vyjádření historiků národů, kteří trpěli násilím banderovců nejvíce, a to Židů, Poláků a Rusů, ani těch Ukrajinců, kteří bojovali proti Hitlerovi od počátku, a ne teprve, až když jim nesplnil jejich přání. Tyto národy byly v pořadu naopak označovány za viníky a příčinu vraždění, kterého se banderovci dopouštěli převážně na civilním obyvatelstvu.
      Mám proto za to, že tento pořad nesplňoval podmínky dané zákonem a žádám zdvořile Radu o posouzení a sjednání nápravy.


{18}  zwg | 13.01.2014
      Náhodou zabruslivše na tento web čtu a divím se. NEBOŤ doba dokazování a názoru již minula. Je čas odboje. Karty jsou rozdány a lidé rozděleni ať chcete nebo ne a první krev už byla prolita. Jenom se o tom zatím nepíše v těchto souvislostech. A teprve nyní si dovolím vyjádřit svůj názor. Asi to bude dlouhé a krvavé období. Není již cesta zpět!

{18.1} Ivan Jordák | 21.2.2014
      Vážený pane, píšící pod zn. zwg. Musím přiznat, že Vám příliš nerozumím. Píšete, že doba dokazování a názorů již minula, a je čas odboje. Ptám se zdvořile odboje koho a proti komu nebo čemu? Chtěl jsem se zeptat i za co, nebo proč máme ten odboj dělat, ale vzhledem k tomu, že uvádíte, že doba dokazování a názoru již minula, tak si asi představujete, že se ten odboj bude provádět jen tak sám o sobě? Nevím. Nerozumím Vám. Ani nerozumím tomu, když hovoříte o odboji, o dlouhém a krvavém období, proč vystupujete anonymně? I když jsem se narodil za války, nechápal jsem, co se děje. Ale po válce bylo ještě dost následků té války, jak na věcech, tak na lidech, aby i dítě vědělo, že je to nejhorší způsob řešení. Aspoň pro normální lidi. Ti tzv. vůdci dovedou sice lidi na barikády, ale sami tam s nimi nezůstanou. Viz události před málo léty ve Středomoří nebo nyní Ukrajina. S pozdravem, I. Jordák.


{17}  M. Marek | 26.11.2013
      Vážený pane Jordáku,
dovolte mi reagovat na Váš článek „Dvacet čtyři let“. Ptáte se v něm, zda je na 17. listopadu co ke slavení a porovnáváte práci, kterou dokázal udělat předlistopadový a polistopadový „režim“ za úvodní čtvrtstoletí své existence.
      Nechci a nebudu zlehčovat obrovské hodnoty, vybudované v letech po druhé světové válce. Množství práce, která byla vynaložena na obnovu a budování vlasti je obdivuhodné, stejně jako dosažené úspěchy. Otázkou je, co vše a do jaké míry je zásluhou režimu? Může se například ten polistopadový přivlastnit zásluhy za vybudování mobilní a internetové sítě? Stěží, tato infrastruktura by byla nepochybně vybudována, i kdyby k převratu nedošlo. Stejně tak může těžko předlistopadová reprezentace vydávat za svůj úspěch například elektrifikaci vesnic. Ta byla provedena i na západ od našich hranic.
      Obzvláště nepřípadná mi připadá zmínka dvou Oskarů z šedesátých let. Pokud je toto zásluha režimu, proč skončili „Skřivánci na niti“ oskarového Jiřího Menzela v trezoru a proč natočil Miloš Forman své tři oskarové snímky v zahraničí? Proč odešel např. Alfréd Radok, který se o všechny tyto úspěchy a celou novou vlnu zasloužil jako pedagog? A naopak, je snad Oskar za Kolju plodem polistopadového vývoje?
      Nebylo by férovější srovnávat věci doopravdy spjaté s politikou vládnoucí skupiny – klady a zápory např. nepřijetí Marshallova plánu nebo Zápotockého měnové reformy na straně jedné a kupónové privatizace nebo Havlovy amnestie na straně druhé? I tak je to vzhledem k jiným dějinným okolnostem snaha o porovnání neporovnatelného.
      Tak, jako nezlehčuji vše dobré z poválečného vývoje, nebudu ani zlehčovat a zavírat oči před nešvary divokých let devadesátých, které v mnoha oblastech přetrvávají dodneška. Opět mi tu ale cosi nesedí. S událostmi let padesátých jste se vyrovnal slovy „některé přehmaty a porušování zákonnosti“. Dobrá, za sebe jsem ochoten to akceptovat. Při každém převratu se pravděpodobně najdou nevinní lidé, kterým je ukřivděno a žádná vláda se zřejmě při tak závažné změně společenských poměrů nedokáže vyvarovat přehmatů v ekonomické oblasti. Proč ale ve svých článcích nejste takto shovívavý také při komentování polistopadových událostí? Přestože nesouhlasím ani s Vaším tvrzením že "přehmaty a porušování zákonnosti byly napraveny", ani mi nepřipadá příliš spravedlivé redukovat výhody současnosti na „pomeranče a banány (ale jen pro toho, kdo na to má)“ nebudu to zde rozporovat a zaměřím se pouze na některé kritické body:
      - Země zchudla - z čeho tak soudíte? Pokud z absolutní výše HDP, nemáte pravdu. Extrapoloval jste růst HDP vykazovaný před listopadem (a který v posledních deseti letech v podstatě stagnoval) a porovnal současný HDP s „předpokládaným“ HDP kdyby nedošlo k revoluci? Máte na mysli státní dluh, který před listopadem účetně neexistoval (ač realita byla trochu jiná) a nyní se šplhá do závratných výšin? Neříkám, že země nezchudla, jen mě zajímá na, základě čeho jste k tomu došel.
      - Reálné mzdy klesají, ceny rostou - Podle ČSÚ reálné mzdy rostou. Pokud reálné ceny rostou, nemá poznámka o růstu nominálních cen (které při nenulové inflaci růst musejí a rostly i před listopadem) smysl. Záměrně píši „podle ČSÚ“. Každá statistika je hra s čísly, která lze vhodně ohnout - v tomto případě např. skladbou spotřebního koše. Možná máte k dispozici relevantnější čísla. Pokud ano, podělíte se o ně s námi? -Reálné důchody klesají - To je pravda od minulého roku kdy byla snížena valorizace důchodů. Do té doby reálné důchody mírně rostly nebo stagnovaly. Opět lze aplikovat poznámku o ČSÚ.
      - Propadáme se v úrovni vzdělanosti, i když máme více vysokoškoláků - souhlasím že klesla úroveň (nejen) vysokých škol. Klesla ovšem o tolik aby to vyrovnalo rapidní nárůst absolventů vysokých a středních škol? Je úroveň vzdělanosti společnosti jako takové nižší i když průměrný občan dosáhne vyššího stupně vzdělání? Neříkám, že to nemůže být pravda, ale můžete to něčím doložit?
      - Roste kriminalita - podle policejních statistik kriminalita klesá. Máte nějaký relevantnější zdroj?(Tady je třeba říci, že klesající je trend, v absolutních číslech ve většině druhů dosud neklesla pod úroveň roku 1989) - Roste korupce - měřeno počty případů i CPI, korupce klesá. Obecně vzato byla v podstatě vymýcena malá korupce (služby, úřady). Bohužel v té velké (na úrovni krajů a ministerstev) mizí nezanedbatelná část veřejných financí. Události několika posledních let však pobízejí k opatrnému optimismu.
      - Většina výše uvedeného jsou průvodní jevy kapitalismu – když se podívám na západ nebo na jih od našich hranic, tak se mi tomu nechce věřit. Vezměme např. korupci – pokud se podíváme na srovnání CPI, např. na: http://www.transparency.org/cpi2012/results, tak zjistíme, že v Evropě si vedou „staré kapitalistické“ země co se týče korupce podstatně lépe, než ty, které byly součástí socialistického bloku. Rusko a Ukrajina se v tomto ohledu dokonce řadí spíše do Afriky, než do Evropy. Není zde určitá korelace? Myslím, že p. Horáček, kterého jste zavrhl, uvedl docela dobré přirovnání – to, že my neumíme hrát basketbal, není důvod zavrhovat basketbal jako takový.
      Co chci tímto říci? Rozhodně Vám nechci radit, co a jak psát. Nechci ani měnit Váš názor na současnou společnost, který respektuji. Sám si nejsem jistý, jestli je 17. listopadu co slavit. Pokud jedna třetina obyvatel říká, že se před listopadem žilo lépe, tak je něco v nepořádku. Chci jen říci, že Vaše kritika režimu, která je při vší úctě k Vám poněkud jednostranná a někdy vedená velmi zjednodušenými, troufám si říci až „polopravdivými“ argumenty vyznívá v kontextu témat, která volíte, poněkud nevěrohodně. (např. jste okomentoval v článku "Je to dvojí morálka?" možná hloupé, ale přece jen pouhé rýpnutí p. Schwarzenberga do pana prezidenta, ale nekomentoval jste vraždu sociálně-demokratického kmotra Housky. Často píšete o zmanipulovaných pravicových médiích ovládaných kapitálem, aniž byste pro to měl jiný doklad než Váš dojem z vysílání, ale stížnost redaktorů ČT na šéfredaktora Mrzenu ohledně zásahů ve prospěch levicového prezidenta a jeho strany jste nezmínil. Opakuji, že Vám nechci radit o čem psát a říkám jen, jak to na mě působí). Je možné, že patřím mezi tu hloupou mládež, která se nechala oblbnout establishmentem, když použiji Vaše slova. K prozření by mi více než obecná kritika současnosti a líčení nesnesitelnosti dnešního života (což se rozchází s každodenní zkušeností stejně, jako se pravděpodobně rozchází líčení nesnesitelnosti „totality“ z úst některých pravicových politiků od zkušenosti Vaší) pomohla věcná argumentace ve stylu „jak to je a proč to tak je“ podložená fakty. Ještě lepší by potom byl návrh, co s tím udělat, namísto neurčitých výzev, jako např. „domluvme se, co s marasmem který zde (pravice) zanechali“ nebo „zastavme zneužívání síly a moci“…
      Vážený pane doktore, doufám, že jsem se Vás tímto textem nedotkl, pokud ano, nebylo to mým úmyslem.
      Zůstávám s úctou, M. Marek.

{17.1} Ivan Jordák | 30.11.2013
      Dobrý den, vážený pane Marku,
přece jen jsem se dostal k odpovědi na Váš poslední dopis a připomínky k mému článku „Dvacet čtyři let“. Měl jsem určité problémy, jak soukromé, tak i když jsem se chtěl podívat na zmíněný článek, abych mohl reagovat na Vaše připomínky. K svému údivu jsem zjistil, že část „Neuveřejněné příspěvky“ byla nepřístupná, a místo toho jsem dostal zprávu, že jsem byl odhlášen. Důvod neznám, nebyl uvedený. Po určité peripetii jsem Vám částečně schopen dát nějakou odpověď.
      Článek vznikl jako reakce na vystoupení pana Horáčka, co v něm nakonec bylo uvedeno. Jeho texty se mi většinou líbí, jeho hodnocení minulosti většinou ne. Vám se zase nelíbí můj názor na přítomnost, a asi i na minulost. Je to běžné, s tím nic nenaděláme, každý považuje něco za dobré a něco za špatné. Je to dáno zkušenostmi, osobními prožitky, názorem na společnost a svět. S tím se nedá nic dělat. Asi tu platí výrok prof. Bělohradského, že osobní zkušenost nelze vydávat za historii.
      Ale došlo tu mezi námi k nedorozumění. Já se nesnažil vyjádřit hodnocení celých dvaceti čtyř let. Zkusil jsem vyjádřit a srovnat vývoj prvních dvacet čtyři let dospělo tehdy a nyní. Tehdy, samozřejmě podle mého názoru, docházelo k postupnému uvolňování napětí ve společnosti a zlepšování života lidí, i když ne samozřejmě v takovém rozsahu, jak si většina přála. Nyní se mi to jeví, jako opačný směr. Napětí se zvyšuje a život zhoršuje. A podle mě je dvacet let už dostatečně dlouhé období, aby bylo možné začít srovnávat dynamiku. Podle Vaší reakce, se mi nepodařilo ani vyjevit záměr článku. A to mě mrzí, a považuji za svou chybu.
      Obdobně mě mrzí, a považuji nejen za Vaši, ale hlavně za chybu současného vidění minulosti, které se nalévá do hlav už dětem ve škole, aspoň podle obsahu učebnic, jakoby předchozí doba byla jednolitá beze změn. Co není pravdou. Každé desetiletí bylo výrazně jiné, a postupně docházelo ke zlepšování situace společnosti, jak v hospodářské tak politické oblasti. Proto v této souvislosti připomínat padesátá léta, Marshallův plán, měnovou reformu apod. je o něčem jiném. Tyto věci se udály, a rozhodně je nemíním popírat. Nevím, proč došlo k událostem padesátých let. Nejsem historik, ani politolog, ani sociolog. Jenom vím, že jejich hodnocení způsobem, za všechno může Stalin nebo třídní boj na straně jedné, nebo naopak že za to mohou pikle imperialistů a jejich tajných služeb na straně druhé, je hloupost v obou případech. Toto období čeká na vysvětlení, do kterého se nikomu nechce. Rozhodně to ale nedokáže udělat ÚSTR, a ani se o to nesnaží, protože má jiné zadání.
      Ale nyní k některým Vašim připomínkám. Podivil jsem se, že jste reagoval tak jak jste reagoval. Očekával bych spíše uvádění úspěchů současnosti, ke kterým se dospělo po převratu a které byly lidem hlasitě na náměstích slibovány. Neznám přesně Váš věk, a nevím, zda jste už byl tehdy nějak účasten. Z těch slibů se prakticky uskutečnily pouze možnost volného cestování, směnitelnost koruny a částečně možnost vyslovení vlastního názoru veřejně. Nebudu uvádět podmínky, za kterých lze toto uskutečnit, o těch jsem už psal jinde, a nechci se neustále opakovat. Naproti tomu zde došlo k řadě zhoršení, zase odkazuji na již uveřejněné články. Zmíním jen dvě oblasti kulturu a zadlužení, kde jste použil typicky dnešní argument, „co říká establishment je pravda, a na vás je, abyste prokázali opak“.
      Nejde jen o ty Oskary, ale československá filmová škola byl světový pojem, stejně tak výstavnictví, ale třeba i Laterna Magika, Černé divadlo, Kinoautomat a vezměte si zase tzv. malá divadla. Vznikly filmy jako Obchod na korze, Markéta Lazarová, Ostře sledované vlaky, o rodině Homolkových, divadelní hry Topola, Daňka, Hrubína, točily se seriály Dietla, Hubače a řady dalších. Nyní se to zlehčuje tím, že tato díla vznikla režimu navzdory. Pak se ptám, proč nevznikají dnes, když jsou, aspoň podle propagandy, všechny podmínky pro svobodnou tvorbu. V televizi mám dnes, myslím asi 25 stanic. Pominu-li zprávy, sport, a některé pořady BBC, občas historii.cz, tak se na ni dívám daleko méně, než když jsem měl ty stanice dvě. Nabízeny jsou mi prakticky jen nekonečné seriály, které mě nemají čím oslovit. Říká se, že dříve se tu promítaly ze zahraničí jen sovětské filmy, co je možná pravda dva tři roky kolem padesátých let. Potom tu byla řada italských, francouzských, anglických, ale i z dalších zemí filmů. Nyní je tu absolutní převaha filmů USA, ostatních jen sporadicky. Je to otázka ceny, zní odpověď. A v tom to je. Obdobně mohu psát třeba o literatuře.
      Otázka zadlužení země a jejích občanů. Zpochybnil jste, že stát byl dříve prakticky bez dluhů výrokem „účetně neexistoval, ač realita byla jiná“. Mohl byste tu realitu uvést? Byl tu jistě tzv. vnitřní dluh. Byla tu otázka technologií, některých materiálů apod. Ovšem stále tu byly rezervy, ať už se jedná o zlato (105 tun, nyní prý 17 tun), zahraniční pohledávky a další. Je jisté, že některé pohledávky byly nevymahatelné, ale většina vymahatelná byla, a také se některé z nich, stejně jak to zlato v devadesátých letech s úspěchem prodaly. V současnosti se dluh, nikoli účetně, ale skutečně blíží dvěma bilionům korun. To je částka, kterou si já osobně, a nejen já, nedokážu představit nebo s něčím srovnat. Nebudu nyní pitvat, zda se o to zasloužily více levicové nebo pravicové vlády. Ale může mě vzít prcek, když mi je zadlužení zdůvodňováno neustále krizí, s kterou nelze nic dělat. A stejně tak, když slyším, že ten dluh musí platit ti dole, protože ti bohatí by nám utekli jinam.
      Co se týká Vaší otázky, proč nepíšu o Horském a Mrzenovi, tak jedině z důvodu, že o nich nic nevím. K dotazu o růstu korupce sděluji, že vycházím z uveřejňovaných tabulek o propadu naší země na stále horší místo, a stejně tak i o vzdělanosti. Myslím, že o tom bylo i kdysi nedávno hovořeno v televizi. Co se týká důchodců a zdravotnictví, pak vycházím z vlastní zkušenosti.
      Každopádně Vám děkuji za Váš dopis, i když se patrně navzájem nepřesvědčíme. Ale opravdu bych byl raději, kdybyste mi prokázal úspěchy současnosti pro občana, každého z nás, co se živí poctivě. Mě už by to mohlo být jedno, těch pár let, co mám před sebou, nějak dožiju, ale jedná se mi o ty mladší. A nakonec, to, že je česká mládež politicky nejhloupější v Evropě jsem neřekl já, ale profesor Bělohradský, a já s tím souhlasím. Toto si neberte osobně, protože Vy se dokážete ještě hádat a hledat, a to je rozhodující, nikoli jestli jsem na pravici nebo na levici.
      Chtěl jsem být mnohem úspornější, ale nedokázal jsem to, a omlouvám se za délku dopisu. S pozdravem I. Jordák.

{17.2} M. Marek | 03.12.2013
      Dobrý den, vážený pane Jordáku.
Děkuji za Vaši odpověď, pokusím se co nejstručněji reagovat.
Souhlasím s Vámi, že mezi námi došlo k nedorozumění. Píšete, že chcete porovnat dynamiku vývoje a že se Vám jeví, že se zhoršují podmínky ve společnosti. Mě se to tak sice nejeví, ale smyslem mojí připomínky nebylo vyjádřit, že se mi "nelíbí Váš názor" jak píšete jinde. Tak to není. Já Váš názor respektuji. Co se mi nelíbí, je styl Vaší argumentace.
      První výhrada byla k poukazování na úspěchy typu filmová tvorba. Ne proto, že bych snižoval její úroveň, ale proto, že zde nevidím dostatečnou "míru zavinění". Na Marshallův plán a měnovou reformu jsem poukázal jako na příklady událostí, které by se za jiného režimu staly, jinak a tedy skrze ně je můžeme hodnotit, ne jako na argumenty, kterými bych snad chtěl vychýlit misky vah v neprospěch předlistopadového zřízení. Vždyť oba tyto akty měly i své nepopiratelné výhody. Řekl bych, že je vhodnější diskutovat o tom, jestli kladné dopady těchto činů převážily nad nevýhodami, než hodnotit, zda je lepší film Obchod na Korze, nebo Kolja, které mohl režim ovlivnit pouze okrajově.
      Druhá výhrada byla k uvedení některých silných tvrzení bez zdroje. Píšete, že jsem použil argument "co tvrdí establishment je pravda a na vás je, abyste dokázali opak". Proti tomu bych se rád ohradil. Uvedu příklad. Na základě statistik ČSÚ jsem nabyl dojmu, že reálné mzdy stoupají a neklesají. Jelikož jsem ochoten akceptovat názor Váš a p. Bělohradského, že česká mládež, potažmo já, jsem politicky hloupý (není ostatně na mě to hodnotit) a jelikož si uvědomuji teoretickou možnost ovlivnění ČSÚ ze strany "establishmentu", tak jsem Vás požádal o nějaký lepší, nezávislý zdroj. Pokud ho neuvedete, nepůsobí Vaše tvrzení příliš věrohodně. Všimněte si, že jste neodpověděl na žádný z mých dotazů, ale rozvedl jste otázky kultury a státního dluhu, které jsem zmínil pouze okrajově a navíc nerozporoval. Proto se znovu ptám, jestli máte relevantnější údaje ohledně růstu cen, korupce, úrovně vzdělanosti atd. popř. uvedl ty "uveřejňované tabulky", nebo sdělil, kdy a kým bylo o tom hovořeno v televizi. Předem děkuji.
      /Tady vstoupila náhoda - sedím u počítače a mám puštěné Události. Reportérka hlásí, že jsme si v indexu vnímání korupce CPI (od 1 do 100, čím vyšší, tím méně zkorumpovaná země) pohoršili o tři místa. Pokud Vám takováto informace stačí k soudu, že korupce stoupá, tak mě ne.
      1. pořadí nevypovídá o absolutním vývoji korupce, ale o tom jak jsme na tom v porovnání s ostatními. Záleží mimo jiné i na tom, kolik zemí sdílí stejnou příčku.
      2. v absolutním pořadí jsme si oproti r. 2012 pohoršili o 1 z CPI 49 na 48 (z 54. na 57. místo). Statistická nejistota je však +/- 5!
      3. CPI bylo v roce 2011 44 (57. místo). (údaje za 2013 ještě minulý týden nebyly dostupné, proto jsem psal, že podle CPI korupce krátkodobě klesla) v roce 2001bylo CPI 47 (horší CPI než dnes, ale výrazně lepší místo v pořadí /39./ - proč - zkoumáno bylo 91 zemí oproti 177 letos!).
      Já tady nárůst korupce (soudě podle CPI) za posledních 12 let nevidím. Spíš stagnaci, odchylky v rámci statistické chyby.
      Toto jsou fakta. Váš výrok, že se každý rok propadáme v pořadí, je zjevně nepravdivý. Usuzovat z uvedeného vývoje CPI, že korupce roste, je také přinejmenším problematické. Vývoj počtu korupčních trestných činů tomu také nenasvědčuje - mírně, ale setrvale klesá. Samozřejmě je možné, že jste měl na mysli něco úplně jiného. Proto se ptám co? Připomínám, že polemizuji s Vaší argumentací, rozhodně nezlehčuji problém korupce v ČR/
      Samozřejmě se nebudu vyhýbat odpovědi na přímou otázku:
      Pokud již mám porovnávat úroveň dobové kinematografie, myslím, že opět poněkud nespravedlivě proti sobě stavíte jako reprezentanty dané doby novou vlnu a nekonečné seriály. I dříve se točily naprosté zhovadilosti (např. Inženýrská odyssea, Chlapci a chlapi). I dnes se točí kvalitní filmy - pokud přistoupím na logiku hodnocení podle Oscarů (resp. nominací) tak mezi ně patří např. Obecná škola, Želary, Musíme si pomáhat. Za mě dnešní tvůrci kvalit Formana nebo Herze dosud nedorostli. Netroufl bych si však z toho dělat závěry.
      Co se týče existence státního dluhu za ČSSR, myslím, že jste si odpověděl v podstatě sám. Když vezmu vnější dluh, asi se shodneme, že pasiva ve formě zahraniční zadluženosti zde byla. Ta byla účetně pokryta aktivy ve formě zahraničních pohledávek, z části však nevymahatelných. Názory na to, jak velká ta část byla se různí - když ale vezmu, že např. za ruský dluh ve výši 100mld získala vláda Miloše Zemana pětinu, neodvážil bych se tvrdit, že většina pohledávek byla v pořádku. Zmínil jste i další problémy, já za fatální považuji fakt, že nebyl obnovován fixní kapitál (jen za posledních 10 let před revolucí se podle oficiálních statistik snížil jeho stav o 40 procent!). Pokud podnikatel vylepšuje svoji účetní bilanci tím, že zanedbá amortizaci, je jasné, že časem skončí. Samozřejmě je faktem, že státní dluh ČSSR byl oproti Polsku, Maďarsku a dalším socialistickým zemím zanedbatelně malý. V této souvislosti vyvstává otázka: je zadluženost opravdu průvodním jevem kapitalismu?
      Ještě dvě poznámky:
1. Píšete, že Váš článek byl reakcí na vystoupení pana Horáčka v partii. Marně jsem v něm hledal jakoukoli věcnou kritiku, pouze konstatování že to vystoupení bylo špatné, aniž byste řekl v čem a proč.
2. Připadá mi ošidné zmrazit čas v jeden okamžik a posuzovat stav, kam se dospělo. Například Hitlerovo Německo roku 1941 byla evropská velmoc číslo1. Hitlerovo Německo roku 1945 bylo v troskách a sražené na kolena. Jak správně zvolit ten správný reprezentativní okamžik? V roce 53 za stalinských procesů, nebo v roce 68 za pražského jara? V roce 2006 za šestiprocentního růstu HDP, nebo v roce 2013 za hospodářské krize? Dá se rozsekat nějaká epocha na malé kousky a hodnotit je každý zvlášť a ne v kontextu? Nebyla zlatá šedesátá ovlivněna chybami padesátých let a nenesla si z minulosti příčiny srpnové invaze a pozdější normalizace? Nezadělali jsme si na současné problémy právě v dobách úspěchu, kdy nebyly tvořeny rezervy na hubená léta, ale vše šlo na spotřebu? Jiné země ustály krizi beze ztráty kytičky, svádět vše na krizi opravdu nejde, jak říkáte.
      Předsevzetí o stručnosti se mi nepodařilo naplnit, omlouvám se.
S pozdravem a přáním pěkného dne, M. Marek


{17.3} Ivan Jordák | 05.12.2013
      Dobrý den, vážený pane Marku,
překvapil jste mě rychlostí odpovědi. Ale rovněž i Vaší argumentací a požadavkem, abych určité věci dokázal uvedením zdrojů. Sám pak v minulém dopise píšete, že ČSÚ občas změní metodiku. Zároveň dále píšete o statistické odchylce. Já k tomu dodávám, že pokud se pokouším něco zjistit na internetu, připouštím svoji neznalost v jeho využívání, tak srovnávání údajů ČSÚ najdu pouze od roku 1992.
      Jako další možnost uvádíte srovnání cen a příjmů. Zde bych rád věděl jak. Můžeme si samozřejmě dohodnout nějaký spotřební koš, ale jaký. Budeme srovnávat ceny syrečků, které stály balíček 1,50 Kč a nyní 25,- Kč, vlaku, kdy cesta do Ústí n. O. z Letohradu stála 2,- Kč a nyní 26,- Kč. Nájmu, kdy jsem platil za byt cca 90 m2 za nájem včetně elektřiny, vody, tepla 780,- Kč měsíčně, nyní je byt můj, protože jsem jej musel koupit (samozřejmě, že mi to nikdo nenařídil, ale byla to otázka bydlení), a platím měsíčně za služby a fond oprav 4.906,- Kč plus opravy, nebo léky, kdy jsem platil 1,- Kč za recept, a nyní platím v průměru kolem 1.000,- Kč měsíčně. Nebo vezmeme textil, a které ceny dnes budeme porovnávat? U Vietnamců, v second handu nebo salonu EVA, když beru jen Letohrad. Nebo budeme srovnávat barevné televize, které dříve stály kolem 10.000,-, a nyní jsem ji kupoval za 5.000,- Kč. Přitom jaký příjem budeme porovnávat? Nabízí se mzda. V této době je průměrná hrubá mzda asi 25.000,- Kč měsíčně, přitom se ale hned dodává, že 70 % lidí na ni nedosáhne, jaký je to pak průměr? V OEZ byla průměrná hrubá mzda v roce 1989 asi 3.600,- Kč, nyní nevím, protože je to zakázané uvádět. Pokud vycházím ze zkušeností při rozvodech a stanovení výživného, tak na Letohradsku je průměrná mzda kolem 14.000,- Kč hrubého měsíčně, ovšem i toto je zkreslený údaj, protože jedná jen o určité skupině lidí.
      Na otázku korupce jste si odpověděl, díky náhodě sám. Můžeme ji zpochybňovat, můžeme cokoli, ale skutečnost, že existuje a roste, je nezpochybnitelná.
      Kultura. Nikde jsem netvrdil, že se dřív netočily debilní filmy nebo seriály. Měly před dnešními velkou výhodu pro diváka tím, že měly většinou tak do deseti dílů, a ne několik set. Toho se nevyvaruje asi žádný režim. Položil jsem pouze otázku, proč se nedosahuje nyní stejných nebo obdobných úspěchů jako v minulosti, když takřka denně slyšíme, jak v minulosti bylo vše svázané, a nyní nebrání nic umělcům v rozletu a tvorbě. Aspoň takovou prezentaci slýchávám. Protože sedím u knihovny, nedalo mi to, abych se nepodíval na několik knížek. Básně od, minulým režimem zatracovaného Seiferta, jak se o něm nyní mluví, 257 stran, náklad 7.500 výtisků, cena 16,50 Kč; Vojna a mír od L. N. Tolstoje, cca 1400 stran, náklad 8.000 výtisků, cena 79,- Kč; Zbabělci od Škvoreckého, 350 stran, náklad 30.000 výtisků, cena 19,- Kč; Hotel od Haileye, 386 stran, náklad 30.000 výtisků, cena 65,- Kč; Jeden den Ivana Denisoviče a jiné prózy od Solženicyna, 294 stran, náklad 95.000 výtisků, cena 12,50 Kč; Válka s Vandaly, Peršany a Goty od Prokopia, cca 900 stran, náklad 8.500 výtisků, cena 48,- Kč. Příkladem jsem uvedl pár knížek. Jinak divadlo stálo tehdy tak do 30 Kč, kino do 10 Kč. Vstupenky už opravdu nemám, abych Vám je doložil.
      Otázka zadluženosti. Zapomněl jste na Krivoj rog u Ruska, kdy tato pohledávka byla počátkem devadesátých let převedena do SRN, a také na naše rozhodnutí v těchto letech, že ty úvěry chceme zaplatit volně směnitelnými měnami, a nikoli, jak bylo původně dohodnuto dodávkami ropy, plynu a surovin. Za kolik nevím. Vyhnul jste se otázce zlata a dalších pohledávek. Sám jistě dobře víte, že patrně nejzadluženější zemí jsou USA. Většinou zní odpověď, oni si to mohou dovolit. Pak pokládám další otázku, jak ještě dlouho? Co se týká vnitřního dluhu, kolik si myslíte je jeho výše v současnosti?
      K Vašim posledním poznámkám. Ten článek byl skutečně reakcí na Partii, zkuste si ji pustit znovu, a vedle pana Horáčka věnujte pozornost i panu Punčochářovi, a zejména novináři z USA Bestovi, pokud je to možné. Pokud spojitost nevidíte, nemohu a ani nechci Vás přesvědčovat. To je otázka názoru. K druhé poznámce. Je jasné, že každé údobí je ovlivněno předcházejícím a řadou dalších skutečností. Proto jsem se pokusil srovnávat období 24 let, určitou dynamiku, a nikoli jeden rok po druhém. Rovněž již dříve jsem uvedl, že ale nelze žádnou éru brát jako neměnný celek, nebo uvádět, že má stejné dopady pro každého. Asi jinak jsou na tom v současnosti třeba pánové Kelner, Babiš, Bakala atd. a jinak lidé, s kterými chodím na pivo. A i mezi námi v domě je rozdíl. Prováděli jsme jeho zateplení. Z 27 spoluvlastníků to muselo 24 řešit půjčkou, pouze tři jsme zaplatili rovnou, tedy skoro 90 % musí řešit mimořádné náklady půjčkou, či úvěrem. To považujete za normální? A to ještě tuto půjčku považuji za rozumnou z hlediska těchto lidí. Sice se jim tento náklad nikdy nevrátí, ale přece jen je ochrání před vyššími náklady v budoucnosti na teplo.
      Jinak se mýlíte, že v roce 1941 bylo Německo evropská velmoc č. 1, samozřejmě, je rozdíl, kterou část tohoto roku myslíte. Ale podle Gisevia (spiklenec roku 1944) věděli v roce 1941 už minimálně Schacht, Beck, Nebe, že Německo mele z posledního a válku prohrálo, a o tom také informovali Anglii. Nebyl to jen Hess, který tam neúspěšně letěl. Báli se ale, nebo neznali řešení, jak z toho ven.
      Pokud budete chtít, abych Vám uváděl u všeho kdo, kdy a kde to řekl nebo napsal, tak prohlašuji předem, že to dělat ani zkoumat nemíním. Já po Vás také nechci, abyste mi uváděl zdroje, z kterých čerpáte, a potom dokazoval jejich pravdivost. Zejména ne způsobem v posledním dopise, kde u korupce srovnáváte rok 2012 a 2013, a potom jste prohlásil, že se jedná patrně o statistickou chybu, což je možné. Ale společnost korupci vidí jinak, nakonec na jejím potlačení byla založena, a nejen nyní, volební kampaň řady stran jak z pravice, tak z levice. Korupce není jen, že někdo vezme pár stovek nebo milionů, podle cíle a někomu je strčí, aby něco konal nebo něco opomenul. Korupce je vlastně všechno, co poznamenává běžné vztahy mezi lidmi, které bychom si přáli. A nemusí mít ten, kdo v tomto smyslu jedná, ani nějakou přímou finanční výhodu. Začíná to už pocitem sounáležitosti, takové to známé Poláčkovské „my kluci, co spolu chodíme“. Každá nepředloženost v tomto směru se vymstí. Nevím, zda o tom víte, ale před převratem se krádež dělila na krádež u občana a potom na rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, když někdo kradl, co bylo státní nebo družstevní, a za to byly mnohem vyšší tresty. Ochránilo to snad tento majetek, vůbec ne. Naopak, protože lidé to považovali za nespravedlivé, tak nad tím přimhuřovali minimálně oči. Z dneška je něco podobného v rozhodnutí Nejvyššího soudu o beztrestnosti tří bývalých poslanců, kterým byla nabídnuta trafika, ale na půdě Parlamentu, kde jsou všechny jejich projevy kryté imunitou. Myslíte, že to společnost přijala? Ne, jen to trpí. Nebo nyní případ policejních prezidentů a generální inspekce. Bude někdo za to ne ani stíhán, ale nějak odpovědný. Nebude. A podobně je tomu ve vykazování úspěchů a neúspěchů této doby. Ovšem na její obranu musím připomenout, že stejně nebo podobně si počínala i doba, lépe doby, které předcházely. I Ferdinand II. když zaváděl jedno náboženství, tak to dělal podle svého vyjádření, pro blaho českého lidu. Stejně tak jiní panovníci. Mám podezření, že všichni potentáti opisují od Oktaviána, císaře Augusta, abych nemusel uvádět na několik řádek jeho tituly, který ukázal, jak lze dokonale a bez většího násilí zpacifikovat nejen politiky, ale i lid, aby mu zobali z ruky. Vlastně tento skoro jediný římský císař, který měl skutečnou moc, o sobě hovořil jako o republikánovi, a nic než blaho lidí mu neleželo na srdci.
      Já se snažím srovnávat pouze, jaké dopady má doba na mě, a mě podobné, tedy na tzv. střední třídu nebo střední stav, a to jak před převratem, tak po něm. Víte ubohý je stát, který musí své potíže řešit na úkor nemocných, důchodců a postižených a dětí. Nyní dostanou důchodci přidáno 35,- Kč měsíčně. Myslíte, že to pokrývá inflaci za loňský rok, jak byla kdysi valorizace nastavena? Vzpomínám, že někdy kolem roku 1980 byly zdraženy brambory z 0,80 Kč/kg na 2,- Kč/kg a ještě zelenina a telefony. Důchodci tehdy dostali přidáno také těch 30,- Kč měsíčně. Nastal úžasný rachot mezi lidmi, vyrojila se řada vtipů a pracovníci aparátu jezdili a vysvětlovali proč a jak, co bylo samozřejmě kontraproduktivní. Nyní už nejsou ani ty vtipy. Lidé mají většinou obavy, a pak se ptám, který nátlak je horší, politický nebo ekonomický? Na to zatím nikdo nedal odpověď.
      Píšete, že se Vám nelíbí způsob mé argumentace. To je výhoda i nevýhoda pamětníků. Já si řadu věcí pamatuji, protože jsem je prožil, byl jich nějakým způsobem přímo účasten. Proto mě dráždí, co Vás třeba vůbec ne, protože ty věci znáte buď z doslechu, nebo z nějakého článku. Netýkají se Vás osobně, je to pro Vás historie, jako pro mě byla třeba první republika. Bral jsem ji takovou, jaká byla, protože jsem ani jinou možnost neměl. Snažil jsem se srovnávat, a byla možnost, i když nebyly počítače a internet, kde čerpat. Z různých slovníků, encyklopedií, ale třeba i literatury, kde autor uvádí neúmyslně ceny, mzdy apod. Nyní, možná, že je to kvůli mé neznalosti práce s PC a internetem, ani tyto údaje nedokážu nalézt, většinou skončím ve Wikipédii. Její úroveň mě neuspokojuje. Proto, a z řady dalších věcí, jsem začal psát a vyjadřovat k tvrzením nám předkládaným. Nejsem historik, ani sociolog, jsem jen pozorovatel, a píšu, jak se mi co jeví. Nežádám za to mzdu, také jsem od nikoho nikdy nic nedostal. Mám tak jednu obrovskou výhodu, mohu si psát, co chci, a ne, co by chtěl ten, kdo by mě platil. Díky internetu, ale hlavně díky jednomu z mých kamarádů, který mé články dokáže dostat na web, tedy místo, kde si jej může přečíst kdokoli, nemusím ani psát, co by chtěl šéfredaktor nebo majitel novin. Jsem v podstatě i finančně nezávislý a neláká mě ani nějaké postavení, tedy jsem nezávislý skutečně, na rozdíl od profesionálních novinářů a vykladačů reality i snů. Mé články se někomu líbí, někomu ne. Ale je to můj pohled na věc, nic víc a nic míň. Veřejně jsem jej vyložil, a nemíním dokazovat, že je ten jediný správný. Já jej totiž neprodávám, ani nejsem u nějaké zkoušky, ani netvrdím, že je ten nejlepší. Je mi už také dost let, abych dokázal jednak srovnávat, a jednak vědět, že pokud někdo z něčeho udělá svou víru, tak jej nepřesvědčím žádnými argumenty, a ani nechci. Nelíbí se mi současná doba. Zejména se mi nelíbí, že jako jedinou hodnotu uznává cenu stanovenou penězi, u kterých nerozlišuje, zda jsou čisté nebo špinavé. Někomu je to možná jedno, mě ne.
      S pozdravem I. Jordák.

{17.4} M. Marek | 19.12.2013
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
začnu od konce. Jak jsem již dříve psal, nechci Vám radit co a jak psát. Nechci ani, abyste mi něco dokazoval. Už vůbec nechci měnit Váš názor. Naše debata začala loni otázkou „církevních restitucí“. Možná je to moje chyba, ale tehdy jsem nabyl dojmu, že smyslem Vašich textů není jen „umění pro umění“, tedy pouze publikovat svůj názor, ale že chcete něco čtenářům vzkázat. Poskytnout alternativní pohled na problém a dát vodítko při tvorbě vlastního názoru. Tím, že ho ovlivníte, třeba alespoň částečně napravit dnešní dobu, která se Vám nelíbí. Myslím, že jste člověk, který ostatním má co říci, ale někdy Vám nerozumím. Někdy se to, co píšete, příliš liší od mojí zkušenosti, nebo informací co jsem doposud měl. V takových případech jsem Vás žádal o vysvětlení, upřesnění, nebo sdělení, z čeho jste čerpal. Ne proto, abych do Vás ryl nebo měnil Váš názor, ale proto, že existují i jiné názory. Když dva říkají opak, ptám se, na základě čeho ke svému názoru dospěli – na argumenty. Na základě toho usuzuji, kdo má pravdu a dělám si vlastní názor. Někdy to je snadné, někdy to vůbec nejde – vyjde z toho, že pravdu mají oba, že pravda není černobílá, ale složená z mnoha odstínů šedé. Že nejsou dobrá a špatná řešení, ale že každé z nich jen nabízí jiné výhody a slabiny. Na Vašich článcích se mi vždy líbilo, že jste argumenty i nedostatky a nepřesnosti svých názorů uváděl. Že jste byl sám ke čtenářům i sám k sobě poctivý. Poslední dobou mi ve Vašich článcích toto chybělo. To byl důvod, proč jsem reagoval na „24 let“. Myslel jsem, že rubrika „diskuze“ slouží právě k tomuto. Jestli jsem to špatně pochopil, omlouvám se. Mrzí mě, že se z diskuze (soudě podle tónu) pomalu stává hádka. To jsem nechtěl, omlouvám se i za to.
      Otázka vývoje cen a reálných mezd je dobrým příkladem. Jak píšete, metodika se občas změní. Pokud se vyvíjejí podmínky ve společnosti a názory, jak ji co nejlépe popsat, tak na to zřejmě není nic zvláštního. Nelze ale srovnávat údaje, ke kterým se dospělo jinou metodikou a pokud vím, ČSÚ to nedělá. Proto jsou časové řady od roku 92, některé dokonce 93 nebo 94. Pro účely naší diskuze by samozřejmě byly vhodnější řady minimálně od osmdesátých let. Věřte mi, že jsem se po nich pídil. Jediné co se mi podařilo, bylo sehnat výroční statistickou ročenku z roku 1988. Musím říct, že porovnávat lze opravdu jen zlomek sledovaných parametrů (např. výživu obyvatelstva, věkovou strukturu, atd.). O metodice se tam nemluvilo vůbec. Ta ročenka se jmenovala výroční proto, že obsahovala řady od r. 1918 – za 70 let existence Československa. Porovnávala se tam předmnichovská a poúnorová republika. Za sebe, pokud bych měl volit kdy žít, tak bych preferoval před první republikou socialismus. Neargumentoval bych ale tím, že se vyrobilo více oceli, jako to dělala tato ročenka. Pokud se do takovýchto srovnání nepouští z důvodu nesrovnatelných podmínek ČSÚ, nemám mu to za zlé.
      Spotřební koš je uznávaným způsobem, jak měřit inflaci a následně reálné mzdy. Z podstaty věci nikdy (jako žádný model) nemůže být dokonalý. Můžeme více či méně věřit erudici a dobré vůli pracovníků ČSÚ a považovat ho za méně či více vhodný. Můžeme nahlížet na ČSÚ jako na zdroj údajů o společnosti a jejím vývoji nutných pro řízení státu, nebo jako na nástroj pro manipulování veřejným míněním ze strany „establishmentu“. Určitě je dobré vědět o slabinách metody a tedy o ní pochybovat. Ale pokud budu chtít zpochybnit jejich data, budu věrohodnější, pokud řeknu, kde vidím slabiny, jaký je správnější způsob výpočtu a co z něho vychází, než když řeknu „je to špatně a já to nemusím nikomu dokazovat“. Psal jste, že po mě také nechcete, abych uváděl zdroje. Já s uvedením zdrojů nemám problém. Ani na nich snad nelpím tolik, abych tvrdil, že nemůžou být nějaké lepší. Pokud ale například Transparency International tvrdí, že korupce u nás neroste a Vy tvrdíte, že ano, tak se ptám na zdroj. Ptám se proto, že jsem si vědom nedokonalosti jejich modelu, proto abych se mohl seznámit s tím lepším zdrojem a snad se přiblížil kousek blíž pravdě. Ne proto, abych měnil Váš názor. Pokud mě neuspokojuje zdroj „říkali to v televizi“, tím spíš, když se ukáže, že po svém vykládali právě ona data Transparency Int., tak to není z neúcty k Vám, nebo že bych si nevážil Vašeho názoru.
      Porovnáváte ceny dříve a nyní. Když pominu inflaci a devalvaci měny, je trochu problém srovnávat ceny vzniklé střetem nabídky a poptávky a ceny určené direktivně bez ohledu na toto. Pokud je nějakého statku nedostatek (je vzácný) tak jeho cena musí růst. To platí ale jen tehdy, pokud odráží míru vzácnosti statku – pokud může stoupat nebo klesat. Před listopadem tomu tak nebylo, pokud nebudeme počítat šedou a černou ekonomiku. Cena neměla svůj původní informační a alokační význam a jen popisovala hmotné toky v ekonomice. Toto říkal např. Ota Šik, člen ÚV KSČ, jeden z hlavních aktérů pražského jara, přední český ekonom své doby, není to plivnutí ze strany dnešního establishmentu. Co tedy vyplývá z toho, že dříve stály syrečky výrazně méně než dnes?
      Nejsem natolik vzdělaný v historii, abych se s Vámi přel, jestli bylo Německo v roce 1941 největší evropská velmoc nebo ne, promiňte mi tedy tuto nadsázku, Vaše námitky beru na vědomí. Mě šlo ale o relaci – o to, že jednu chvíli se zdál Hitler být geniálním vůdcem, který vyvedl zemi z krize a obnovil její sílu a moc, a za několik let strůjcem naprosté zkázy. Proto mi připadá ošidné chtít zastavit čas v jeden moment a porovnávat, protože můžeme dostat jiné výsledky, když ten čas zmrazíme o rok nebo o dva později. Stejně tak mám problém porovnávat dobu na základě úspěchů dosažených v kultuře. Můžeme se bavit o tom, jestli byl horší seriál Inženýrská odyssea nebo Ulice, jestli byl lepší oskarový Obchod na korze, nebo oskarový Kolja. My dva se pravděpodobně v tomto i shodneme. Jiní lidé s námi souhlasit nebudou, namítnou třeba, že za posledních 24 let bylo více nominací na Oskara a že měřit kulturu počtem Oskarů je samo o sobě nesmysl a tedy tvrzení že dnes není dosahováno srovnatelných úspěchů je příliš odvážné. O to mi ale přeci nešlo. Já jsem se ohradil proti tomu, když jste porovnával to nejlepší z minulosti s nejhorším ze současnosti. A proti tomu, vyvozovat ze srovnávání kultury něco dál. Můžu dát jiný příklad – v osmdesátých letech patřilo československé výškové horolezectví k naprosté světové špičce a spoluudávalo směr, kam se posouval vývoj. Dnes (při vší úctě k němu a s trochou nadsázky) Radek Jaroš pouze obchází osmitisícovky po normálkách. To zdaleka takovou hodnotu nemá. Na druhou stranu Adam Ondra je dnes pravděpodobně nejlepším sportovním lezcem na světě. Nikdo takový tu dříve nebyl. Budeme z tohoto usuzovat na to, který režim je lepší, nebo se dohadovat co znamená víc? To je přece absurdní.
      Pokud jsem nezmínil otázku zlata, tak ne proto, že bych se jí chtěl vyhnout. Pouze nevidím souvislost mezi zpackanou transakcí nezávislé centrální banky a režimem, potažmo kapitalismem. ČNB v situaci, kdy předpokládala další pokles ceny zlata, se rozhodla uložit hodnotu místo do zlata do dluhopisů. Cena zlata od té doby neklesla, ale stoupla čtyřnásobně. Nevím, jak byly zhodnoceny ony dluhopisy, ale takto jistě ne, navíc ten zlatý poklad měl i historickou a symbolickou hodnotu. Ztráta je uváděna ve výši cca 30 mld., což je jistě nezanedbatelná suma, ale otázku dluhu to bohužel neřeší.
      Co se týče vnitřního dluhu, nevím, zda myslíme to samé, ale pokud mluvíte o stavu fixního kapitálu, tak upřímně říkám, že jeho stav dnes neznám – nevím o tom, že by se toto sledovalo, zřejmě ani není jak. Z logiky věci si ale nemyslím, že by firmy vzhledem ke konkurenci a k tomu, že nepotřebují dotovat nic jiného, měly motivaci toto zanedbávat. Nevím ani, že by byl takový problém zmiňován.
      Diskuzi Best-Horáček jsem si pustil znovu. Musím říct, že jsem na ní ani napodruhé neshledal nic pohoršujícího. Připadalo mi, že se vcelku shodovali na tom, že převrat přinesl něco dobrého a něco špatného, lišili se v názoru na to, co převažuje a na budoucnost. Nezaznamenal jsem, že by pan Horáček říkal nějaké nesmysly, tak se znovu zeptám: co jste měl konkrétně na mysli?
      Končím druhou stránku, takže se omluvím za mnohomluvnost a ukončím. Vážený pane Jordáku, reakci na 24 let jsem psal proto, že čtu rád Vaše články, které se vymykají z obdobných. Kritiky, „zaručených zpráv“, demagogie a jednoduchých řešení je plný internet. Takové Vaše články nebyly, naopak vždy vynikaly poctivostí a logikou a já je proto rád čtu a mezi zdroji řadím hodně vysoko. Nedávno jste napsal: Také bude nezbytné přejít od informací o skutečném současném stavu, který lidé dobře znají, k nalezení způsobu zlepšení tohoto stavu pro většinu občanů, nikoli jen pro pár vyvolených.
      Na to se těším. Opakuji, že nebylo mým cílem se Vás dotknout. Pokud se tak přesto stalo, odpusťte mi prosím.
      Přeji pěkné svátky a vše nejlepší do nového roku. M. Marek.


{17.5} Ivan Jordák | 23.12.2013
      Dobrý den, vážený pane Marku,
čas předvánoční působil a působí tak, že jsem se zpozdil a budu asi možná rozvláčný, a snažit se některé věci vysvětlit, spíš příkladem. Beru jako samozřejmost, že jiný člověk si z těchto příkladů bude brát něco zcela jiného, možná i opačného než já. Hned na počátku musím uvést, že zmíněné články nepíšu, a ani jsem nepsal systémem diplomové práce, ale vyslovoval jsem můj názor na tu či onu věc. To je k té Vaší otázce, jak to můžete dokázat. Názor se prostě nedokazuje, ten se vyslovuje nebo napíše. Zeptám se Vás také jednou obráceně, zeptal jste se někdy např. Amnesty Internacional nebo Člověka v tísni nebo třeba jen pana Kalouska, jak mohou dokázat co tvrdí, nebo uvádí? Nebo kohokoli jiného, kdo stojí zřetelně na pravici našeho politického spektra, a co Vám odpověděl? Mě se jeví, a je to opět můj názor, že řadu věcí tam vyslovených berete jako něco samozřejmého, co není třeba dokazovat, nebo co je takřka nezpochybnitelné. Vám to možná takové nepřijde, protože slyšíte, co chcete slyšet, a potvrzujete si tím svůj vlastní názor. Považuji výměnu našich stanovisek pořád za diskuzi, chcete-li třeba i za hádání, ale to hádání ve smyslu tohoto slova používaném ve středověku, kdy vyjadřovalo dnešní smysl rozpravy. Ovšem nelze vést diskuzi tak, že každý budeme hledat pouze chyby u toho druhého, a zlehčovat své vlastní. To mi spíš připadá jak, když si dva středoškoláci kontrolují navzájem domácí úkoly. Tolik úvodem.
      Asi tak před patnácti lety jsem měl případ u Krajského soudu v Prešově. Chodíval jsem tam na oběd do blízké restaurace. Byla zajímavá tím, že v šenku měli podobizny všech prezidentů Československa a později Slovenska. Tedy od Masaryka až po Kováče. Docela se mi to líbilo, že tam byli uvedeni zcela všichni. Jen mě vždy napadala myšlenka, co by se asi stalo, kdyby najednou ožili. Co by si mezi sebou řekli? A zda by si měli vůbec co říci? Vyčítali by si něco, nebo naopak chválili se? Nevím, a je to v podstatě úplný nesmysl, který nemůže nastat. Dodnes mi to prochází hlavou, zejména když slyším odsuzování některých z nich nebo naopak o pokračování tradic, které ten či onen založil. A také jsem přemýšlel, proč je tam ten hospodský vyvěsil.
      Byl snad takovým tím mudrlantem, který vyvěšením všech těch prezidentů chtěl hostům vzkázat, „podívejte se, komu všemu jste přísahali, holdovali, jeho názory vyhlašovali za jediné správné, a jak se od sebe lišili. Tak se mi tu teď neperte a nehádejte, jen si vypijte to pivo.“. Nebo je vyvěsil jen tak, z okamžitého popudu, protože ho v ten okamžik nic jiného nenapadlo, a byla to pouze dekorace? Nevím. Stejně jako nevím, jak je umístit v pořadí za sebou, co který z nich přinesl národu, a to z toho či onoho hlediska. Zase je to věc názoru, a vyloženě záleží odkud, a přes co na každého z nich budu pohlížet. Vůbec tu nechci uplatnit Kristovo, novozákonní, „ať hodí kamenem, kdo je bez viny“. Takto se prostě společnost chovat nemůže, asi má právo soudit každý, ale už nemůže mít každý právo odsuzovat a trestat. A o tom to je, že se tyto tři slova, která opakuji, soudit, odsoudit a trestat, příliš mezi lidmi nerozlišují.
      Píšete, že mi, respektive mým článkům z poslední doby, přestáváte rozumět, a že Vám nedokážu vysvětlit a zdůvodnit, co jsem to či ono napsal, a proč. Píšete, že jste si pustil znovu partii, s pány Horáčkem, Bestem a Punčochářem, a nenašel jste důvod pro mou reakci. Pokusím se tedy trochu rozvést poslední větu mého článku, kde jsem se snažil napsat, proč byl napsán. Jak vidím z Vaší reakce, tak se mi to nepovedlo. Nabyl jsem i dojmu, že jste nepovažoval za obsahově rozdílné projevy pana Horáčka na jedné straně, a pánů Punčocháře a Besta na straně druhé. Vezmu-li to v kostce, tak pan Horáček říká, aniž bych mu chtěl něco podsouvat, „dobře, že k převratu došlo, protože se vyřešily nedostatky předlistopadového režimu, nastala demokracie, jediná možná cesta, a divím se proč velká část lidí je nespokojena“. Toto já si nemyslím, a tuším, že Vy jste někde v naší diskuzi napsal, že si to nemyslí třetina lidí. Tedy Vy jste to nenapsal takto, ale že třetina lidí považuje za lepší režim, ten co tu byl před listopadem. Společnost nemůže být neměnná, a musí stále hledat jak dál. Toto hledání není ve volbách, že si zvolíme jednou ty a podruhé ony. Systém voleb, jaký je, umožňuje voličům pouze rozhodnout, kteří lidé obdrží pašalíky a sinekury. Ale už se nepodílejí ani na jejich výběru, pokud jsou mimo politické strany a hnutí tak volí pouze z vybraného počtu lidí. Ona totiž zásada tří mocí, soudní, exekutivní a zákonodárné se už dávno přežila. Také nebyla vymyšlena pro republiku, ale pro ochranu lidí a jejich zástupců v konstituční monarchii před panovníkem.
      Další věc je nedělitelnost demokracie. Nemůže být jen pro někoho, nemůže být z ní někdo vyčleněn. Pak přestává demokracií být, a mohu se jí zaklínat, jak chci. Ale to není už předmětem naší současné diskuze.
      Co se týká Vaší zmínky o korupci a Transparency Int.(dále jen TI), tak nevidím důvod, proč bych měl čerpat jen od této organizace. Ale budiž, za pomoci jiných jsem si je na internetu našel. Umístění ČR bylo poněkud odlišné, než uvádíte, a ke zlepšení nedochází, naopak ke zhoršení. Podle TI jsme v roce 2005 byli na 47 místě, od 2009 na 57, a letos jsme se propadli na 57 až 60. Myslím si, že tady argumentovat statistickou chybou a podobně, není vhodné, ale je třeba s nárůstem korupce něco dělat, a ne pouze odsoudit Ratha. Jinak TI nepovažuji za rozhodující a jedinou. Spíš za ty, které je nejvíce vidět. Někdy si o tom můžeme promluvit, protože nejsem zdatný písař, a nechci trávit Vánoce psaním o TI, kterou tak trochu považuji za umělý prvek vnesený k nám.
      Co se týká ČSÚ, tak právě proto, že jsem velmi špatný matematik, jsem přesvědčen, že lze přepočítat a srovnávat takřka všechno. Tu ročenku z roku 1988 jsem kdysi měl, a nevím už, jakým způsobem jsem o ni přišel. Také jsem nevěděl, jak došli k uvedeným číslům, ale nevím to ani nyní. Bohužel, patrně, i kdyby mi to vysvětlili, musel bych se příští týden jít zeptat znovu. Píšete o spotřebním koši, je však otázkou co v něm všechno je, a kdo jeho obsah stanoví. Potom stejně asi bude reálně rozdíl mezi košem pro mě, kterému je přes 70 let, a košem pro novomanžele kolem 30. Rozlišuje se to? V mém věku máme většinou vyřešeno bydlení, zaopatřené děti, moc toho nesníme, netoužíme být oblékáni podle poslední módy, málokdy už někam jezdíme, a skoro si nekupujeme nové věci. Ale zase jsme nemocní atp. Proto jsem minule psal, co vlastně a jak chcete srovnávat, a uváděl jsem několik případů, jak může být srovnávání zavádějící. Rozhodně jsem neargumentoval lácí syrečků, to mi podsouváte jednu větu z odstavce. O mzdě jsem již psal, tak se nebudu opakovat.
      U cen uvádíte, že cena neměla za socialismu svůj původní informační a alokační význam a jen popisovala hmotné toky v ekonomice, a odvoláváte se na Šika. Nejsem ekonom, ale troufám si říci, že to není tak úplně pravda. Když budu brát nejprve socialismus, tak se skutečně cena stanovovala podle nákladů a přiměřeného nebo povoleného (stanoveného) zisku. Ale nikoli zcela beze zbytku. Byl tu vliv třeba směnných kurzů, pokud ve výrobku byla část z dovozu, vliv schopností a možností podniku se vyrovnat s výrobou, schopnost pracovníků cenových odborů a řada dalších vlivů. Stejně tak za kapitalismu nevychází cena jen z poptávky a nabídky, ale je zde třeba i monopolní cena, má tu vliv ekonomická síla partnera atd. Další specifika jsou třeba ceny léků. Říká se, že zisk musí být proto tak vysoký, protože je drahý výzkum a vývoj. Před několika dny jsem se díval na nějakého biologa, který pracoval ve výzkumu léků, a uváděl, že cena výzkumu a vývoje jednoho léku, který se skutečně pak používá, je 1.3 mld USD. Nemám důvod tuto částku zpochybňovat, až na jeden, že výzkum a vývoj se hradí z nákladů, ne ze zisku. Potom tedy nechápu, proč má být zisk vyšší než jinde. Stejně tak mi není jasná účelnost úřadu pro hospodářskou soutěž, zejména ve vztahu k dominantnímu nebo monopolnímu postavení firmy na trhu. Pokud vím, tak z tohoto úřadu si nedělají těžkou hlavu nejen nadnárodní společnosti, ale už ani živnostníci.
      Kultura, asi si nerozumíme. Já říkám, že není pravdou, že byla před převratem devastovaná, ale podle mě byla na vyšší úrovni, než je nyní. Odmítám Váš názor, že jsem vybral z minulosti nejlepší věci a ze současnosti nejhorší. Já ze současnosti nevybíral nic. Připouštím, že je to má chyba, a měl bych více jezdit do divadel, na výstavy, chodit do kina, ale už se mi nechce. A tak jsem viděl jen něco málo filmů, které stály za to se obléknout, přebelhat se do kina a vidět je, pokud budu psát jen o filmech. Líbily se mi Obecná škola, Musíme si pomáhat, více méně Kolja a i Obsluhoval jsem anglického krále. Pak i pár dalších, jako třeba Černí baroni, co jsem si nyní vzpomenul. Očekával jsem však, že o současné kultuře se zmíníte Vy uvedením jejich předností.
      Co se týká „zaručených zpráv docházejících maily a po internetu“, tady asi nejsme v rozporu. Ve své naivitě jsem se na ně po určitou dobu snažil reagovat, ale když mi bylo několikrát vyčiněno, že to je pravda, protože to lidé chtějí slyšet, považoval jsem své konání za kontraproduktivní, a už tyto zprávy prostě jen mažu, jak mě poučili někteří mí realističtější přátelé.
      Píšete, že s uváděním zdrojů nemáte problém. Mám tomu rozumět tak, že pokud je něco napsáno třeba v materiálech TI nebo ČSÚ, abych aspoň někoho uvedl, tak je to nezpochybnitelné? Mám snad, to co je uvedeno v zákoně považovat za jedinou pravdu? Zdůrazňuji, aby nedošlo k omylu, že i když tam bude naprostá pitomost, jsem povinen zákon dodržovat, ale nikdo mě nemůže nutit, abych jej považoval za správný, nebo mi bránit, abych nepožadoval jeho nápravu. S prominutím, Vy někdy tyto věci směšujete, jako ostatně další v této době. Mě vždy bere prcek, když slyším, že něco rozhodne nezávislý soud, a je to řečeno, jako řekl jsem vám slovo boží. Proč pak jsou odvolání, dovolání, stížnosti, obnova řízení, a řada dalších institutů k nápravě? A přes tato opatření dochází stále k omylům, pokud budu volit měkký výraz.
      Někdy v sedmdesátých letech jsem četl poprvé od Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Asi rok po převratu četl úryvky z této knihy v rozhlase herec Kačer. Prezentace byla taková, už Čapek před nimi varoval. Já, tento dojem z té knihy, že varuje před komunisty, neměl. Spíš, že jak tam nakonec uvádí, se chce osobně vymezit, a uvést co mu na KSČ vadí. V něčem jsem jeho názor bral, v něčem ne, jak je tomu nakonec vždy. Nakonec, on tento názor sám o sobě nepotřeboval vyslovovat. To potřeboval Peroutka, aby svůj nový časopis Přítomnost učinil v roce 1924 zajímavější. Oslovil tehdy víc lidí, ale přemýšlel jsem marně, proč neoslovil aspoň pár jiných, proč jsou komunisty. Také je velký rozdíl mezi Čapkem v 20. letech a 30. letech.
      Dalším příkladem Julius Fučík. Četl jsem obě reportáže, necenzurovanou i cenzurovanou. Nechápu, proč Fučíkovi vyčítají tu cenzurovanou, on cenzuru neprovedl. Podle mě patřil mezi naše nejlepší novináře. Jenže se to nyní nějak nehodí. A tak se vypráví hlavně historka M. Štěpánka, jak svedl Fučík jeho otci Z. Štěpánkovi první ženu, a jak dal národní umělec Z. Š., národnímu hrdinovi J. F., za to přes hubu. Místo toho, aby se mluvilo o jeho článcích. Naopak již před převratem zase R. Hrušínský st., o J. F. mluvil jako o normálním novináři, který k nim chodil do divadla, a v divadle se vyznal. A třeba Werich, který si ho cenil jako kritika, a vzpomínal, jak jim pomohl, tedy Osvobozenému divadlu.
      Poslední příklad, primátor Bém, když se ho ptali, zda postaví pomník J. Haškovi, když mu jej staví všude ve světě, prohlásil, že za něj se pomník žádnému bolševickému komisaři stavět nebude. To mě dost nadzvedlo, a okamžitě se mi vybavila předmluva J. Haška ke Švejkovi, kde píše, „Josef Švejk je nenápadný prostý hrdina. On nezapálil chrám bohyně v Efesu jako Herostrates, aby se dostal do školních čítanek, a to stačí“. A možná primátor Bém bude jednou znám v historii právě tím, že nedovolil postavit jednomu z nejlepších spisovatelů pomník.
      Uvedl jsem tyto čtyři příklady, ale proč právě tyto, nevím. Asi proto, že kolem těchto osob byla a stále je spousta naprosto různých a protikladných názorů, a tak se člověku vybaví jako první. Byly by asi i další příklady, ale to by už bylo nekonečné, a je doba vánoční, která má jednoznačně přednost a s ní rodina.
      Víte, někdy mám dojem, že bylo, nebo je určité části společnosti, a nyní nemyslím jen KSČM, uloženo perpetuum silentium. Už jsem dost háklivý na požadavek „dokažte to“, nebo „uveďte zdroj“. Zní to zejména pěkně od novinářů, kteří prohlašují, že své zdroje musí chránit. Zní to rovněž dobře od řady politiků, kteří plácnou cokoliv, a rovněž po něm nikdo, pokud je na správné straně nic nevyžaduje. Vy píšete, že s uváděním zdrojů nemáte problém, ale zkuste si vybrat pár Vašich odpovědí, a vidět je z mého hlediska. Budete i pak považovat onen zdroj za důvěryhodný. Výše jsem se pokusil to Vám dát najevo uvedením pořadí korupce u TI, a pak v těch příkladech. Dalo mi to daleko víc práce, než napsání celé odpovědi. Je to dáno mou nemohoucností při práci s počítačem. Ale hlavně proto, že mám tak sotva čas na vyslovení, respektive napsání mých názorů, a ty jsou moje. Tedy maximálně Vám mohu napsat, co je tak ovlivnilo, že jsou takové, jaké jsou.
      Proto bych byl rád, kdybychom nezaváděli do diskuze scholastiku, a neodkazovali jsme se neustále na někoho jiného. Pokud jste četl některá středověká díla, víte dobře, o čem píšu. Jeden řádek vlastní a dvacet řádků odkazů. Navíc, co když jeden nebo druhý prohlásí, že ten či onen zdroj neuznává, Vy mi někdy jako zdroj citujete vyjádření politika, proti kterému píšu. Pokud by tam byl dovětek, já ale více věřím panu XY, který řekl, „…“, bral bych to, ale označování tohoto jako zdroje, ale i pravdy, nemohu. To máte třeba i v tom, že řadu věcí řešíte odpovědí, je přece krize. A tím je pro Vás věc vyřešena. Ale není vyřešena pro ty, kteří jsou bez práce, popřípadě jako živnostníci nebo malé firmy zkrachovaly. Já chápu, že pokud na věci nejste přímo účasten, jde mimo Vás, a máte pouze zprostředkované názory od někoho, ale nelze je vydávat za obecnou pravdu, protože to řekl ministr.
      Někdy žasnu, co se píše nebo říká za hlouposti nejen o minulém režimu, ale třeba i o současném podnikání a jeho podmínkách. Víte, kdo vyslovuje myšlenku, že nezaměstnaným, pokud nejsou líní, zbývá vždy možnost podnikat, neví vůbec, o čem mluví. A rád bych viděl jeho, na jejich místě. Jsou samozřejmě výjimky, nebo příklady, kterým se to povedlo. Ale není každý Gates nebo třeba Baťa. Jako není každý Einstein nebo Čapek a podobně. Ale každý by měl mít právo na uchování své důstojnosti, která začíná tím, že bude mít možnost uživit sebe a rodinu svou prací, a nebude muset čekat někde u dveří a prosit, jak o tu práci, tak v případě, že ji nemá o nějaký příspěvek. Nikdo by se neměl bát nemoci nebo stáří. Pokud toto nezměníme, pak stále zůstáváme v době, o které psal třeba Dickens, Hugo nebo Balzac. To, že u těch dveří dostaneme po naší prosbě víc, není podstatné.
      Rovnítko mezi kapitalismem a demokracií, jak se dnes tvrdí, podle mě neexistuje. Trh také nevyřeší všechno, ani ty ceny nevyřeší otázka poměru poptávky a nabídky. Podobně větší nabídka stran a hnutí neřeší stav společnosti. Tedy nezbývá než dále hledat, a ne tvrdit, nyní je to už v pořádku až na nějaké pihy na kráse. To mi hlavně vadí. Vím, že nemám prakticky žádný vliv, ale nechce se mi jen kolem sebe koukat, a občas při pivu prohodit pár vtipů nebo urážek. Současný stav společnosti mi vadí, a ptám se Vás, co přinesla běžnému člověku, kterých je většina.
      Vás rozčílilo, že jsem v článku, o který se přeme, uváděl u řady příležitostí, které dnešní doba přinesla podmínku, že platí jen tehdy, pokud na to člověk má. Ale ono to tak opravdu je. Pokud nemáte dost majetku, tak si prostě řadu věcí musíte odepřít nebo je vám odepřeno. A běžný člověk může majetek získat pouze prací, proto mu musí být zaručena. Už skoro sto let před Marxem a více než dvě stě let před naší dobou chtěl Talleyrand, když francouzské národní shromáždění přijímalo nezadatelná práva člověka, aby mezi nimi bylo právo na práci. Řekl tehdy, že pokud chtějí uzákonit právo na majetek, musí uzákonit i právo na práci, která je jediným majetkem chudých. Jak daleko od té doby jsme v této věci pokročili? A stále se to odbývá větou, že kvůli jedné položce se svět přece nezmění.
      Závěrem bych se Vás rád zeptal, zda je po těch 24 letech důvod k oslavě, a pokud ano, tak koho a čeho a proč. Tomu jste se zatím vyhýbal.
      Přes všechno, co uvádím, Vám i Vaší rodině přeji klidné a pohodové Vánoce, a mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti v příštím roce, zaslouží si to všichni.
      S pozdravem I. Jordák

{17.6} M. Marek | 13.1.2014
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
po měsíci se dostávám k odpovědi, omlouvám se, ale přes svátky jsem vypustil. Budu se snažit propříště polepšit. Mám dojem, že se nedorozumění (záměrně neříkám neshoda) mezi námi s počtem dopisů spíš zvětšuje, než aby se vysvětlilo. Proto začnu od prostředka od korupce a TI, protože to celkem vystihuje problém a k jednotlivostem se vrátím až potom. Znovu jsem se díval na http://cpi.transparency.org/cpi2013/ (předpokládám, že odsud jste čerpal i Vy). Pro přehlednost uvádím hodnoty pro námi dříve zmiňované roky:
rok cpi pořadí zemí v žebříčku
2001 39+/-13 47(47-50) 91
2005 43+/-8 47(47-50) 158
2009 49+/-6 52(52-53) 180
2011 44* 57(57-60) 182
2012 49+/-5 54(54-58) 176
2013 48+/-5 57(57-60) 177
* neuvedli nejistotu, nechtělo se mi dohledávat
      Na tomto místě bych se rád ohradil proti Vašemu tvrzení, že: Umístění ČR bylo poněkud odlišné, než uvádíte… To se stalo pouze pro rok 2001, kde jsem zaměnil hodnotu CPI a pořadí, za což se tímto omlouvám. Jinak bylo vše v pořádku.
      Jak jsem již dříve psal, problém Vaší argumentace vidím v tom, že neustále píšete o pořadí, ale nezajímá Vás hodnota CPI. Když bychom použili analogii se školní třídou, kde se spolužáci dohodli, že se jednou ročně všichni zváží, tak to, jestli jsem jeden rok 5. nejtěžší a druhý rok 4. nejtěžší vypovídá o tom, jak si stojím oproti ostatním, ale vůbec nic o tom, jestli jsem od loni zhubl, nebo přibral. Tím spíš ne, když se každý rok někdo odstěhuje nebo přistěhuje. Pokud navíc použiji váhu s přesností např. +/- 5kg a meziroční rozdíl bude 1kg, tak budu zřejmě opatrnější při interpretaci výsledků a abych trend očistil od chyby měření tak budu potřebovat více hodnot než jen dvě. Proto mi nepřipadá nevhodné uvést statistickou chybu, jak píšete. Ta je stejně jako metodika nedílnou součástí výsledku. Je přece rozdíl mezi kusem trubky, změřeným svinovacím metrem a uříznutým v ruce pilkou na železo a kusem trubky odděleným na stroji a změřeným elektroopticky. I když byla zamýšlená délka tatáž, výsledek pravděpodobně stejný nebude.
      K Vašemu dotazu, zda jsem se ptal, jak k výše uvedenému TI došla, odpovídám, že neptal, protože to nebylo třeba. Znovu říkám: metodika je nedílnou součástí výsledku, proto ji TI zveřejňuje spolu s CPI: http://cpi.transparency.org/cpi2013/in_detail/. Na tomto odkazu lze nalézt třeba i nezávislé hodnocení metodiky, které si nechala zpracovat evropská komise, která CPI využívá. Toto jsou důvody, proč jsem skeptický k Vašemu tvrzení, že korupce roste. Jsou samozřejmě i jiné způsoby měření korupce (namátkově např. indexy zveřejňované světovou bankou nebo heritage.org. - ty jsou ale velmi podobné TI) ale pokud neuznáváte TI, tak prosím sdělte, z čeho jste čerpal. Já jsem přece neříkal, že korupce neroste a už vůbec ne, že korupce v ČR není problém, nebo že se vyřešila zavřením Ratha, když použiji Vaše slova. Já jsem řekl, že mě známé průzkumy tomu nenasvědčují a zeptal se, z čeho jste čerpal Vy. Na to jste mi odpověděl, že o tom bylo hovořeno v televizi (v té televizi, kterou kritizujete za neobjektivitu) a že názor se nedokazuje. Píšete: "Mě se jeví... že řadu věcí tam vyslovených berete jako něco samozřejmého, co není třeba dokazovat" Při vší úctě mi trochu připadá, že se na mě zlobíte, že neberu jako něco samozřejmého co není třeba dokazovat věci, které říkáte Vy. Píšete: "Vám to možná takové nepřijde, protože slyšíte, co chcete slyšet, a potvrzujete si tím svůj vlastní názor." Já doufám, že k tomu jsem ještě nedospěl a slyším zatím vše, ale od jsem Vás zatím nic neslyšel. Pokud tedy na jedné misce vah leží data TI nebo ČSÚ s doloženou metodikou a na druhé Váš názor, jehož důvody si necháváte pro sebe, mám tendenci věřit spíš prvé straně. Je to špatně? Pokud použiji opět analogii, pokud půjdete s kamarády po ulici a jeden z nich, byť známý odborník a vážený člověk se znaleckým okem zadívá na nejbližší sloup a řekne: "Ten sloup je pět metrů daleko", zatímco ten druhý vytáhne z kapsy pásmo a před Vámi naměří 6 metrů, komu budete věřit? Máte pravdu v tom, že názor se nedokazuje, ale vyslovuje. Samozřejmě že na svůj názor má nárok každý, i bez důkazu. Pokud ale chceme porovnat dva názory, bylo by vhodné uvést, z jakých předpokladů vychází Vaše soudy? Jak mám potom já, jako příslušník politicky hloupé české mládeže poznat, jestli věřit Vám, nebo statistickému úřadu?
      Zmiňoval jste Karla Čapka a "Proč nejsem komunistou", podle Vaší logiky se s tímto mohl vyrovnat na jednom řádku - Nejsem komunistou, je to můj názor a nehodlám to dokazovat. Ale neudělal to. Dále musím říci, že uvádění zdrojů, ze kterých vycházím, nepovažuji za scholastiku. Pokud při tvorbě názoru budeme vycházet z "podnázorů" a ne faktů, je zřejmě jakákoli debata zbytečná. Na předpoklady nejsou podle mě potřeba názory, ale fakta - tedy zdroje. Bylo by i špatně se spolehnout jen na jeden zdroj, pokud jich existuje víc. Pokud bych lpěl např. na výsledcích ČSÚ a přehlížel jejich nedostatky, mohl bych se ochudit o zjištění, že je třeba vše jinak. Proto jsem se ptal, z čeho vycházíte např. při tvrzení, že reálné mzdy klesají. Jde samozřejmě o to, jestli berete debatu jako pole k přesvědčení protějška o svém, již předem nezměnitelném a jedině správném názoru, nebo jako prostor pro nalezení alternativních pohledů na věc, které člověka nemusely ani napadnout, nalezení nových relevantnějších zdrojů a dotváření nebo přetváření stávajícího názoru. Osobně se přikláním k druhé variantě, proto se na mě prosím nezlobte, pokud se ptám po zdrojích a ne jen poslouchám výsledky.
      Tady bych ukončil. Snad se mi, i když poněkud nesouvisle, podařilo vysvětlit, proč jsem původně psal. Znovu opakuji - pokud jsem např. neuváděl výhody dneška nebo nepoukazoval na nevýhody minulosti, nebylo to proto, že bych se tomu chtěl vyhýbat, ale proto, že mi šlo o něco úplně jiného. Ne o Váš názor že za posledních 24 let není co slavit, který respektuji ale o způsob argumentace. Jenom jsem se zeptal, z čeho jste při tom soudu vyšel - nic víc, nic míň. Samozřejmě Vám nezůstanu dlužen odpověď na přímou otázku co slavit, jen to nechci míchat.
      Zůstávám v úctě a přeji Vám vše nejlepší do nového roku M.Marek


{17.7} Ivan Jordák | 18.2.2014
      Dobrý den, vážený pane Marku,
už jsem nechtěl ani odpovídat, nabyl jsem pocitu, že od diskuze postupně směřujeme ke konfrontaci, která se dostala do polohy hádajících se matek, čí dcera je hezčí. Jedna tvrdí má plavovláska, krev a mléko, zatím co tvá je vychrtlá zrzka. Na to druhá, má je něžná štíhlá zlatovláska, ale ta tvá odbarvená blondýna, tlustá jak bečka. A potom se hádají, jaký počet pih nebo kil je ještě pěkný, a jaký odpudivý.
      Prohlédl jsem si proto předcházející korespondenci, i neuveřejněnou, a mám dojem, že Vaše, kdysi chvályhodná snaha, dozvědět se něco o názorech druhé strany, a uvést vlastní názor, se změnila v upocenou snahu dokázat někomu, něčemu nebo možná jen sám sobě, nebo mě a mně podobným, že my, jako lidé na druhé straně pravdu nemáme, nemůžeme mít, a to ani v jednotlivostech. Je to můj dojem, jak uvádím. Stejně tak je můj dojem, že si myslíte, že vedle prezentace veřejné, věcí kolem nás, máme ještě nějakou prezentaci tajnou, něco jako svobodní zednáři.
      Aspoň tak na mě působí to věčné Vaše, uveďte zdroj, kdo Vám to může potvrdit. Ani mi tak nevadilo, že víte málo o předpřevratové době, a máte jen a pouze zprostředkované informace. To je pochopitelné. Já o první republice a protektorátu je měl také, a než jsem se dokázal v těchto obdobích aspoň orientovat, trvalo mi to řadu let, četby, rozhovorů s pamětníky atd. Horší je, že se i na dobu současnou díváte převážně očima oficiálních médií. Aspoň některá Vámi uváděná řešení nezaměstnanosti, sociálních otázek, možností podnikání, OSVČ tomu nasvědčují. Nebo to věčné zaklínání krizí, a že se nedá nic dělat. Pak se ptám, proč je ta krize, kdo ji způsobil? Samozřejmě, že na to můžete poslat stovky vyjádření, která však všechna mají základ obdobný výmluvě malého dítěte, které rozbilo vázu, a hned hlásí, „ono se to rozbilo“. Nebo s tím se prostě nedá nic dělat, krize jednou za čas je.
      Nepovažuji ani za možné, pomíjet předchozí historii. Svět u nás nezačal ani 17. 11. 1989, ani 25. 2. 1948, ani 28. 10. 1918, ale mnohem dříve. Stejně tak Rusko nevzniklo teprve za carů, Lenina, nebo Gorbačova. A každý stát navazuje na předchozí vývoj a zkušenosti, a dosažený hospodářský rozvoj. Proto mohu těžko srovnávat třeba Mongolsko a USA způsobem, že ti Mongolové to nyní ale vedou. Ale myslím, že jsem uvedl obecných připomínek až příliš, a proto se zase vracím k naší diskusi. Řekl jsem si, že ji, vzhledem k její nekonečnosti, a prakticky psaní o ničem, ukončím. Ale vědomí, že slušnost je odpovědět, nejen na pozdrav, ale i na otázku nebo názor, tak ještě jednou Vám odpovídám, ovšem, co možná nejúsporněji.
      Vy jste místo uvedení svého názoru zvolil v posledních příspěvcích pouze peskování mě nebo mého názoru, a tak si dovolím vyjádřit pochyby, které mám já.
      Co se týká korupce, tabulka Vámi uvedená hovoří zcela zřetelně. Lze samozřejmě operovat počtem zahrnovaných zemí, statistickou chybou, ale i když matematiku příliš neznám, tak číslice ještě rozeznám. V televizi o tom skutečně hovořili, a i když si nejsem stoprocentně jistý, myslím, že vycházeli zrovna z této tabulky. Přiznávám, že nechápu souvislost Vámi uvedených vět, které cituji za sebou, i když v dopise za sebou uvedeny nebyly. „Toto jsou důvody, proč jsem skeptický k Vašemu tvrzení, že korupce roste. Já jsem přece neříkal, že korupce neroste a už vůbec ne, že korupce v ČR není problém, nebo že se vyřešila zavřením Ratha, když použiji Vaše slova. Já jsem řekl, že mě známé průzkumy tomu nenasvědčují a zeptal se, z čeho jste čerpal Vy.“ Tolik citace Vás, a skutečně nevím, co jste mi tím chtěl říci, mimo zpochybnění toho, co jsem uvedl já, a zároveň zpochybnění i tabulky, na kterou jste se původně odvolával, a zpochybnění toho, co jste sám uvedl. Korupce roste či neroste, podle Vás?
      Co se týká Karla Čapka, obávám se, že jste jeho odpověď na dotaz Peroutky, „Proč nejsem komunistou“, nečetl. On reagoval nikoli na základě své potřeby, ale potřeby Peroutky, který tento dotaz, proč není komunistou, položil několika významným umělcům. Jak jsem psal již minule, divím se, že neučinil dotaz „proč jsem komunistou“ jiným významným umělcům, co by bylo podle mě ke čtenáři Přítomnosti objektivnější. Čapek ve své odpovědi mimo jiné uvádí, že mu např. vadí, když se stane úraz dělníkovi, tak podle vyjádření KSČ za to může kapitál. Toto vysvětlení mu vadí, aniž by citoval, který komunista kde a kdy tak vysvětloval tuto událost. Podle Vás, samozřejmě je to zase jen můj názor, který Vy jste v tomto případě nevyjádřil, ale vycházím z toho, co chcete po mně, by měl Čapek napsat vše s uvedením dne, kdy se to stalo, kdo to řekl nebo napsal atd., co samozřejmě neudělal, a já mu to rozhodně nemám za zlé.
      Co se týká reálných mezd, tak jsem Vám to již psal, že vycházím ze skutečností, které jsem se dozvěděl ze své praxe (rozvody, výživné, exekuce atd.). Rovněž jsem Vám kdysi posílal i porovnání mého důchodu, i když jste pak napsal, že to nebyla potřeba, ale předtím jste mé srovnávání důchodů zpochybňoval.
      To, že neberete mé názory, a máte jiné, považuji za přirozené. Mě spíš mrzí, že jste zatím nikde ty své názory, proč je to dnes lepší, stále neuváděl. Až před nedávnem jste je poslal přímo na můj mail. Proč ne na veřejnou webovou stránku? Nevím, a nechci spekulovat. Dále, že reagujete jen na tu část, o které máte dojem, že lze dobře zpochybnit, a hned zpochybňujete i to co sám uvádíte (viz tabulka) a rozvádíte, jak bych měl postupovat. Já bych skutečně rád srovnával podle tabulek ČSÚ. Ale to by nesměly zahrnovat údaje jen od roku 1992, aspoň ty veřejně přístupné na internetu. Vzhledem k mé neznalosti matematiky, ale stejně i metodiky ČSÚ, která se občas mění, já nedokážu srovnávat statistické údaje uváděné dříve a nyní, a jak je vidět, nedokáže to nebo nechce ani ČSÚ. Ale zatím si ještě řadu věcí pamatuji, a vím, co bylo lepší, a co horší. To jsem také uvedl v míře podle mě dostatečné, a i s podmínkami, které jsou pro tu či onu věc nezbytné. Samozřejmě, že jen podle toho co jsem poznal tam, kde jsem žil nebo žiju. Zároveň uvádím, že se jedná o můj názor, a to otevřeně.
      Stejně říkám, že se mi tato doba nelíbí, protože jedinou hodnotou, měřítkem všeho, je výše konta nebo ceny. Předem říkám, že neuvedu, kde a kým je to potvrzené a napsané. Ani po tom nemíním pátrat. Mám snad vlastní rozum, abych dokázal vidět a srovnávat skutečnosti kolem sebe. Nemusím se, a ani nepovažuji za nutné se odvolávat na někoho, na nějakou kapacitu, jak po mně žádáte. Ovšem počítám i s tím, že jiný to vidí jinak. Ale to Vaše, dokažte to a uveďte, kde jste to vzal, není prostě možné. To je, a zase jde o můj názor, obvyklý argument většiny politiků z pravice, neodpovědět, ale zpochybnit, a pokud možno v jednotlivostech, ono je to snazší, hledat tu jednu pihu. Nebo místo odpovědi položit otázku, a jak Vy byste řešil náš problém. Proč ale ten problém vytvořili. Ono totiž lze zpochybnit vše na světě a nalézt si pro to argument. I když k pochybám o čemkoli výhrady nemám, ale s tím, že na tyto pochyby má hledat odpověď, ten kdo je má. Ono je to samozřejmě obtížnější. Nebo snad máte důvod se bát vyslovit svůj názor a stát si za ním. Proč, když mi radíte, jak mám vést vlastní webovou stránku, si neotevřete vlastní, a na ní neuplatníte vše, co Vás napadá.
      Dále mi vadí způsob, který se často na pravici používá, a lze vyjádřit asi takto, „nyní se nám hodí toto, tak to použijeme, jindy se nám to nehodí, a tak to zavrhneme“. Jako příklad uvedu pana Kalouska, když hájil svou kolegyni paní Parkanovou ve věci CASA. Tehdy tvrdil, že dokud není odsouzená, tak ji není možné považovat za vinnou, a měl pravdu. Když však před ustanovením vlády mluvil v pořadu paní Drtinové o panu Babišovi, a ta namítala, že dokud o panu Babišovi nerozhodne soud ohledně lustrace, tak je nutné ho považovat za nevinného, tak tvrdil, že pokud byl na seznamu STB, tak je vinen, a žádný soud ho nemůže jeho viny zbavit. Já pana Babiše nemusím, ale přece jen má právo se obrátit na soud, jako každý jiný, a žádný seznam nemůže nahradit rozhodnutí soudu. Aspoň oficiálně. Je vůbec podivné, že na jednu stranu se prohlašuje STB za zločineckou organizaci, ale na druhé straně je v případě, když se to hodí, její vyjádření (seznam) nezpochybnitelný.
      Víte, a zase je to jen můj názor, kapitalismus se přežil ne proto, že to napsal Marx nebo Lenin, či někdo jiný, ani ne proto, že nedokázal zajistit řadě lidí rovné podmínky ve společnosti. On se přežil proto, že přestal hledat, rezignoval na to, aby se zdokonaloval a nalézal něco lepšího. V době, kdy establishment zjistil, že jeho příslušníci mají prakticky, co chtějí a požadují, a ti ostatní mají aspoň tolik, že by pocítili, kdyby to ztratili, a bojí se té ztráty, snaží se společnost zakonzervovat, zablokovat další vývoj. To volání, že není třetí cesty, a že může být jedině taková demokracie, která momentálně je, není ničím jiným, než tímto ustrnutím. Že se mu to nedaří, vidíme kolem sebe, a nemusíme se dívat ani moc daleko.
      A v tom spatřuji přednost toho, co jsme si navykli nazývat socialismem, i když to zatím ve skutečnosti socialismus nebyl. Při nejlepším jen pokus o něj. Neustále se hledalo, je faktem, že někdy rychleji, někdy pomaleji, někdy se stálo. Ale pokud mohu srovnávat těch třicet let, kdy jsem dokázal aspoň z části chápat věci kolem sebe, tak pokrok byl, přes všechny vady a nedostatky. Společnost získávala stále víc samosprávných prvků, a zatahovala do svého řízení větší počet lidí. Rovněž byla plná zaměstnanost, tedy člověk se cítil potřebný a nezávislý, i když byla provázena řadou nedostatků, které zmiňujete. Ale proboha, jak může někdo tvrdit, že je nyní daleko lépe, když všichni žijeme na dluh, který většina z nás nezpůsobila, ani z něj nemá užitek, a stát je den ode dne chudší a přichází o svůj majetek.
      V jednom ze svých neveřejných dopisů jste zmínil volby, jako důkaz větší svobody, která je v současnosti. Máte pravdu, že si mohu vybrat jakoukoli stranu, která jde do voleb. Ovšem člověka si vybrat nemohu, a za druhé nemohu odvolat toho, koho jsem už jednou zvolil. Dřív jsem si nemohl vybrat stranu, byla jednotná kandidátka Národní fronty, kde jsem mohl pouze škrtnout toho, koho jsem nechtěl, pokud jsem měl tu odvahu jít ve volební místnosti za plentu. Výběr kandidátů se dělal před volbami v organizacích NF. Bylo to samozřejmě složité, a tím i formální, navíc se do toho nikomu příliš nechtělo. Stejně jako odvolávání poslanců. A tak se tím nikdo nezatěžoval. Já vím o odvolání asi jen tří. Ten výběr na kandidátky, jak uvádíte, že je nyní odspoda, máte možnost jedině v té straně, v které jste člen. Ale dříve se kandidáti jak v KSČ, tak v organizacích NF schvalovali na členských schůzích také. Dalším problémem je znalost těch kandidátů. Pokud nevolím do obecního zastupitelstva na vesnici, tak jednotlivé kandidáty neznám, a jsem odkázán na to, co mi o nich řekne nebo napíše někdo jiný, nebo na jejich vlastní prezentaci. Navíc je snaha stanovit rozsah volebního práva podle majetku, i když zatím se vypouští jen balónky na zkoušku.
      Ale už jsem na třetí straně, tak spěji ke konci. Začali jsme před léty diskuzí o církevních restitucích. Já jsem byl, a jsem proti, a Vy jste tehdy byl, nevím, zda se vyjádřím přesně, pro navrácení církevního majetku. Osobně považuji zákon, který byl pro tento účel přijat, nejen za paskvil, ale i za neštěstí jak pro republiku, tak i pro církve, které si toho asi ještě ani nejsou vědomé. Váš názor na přijatý zákon neznám. Ale vzpomenu trochu historie. Církve, u nás prakticky jen křesťanské, vznikly kdysi na základě nespokojenosti se starými bohy a tím i se stavem společnosti, který chtěly změnit. Netrvalo dlouho a římští císaři, ale i představitelé církve přišli na to, že bude lepší, aspoň pro patriciát a klér se nějak dohodnout, aby si oni žili lépe, a ostatnímu lidu dát místo dalšího hledání naději. Původně to byla naděje na lepší žití po smrti, která se za nějakých patnáct set let změnila na naději na zbohatnutí na zemi. S tím se ale nelze smířit. Přece není možné, aby se mělo, nevím přesně, zda jedno nebo deset procent, lidí jak tzv. prasata v žitě. Tedy měli na všechno nárok a právo. A zbylých devadesát procent mělo jen tu naději, že je možná také jednou najde štěstí, a dostanou se mezi ně. To se přestalo líbit lidem už někdy v 11. století, tak proč bychom se s tím měli smiřovat nyní. Zdůvodnit lze jistě všechno, a protože po mě jste chtěl vždy zdroje, dovolím si ukázat jejich ošidnost, právě u křesťanství, a jeho bible.
      Zkuste si přečíst a srovnat nejen usnesení, ale i zdůvodnění Čtyř artikulů pražských přijatých Čáslavským sněmem a proti nim basilejských (jihlavských) kompaktát, zejména v části světského panování a majetku kněží. Ač pojednávají o stejné věci, je jejich zdůvodnění i znění rozdílné, i když v obou případech se zdůvodňuje citací z bible, většinou dopisy prvním křesťanům od sv. Pavla. Pokud to budete číst poctivě, najdete tam odpověď, jak lze vysvětlit vše na světě. I když dva co čtou totéž, nemusí čtené chápat stejně.
      Snad jsem se vyjádřil ke všemu, co jste uváděl. Myslím, že život naštěstí není matematika ani jednoduchá záležitost, a ač ateista, musím říci, díky bohům za to.
      S pozdravem a přáním všeho pěkného I. Jordák.


{16} Michal | 14.02.2013
      Jestli pak zůstane církvím čas na modlení????

{16.1} Ivan Jordák | 18.2.2013
      Nevím, asi budou mít jiné starosti. Spíš se bojím, abychom se nakonec nemusili modlit my.
      Díky, Ivan


{15} www.vlahakovi@centrum.cz | 29. a 30.01.2013
      Prosím publikujte své výborné články i do jiných novin alespoň Právo nebo Blesk (i když je to bulvár, nevěřil byste co lidí ho kupuje).
     Jak je možné, že pan Kalousek drze prohlašuje, že president nemá žádnou pravomoc zasahovat do vlády, když má tak krátkou pamět, přece v roce 1997 nebo 8 odvolal vládu V. Klause Havel tehdy co by president.

{15.1} Ivan Jordák | 2.2.2013
      V první řadě bych chtěl poděkovat za příznivé vyjádření k mým článkům. K Vašemu návrhu posílat tyto články do Práva nebo Blesku, které mají větší počet čtenářů, musím sdělit, že mám dojem, že obsahově se tato dvě periodika dost liší od mnou prezentovaných názorů, a proto jsem se o to ani nepokoušel.
      Co se týká druhé otázky ohledně výroku pana Kalouska, odvolání vlády a tzv. Sarajevského atentátu, mám k tomu asi toto:
      Prezident republiky má podle ústavy, mimo jiné, dle čl. 62 a následujících zejména tato práva ohledně vlády
      a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
      b) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
      c) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.
      K určitým rozhodnutím prezidenta republiky vyžaduje se pro jejich platnost spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
      Čl. 64
      (1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Podle čl. 68 ja ale vláda odpovědna Poslanecké sněmovně.
     (2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
     (3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
     (4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.
     (5) V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
      Čl. 71
      Vláda může předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry.
      Čl. 72
      (1) Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru.
      (2) Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.
      Čl. 73
      (1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.
      (2) Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.
      (3) Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme.
      Čl. 74
      Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.
      Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.

      Uvedl jsem schválně těchto několik článků ústavy, aby bylo zřejmé, kdy může prezident odvolat vládu. Je to prakticky ve čtyřech případech, že podá demisi předseda vlády, že podá demisi celá vláda, že vláda požádá Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry a sněmovna to odmítne, nebo pokud sama sněmovna vysloví vládě nedůvěru. V jiném případě to prezident udělat nemůže. Pan Kalousek má tedy pravdu.
      Otázka tzv. Sarajevského atentátu je poněkud složitější. Tehdejší vládní koalice ODS, KDU-ČSL a ODA získala jen 99 mandátů a byla odkázána na toleranci ČSSD. Po odchodu Zielence poslali Ruml a Filip dopis Klausovi, aby odstoupil, a vyzvali k rezignaci i členy ODS. Další den podali demisi lidovci a ODA, a v neděli pak podal demisi i Klaus, Tedy vše proběhlo podle ústavy, demise členů vlády i jejího předsedy, Potom už nezbývalo Havlovi než vládu odvolat, jmenovat úřednickou a vypsat nové volby.
      Takto postavená situace tu nyní není. Současná vláda se drží jak veš košile své moci, a demisi nemíní podat, Prezident bez její iniciativy a iniciativy parlamentu ji sám o sobě odvolat nemůže.


{14} Blitzkrieg2 | 16.11.2012
      Benešovy dekrety jsou prolomeny, což znamená, že Sudety se vrátí těm lidem co jim patřily, páni poslanci to velmi posvětili. Když se má vracet, tak všem, ne jenom církvi, která jak hlásá chudobu.

{14.1} Ivan Jordák | 17.11.2012
      Nevím, zda se jedná v tomto anonymním vzkazu o stížnost nebo obavu kam až může vést schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ale věren své zásadě, odpovědět každému, kdo mi pošle nějaký vzkaz, pokud toho budu schopen, pokusím se o vyjádření i k tomuto. Doufám, že mi autor promine, když vyvodím z jeho vzkazu jiné závěry, než měl na mysli on. Ale svou anonymitou mi nedal jinou možnost, než si jeho vzkaz vyložit po svém.
      Nejde Blitzkrieg, nejde o válku, už vůbec ne bleskovou. Ale o dlouze připravovanou akci, jejíž provedení bylo několikrát odloženo, protože se hledala patrně nejvhodnější doba a podmínky, za kterých danou věc bude možné provést.
      Za druhé bych nepsal v tomto případě, cituji – „páni poslanci to velmi posvětili“. Nebyli to poslanci jako celek, ale byli to jen poslanci ODS, TOP 09 starostů a nezávislých, a poslanci záhadným způsobem vzniklé strany LIDEM, kterou nikdo do poslanecké sněmovny nevolil, a vytvořilo si ji několik renegátů odtržených od VV, a pak tuším jeden poslanec VV. Ostatní poslanci, jak VV, tak hlavně KSČM a ČSSD byli jednoznačně proti tomuto zákonu, a dělali vše, co jim právní řád umožňuje, aby zabránili jeho přijetí. To je minimálně spravedlivé a nutné říci. Jinak je podivné, jaké metody poslanci trojkoalice používali, aby zákon prosadili, a nejen oni. Zejména, když neustále ve svých projevech skloňují slova demokracie, spravedlnost, a já nevím, co ještě. Zde si dovolím citovat bibli, „ne podle slov, ale podle skutků jejich, suďte je“.
      Navíc dávali něco, co jim samotným nepatří, ale o co se měli starat a řádně s tímto majetkem hospodařit. Zároveň šlo i o dar, nikoliv restituci (náprava stavu). Tedy oni sami přenesli na jiného více práv, než sami měli, a v rozporu s restitucí mu dali i více práv než on měl. Ale to je otázka mimo dalších věcí pro ústavní soud.
      Co se týč Sudet, tedy z hlediska zeměpisného řada hor obklopující naši zemi, tak patří těm, kterým patřili. Tedy Českému státu, kdysi představovaným knížectvím, později královstvím a nyní republikou. Pokud měl autor na mysli tzv. sudetské Němce, jejich otázka byla vyřešena, a nelze zde uvádět všechno, co kolem této otázky probíhalo. Stejně tak Benešovy dekrety, podle mého názoru, nelze prolomit pouhou prostou většinou 101 hlasů. Ale zase je to otázkou pro ústavní soud.
      Zmíněný zákon zatím neplatí a není účinný. Má ho ještě podepsat prezident republiky, a rovněž opoziční strany deklarovaly svou vůli podat na tento zákon žalobu u ÚS. Tím samozřejmě nechci říci, že se nic neděje. Děje, a pokud by se nezvedla proti této vládě taková nevole, patrně by vše už probíhalo dávno a v daleko širším měřítku.
      Musím však s autorem souhlasit v tom, že pokud tento zákon se stane součástí našeho právního řádu, tak se i ostatní restituenti z titulu rovnosti před zákonem, mohou domáhat dorovnání svých nároků na rozsah, který je připravován pro církve. Dokonce, budu-li poněkud jízlivý, i ostatní občané, kteří o nic nepřišli, by mohli stejně jako církve, které vznikly až v padesátých, či dokonce v devadesátých letech, požadovat náhradu.
      To je asi tak všechno, co mě při čtení vašeho vzkazu napadlo. Děkuji za něj, s pozdravem JUDr. Ivan Jordák.


{13} Adam Válek | 27.9.2012
      Dobrý den pane doktore,
Čtu Váš blog pravidelně od jeho založení (tuším 09?) a opravdu se mi velmi líbí. Historii se věnuji jako svému milému koníčku, ale jsem stejně jen diletant, který si občas rád promluví s podobně založenými lidmi. Důvod proč Vám píši, je ale jiný. Čtu neustále o církevních restitucích (můj názor jste vlastně vystihl Vy a to mnohem lépe než bych ho kdy ze sebe dokázal vypotit já). Obávám se, že přes veškeré snahy tento "zákon" stejně projde a proto bych Vás chtěl požádat o názor, zda je možné ateisty nějak zrovnoprávnit (emancipovat) na úroveň věřících, čímž by bylo stále možné i do budoucna udržet sekularizovanou společnost. Nedělám si nějaké iluze o snadnosti této cesty, přesto si myslím, že je třeba neustále tlačit proti nesmyslným nárokům, jež církev pokládá. Z historie vím, že církev nejdříve strčí prstíček do dveří a nakonec Vás vyhodí z vlastního domu. Tedy nikde není řečeno, že restituce budou poslední nároky církve. Za chvíli by chtěla mít výhradní právo v ošetřovatelství (hospice k tomu směřují) školství (když nemohou být ve zdravotnictví tak si alespoň založí školy pro zdravotnický personál) a pak se ujmou rádi zbytku. To se mi samozřejmě nelíbí. Nemám nejmenší problémy s akceptováním víry ostatních lidí, ale myslím si, že Víra je osobní věcí každého jednotlivce. Stejně tak si myslím, že církev (náboženství) nemá v politice co dělat. Proto tedy ještě jednou…: Je možné emancipovat ateismus? Pokud ano, prosím poraďte jak?
      I v případě, že mi neodpovíte, Vám přeji jen to nejlepší.
      Váš čtenář Adam Válek, Opava

{13.1} Ivan Jordák | 27.9.2012
      Vážený pane Válku,
děkuji za Váš dopis. Vždy mě potěší, když se někdo ozve, reaguje na můj pokus, vyjádřit něco, co považuji za důležité. Snažím se odpovědět, protože stále, možná naivně, jsem přesvědčen o možnosti lidí se mezi sebou domluvit.
      Ale nejprve bych se pokusil odpovědět na Váš dotaz „je možné emancipovat ateismus?“
      Čl. 3. naší současné ústavy stanoví, že součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS). Čl. 15 LZPS v odst. 1. stanoví: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
      Čl. 20 LZPS v odst. 1 stanoví: Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
      Tedy se dá vyvodit z těchto článků právo každého občana být bez náboženského vyznání, tedy být ateista. I když samozřejmě není to příliš dobře vyjádřeno. Pro srovnání uvádím toto ustanovení z § 16 ústavy z roku 1948
      (1) Každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání.
      (2) Všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna.
      Samozřejmě má každý právo se sdružovat s ostatními. Vím, že existuje ateistická společnost Humanističtí ateisté, a má web www.humanistictiateiste.cz . S jejich předsedou, panem Vaňkem z Blanska si občas píšu. Obracel se v případě tzv. „církevních restitucí“ také na kde koho, podal i trestní oznámení, což jsem mu vymlouval, že to bude neúčinné. A také se tak bohužel stalo, že státní zastupitelství tyto podněty odmítlo. Ale nakonec těch asi 40 trestních oznámení přece jen probudilo zájem sdělovacích prostředků, které baží po senzaci. Jak vše dopadne, nevím, jde o peníze, a údajně ten darovaný majetek je už adresně rozdělený. Proto ta ochota hlasovat. Myslím si, že jedině pád Nečasovy vlády by tomu mohl zabránit. Ovšem, drží se moci, jak veš košile, jak se říká. Škoda, že demonstrace 21. dubna nepokračovala dalšími akcemi dál. Byl jsem na ni také, a nabyl jsem dojmu, že nepřekvapila jen establishment, ale i její organizátory, a ti se toho pak lekli.
      Máte asi pravdu, jak píšete o snahách církve neustále něco získat, někam se vtlačit. Ale pořád si myslím, že lze tomu zabránit. Znám i řadu věřících, kteří jsou proti tomu, a veřejně vystupují. Takže o to více se musí vystupovat i z našich pozic.
      Se srdečným pozdravem Ivan Jordák.

{13.2} Adam Válek | 26.10.2012
      Děkuji Vám, pane doktore,
a omlouvám se, že odepisuji až takto pozdě, ale zatím se věnuji převodu starých "ateistických" knih do elektronické podoby (např. Holbachovo – Kapesní Bohosloví). Což mi užírá celkem velký kus času (k tomu ještě práce, škola a žena :-)).
      Členem Humanistických ateistů jsem se stal ihned poté, co církev požádala o navrácení majetku. Bohužel pan Vaněk je příliš agresivní až bych řekl fanatický a o dialog s věřícími nejeví příliš velký zájem. Proto jsem členství ukončil (a nebyl jsem rozhodně jediný, kdo tak rovněž učinil, např. Juraj Herz). Myslím si, že Vaňkovy snahy spíše podkopávají podvědomí o ateismu. Díky němu vypadají ateisté jako fundamentální křesťané (netolerantní, agresivní atd.). Nyní s přáteli z www.i-ateismus.cz (což je diskusní fórum o ateismu) pokračuji v činnosti na www.osacr.cz (Občanské sdružení ateistů ČR). Kde se našemu "předsedovi" daří lépe vystupovat v médiích. Zatím to tedy byly dva rozhlasové rozhovory + jedna přednáška (Kreacionismus vs. Evoluce).
      Jak tak sleduji, tak zákon byl smeten ze stolu. Byl zamítnut senátem a do 10 dnů nebyl zařazen do projednávacího řádu sněmovny (o tom mi napsala Lenka Procházková).
      Takže nakonec to vypadá, že každý jednotlivý majetek budou posuzovat soudy, což není nejideálnější řešení, ale rozhodně není tak špatné jako původní návrh.
      S přáním všeho dobrého a zvláště příjemného víkendu Adam Válek.

{13.3} Ivan Jordák | 27.10.2012
     Vážený pane Válku,
asi máte ohledně pana Vaňka pravdu, ale byl první, na koho jsem si vzpomněl při Vašem dotazu ohledně organizovaných ateistů. Proto jsem ho zmínil. Jinak děkuji za weby uvedené ve Vašem dopise. Měl jsem možnost se tak trochu seznámit s názory ostatních. Přiznávám, byl to jen pohled pootevřenými dveřmi. Nějak jsem si nedokázal zatím udělat čas. Doufám, že po nástupu zimy, budu mít tohoto času víc. Vždy jsem se smál důchodcům, kteří si stěžovali, jak málo času mají, ale jsem na tom stejně.
       Ale abych se vrátil k věci. Co se týká poměru k věřícím, označuji je a odlišuji od nás obvykle používaným pojmem, vycházím z řady rodin včetně příbuzenstva, kde jsou také zastoupeni věřící i ateisté, kterých je řada, a dokážou spolu vycházet. Sám jsem z jedné takové. Tak nějak bych si to rád představoval i ve státě. Mám i pár přátel nebo kamarádů mezi věřícími, a v tomto ohledu spíš vyměňujeme názory, než abychom usilovali o změnu vědomí toho druhého. Ono to už ani od určitého věku nejde. Na víře mi ani nevadí tak víra, jako její používání klérem, a to po celou dobu. Petr Chelčický kdysi napsal „mezi člověkem a bohem není zapotřebí prostředníka“, tedy církve, a to je výrok asi 550 let starý. Dovoluji si tento citát rozšířit, na, že „mezi člověkem a člověkem není třeba prostředníka“. To mi vadí u církví a náboženství nejvíce. Netáže se, co by tvému činu řekli lidé, ale co na to Bůh. Tedy máme místo vztahu člověk – člověk, člověk – bůh – člověk. Lidé by měli mít schopnost se domluvit a jednat mezi sebou sami, bez berliček. Protože pak musí zákonitě dojít k tomu, k čemu došlo. Boha, jeho úmysly atp., si přivlastnila skupina lidí, kteří se prohlašují jeho zástupci a vykladači, a pod touto rouškou se snaží o ovládnutí jiných. Když bychom se oprostili od víry, že nějaká vyšší bytost nás neustále sleduje, a jednou bude vážit naše činy, stali by se tito šamani, medicinmani, kouzelníci, kněží, imámové, muezzini, a já nevím, kdo ještě naprosto zbyteční.
      Nevadí mi bible, je stejnou legendou jako epos o Gilgamešovi, nebo Ilias a Odyssea, nebo třeba Staré pověsti České. Sice Starý zákon a Apokalypsa mi připadají jako horror a černá kronika, Nový zákon jak pohádky, ale což pohádky Andersena nebo Němcové jsou jiné? A také mají snahu být návodem pro určité jednání lidí. V tomto jsem nechápal pana Vaňka, když se snažil rozebíráním bible přesvědčit věřící o nesmyslnosti náboženství a zároveň také i zločinech boha. Tady byl rozpor, cožpak může spáchat zločin neexistující osoba? Možná by bylo vhodnější rozebírat třeba křížové výpravy, inkvizici, čarodějnické procesy, kacířství, a vůbec tyto záležitosti.
      Rovněž mi vadí, nyní často citované heslo, moderní Evropa stojí na základech židovské a křesťanské kultury, kterou je myšleno náboženství. Buď je to nevědomost, nebo vědomá lež. Kam se vytratilo řecké umění, filosofie, matematika, římské právo, stavitelství, budeme-li brát jen evropské dějiny. Zde se vědomě zužuje prostor, z kterého čerpáme, a lidé se tak ochuzují.
      Raději už v tomto směru končím. Ale byl jsem podvědomě nucen se o těchto věcech rozepsat, když jak jsem psal shora, jsem trochu nahlédnul do příspěvků, které jste mi doporučil.
      Ohledně církevních restitucí si nejsem jistý, že se je podařilo odsunout. Současná vláda si dělá s ústavou, natož s jednacím řádem poslanecké sněmovny, co chce. Viz vznik nové strany LIDEM, a její zastoupení ve sněmovně. Mám obavy, aby vzpoura v ODS rychle nevyšuměla po jejím kongresu. Co se týče soudů, podařilo se je ministru Pospíšilovi tak dehonestovat, že nikdo neví jak rozhodnou. Ale to by bylo zase na delší psaní, a snažím se vtěsnat vše tak na stránku. Za důležité považuji, že se v této věci dokázali ozvat lidé, což z establishmentu nikdo nečekal. Ale musí se pokračovat.
      Závěrem se Vás chci zeptat, zda souhlasíte s uveřejněním naší písemné diskuze na mém webu „vite-to“. Díky kamarádům, kteří mě k tomu přiměli a pomáhají s technickými záležitostmi, jsem jej založil v roce, který uvádíte. O něco později jsme dali dohromady ještě jeden pod názvem „bylo-nebylo“, který obsahuje spíše jen literární pokusy.
      Se srdečným pozdravem Ivan Jordák.

{13.4} Adam Válek | 28.10.2012
      Vážený pane doktore,
s tím co jste mi napsal, nemohu jinak než absolutně souhlasit. Bohužel rozhovor s věřícími je dost komplikovaný. Je dobré si promluvit s deisty (pokud to nejsou fanatičtí kreacionisté), agnostiky nebo s modernisty, kteří obvykle nevnímají příběhy z Bible jako dogmatickou, nezpochybnitelnou, skutečnost, ale spíše jako (když přimhouříme oči) pohádky z kterých mohou získat morální ponaučení. Jenže nevím, zda zrovna tito lidé jsou těmi pravými, protože agnosticismus a modernismus jsou považovány, zvláště v ŘKC, za kacířské učení (moder. a agnost. odsouzeny v encyklice Pásti stádo Boží, tuším, že někdy okolo roku 1905).
      Při rozhovorech s věřícími narážím obvykle na neskutečnou propast mezi výše zmíněnými skupinami a klasickými věřícími. Zkusím Vám to přiblížit na Lotovi.
      1. skupina (deis., moder., agnos.) − vždy hledá něco za tímto příběhem. Jakési ponaučení, samozřejmě na tomto případu to mají extrémně těžké. (nedovoluji si Vám navrhnout, abyste si tento příběh skutečně přečetl). Protože hlavní hrdinou je člověk, kterého nemůžeme popsat jiným slovem než dobytek. Ale divil byste se, jak se při vysvětlování tohoto příběhu dokážou zapotit: Nejčastěji hovoří o tom, že to co dělal Lot, bylo špatné, ale všichni ostatní byli mnohem horší (i když je to dost těžko představitelné). V jejich podání tedy udělal Bůh kompromis. Nezachránil nejčestnějšího, ale jen toho nejméně prohnilého. Obvykle jim v rozhovoru ještě trošku přitopím Lotovou ženou. U ní využijí celkový pohled, tedy, že Bible byla napsána, aby vedla malý židovský kmen a, že bylo nutné ukázat v širším kontextu, jak dopadnou ti, kteří neuposlechnou přímý rozkaz Boha. Což je podle mne dobrý argument, jenže když mohou používat širší souvislosti oni, proč bych nemohl já, že? Takže kontruji dětmi. Děti jsou přeci nevinné a na to mi ještě nikdy žádný věřící nedal smysluplnou odpověď.
      2. skupina (klasičtí věřící) − obvykle začíná s tím, jak byli všichni lidé Gomory hříšní a jak si zasloužili smrt. Na to jim říkám, že Bůh je přeci laskavý a milosrdný, jak by mohl potrestat tak brutálně (definitivně) malé ubohé lidičky, kteří pravděpodobně neuměli ani číst, takže si nemohli přečíst desatero. Oni nadnáší, že trestem za hřích je smrt, což ví každý (toto prohlášení pochází od sv. Pavla a nemá to vlastně vůbec žádnou spojitost se Starým zákonem) a, že si to pak v nebi spolu s Bohem vyříkají. (To mi připomíná slavný výrok opata u města Breziérs: Zabijte je všechny, Bůh si je přebere). Poté se obvykle ptám jaký, že to byl Lot vlastně člověk. Věřící začnou používat superlativy. A popisují Lota málem jako ženatého Ježíše. Na to jim převyprávím celý příběh (dělal jsem to tolikrát, že už ho skutečně znám zpaměti) a oni na mně koukají s otevřenou pusou. Jako bych jim ukázal na nebe a oni prvně uviděli Slunce, kterého si nikdy dříve nevšimli. Jsou skutečně v šoku. Někteří mi ani nevěří a myslí si, že jim lžu. Ono to musí vyžadovat opravdu velkou sílu přijmout něco takového. Jenže kam s tím na věřící, buď tedy ztichnou a nemají co říct, nebo mi řeknou, že jsem lhář, přičemž odmítnou jakékoliv výzvy k přečtení tohoto příběhu anebo mne nazvou zarytým ateistou a pošlou shořet do pekel (to se mi stává často).
      Když jsem o tom mluvil s ostatními ateisty tak jsme došli k závěru, že drtivá většina věřících Bibli ani nečetla a jejich víra se zakládá buď na prostředníkovi (knězi, který jistě rád poupraví vybrané pasáže) nebo na subjektivním pocitu (jednou záhadně prozřeli), nebo na pohádkové verzi Bible (Doporučuji animovanou bibli na DVD).
      Otázkou je, máme se stydět za to, že si myslíme, že např. nikdy nedošlo k velké potopě a snažíme se to vysvětlit lidem kteří si myslí, že k ní došlo? Jak bychom mohli? Pokud někdo žije v nevědomosti, na které staví veškeré své názory, které předává a snaží se s jejich pomocí nalákat další ovečky. Jak bychom mohli mlčet? Pokud to zbavíme teologie a posuneme tento příklad do jednoduché matematiky, tak když někdo bude tvrdit, že 2+2=56286321 není správné říci, že se mýlí a že 2+2=4?
      Uvědomme si, že lidé na těchto "chybných výpočtech" zakládají celé své chování. Pokud jim někdo řekne, že gayové jsou špatní. Tak tito lidé je budou skutečně nenávidět. Přestože nikdy žádného gaye nebo lesbičku nepotkali. Toto není hypotéza. Setkal jsem se s člověkem, který mi na otázku ohledně křesťanského proti-potratového terorismu odvětil, že jak vím, že smrt těch lidí nebyla dobrá věc? Někdy z věřících vylezou skutečně strašlivé věci.
      Navíc díky chybným výpočtům ztrácí zcela empatii. Oni milují Boha a věří, že každý kdo tvrdí, že miluje Boha, ho miluje. Ale nejsou schopni cítit dokonce ani pochopit emoční jednání jiných lidí. Vychovávají si "děti" kterým tvrdí, že ateisté někoho nezabijí jen proto, že se bojí vězení (ze stránek Akademie mladých z Frýdlantu nad Ostravicí). To je neskutečné. Podobně jsem hovořil s třemi věřícími (dvě ženy a muž). Stará paní vyprávěla, jak byla nešťastná, že kvůli bolavé noze nemohla jít do kostela. Já a mladší žena jsme soucitně přikyvovali, ale muž se na stařenku obořil, že Bůh nesídlí ve zdech chrámů, ale je všude okolo nás. A nebyl vůbec schopen pochopit, proč je ta paní smutná.
      Vy spíše navrhujete kritizovat pronásledování kacířů, upalování čarodějnic, inkvizici a křížová tažení. V tom byste si, pane doktore nehezky naběhnul. Zvláště římští katolíci používají s oblibou doublethink (pojem z Orwelova románu, 1984), přes který prostě vlak nepojede. Na jednu stranu když mluví o tom dobrém tak se hájí 2 000 lety trvání ŘKC, které jim dává svaté právo na určování toho co je dobro a co je zlo (protipotratoví aktivisté X potrat), a jak celou tu dobu byla církev vždy ta dobrá a morální. Pokud byste začal s něčím menším např. s Librorum Prohibitorum, kontrovali by, že ty knihy nebyly všechny špatné, ale že by mohli všechny ty nevzdělané lidi poplést (jako kdyby církev ani nevlastnila tisíciletý monopol na vzdělání). Pokud přitopíte pod kotlem těžším tématem např. inkvizicí, dostane se Vám výkladu, že Inkvizice byla vlastně dobrá věc, která zabraňovala fanatickým lidem, aby upalovali domnělé čarodějnice (protože čarodějnice neexistují). Vždy se Vám dostane rozumného výkladu, který je ovšem zcela vytržen z kontextu. Pokud ale budete na jakémkoli z těchto bodů trvat a povede se Vám rozdrtit jejich chabou obranu, dostane se Vám jednoho z nejzajímavějších psychologických pohledů u de-facto mentálně zdravých lidí. Tímto pohledem je, (Doublethinkové otočení) že se jedná stejně jen o historii a, že ŘKC je církev 21. století.
      Takže ŘKC je jako chytrá horákyně. Oblečená−neoblečená, obutá−neobutá, prostě jak se jí to zrovna hodí.

      K moderní Evropě.
     Já vím, že to co napíši, nebude asi zrovna přijato s otevřenou náručí, ale je pravdou, že moderní Evropa stojí na Římské a Řecké (Byzantské) kultuře kterou nám vylepšili, doplnili a nedobrovolně zprostředkovali Arabové (1492 Reconquista a dobytí Granady, kdy byli ihned pozváni překladatelé a začali překládat arabské texty). S tím, že tyto znalosti mohly být ihned uplatněny díky Byzantským učencům, kteří uprchli z Byzance před Osmany. Také v té době byla založena první necírkevní knihovna a novoplatónská akademie. No a kde jinde než ve Florencii, což podle mého názoru odstartovalo Renesanci. Také je dobré nezapomínat, že Arabové vlastnili spisky zakázaných autorů, jejichž knihy se v Evropě (díky církvi) pálily.
      Věřím, že tento email může znít více útočně, než jsem zamýšlel. Ale celý tento email vychází ze zkušeností a diskuzí s věřícími. Mohu garantovat, že těch opravdu slušných, umírněných je minimum. A ještě je na ně pohlíženo jako na zrádce víry.
      Ale pokud budete mít přes zimu více času. Přijďte si zkusit diskuzi na osacr.cz nebo i-ateismus.
      A pokud byste o tom pak napsal článek, mohlo by to být velmi zajímavé a poutavé čtení. Samozřejmě na Vás nijak netlačím, jen si myslím, že Váš pohled by mohl být velmi zajímavý.
      S přáním všeho dobrého Adam Válek.

      PS: Přidávám ještě "zajímavé" stránky z druhého břehu:
http://cirkev.wordpress.com/ Svého času tento plátek exkomunikoval Dalíka. Pánové Stodola a Pospíšil prezentují fundamentální katolíky.
http://666info.wordpress.com/ Tohle je stránka pro silnější žaludky. Já osobně nevydržím číst více než půlku jednoho příspěvku měsíčně.
http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/ Toto platí i pro tu nad ní, pokud jste někdy četl protižidovskou propagandu jako např. Protokoly Sionských mudrců nebo ty nacistické kraviny, tak ty jsou v porovnání s těmito stránkami jen deníčkem pro dospívající dívky.

{13.5} Ivan Jordák | 2.11.2012
      Vážený pane Válku,
opravdu se zájmem jsem přečetl Váš dopis. Zatím jsem se nedostal na Vámi doporučené weby, měl jsem dost práce. Ještě v důchodu se přiživuji obhajobami ex offo. Ale o tom psát nechci. Spíš se zmínit o některých myšlenkách, jež jste uvedl.
      Máte jistě pravdu, že řada věřících se neseznámila ani s biblí. Ale vlastně jste dal sám, aspoň tak jsem to pochopil, v tom příběhu staré nemocné paní, která kvůli nemoci nemohla jít do kostela, a byla z toho nešťastná. A reakcí onoho pána, který jí za to „znectil“.
      Mé první seznámení s věřícími, bylo přes mou babičku, která zemřela před více než čtyřiceti lety ve věku devadesáti let. Protože jsem u ní trávíval část prázdnin, dostali jsme se samozřejmě i na otázku víry. Já tehdy dítě a potom v pubertě, ona, jak se říká na sklonku života. Vždy večer, než jsme usnuli, jsme kolem toho vedli nekonečné diskuze. Já po ní, s hloupostí mému věku odpovídající, chtěl důkazy existence boha, a ona mi odpovídala, „člověk, protože je člověk, musí v něco věřit, čím by se jinak lišil od zvířete“. To byl vlastně její jediný argument. Měla několik, už nevím jakých knížek, myslím nyní knih s náboženskou tématikou, a odebírala „Katolické noviny“, vedle běžné beletrie a tisku. Do kostela, aspoň když jsem tam byl, nikdy nešla. Proč, nevím. Vedle toho mi vykládala příběhy z mládí, co u ní bylo konec 19. století. Nebyly příliš veselé, ať už se týkaly jí nebo jejích sousedů na vsi. Vykládala mi i Svatováclavské záložně, která zkrachovala, dnes bychom to nazvali tunelem, a kdo všechno v ní přišel o peníze. Líčila i příběhy ze vsi, poznamenané chtivostí, touhou po mamonu, nebo zase naopak poctivostí a přátelstvím. Když mělo přes noc pršet, nesměl jsem zamykat chalupu, aby se lidé měli kde schovat, až přijedou v noci autobusem. Mohl bych asi pokračovat do nekonečna, ale to jistě není účelem. Postupně jsem nabyl jakési představy, že má nějakou vlastní víru.
      Dalšího svérázného věřícího jsem poznal na vojně, kam přišel na cvičení záložáků. Byl kdysi mnichem, nyní už byl ženatý, ale stále věřící. Jeho krédem byl vlastní prospěch. Existenci boha, ani nehájil ani nepopíral. Říkal, jestli existuje, budu to mít u něj dobré, protože jsem mu řadu let sloužil, a věřil v něj. Pokud neexistuje, tak je to jedno. Jednou jsem se ho ptal, ale že bůh o jeho dvojakosti ví, když se tvrdí, že bůh je vševědoucí. S odzbrojujícím úsměvem se na mě podíval, a řekl, že bůh je ovšem také nanejvýš milosrdný a vše mu odpustí. A přes to, jak se říká, nejel vlak.
      Uvedl jsem tyto dva příklady jen proto, abych zdůraznil rozdílnost i mezi věřícími. Je asi stejná jak mezi ostatními lidmi. Jistě, mohl bych uvést i jiné příklady. Když jsem se při řeči s jedním knězem zmínil o protireformaci po Bílé hoře, stačila tato jediná věta k okamžitému ukončení rozhovoru. Stejně tak, když kdysi večer u ohně, někdo řekl vtip o knězi, odešli ihned příslušníci ŘKC (užil jsem Vaši zkratku). Také, jak uvádíte, jsem slyšel, tyto sračky já nečtu, čtu jen pravou literaturu. A řada dalších. Příkladů známe až, až.
      Přesto si myslím, že přesvědčovat věřící o jejich omylu, když věří, bude bezvýsledné. Napadá mě, že výsledek bude asi stejný, jako když dítě budu informovat o nesmyslnosti pohádky. Ono určitě asi ví, že obři, vodníci, sedmimílové boty neexistují, ale přejí si, aby tomu tak bylo, a přitahuje je i příběh, a spravedlivý konec, aspoň ve většině pohádek. Co s tím?
      Proto si myslím, že je zapotřebí se zabývat projevy tzv. nositelů nebo vykladačů víry, a ne vlastní vírou. Víra má totiž jednu obrovskou výhodu, stačí jen věřit. Není třeba vůbec vědět. Lze jistě popírat v bibli řadu míst. Ale slyšel jsem na to jednou odpověď, která mě dokonale tzv. uzemnila. „Ale vždyť vy jste tam tehdy také nebyl, tak jak můžete říkat, že já čtu v knize nesprávné a vy ve správné“. A do toho se pak zamíchá nějaký astronom, který vypustí teorii o pádu obrovského meteoritu do oceánu a vzniku přílivové vlny, která oběhne zeměkouli, a potopu světa máme tady. Nebo událost cca před sedmi tisíci lety, kdy Středozemní moře se protrhlo do Černého a zvýšilo jeho hladinu nastálo asi o 100 metrů, jestli se dobře pamatuji. Vezmeme-li v potaz blízkost Araratu, Izraele, pak tato legenda má základ ve skutečnosti, aspoň v lokálním významu.
      Připomeňme si Denikena. Jeho příběhy a vysvětlení. Věřil jim sám? Pochybuji. Myslím, že asi ne. Jen se snažil nabídnout téma pro diskuzi. Jenže, jak to s tou diskuzí vlastně je? Jsme ve třetím tisíciletí n. l. Ještě před nějakými sto, možná i padesáti lety, se předpokládalo, že v této době už bude na zemi takřka ráj, a lidé budou žít jak lidé. Zatím jsme svědky pokusů o novou dokonalejší protireformaci. Společnost je bohatší a vyspělejší technicky, a dokonale toho establishment zneužívá. Už nemusí běhat páteři Koniáš, Mateřovský a další po vesnicích, hledat a pálit knihy. Naopak, člověk je zahrnován takovým množstvím informací, že je nestačí vstřebat. Ani nedokáže posoudit, které jsou pro něj důležité, a které ne. Navíc jsou v nich zaretušovány informace, zvané bulvár, které jsou pro vědomí daleko přitažlivější a také lepší na zapamatování. Vezměme si třeba internet. Tvrdí se, zda naleznete všechno, pokud chcete. Ale pokud něco opravdu člověk hledá, nalezne většinou informaci zkreslenou. Na to přijde ovšem jen, když ji má možnost srovnávat s jinou informací. A kde vzít tu. Nebo máme zákon o nezávislém a vyváženém vysílání veřejnoprávní televize a rozhlasu. Několikrát jsem se obrátil na Radu pro ČT a R vysílání, a vždy jsem obdržel odpověď, že Rada neshledala porušení zákona. Výstižným příkladem je stížnost, že existuje pouze náboženské vysílání, ale ateistické nikoli. Odpověď byla, že náboženského vysílání jsou 4 %, zbytek je ateistické. Co s tím? Co s církevními restitucemi a dalšími věcmi? Co s odlukou církve od státu? Co se školstvím, které upadá den ze dne? Ale to už se dostávám hodně daleko od našeho tématu, ovšem jak řekl klasik, vše souvisí se vším.
      Porušil jsem zásadu, jednu stránku a dost, a omlouvám se za to. Věřím, že budu mít nyní víc času, a dostanu se na doporučené odkazy.
      Se srdečným pozdravem JUDr. Ivan Jordák


{12} Martin Marek | 11.09.2012
      Vážený pane Jordáku,
se zájmem jsem četl Vaši kritiku církevních restitucí navrhovaných vládou. Zajímalo by mě, jakou alternativu byste navrhl Vy? Restituce ano nebo ne? Pokud ano, jak? Pokud ne, jak uvolnit blokovanou půdu?
Děkuji za odpověď a přeji pěkný den

{12.1} Ivan Jordák | 12.9.2012
      Vážený pane Marku,
přiznávám, že Vaším dotazem jste mě dostal poněkud do problémů. Nijak podrobně jsem o restitucích nepřemýšlel. Už z toho důvodu, že se vůbec o restituce nejedná, pokud vycházíme z toho, co opravdu restituce jsou, tedy uvedení do původního stavu. Z toho důvodu také vláda předložila zákon o vyrovnání s církvemi, a nikoli restituční zákon. Nechci se nyní vracet k všemu, co jsem uváděl na několika stranách k této věci. Bylo by to příliš obsažné, a patrně bych opakoval, co jsem už uvedl. Proto si dovolím zúžit celý tento problém na, aspoň podle mě, zásadní věci.
      Heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, považuji v tomto případě za více než pochybné, laciné, populistické a demagogické. A to z prostého důvodu, jak můžeme stanovit počátek, kdy začneme zkoumat, kdy a co bylo kým a komu ukradeno? Ten bude každý vidět v jiné době, např. v 9. století, ve středověku, před a po Bílé hoře, po reformách Josefa II, po vzniku republiky nebo po 25. únoru 1948. V životě se nemůžeme dohodnout.
      Proto si kladu spíš otázku, jsou církve potřeba? I když Petr Chelčický před pěti sty padesáti lety došel k závěru, že mezi člověkem a bohem není potřeba prostředníka, tedy církví, uznávám, že přibližně pro čtvrtinu občanů naší země jsou církve stále nezbytné. Dále je tu otázka zachování památek ve formě kostelů, klášterů, kaplí a dalších staveb.
      Proto bych se klonil asi k tomuto závěru. O památky by se měl starat stát, tak jak se stará o jiné, a zároveň i obce, kde je památka umístěna. Co se týká věřících občanů, uspokojení jejich duchovních a náboženských potřeb, řešil bych to zřízením nějakého náboženského fondu, který by byl veden jako veřejně prospěšná společnost. Jeho prostředky by tvořily jednak náhrady za majetek, který byl církvím odebrán skutečně a prokazatelně bez náhrady po 25. únoru 1948 po odečtu státem vynaložených nákladů na provoz církví. Náboženský fond by pak byl doplňován příspěvky věřících tím způsobem, že každý z občanů by mohl určit, na jaký účel bude část jeho daní použita, a dále dobrovolnými příspěvky. Funguje to v řadě zemí, proč by to nemohlo fungovat u nás. Tím by byla řešena i stávající blokace pozemků, protože, pokud za ně náhrada nebyla poskytnuta v minulosti, byla by poskytnuta nyní.
      Vím, že jde zatím o velmi jednoduché řešení, a bylo by vše třeba řádně posoudit a rozpracovat. Ovšem pořád by to bylo rozumnější než zákon navržený vládou, jež se spokojila s předloženým návrhem církví, aniž by zkoumala jeho oprávněnost. Také si myslím, že příslušníci církví by byli určitým způsobem zvýhodněni proti ostatním občanům, kteří mají zájem na jiném uspokojování svých duchovních potřeb a hradí si je sami. Ale vycházím z toho, že v této věci je potřeba dojít ke kompromisu, a tak by stát měl projevit určitou velkorysost. Současný návrh ovšem za velkorysost naprosto nepovažuji, naopak, považuji jej, pokud bude velmi mírný, za nebetyčnou hloupost. Protože jste neuvedl Váš mail, zařazuji odpověď do svého webu.

{12.2} Martin Marek | 13.09.2012
      Vážený pane Jordáku,
i když se s Vaším názorem vzhledem k tomu, jaké jsou zkušenosti s osudem fondů ve státní péči, úplně neztotožňuji, máme zřejmě podobný tok myšlenek. Ale to by asi bylo na delší diskuzi. Děkuji Vám za Vaši odpověď a přeji pěkný zbytek dne
M. Marek mmarek00@seznam.cz

{12.3} Ivan Jordák | 19.09.2012
      Vážený pane Marku,
patrně jsem se nevyjádřil dost přesně, ale neuvažoval jsem o tom, aby náboženský fond byl ve státní péči. Pouze by se řídil zákony našeho státu, jako se řídí ostatně i jiné veřejně prospěšné společnosti, a rovněž firmy a občané. Tedy, pokud se chovají řádně. Nevidím žádný důvod, proč by se církve neměly řídit zákony našeho státu, stejně tak jak zákony státu musí respektovat i v jiných zemích.
      Tento fond by spravoval volený orgán, v kterém by mohl být třeba i zástupce státu, ale s rovnocenným postavením, jako třeba zástupci věřících, obcí, případně i kléru. A tento samosprávný orgán by se o fond staral, jak o nabývání financí, tak i jejich využití a evidenci, a rovněž o další záležitosti, které by mu byly svěřeny. Byla by to jakási, ovšem ve velkých uvozovkách správní nebo dozorčí, případně farní rada. Tedy státní vliv by byl uplatňován pouze zákony, kterými by se tyto fondy řídily, podobně jak nadace, spolky, zájmová sdružení, sportovní kluby, a já nevím co ještě.
      Ono se u nás říká, stát není dobrý majitel, stát nechal rozkrást to a to, stát nás obírá o výtěžky naší práce, stát se nesmí vměšovat do církevních záležitostí a mnoho dalších pejorativ o státu. Nemohu s těmito prohlášeními souhlasit. Pokud si je rozebereme jedno po druhém, už při krátkém zamyšlení vidíme, že za tyto nedostatky není vinen stát, tedy abstraktní organizace, ale politici a úředníci na určitých postech. Proč to jde jinde, a proč to nejde u nás? I když zase naopak, někde je to ještě horší než u nás.
      Ovšem, jedná se stále jen o nápad, pouze o velmi hrubý nástin, jak tuto věc řešit. Bohužel o řešení nemají zájem vůbec politici, kteří mají tyto otázky ve své pracovní náplni. Spokojí se s neobsažnými proklamacemi, a bohužel to stačí, aby byli zvoleni, a z nich pak vybíráni ministři a další vysocí úředníci státu. Je pak tragedií, když některé z nich slyšíme, jak papouškují řadu let naučené fráze, a zřetelně neví vůbec, o co jde. Pouze plní zadání těch, kteří si je najali, ať přímo či nepřímo, vybrali do kandidátek, a postarali se o jejich zvolení. Z těchto a dalších důvodu jsem se více než před rokem rozhodl obrátit dopisem, který jste četl, na parlamentní strany, ústavní činitele, a některé noviny, ale hlavně na občany, prostřednictvím mailu. Tolik asi na vysvětlenou.
      Celou tuto záležitost je stát povinen řešit. Z jednoho prostého důvodu, že se jedná o potřebu části jeho občanů. Nelze k tomu přistupovat dosavadním způsobem, a ponechat řešení církvím, či na druhé straně takovým neumětelům jako je podle mého názoru paní Hanáková nebo pan Benda. Snažím se zaujmout stanovisko, že to nedělají schválně, ale jen se jim věc vymkla z rukou. U církví, zejména římskokatolické, se jedná především a hlavně o majetek. I když ne u všech a velmi si vážím těch čtyřiceti duchovních, kteří se veřejně proti „restitucím“ ozvali. Tedy klér a pravicové politické spektrum se dohodli o převodu majetku. Jak se proslýchá, nemá být vůbec užit pro potřeby věřících, trpících a nemocných, případně na vzdělání, ale stejně jak za středověku pro posílení moci a postavení církve a potřeby, jak se říká těch kluků, co spolu mluví. Proto se mi celá tato věc nelíbí, a z řady dalších důvodů, které jsem uvedl dříve. Zejména, nechápu, proč by, třeba i důvodné potřeby jedněch, měli hradit ostatní občané, a své potřeby si hradit sami. Tady v tomto případě se totiž nejedná o solidaritu, kterou uznávám v případě lidí nedospělých, nemocných, starých a postižených, kterým je povinnost přispět, aby mohli slušně žít. Tady se jedná o přispívání někomu na potřeby, které jen on a jeho názorů zastánci považují za nezbytné. Pak se ptám proč.
      Se srdečným pozdravem Ivan Jordák

{12.4} Martin Marek | 5.10.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
Děkuji Vám za vyjasnění Vaší myšlenky, měl bych několik poznámek.
Zřejmě se oba shodneme na tom,že současný stav, kdy majetek, na který si církve dělají nárok, neslouží nikomu, blokované pozemky brání rozvoji některých měst a státu vznikají v souvislosti se správou tohoto majetku ročně výdaje v řádech stamilionů, je špatný. (současná vláda není první, která se ho snaží změnit, snažila se o to už vláda Miloše Zemana). Ať bude tento majetek svěřen komukoli, vždy to bude lepší než teď, protože dotyčný bude platit daně. Člen NERVu pan Schwarz vyčíslil přínos vyrovnání s církvemi na 28 mld během příštích 50 let (jen pro zajímavost, skutečnost může být samozřejmě úplně jiná).
      Také se shodneme na tom, že část společnosti církve pro uspokojování svých duchovních potřeb stále potřebuje. Píšete, že je třeba přispět nemocným, starým a postiženým, aby mohli slušne žít. Soudím, že speciálně mezi těmito lidmi se najde dost takových, kteří by bez kontaktu s Bohem zprostředkovaným církví a útěchy, která z toho plyne, slušně žít nemohli, tak jako jiný nemůže slušně žít například bez sportu. Také bych podporu církví ze strany státu nechápal čistě jako solidaritu ze které stát nemá jiný užitek, ale jako součást prevence sociálně nežádoucích jevů. Pokud použiji opět analogii se sportem (kde by také nesportující mohli namítat, že stát by neměl sport dotovat, a měli by si ho hradit sportující ze svého), je dokázáno že každá koruna investovaná do podpory sportu se vrátí trojnásobně ve formě prostředků ušetřených za zdravotní péči. O kultuře ani nemluvím. Tedy mi vychází, že stát by se měl zajímat, jestli církve mají z čeho fungovat (což činí - financuje je).
      Souhlasím s Vámi, že argument "vrátit co bylo ukradeno" se dá lehce vyvrátit, a že stejně dobře, jako může historie sloužit jako záminka dát církvi majetek, může sloužit jako záminka vše jí vzít a ješte ji přestat platit. Z pragmatických důvodů, které jsem uvedl výše, si ale nemyslím, že druhá možnost by byla optimální.
      Co se týče úlohy státu jako majitele a správce jakýchkoli hodnot, máte pravdu, že je to zodpovědnost konkrétních úředníků/politiků a nemusí být tedy nutně ke škodě věci. Tito úředníci se ale z principu dostávají do morálního hazardu, kdy rozhodují o hodnotách, aniž by nesli zodpovědnost za své případné pochybení. Každý asi vidí, jak se s tím čeští úředníci vypořádávají, a že to co výborně funguje třeba ve Skandinávii, nemůže bohužel fungovat u nás. Tím, že by byly církve financovány z fondu ať kontrolovaného státem zcela, nebo částečně, církve podle mě nic nezískají, stejně tak jako nevidím nic, co by tím získal stát. Pokud by byly v dozorčí radě takového fondu ještě další subjekty, jako například obce, získali by i tyto nově vliv na církve, aniž by za to něco dávaly. Nemyslím si, že by s něčím takovým církve souhlasily. A souhlasit by asi měly, protože jen řešení, na kterém se obě strany shodnou dobrovolně bude nenapadnutelné a vyřeší vztah církve-stát, doufejme jednou provždy.
      Když to shrnu, vyrovnání s církvemi (odluka od státu, dát jim majetek a tím na ně a jejich věřící přehrát odpovědnost za jejich financování, odblokovat půdu a zbavit se výdajů na její držení) – ANO. Souhlasím s Vámi že otazníky vyvolává způsob jak se s církvemi chce vláda vyrovnat. Určitě by mělo být snahou minimalizovat náklady na vyrovnání. Jakákoli velkorysost není na místě.
      Zaujala mě myšlenka z jednoho fóra, svěřit majetek církvím na dobu dejme tomu 10 let do užívání a po uplynutí této doby je na ně (v případě že na něm budou náležitě hospodařit) převést. Na zajištění toho, aby majetek obratem ruky neprodaly a nepřišly opět s nastavenou rukou, by navíc mohl být využit institut věcného břemene. Zajímal by mě Váš názor jako právníka.
      Na závěr bych rád řekl, že jde pouze o můj laický názor. Vážím si toho, že proti řešení se kterým nesouhlasíte, něco aktivně děláte, na rozdíl od jiných, kterým stačí pouze nadávat. Myslím si ale, že nestačí říct pouze „takhle ne“, ale je třeba říct také „jak to udělat lépe“, protože někdy i špatné řešení je lepší než žádné.
      Se srdečným pozdravem a přáním pěkného dne M. Marek

{12.5} Ivan Jordák | 11.10.2012
      Vážený pane Marku,
děkuji za Váš dopis, ale mám obavy, že sotva dokážu, respektive dokážeme najít řešení této záležitosti. Právě v této věci vůbec nechápu absolutní lhostejnost řadových věřících k celé záležitosti. Možná je to pouze jen má neznalost nějakých aktivit, které mezi nimi probíhají, ale zatím buď bezvýhradně podporují požadavky kléru, nebo, jako oněch čtyřicet, kteří proti takto pojatým restitucím vystoupili, jsou jednoznačně proti. Aspoň tak se navenek mi jeví, že existují jen tyto dva proudy, pominu-li, nevím nakolik vážný výrok bývalého ministra Cyrila Svobody, „pojďme si my věřící hradit tyto potřeby sami“. Protože stojím mimo tuto skupinu občanů, nevím, jak veliká suma je pro zajištění jejich potřeb nezbytná, a rovněž jaká suma je ještě ostatními občany akceptovatelná, pokud by se na její úhradě měli podílet. Stejně tak, co občané, kteří sebe prohlašují za věřící, jsou těm ostatním občanům schopni a ochotni, za to, že oni jim budou pomáhat při uspokojení jejich potřeby nabídnout. Nejde mi nyní vůbec o peníze a o to, aby bylo přihlíženo jen k tomu stále prosazovanějšímu rčení, „co za to“. Ale zmínil jste třeba sport. Zde celkem ochotně souhlasím, aby část výtěžku našich daní, pokud zvolíme tuto formu financování, šla na potřeby dětského, mládežnického a rekreačního sportu. Ovšem už mám zábrany souhlasit s tím, aby z tohoto výtěžku byly poskytovány úhrady sportovním hvězdám. Zde si myslím, že pokud mají sport jako zaměstnání, měli by si vydělávat na své výplaty a potřeby sami, ze vstupného, reklam, sponzoringu atp. Obdobně se dívám třeba na hasiče, s tím rozdílem, že je třeba hradit i potřeby a mzdy profesionálů hasičů, protože svou činnost vykonávají v zájmu ostatních občanů. Pak zmíním třeba rybáře, myslivce nebo herce – ochotníky, opět si převážně hradí svou činnost sami, částečně sponzoringem a rovněž i ze vstupného nebo prodejem např. části ulovené zvěře. Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Je tedy možno v zásadě zaujmout dvě stanoviska. Církve budou fungovat obdobně jako jiné dobrovolné či zájmové organizace, nebo budou mít určitým způsobem výsadní postavení. Pro oba způsoby existuje desítky důvodů pro a proti, ale také otázek proč.
      Já osobně se kloním k prvnímu způsobu, tedy aby byly církve na tom stejně jak jiné zájmové a dobrovolné organizace. Protože pro výsadní postavení nevidím důvody, které by tuto výlučnost obhájily. Nechci nebo nemohu nyní na několika stranách rozvádět všechny, ale v podstatě z mnoha funkcí, které kdysi církve měly, zůstává prakticky jen uspokojování duchovních potřeb věřících, a za tímto účelem jim zabezpečit možnost se shromažďovat, provádět pro ně potřebné úkony, a vzdělávat a vychovávat ty, kteří pro ně budou jednak tyto úkony provádět, budou jim přednášet a kázat a také budou vše organizačně zajišťovat. Je to, připouštím, velmi zjednodušující pohled, ale mám za to, že odtud by se mělo asi vycházet, a ne od konce.
      Co se týče Vaší zmínky o věcném břemenu a předání majetku na zkoušku ke zjištění, zda budou církve schopny řádně hospodařit, mám k tomu asi toto.
      Věcné břemeno slouží jako právní důvod, který nějakým způsobem omezuje vlastníka nemovitosti a ukládá mu povinnost umožnit na nemovitosti, kterou má ve svém vlastnictví, výkon práva někoho jiného. Buď něco trpět, např. průjezd nebo průchod po části svého pozemku. Nebo se něčeho zdržet, např. užívání části svého pozemku, protože přes něj vede elektrické vedení, nebo části své budovy, protože ji užívají jeho rodiče. Nebo něco konat, např. poskytovat služby jiné osobě (nákup zboží, odvoz k lékaři atd.). Nechápu tedy příliš, jakým způsobem by se dalo využít při předání majetku na zkoušku, zda církve umějí hospodařit a zda majetek nechtějí pouze, aby jej mohly prodat nebo převést na jiného. Pro tento důvod by bylo asi lepší volit právo zpětné koupě nebo předkupní právo atp. Ale to je věc názoru.
      Ovšem pro tento prodej, nazvěme ho tedy prodej na zkoušku, nevidím v zásadě důvod. Jednak si myslím, že církve patrně hospodařit umí. Jednak otázka doby tohoto prodeje, zda na 10, či 20 let, je asi pro církve, vzhledem k době jejich trvání, věcí absolutně nepodstatnou. Potom je otázkou, kdo bude posuzovat jejich způsobilost hospodaření. Ale hlavně jde o to, že tímto prodejem se uzná nárok církví na majetkové vyrovnání, a ten zatím je hodně pochybný, aspoň v navrženém rozsahu.
      Nechci už dál rozvádět tento, beztak dlouhý, dopis. Ale tady si myslím, že vlády ČR, zejména poslední, zcela selhaly. Místo starosti vrátit církvím majetek, se měly zabývat způsobem, jak zabezpečit dlouhodobě občanům jejich duchovní a náboženské potřeby. Ale to by jim muselo jít o občany, a tuto zemi, nikoli o majetek toho nebo onoho. To je však, obávám se, nad jejich chápání.
      Se srdečným pozdravem Ivan Jordák.

{12.6} Martin Marek | 12.10.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
děkuji za Vaši odpověď. Já nejsem zrovna "muž pera", a minule jsem se vyjádřil zřejmě dost zmatečně, tak bych zkusil ještě jednou osvětlit v čem si nerozumíme.
      Když začnu od začátku, tak církev nárokuje po státu majetek. Myslím že je zbytečné řešit, jestli oprávněně nebo ne - o tom nikdy shoda nebude, shodli jsme se na tom, že historii je možné ohnout, jak je zrovna potřeba (argument vrátit, co bylo ukradeno je úplně mimo), takže asi nemá moc cenu v ní pátrat. Fakt je ten, že na začátku 90. let stát ten nárok bohužel(nebo bohudík, jak kdo chce) uznal a sporný majetek zablokoval (jako první fázi vyrovnání, k druhé už nedošlo) Takže je tu stav, kdy stát má výdaje z toho, že ten majetek drží, ztrácí potenciální daňový příjem, brzdí se rozvoj některých obcí, nevznikají pracovní místa co by mohla, atd. Takže špatně.
      Variantu vzít to uznání zpět a majetek prohlásit za státní považuji kvůli riziku mezinárodního soudního sporu (to je první důvod) za neschůdnou (tady mám trochu pocit že Vy ne). Tedy jediná cesta ven z problému je nejspíš s církvemi se nějak dohodnout a vyrovnat. Taková dohoda proběhla, oba se shodneme na tom, že by mohla být pro stát mnohem výhodnější. Já jen říkám, že je potřeba najít lepší řešení, protože když se spokojíme s tím, zablokovat toto špatné, tak neřešíme problém co stát má a který ho může časem stát mnohem víc prostředků, než vyrovnání co navrhuje vláda.
      Druhý důvod, proč bych za sebe to uznání církevních nároků nebral zpět, je že by se tím zablokovala možnost dokončit odluku církví od státu. Pokud jim stát nedá možnost uživit se vlastní výdělečnou činností, tak je buď bude muset financovat (což ho stojí každý rok přes miliardu korun a s čímž má mnoho lidí problém), anebo je nechat zaniknout. To druhé řešení se mi zdá horší. Máte pravdu, že stát nakládá s církvemi jinak než se zájmovýmy spolky, jako jsou myslivci, rybáři apod. i že z funkcí církve zbylo v podstatě jen uspokojování duchovních potřeb věřících. Pro mě i jen tato jedna (ale podstatná a důležitá) funkce církví stačí, aby ten různý přístup ospravedlnila. Protože uspokojit duchovní potřeby co nejvíce lidí (nejen věřících, pro některé lidi může tuto funkci plnit psycholog, pro jiné kultura, pro jiné třeba něco úplně jiného)je potřeba nejen z důvodů solidárních, ale i proto, že se to vyplatí i z finančního hlediska. Tento můj názor samozřejmě nemusíte sdílet, ale nestálo by právě proto za to, nechat starost o zajištění prostředků na svoje fungování na ní? Psal jste že souhlasíte s financováním mládežnického sportu, ale ne vrcholového, já bych třeba radši než na léčbu kuřáků alkoholiků a drogově závislým, kteří si problémy přivodili sami, pomohl jiným nemocným. Tento problém "solidarity z donucení" by v případě církve to vyrovnání vyřešilo.
      Na závěr k tomu řešení, co jsem navrhoval já. Jedním z důvodů, proč je kritizován vládní návrh vyrovnání, je obava že církev místo aby na něm hospodařila a zajistila tak péči o věřící nabytý majetek obratem ruky prodá/předá "developerům" apod. Kdyź uvedu přehnaný příklad, z kostela, do kterého je věcným břemenem umožněn vstup komukoli, není možné udělat hotel. Les, do kterého je umožněn vstup komukoli a ve kterém se nesmí stavět není možné vykácet a postavit na jeho místě továrnu. Jde o to, učinit ten majetek pomocí věcných břemen nepoužitelný pro jiné použití, než pro jaké je určený a tím neatraktivní pro jiné subjekty.
      A ta doba 10 let je sice krátká pro církve, ale ne pro spekulanty. Zároveň by umožnila zjistit, jestli na tom majetku co církev nárokuje hodlá doopravdy hospodařit, nebo předem ví že ho prodá (jak se proslýchá). Zároveň by to poskytlo zpětnou vazbu, jestli takto můžou církve fungovat, jestli byl rozsah vyrovnání přiměřený atd. Vy říkáte vyrovnání na zkoušku, což je přesné. Okamžitý pozitivní efekt v některých oblastech, ale pokud by to bylo nefunkční, šlo by to vzít zpět. Nechci Vás samozřejmě přesvědčovat že toto je to pravé východisko, jen jsem chtěl objasnit jak jsem to myslel.
      Zdravím Vás a přeji pěkný den M. Marek

{12.7} Ivan Jordák | 14.10.2012
      Vážený pane Marku,
děkuji za Váš dopis. Nemíním se přít, protože, jak dobře uvádíte, každý má nějaký názor, a ten velmi těžko mění. Zejména v mém věku, táhne mi na 70 let. Ale na osvětlenou toho, co jsem uváděl.
      Píšete s podivem, že si nedělám starost ohledně sporů před mezinárodními soudy. Skutečně si ji nedělám. Pokud nedojde k uzavření dohody, která je nyní vládou navrhována, s církvemi, tak žádný mezinárodní soud nemůže do této věci zasahovat. Mezinárodní soud jako takový, vyjma ve Štrasburku a v Haagu, žádný neexistuje. To je další lež naší vlády, církve a novin, kterou se mají občanům odůvodnit „církevní restituce“. Je platným zvykem, že při uzavírání mezinárodní smlouvy se uvede i ve smlouvě, právem kterého státu se tato smlouva bude řídit, a který soud ji bude rozhodovat, popřípadě, zda se dá rozhodcům, a jak se tito určí. Pro příklad uvádím velmi zjednodušeně, jak se to asi píše: „smluvní strany se dohodly, že tato smlouva se bude řídit občanským zákoníkem ČR nebo třeba Rakouska, a spory předloží k rozhodování civilnímu soudu ve Vídni, v Paříži, atd.“ Pokud tato smlouva není uzavřena, nebo v té smlouvě není obsažena shora uvedená právní doložka, platí, že žalovat se musí u soudu, kde má žalovaný sídlo. Tedy církev, pokud by nás chtěl žalovat stát Vatikán, by nás musela žalovat v Čechách u českého soudu, a my obráceně ve státě Vatikán. To tehdy, pokud by v té dohodě o restitucích byl zahrnut i Vatikán. Pokud ne, tak by to vše probíhalo u nás. Do Haagu se nemohou odvolat, protože tamější soud se tím nezabývá. Do Štrasburku také ne, protože jsme přijali pravomoc tohoto soudu až v roce 1992, a tak případy, ke kterým došlo před tímto uznáním, tento soud nemůže soudit, a již se v několika případech takto vyjádřil a návrh žalob řady našich lidí na stát pro nějakou událost před tímto rokem odmítl. Jinak to ale bude, pokud dojde k uzavření dohody s církvemi nyní. Potom by se skutečně rozhodovalo u soudu ve Štrasburku, jako konečné instance. Už i pro tento důvod je nebezpečné uzavírat nějakou dohodu nyní, a je i otázka práva, kterým se tato dohoda bude řídit. Je tragedií našich představitelů, že jdou klidně na cizí právo, což pak náš stát znevýhodňuje. Obdobně doporučuji si přečíst rozhodnutí Ústavního soudu, o kterém vláda a hlavně církve vyloženě také lžou. On totiž vůbec neuložil vydat církvím majetek, snad to stačí pro základní orientaci.
      Naopak hrozí spory, které budou probíhat určitě, pokud se přijme tento zákon a uzavře dohoda s církvemi, a to od restituentů. Těm pak vznikne právo domáhat se z titulu porušení rovnosti před zákonem a při restitucích dalších náhrad. Zejména se bude jednat o právnické osoby, které nebyly uspokojovány vůbec, vyjma těch zahraničních. Tolik asi k této otázce.
      Co se týče té ochrany věcným břemenem, obávám se, že bude absolutně neúčinná. Zejména, jestli bude platit nový občanský zákoník od roku 2014. Takto se nedá nějaké právo udržet. Bohužel jsme toho stále častějšími svědky. Řada věcí je chráněna památkově nebo z hlediska životního prostředí, a víte sám, jak to dopadá. Bohužel tu musím použít citát, který je stále platný: „právo je vůle vládnoucích, povýšená na zákon“. Tedy pokud bude mít možnost za náš stát uzavírat dohodu s církvemi pan Marek Benda a pan Kalousek uvádím příkladem, dopadne to zcela jinak, než když bude tuto dohodu uzavírat třeba pan Sobotka a Filip. To jen tak krátce.
      Opravdu, jsem přesvědčen, že nelze než začít pro tento účel od počátku a jinak. Absolutně nemohu souhlasit s tím, aby církve, respektive věřící, byly zvýhodněny proti ostatním. Není k tomu žádný rozumný důvod.
      Se srdečným pozdravem Ivan Jordák

{12.8} Martin Marek | 19.11.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
po delší době se vracím k našemu rozhovoru. Omlouvám se, že jsem neodpověděl dříve, ale chtěl jsem ještě něco načíst a nedostával se mi na to kvůli práci a rodině čas.
      Děkuji Vám za postřeh ohledně přijetí pravomoci soudu ve Štrasburku až po přijetí zákona 229/1991, to jsem si neuvědomil. Na Vaši radu jsem se seznámil s judikaturou Ústavního soudu ve věcech církevních restitucí. ÚS samozřejmě výslovně neuložil vládě vydat církevní majetek, ale ve svých nálezech:
1. konstatoval, že stát musí splnit závazek vydat restituční zákon a současný stav, kdy ten zákon po dvaceti letech pořád ještě neexistuje, označil několikrát za protiústavní – doslova za "nepřípustnou legislativní libovůli";
2. zamítnul návrh na zrušení "blokačního paragrafu";
3. soudům uložil rozhodovat o restitučních žalobách církevních právních osob podle obecných právních principů, aby protiústavní absenci zákona překlenuly.
      Ještě bych ocitoval z právních závěrů nálezu ÚS 9/07 dva odstavce, které se týkají naší dřívější debaty:
      "I z mezinárodní komparace plyne reflexe specifické role církve ve společnosti. Historická role církví ve společnosti a na veřejnost orientovaný charakter jejich činností je do jisté míry odlišuje od jiných fyzických či právnických osob a zároveň umožňuje jejich komparaci – co do požadavku nezávislosti na státu – s místními samosprávami (obcemi), které jsou jako celky rovněž neoddělitelné od individuálního práva občana na sebeurčení."
      "Současný stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy je stát v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví a náboženských společností, navíc bez zjevné vazby na výnosy ze zadržovaného historického majetku církví, tak ve svých důsledcích porušuje čl. 16 odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením a tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů, a zvláště pak čl. 16 odst. 2 Listiny, a to v hospodářské složce církevní autonomie."
      Pokud to dobře chápu, tak ÚS dal církvím možnost, domáhat se majetku u našich soudů, takže moje předchozí obava z mezinárodního sporu je skutečně nesmyslná – takový spor vůbec nemají zapotřebí. Pokud je nižší soud vázaný právním názorem soudu vyššího (a ÚS dal svoje stanovisko jasně najevo) tak mají církve zřejmě dost velkou šanci nárokovaný majetek vysoudit (a tady se naskýtá otázka, jestli je lepší dohoda, nebo živelná restituce). Psal jste, že není důvod zacházet s církví jinak než s mysliveckým spolkem, nebo že nezávislost a svoboda nesouvisejí s majetkem a navíc Petr Chelčický hlásal, že není třeba prostředníků mezi člověkem a Bohem. Jak jsem psal již dříve, Vaše názory respektuji a nemám rozhodně ambice je měnit, ale ÚS se přiklonil k opačnému názoru. V morální nebo filozofické rovině to nic neznamená. V té praktické ano. Utvrzuje mě to, že je potřeba se s církvemi dohodnout (netvrdím že zrovna tak, jak se dohodla vláda − i když s ohledem na postoj ÚS a církví jí asi velký manévrovací prostor udělat to jinak nezbyl).
      Co se týče ochrany věcnými břemeny, nebudu se přít, snad jsou nějaké lepší alternativy.
      Se srdečným pozdravem M. Marek
P.S.
Omlouvám se, protože k našemu rozhovoru to nepatří, ale četl jsem Vaši diskuzi s panem Válkem a nedá mi to, abych do něj na tomto místě trochu nerýpnul. Už jen označení něčí jakékoli VÍRY jako omylu se mi zdá být logickým nesmyslem (navíc ateismus v jeho podání není víře úplně nepodobný), ale vysloveně mě pobavila stať, kde pisatel kritizuje věřící, že si ani nepřečetli Bibli a diví se, jak Bůh mohl potrestat obyvatele Gomory, "kteří pravděpodobně neuměli ani číst, takže si nemohli přečíst desatero". Pane Válku, za Gomory desatero ještě neexistovalo!

{12.9} Ivan Jordák | 21.11.2012
      Dobrý den, vážený pane Marku,
chápu, že člověk v produktivním věku má méně času než starobní důchodce. Respektive času má stejně, ale je nucen jej jinak využívat. Co se týče Vaší poznámky v dodatku dopisu ohledně víry či nevíry, beru ji jako každou jinou. Asi žádná strana těchto protipólů nedokáže přesvědčit tu druhou. Proto se snažím také otázce víry vyhýbat, i když lze o ní vést jistě nekonečné diskuze, ale právě jen ty nekonečné. Velká část zastánců opačného názoru si myslí, že ta druhá strana je o něco ochuzena. Už i z tohoto důvodu se snažím rozlišovat víru, náboženství a církevní organizaci, co jsou pro mě tři dost rozdílné věci. K poznámce o Lotovi a desateru. Nevím, proč bych měl vymazávat Vaši poznámku. Je Vaše, nikoli má. Je faktem, že o Lotovi pojednává první kniha Mojžíšova, o desateru druhá. Tedy, bereme-li bibli tak, že zapsané v ní události šly chronologicky za sebou, a pokud jsem nic nepřehlédnul, máte na toto upozornění zřejmě nárok. Berte to, jako názor laika, který si vše musel osvěžit znovu nahlédnutím do bible. Ale nechci tuto věc příliš rozebírat, a i Vy jste to uváděl jako exces. Při této příležitosti mi ale není jedna věc jasná, co vlastně porušili lidé, když jim vyjma zákazu jíst ovoce ze stromu poznání, jiný zákaz nebyl dán, myslím zpočátku. Uvádím, že je to laický názor člověka, který hledal a nenalezl odpovědi, proč bůh trestal zmatením jazyků, proč potopou a proč zkázou Sodomy a Gomory, když lidem nebylo řečeno, co je a co není zakázané nebo co mají dodržovat. Dále pak po potopě došlo ke smíření, jehož symbolem byla duha, a náhle je všechno jinak a dochází k událostem v Sodomě a Gomoře.
      Ale abych se vrátil k našemu problému, který se týká spíš „církevních restitucí“. Nemohu se ztotožnit s Vaším výkladem rozhodnutí ÚS. V první řadě platí vždy jeho rozhodnutí, stejně i každého jiného soudu, jako celek, a to ve výrokové části, a nelze brát odděleně od ostatního tu část, která mě nebo někomu jinému vyhovuje. Stejné je to s Ústavou a její nedílnou součástí Listinou základních práv a svobod. Pro ilustraci uvádím celý, tolikrát vzpomínaný čl. 16:
(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
      Výkladem některého z odstavců samostatně dojdeme patrně k jiným závěrům, než pokud je budeme brát jako celek, a rovněž pokud je budeme vykládat ve spojitosti s dalšími články celé ústavy. Schválně neuvádím výklad, ke kterému se kloním, abych žádným způsobem neovlivňoval.
      Pokud se týká vzpomínaných rozhodnutí ÚS, dovoluji si upozornit, že ÚS nerozhodnul, aby stát vydal majetek církvím, co ÜS ani nepřísluší, ale aby už konečně rozhodnul, jak se s tímto problémem vyrovná. Tedy zjednodušeně, neříká „vydej“, ale říká „rozhodni, zda se bude nebo nebude vydávat, a pokud ano, tak kolik a komu a proč“. To je dost podstatný rozdíl. Podle čl. 87 má ÚS pouze tyto pravomoce
      (1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
      (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.
      Tedy ÚS rozhoduje vždy po věci, a nemůže rozhodovat před věcí, nebo dokonce ukládat, jak má být rozhodnuto o věci, o které rozhodnuto dosud není. Ani o věci, o které rozhodnuto je. Zde pouze může věc zrušit a dát k novému projednání, pokud je v rozporu s ústavou. Sice je určitým faktem, jak říká prezident Klaus, že se ÚS snaží stát třetí komorou Parlamentu. Ale pro to nemá nikde oporu.
      Jak uvádíte dva odstavce z rozhodnutí ÚS č. 9/07, tak jsem je hledal, ale pod tímto číslem jsem našel úplně jiné rozhodnutí, a dovoluji si je uvést celé:
------
      Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila a Jiřího Nykodýma, o návrhu Královské kanonie premonstrátů, Strahovské nádv. 1/132, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Klímou, advokátem v Praze 1, Hradčanské náměstí 12, na přistoupení navrhovatele jako vedlejšího účastníka v řízení sp. zn. Pl. ÚS 9/07 o návrhu skupiny senátorů na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, takto:
Návrh se odmítá. /toto je výroková část/
Odůvodnění:
      Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 22. září 2009, se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud připustil jeho přistoupení v postavení vedlejšího účastníka, a to do řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 9/07, jehož předmětem je návrh skupiny senátorů na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Navrhovatel tvrdí, že se cítí touto záležitostí významným způsobem dotčen a na výsledku řízení v této věci má legitimní právní zájem.
      Navrhovatel uvádí, že byl úspěšným účastníkem řízení ve věci ústavní stížnosti I. ÚS 663/06 a že v tomto nálezu Ústavní soud část své argumentace spojil v jeho prospěch s konstatováním závěru, který je shodný s názorem skupiny senátorů ve věci Pl. ÚS 9/07, totiž že dlouhodobá nečinnost Parlamentu porušuje Ústavu a Listinu základních práv a svobod. Navíc připuštění navrhovatele jako vedlejšího účastníka je též v zájmu veřejném, neboť se v řízení jedná o případné zrušení právního předpisu, čili o akt všeobecné a celostátní důležitosti. Odvolává se přitom rovněž na možnost subsidiárního použití § 93 odst. 1 a 2 o. s. ř. s odvoláním na odbornou publikaci Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu. Praha: ASPI 2007, s. 232-4.
      Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není přípustný. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), výslovně upravuje situace, za nichž v řízení před Ústavním soudem mohou vystupovat též vedlejší účastníci řízení. To platí rovněž o účastenství v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, které již svou povahou vylučuje, aby v řízení jako účastník nebo vedlejší účastník vystupoval někdo jiný, než komu zákon o Ústavním soudu výslovně takové postavení přiznává. V tomto případě však situace, kterou předvídá § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nenastala a § 69 zákona o Ústavním soudu není v případě navrhovatele použitelný (v podrobnostech Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2007, s. 406–410 a tam uvedená judikatura Ústavního soudu). Okruh účastníků řízení podle § 64 až § 71 zákona o Ústavním soudu je jednoznačně vymezen, proto účastenství (byť i vedlejší) jiných než tam uvedených osob nepřichází v úvahu, když v dané věci se jedná o abstraktní kontrolu ústavnosti objektivního práva.
      Vzhledem k tomu, že návrh na přiznání vedlejšího účastenství není návrhem na rozhodnutí ve věci samé, bylo o něm rozhodnuto postupem podle § 43 odst. 2 písm. b)ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v návaznosti na čl. 1odst. 2 písm. c) Sdělení Ústavního soudu č. 202/2009 Sb. tak, že se jedná o návrh, který zákon o Ústavním soudu nepřipouští.
      Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu
-----
      Protože připouštím, že pod touto sp. zn., pokud je doplněna nějakým dalším číslem nebo písmeny, mohou být i další rozhodnutí, tak Vás prosím, kdybyste mi mohl poslat obdobným způsobem, jak já nyní Vám, celé rozhodnutí.
      Další věcí jsou žaloby církve u obecných soudů. Musím upozornit, že ty dávno probíhají. Tedy církve, zejména Římskokatolická, jich podaly řadu. V podstatě nejznámější byl spor o chrám sv. Víta, ale vedle toho byly i další. Tedy nikdo nečekal na nějaké rozhodnutí ÚS, ale soudní pře se vedou neustále.
      Následně zmiňuji komparace. S kým se budeme srovnávat. Já bych chtěl třeba Francii, jiný Německo, další Polsko, a někdo třeba Vatikán.
      Poslední, máte pravdu, že poměr státu a církví je třeba řešit. Ovšem způsob, který navrhla vláda, podle mě, a nejen podle mě, není jen špatný. To by se dalo novelami, i když u nás je to už příšerné, změnit. Ale tento návrh přímo porušuje právní zásady. Totiž dává se někomu, aniž by byla zjištěna oprávněnost jeho nároku. A protože vláda se skládá většinou z lidí, kteří nejsou příliš odvážní, tak tam hází rozhodování na soudy. Tedy oprávnění podají žalobu u soudu, a ten rozhodne, zda ano či ne. Přitom je vyvíjen na soudy tlak, aby říkaly ano. Třeba těmi odkazy na rozhodnutí ÚS, které neudělal nebo vyhrožováním mezinárodními soudy apod. Proto je ten zákon špatný. On nic neřeší, on chce církvím jenom nalít majetek, který církve jako celek neměly, ani nebyl skutečnými vlastníky. Dovoluji si uvést starou zásadu římského práva „vlastník je ten, kdo má věc ve své držbě, je oprávněn s věcí nakládat jakýmkoliv způsobem, a brát si s ní a užívat její plody“. To církev neměla, jako celek už vůbec.
      Omlouvám se za délku mé odpovědi. Kdysi jsem se zařekl, že maximálně jednu stranu, ale nyní jsem se rozepsal příliš, a přesto jsem nedokázal uvést všechno.
      Se srdečným pozdravem JUDr. Jordák

{12.10} M. Marek | 26.11.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
děkuji za Váš dopis. Nejprve krátce k mému dodatku ohledně víry. Opravdu nechci nikoho o ničem přesvědčovat. Souhlasím s Vámi, že víra, náboženství a církev je něco úplně odlišného. Plně chápu výhrady pana Válka ke katolické církvi. O ní a jejích světlých i temných stránkách se dá jistě dlouze diskutovat. Co mě ale přijde zbytečné, je přesvědčovat kohokoli o nesprávnosti jeho víry. (Což církve dělají často také a neprovokuje mě to o nic méně). Už z principu, proto že je to víra, nelze její správnost ani potvrdit, ani vyvrátit. Kdyby to šlo, nebude to víra ale fakt. Smyslem mojí poznámky bylo pouze vzkázat panu Válkovi, že by mu slušelo více tolerance, a že když chce argumentovat Biblí, tak by si ji měl napřed přečíst (tady vsuvku, o chronologii snad nemůže být pochyb,události na sebe navazují, navíc Mojžíš, který přinesl desatero, byl potomkem Lotova strýce). Křižácké výpravy a pálení čarodejnic s VÍROU nesouvisí vůbec.
      Co se týče Vaší otázky za co byli obyvatelé Sodomy a Gomory potrestáni, opět Vás nechci o ničem přesvědčovat nebo hájit Boha, ale napadá mě, že nebyli trestaní za porušení nějakého pravidla ale za to, že dělali špatné věci. A špatné věci jsou špatné i když to není výslovně nikde napsané. Podle Bible navíc Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, z čehož by se asi dala odvodit nějaká orientace v tom, co je dobré a špatné (Kain taky věděl, že bylo špatné když zabil Ábela, vraždu nebo krádež koneckonců odsuzují i budhisté, muslimové, ateisté a vůbec všichni). Jak říkám, je to jen nápad, jistě to lze vyvracet. Už jen, když (nejen) v naší ústavě je zakotvený princip, že co není zákonem zakázáno, je povoleno... Ale to jsme odbočili od původního tématu.
      Hledal jsem ty dva odstavce, co jsem citoval, na webu ÚS a také jsem je nenašel. Ta citace je z dokumentu "Přehled judikatury ÚS-majetkové nároky církví" od paní soudkyně Janů (zasílám na Váš e-mail). Jak jsem řekl, nemám vůli ani čas, probírat se podrobně nálezy ÚS apod., takže jsem čerpal z již "předžvýkaného" přehledu a spokojil se s porovnáním s přehledy od jiných autorů. Předpokládal jsem, že ty odstavce byly součástí oficiálního dokumentu, čímž si teď nejsem úplně jistý, takže se tímto omlouvám. V tom nálezu jsem ale našel jiný odstavec, který to shrnul snad ještě lépe a ten bych citoval:
      103. Na tomto místě Ústavní soud shrnuje, jakkoliv to nyní není přímým předmětem ústavního přezkumu, že model tzv. hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností, pokud by byl pojímán jako plnohodnotná alternativa k vypořádání historického majetku církví a náboženských společností, není dostatečnou zárukou svobod plynoucích z čl. 16 odst. 1 Listiny, zvláště pak nezávislosti (dotčených) církví a náboženských společností na státu podle čl. 16 odst. 2 Listiny. Pro správné pochopení těchto úvah je nutno zdůraznit, že Ústavní soud nyní neprovádí ekonomickou analýzu nároků oprávněných církví plynoucích ze zákona č. 218/1949 Sb. v poměru ke skutečnému plnění státu, nýbrž hovoří obecně o mechanismu, kdy je to výhradně stát, který dotčeným církvím a náboženským společnostem zákonem přiznává řadu titulů tzv. hospodářského zabezpečení, zároveň však de facto sám určuje, jaká celková částka na tyto výdaje bude vynaložena, čímž prakticky jednostranně rozhoduje o míře ekonomické závislosti dotčených církví a náboženských společností na státu.... (následují odkazy).
      Souhlasím, že je třeba dát to do kontextu, a přiznávám, že jsem ten nález jen projel a nestudoval ho podrobně. Na mě to na základě mého omezeného poznání působí dojmem, že ÚS uznává nároky církví, a když je neuspokojil stát, tak jim dal prostředek, jak je vymáhat u obecných soudů. Posílám Vám na mail jak přehled judikatury, tak nález 9/07, když budete mět čas se tím zabývat, rád se nechám poučit o opaku.
      Na závěr píšete "dává se někomu, aniž by byla zjištěna oprávněnost jeho nároku." Jak říkám, na mě to působí, že i když ÚS nenařídil majetek vydat (což jak sám píšete ani nemůže) tu oprávněnost uznal. Hlavně si ale myslím, že je nutné být pragmatický, že je lepší dát třeba i někomu, kdo nemá na majetek právo, než majetek nechat ležet ladem ke škodě všech, kór když je možnost zároveň tím dokončit odluku církví od státu. Jenom si myslím, že by to šlo udělat i pro stát výhodnějším způsobem.
      S přáním pěkného dne M. Marek.

{12.11} I. Jordák | 2.12.2012
      Vážený pane Marku,
se zájmem jsem četl Váš dopis. Budu asi zde odpovídat déle, než obvykle. Zároveň, kde to bude možné, zachovám pořadí, jak je uvádíte Vy.
      Souhlasím s Vámi, že křižácké výpravy a pálení čarodějnic nesouvisí s vírou. Pouze si dovoluji doplnit s vírou opravdovou, s vírou v pojetí třeba Petra Chelčického, Jana Husa nebo M. L. Kinga, abych uvedl příkladem určitou představu. Ovšem jiné je to tehdy, kdy je víra pouze proklamovaná, a slouží vlastně jen jako živnost. Ale to se nakonec netýká, pokud budeme spravedliví, jen církve římskokatolické, ale i dalších vyznání a nejen náboženských. Byl jsem velmi překvapen asi před deseti lety, kdy se ptala nějaká redaktorka arcibiskupa Graubnera, zda bude rehabilitován děkan Lautner, upálený v souvislosti s čarodějnickými procesy v Šumperku a okolí. Pan arcibiskup jí v 21. století odpověděl, že ne, že se přece k čarodějnictví sám přiznal, a tedy, jak z této odpovědi vyplývá, byl asi odsouzen právem. Přitom stačilo, kdyby si nechal zavolat vlastního archiváře, aby mu našel Lautnerův dopis před smrtí arcibiskupovi do Olomouce, kde Lautner píše, že se přiznal pouze na mučidle, protože nedokázal už dál snašet bolesti. Podobně mě udivil politik a křesťan Václav Benda, který u nás vítal generála Pinocheta s odůvodněním, že kdybychom ho tu měli, respektive podobného v roce 1948, určitě by neváhal armádou a tanky zasáhnout a mohli jsme tu mít údajně demokracii. Vlastně, pokud vím, byl církví z těch, které sprovodila ze světa, plně rehabilitován pouze jediný člověk. Šlo o Janu z Arcu, kterou 1431 upálili, a 1920 byla prohlášena za svatou. Co se týká nás, došlo pouze k omluvě za upálení M. Jana Husa papežem Janem Pavlem II. K jeho rehabilitaci nedošlo, a pokud jsem dobře rozuměl jednomu členu komise, kterou jmenoval ještě Jan Pavel II., ani nedojde. Přes tyto excesy, nebo možná právě kvůli nim, se snažím rozlišovat mezi vírou a církevní organizací. Máte asi absolutní pravdu v tom, že pokud má někdo opravdu víru, je zbytečné ho přesvědčovat, protože víra se s fakty neslučuje.
      Co se týče božích trestů před desaterem, sám uvádíte, že co není zákonem zakázáno, je povoleno. Potom tento princip musí platit i zde, tedy v době, kdy došlo k zmatení jazyků, potopě atd. Trest za dělání špatných věcí, pokud lidem nebylo řečeno a vysvětleno, že jsou špatné a čím jsou špatné, neměl být ani udělen, ani vykonán. Vycházím ze staré zásady trestního práva, že není trestné jednání, pokud je za trestné nepovažuje trestní zákoník. Vyjádřeno lapidárně – není trestu bez zákona. Další věcí je vůbec obecně otázka, který čin je špatný? Pohled na zlo a dobro se mění jednak dobou, kdy žijeme, a jednak místem, kde žijeme. Někteří tvrdí, že právo je vůle vládnoucích, povýšená na zákon. Jiní, že právo jsou obecně uznávaná pravidla, podle kterých lidé žijí. A jistě by se dala najít řada dalších tvrzení, jako vůle boží, dědictví po předcích atd. Určitě se velmi těžko domluví třeba Čech s příslušníkem kmene Borroro v Amazonském pralese, co je vlastně správně. On se totiž těžko domluví i Čech s Čechem. Nebo si představme nějaký stroj času, a domlouvání se s našimi předky. Nakonec popsal to v nadsázce Svatopluk Čech, a jak to skončilo. Proto jsem se zmínil, že ač došlo k zmatení jazyků, potopě světa a zničení Sodomy a Gomory, neznám, respektive nenašel jsem v bibli důvod těchto „kolektivních“ trestů. Samozřejmě, pokud se na tyto události dívám dnešníma očima, a listuji si přitom v trestním zákoníku, řada důvodů se najde, vyjma jediného, kolektivní odpovědnosti všech. Ovšem, pokud srovnáme dnešní trestní zákoník, a třeba zákoník Marie Terezie, zase je to velmi odlišné. A co teprve kdybychom srovnávali pravidla třeba v 9. století. Pak se dostáváme někam úplně mimo.
      Nechtěl jsem nijak provokovat. Ale právo je velmi ošemetná věc. Říká se, když se zeptáte na něco dvou právníků, uslyšíte nejméně tři odpovědi. Je snad důvodem pokroucený paragraf? Ovšem, že ne. Důvodem je rozmanitost skutečnosti kolem, a naštěstí unikátnost každého člověka. Každý se dívá na věci a jevy kolem sebe svýma očima, na základě svých zážitků, zkušeností, vzdělání, výchovy v rodině, a já nevím čeho ještě.
      Proto jsme i svědky toho, že názory na rozhodnutí i jednotlivých ústavních soudců se liší, a musí se počítat hlasy. Tedy, lze se pak velmi snadno vyjadřovat o rozsudku asi tímto nebo podobným způsobem, „Jak to že zvítězilo právo? Zvítězil právní výklad, který měla většina soudců“.
      Ale zpět k rozhodnutí ÚS, které jste mi poslal. Znovu uvádím, že závazná je výroková část, tedy v tomto případě první dva body, kde v I. se zamítá návrh na zrušení §29 zák. č. 229/1991 a v II. se prohlašuje nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí předpisu o vypořádání majetku církví a náboženských společností za protiústavní. Nikde v tomto rozhodnutí není obsaženo, že se církvím musí něco dát, nýbrž že se musí už konečně rozhodnout, co se bude dělat. Nic k tomu nelze ani přidávat ani ubírat, a to ani soudcem ÚS, který by měl zejména respektovat rozhodnutí soudu, jehož je členem.
      Co se týče Vašeho posledního odstavce pod č. 103. Jak vyplývá z textu, aspoň jsem to tak pochopil, nejde o rozhodnutí, ale jakési shrnutí soudkyní ÚS, respektive její názor. Tedy je nutné vyčkat, až k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi vydá své rozhodnutí ústavní soud. Osobně jsem na něj též zvědavý. Protože podle mého, pokud ÚS nechá tento zákon tak, jak je, pak je to známkou, že rezignoval na svou funkci. V onom odstavci uvedené shrnutí, že církve mají málo, i když by se jim vydalo všechno, přece nemůže být závazné pro stát, pro jeho vysoké úředníky. Co je občanům po tom, že církve mají málo? Oni, občané, mají také každý rok reálně méně a méně.
      Na vysvětlenou dodávám, že mi nyní nejde vůbec o můj názor na církve, a na to jakým způsobem nabývaly majetku, pokud jde o římskokatolickou církev. Ale platí zase stará zásada, že nikomu nelze soudem vrátit více práv, než měl, a to se tímto zákonem děje. Je vůbec podivné, když se přijme zákon tak dlouhé působnosti, který navíc ještě údajně nelze měnit, jen prostou většinou dvou hlasů. Navíc pro něj byly dva hlasy, i když zatím nepravomocně odsouzených poslanců, tři poslanci se museli vyměnit a devět poslanců ze strany, kterou nikdo nevolil. Proč jej nepodepsal prezident? Proč jej vrátil senát? Proč jej kritizuje většina právníků, a to třeba takové kapacity jako profesor Pavlíček? Za přijetí tohoto zákona se vedla podivná kampaň. Vykládalo se, kde všude zákon mají, kde mají odluku církve od státu. Ale nikdy se neřeklo, jakým způsobem je tato odluka provedena. Není mi ani zřejmé, proč mají tři čtvrtiny občanů přispívat na potřeby jedné čtvrtiny.
      Osobně jsem pro odluku církví od státu. Ovšem to je záhadná odluka, aspoň v představách církví a poslanců, kteří pro zákon hlasovali. Ve skutečnosti směřuje k tomu, že stát bude platit a zase platit, a nebude mít žádnou možnost ani kontrolovat, natož pak určovat, jak se s jeho darem nebo příspěvkem církvím bude nakládat. Než mít takový zákon, takovou odluku, myslím si, že je lepší odluku vůbec nemít. Vždyť to co nyní chce vládní koalice pro církve udělat v majetkové oblasti, znamená, že církve budou mít práva, která neměla ani za Habsburků římskokatolická církev, kdy byla státní a jedinou církví.
      Víte, celý život jsem házel nějaký ten příspěvek do kostelních pokladniček, kde bylo napsáno na obnovu kostela. Vždy jsem si říkal, že by bylo škodou, kdyby tyto nádherné staré stavby, sochy, obrazy a zařízení se nechaly podlehnout zkáze času. Nyní mi to začíná být jedno, a ne jen mně. A stále víc mám pochopení pro nuzné sedláky nebo městskou chudinu, kteří když dobyli město nebo klášter, zničili zařízení a vybavení kostelů. To nebyl projev jejich vandalství, ale projev dlouho udržované bezmoci nuzných proti chamtivosti mocných. Nejhorší na tom je, že establishment je prostě nepoučitelný. Svou chtivostí vyvolává sociální napětí, protože si nechce nic odepřít, a to ani zhola nepotřebné věci. Potom bude hovořit o ochlokracii nebo luze, a rozhořčovat se nad poničením krásných věcí. A tento zákon je z těch, které k tomuto konci vytváří základy.
      Se srdečným pozdravem JUDr. Jordák.

{12.12} M. Marek | 4.12.2012
      Vážený pane Jordáku,
děkuji za Váš dopis, pokusím se také reagovat popořadě a začnu tedy Sodomou. Máte naprostou pravdu v tom, že dobro a zlo jsou pro lidstvo relativní pojmy. Filozofové se ostatně snaží definovat dobro už tisíce let. Za předpokladu, že budeme přistupovat k Bibli, jako k historickému popisu událostí, je Vaše úvaha naprosto logická a správná – Bůh uložil sankci za něco, co nebylo zakázáno, jednal protiprávně a nespravedlivě. Tento Váš názor naprosto respektuji a nemám s ním problém (obávat se, že bych to bral za provokaci, nemusíte). Nechci ho vyvracet, jen nabídnout alternativní pohled na věc.
      Za prvé bych nebral Bibli takto doslovně. Většinou se považuje za soubor příběhů, které sepsali LIDÉ, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem a chtěli jí zprostředkovat ostatním, způsobem daným tehdejší dobou a úrovní poznání. Proto bych tam nehledal odpověď na otázky JAK se něco stalo, ale spíš PROČ. Poselstvím příběhu o Sodomě může být to, že zlo bude potrestáno (bezohledně) ale dobří lidé jsou v bezpečí. A toto sdělení je zabaleno do nějakých reálií, které asi nejsou úplně podstatné.
      Co se týče definice dobra, máte pravdu, že zvyklosti jsou různé, ale některé zkušenosti, jako je například bolest jsou univerzální pro celé lidstvo. Předpokládám, že vraždu trestá i kmen Borroro (když k Lotovi přišli poslové se vzkazem, ať odejde, sodomští je chtěli zabít pro zábavu, když se jich zastal, chtěli zabít i jeho). Nepředpokládám, že by na to měli svůj trestní zákoník, alespoň ne v nějaké psané formě, nanejvýš nějaké zvykové právo. V Bibli nikde není napsáno, že něco takového nebylo už před desaterem, ale zato je z ní zřejmé, že už syn prvního člověka věděl moc dobře, že když zabil bratra, udělal špatnou věc.
      Píšete, že princip "co není zakázáno je dovoleno" musí platit i pro Boha, ale tady je opět možné oponovat. Takhle fungují lidé – reakcí na škodlivý jev je dohoda jak ho identifikovat – skutková podstata – a dohoda, jakou sankci uložit. Tato dohoda slouží soudu jako vodítko, aby soud mohl zlo rozpoznat a co nejspravedlivěji potrestat. Existence té dohody ho k tomu zároveň opravňuje. Ale to zlo přeci nebylo o nic méně potrestání hodné před přijetím té dohody (v době kdy ještě nebylo výslovně zakázáno), než po něm. A že to je zlo se nějak muselo vědět, jinak by nebyl důvod tu dohodu přijímat. Takže mi z toho plyne, že pokud by existoval soud, který by rozpoznal, že člověk vědomě konal zlo a byl schopný spravedlivě stanovit sankci (což my bohužel nedokážeme a proto jsme si vytvořili pomůcku ve formě trestního zákoníku, sám píšete, že co právník to názor, podle kvality obhájce se může lišit trest za stejný zločin), tak není potřeba žádných zákonů. A takový soudce má být podle Bible Bůh. Ale to jen jak to působí na mě, nevnucuji. Ještě poznámka – o kolektivní trest nešlo – nebyli potrestáni lidé na základě místa pobytu v Sodomě (to by nevyvázl Lot a spol.), ale na základě svých činů.
      Co se týče rozhodnutí ÚS, myslel jsem, že odůvodnění není o nic méně součástí nálezu než výroková část a je dobré si ho přečíst, protože popisuje, jak vykládá ÚS právo. Zřejmě se dá předpokládat, že v tom výkladu bude kontinuita a předpokládat jak bude ÚS rozhodovat v podobných kauzách. Odstavec 103 není názor paní soudkyně, ale součást tohoto odůvodnění. Ani ty předchozí dva odstavce nejsou její názor (našel jsem je jako součást abstraktu k tomu nálezu – posílám na Váš mail) ale stanovisko ÚS. A to stanovisko není, že zákonodárce má "něco dělat", ale že má stát církev nějakým způsobem "odškodnit za majetkové křivdy".
      Také nechci hodnotit způsob, jak přišla církev k majetku, nechci ani hodnotit způsob, jakým byl zákon prohlasován (, i když bych vzpomenul Vaše slova z článku "jde o demokraty" – pokud to nebylo v souladu s naším právním řádem – je třeba se bránit u soudu, pokud bylo, není důvod to zpochybňovat). Za sebe, jestli mi něco vadí, tak arogance koalice, která nemá moc snahu vysvětlovat nikomu, proč dělá, jak dělá. Znovu říkám, je tady stav, který je špatný a je potřeba ho řešit. Jako hlavní účel tohoto zákona nevidím ani tak odškodnění církví (koneckonců ani odluku církví nebo ušetření výdajů na jejich provoz), ale hlavně odblokování sporných pozemků. Netvrdím, že tato cesta je optimální (osobně mi připadají ty finanční kompenzace zbytečně velkorysé) ale znovu se ptám tak jako na začátku – jak to vyřešit jinak?
      Na závěr k článku, co mi přeposílal pratchán, pan Vlasta Hejtmánek (i s Vaším doporučením). Za sebe jsem nebyl schopen identifikovat v textu zákona tu konstrukci, o které se ve článku píše. V paragrafu 8 je napsáno, že nebude vydán majetek zabavený, ne základě dekretů, ale v paragrafech 15 a 16 jsem nenašel vazbu, že ta finanční kompenzace by měla být za tento dekrety zabavený majetek. Na začátku zákona se píše, že mají být odčiněné křivdy z roku 48 a dále, tím se mi zdají být dekrety z obliga. Dopis p. Nečase v tomto smyslu mi také dává smysl (odkaz posílám na mail). Možná je to tím, že nejsem právník, takže se rád nechám poučit o opaku. Pokud by hrozilo zpochybnění Benešových dekretů, byl by to velmi vážný důvod ten zákon nepřijmout.
      S pozdravem a přáním pěkného dne M. Marek

{12.13} I. Jordák | 7.12.2012
      Vážený pane Marku,
dovolím si reagovat na Váš dopis, poněkud více ze široka. Co se týče bible, máte asi pravdu, že nelze brát doslova. Ovšem v tom případě s ní nelze ani příliš argumentovat, ale brát ji pouze jako legendu, spíše soubor legend. Osobně se na ni dívám a příběhy tam uvedené se většinou snažím sobě vyložit přes takové, řekněme filtry. Jsou to jednak legendy jiných náboženství než judaismu a křesťanství, ale zejména přes knihu „Černošský Panbů a páni Izraelité, Starý zákon a páni proroci“, o níž už nevím, kdo ji napsal, ani kdo ji přeložil do češtiny, ale náramně bibli přibližuje a také polidšťuje. Vedle toho pak přes Čapka, jeho knihu apokryfů a některé z povídek. V jedné z nich právě říká, že lidi mohou soudit zase jen lidé, nikoli bůh, protože ten všechno ví, a kdo všechno ví, též všechno chápe. Tato slova Čapka mi došla ve svém významu až po řadě let výkonu funkce obhájce. Ale tolik jen na vysvětlenou.
      Co se týče Vaší poznámky, že vraždu trestá i kmen Borroro, máte určitě pravdu. Ovšem to už je závěr. Chybí zde počátek, co je za vraždu považováno. Nechci se vracet příliš do minulosti, ale musím se zmínit minimálně o několika věcech. Ještě před třemi sty léty nikdo upálení kacíře nebo čarodějnice za vraždu nepovažoval. Ani vcelku osvícená panovnice, jako byla Marie Terezie, se neodvážila v těchto případech trest smrti zrušit, a řešila to raději tak, že si vyhradila pro tyto případy popravy nezbytnost souhlasu panovnice, který pak odepřela dát. Ve Španělsku se pak za kacířství odsuzovalo k smrti ještě v první polovině 19. Století. Ale vraťme se k nám, kdy za první republiky ve třicátých letech vesničané u nás na Valašsku požadovali obžalovat a odsoudit jednu ženu jako čarodějnici. Samozřejmě je státní orgány s tím vyhodili, ale právo je i otázka společenského vědomí. Dále procesy padesátých let u nás, ale i jinde. Nebo, nevím, zda víte, že v roce 1968 došlo na východním Slovensku k náboženským střetům, při kterých bylo několik mrtvých. A ti účastníci nechápali, proč a za co jsou vlastně souzeni. Obdobně převraty ve státech na severu Afriky a Malé Asii, a to už je třetí tisíciletí. Žasl jsem nad pitomostí našich televizí, vydávajících tyto v podstatě kmenové boje za cestu k demokracii. A stále platí v řadě zemí, že za vraždu se považuje usmrcení jen příslušníka stejného rodu, kmene nebo státu, pokud jde o jiného, bývá to někdy i zváno hrdinským činem.
      Abych nečerpal jen z historie, i když nedávné, vezměme si Haagský tribunál. Ještě, pokud je mi známo, neodsoudil ani jednoho kosovského Albánce za válečné zločiny. Na rozdíl od Srbů, Chorvatů a dalších, byli tito všichni zproštěni obžaloby. Stejně tak jsou vyloučeni z jurisdikce tohoto tribunálu občané USA, Ruska, Číny a dalších velmocí. Proto mám někdy větší obavy i z některého počínání u nás, než se třeba považuje za opodstatněné. Ono totiž, ať to bylo kdykoliv, mají všechny tyto věci společný znak, mocní chtějí být ještě mocnější, a tak lidem nahánějí strach. Odůvodnění se vždy najde, stejně tak slova vysvětlení. Například humanitární bombardování nebo zavedení demokracie. Dříve se jednalo o přínos civilizace nebo křesťanství apod.
      Prakticky je establishment v kterékoliv době a kdekoliv na světě nepoučitelný. Pořád staví na způsobu vládnutí starých Římanů a jejich zásadách. Ovšem ti byli aspoň natolik poctiví, že říkali přímo, co si myslí a proč tu či onu věc dělají. Vezměme si třeba „rozděluj a vládni“, „chléb a hry“, „peníze nesmrdí“, „co je dobré pro Řím, musí být dobré i pro ostatní“, „ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Měli i různý stupeň práv pro různé skupiny obyvatel, ale nezastírali to. Lze bohužel říci, že v posledních letech se vracíme pomalu a nenápadně k rozlišování skupin občanů a jejich práv. Vždyť, co je to kauce, nepřípustnost odvolání u částek do 10.000,- , nebo vyrovnání se s poškozenými a s tím spojená takřka beztrestnost, zmiňuji jen některé.
      Ale abych se vrátil k tématu naší diskuse. Píšete, že Vám jde hlavně o odblokování pozemků a možnost jejich využívání. Osobně si myslím, že z této věci se vytvořil zástupný problém, a to patrně již z počátku. Nevím, zda šlo již tehdy o úmysl nebo neznalost, co může takové řešení, či spíš neřešení přinést. Ale v poslední době je tohoto umně zneužíváno tím, že se prostřednictvím hlavně televize, vydávají problémy spojené s blokací některých pozemků za pomalu nejdůležitější důvod přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. V televizi pak neustále se nám ukazují starostové asi čtyř obcí, kteří s tím, připouštím, patrně problémy mají. Ale kolik jich je? A zároveň se ptám, proč se nepodaly žaloby o určení vlastnictví? Jaký důvod tomu bránil? Zejména, vezmeme-li v úvahu, jak docházelo a stále dochází k převodu jiného majetku, a to daleko větších hodnot. Tedy řešení je, a mohlo se k tomu přistoupit již v devadesátých letech. Však se církev nerozpakovala soudit o chrám. Sv. Víta.
      Co se týče abstraktu ÚS, hned na počátku máte uvedeno, že není součástí rozhodnutí ÚS a jeho význam je pouze anotační a informativní. Znovu musím zdůraznit, že v rozhodnutí, a to kteréhokoliv soudu, jsou dvě části, výrok a odůvodnění. Výrok ukládá nebo zakazuje nějaké jednání, a pokud nabude právní moci, jsem povinen jej splnit. V odůvodnění soud uvádí, proč tak rozhodnul. Proti výroku se mohu odvolat, popřípadě dovolat. Proti odůvodnění se nemohu ani odvolat ani dovolat. Protože mi nic neukládá. Mohu dokonce souhlasit s tím, že soud v písemném vyhotovení rozsudku vůbec odůvodnění neuvede. Naprosto nelze tyto dvě části směšovat.
      Jako poslední věc, ten nešťastný zákon. Dopis pana předsedy vlády jsem si našel, děkuji za adresu, a přečetl. Má asi stejnou hodnotu jako jeho dopis, který poslal vloni mně. Proto ze sebe prezident udělal chytrou horákyni, a zákon ani nepodepsal, ani nevetoval. V zákoně, nevím, jak dalece je Vám to známo, jde o několik, minimálně o pět věcí. Prolomení hranice 25. 2. 1948, Benešovy dekrety, náhrady za majetek odebraný nějakým způsobem církvím, a zda byl církve vůbec vlastníkem majetku, o který jde, a její zvýhodnění proti ostatním restituentům. Proto níže uvádím velmi zjednodušeně, o co se jedná
      První pozemková reforma se konala za první republiky podle tzv. záborového zákona, podle kterého stát odebral všem, nejen církvím, pozemky zemědělské nad 150 ha nebo veškeré nad 250 ha (byly výjimky, kdy se ponechávalo více ha). Za tyto pozemky se poskytovala náhrada, a to ve výši pětinásobku ceny konkrétního pozemku v roce 1913. Zavedly se tak zvané náhradové knihy, kde se náhrady měly zapisovat. Během první republiky se však zákon různě obcházel, a také se pak něco zase vracelo atd. Proto po druhé světové válce byl přijat tzv. zákon o revizi první pozemkové reformy, kterým se mělo vše dát do nějakého pořádku. V podstatě se podle tohoto zákona zabíraly pozemky, které se měly zabrat, ale do této doby nebyly zabrané, a to za podmínek první pozemkové reformy. (Pouze pro majetek Schwarzenbergů, už nevím, které větve,byl přijat zvláštní zákon.) Jenže, nestačily se zapsat všechny pozemky, kterých se to týkalo do pozemkových knih do 25. 2. 1948, řada jich se zapisovala až po únoru, a některé ani po tom ne. Dále byla pražskému arcibiskupství kolem února vyplacena státem částka dvacet milionů korun, aniž bylo přesně uvedeno za co. Vede se stále spor o majetek řádu Německých rytířů, nyní snad rytířů p. Marie, který byl zabrán konfiskací podle Benešových dekretů, a další. Tedy vůbec se nezkoumá, zda náhrady byly provedeny nebo ne, vůbec se nezkoumá, kdy došlo ke skutečnému záboru, jen se huláká, že to komunisti sebrali, respektive ukradli. Majetek nepatřil ŘKC jako církvi, ale patřil farnosti, kostelu nebo některému z řádů. Což je velmi podstatná věc, protože se dává někomu, komu to nepatřilo, a nedává tomu, kdo majitelem byl. Vzhledem k nepromlčitelnosti vlastnictví je dobře možné, že třeba za padesát nebo sto let budou chtít restituci tyto subjekty, na které býval majetek zapsán. Přitom se zcela vypouští omezení tohoto majetku, jak tomu bylo vždy. Tedy, že majetek musí sloužit předem určenému účelu, že stát má právo kontroly a nápravy, že za určitých podmínek může nakládat s majetkem sám, a že církve bez souhlasu státu nejsou oprávněné provádět některé úkony, zejména převádět tento majetek na třetí osoby. To, že tyto zásady nevědí nebo nechtějí vědět pánové Benda, Pospíšil a další, neznamená, že nebyly nebo snad nejsou. Další věcí je pak zvýhodnění proti ostatním restituentům, jednak daleko vyšší cenou při náhradách, dále, že se nevydávalo v zásadě právnickým osobám, a že se vůbec neudělal výčtový zákon, co se má vydávat, a co se má nahrazovat. Jak tedy mohli dojít k celkovým sumám?
      Poslední věcí je, že o jednotlivých pozemcích mají rozhodovat „nezávislé“ soudy. Jednak hrozí úděsné přetížení soudů, i když je soudců několika násobně více, než bylo dříve. Ale podařilo se tak zkomplikovat řízení u soudu, že prostě nemohou stačit, a hrozí nekonečné spory. Za druhé dá se určit, jak mají soudy rozhodovat, nikoli, že ne. To Vám potvrdí každý právník, který se účastnil nějakých restitučních nebo privatizačních sporů. Třeba dříve, a to fyzické osoby, byly při restituci povinny nahradit cenu zhodnocení jejich majetku, který se jim vracel. Ale toto zhodnocení se počítalo podle cen uváděných ve vyhlášce z roku 1963, nikoli podle cen v letech devadesátých. Stejně tak se platila, pokud se vůbec platila, za privatizovaný majetek ne tržní cena, ale cena podle účetní hodnoty. Každý, kdo něco ví o účetnictví, odpisech investic a DKP, ví, že to bylo za zlomek skutečné ceny. Nezkoumalo se, zda majitelé, kteří získali majetek po válce, vůbec za tento majetek skutečně zaplatili, protože podle tehdejších předpisů se stali vlastníky až zaplacením majetku, nikoli přidělením a řada dalších věcí.
      Snad jsem odpověděl na všechny věci, které uvádíte. Pokud ne, tak příště. Nyní to bylo příliš rozsáhlé, a místy jsem, nutno přiznat, ztrácel přehled. Závěrem považuji za nutné se zeptat, zda souhlasíte s uveřejněním Vašeho a mého vyjádření na mém webu, protože jste poslal nyní vše mailem.
      Se srdečným pozdravem JUDr. Jordák

{12.14} M. Marek | 8.12.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
děkuji Vám za Váš dopis. Co se týče Bible, skutečně se s ní argumentovat nedá. Je to "jen" soubor příběhů, a záleží na každém jednom člověku, co si z nich vezme. Navíc na více místech jsou líčené stejné události různě a s důrazem na jiné věci a poselství, které z toho plyne, je vždycky jiné a lidem, co neznají podrobně reálie, jazyk a filozofii té doby (jako třeba mě), stejně většinou půlka uteče. A zejména záleží na přístupu, co v tom kdo chce vidět. Pro jednoho je Bible soubor bludů, pro druhého zdroj absolutních pravd. Protože jde o víru, nejde říct, který z nich má pravdu. Není to konečný soubor předpokladů, na který by se aplikovala logika, a došlo se k jednomu neměnnému závěru. V okamžiku, kdy začne jedna strana "argumentovat", je nakročeno k excesům, jaké jste jmenoval. Ale to už se bavíme o církvi a ne o víře. Myslím, že rozhovory na toto téma by se měly vést s tolerancí, když jsou obě strany ochotné navzájem si naslouchat, a nemělo by být cílem zvrátit názor protějšku, ale spíš vzít si od druhého něco pro vlastní použití. Jak říkáte, argumenty v tomto případě přesvědčovat nejde a pak už zbývá jen násilí, ať fyzické, nebo jen slovní.
      Ale zpět k tématu. Zajímalo by mě, jestli máte nějak podloženo tvrzení, že mají problémy starostové asi čtyř obcí. Mám dojem, že problémy s územním rozvojem má obcí mnohem víc, a hlavně že stav, kdy na blokovaných pozemcích nikdo v podstatě nemůže hospodařit, stát stojí každý rok dost podstatné částky. Do příště se pokusím znovu najít čísla, která jsem viděl já, rád bych ty zdroje porovnal. Vyřešení této otázky vnímám od začátku jako hlavní benefit vyrovnání s církvemi, ať už bude jakékoli. Odluka církví od státu a miliarda ušetřená výhledově za každoroční příspěvek církvím z rozpočtu je další dobrá věc, kterou by to mohlo přinést. Výkřiky „vrátit, co bylo ukradeno“ se mi taky nelíbí – na Vašem webu jste shrnul některé námitky doložené historickými okolnostmi, které toto vyvracejí, a já s Vámi souhlasím, že tvrzení "komunisté ukradli" je přinejmenším velké zjednodušení, když ne úplná lež. Některé výroky některých demagogů z koaličních stran na toto téma si nezadají s rétorikou, kterou tu předváděl pan Paroubek. Existují ale i weby lidí s opačným názorem, kteří ho mají stejně dobře podložený těmi historickými fakty, které zase svědčí jim. Myslím, že těžko někdo rozsoudí, na čí straně je pravda. Podle mě to ale vůbec není podstatné. Fakt je ten, že v roce 91 se tehdejší vláda zavázala odškodnit církve za (domnělé?) majetkové křivdy (a z praktického hlediska asi není podstatné, jestli to bylo správně nebo ne) a ÚS toto od té doby po vládách vymáhá, pokus zrušit blokační paragraf, aniž by došlo k vyrovnání, zamítl, kvůli ÚS to vyrovnání ani nelze obejít nečinností vlády. Já vím, že závazná je jen ta výroková část (když si přečtete, co jsem psal minule a předminule, nikdy jsem netvrdil, že je to jinak), ale ta odůvodnění snad dokládají názor ÚS a ten se těžko změní a tudíž i ty závazné výrokové části budou pořád podobné. Aby se změnil, tak by soudci ÚS museli být schizofrenici, ale i kdyby byli, nebo kdyby se vyměnili, tak změnit judikaturu není tak úplně snadné a jsou dané přesné podmínky, kdy to jde. Takže naděje na změnu kurzu ÚS o 180 stupňů a možnost řešit situaci zásadně jinak, než chce vláda, je zřejmě malá. Abstrakt jsem uváděl pouze proto, abych doložil, že ty dva odstavce nejsou jen názor jedné osoby, ale pléna ÚS (ten tučný odstavec na začátku nejde přehlédnout). Na tomto místě bych znovu uvedl, že tuto diskuzi s Vámi vedu pro moje poučení a ne abych Vás o něčem přesvědčoval, a že si jsem vědom svých omezených znalostí práva a toho, že se tu pouštím na tenký led. Prosím, jestli píšu nesmysly, opravte mě. Třeba existuje mnohem lepší řešení nejen v parametrech (což asi všichni tušíme) ale principiálně, ale od opozice ani odborů jsem ho zatím neslyšel.
      Dopis premiéra samozřejmě nemá o nic větší (ani menší) váhu než názor prezidentova poradce. Abych si ze dvou protichůdných názorů vybral, tak jsem si přečetl text toho zákona. Že nejsem právník, tak jsem byl odkázán pouze na (snad) selský rozum a na základě něho se přiklonil k názoru p. Nečase. Pro přetrvávající pochybnosti jsem se obrátil na Vás jako na odborníka, abyste mi vysvětlil, v čem p. Nečas ve svém dopise lhal a jak hrozí prolomení dekretů. Tak to bylo myšleno a proto jsem Vám posílal odkaz na ten dopis, ne abych negoval ten článek. S vašimi výhradami vůči stanovené výši finančních kompenzací i zatížení soudů plně souhlasím, toto řešení je jistě velmi nedokonalé. Jen mi pořád chybí ta alternativa.
      Se srdečným pozdravem M. Marek

{12.15} I. Jordák | 8.12.2012
      Vážený pane Marku,
překvapil jste mě rychlou odezvou, a protože je venku skoro arktická zima, v pojetí Středoevropana, nepřipouštějící delší pobyt venku, mám snahu, odpovědět stejně rychle.
      S Vaším prvním odstavcem o Bibli v zásadě beze zbytku souhlasím.
      Co se týče Vaší poznámky k problémům obcí s blokovaným církevním majetkem, došlo mezi námi k určitému nedorozumění, a tak jsem znovu nahlédl do svého dopisu, stejně tak i na mé vyjádření k dopisu premiéra Nečase prezidentovi.
      U těch obcí netvrdím, že se jedná pouze o čtyři obce. Ale uvádím, že nám jsou předváděni televizí starostové asi čtyř obcí, kteří s tím mají problémy. Dál píšu, kolik jich ale skutečně je? Nevím to, byly sice uváděny v důvodové zprávě k zákonu, ale nepočítal jsem je. V uvedeném odstavci spíš zpochybňuji, jakým způsobem nám jsou fakta předkládána. Potom píšu, že tyto obce nebo naopak církev měly možnost podat žalobu o určení vlastnictví, jako to bylo ŘKC učiněno v případě chrámu sv. Víta. Nevím, zda v tomto případě tuto žalobu podala aspoň nějaká obec nebo církevní orgán.
      Obdobně jsem netvrdil, že premiér Nečas ve svém dopise lže, ale uvádím „ Dopis pana předsedy vlády jsem si našel, děkuji za adresu, a přečetl. Má asi stejnou hodnotu jako jeho dopis, který poslal vloni mně.“ Onen dopis, který jsem dostal já, má velmi malou faktickou hodnotu, jde v podstatě o obecné proklamace, a stejně je tomu tak i v dopise prezidentovi. Dál uvádím, „ Proto ze sebe prezident udělal chytrou horákyni, a zákon ani nepodepsal, ani nevetoval“. Ovšem, protože zpochybňuji jeho tvrzení, že nebude prolomena hranice 25. 2. 1948 a ani Benešovy dekrety, tak jsem se své pochyby snažil rozvést s důvody, které mě k nim vedou v posledních třech odstavcích.
      Dovolím si zde uvést krátký přehled mých pochyb a důvodů, které mě k nim vedou, mimo důvody uvedené v těch třech odstavcích.:
      V první řadě humbuk vedený od počátku kolem celé záležitosti, a prakticky nepřipuštění v televizi, hlavním informačním kanálu pro lidi, projevení jiného názoru. Pořad paní Jílkové nepovažuji za odpovídající diskusní fórum. Osobní zkušenost s řešením restitucí u soudů, kdy se jednalo vždy o nekonečné spory. Osobní zkušenost s restitucí církevního majetku v Letohradě. Jak jistě od svého pratchána (tento výraz jsem slyšel poprvé, ale líbí se mi) víte, je nad Letohradem barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Té hrozil zánik zubem času, ale naštěstí město ji v roce 1913 a potom v letech 1984 až 1987 svým a státním nákladem dalo do pořádku. Počátkem devadesátých let byla vrácena ŘKC, jako opravená, zrestaurovaná stavba, která byla schopna užívání. Asi za deset let se na ní začal projevovat zub času znovu, a tehdy ŘKC prostřednictvím farní rady žádala město o opravu za finance města. Byl jsem tehdy ještě v zastupitelstvu, a vzhledem k daňovým, účetním a dalším předpisům, jsem navrhnul, aby kaple přešla do majetku města, které bude tak moci hradit údržbu a provoz kaple z nákladových prostředků, co je mnohem levnější než aby dávalo dar, a zároveň ve smlouvě o převodu bylo zaručeno užívání kaple výhradně ŘKC bez možnosti jakékoliv ingerence města. Zastupitelstvo i rada vyslovily s tímto souhlas, ale jak jsme se později dozvěděli, biskupství nikoli. Proč, to nevím. Dalším důvodem je, že se dávají finance i nevím přesně zda čtyřem nebo pěti církvím, které vznikly až po roce 1950, jedna dokonce až po roce 1990. Rovněž jsem se dozvěděl, že jedné z církví se má za asi 250 ha zemědělské a lesní půdy dát částka skoro dvě a půl miliardy korun. Byl jsem pozván v létě na seminář o restitucích v Poslanecké sněmovně, kde byli za ŘKC přítomni dva zástupci, generální sekretář biskupské konference a ekonom. Žádné zdůvodnění, proč a v takovém množství se mají poskytovat náhrady, tenkrát ještě teprve zamýšlené, neposkytli, naopak odmítli o tom diskutovat a prohlásili částky za nezpochybnitelné. Od roku 2000 se o tom mluví, ale nebyl poskytnut žádný konkrétní údaj, o jaký majetek se skutečně jednalo. Naopak byly uváděny výměry od 5000 ha do 250000 ha, což je propastný rozdíl.
      Na konci kladete otázku, jak to chcete řešit. Je to jistě správná a opodstatněná otázka. Mám na ni dvě odpovědi. Naštěstí já to řešit nemusím, ale mám právo vznést pochyby tam, kde se mi něco nelíbí. Jak řekl kdysi Edison, „nejsem slepice, a nedokážu snést vejce, ale poznám, když se jedná o pukavec“. Druhou odpovědí je, proč nehledáme poučení třeba ve Francii, kde tuto otázku kdysi také řešili. Mám obavy, že se jejich řešení nelíbí církvím. Tak se třeba podívejme do Německa nebo USA, a dalších zemí. Ale, těžko se mi to píše, náš způsob byl snad tím nejhorším možným, zejména pro své utajování, absolutní nekonkrétnost, a lži a polopravdy, které probíhaly kolem. Z toho pak roste napětí, kterému by šlo rozhodně při troše dobré vůle z obou stran předejít. Způsob, který vláda a církve zvolily, znamená pro mnoho lidí návrat do středověku, a slyšel jsem osobně i řadu kněží, kteří nejen, že mají s tímto problém, ale protestují proti jeho přijetí.
      Bohužel stále platí, že za vším jsou něčí zájmy, a dá se vše ovlivnit, i třeba výběrem lidí, kteří nějakým způsobem budou o věci rozhodovat. Jsme v 21. století ale, tedy bychom se měli podle toho chovat. A je naším nedostatkem a to až neskutečným, když se při posuzování této záležitosti musím s obdivem dívat na jednání utrakvisty Jiřího z Poděbrad a katolíka Viléma z Riesenburka a na Rábí v obdobné věci.
      Se srdečným pozdravem I. Jordák

{12.16} M. Marek | 17.12.2012
      Dobrý den, vážený pane Jordáku, bohužel jsem Vám Vaši hbitou odpověď nemohl oplatit, chtěl jsem si znovu přečíst důvodovou zprávu a další věci, tak jsem si dal trochu načas.
      Zkusím to vzít opět popořadě. To nedorozumění zřejmě vzniklo mojí nepozorností, měl jsem dojem, že ten problém obcí trochu bagatelizujete, asi to tak nebylo. To, že byla podána žaloba na určení vlastnictví na chrám sv. Víta a na půdu si jako laik vysvětluji tím, že zákon 229/1991 se týká zemědělské a lesní půdy a s tím souvisejících staveb, což katedrála není, tudíž by neměla být blokovaná paragrafem 29.
      Máte pravdu, že dopis p. Nečase mnoho neváží, rozhodně dopis nerovná se záruka, že Benešovy dekrety nebudou prolomeny. Tu záruku může dát pouze vlastní text zákona. Dopis Nečase říká, že tu záruku poskytuje, prezident a jeho poradce říkají, že ne. Já jako neprávník nejsem schopný říct, kdo z nich má pravdu. Když čtu ten zákon, tak já jako neodborník tam to riziko nevidím. Proto jsem se na toto zeptal Vás. Znovu jsem četl Váš minulý a předminulý dopis a jakkoli souhlasím s některými z Vašich výhrad, tak stále nechápu to prolomení dekretů. Prosím o trpělivost a nějaké podrobnější vysvětlení.
      Teď stručně, co mě napadá k Vašim výhradám. Asi se opakuji, ale vycházím jen z logiky, třeba mi unikají věci, kterých by si právník všiml. Pokud ano, prosím opravte mě. Píšete, že by se mohlo stát, že stát vrátí církvi jako celku a po nějaké době se třeba ozve farnost a bude stejný majetek nárokovat znovu. Tu proceduru vyrovnání chápu tak, že budou mít všechny oprávněné osoby (v zákoně církve, nebo jejich součásti – tedy třeba farnosti) lhůtu jednoho roku, aby se přihlásily o majetek, který chtějí získat. Pokud se nepřihlásí – jejich nárok zaniká. Majetek získají uzavřením dohody s povinnou osobou, až pokud by nastal spor (povinná osoba by nechtěla vydat, nebo by stejný majetek nárokovalo více zájemců), rozhodne soud. Vzhledem k tomu, že se stát a církve na tomto řešení dohodli dobrovolně, předpokládám, že církve budou muset respektovat jak vůli soudu, tak fakt, že co nebudou nárokovat teď, nedostanou už nikdy. Takže scénář dvojího nárokování stejného majetku různými složkami téže církve mi připadá nereálný. K zahlcení soudů by při této dohodě dojít snad ani nemuselo, naopak by mohlo být procesů méně, než když dojde k živelné restituci, ke které se schyluje.
      To, že se vypustilo omezení, které dřív církve měly při nakládání s majetkem, stejně jako finanční náhrady, které jsou pro malé církve příliš vysoké si vysvětluji tím, že nemá jít o pouhé restituce - tj. návrat k původnímu stavu, ale vyrovnání - dokončení odluky od státu, takže by zřejmě mělo být přihlédnuto nejen k tomu, na co mají církve "právo" (nenapadá mě lepší slovo, nechci se vracet k debatě o historii, výhrady respektuji), ale i k tomu, kolik potřebují na to, aby měli šanci postavit se na vlastní nohy. Tady se samozřejmě otvírá pole k debatě o tom, že je to nespravedlivé a že stát také nechal při transformaci padnout slabé podniky atd. Oponovat by se dalo zase tím, že jiné padnout nenechal, protože měl z nějakých důvodů zájem na tom, aby nezanikly. Nevím, obojí je pravda. Za sebe si nejsem jistý, jestli by třeba ÚS nechal stát, aby za stavu, kdy garantuje náboženskou svobodu a podle zákona 218/1949 financuje církve, jednostranně prohlásit, že už dále platit nebude a stanoví nějakou náhradu sám o sobě. Proto je podle mého názoru důležitá ta dohoda. Principiálně nejsem proti. Moje obrovská výhrada je ke konkrétnímu provedení. Já souhlasím s Vámi, že se s církvemi nakládá jinak než s ostatními restituenty v mnoha ohledech. Byl bych ochotný na toto přistoupit s tím, že je to vyrovnání, které nás posune dál. Ale jen za předpokladu, že by bylo transparentně vysvětleno, jak se došlo ke konkrétním cifrám. Že stát jí chtěl nízkou proto, církev vysokou proto a byl uzavřen kompromis takovýto. Mě připadají ty sumy příliš velkorysé. Třeba nejsou, nevím. Každopádně o tom, že nejsou se mě, jako občana, nesnažil nikdo přesvědčit. Toto mi zejména vadí – arogance koalice, která si je vědoma toho, že je schopná zákon protlačit a tudíž se neobtěžuje nejen vysvětlovat občanům, ale ani jednat s opozicí. Toto je zákon, který by měl vyjadřovat dohodu církví s celou společností, ne jen s její polovinou a předkladatel by měl mít zájem dosáhnout nějakého hlubšího konsensu. Prospělo by to celé věci. No, voliči jim za to vystaví účet, tak jako teď na podzim.
      A dostáváme se opět k té alternativě. Máte samozřejmě pravdu, Vy nejste placený za to, abyste se vyrovnával s církvemi, a máte právo na kritiku, i když nemáte protinávrh. Ale je potřeba si uvědomit, že pouze zablokovat toto řešení a nenajít jiné, znamená zachovat tento stav. Tedy by se mělo zvážit, která z těch dvou variant je lepší. Když to přirovnám k jízdě autem, když se vyřítí ze zatáčky auto v protisměru, můžu sice argumentovat, že sjet do příkopu je špatné řešení, ale měl bych si být vědom, že když se s tím spokojím a neudělám nic, tak se třeba za chvíli zabiju. Toto ale není výtka na Vás, měla by to být výtka spíš na opozici, která na to rozhodnutí měla také dost času, která je placená aby se spolupodílela na vládnutí, a která má rozhodně větší spoluzodpovědnost za stav státu než řadový občan. Která bohužel nehledá nějaké konstruktivní řešení, ale jenom "sbírá body". Vážím si lidí, jako jste Vy nebo můj "pratchán", kteří pouze nenadávají na základě "argumentů" z televize, ale zjistí si fakta, udělají si názor a něco aktivně dělají, pokud nesouhlasí. Pokud se ptám na alternativu, tak z toho důvodu, abych si tříbil názor svůj a abych vysvětlil, proč v zásadě souhlasím s řešením, co předložila vláda, i když jsem si vědom jeho chyb. Když to shrnu, myslím, že i toto řešení je ekonomicky výhodnější než nedělat nic. Za předpokladu, že nebude hrozit prolomení dekretů, nebo žaloby účastníků obecné restituce. Jsem zvědavý na ústavní stížnost opozice a rozhodnutí ÚS.
      Na závěr se ještě ze zvědavosti zeptám, jak to dopadlo s tou letohradskou kaplí? Mějte se a přeju pěkný den M. Marek

{12.17} I. Jordák | 21.12.2012
      Vážený pane Marku, přeji dobrý den,
a pokusím se odpovědět. Začnu tím nejjednodušším, letohradskou kaplí. Patří církvi, a nyní opravují střechu. Za čí peníze, nevím. Tedy není v dezolátním stavu, to rozhodně ne, ale zub času pracuje.
      K chrámu sv. Víta máte pravdu v tom, že se na něj nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Ale je tu poněkud podivná formulace, že chrám sv. Víta je ve vlastnictví chrámu sv. Víta, což byla obvyklá formulace ve středověku. Kdy kostely náležely samy sobě, nikoli církvi, nikoli patronovi nebo panovníkovi. Kdo lépe by to měl vědět než ŘKC, a přesto vyvolala spor o vlastnictví. Jinak je chrám sv. Víta ve vlastnictví státu dle rozsudku Nejvyššího soudu, a pak i obecných, a došlo nakonec k dohodě mezi státem a ŘKC o využívání a správě tohoto chrámu a nepokračování v soudním sporu. Zmínil jsem to z důvodu příkladu, že spor lze vyvolat o čemkoli.
      K Vaší otázce, kdo má pravdu ohledně prolomení Benešových dekretů, obávám se, že Nečas to není. Když vezmeme zmíněný zákon č. 229/1991, tak je tam poměrně přesně stanoveno kdo má na co nárok, a za jakých podmínek. Bylo tu i stanoveno, že pro hranici 25. 2. 1948 je rozhodující datum, kdy došlo ke skutečnému fyzickému převzetí věci. Tedy nenechávala se tato zásadní věc náhodě nebo volnému výkladu soudu. Byly tam i zmíněny náhrady. V zákoně o vyrovnání s církvemi jsem nic takového nenašel. Vzpomenu tady jednoho z rodu Kinských, myslím toho z Jižní Ameriky, který se soudil o majetek, pozemky, a některé soudy mu jej klidně přikleply. Zákon ve svém vymezení musí být přesný, a nemůže připouštět dvojí výklad. Potom již tolikrát jsem slyšel řadu příslušníků kléru mluvit o anachronismu dekretů Beneše, že to vzbuzuje obavy. A nebýt zásadového postoje mocností (USA, Ruska, Velké Británie a Francie) ohledně Postupimské dohody, už by tyto dekrety byly prolomeny. Proč se neudělal výčtový zákon? To vzbuzuje rovněž podezření. Dále tvrzení pana Bendy v televizi, že lidé chtěli dávat majetek církvi, a další podobná prohlášení. Měl jsem možnost účasti při několika restitučních sporech. Nebylo to nic pěkného, kam až někteří lidé dokážou zajít a bez skrupulí. Pořádný zákon musí právě předcházet všem možným úskalím, a to je minimum, co od něj máme vyžadovat.
      Co se týče nárokování, jak je zmíněno, kdy se církvím vydává jako celku, a ne jejím částem, které měly ve správě majetek skutečně, nelze omezit lhůtou. Vlastnické právo je absolutní, tedy nemůže se promlčet, uvádím z nového občanského zákoníku: § 606 Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene. Tedy mohou se přihlásit kdykoliv. Oprávněně lze předpokládat, že budou jednotlivé části argumentovat, že nedaly plnou moc církvi(celku), aby za ně jednala. Stát pak nebude moci požadovat po církvi, jako celku nic, protože bezdůvodné obohacení, ke kterému dojde získáním majetku státu tou kterou církví, se promlčuje do tří let, a církev prokáže, že nabyla majetek v dobré víře, právě poukazováním na ten podivný zákon. Nejstarší spor na svět trvá přes 700 let, a je to v Anglii mezi opatstvím a městem, nepamatuji se už, jejich jména.
      Tady bych pro Vaši informaci uvedl určitou poznámku. Před převratem se uznávala tak zvaná zásada materiální pravdy při soudním řízení. V podstatě to znamenalo, že soudy byly při řízení povinny zkoumat objektivní skutečnost, a dále měly rovněž tak zvanou poučovací povinnost. Nyní platí zásada formální pravdy a tak zvané právo žalobce disponovat žalobou, do níž mu soud nemůže zasahovat, pokud není v rozporu se zákonem. Uvedu příklad, který není ojedinělý. „Někdo Vám bude dlužný podle smlouvy o něčem částku 100.000,- Kč. Vy se v žalobě upíšete, a uvedete jen 10.000,- Kč. Soud Vám nemůže v tomto případě přiznat víc než těch 10.000,- Kč“.
      Jinak stát a církve se nedohodly dobrovolně. Dohodly se církve na straně jedné, a na druhé straně vláda a 102 poslanců, z nichž deset ve sněmovně nemá co dělat. Aspoň v opravdu pořádném státě by tam nebyli. To je také podivné, proč to muselo proběhnout takto. Jinak s Vámi dost souhlasím v tom, že opozice nevyužila všech možností, které má, aby tomuto zákonu zabránila. Myslím si to, ale důkaz pro to nemám. Připadalo mi však všechno její jednání opožděné a bezzubé.
      Co se týče Vašeho názoru, že by církve měly dostat tolik, aby se mohly postavit na vlastní nohy, musím se ptát, z jakého důvodu? A kdo vyhodnotí, kolik majetku je pro tento účel zapotřebí poskytnout? Církve? Stát? Nějaká komise? Vždy bude někdo nespokojený. Nechci se opakovat, ale tvrzení, že kultura v Evropě vychází jen ze židovsko-křesťanské víry, se mi zdá velmi zavádějící. Co antika, ale třeba i Arabové, a další. Někdy nabývám dojmu, že je nám, jako občanům, stále něco podsouváno.
      Zase jedna poznámka. Kolikrát, zejména v devadesátých letech, byl uváděn citát Masaryka „Ježíš, ne César – toť smysl našich dějin“. Ale stačí se podívat na předchozí odstavce knihy „Světová revoluce“, kde citát uvedl, a vidíme, že to myslel zcela jinak, než se nám snažili vsugerovat. Hned předtím odkazuje na Palackého filozofii dějin, a o dvě stránky předtím píše „Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný; Chelčický a bratrství učí, že život založený na násilí, násilí státním a církevním, je špatný; Komenský nám ukázal cestu k jasnosti, všeobsáhlé moudrosti a lidskosti: v duchu těchto národních učitelů musíme pokračovat a podávat jejich světlo budoucím pokolením.“
      Samozřejmě, budete mít pravdu, když namítnete, že tito všichni lidé byli věřící, a pro svou víru byli ochotni obětovat cokoli. Ale pořád mi zní od nich nejhlasitěji Chelčického, „člověk mezi sebou a bohem nepotřebuje prostředníka“.
      Zlobí mě, když se dělají z husitů loupežníci a chátra, a zneužívá se k tomu profesor Pekař, jak jsem měl možnost slyšet pány Marhoula a Stropnického. Zrovna v té době, jsem se měl možnost se i seznámit s projevem Pekaře k výročí založení Tábora. Zde uváděl, že je to jediný příklad v dějinách, kdy velká část národa byla nejen ochotná bojovat za svou pravdu, ale i položit za ni život. K Žižkovi měl výhrady, ale spíš pro jeho nesmiřitelnost, přiznával mu ale poctivost a pravdu. Pokud to srovnáme s dnešními vůdčími osobnostmi, jak diametrální rozdíl.
      Přesto mám názor, že věřícím je potřeba pomoci, stejně jak jiným. Proto je má představa v kostce taková. Vše, co má charakter památek, ať movitých tak nemovitých, platí stát. Rovněž stát přispívá procentně stejnou částkou jak jiným organizacím, na nichž je zájem kvůli rozvoji občanů, na provoz. Zbytek si musí uhradit členové, v tomto případě věřící. Právo kontroly hospodaření a správy majetku, dodržování zákonů a předpisů náleží státu. Duchovní věci jsou výsostnou záležitostí církví, ovšem nesmí být v rozporu s právními předpisy státu. V tomto směru provádí kontrolu, a jsou odpovědni, představitelé církve, kteří by neměli být jmenováni nadřízenými, ale voleni věřícími.
      Nevím, zda jsem Vám odpověděl, jak jste měl na mysli, a vyjádřil se ke všem otázkám. Asi, spíš určitě, mi leccos uniklo.
      Jinak přeju krásné a pohodové Vánoce, a mnoho štěstí a zdraví v příštím roce, Ivan Jordák.

{12.18} M. Marek | leden 2013
      Dobrý den, vážený pane Jordáku,
po delší době se vracím k naší diskuzi. Tentokrát nebudu reagovat na jednotlivé body Vašeho dopisu, ale pokusil bych se o shrnutí z mého hlediska. Prodlevy mezi mými odpověďmi, které jsou čím dál větší a za které se tímto znovu omlouvám, jsou způsobené jednak nedostatkem času a jednak tím, že se posouváme k čím dál konkrétnějším a techničtějším otázkám, kterým často vzhledem ke svému právnickému (ne)vzdělání obtížně rozumím.
      Když dám příklad, vzal jsem si do ruky zákony 229 a 429 abych porovnal některé věci o kterých píšete, ale většinu jsem tam vůbec neviděl a zbytek mi přišel stejný, i když jinak napsaný jinými slovy. Nebo otázka, jestli je relevantní lhůta pro podání výzvy k vydání nemovitosti. Vlastnictví je nepromlčitelné, ale zákon 229/1991 také obsahoval lhůtu pro uplatnění nároku (také 1 rok, do konce r. 1992).Pokud to šlo tenkrát, proč ne teď? Je "vyrovnání" s církvemi srovnatelné s "restitucemi", zakládá tedy nerovnost a je v rozporu s ústavním pořádkem? Hrozí prolomení dekretů? Myslím, že je poctivé přiznat, že na takovéto věci si dokážete vytvořit kvalifikovanější názor a vzít ho tedy za bernou minci, alespoň do té doby, než rozhodné ÚS o ústavní stížnosti (stížnostech) v této věci.
      Tedy když to shrnu, stále si myslím že vyrovnání má svůj smysl a že ekonomicky by bylo i přes svojí nedokonalost přínosem, a že pokud v této podobě neprojde, časem bude nutné tento problém nějak řešit. Výhrady které máte Vy, jsou ale velmi vážné. Za prolomení Benešových dekretů by to vyrovnání rozhodně nestálo. Také je jasné, že podoba vyrovnání mohla být zřejmě pro stát výhodnější. Pokud bude někdy možnost, rád bych si s Vámi a dědou sedl nad zákonem, důvodovou zprávou a dalšími papíry co se u mě nahromadily za poslední čtvrtrok a nechal si ukázat a vysvětlit některé věci. A také se pobavil o některých věcech ve kterých si stále nerozumíme (druhá polovina Vašeho posledního dopisu).
      Vážený pane doktore, děkuji Vám za Vaši trpělivost a za tuto diskuzi, která mě donutila studovat a pomohla mi dotvořit si (a zkorigovat) názor na vyrovnání s církvemi.
      Pěkný den, M.Marek

 



 

{11} | 23. 8. 2012 | anonym
      Dotaz: Může se státní orgán dopustit krádeže?

{11.1} | 31. 8. 2012 | Ivan Jordák
      Pokud jsem pochopil dotaz správně, a tazatel myslí opravdu některé z orgánů státu, nikoli jeho zaměstnance, tak podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, se státní orgán krádeže dopustit nemůže, protože dle § 6 o vyloučení odpovědnosti některých právnických osob za trestný čin, nejsou podle tohoto zákona trestně odpovědné Česká republika a územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci. Ovšem to se netýká jejich zaměstnanců, vyjma prezidenta republiky, který může být stíhán jedině za velezradu. Aby šlo odpovědět konkrétněji, musil by být konkrétnější i vlastní dotaz. Ale za krádež může být, vyjma prezidenta, stíhán kdokoliv, i když samozřejmě jsou určitá omezení, daná imunitou, atd.



{10}  |  28. 9. 2011  |  šušek
     Dobrá krásná literatura Ivane. image


{9}  |  27. 2. 2011  |  Vlastimil Hejtmánek  |  V co stále věřím většině lékařů po ukončení stávky Děkujeme – odcházíme?
       V Britských listech vyšel dne 24.2.2011 článek od Petra Vlka Děkujeme, odcházíme - analýza vítězů a poražených. Některé postřehy považuji za velmi zajímavé, především závěrečné hodnocení situace na politické scéně a situaci v jednotlivých politických stranách. Ale k tomu se vyjadřovat nechci. Mně leží v žaludku označení lékařů jako budoucích kejvalů na všechno, co ještě přijde.
       Nechci rozebírat, zda zvolená forma stávky byla nebo nebyla vedená příliš konfrontačně a násobky platů předkládané k přesně vymezenému termínu 1. 3. 2011 byly hlavní příčinou, proč stávka nezískala vyšší podporu veřejnosti.
       Chci spíše upozornit na to, že lékaři předložili 13 bodů konkrétních upozornění na jim zcela zřejmé nešvary ve zdravotnictví, především plýtvání penězi na předražené nákupy a korupci. A tyto body zvýšením platů nekončí.
       Podle mne hlavní etapa výsledků stávky a s tím spojené prověrky morální kvality lékařů teprve začínají!
       Lékař je zdrcující většinou veřejnosti dlouhodobě považován nejen za zachránce životů, ale automaticky i za dobrého psychologa. Jeho profese je morálně vysoce ceněna! A tuto vizitku určitě nebudou chtít lékaři lacino pozbýt tak, jak to vyplývá z některých poznámek v článku Petra Vlka.
       Nesouhlasím především s poznámkami: „ Doktoři tak mají jasnou a jednoduchou motivaci – vlastní kapsu. Ať to ostatní, zejména pacienty, bude stát cokoli.“… „…minimálně doktory odsoudil do role pasivních „kejvalů“, ať už vláda bude předkládat v rámci šetření cokoli…“ „…doktoři, v zájmu svých platů budou muset souhlasit se vším, s čím vláda přijde… Tedy například i s rušením nemocnic a lůžek!“
       Nevěřím, že tohle lékaři dopustí!
       Nevěřím tomu, že když dokázali konkrétně prosazovat jeden z 13 bodů svého Manifestu před celým národem, když veřejně vystoupili s konkrétním návrhem na zlepšení svých pracovních a mzdových podmínek, že totéž nedokáží i v konkretizaci dalších předložených bodů. Tím by jen dokázali, že jim šlo v první řadě o peníze, a to nemůže být pravda.
       Před 10 miliony lidí byli schopní řešit i personální otázky, zcela otevřeně vyzývali k odstoupení ministra Hegera. Teď mohou potvrdit a udržet výsadní pozici, kterou jim umožňuje jejich titul, pokračováním ve stejném duchu, a to veřejným personálním odhalováním nekalých praktik. Ty, jak vyplývá z jejich manifestu, sami konkrétně znají z dění a rozhodování na svých pracovištích.
       Cestu k uveřejňování těchto „zlodějen“ (jak řekl MF Kalousek) určitě najdou nejen v TV, ale i ostatních sdělovacích prostředcích. To už si vyzkoušeli. Pokud by neměli pokračovat v prosazování dalších jimi prezentovaných bodů obdobným způsobem jako u zvyšování platů, zpochybnili by, minimálně v očích veřejnosti, oprávněnost dalších kroků ve svém souboji s vládou.
       Věřím, že se jim to podaří. A se mnou v to jistě doufá i několik milionů obyvatel České republiky.

{9.1}  |  Ivan Jordák  |  28. 2. 2011
      Také jsem dočetl článek Petra Vlka, Děkujeme odcházíme - analýza vítězů a poražených, a nemohu s ním tak docela, beze zbytku souhlasit. Nemyslím, že lékaři prohráli, že prohrál pacient, že prohráli občané. Jak se říká, není třeba stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. Patrně za nějakou dobu teprve uvidíme, kdo vlastně vyhrál a prohrál. Záleží na lékařích, záleží i na ostatních. Na lékařích proto, že oni jedině mohou pokračovat v prosazování svých 13 požadavků a prokázat, že jim nejde jen o platy, ale o zdravotnictví, o pacienta. Zatím utrpěli malé vítězství. Schválně píši "utrpěli", protože před veřejností je vše prezentováno jako výhra bitvy o platy, a ni ne o tolik, co chtěli. Ostatní body, pro zdravotnictví daleko důležitější se zamlčují. Tak jako se o nich mlčelo po celou dobu akce. A až na výjimky, šly sdělovací prostředky na ruku establishmentu, a stavěly před veřejností tuto akci jen jako boj o platy. A to od člověka, kterého sebraly někde na ulici, a jenž v televizi prohlašoval, že máme všichni stejné žaludky, přes občanku, která se rozhořčovala, že lékaři studovali za naše peníze zadarmo, až k petici politologa Doležala, herce Nárožného, politika Macka a dalších, v které se rozhořčovali nad mravností lékařů. Půvabné bylo i rozhořčování pánů Šťastného, Šnajdra, paní Juráskové, zejména v době uzavření kompromisu a vytváření krizových štábů, což neprokazovalo jak koalice pečuje o občana, co chtěla dokázat,ale že o tomto problému absolutně nic neví, a byla by hrůza, pokud by k němu došlo. Naštěstí nedošlo, lékaři se spokojili s kompromisem ohledně svých platů. Věřím, že se nespokojí s kompromisem ohledně ostatních 12 bodů, které uvedli jako své požadavky. O to jde, aby zdravotnictví nesloužilo jako výdělečná, spíše zisková, možnost pro pár kamarádů nebo známých, ale aby sloužilo nemocným. Při prosazování tohoto se teprve ukáže, zda lékaři, potažmo pacienti vyhráli nebo ne. Proto si myslím, že Petr Vlk, ač v řadě poznámek oprávněně, přece jen pláče předčasně. K tomuto názoru mě vedou zejména tyto věci. Lékaři, přes všechnu špínu, na ně kydanou, vydrželi a donutili establishment k jednání. Dokázali držet solidaritu i po pokusu o puberťáckou pomstu na předácích akce. A MUDr. Engele se dokázal povznést nad osobní věci, na útok proti sobě, na ňafání, že se nyní ukáže, a vyzvat ostatní, aby dodrželi memorandum bez ohledu na to, jak dopadne on. To bylo asi největší vítězství, protože se nyní jasně ukázalo, komu šlo o věc, a komu o peníze. A tak nějak vidím v celé té akci příklad, jak lze odporovat nesmyslným nebo brutálním záměrům koalice. Proto mám k shora uvedenému příspěvku Petra Vlka připomínky.


{8} 23.9.2010 - míra,občan této rozkrádané země! - Pan Nečas by si měl nechat napsat nějaký medikament u odborného lékaře,potažmo i ti jeho přisluhovači,aby už konečně přestali drancovat obyčejný pracující lid. Jinak tu dojde s nadsázkou k vyhubení, díky jejím posraným škrtům v rozpočtu, zdar!

{8.1} 28.9.2010 - Jordák Ivan - Bohužel, „Míra, občan této rozkrádané země“ neuvedl způsob, či adresu, kam mu odpovědět, tak využívám tuto stránku pro všechny. Nevím, zda za vše může pan Nečas a jeho přisluhovači, i když vzhledem k svým funkcím a dlouholetému působení ve vrcholných orgánech naší země, jistě se podílel na řadě věcí, které občany této země potkaly. Pochybuji však v účinnost jeho návštěvy u lékaře, a řešení celé záležitosti užíváním nějakého medikamentu. Asi nyní máme dvě možnosti. Využít blížících se voleb k částečné nápravě toho, co se pokazilo na jaře. A pak využít všech prostředků, které nám zákon umožňuje, dopisy, petice, demonstrace atd., aby byl současný establishment vyrušen z jeho bohorovného klidu. Snad potom pochopí, že i dole žijí lidé, a nejen spotřebitelé, pracovníci, platiči dluhů, které neudělali, v lepším případě pro ně voliči, s nimiž se jedná jenom a pouze před volbami.


{7} 27.5.2010 - Jordák Ivan - příspěvek do diskuze k článku Klaus nebude chtít být prezidentem, který vrátil komunistům vládní moc

     Jsem překvapený touto úvahou, že prezident někomu vrátí nebo nevrátí vládní moc. Snad jsem něco nezaspal, a neocitli jsme se v monarchii. Podle dosud platné ústavy je zdrojem moci v našem státě lid, který ji uplatňuje skrz volby. Tedy tento lid, občané tohoto státu rozhodují, kdo bude ve vládě a kdo ne, tím, že zvolí určitou strany, respektive strany. A i prezident má respektovat výsledek voleb, ať se mu líbí nebo nelíbí. A nemůže si osobovat právo rozhodovat jak posledně, které mandáty jsou silnější, a které slabší. Podle ústavy, jsou si všechny mandáty sobě rovné.


{6} 2.5.2010 - Jordák Ivan - email Radě pro rozhlasové a televizní vysílání

Mám připomínky k dnešnímu pořadu ČT 1 Kalendáriu. A to kvůli interpretaci Pražského povstání, zejména jeho ukončení. V kostce bylo z obrazovky paní Burešovou řečeno asi toto. ČNR a Němci dne 8.5.1945 uzavřeli příměří, a přestalo se bojovat. Toto křehké příměří bylo narušeno příjezdem Rudé armády, kdy znovu vzplály boje a bojovalo se potom dál. Navíc si NKVD vyhledalo raněné vlasovce, kteří bojovali společně s povstalci proti Němcům, a bez soudu je postřílelo. Tolik hlasatelka, respektive tvůrci pořadu. Žádná zmínka o porušení příměří oddíly SS, ani o tom jaké probíhaly boje třeba na Pankráci i po uzavření příměří. Jak oddíly SS hnaly před sebou civilisty, aby mohly dobýt barikády. Chápu, že lze mít spoustu připomínek k SSSR, a že řada lidí, ať už z jakýchkoliv důvodů, mu nepřála. Ale kvůli tomu nelze přece zkreslovat skutečnost a pominout tisíce padlých prostých vojáků při osvobozování naší republiky. Padli totiž i za nás, a tento fakt nemůže vyvrátit žádné zapomínání nebo zkreslování skutečnosti. Vždy mi bylo trapně, když se dříve buď nepřipomínal, nebo jen okrajově podíl amerických vojáků na osvobození. Nyní se stydím, protože už nejde jen o opomenutí, ale záměrné vydávání černého za bílé a naopak A to by si neměla veřejnoprávní televize dovolit, ale poskytovat skutečně objektivní informace. Připomínám, že včera, v poledním pořadu Z Metropole, byly informace ČT 1 daleko objektivnější.

{6.1} 25.5.2010 - JUDr. Kateřina Kalistová, předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání - odpověď na dopis

Vážený pane,
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada) projednala na svém 10. zasedání, konaném ve dnech 18.–19. května 2010, Vaši stížnost, týkající se pořadu Kalendárium, odvysílaného dne 2. května 2010 od 9.45 hodin na programu ČT1.
Vaše stížnost se týkala příspěvku o 65. výročí Pražského povstání, který byl dle vašeho názoru zjednodušující a opomíjející pozitivní roli Rudé armády. Rada celou věc podrobila důkladné diskuzi, přičemž vzala v úvahu veškeré sporné momenty, které byly příčinou Vaší stížnosti.
Monitoringem bylo zjištěno, že zmíněná reportáž rekapitulovala události květnového povstání z roku 1945 za použití dobových záběrů. Lživé údaje ani tendenční výklad historie nebyly zaznamenány. V souladu s dramaturgií pořadu nejde o historický rozbor, ale o velmi stručné připomenutí významné události. Fakta o „Vlasovcích“ a jejich zavraždění příslušníky NKVD jsou v souvislosti s povstáním zmiňována právě z důvodu, že tento fakt v dřívějších výkladech novodobé historie absentoval, a nepochybně zůstává pro některé pamětníky citlivým bodem. Rada neshledala důvody k zahájení správního řízení z moci úřední.
Děkuji Vám za Váš podnět. Mohu Vás ujistit, že Rada průběžně monitoruje vysílání všech provozovatelů a vyhodnocuje, zda jsou v souladu se zněním zákona č. 231/2001 Sb., a pokud dojde k závěru, že došlo k porušení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, uplatní vůči provozovateli příslušné postupy v souladu se svými pravomocemi

{6.1.1} 27.5.2010 - Ivan Jordák - odpověď Radě

Děkuji za odpověď na můj dopis, respektive připomínku. Nemyslím si však,že uváděný pořad byl až tak v pořádku, jak k tomu došla Rada a odpověď se mi zdála poněkud zavádějící. Pořadu vzpomínal Pražské povstání jako celek, nikoli roli Vlasovců v Pražském povstání. Ta byla, aspoň podle vyprávění, které jsem slyšel od pamětníků, v podstatě taková jak byla v pořadu uváděna. Má připomínka výlučně směřovala k roli vojáků Rudé armády, která byla v pořadu uvedena způsobem, jakým jsem zmínil, a tomu, že narušili křehké příměří mezi povstalci a okupační armádou. Což není pravda. V Praze se pořád bojovalo, a toto jsem i dokládal pořadem ČT 1 z předchozího dne, který byl rozhodně objektivnější. Z toho důvodu si myslím, že i když Rada došla k názoru, že pořadem nedošlo k porušení zákona č. 231/2001 Sb, dalo by se s tímto názorem s ohledem na ustanovení § 31 odst.3 a § 32 odst. 1 písm. d) při nejmenším polemizovat. Přesto děkuji za to, že se Rada tím zabývala, ať už jsou její závěry jakékoli. 


{5} 21.4.2010 - Ivan Jordák - Pár slov k článku „Na své dědictví si nedáme sahat“

      Případ kocoura Mikeše a „rasistické“ babičky, u mě dosud vyvolával smutné pousmání. A to jak nad příčinou, počátkem celé této diskuse, tak i diskuse sama. Počínaje panem Mikou, který cenzurou Lady dospěl až k požadavku, minimálně vyškrtat nevhodná místa. Tak i nepřiměřených reakcí na tuto hloupost, stejně, ne-li ještě hloupějších než ona. Ale tak nějak jsem si řekl, prostě každý má právo na svůj názor a na příležitost tento názor zviditelnit, pokud jej pronáší bez urážek a toho, že je to jediný správný názor a nelze jinak. Nemá cenu se tím zabývat, to prostě přejde samo. Jak kdysi říkal Nezval, to časem vyvane.
Trochu mě ale nadzvedl článek pana Čulíka, „na své dědictví si nedáme sahat“. A to proto, že nejde o hloupost, ale podle mého názoru, vyvozování chybných závěrů z ojedinělých skutečností nebo projevů. A na základě toho až k dospění určení charakteru celého národa. To je myslím, víc na pováženou, než dokazovat zda babička byla rasistka nebo ne. To co na tomto mi na článku vadí, je jednak paušalizace a potom nabádání k vysvětlování Lady dětem.
     Abych začal od konce, jak je zvykem. Co se týče vysvětlování, dokáže si pan Čulík představit, jaký dětem do nějakých osmi let, což jsou převážně čtenáři této knihy, vyvolám v hlavách zmatek. Když najednou četbu přeruším, a začnu rozvádět co je na babiččině výroku nesprávného. Tu spoustu následných „proč“, které vyvolám. A dále, místo prožitku, který kniha přináší, vnutím dětem pochyby, co je v této knize ještě špatného. Do současnosti jsem ani já, ani nikdo jiný Ladu rozhodně nepovažoval za rasistu. A musím přiznat, že ho za něj nepovažuji stále. Ani tu babičku, která se tak nešťastně uřekla. Proboha, neblbněme. Začneme nyní hledat v literatuře, co by mohlo být rasistické, xenofobní atd? Budeme škrtat v Kupci benátském, Zimní pohádce, Cikánech, Židu Sussovi, Janu Cimburovi, Carmen a já nevím, kde ještě? Prostě autor někomu do úst něco vložil, a pokud není záměrem knihy obhajovat nebo navádět k rasismu, tak to tak prostě je. Nevracejme se do dob, kdy se některá slova musila vytečkovávat.
     Ale za ještě horší považuji paušalizaci a sebemrskačství, které je pár posledních let považováno za nezbytnou součást vyjadřování intelektuála. Co je špatného nebo méněcenného na obraně národního dědictví, ať už duševního nebo hmotného? Jedinou podmínkou je, aby tato obrana nesklouzla v nacionalismus, v popírání kultur ostatních národů či národností. Vždyť to dělá každý národ. Pokud s tím přestane, tak rychle mizí. Nemohu souhlasit s tím, že Rusové nebo Američané se nebojí, že by jejich národ, kultura či jazyk přestaly existovat, a proto se nemáme bát ani my. Asi by nikdo nechtěl prožívat znovu národní obrození. A není málo národů, ve své době velkých, o kterých pouze víme, že existovali. Jinak nelze popřít, že i ty velké národy, včetně Američanů a Rusů, svůj jazyk, kulturu a národnost chrání a podporují. Ne, že ne.
     A nakonec bych se chtěl vyjádřit k tomu, že Češi a Rómové nemohou najít společnou řeč. Myslím si jak kde, a mezi kým. Přestaňme, a to zejména v médiích, uvádět jen to, co nás rozděluje nebo v čem jsme jiní. Uveřejněme i co nás spojuje a v čem jsme stejní. Přestaňme s nasloucháním těm, kteří problém rozdílů zveličují a vytloukají z něho kapitál. Ať politický, skutečný kapitál nebo společenské postavení. Máme občanskou společnost, a tak už jednou konečně začněme prosazovat stejná práva a povinnosti pro všechny. Nezkoušejme to vyřešit zvýhodňováním jedné nebo druhé strany. To se vždy vymstí. A protože se jedná o dlouhodobou záležitost, začněme hned a přestaňme si hrát se slovíčky. To že budeme hledat, kde kdo co řekl nebo napsal ne zcela košér o tom druhém, nic nevyřeší. Zatím, mám aspoň takový dojem, jsme za poslední léta za velikého křiku o humanitě dokázali, a to myslím představitele obou stran, změnit jméno z Cikánů na Rómy, a vyvolávat problémy obdobné jako s tou Ladovou babičkou.

 {5.1} 21.4.2010 - Jan Čulík - Odpověď na e-mail 

     Pane Jordáku, děkuji vám za reakci, ale já některým vašim větám prostě nerozumím. Co například znamená: "Počínaje panem Mikou, který cenzurou Lady dospěl až k požadavku, minimálně vyškrtat nevhodná místa."
     Jinak, samozřejmě, že musíme dětem vysvětlovat, že je naprosto neférové a sprosté paušálně označovat skupiny obyvatelstva zápornými vlastnostmi. Jim by se to taky nelíbilo, kdyby se někde dočetli, že smrdí, protože jsou smradlaví   Češi.
     Mějte se    jč

{5.1.1} 22.4.2010 - Ivan Jordák - Reakce na odpověď Jana Čulíka

Pane Čulíku, snažil jsem se psát ve zkratce, a proto mě mrzí, že to vedlo k nesrozumitelnosti. Dovoluji si tedy trochu rozvést  připomínané části. Patrně se neshodneme, ale já opravdu celou věc považuji za nešťastnou a především hloupou. A nemám příliš rád škrtání a cenzurování knih s cílem, něco najít, abych na to mohl poukázat. Nevím, neznám pana Míku, jedině z této věci, kterou začal a vyvolal. A opravdu nevidím důvod upravovat Ladu. Takto se opravdu dá napadnout takřka každé dílo. Já jsem si při psaní vzpomněl asi na šest, a kdybych si dal na čas, jistě by jich bylo na stránku a více, jak jsem psal dále.
Co se týče dětí, jistě jim musíme vysvětlovat, co je sprosté, neférové a nelidské. Ale pořád nevidím důvod, proč to dělat při četbě kocoura Mikeše. Četli ho mé děti, stejně jak tisíce jiných, a opravdu z nich vyjádření babičky rasisty neudělalo. Myslím si, že k seznámení s jeho nebezpečím jsou daleko vhodnější příležitosti a hlavně chování při styku s tím kterým etnikem.
Tu poslední větu, že by se dětem nelíbil výraz "smradlaví Češi", považuji trochu za úlet. Jim, pokud mluvíme o mých, by se ani nelíbilo, pokud by
někdo říkal smradlaví, a za to si můžeme dosadit kteroukoliv národnost, a dali by mu to znát.
Bohužel se setkáváme s opravdovými projevy rasismu atd., a zde se příliš nedělá, protože se zabýváme prkotinami a formálními věcmi, a ne podstatou problému, protože je to pohodlnější.
Omlouvám se, že jsem ještě jednou napsal. Ale tak nějak mi to nedalo.


{4} Jansa  |  24.01.2010 18:22:27  |  IP: 90.179.-.-

Několik pár slov ještě k výběru námětu pro příští schůzku (schůzky). Námětem si představuji téma na příklad takové, o jakém hovořil p.Appl (doba Marie Terezie), nebo \"papírové peníze za Rakouska ..\" ke kterým jsme se nedostali, atd., atd., Témat je bezpočet. Takovouto obecně známou historii samozřejmě používá pí. Štěpánová, jak krátce naznačila, při sepisování rodových kronik. Já to dělám obdobně, to ani jinak nejde, pokud chceme zařadit jednotlivé rody do kontextu doby. Stejně tak se dají vyjmout časově ohraničené náměty ze statí \"Dějiny státu a práva\" kolegy Jordáka a samozřejmě i všichni ostatní mají tu obecně známou historii v povědomí a mohou navrhnot téma námětu. Jde jen o to, dát tento základní materiál k disposici ostatním, aby si jej prošli a oživili v paměti. Sám každý z nás má jistě další znalosti o daném námětu, které se možná týkají nejen té doby, ale i přímo našeho regionu. To by bylo dobré připsat jako vzkaz do diskuse, anebo přímo rozeslat ostaním kolegů. Tím bychom ušetřili čas, omíláním historie která je obecně známá a věnovali bychom se na schůzce již konkrétní diskusi o detailech a zajímavostech daného námětu. Již podle seznamu literatury je zřejmé, že to základní známe asi všichni, ale každý zná také něco navíc.


{3} 10.1.2010 - Ivan Jordák

Přílohou posílám pár vět k úmluvě Přemysla Otakara I. s církví, respektive co bylo kolem. Leželo mi to v hlavě, když si ji citoval v meilu a tak jsem využil těchto nepříznivých dnů, a trochu jsem se tím babral.


{2} 2.1.2010 -  J.J.

     Zdravím a přeji pevné zdraví do nového roku. Mrknul jsem trochu na ty dějiny státu a práva. Kolega Jordák se tam zmiňuje, že je to materiál ke studování, nebo tak nějak. To mě připadá jako dobrá myšlenka pro náš spolek. Dané téma by mělo být na příklad staženo z Googlu nebo Wikipedie a schematizováno do přehledné story, se kterou bychom byli seznámeni prostřednictvím PC databáze. Na schůzce by se diskutovalo již na dané téma. 

{2.1} 10.1.2010 - I.J.

     Tvůj dopis z 2.1.2010, považuji za dobrý nápad. Jestli jsem porozuměl dobře, tak bychom se měli dohodnout na nějakém tématu. Do další schůzky, respektive do nějakého termínu, bychom se každý pak k tomuto tématu snažili zajistit materiály, které bychom si přes PC vzájemně poslali, a pak by se k tomu vedla diskuse. Myslím si, že by to byl přínos pro všechny. Měli bychom tuto myšlenku probrat na schůzce 18. ledna, a asi by bylo dobré, kdybys připravil podrobněji svoji představu. Minimálně by došlo k rozšíření obzoru každého z nás. Aspoň, jak jsem si prohlížel Hejtmánkův seznam literatury, tak každý má něco jiného a tyto jednotlivé poznatky by se mohly vzít na přetřes, včetně použití údajů z internetu.  Ale bylo by zapotřebí si určit buď dobu, nebo část, abychom se nepřipravovali každý na něco jiného.
     Ještě pár poznámek k tvým zmínkám o zemských deskách a církevním majetku jsem uvedl v rubrice Historie.


{1} 12.6.2009 - Jiří Hůlka, Rokycany - reakce na příspěvek Nenechme se otrávit

Osou je lidský faktor Ivan Jordák
     ...v článku Nenechme se odradit (Haló noviny 10. 6. 2009) sděluje názor k výsledkům eurovoleb a předkládá i několik čísel.
     Fakt, že k volbám přišlo jen přes 28 % oprávněných voličů, je ještě horší, než si stačíme mnozí uvědomit. Při výše uvedené účasti je 10 % odevzdaných hlasů pro stranu přibližně 237 000 voličských hlasů. Tak silný je mandát. Je pravda, že to není problém jen voleb do EP, ale je zvláštní, že to nevadí nikomu ani v EU.
     Autor hodnotí výsledky levice jako celku se závěrem, že levice posílila. Co je to vlastně levice v současném našem politickém spektru? Myslím si, že o propojení, i když někdy účelovém, ČSSD - KSČM se jako o levicovém v současné době nedá vůbec hovořit. Jsou tu nejméně dva hlavní důvody, proč tomu být nemůže. Jednak ČSSD neprovádí politiku v zájmu, zjednodušeně řečeno, obyčejných a potřebných lidí. Příklad - ČSSD jako levicové straně nedělá problém utvořit velkou koalici i s pravicovou stranou. Zdůvodnění je, že se tak děje v zájmu občanů. Zde docházíme k závěru, že pokud by se mělo hovořit o společné levici, máme tady druhý důvod, proč tomu tak zatím být nemůže. Mohlo by dojít k užší spolupráci, ale ČSSD se této spolupráci brání, a to z důvodu obavy o ztrátu voličských hlasů a tím možné ztráty pozice druhé nejsilnější strany. Nakonec je známo, že jakákoliv spolupráce s KSČM je ať již psaně, nebo proklamovaně zakázána.
     K volebnímu výsledku KSČM je třeba uvést, že staronové hodnocení, jako potvrdili jsme pozici třetí nejsilnější strany , apod., mohou vést jen k nepatřičnému sebeuspokojení. Je třeba si s celou vážností uvědomit, proč vlastně KSČM působí v politickém boji stran. Každý neúspěch, i když dílčí, přináší jednak oslabení politických pozic pro uplatňování programu strany, které se zpět těžce získávají. Zanedbatelná není ani ztráta finančního příspěvku za získané hlasy ve volbách. Jsou to asi 4 mil. Kč oproti posledním volbám do EP.
     Nabízí se otázka, na co se zaměřit, jak změnit tento stav k lepšímu. V úspěšné činnosti politické strany je vždy v první řadě lidský faktor. Nejvíce bude vždy záležet na funkcionářích, a to především od shora až po OV KSČM. Už vzhledem k současné přirozené situaci v ZO. Je nutné více vyhledávat na kandidátky schopné kandidáty stojící mimo politické strany, veřejně známé, uznávané a ochotné kandidovat. Tyto kandidáty je zapotřebí za aktivní pomoci a účasti vyšších stranických orgánů připravit a zabezpečit jejich zvolení. Zejména v místech by jejich prosazení a zvolení pomohlo KSČM k lepšímu postavení v základním a velice důležitém článku v obcích a městech. Pochopitelně, že významnou roli může sehrát i tisk - Haló noviny. Zastávám názor, že v tisku je třeba se zaměřit více na problémy občanů z hlediska jejich potřeb a převzít důsledně to, co odmítají dávat na seznámení a do vědomí zejména mladších lidí ostatní sdělovací prostředky.
     Vím, že to není vůbec jednoduché, ale věřím, že poctivým zodpovědným přístupem, zejména tam, kde jsou podmínky, se mnohé může určitě zlepšit ve prospěch občanů. Zejména těch, kteří o to stojí, i těch, kteří o to, vzhledem k své sociální situaci, také stojí, ale říkají, že k volbám nepůjdou, že ať je tam kdo chce, nic se nezmění.