Návrh občanského zákoníku potřebuje dotvořit
Nedalo mi, abych po slovech ministra spravedlnosti v televizi, připomínajících spíš reklamní pořad než předložení nového právního předpisu veřejnosti, si tento návrh občanského zákoníku nevyhledal, a aspoň si jej nepřečetl. První, co mě napadlo, dobře, že se mi blíží sedmdesát, a nebudu se jím už muset zabývat, jako advokát v praxi. I když to samozřejmě není pravda, protože občanský zákoník řeší naše každodenní starosti a problémy, a občan je na něj odkázán, ať chce či nechce.
Tento zákoník má přes 170.000 slov, 3046 paragrafů, a je na 478 stránkách. Tedy má stran jak středně dlouhý román, např. Quo vadis od Sienkiewicze. Mimoděk se tímto názvem /kam kráčíš/, chce člověku, místo na Petra, zavolat na ministra. Ten nás přesvědčoval ve svém vystoupení, jak vše tento předpis vyřeší, a že tento nový občanský zákoník vychází ze starého Rakouského všeobecného občanského zákoníku, kdysi platného pro celé Předlitavsko.
I vyhledal jsem si jeho vydání z roku 1851, a není to pravda. Tehdejší zákoník, měl celkem 1502 paragrafů, napsaných sice na 536 stranách, ale to i včetně vysvětlivek, výnosů a soudních rozhodnutí. Navíc se týkal jen občanského práva ve smyslu, jak jsme je znali dosud. Nezahrnoval, jak současný nový zákoník i velké části práva pracovního, správního, obchodního, rodinného, zákon o vlastnictví bytů atd. Vytváří se tak, jak řekl pan ministr, právní předpis takřka všech předpisů, kde najdete skoro všechno. O čem mám důvodné pochyby. Lze samozřejmě hledání napomoci sestavením obsahu a pečlivě vytvořeného rejstříku. Tím ale přibudou desítky, ne-li stovky dalších stran, a takový objem přinese tím i zvýšení nepřehlednosti. Mám za to, že pokud už časem a praxí došlo k rozdělení oborů práva, je dobré je respektovat i dál v samostatných kodexech. Tím se usnadní hledání a nacházení jednotlivých ustanovení, řešících tu kterou věc.
Důvodová zpráva uvádí řadu vysvětlení proč tomu tak má být. Nejsem právní teoretik, a proto si možná zpozdile myslím, že právo tu má být pro občana, a ne právo pro právo. Nevidím nic špatného na požadavku minulého režimu, který je v důvodové zprávě napadán, že právní předpis má být sestaven tak, aby mu porozuměl i řadový občan. Myslím si, že pokud by toho, aspoň v zásadních otázkách, bylo dosaženo, ušetřili bychom si řadu sporů, a tak i soudům spoustu práce. Samozřejmě napomáhá tomu i trvalost práva, nikoli neustálé novely a změny, které mimo zmatků ve své většině nic nepřináší. Zejména, pokud jsou řešeny tzv. přílepkovými zákony.
Dodnes jsem nepochopil, proč výraz bezpodílové spoluvlastnictví manželů jsme museli nahradit společným jměním manželů, neoprávněný majetkový prospěch bezdůvodným obohacením atd. Zejména při akcích, jako byla např. ve sdělovacích prostředcích a internetu „Už nepotřebujete právníky, vzory smluv a žalob si najdete na internetu. Stačí si je jen stáhnout“. Vzápětí se u mě objevil pán, který tak učinil, abych se mu podíval na smlouvu o převodu nemovitostí, kterou mu katastrální úřad vrátil. Po její kontrole, jsem mu řekl, že ve smlouvě neuvedl manželku. Odpověděl mi, že žádnou nemá, je svobodný. Ale vždyť tu uvádíte, že onu nemovitost nabýváte do SJM. Tak to ale bylo uvedeno v tom vzoru na internetu, který jsem doslovně opsal, rozhořčil se. Ale to je spíš humor, než zásadní věc.
Abych byl konkrétnější, uvádím z nového občanského zákoníku několik věcí, u kterých jsem se podivil. Proč v § 8 je uvedeno „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“, jde mi o slovo „zjevné“. Znamená to tedy, že nezjevné, popř. skryté zneužití právní ochrany požívá?
V § 13 je uvedeno „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Kdo bude dávat toto přesvědčivé vysvětlení, soud? A to soud prvního stupně nebo soud odvolací“? A jak se posoudí „přesvědčivost“? Mám obavy, že ten, kdo u soudu prohraje, nebude přesvědčen nikdy. A pokud mu nebude dáno přesvědčivé vysvětlení, co bude následovat? Myslím otázku právní moci a vykonatelnosti.
Rovněž mi, a asi i jiným není jasný rozsah úsilí a prostředků, které může občan použít při svépomoci, která je vymezena v § 14 odst. 2 takto „které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené“. Tedy záleží vyloženě na jednotlivci, jehož práva budou ohrožena. Každý, kdo někdy měl co činit třeba s porušováním sousedských práv, ví, že názory na svépomoc, respektive co je ještě svépomoc, a co už je zásah do práv jiného, jsou velmi rozdílné. Rovněž si myslím, že bude docházet k určitým rozporům při výkladu vzhledem k ustanovení §§ 2875 a 2876 o nutné obraně a krajní nouzi.
Chybí mi tam i konkrétnější ustanovení u skutků, které se nepříznivě projevují dnes v naší společnosti. Jde např. o lichvu, záruku u smlouvy o dílo a další, kde jejich skutková podstata nebo závaznost, jsou formulovány příliš obecně, a bude tedy dál záležet na judikatuře, kdy ano a kdy ne.
Ale účelem tohoto článku není oponentce občanskému zákoníku, ani ji nejsem, přiznávám, schopen udělat v rozsahu a míře, jaké tak základnímu právnímu předpisu přísluší. Cílem těchto několika vět bylo upozornit, že vládou navržený obchodní zákoník, potřebuje rozhodně ještě dotvořit, a ne jen jej prosadit silou počtu hlasů. Abychom nemuseli, jak je bohužel nyní stále častějším zvykem jej brzy novelizovat. Proto doufám, že parlament, tomuto, po ústavě snad nejdůležitějšímu právnímu předpisu, bude věnovat potřebný čas a úsilí, a nespokojí se jen laciným prohlášením, bylo jej čas změnit, protože pocházel z doby předpřevratové. Takový argument by v právu neměl vůbec existovat.
© Ivan Jordák, Letohrad
(Článek byl zaslán i do redakce Haló novin a advokátního bulletinu. V Haló novinách byl uveřejněn 2. 8. 2011)
Dějiny státu a práva
Několikrát jsme diskutovali, jak asi vypadalo právo, ale i státní zřízení v Čechách „kdysi“. Diskusi jsme nedokončili. Dovoluji si tedy předložit jakýsi průřez dějinami naší země k této otázce k další diskusi, pokud bude zájem. Při pohledu zpět je nezbytné se zbavit podvědomí, že právo a státní zřízení bylo obdobné současnému, jen místo prezidenta byl král. Rovněž toho, že pro celou zem a všechny její obyvatele platily stejné zákony a spory mezi nimi byly předkládány soudům, které tvořily jakousi soudní soustavu. Toto, v různých obměnách, platí tak posledních dvěstě let, a to ne zcela úplně.
Prakticky do 12. století máme jen omezené písemné zprávy. Navíc musíme u těchto zpráv počítat jednak s tím, že je psali lidé většinou neznající podrobně poměry u Čechů, neznali pojmosloví, respektive jej nahrazovali obdobnými výrazy z latiny, řečtiny nebo arabštiny, hebrejštiny, anebo je komolili. Rovněž záleželo i na tom, v čích službách a nebo s jakým úmyslem kronikář kroniku psal. Tedy nelze nikdy brát věci uvedené v kronice nebo bule za nezpochybnitelné, ale vždy je nezbytné je srovnávat s dalšími materiály.
Pro lepší přehled dělím další materiál do několika kapitol. V té které kapitole se snažím uvést přibližný rozsah státu a nejvýznamnější panovníky, krátkou charakteristiku období, psané právní dokumenty, pokud byly a systém řešení právních sporů. Pro území státu užívám dnešního výrazu Česko, zahrnující území Čech, Moravy a Slezska a jen v případech, kde je to nezbytně nutné, užívám název té které země.
I.Doba předstátní
a) první zmínky o Slovanech jako celku, nikoli o Češích, ve střední Evropě jsou z přelomu 5. a 6. st.
b) původně žili ve velkorodinách společně na jednom dvorci, kde společně pracovali a dělili se o výsledky své práce. V čele stál pán domu (jakýsi stařešina, je to titul, nešlo o nejstaršího), který byl volen, zastupoval velkorodinu navenek, velel v boji a spravoval majetek. Podléhal však radě, patrně všech dospělých mužů a snad i žen, která rozhodovala prakticky o všem – o stařešinovi, o míru a válce, o potrestání provinilých proti zvykům, tehdy ne proti zákonům, velkorodiny, o případném spojení s dalšími velkorodinami na čas nebo na trvalo. Tato velkorodina se štěpí postupně na rodiny v dnešním slova smyslu a zároveň sdružuje ve větší celky – kmeny, které již respektují územní princip a v jeho čele stojí zatím volený vojvoda, kníže. Stále však platí, že vojvoda je první mezi rovnými a nikoli suverén. Nejvyšším orgánem je shromáždění nyní už jen mužů, rozhodující o všem. Z dnešního pohledu mělo pravomoci vládní, zákonodárné, soudní, správní i policejní. Stařešina byl volen, ale i odvoláván a měl jen taková práva, která mu shromáždění pro ten který případ poskytlo.
Život kmene se řídí zvyky a jakýmisi, to co dnes nazýváme precedenty.
Právo existovalo jen obyčejové, jeho zásadami bylo, že každý se musí podrobit rozhodnutí rady rodu, že rod odpovídá kolektivně jiným rodům, byla krevní msta, jíž se zachovávala rovnováha počtu bojovníků u soupeřících rodů, pohanská obětiště a později kostely měly právo azylu, bylo mnohoženství, ne snad z rozmařilosti, ale z důvodu úbytku mužů v bojích. Jedním z nejhorších trestů bylo vyhnání provinilce z rodu, což se rovnalo ve většině případů pomalé smrti, protože člověk jako jedinec nemohl tehdy obstát.
Byly pevně zachovávány zvyky, ale i slavnosti mající za účel oběti a přivolání přízně bohů. Např. při stěhování do nového domu nebo získání nového pole se sem nejdříve položily sochy dědků, kteří tak tento majetek přejímali do vlastnictví rodu
c) Prokopios kolem roku 530 -545 a uvádí, že nejsou jedním mužem ovládáni, a záležitosti příjemné i obtížné vždy společně projednávají. Fredegarova kronika někdy kolem roku 660 uvádí, že si zvolili Sáma za krále asi roku 620 pro boj s Avary a později i Franky. Asi první zmínka o Češích (Císi), jako samostatném kmeni, ale i jiných slovanských kmenech, je v kronice Vita Caroli od Einharda někdy kolem roku 805, že se Karel Veliký utkal mimo jiné s Čechy a učinil je poplatnými, nestali se však jeho poddanými.
II. Počátek státu a psaného práva (9 – 13. st.)
a) První státní slovanským útvar na našem území je Morava založená knížetem Mojmírem I. někdy kolem roku 830. Tento stát se diametrálně lišil od toho, co známe pod státem dnes. Měl velmi neurčité hranice, kmeny zde byly volně sdružené a panovník je byl nucen prakticky po celou dobu své vlády donucovat mocí, aby státní svazek zachovávaly. Čechy, jsou i nejsou ještě součástí Moravy, záleží na době. Např. pokřtění prvních českých knížat je prováděno v Řezně, nebo letopisy fuldské je jmenují zvlášť při válce s franckou říší někdy kolem roku 870. Ale Bořivoj zase koncem 9.st. žádá na Moravě pomoc a dostává ji.
Po pádu Moravy se těžiště moci přesouvá do Čech, které jsou rozděleny na řadu kmenových území. Bořivoj, první doložený Přemyslovec, vládne Čechům, asi v rozmezí nynějšího kraje středočeského, spíš po levém břehu Vltavy. Patrně sňatkem s Ludmilou připojuje i zemi na pravém břehu Vltavy, Pšovsko. Sv. Václav připojuje snad Zlicko (Kouřimsko). K rychlému rozvoji a přerodu země dochází v době panování jeho bratra a synovce Boleslavů I a II. Z malého knížectví, zahrnujícího několik desítek km kolem Prahy, vybudovali velkou říši, zahrnující dnešní Čechy, větší část Moravy, severní část Slovenska, Kladsko a Krakovsko až k Přemyšlu. V cizích kronikách jsou nazýváni jak knížetem tak i králem. Připravili a založili pražské biskupství. Patrně zavedli hradskou správu země, počátky poddanství a roboty. Byli absolutními suverény a tzv. jejich slovo bylo zákonem. Celá zem je považována za jejich vlastnictví a všichni lidé za jejich poddané. Po úmrtí Boleslava II. dochází sice k úpadku, ale jeho vnuk Břetislav I. konsoliduje stát a znovu připojuje Moravu. Pro toto první období je charakteristický naprosto bezohledný boj o moc po celé Evropě. U nás je to jak mezi Mojmírovci, tak i Přemyslovci, kteří se vraždili se, vyklešťovali a oslepovali jak mezi sebou, tak vyvražďovali i jiné rody, konkurenty – Slavníkovce, Vršovce atd. Přemyslovci pak jako panovníci jsou uznáváni nejen svou družinou a kmenem Čechů, ale i ostatními rody a kmeny na území Česka, a rovněž i zahraničními panovníky. Koncem 12.st. ustává tradiční zvyk nastolování knížete na kamenný stolec. Knížectví je přeměněno trvale na království a jádrem státu se stávají Čechy, Morava a část Slezska – Opavsko a Krnovsko.
Přechodně patří k Česku v tomto období další země. Tak a za Přemysla Otakara II. patří k němu i část Lužice, část Slezska, Kladsko, Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko (Slovinsko). Za Václava II. a III. Polsko, Slezsko a Uhry.
V této době se zavádí i nevolnictví, poddaní jsou povinni pracovat zprvu pro knížete, jeho hradského správce, později i šlechtu. Pro knížete jsou určité obce povinni i chovat koně i dobytek. Stravování knížete a jeho družiny je řešeno objížděním hradů a i obcí, kde je byli jejich obyvatelé povinni živit. Obdobné právo měl český panovník v obcích dnešního Německa, když jel na sjezd k císaři.
b) Právo se v tomto období mění z původně obyčejového v právo dané panovníkem, který je absolutní suverén a vše je odvozeno z jeho moci a později se podílí na tvorbě a výkladu práva i šlechta až dojde k vytvoření stavovské monarchie. Ale i v této době není až na výjimky žádné psané právo. Není od sebe oddělena moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale je společná. Tedy panovník, později dvorský soud a pak zemský soud nejen nalézá právo, ale i jej vykonává, a to po celé toto období většinou podle starších rozhodnutí. Platí, čím starší tím lepší. Zároveň platí různé právo pro velmože (pány), šlechtu (rytíře), poddané, města a to i pro jednotlivá města odlišně, církev, studenty, ale i některá povolání (horníky, myslivce, vinaře atd.). Je i nerovnost před zákonem, za stejná provinění jsou příslušníci různých stavů trestáni odlišně. O šlechtě rozhoduje dvorský, později zemský soud složený z šlechticů. O poddaných rozhoduje hradský vladař (sudí), jmenovaný panovníkem, později vrchnost, které poddaní patří a o drobnějších přestupcích rychtář (fojt). O měšťanech většinou městská rada (konšelé) vždy záleželo na tom, jaká práva jim zakladatel města, ať panovník nebo šlechtic, dal. O kněžích biskup, o studentech univerzita. O příslušnících různých povolání např. horní soud, viničný soud atp., ale v těchto případech to bylo řádně promícháno a dost záleželo o čem se mělo rozhodovat. Právo se také prodávalo a kupovalo. Např. Jihlava odmítla prodat horní právo Kutné Hoře a ta si musela vytvořit zákoník nový. Teoreticky platilo, že se každý mohl odvolat k panovníkovi, ale prakticky to nemělo význam. Platilo i, zejména u měst, že se mohlo odvolat k městské radě toho města, od kterého se právo získalo. Např. do Norimberku a zase z ciziny se k nám odvolávali do Kutné Hory.
c) Z buly papeže Jana VIII knížeti Svatoplukovi v roce 880 se dá usuzovat, že tehdy byla již Morava uznávána i v zahraničí, za jejího suveréna je považován Svatopluk a byl i uznán a potvrzen Metoděj jako arcibiskup.Na Moravě je také přijat zákoník pro laiky, tzv. Zákon sudnyj ljudem, patrně nejstarší známý slovanský písemný zákoník. Neřešil celou právní oblast, ta byla dále ponechána zvykovému právu. Řešil jen tu část, na které měl kníže a církev, tehdy představovaná Metodějem, největší zájem. Má 33 článků a řeší delikty proti víře, mravnosti, krádež, žhářství, právo azylu (v kostele), rozdělování válečné kořisti, jak svědčit, snaží se zavést monogamní manželství, zákaz manželství mezi příbuznými, půjčku věcí, výkup válečných zajatců, nahrazuje tělesné tresty církevními půsty.
Břetislav I. vydává první dochované písemné zákonodárné dílo – dekretu roku 1039, která má pouze 6 článků a zbytek je dál řešen obyčejovým právem. Zavádí se monogamní manželství a církevní sňatek; pro toho, kdo opustí manželství je stanoven trest vyhnání do Uher; svobodné matky mají být vyhnány též do Uher; v případě stížnosti ženy, že je svým mužem milována neslušně, má být uspořádán boží soud před církví a kdo bude shledán vinným zaplatí knížeti pokutu; v případě obvinění z vraždy správce hradu uvrhne obviněné do vězení a zapírají-li, udělá boží soud žhavým železem nebo vodou. U vrahů otců, bratrů a kněží je ale trestem přikování (připoutání) rukou k tělu a vyhnání z království; kdo zřídí krčmu nebo si ji pronajme bude na tržišti mrskán pruty, ale jeho věci nepropadnou knížeti, nýbrž budou zakopány pod zem a opilci dokud nezaplatí knížeti 300 denárů, budou ve vězení; v neděli je zákaz práce a trhů a pokud by byl někdo přistižen, je povinen dát dílo, které dělal nebo s ním obchodoval arciknězi a knížeti zaplatit 300 denárů; kdo pohřbí mrtvého v polích nebo lesích dá arciknězi vola a knížeti 300 denárů a mrtvého musí dopravit na hřbitov.
V roce 1055 pak Břetislav I. vydává další ustanovení, podle kterého má vládnout nejstarší z Přemyslovců, a zavádí na Moravě úděly pro další příslušníky rodu. Toto ustanovení však bylo neustále porušováno a nakonec bylo Přemyslem Otakarem I. změněno na nástupnictví prvního syna vládnoucího panovníka.
V roce 1189 je pak vyhlášena knížetem Konrádem II jeho statuta, která se dochovala ve znění vydaném Přemyslem Otakarem I., kterým potvrzoval její platnost z roku 1229. Má 39 článků a řeší nejdůležitější právní otázky. Zejména se jedná o udělení práva dědičné držby statků šlechty, dosud právo dědit neměla. Dále i potvrzuje církvi právo řídit své vztahy kanonickým právem. Zachovává ještě boží soudy - ordály a obyčejová práva. Ruší kolektivní odpovědnost obce za krádež. Stanoví podmínky souzení a poplatky při něm. V průběhu tohoto období dochází i k zakládání měst a první kolonizaci, což vyvolává další problémy.
Jak se dnes soudí, roku 1212 je Přemyslem Otakarem I. napsána a císařem Fridrichem II. stvrzena tzv. Zlatá bula sicilská, vymezující České království včetně Moravy, ponechávající Čechům právo volit si svého krále (císař jej pak pouze potvrzuje a jen tomuto zvolenému králi má právo udělit Česko v léno). Český král má právo jmenovat biskupy v Česku, jimi je též při korunovaci slavnostně pomazán(pomazání při korunovaci českými biskupy bylo již. určeno v bule pro krále Vladislava II. od Fridricha I. Barbarossy).
Jakýkoliv zákon, rozhodnutí atd. musí být vydáno panovníkem a opatřeno jeho pečetí. Panovník má i některá výhradní práva, která nemůže mít nikdo jiný, může jen jejich výkon za přesně stanovených podmínek buď úřadu nebo některému z velmožů. Jedná se o tzv. regály, z nichž nejvíce významný byl horní regál, tzn. že měl výhradní právo k těžbě nerostů, ať pozemek patřil komukoliv. Dalšími regály bylo právo razit minci, vybírat clo, chránit židy a cizince vůbec (ovšem za peníze), stavět pevnosti a později i udržovat pořádek na cestách a splavných vodních tocích a právo ke všem neobsazeným pozemkům.
V polovině 13.st. vznikly zemské desky, kde se původně zaznamenávalo co se dálo na zemských soudech a zemských sněmech. Později se stávají veřejnými pozemkovými knihami pro šlechtický majetek. Pro Moravu vznikly až ve 14.st.
Patrně nejvýznamnějším zákonem tohoto období byl „Horní zákon“ přijatý Václavem II. roku 1300. V této době se pokoušel prosadit Přemysl Otakar II. psané právo, ale pro odpor šlechty se mu to nezdařilo, stejně jak o 100 let později Karlu IV.
III. Stavovská monarchie (14. st. až 1620 vyjma husitství)
a) Počátkem 14.st. je vyvražděna domácí dynastie Přemyslovců, vyjma Opavských knížat, levobočků, kteří však nesměli usilovat o korunu.Po válkách a různých kandidátech se šlechta, její rozhodující část, a církev shodli na volbě Jana, syna císaře Jindřicha Lucemburského, za podmínky přijetí kapitulace v podobě tzv. inauguračních diplomů. V ní král sliboval vybírat berni jen při sňatku svém nebo svých dětí, dále, že placené úřady smí vykonávat pouze Češi a Moravané, rozšířil pro šlechtu dědická práva do 4 kolena a zavázal se nenutit šlechtu k válce za hranicemi.
Za Jana Lucemburského je trvale připojeno Chebsko, a dále pak Horní a Dolní Lužice, Slezsko. Za Karla IV. pak Braniborsko a léna v Sasku, Falci a Míšni. Bylo to vždy ale na přechodnou dobu, jen oboje Lužice a Slezsko byli součástí Česka trvaleji, až jimi zaplatili Habsburci své válečné ztráty. Od roku 1322 se vžívá pojem „Koruna království Českého“, a za Karla IV. jsou určeny jejími částmi Čechy, Morava a Lužice a jako politický celek trvá včetně zahraničních lén až do roku 1806, kdy František I. vytváří Rakouské císařství a ruší ostatní zemské svazky. Pro zajímavost uvádím, že o navrácení Lužice jsme žádali při vzniku Československa v roce 1918, ale požadavek zůstal bez odpovědi. Za Jagelonců se stáváme součástí středoevropské říše – personální unie, zahrnující ještě Polsko a Uhersko a roku 1526 volíme za naše panovníky Habsburky.
Ve 14.st. definitivně zanikají úděly a celé zemi vládne král, který od pol. 15.st. je i moravský markrabě (předtím to býval syn, bratr nebo jiný příbuzný krále). V zásadě nastupuje vždy prvorozenec a pro případ vymření dynastie po meči i po přeslici má šlechta právo na svobodnou volbu nového krále, což uplatnila volbou Jiřího Poděbradského, vzdorokrále Matyáše Korvína, Vladislava Jagelonského a pak bohužel i Ferdinanda I.
Postupně se ustavila i organizace správy státu. Nejvyššími orgány jsou zemský sněm, zemský soud a královská rada. Do těchto orgánů není nikdo volen, ale buď tam náleží z titulu svého postavení např. šlechta, církevní preláti, zástupci některých měst nebo tam může být povolán či jmenován panovníkem. Z dvorských úředníků si pravomoc udrželi jen maršálek (soudí záležitosti šlechtické cti), dvorský sudí (soudí lenní spory), kancléř(přednosta královské kanceláře) a podkomoří (královská města). Ostatní dvorští úředníci se stávají součástí dvora a místo nich jsou zemští úředníci, většinou z řad vysoké šlechty. Jsou to v Čechách nejvyšší purkrabí (jakýsi předseda vlády), komorník (finance), sudí (řídí zemský soud) a písař (vede zemské desky). Od roku 1497 pak bylo 12 nejvyšších úředníků zemských, z toho obsazovali 8 úřadů páni a 4 úřady rytíři a byli to nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek, komorník, zemský sudí, kancléř, dvorský sudí, zemský písař, 2 karlštejnští purkrabí, purkrabí hradeckého kraje a podkomoří.
Místo hradských orgánů se vytvářejí kraje, jimž v čele stojí poprávci (nepopravovali ale činili po právu). Byli jmenováni panovníkem a z dnešního pohledu měli pravomoc soudní a policejní. Od poloviny 14.st. se osamostatňuje církev, dále z větší části města a prosazuje se i vrchnostenská správa. Církev i města se stávají stavy a účastní se rozhodování o zemi.
b) Právo stále nalézají soudy a ani Karlu IV. se nepodařilo prosadit psaný zákoník pro odpor šlechty a takticky využil tehdejšího požáru a prohlásil, že shořel. Zrušil ale prostřednictvím arcibiskupa Arnošta z Pardubic ordály (boží soudy). Vznikají však v této době právní knihy a po založení univerzity postupně docilují vyšší úrovně a jsou pak brány za základ pro rozhodování soudů (kniha Rožmberská, Všehrdovy knihy devatery, kniha Tovačovská atd.)
Vedle toho, nyní na přání šlechty, se kodifikovalo české zemské právo, tzv. Zemské zřízení Království Českého za krále Vladislava roku 1500, které zahrnuje pravidla práva soukromého, procesního, trestního i ústavního. Protože o něm vznikl spor s městy je 1517 zpracován doplněk tzv. Smlouva Svatováclavská. Ferdinand I. pak postupně práva šlechty i měst krátil a nechával Zemské zřízení přepracovávat, když pak stavové získali větší moc tak se zřízení opět přepracovávalo naopak.
Významným krokem bylo zřízení „Rada nad apelacemi“ (apelační soud) Ferdinandem I. roku 1548, který měl vyřizovat odvolání od všech soudů, respektive od soudů městských a vrchnostenských, od jiných soudů se nebylo možné odvolat (např. od zemského). Byl to první soud obsazený výhradně právníky a řídící se většinou zásadami římského práva.
V této době ještě stále existuje i soukromé domáhání se práva mezi šlechtou. Jsou to tzv. opovědné listy – vyhlášení soukromé války. Nemohly být ale dávány v době zemského míru a neuznávaly se od nižšího stavu (např. od poddaného zemanovi, nebo od zemana pánu). Je zaveden institut psance, člověka o němž se proslýchá, že loupí, krade, padělá minci nebo nezachovává mír či veřejný majetek. Byl zapsán, jeho nemovitý majetek propadl králi, movitý majetek mohl být rozebrán lidmi, jeho žena je považována za vdovu a děti za sirotky, on neměl žádné právo a kdokoliv ho mohl usmrtit a nebyl u něj přípustná milost. Zavádí se mučení. Omezuje se a končí právo azylu v kostelech. Trvají dál možnosti smírů, účastní se jich církev jako zprostředkovatel. Zavádí se také mučení jako důkazní prostředek. Je více druhů poprav a jsou rozlišeny jednak podle příslušenství k tomu kterému stavu a dále podle zločinu, kterého se popravovaný dopustil. Jsou zavedeny i mrzačící tresty a vypalování cejchů za některá z provinění.
Tuto dobu charakterizuje např. příběh Jiřího Kopidlnanského, jeho soukromé války. Staré Město popravilo v roce 1506 jeho bratra Jana, protože na trhu ve Starém městě zabil v hádce druhého rytíře. Jiří to prohlásil za porušení práva, protože jako šlechtici patřili pod zemský soud a začal přepadat kupce Starého města, olupovat je, mrzačit a zabíjet. Rovněž přepadal Starému městu patřící vesnice nebo jejich spojenecká městečka a zase zde zabíjel, loupil a vypaloval je. Králi Vladislavovi oznámil pouze, že se stal opovědníkem Starého města. V roce 1508 žádá král zemský soud, aby zakročil, ale zároveň dává na dobu 1 roku Jiřímu Kopidlnanskému ochranný glejt. Nakonec král rozhodl, že tato soukromá válka musí skončit, ale že se vedla po právu a Staré město a Jiří Kopidlnanský musí uzavřít smír. Ten pak roku 1510 odešel válčit proti Falci a později do Itálie, bez jakéhokoliv trestu za desítky mrtvých, zmrzačených a způsobených škod.
c) V tomto období je vydána již řada listin a začíná se zde konečně užívat pro některé případy psané právo. Je stále však rozdílné pro jednotlivé stavy a pro poddané, ale i pro různé části země. Jsou vydávány i státní dokumenty, jakési ústavy a ústavní zákony z dnešního pohledu.
Je to jednak výše zmiňovaný inaugurační diplom krále Jana, povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a jemu podřízeno biskupství pražské, olomoucké a litomyšlské, pak povyšuje papež pražský kostel (sv.Víta) na metropolitní a povoluje králi Janovi, aby čeští králové byli pomazáni a korunováni pražským arcibiskupem.
Karel IV. zakládá univerzitu (nechává si to pro jistotu poručit od papeže, aby nedopadl jak Václav II, který pro odpor šlechty ji nezaložil), potvrzuje a rozšiřuje Zlatou bulu Sicilskou , potvrzuje Moravu jako léno českého krále a koruny české, pokouší se vydat zákoník, ale pro odpor šlechty jeho vydání odvolává, vymlouvaje se na to, že shořel. Vydává Zlatou bulu pro římskou říši, kde stanovuje 7 kurfiřtů pro volbu římského krále, a potvrzuje zde Česku jako jedinému právo volit si svého krále při vymření dynastie, jinde rozhoduje o následnictví císař. Bohužel také uzavřel s Habsburky dědickou smlouvu pro případ vymření jedné z dynastií.
V roce 1471 je přijata volební kapitulace Vladislava Jagellonského. Je významná několika novotami oproti době předhusitské. Účastníky na straně Česka jsou tu vedle šlechty města, není již jím církev. Král jim přiznává svobodné právo volby panovníka, zavazuje se dodržovat kompaktáta a dojednat u papeže jejich potvrzení, rovněž zajistit aby arcibiskup je dodržoval. Potvrzuje šlechtě a městům všechna práva, kterých se domohli a zavazuje se obsazovat úřady jen Čechy a Moravany a po souhlasu šlechty a měst. Zavazuje se zprostit zesnulého krále Jiřího a království všech klateb, zaplatit všechny dluhy království a nahradit škody těm, kterým byly způsobeny při službě králi Jiřímu. Olomouckou smlouvou pak byla uzavřena dohoda mezi králem Vladislavem a králem Matyášem (zvoleným katolickou šlechtou 1469) o rozdělení království a následnictví. Roku 1485 pak byla uzavřena smlouva o náboženském míru a rovnoprávnosti vyznání mezi králem, kališníky a katolíky a to i pro poddané, čím se předešly jiné země o několik staletí.
Vladislavské zřízení zemské přijaté šlechtou a králem roku 1500 je prvním shrnutím zemského práva, jakousi ústavou a zavádí dělbu moci mezi králem a šlechtou, je tu pokus upřít městům jejich postavení a hlas na sněmu, což si opět vybojovali až roku 1508. Spory mezi městy a šlechtou dále přetrvávaly a byly řešeny až Svatováclavskou smlouvou 1517, kdy šlechta ustupuje v politice a města v ekonomice. 1547 pak Ferdinand I. definitivně zlikvidoval politickou moc měst, i když se roku 1526 před svým zvolením králem zavázal dodržovat kompaktáta, práva a privilegia všech stavů.
O náboženskou svobodu se pak vede neustálý spor přes Rudolfův majestát až k patentu 1627, kterým bylo povoleno pouze katolické náboženství.
Významným dokladem, i když spíš pouze teoretickým, bylo roku 1619 přijetí Konfederace nekatolických stavů českých, moravských, hornoslezských, horno- a dolnolužických proti Ferdinandovi II. Mělo jít o konfederaci rovnoprávných zemí v čele s panovníkem, který měl jen omezené pravomoci proti zemským stavovským orgánům. Byla svoboda vyznání. Žádný z úřadů dvorských, zemských, církevních ani městských nemůže být obsazen cizozemcem. Jezuiti mají být vypovězeni.
IV. Husitství (1410 – 1471)
a) Pro účel tohoto přehledu jej vymezuji příkazem arcibiskupa k vydání Viklefových knih pod trestem klatby, jejich spálením, a odvoláním se Jana Husa proti tomuto příkazu k papežské kurii jako počátku a smrtí krále Jiřího z Poděbrad jako konce. V důsledku spálení knih jsou v Praze lidové bouře. Hus je pohnán před papežský soud, kam ho odejde hájit M. Jan z Jesenice, který později musí z Říma uprchnout. V roce 1412 pak dochází k dalšímu sporu ohledně prodeje odpustků, proti němuž se Hus veřejně staví, i když prodej schválil i král. Při bouřích proti nim dochází k popravě tří mladíků. Hus se odvolává proti rozsudku papežské kurie ke Kristu a odchází na venkov, kde káže, píše Postilu, O církvi, zjednodušuje pravopis a další díla a 10.10.1414 odchází do Kostnice, kde je 28.11.1414 uvězněn a 6.7.1415 upálen. Mezitím zavádí roku 1414 M. Jakoubek ze Stříbra přijímání pod obojí i pro obecný lid.
5.9.1415 protestuje kališnická šlechta proti Husovu odsouzení a upálení tzv. protestním listem 452 českých pánů a i v něm prohlašuje, že chce hájit věrné kazatele až do prolití krve.V něm prohlašuje, že Hus neměl řádný proces, žaloba byla falešná, nebylo mu prokázána, rovněž protestují proti zatčení Jeronýma Pražského a označení Českého království za kacířské. Koncil předvolává všechny, co podepsali list, na svůj soud, ale marně a tak vyhrožuje křížovou výpravou a 30.5.1416 upaluje M. Jeronýma Pražského. Zostřují se spory mezi kališníky a katolíky, je vyhlášen interdikt pražskou kapitulou, je vyhlášena suspenze pražské univerzity, protože schválila přijímání pod obojí.V roce 1418 vydává papež Martin V. dvě buly, v první odmítá kalich a vyzývá k stíhání kacířů inkvizicí, v druhé hrozí české šlechtě křížovou výpravou a kostnický koncil vydává dekret s požadavkem bezpodmínečné kapitulace husitství. 1419 pak Zikmund donutí české posly, aby se v Česku vrátily kostely a fary katolíkům a k vypovězení M. Jana z Jesenice z Prahy a tím lze zrušit interdikt.
Lidé se scházejí na horách, kde konají bohoslužby, poslouchají kázání a přijímají podobojí. Jsou pronásledováni, ale zatím se snaží utéci, k bojovým akcím nedochází. 6.7.1419 dosazuje král Václav na Novém městě novou radu, která hned zatýká husity. 30.7.1419 žádá zástup lidu pod vedením Jana Želivského jejich propuštění a když konšelé proti nim pošlou městské stráže a zneuctí monstranci nesenou v čele průvodu, zmocní se lid pod velením Jana Žižky radnice, smetá konšely z oken a ubije je a do čela města zvolí 4 hejtmany. Je to vlastně začátek revoluce, trvající v revoluční podobě až do bitvy u Lipan 1434 a v umírněné podobě až do smrti krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471. Po celou dobu, až na léta 1469 – 1471, kdy byl zvolen katolickou šlechtou za vzdorokrále Matyáš a fakticky ovládal část Moravy a Slezska, se udržoval stát v rozmezí Koruny české (Čechy,Morava,Slezsko,Kladsko,Lužice).
Po celou dobu husitství bylo Česko rozdvojeno mezi kališníky a katolíky, později přibyli ještě i Čeští bratři, kteří však nebyli uznáni, pouze tolerováni. Jiří z Poděbrad je patrně prvním světským králem, již ne z boží milosti, ale z vůle stavů. Poprvé na světě je vyslovena zásada svobody vyznání a je panovníkem tato svoboda dodržována a chráněna, a to i pro poddané. Proti Česku je vyhlášeno 6 křížových výprav, které byly rozdrceny a římskokatolická církev byla poprvé v dějinách donucena jednat s kacíři jako rovný s rovným. Města, zejména pražská a Tábor, se stala rovnocennými partnery šlechty a vedle ní druhým stavem rozhodujícím o zemi, z tohoto rozhodování byla pak vyloučena církev prakticky až do roku 1627.
b) V Čechách byla po smrti krále Václava IV. složitá politická situace. Za krále se považuje Zikmund , z titulu následnictví a nechává se králem korunovat 28.7.1420 proti vůli většiny Čechů. Ta je vyjevena v manifestu z 20.4.1420 v kterém vyzývají šlechta a města všechny, kteří jsou koruně a království Českému povinni, aby Zikmundovi poddáni nebyli, jeho ani jeho úředníky neposlouchali, protože nebyl zvolen ani korunován a je Čechům velkým nepřítelem a dále se v něm rozvádí proč (tupil a haněl Čechy kacířstvím, ve Vratislavi nechal umučit měšťana Krásu, horníkům přikázal aby kališníky chytali a házeli do šachet, vévodství Braniborské bez souhlasu koruně České odebral, Husa nechal upálit atd.) Tento manifest podepsal a pečetil pro zajímavost i Oldřich z Rožmberka a poprvé manifest takového významu vedle šlechty pečetila i města..
V Praze pak při obléhání města Zikmundem byly 8.7.1420 vyhlášeny 4 Pražské artikuly, na kterých se shodli zástupci všech husitských směrů a staly se tak programem husitů, a to tyto, 1)aby slovo boží mohlo být od kněží svobodně a bez překážky kázáno, 2)aby se přijímalo všemi podobojí, 3)aby kněžím a mnichům bylo odňato světské panování a 4)aby hříchy smrtelné a zjevné byly od úřadů staveni a trestáni. Z dnešního pohledu se jednalo o jakousi ústavu nebo o vyhlášení programu a závazných pravidel. Jedná se o absolutně přelomové věci a nevíme stále, zda jejich tvůrci si uvědomovali jejich historický a politický dosah. Prakticky se tu jedná o svobodu svědomí a slova, o rovnost a rovnoprávnost všech lidí (i když husité ještě uznávali rozdělení lidí podle stavů), o zbavení církve její světské a politické moci a určení, že se má věnovat pouze bohoslužebným a duchovním úkolům, a v neposlední řadě o tom, že stát je povinen svou mocí zajistit bezpečnost a pořádek sám od sebe a nemůže čekat až někdo v tomto směru podá žalobu a bude se domáhat práva sám.
V únoru 1420 je založeno město Tábor. Po několika měsících absolutní rovnosti všech, co zde žijí a odevzdání veškerého majetku pro společné účely ( vložení peněz, šperků do kádí), se i tato společnost aspoň minimálním způsobem diferencuje. Je připuštěn osobní majetek, jsou voleni 4 hejtmani ke správě města. Později je volen vladař a rada města. Monarchie je zcela odmítnuta, jsou zrušeny poddanství, daně a úroky. Kněží ztrácí monopol na výklad Písma, může jej vykládat každý. Město se organizuje do obcí, tj. společenství příslušníků podle jejich určení nebo povolání. Volí a může být zvolen každý obyvatel města, volily i ženy, ale patrně nemohly být zvoleny. Obdobná organizace a „občanská“práva jsou i v městech náležejících k táborskému městskému svazu – Domažlice, Písek, Prachatice, Bosňany, Sušice, Horažďovice a Klatovy. Také se tímto vzorem řídí i obce orebitské (sirotčí), svaz žatecko- lounský a částečně i pražský. Dochází zde i k výuce čtení a psaní, a to i dívek, aby mohli sami číst a poznávat bibli a svým rozumem ji vykládat a jí se řídit. Obyvatelé si byli před zákonem (božím) rovni a stejně tak před soudem. Je teoreticky zpracováno zrušení trestu smrti. Na Táboře byla přijata a dodržována práva lidí, která po porážce husitství se obnovovala u nás i ve světě až za 400 až 600 let.
Po Lipanech pak Tábor od Zikmunda dostal všechny výsady Starého města pražského a po jeho obsazení Jiřím z Poděbrad se stal běžným královským městem.
Obdobně rovnost lidí je zavedena v Žižkově vojenském řádu. Vyjmenovává sice všechny stavy, ale zdůrazňuje, že všichni mají stejná práva a povinnosti a před zákonem jsou si rovni.
Petr Chelčický pak hlásá úplnou rovnost lidí, a tedy zrušení všech stavů a jejich výsad a dále odstranění jakéhokoli násilí.
Na čáslavském sněmu 1421 je rovněž vytvořen vládní orgán dosud neznámého typu, jakási zemská vláda, sbor dvaceti mužů moudrých a věrných, kteří sněmem mají dánu plnou moc a právo k řízení atd. atd. České země. Sněm uznává 4 artikule, nepřijímá Zikmunda za krále, rozšiřuje svou pravomoc na věci církevní a jak bylo uvedeno vytváří poprvé v dějinách Evropy zemskou vládu. Účastníky jsou města a dokonce města Pražská jsou uvedena jako první. Mezi členy „vlády“ jsou např. Oldřich z Rožmberka, Vartemberk, Jan Žižka, Zbyněk z Buchova, také měšťané z Prahy, Žatce, Hradce atd.. Je faktem, že kvůli válkám měli pak skutečnou moc vojenští hejtmané a ne zemská vláda. Zikmund se pak velmi smířlivým dopisem, v kterém popírá nebo vysvětluje svá obvinění a je ochoten uznat 4 artikule, pokouší o domluvu.
V roce 1436 byla přijata kompaktáta, první smlouva mezi církví a „kacíři“ v dějinách. I když byla jen kompromisem a původní 4 artikule prakticky zúžila na přijímání podobojí a zbylé tři výrazně změnila ve prospěch církve.
Král Jiří z Poděbrad pak nechal zpracovat smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu. Tou měl být vytvořen spolek evropských panovníků, který by řešil vztahy a spory mezi nimi mírovou cestou a jednáním. Vylučuje vliv římského císaře a papeže. Organizací je podobný orgánům OSN. V preambuli je namířen proti dobyvačné politice Turků. První články jsou o udržení míru, jednání při jeho narušení nejprve jednáním vyslancem spolku a pak i zbrojnou mocí. Zároveň mají být tito narušitelé souzeni. Pokud by jim někdo poskytl pomoc má být trestán stejně. K tomu má sloužit mezinárodní soud zvolený všemi státy. Shromáždění těchto států má i rozhodovat o přijímání dalších členů. Na válku proti Turkům se mají shromáždit prostředky jednak z desátků placených církvi a jednak z třídenního výnosu všech království, dnes bychom řekli z tří dnů ročního HDP. Zároveň má být dohoda o vojevůdcích, armádách, jejich logistice atd. při válce. Dále má každá země na pět let určit svého vyslance, jejichž kolegium by zasedalo v Basileji, další pětiletí pak ve Francii, pak v Itálii a pak podle rozhodnutí shromáždění. Shromáždění by si volilo radu, mělo by rozhodovací i právní pravomoc nad všemi i poddanými. Každá země má mít 1 hlas. Papeži se podařilo tento návrh rozbít, nejprve dohodou s Uhry a potom i s Francií, která s Jiřím ale uzavřela aspoň přátelskou smlouvu.
c) v průběhu husitství se vedly zpočátku jen obranné války. Teprve Prokop Veliký začal se spanilými jízdami do ciziny a napadená knížata sama donutila církev a císaře k jednání. Nedá se rozhodně říci, že by všechny země Koruny České byly husitské. Neplatí to ani pro Čechy a Moravu. Co se týče Slezska, Lužice a Kladska, tam se jednalo o jednotlivce nebo menší území. Význam husitství, ať positivně nebo negativně, se vidí převážně ve válečném umění, bojových úspěších a zavedení nových vojenských metod. Také někdy jako obrana či útok Čechů proti Němcům, podle toho, kdo to vykládá. Rovněž jako boj proti církvi. Není to tak úplně pravda. Zpočátku šlo o neozbrojená shromáždění a kázání, při kterých se hledal způsob nápravy společnosti a církve.
Teprve v létě roku 1419 na shromáždění u Ládví, prohlašuje Koranda „kozlové napadli vinici Páně, je třeba ji ochránit“. Do té doby byla řada upálených, utopených, pověšených a jiným způsobem potrestaných. Husity nelze ani považovat za nacionalisty, v jejich učení se s tím nikde nesetkáváme a nakonec se svými manifesty obraceli k ostatním národům ve snaze vysvětlit své učení. Je známa i řada příslušníků jiných národů, kteří se tohoto hnutí účastnili a někteří ve významném postavení.
Přínos husitství a jeho výjimečnost je třeba vidět v tom, v čem předběhli dobu a o co se, i když neuměle, snažili. Rovnost lidí, vzdělání lidí, rovnoprávnost muže a ženy, svoboda projevu, svoboda vyznání, právo člověka na vlastní názor a právo posoudit věci vlastním rozumem, spravedlivá vláda vycházející z vůle lidu a jím volená, povinnost státu chránit občana, nastolení míru v Evropě a řešení sporů jednáním. I když tyto věci byly vyjádřeny v jazyku 15. století, byly neuměle precizovány, předběhly o několik staletí dobu a to, ať chceme nebo nechceme, je jejich přínosem. A proto asi francouzský profesor Denis napsal, že lidstvo je dlužníkem Čechů.
V. Habsburská monarchie – absolutismus - osvícenství - zánik (1620 – 1918)
a) Po bitvě na Bílé hoře se z hlediska územního pro země Koruny české nic nemění, pouze králem se stává znovu Ferdinand II, který je i římským císařem. Ale v roce 1627 vychází spis Goldasta (úvahy o právech a výsadách Českého …..), kde se pokouší dokázat, že české země patří od nepaměti k feudální římské říši a boje Čechů za svobodu se tu líčí již od 9.st. jako vzpoury poddaných. Roku 1634 vyvrací tyto teze Pavel Stránský v knize Český stát. Ovšem roku 1620 dává Ferdinand II. obě Lužice saskému kurfiřtovi do zástavy, kvůli svým dluhům u něj. V roce 1623 pak do zástavního držení a v roce 1635 mu je uděluje jako dědičné léno. Tak jsme začali přicházet o území, která patřila k Českým zemím. V roce 1742 pak Marie Terezie postupuje pruskému králi Fridrichovi II. Kladsko a Slezsko s výjimkou Těšínska, Opavska a Krnovska a částečně Niska. Také Marie Terezie začíná nazývat spolu s Rakouskem, české země jako dědičné německé země.
Vyhlášením rakouského císařství v roce 1804 se začíná proces pohlcování českého státu. V roce 1805 a 1815 byla zrušena lenní svrchovanost českého království nad německými městy v Sasku a Falci, která proti tomu protestovala na rozdíl od českého sněmu, který poslušně všechny postoupení schválil. 1815 je založen Německý Bund, do kterého císař přihlašuje i české země, aby měl mocenskou převahu.
Příslušnost k k Bundu odmítá jako mluvčí země Palacký, i když v té době Rakousko ještě uznává. Také K.H.Borovský píše v té době proslulý epigram. V roce 1867 vzniká Rakousko- Uhersko a Čechům jsou přislíbeny vyrovnávací zásady, od kterých ale císař, když jsou Uhry uklidněné, v roce 1871 odstupuje. To vede k zostření národnostního boje vedoucího nakonec k rozbití Rakouska a ustavení samostatného Československého státu, kdy pozdní návrh císaře Karla I. na federaci nebyl přijat.
Od roku 1620 se výrazně mění správa českých zemí a jejich územní členění, postavení stavů a krále (císaře), církví, měst a poddaných. V prosinci 1620 pokládá Ferdinand II. svým rádcům 4 otázky – 1) co udělat k upevnění katolické víry, 2) jak upevnit v zemi spravedlnost, tj. jak potrestat rebely, zda na hrdle a jaká privilegia a pod jakou záminkou je zrušit 3) co učinit k upevnění vojenské moci a 4) jak upevnit finanční situaci v zemi. Bylo mu doporučeno upevnit dědičnost trůnu (omezit právo volby panovníka), zmenšit moc úředníků, revidovat stavovská privilegia, vypovědět ze země nekatolíky, ale jen šlechtu a měšťany, odešla asi ¼ jejich příslušníků. Poddaní byli povinni konvertovat ke katolicismu, ale někteří tajně uprchli. Byla provedena konfiskace postihující asi polovinu příslušníků panského a rytířského stavu buď zcela nebo částečně.
Je obnoveno postavení panovníka jako suveréna stojícího nad zákonem. Generální sněmy sice zrušeny nebyly, ale nebyly svolávány. Česká komora se omezila jen na zemi českou, její funkce přebírá dvorská komora ve Vídni, která s finančními úřady na Moravě a ve Slezsku má přímý styk. Hejtmanství německých lén bylo přiděleno pražskému apelačnímu soudu, který v 18.st. byl omezen jen na Čechy. Ostatní dvorské úřady postupně zanikaly, ztrátou smyslu.
Určitou výjimkou je Česká dvorská kancelář, která je ovšem od roku 1624 ve Vídni. Má dva senáty, správní (ústavní) a soudní, její kancléř je nejvýznamnější úředník v zemi a skrz tuto kancelář prochází od panovníka veškeré zákony, nařízení, finance, personálie atd. a zpět k panovníkovi stížnosti, odvolání, supliky atd. 1749 byla tato kancelář Marií Terezií zrušena a nahrazena společným úřadem věcí veřejně-politických a finančních pro rakouské a české země a nejvyšším soudem pro tytéž země. Obdobně se sjednocují další úřady a postupem přeměňují.
Stavovské sněmy jednotlivých zemí mohli být svolávány jedině panovníkem a jednat o tom, jen co určil král. Byly rozšířeny o 4 stav, tj. o preláty katolické církve, kteří se stali prvním stavem. Pak byl panský stav, rytířský stav a královská města. Prakticky jednaly jen o berních a to spíš formálně. Teprve před rokem 1848 se snažily získat větší samostatnost.
Rozčlenění země na kraje přetrvávalo v různých obměnách až do roku 1751, kdy 2 hejtmany vystřídal jeden. Byli jmenováni králem. Od doby Josefa II, nemusili být hejtmani šlechtici, ale musili být odborníci a vedle panství jim byla podřízena i města. V druhé polovině 19.st. pak byly budována okresní správa.
Soudy zemské (pro šlechtu) se za Josefa II přeměňují v soudy první instance, tím bylo možné proti nim odvolání k dvorskému a později nejvyššímu soudu. Soudy městské musí mít od 18.st. odborný úřednický aparát, je omezována jejich trestní pravomoc, hrdelní jsou zbaveny úplně. Jsou též přeměněny v soudy první instance. Poddaní jsou až do roku 1848 podřízení vrchnostenským soudům, ale ty musily mít úředníka s právním vzděláním. Pokud ho neměly byli poddaní příslušní k nejbližšímu městskému soudu. Přetrvávají horní soudy, ale od 1783 jsou jen 3 (Jáchymov, Příbram a Kutná Hora, která je i pro Moravu a Slezsko). Apelační soudy v Praze a Brně jsou od Josefa II. všeobecnou odvolací instancí. Nejvyšší soud ve Vídni pak třetí odvolací instancí, pokud se soud první instance a apelační soud neshodly. V roce 1783 je pak odděleno soudnictví úplně od správy, mimo soudy první instance jak je uvedeno výše. V druhé a třetí instanci si obyvatelé země byli aspoň formálně rovni. V první instanci ještě zůstaly soudy vojenské, církevní a univerzitní (ty jen do roku 1784).
V roce 1848 se pak ruší robota, ale za náhradu a dále se ruší i jiné povinnosti spočívající na poddanských gruntech. Dále byla vyhlášena rovnost občanů před zákonem. 1851 je ústava zrušena císařem a nahrazena tzv. Zásadami. V roce 1860 Říjnovým diplomem končí absolutismus a zavádí parlamentarismus v podobě, že zákony bude vydávat společně císař se sněmy a říšskou radou a 1861 je vydána únorová (Shmerlingova) ústava, která neobsahovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, neznala národnostní práva a dávala možnost císaři vládnout bez parlamentu. Volební právo zvýhodňovalo Němce, vylučovalo ženy a vojáky a občany, kteří platili původně méně než 10 zlatých daní, později sníženo na 5 zl. V zemském sněmu měla kurie velkostatkářů 70 mandátů, kurie měst 87 mandátů, kurie venkovských obcí 79 mandátů a přímo do sněmu postupovali arcibiskup, 3 biskupové a rektor univerzity. V roce 1907 pak bylo zavedeno všeobecné rovné a tajné hlasovací právo, ale jen pro muže, ženy volily až za republiky.
b) Nejvýznamnějšími právními dokumenty tohoto období jsou úvodní dopis Ferdinanda II. k Obnovenému zřízení zemskému, Obnovené zřízení zemské 1627, Protireformační patent 1627, Robotní patent Leopolda I. 1680, Přijetí pragmatické sankce 1720, Robotní patent Karla VI 1738, Patenty Josefa II, Všeobecný občanský zákoník 1811, zákon o zrušení poddanství 1848, návrh nepřijaté ústavy zpracovaný Kroměřížským sněmem 1849, Stadiónová ústava (oktrojovaná) 1849, Schmerlingova ústava 1861, Rakousko-uherské vyrovnání 1867 (prosincová ústava pro Předlitavsko) – je zde stanoveno, že císař je posvátný, neporušitelný a neodpovědný a další ustanovení prakticky udržují středověk, ale uznává se zde konečně rovnoprávnost jazyků, Koaliční zákon 1870 povoluje odbory a spolky, ale nesmí být politické, od roku 1850 jsou přijímány postupně zákony řešící podnikání, od roku 1868 se směly uzavírat sňatky bez povolení úřadů, ale byl stále povinný církevní sňatek, 1883 bylo zavedeno úrazové a nemocenské pojištění, 1907 penzijní pojištění.
Vyhlášením rakouského císařství v roce 1804 se začíná proces pohlcování českého státu. V roce 1805 a 1815 byla zrušena lenní svrchovanost českého království nad německými městy v Sasku a Falci, která proti tomu protestovala na rozdíl od českého sněmu, který poslušně všechny postoupení schválil. 1815 je založen Německý Bund, do kterého císař přihlašuje i české země, aby měl mocenskou převahu.
Příslušnost k Bundu odmítá jako mluvčí země Palacký, i když v té době Rakousko ještě uznává. Také K.H.Borovský píše v té době proslulý epigram. V roce 1867 vzniká Rakousko- Uhersko a Čechům jsou přislíbeny vyrovnávací zásady, od kterých ale císař, když jsou Uhry uklidněné, v roce 1871 odstupuje. To vede k zostření národnostního boje vedoucího nakonec k rozbití Rakouska a ustavení samostatného Československého státu, kdy pozdní návrh císaře Karla I. na federaci nebyl přijat.
Rozčlenění země na kraje přetrvávalo v různých obměnách až do roku 1751, kdy 2 hejtmany vystřídal jeden. Byli jmenováni králem. Od doby Josefa II, nemusili být hejtmani šlechtici, ale musili být odborníci a vedle panství jim byla podřízena i města. V druhé polovině 19.st. pak byly budována okresní správa.
Soudy zemské (pro šlechtu) se za Josefa II přeměňují v soudy první instance, tím bylo možné proti nim odvolání k dvorskému a později nejvyššímu soudu. Soudy městské musí mít od 18.st. odborný úřednický aparát, je omezována jejich trestní pravomoc, hrdelní jsou zbaveny úplně. Jsou též přeměněny v soudy první instance. Poddaní jsou až do roku 1848 podřízení vrchnostenským soudům, ale ty musily mít úředníka s právním vzděláním. Pokud ho neměly byli poddaní příslušní k nejbližšímu městskému soudu. Přetrvávají horní soudy, ale od 1783 jsou jen 3 (Jáchymov, Příbram a Kutná Hora, která je i pro Moravu a Slezsko). Apelační soudy v Praze a Brně jsou od Josefa II. všeobecnou odvolací instancí. Nejvyšší soud ve Vídni pak třetí odvolací instancí, pokud se soud první instance a apelační soud neshodly. V roce 1783 je pak odděleno soudnictví úplně od správy, mimo soudy první instance jak je uvedeno výše. V druhé a třetí instanci si obyvatelé země byli aspoň formálně rovni. V první instanci ještě zůstaly soudy vojenské, církevní a univerzitní (ty jen do roku 1784).
V roce 1848 se pak ruší robota, ale za náhradu a dále se ruší i jiné povinnosti spočívající na poddanských gruntech. Dále byla vyhlášena rovnost občanů před zákonem. 1851 je ústava zrušena císařem a nahrazena tzv. Zásadami. V roce 1860 Říjnovým diplomem končí absolutismus a zavádí parlamentarismus v podobě, že zákony bude vydávat společně císař se sněmy a říšskou radou a 1861 je vydána únorová (Shmerlingova) ústava, která neobsahovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, neznala národnostní práva a dávala možnost císaři vládnout bez parlamentu. Volební právo zvýhodňovalo Němce, vylučovalo ženy a vojáky a občany, kteří platili původně méně než 10 zlatých daní, později sníženo na 5 zl. V zemském sněmu měla kurie velkostatkářů 70 mandátů, kurie měst 87 mandátů, kurie venkovských obcí 79 mandátů a přímo do sněmu postupovali arcibiskup, 3 biskupové a rektor univerzity. V roce 1907 pak bylo zavedeno všeobecné rovné a tajné hlasovací právo, ale jen pro muže, ženy volily až za republiky.
Všeobecný občanský zákoník 1811 (v zásadě platí dodnes), zákon o zrušení poddanství 1848, návrh nepřijaté ústavy zpracovaný Kroměřížským sněmem 1849, Stadiónová ústava (oktrojovaná) 1849, Schmerlingova ústava 1861, Rakousko-uherské vyrovnání 1867 (prosincová ústava pro Předlitavsko) – je zde stanoveno, že císař je posvátný, neporušitelný a neodpovědný a další ustanovení prakticky udržují středověk, ale uznává se zde konečně rovnoprávnost jazyků, Koaliční zákon 1870 povoluje odbory a spolky, ale nesmí být politické, od roku 1850 jsou přijímány postupně zákony řešící podnikání, od roku 1868 se směly uzavírat sňatky bez povolení úřadů, ale byl stále povinný církevní sňatek, 1883 bylo zavedeno úrazové a nemocenské pojištění, 1907 penzijní pojištění.
VI. První republika (1918 – 1938)
a) Československo, na rozdíl od pozdějších výkladů, vznikalo nikoli jednoduše, ale dost složitým způsobem. O jeho vzniku, jako samostatného státu, se uvažovalo až od roku 1915. Předtím byly spíš úvahy o federalizaci Rakouska-Uherska nebo vytvoření Slovanské říše s ruským carem v čele, pro kterou dokonce Kramář zpracoval ústavu. V květnu 1915 posílá Masaryk britskému ministrovi zahraničí memorandum „Nezávislé Čechy“, jako program znovuzřízení samostatných Čech, kde tuto obnovu zdůvodňuje z hlediska historického, práva na sebeurčení a odvolává se i na jednání českých vojáků, které vyústilo v pozdější ustavení legií a na smýšlení Čechů v zahraničí. Československo, které navrhoval bylo menší než které později skutečně vzniklo. Bylo bez Podkarpatské Rusi, bez Žitného ostrova. Navrhuje, aby bylo monarchií, králem by měl být některý princ ze současných monarchií (jako první dává Rusko) nebo jako personální unie pod Srbským králem, což podmiňuje zřízením koridoru přes Rakousko. Později se žádala Lužice, dokonce na mírové konferenci, ale spojenci toto přešli mlčením. Nakonec vzniklo Československo v pozdější podobě s tím, že tzv. malou Saint – Germainskou smlouvou mezi ČSR a USA, Anglií, Francií, Itálií a Japonskem z 10.9.1919 byla připojena i Podkarpatská Rus, s kterou si nikdo moc nevěděl rady. V této smlouvě byla Rusínům slíbena autonomie, ale ČSR se zde i zavazovala k dodržování občanských práv pro všechny své občany. Hranice Podkarpatské Rusi byly dohodnuty Sevreskou smlouvou.
28.10.1918 byl vyhlášen samostatný Československý stát, a v listopadu bylo rozhodnuto, že bude republikou. Vznik ČSR provázely válečné události, takřka 2 roky. Bylo to potlačení pokusu Němců o vytvoření samostatné provincie Deutschbohmen, o níž proklamovali, že ji chtějí připojit k Rakousku. Dále válka s Maďarskem o Slovensko a s Polskem o Těšínsko. Spory jsme neměli jen s jediným sousedním státem – Rumunskem, s kterým jsme měli bohužel nejkratší hranici.
Tehdejší představitelé si uvědomovali, že bezpečnost a trvání ČSR lze řešit pouze dvěma způsoby. Aktivní zahraniční politikou a odůvodněním jejího vzniku a trvání, protože až na občany ČSR si její vznik nikdo nepřál, respektive se o něj nijak zvlášť nezajímal. Byla uzavřena tzv. Malá dohoda s Rumunskem a Jugoslávií, spojenecká smlouva s Francií, po uzavření smlouvy Polska s Hitlerem, byla uzavřena smlouva i se SSSR, vázaná však na postoj Francie. Aktivně se ČSR zúčastnila na práci Společnosti národů. Roku 1936 vyslal Hitler na jednání s Benešem své zástupce s návrhem uzavřít smlouvu mezi Německem a ČSR, podobně jak mezi Německem a Polskem. Opravdově šlo o to rozbít smlouvy ČSR s Francií, SSSR a i Rumunskem a Jugoslávií. Beneš proto navrhl vlastní znění smlouvy a na ten už Německo neodpovědělo. Další snaha byla ukázat, že jde o spořádaný demokratický stát, což se podařilo v tehdejších měřítkách.
První republika končí Mnichovskou dohodou, kde Německo, Itálie, Velká Británie a Francie rozhodli bez účasti ČSR o odstoupení pohraničního území Německu. Následně došlo i k odstoupení území ve prospěch Polska a Maďarska.
b) ČSR převzala všechny zákony z Rakouska-Uherska a i správu země. Rychle je začala ale upravovat a přijímat zákony nové, protože fakticky vzhledem k dualismu bývalého soustátí, platily jiné zákony v Česku a jiné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Stejně tak byly jiné správní úřady. Prvním zákonem byl vyhlášen samostatný československý stát, bez uvedení jeho formy. Až zákonem č.37/1918 Sb. z 14.11.1918 o Prozatímní ústavě byla ustavena republika. Pro zajímavost této ústavě předcházel zák. č.21/1918 Sb. o vojenské přísaze z 5.11.1918, v které už vojáci přísahali prezidentovi a republice. Vláda měla 10 ministrů. Národní shromáždění 256 členů. Byly přijaty i zákony o soudech. Byl stanoven plat prezidentovi ve výši 3.300.000, Kč ročně + 3.300.000,- na výdaje, předsedovi vlády 70.000,- Kč ročně a ministrovi 60.000,- Kč ročně. Pro zajímavost nezaměstnanému nebo demobilizovanému vojákovi byl stanoven příspěvek ve výši 4,- Kč denně + 1,- Kč na manželku a každé dítě, ale maximálně 10,- Kč a za neděli se nedávalo nic.
28.11.1918 byla provedena částečná demobilizace, kdy zůstali v armádě jen vojáci od 20 do 36 let, viz shora spory se sousedními státy a uvnitř s Němci. První zákony byly zejména hospodářské snažící se řešit poválečný rozvrat. Z dalších stojí za zmínku zákon č. 13 o zákazu vývozu uměleckých a historických památek bez ohledu na to komu patřily; zák. č. 61 o zrušení šlechtictví; zák. č. 82, který stanovil majitelům lesů povinnosti při hospodaření s lesy a lesní úředníci těchto majitelů byli vázáni přísahou, že pokud by tyto povinnosti by chtěl majitel porušit, musí to oznámit včas státním úřadům. Maximální ceny potravin byly stanoveny zákony. Byla stanovena maximální délka pracovní doby na 8 hod, i když byla řada výjimek.
Pasivní volební právo v obecných volbách bylo 26 let. Volbu starosty musil potvrdit zemský úřad, starostu v okresních městech pak ministerstvo vnitra. Pokud ho nepotvrdili, musil být zvolen jiný nebo bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo.
Zákonem č. 215/1919 byla provedena pozemková reforma stanovující maximální výměru na 150 ha orné půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Výjimečně mohlo být povoleno 500 ha.
Zákonem č, 121/1920 byla přijata ústava. Lid byl prohlášen za zdroj veškeré moci. Hlavou státu se stal prezident. Ústava řešila pouze prezidenta, vládu, národní shromáždění, ústavní soud a lidská práva. Vládu jmenoval prezident a rovněž jmenoval na návrh vlády guvernéra Podkarpatské Rusi. Prezident mohl rozpustit i Národní shromáždění, které se skládalo z 2 komor, Poslanecké sněmovny o 300 poslancích, které volili občané starší 21 let a poslanec musil mít 30 let a Senátu se 150 senátory, které volili občané starší 26 let, a senátor musil mít 45 let. Obě komory byly voleny poměrným zastoupením. Zákonodárnou iniciativu měla vláda a částečně i sněmovna. Ústavní soud měl 7 soudců, 2 dával Nejvyšší správní soud, 2 Nejvyšší soud, 2 a předsedu jmenoval prezident.
Pro různé volební obvody existoval různý počet voličů nutných ke zvolení jednoho poslance, a to od 22.100 voličů v Praze do 32.000 v Užhorodě.
Teprve zákonem č. 125/1927 Sb. se provedlo jakési sjednocení organizace politické správy pro celou republiku. Byly vytvořeny 4 zemské celky – země Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatskoruská. Došlo k omezení samosprávy, protože okresní a zemská zastupitelstva, do té doby volená, byla nyní volená jen do dvou třetin a jedna třetina byla úředně jmenována stejně i zemští prezidenti a okresní hejtmani. Tito pak byli vybaveni takovými pravomocemi, že záleželo prakticky jedině na nich, o čem budou příslušná zastupitelstva jednat a zda vůbec budou jednat. Dokonce mohly politické úřady ukládat tresty odnětí svobody do 14 dnů. Náklady okresního úřadu nesly města, kde byl úřad umístěn, stát mohl na tyto náklady přispět, ale pouze do 2/3 jejich výše.
Soudnictví se rozlišovalo na civilní, trestní a veřejnoprávní. Veřejnoprávní byl zejména správní soud, u kterého šlo žalovat nesprávná rozhodnutí správních úřadů, dále volební soud, který měl ověřovat volby a ústavní soud, který rozhodoval, zda zákony odpovídají ústavě.
Soudnictví civilní a trestní nebylo zcela odděleno a fungovaly 4 kategorie soudů – okresní, krajské, vrchní (zemské) soudy a nejvyšší soud.
Vedle těchto tzv. řádných soudů byly ještě tzv. mimořádné a to pracovní soudy, labské plavební soudy a pojišťovací soudy.
Dále byly tzv. rozhodčí soudy pro různé obory činnosti.
Vedle řádných trestních soudů byl zřízen tzv. státní soud zákonem na ochranu republiky v roce 1923 a v roce 1935 byly státní soudy zřízeny při všech zemských soudech. V roce 1931 byl zřízen soud pro věci mládeže.
Vojenské soudy byly brigádní, divizní a nejvyšší..
c) ČSR při svém vzniku muselo řešit řadu mimořádně velkých problémů. Byla to zejména přeměna monarchie, a to absolutistické, na republiku. Zrušit výsady šlechty, katolické církve, privilegia německého národa, vyřešit rovnoprávnost národů a národností, které republiku obývaly – bylo jich jen základních 6, Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Rusíni a Poláci. Sjednotit právní řád a správu. Jiné zákony, soudní a politická správa byly v Česku a zcela jiné byly na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Přesvědčit více než třetinu obyvatel, aby novou republiku považovali za svou, neboť za svou ji při vzniku považovali pouze Češi, Moravané a z větší části Slováci, ostatní ne a někde musel být řešen odpor vojenským zásahem. Absolutistický stát, kde část obyvatel měla výsady, nahradit demokratickým a sociálním a vychovat proto občany, ale i státní úředníky. Vyřešit dopady ekonomické, kdy trh pro průmysl se zmenšil prakticky na třetinu. A hlavně přesvědčit svět o oprávněnosti své existence.
Jak uvádí Čapek v hovorech s TGM, odhadoval Masaryk, že shora uvedená přeměna bude trvat nejméně 50 let a snažil se pro ni vytvořit podmínky a tradice. Přihlásil se ve svém projevu, vycházejíc z pojetí dějin přijatým Palackým k husitství výrokem „Tábor je náš program“. Vytvořil tzv. hradní pětku, která řídila politicky stát, což bylo spíše pragmatický čin než demokratický. Každopádně ve srovnání s Evropou byla ČSR státem demokratickým, a to i přes všechny vady a nedostatky a ve Střední Evropě to byla demokracie jediná.
Bohužel ČSR nedostala čas ke své konsolidaci a již za 20 let stála takřka před úplným a trvalým zánikem své existence.
VII. 2 republika a Protektorát (1938 – 1945)
a) 29.září 1938 byla podepsána představiteli Velké Británie, Francie, Itálie a Německa Mnichovská dohoda. Tou byla ČSR zbavena území o rozloze 41.098 km2 (skoro 1/3), 4,879.000 obyvatel (více než 1/3), z obyvatel bylo 1,250.000 Čechů, a téměř 40 % průmyslu. Mnichovská dohoda byla nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale i ústavou ČSR, neboť ji přijala vláda a územní změny mohl provádět pouze parlament. Navíc byla sama tato dohoda porušena hned po podpisu jejími signatáři ohledně ustanovení mezinárodního výboru a dále nekonání plebiscitu, rovněž ve věci záruk za zbývající území.
Oklešťování ČSR pokračovalo poskytnutím dalšího území Polsku a Maďarsku. Na základě žilinského manifestu z 6.10.1938 schválila vláda dne 7.10.1938 autonomii Slovenska a ČSR se začalo psát Česko – Slovenská republika a dne 22.11.1938 byl přijat ústavní zákon dodatečně toto schvalující. Zároveň byl i přijat zákon o autonomii Podkarpatské Rusi. Dne 21.10.1938 byla zastavena činnost KSČ a dne 27.12.1938 byla rozpuštěna. V lednu 1939 byli na nátlak Německa vylučováni židé z veřejného života. Pak byly rozpuštěny další politické strany. 21.3.1939 nahrazeny Národním souručenstvím. V týž den bylo i rozpuštěno Národní shromáždění a dále přestaly být svolávána zastupitelstva všech stupňů.
14.3.1939 byl na nátlak Německa vyhlášen samostatný Slovenský štát a 15.3.1939 byly Čechy a Morava obsazeny německou armádou a 16.3.1939 byl vydán Výnos o vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, který se stal součástí Velkoněmecké říše. Podle výnosu se Němci stali německými státními příslušníky, Češi státními příslušníky Protektorátu. 21.3.1939 bylo rozpuštěno Národní shromáždění a politické strany byly nahrazeny Národním souručenstvím. Postupně přestaly být svolávána zastupitelstva všech stupňů a osoby činné ve správě byly zásadně jen jmenovány. Vedle protektorátních orgánů, německé vojenské správy byly i německé civilní úřady, celkem 7 oberlandrátů, které měly kontrolní pravomoci vůči protektorátním úřadům. Vedle nich tu vykonávaly činnost úřadovny gestapa a dalších bezpečnostních složek říše, které měly i pravomoci nad složkami protektorátní policie.
V létě 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, které se přihlásilo k obnovení ČSR a postupně byla osvobozována ČSR z větší části Rudou armádou a v jihozápadní části Čech americkou armádou. 9.5.1945 byla osvobozena Praha a 11.5.1945 pak u Milína padly poslední výstřely druhé světové války v Evropě.
b) 2.republika se snažila o zachování okleštěného státu, i když některým jejím představitelům bylo jasné, že okupace Německem je jen otázkou času. Zákony, respektive vládní nařízení postupně omezovaly demokratický ráz státu a přizpůsobovaly se předpisům Německé říše a jejím potřebám. Např. zák.č. 217/1938 byli z armády propuštěni jen ti Němci, kteří o to požádali, pokud nepožádali, tak v ní zůstali. Zavádí se vízová povinnost pro Francii a jiné demokratické státy. Přijímá se ustanovení o jízdě vpravo dne 10.11.1938 s platností od 1.5.1939. Uzavírá se s Německem smlouva o státním občanství, která nabyla účinnosti 20.11.38, podle které se stávají občany Německé říše ty osoby, jejich potomci a jejich manželé, kteří bydlili na území připojeném k Německu dne 10.10.1938 a narodili se před 1.1.1910 na tomto území, nebo pozbyli německého občanství dnem 10.1.1920. Tyto osoby však se mohli rozhodnout pro československé občanství (a skutečně takoví byli), ale musili se přestěhovat do ČSR, mohli si sebou vzít pouze movité věci, ale nesměli si vzít peníze, cenné papíry a sbírky.
Dalšími předpisy se zavádí autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jsou zavedeni obvodní a obecní tajemníci, kteří mají dohlížet na zastupitelstva a mají prakticky jejich pravomoci. Jsou zrušeny státní svátky 28.října, 1.Máje, Mistra Jana Husa. Z vysokých škol jsou odvoláni nežádoucí profesoři. Ruší všechny politické spolky. Zavádí se povinnost vést seznamy všech obyvatel domů a hlásit podezřelé osoby. Vytváří se kárné pracovní tábory. Dává se zvláštní režim výstavbě dálnice Vratislav – Brno – Vídeň. Je přijat předpis o vyhoštění všech emigrantů.
14.3.39 druhá republika zanikla a Výnosem vůdce byl od 15.3.39 zřízen Protektorát. Podle něj Protektorát se měl spravovat sám, ale ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými zájmy Německa a hlava protektorátu potřebovala pro výkon funkce důvěru vůdce, který ale vedle této hlavy státu jako svého zástupce a zástupce zájmů říše jmenoval protektora. Ten potvrzoval členy vlády a mohl je odvolávat, musil být informován o všech opatřeních vlády a byl oprávněn jí dávat „rady“. Pokud podal námitky proti nějakému zákonu nebo právnímu předpisu, nesměl být vyhlášen. Mohl vydávat i svá nařízení. Zahraniční politika je výhradně věcí říše. Říše měla právo nejen na udržování vojenských posádek, ale i bezpečnostních sborů a sama prováděla dohled nad dopravou, poštou a telekomunikacemi. Říše stanovila cla a určovala poměr koruny a marky. Říše mohla vydávat pro protektorát zákony a další předpisy. Mohla kdykoliv převzít správu země sama a právní předpisy musily být v souladu s předpisy říše.
17.11.1939 byly zavřeny vysoké školy, popraveni členové studentské samosprávy a několik tisíc vysokoškoláků zavřeno do koncentráků. Byl snížen počet středních škol a změněny jejich osnovy a osnovy základních škol.
Vládní nařízení nahradilo zákony, protože je neměl kdo vydávat (nebyl parlament) a rychle se přizpůsobovali zákonům Německé říše, jak požadoval výnos vůdce o zřízení Protektorátu. Byli zavedeni důvěrníci a vnucení správci dohlížející nad hospodářskými podniky. Byla zastavena zahraniční působnost a činnost Národní banky a měnové zlato, které se podařilo odvézt před okupací do Londýna, vydala britská vláda Německu. Byla likvidována většina spolků a jejich jmění připadlo státu. Postupně byli vyloučeni z důvodu veřejného klidu a pořádku, nepohodlné osoby z úřadů, škol, soudů, ale i z advokátní, lékařské komory a dalších institucí. Bylo zřízeno vládní vojsko, které mělo sloužit k zajištění vnitřní bezpečnosti a pořádku, nikoli k obraně země, protože jsme byli pod ochranou říše. Byla rozpuštěna armáda. 6.10.1939 byly obnoveny šlechtické tituly. Německé vysoké školy byly převedeny výnosem Hitlera do majetku říše včetně vybavení a majetku i nemovitého, a to bez náhrady.
Do 5.3.1940 - Zámysl Německa je v projevu R. Heydricha z 2.10.1941 jež byl přednesen nacistickým funkcionářům a ti byli zavázáni zachovat o něm nejpřísnější mlčení. V něm uvádí, že tento prostor je součástí říše a Němci zde musí hrát vůdčí úlohu. Vůdce ho sem vyslal, protože viděl, že je zde ohrožena jednota říše. Upozorňuje, že Německo obsadilo značnou část Evropy a větší část tohoto obsazeného prostoru se stane součástí říše. Rozlišuje germánské národy, které jsou jen pokřiveny (Norsko, Holandsko, Flandry, Dánsko a Švédsko) a které je třeba napravit a připojit. Vůči nim je třeba jednat jinak než k Slovanům, na jejichž území budou vládnout němečtí páni a Slované budou otroky. Česko bylo odedávna vždy srdcem říše, ale přicházely odtud vždy rány dýkou ohrožující říši a je tomu tak i v současnosti. Je potřeba zajistit, aby se Češi nerozzuřili, ale i při tomto jednání je mít třeba na paměti, že tento prostor bude německý a Češi tu nemají co pohledávat. Ve válce je nezbytné aby byl tady klid a plně pracoval průmysl. S Čechy je potřeba se stýkat, ale jen z taktické nutnosti a přitom si dávat pozor, protože jde o Čechy. Musí se zvýšit příděly a propagandisticky využít sv. Václava. Dále jim dokázat, že je pro ně nejvýhodnější pracovat pro říši. V konečném řešení bude tento prostor osídlen Němci. Pomocí rentgenu (bylo provedeno snímkování proti TBC) a rasového přezkoušení získáme přehled o těch, kteří jsou dobré rasy a schopni poněmčení. Lidé špatné rasy a špatně smýšlející se odsunou na východ a zamezí se jejich množení. Lidi dobré rasy a špatně smýšlející, pokud se nezmění, postavit ke zdi.
© JUDr. Ivan Jordák, 1.7.2009
