Psáno pro Parlamentní listy 15. 1. 2017
Přizpůsobit se, nebo změnit systém?
Od Silvestra bychom už měli vystřízlivět, znovu nabýt klid, těšit se z toho, jak se nám dny konečně viditelně prodlužují. Zima není rozhodně pryč, naopak nyní nabyla na síle, jak už dlouho ne, naposled snad na obrázcích Josefa Lady. Začíná nám další rok, už jsme si zvykli psát správnou číslici, při uvádění data. Nastala nám doba hodnocení starého a odhadování přínosu nastávajícího roku. Řada událostí, v jejichž řešení se rozcházejí nejen státy, ale i politici a občané, co bývá běžné, stejně jako jsou rozdílné názory vlády s opozicí, ale i orgánů států a EU, velmi ztížila nejen hodnocení skoro už zaniklých opatření, ale i přípravu, a samozřejmě i přijetí, opatření nových. Máme tak proto pochyby, zda náš politický systém je opravdu tím nejlepším, který můžeme vlastně mít.
Událostí číslo jedna, byla volba prezidenta USA. Už před vlastní volbou, bylo více než zřetelné, koho chce establishment světa mít nejmocnějším člověkem planety, slovy našich i jiných médií. Postupem času bylo stále zřetelnější, že přes všechno úsilí, jím vybraná kandidátka nebude. A začalo divadlo, jaké jsme tu dlouho neměli. Hlídací psi demokracie, jak si říkají pisatelé některých novin, řada politických představitelů, pak spustili povyk, ale spíš nářek, kdo jim tohle udělal. Tajné služby, které se patrně učily z těch nejhorších seriálů natočených o špionáži a kontrašpionáži, odhalily nepřítele a strůjce tohoto nedopatření v cuku letu. Bylo jím Rusko se svými hackery. Napsaly o tom zprávu, kterou vypustily do světa. V ní se nic nedokazovalo, také nebylo třeba. Rusko je již delší dobu považováno za čerta, a jak víme z historie, čertu není nutné něco dokazovat, toho stačí pouze označit. Zpráva má hodnotu stejnou asi jako měla zpráva o Iráku, než se na něj zaútočilo, a nic z toho, co mu bylo podsunuto k tíži, se potom nenašlo.
Vzápětí začal dosluhující prezident Obama nastupujícímu prezidentu Trumpovi, jak se říká, mydlit schody. Vypověděl 35 ruských diplomatů, doufaje v reciprocitu od Rusů. Ti zachovali klid, patrně vědomi si toho, že za dva týdny bude prezidentem USA jiný člověk, a o všem bude třeba jednat s ním. Ač naprostý laik, co se týká počítačů, nestačím se divit, jak, podle našich médií, zaostalé Rusko, může ovlivnit volby v USA prováděné pomocí počítačů.
Druhou událostí je stále větší zatvrzelost představitelů EU ve věci migrace a vedle toho obraně proti teroristickým útokům v Evropě, kde trvají na neúčinných a drahých rozhodnutích. Ohlédneme-li se na minulý rok, vidíme, že se EU, její orgány prakticky vůbec těmito problémy nezabývaly, pokud tak soudíme podle výsledků. Běženci stále putují do Evropy, teroristé, co chvíli někde udeří. Představitelé EU doprovází všechno řečmi o potřebě humanity a solidarity, až na čestné výjimky, které jsou prohlašováni vzápětí za populisty, rasisty, xenofoby atd., stejně jak většina obyvatel. Vedle toho pak dochází k nepochopitelnému osočování, ale bohužel i vtipkování některých těchto demokratů a humanistů, jako byly třeba reakce na tragédii letadla s Alexandrovci v podání třeba pana Štětiny nebo redakce Charlie Hebdo. Naopak je třeba ocenit jednání Německé policie, která po atentátu v Berlíně dokázala odolat tlaku nalézt pachatele za každou cenu a propustila zadrženého Pákistánce, když důkazy proti němu shledala nedostatečnými.
Podivné lze nalézt i u nás doma. Třeba, jak je to s MUDr. Rathem, kdysi politikem, ministrem, poslancem a hejtmanem, který byl v bombastickém řízení odsouzen k trestu 8,5 let odnětí svobody a propadnutí majetku v částce takřka 22 milionů Kč. Nedávno byl tento rozsudek odvolacím soudem zcela zrušen. To už nebyla náprava jakéhosi pochybení, ale zcela jiný pohled na věc. Neznám spis tohoto řízení, ale přesto se odvážím říci, že v takovém případě musí být vyjasněno, proč k tomu došlo. Kde je chyba? Přece není možné odsoudit člověka k takovému trestu, pokud pro to nejsou předpoklady zákonem předepsané a jím stanoveným způsobem získané. Tedy veřejnost by měla být v možných mezích seznámena s tím, kdo pochybil. MUDr. Rath? Policie? Státní zástupce? Soud prvního stupně nebo soud odvolací? A ne se spokojit obvyklým, stane se, chybička se vloudila.
Někdy je v podobných případech některými politiky a publicisty poukazováno na naše členství v EU, které je zárukou, že nic takového se nemůže opakovat, protože orgány EU jsou zárukou spravedlnosti a pořádku. Dovolím si proto připomenout causu paní Lagardeové, šéfky MMF, stíhané kvůli arbitráži z roku 2008, kdy jako francouzská ministryně financí dopomohla podnikateli Tapiemu k 400 milionům eur (téměř 11 miliard korun) ze státní pokladny. Francouzský soud ji obvinil z nedbalosti, trest ji ale neuložil. Nikdy ji ani nepodezírali z korupce. Padlo na ni pouze obvinění ze zneužití veřejných fondů, za což ji hrozil až rok ve vězení a pokuta. Je snad toto zárukou, že jinde se postupuje správně?
A tak před námi jsou dvě možnosti. Přizpůsobit se obvyklým, „to jde mimo nás, na to nemáme vliv“, a ve svém nitru věřit, že jsme tak dostatečně obhájili svou nevinnost. Či žádat změnu politického systému, aby nedostatky napravoval, a ne je posvěcoval, nebo sváděl na jiného.
Psáno pro Parlamentní listy 6. 12. 2015
Máme slovo?
Na položenou otázku, zda máme slovo, lze odpovědět jedině, ani náhodou. I když nám každý týden tvrdí paní Jílková sugestivně v ČT 1 pravý opak, protože ve čtvrtek moderuje pořad „Máte slovo“. Přiznávám, že jsem dosud neviděl tento pořad celý. Vždy jsem jeho sledování po několika minutách vzdal. Ale příčilo se mi, sledovat hádku několika rozjitřených lidí způsobem, který k vážné diskuzi o věci má hodně daleko. Ve čtvrtek, 3. 12. 2015, jsem pořad sledoval takřka 20 minut, pominul jsem ale začátek a ke konci jsem rezignoval. To, co jsem viděl, se snad dalo nazvat soutěží, kdo vysloví razantněji názor na prezidenta, ale ne diskuzí o tom, zda prezident národ sjednocuje nebo rozděluje.
Nevím, kdo zmíněnou otázku vymyslel. Je logické, že někomu se prezident a jeho postoje líbí a někomu vůbec ne. Stejně jako jiní politici, a stejně jako prezidenti předchozí. To už věděli i naši předci a vyjádřili to příslovím, „není na světě člověk ten, kdo by se zavděčil lidem všem“. Proto nechápu lidi, kteří po prezidentu Zemanovi chtějí, aby byl jiný, a pohoršují se, že není. Mají jistě právo mu vytýkat, co se jim na něm nelíbí, pokud tak činí kultivovaným způsobem. Dokonce mají právo ho nevolit a ve volební kampani vznášet proti němu námitky a navrhovat jiného kandidáta. Ovšem způsoby, které volí, např. žaloba pro velezradu, je více než podivný. Je i zarážející, že ho kárají pro postoje, které nechávají u jiných bez povšimnutí. Třeba výtky z důvodu, že prezidentovi Číny nevytkl nedostatky ohledně dodržování lidských práv v Číně. Nevím ani o jednom z nich, kdo by kvůli tomu pokáral britskou královnu, když byl u ní prezident Číny na návštěvě, vyjma několika Britů. Obdobné byly nářky nad jeho vyjádřením, spíše varováním, týkajícího se běženců. Zajímalo by mě, čím tito pseudohumanisté a jediní spravedliví budou vysvětlovat a obhajovat měnící se postoje Evropy (západní) v poslední době. Neměli by se poučit nyní z událostí v Kalifornii, kdy sousedka vražedného páru, se bála policii nahlásit jejich podivné chování, aby nebyla obviněna z rasismu.
Ale abych se vrátil k zmíněnému pořadu a k nám domů. Mám dojem, že vystoupení těch, kteří přišli s kritikou na prezidenta, bylo založeno na dvou zásadách. První překřičet a nenechat domluvit jeho příznivce, v čem jim i zdatně sekundovala paní Jílková a druhé, nenechat na něm nit suchou. Co se jim snad dařilo v době vysílání, ale mimo ČT už ne. Přímo tragické a odpuzující byly výkřiky v souvislosti s prezidentem Zemanem o komunistickém puči v únoru 1948. Exministr Pospíšil by si měl vzpomenout třeba vyjádření emigranta Tigrida, který sám únor 1948 jako puč popírá, a navíc by pan Pospíšil jako právník měl vědět, čím se puč vyznačuje. Ještě i napadení prezidenta kvůli vyznamenání ministra zemědělství Tomana a přirovnání pana Tomana k Albertu Speerovi, bylo minimálně neetické nebo pan Pospíšil ví velmi málo o skutečnosti. Ohánět se zákonem našeho parlamentu o protiprávnosti komunistického režimu v tomto případě je víc než podivné. A. Speer byl obviněn jako válečný zločinec a odsouzen k 20 letům vězení při Norimberském procesu. Pan Toman naopak nic nezákonného neprovedl, pouze zajistil pro Československo soběstačnost v potravinách. Zda důvodem nepřízně současného establishmentu k němu je právě toto, lze pouze spekulovat, ale kdo ví? Dovolil bych si i připomenout řadu hesel z převratové doby o vládách odborníků, také jak brzy doženeme v HDP na občana některé země, o právním státě apod. Jaká je skutečnost, se nemusí připomínat.
Závěrem bych chtěl uvést, že mě před prezidentskými volbami pan Zeman jako prezident, nepřišel ani na mysl. Ale v druhém kole jsem mu svůj hlas dal. A když byl zvolen, je pro mě prezident a nikdo jiný do vyhlášení výsledků příštích voleb. Pokud by byl tehdy zvolen pan Schwarzenberg, tak bych nejásal, ale rozhodně bych si nevymýšlel důvody, např. shora uvedené velezrady, abych pomáhal při jeho sesazení, a byl by pro mě prezidentem on. Lidé, kteří nejhlasitěji křičí o lidských právech a svobodě slova, by si měli uvědomit, o co se vlastně jedná. Také, že platí i pro jejich odpůrce, a nikoli jen pro ně. Už Sofokles kdysi dávno řekl, „ne ten, kdo křičí nejhlasitěji, má vždy pravdu“.
Psáno pro Haló noviny 2. 8. 2015
Přijdou někdy i jiní na Lázek?
První srpnovou sobotu se nás kolem 1000 sešlo na Lázku, u památníku přibližně stovky padlých bojovníků z nejbližších vesnic proti německým fašistům, vzdát čest jejich památce. Ale nejen jim, také všem těm miliónům padlým, kteří položili život za svobodu nejen naší republiky, ale všech lidí, na kterémkoli místě světa. Letos to bylo po pětadvacáté, co sem přijeli lidé z Čech, Moravy a zástupci ze Slovenska, nejen vzpomenout, ale i si popovídat v diskuzním stanu, říci si, co dělat při každý den se zhoršující situaci ve světě. Setkání, oživené vyhráváním kapely, soutěžemi pro děti, ale i dospělé, leteckou akrobacií a na konci losováním vstupenek, které přinesly výhru, rychle uběhlo, zejména při pěkném počasí.
Pouze jedna věc zůstala účastníkům nepochopitelná. Proč za těch dvacet pět let se tu ani jednou, vyjma poslanců KSČM, neobjevil žádný z ústavních činitelů a uctil památku padlých tady v okolí. Na nedostatek času se nemohou rozhodně vymlouvat, když řada z nich se každý rok účastní třeba sudetoněmeckých dnů v Bavorsku a vyjadřuje tam politování nad osudem Němců odsunutých nejen z naší republiky. Co kdyby jednou přišli vyslovit lítost nad osudem našich občanů, kteří padli při obraně naší vlasti a řada z nich i rukou předků některých z těch, kterým se omlouvají. Možná by to začalo zajímat i českou televizi.
Psáno pro Haló noviny 10. 6. 2015
Kde je pravda?
Poslední dva úterky věnovala ČT2 francouzskému historickému dokumentu s hranými částmi o tažení Napoleona do Ruska. První díl byl věnován bitvě u Borodina, druhý bitvě u řeky Bereziny. Nestačil jsem se divit, co jsem se dozvěděl nejen o těchto bitvách, ale i samotném tažení. Nejsem profesí historik, ale tažení Napoleona do Ruska je natolik známé, ať z odborné literatury, beletrie, filmu a i jednoho z nejlepších románů, co byl kdy napsán, Vojny a mír od L. N. Tolstoje, že každý člověk má o těchto událostech aspoň nějaké povědomí. Každý má i jiný poměr k válce. Někdo ji bere jako naplnění svých představ, někdo jako hru, někdo jako dobrodružství, a patrně většina lidí, jako to nejhorší a také nejhloupější, co může lidi potkat.
Pojetí francouzského dokumentu mi připadalo, jakoby šlo o dokazování Napoleonovy geniality, který musel do Ruska s armádou táhnout, protože car nedodržoval kontinentální blokádu proti Anglii, již před léty nařízenou Napoleonem. Mohlo to být rychlé a snadné tažení, kdyby Rusové dodržovali pravidla a jednali tak, jak Napoleon předpokládal a chtěl. Porušili dokonce i obvyklý zvyk, že se po dobytí hlavního, nebo v tomto případě posvátného města Moskvy mají vzdát. Oni cizí armádu ani nevítali, ani se nevzdali, oni prostě z města odešli a dokonce i odvezli nebo zničili zásoby, které francouzská armáda tolik potřebovala a někteří z nich i město zapalovali. Napoleon několikrát nabídl mír ve své ušlechtilosti, ale car mu ani neodpověděl. Stejně tak Kutuzov, místo jednání s vyslancem o míru, se bavil s dívkami a vyslance bez odpovědi prakticky vyhodil. Napoleon, vůbec nechápaje, co Rusové vlastně chtějí, pak táhnul zpět. Zase mu dělali Rusové potíže přepadáním jeho vojáků, také donucením k návratu po stejné cestě, kterou táhnul na Moskvu a jejíž okolí bylo vypleněné, a nemohl tak táhnout přes jižní gubernie, kde bylo zásob dost. Navíc mu dělali problémy u řeky Bereziny, přes kterou musel postavit pontonové mosty, protože oni starý most zničili.
Místy jsem si připadal, jak v šíleném snu, co všechno se dá lidem, kteří brání svou vlast, své rodiny a domovy, vytýkat. Stejně pro co se dá agresor a válečný zločinec chválit, a kvůli čemu se dá prokazovat, že byl geniální. Za to, že nechal postavit dva mosty přes Berezinu asi 13 km od zničeného, a přes ně se tak mohlo zachránit útěkem třicet tisíc vojáků. Navíc zdůraznit, že to byli hlavně maršálové, generálové a důstojníci, čím se tak Napoleonovi podařilo zachránit kádr a mohl postavit armádu novou. Tedy ze šesti set tisícové armády se podařilo utéci třiceti tisícům, každému dvacátému, to je opravdu vrchol geniality vojevůdce. Další pokárání si Rusové vysloužili za počínání mužiků, kteří zabíjeli vojáky francouzské armády vidlemi, kosami a klacky, zatím co Francouzi je podle regulí probodávali jen bajonety. Výtkami se nešetřilo ani proti kozákům a lehké jízdě, kteří již od počátku války napadali nepřátelskou armádu nejen ve dne, ale i v noci, zejména zásobovací oddíly. Navíc mi připadalo, že Rusové mohli i za ten mráz, který přišel, a kterému by Napoleon unikl, kdyby ho nechali dělat, co chtěl.
Podobná hodnocení jsem slyšel a viděl ohledně tažení Hitlerovy armády ve druhé světové válce. A to bohužel nejen od německých nebo francouzských historiků, jako v uvedeném případě. Často se mi i předkládá v médiích, jak je dobře, že jsme se vrátili zase k západní kultuře a svobodě bádání. Pokud si ji představím prostřednictvím uvedeného pořadu, připadá mi, že stojí na dvou věcech. Co nejvíce chválit vlastní, a pokud možno ještě více naříkat nad jednáním protivníka vůči našim hrdinům.
Psáno pro Parlamentní listy 3. 6. 2015
Zákazy nic nevyřeší
Ve středu jsme se ze zpráv dozvěděli, že vláda schválila návrh zákona na absolutní zákaz kouření v restauracích. Jistě bude v důvodové zprávě uvedeno, jak kouření kazí zdraví, náklady na léčení kuřáků, poškozování ovzduší atp. Patrně dojde k jeho přijetí parlamentem, kde bude předneseno několik projevů obsahujících potěšení z toho, co jsme zase dokázali. Možná se i na facebooku objeví několikero poděkování. Silně však pochybuji, že dokáže někdo vyčíslit skutečný přínos tohoto zákazu. Nahradí se úvahami a předpoklady.
Mám obavy, že již nyní hledají hospodští a restauratéři způsoby, jak tento zákon obejít, co nebude zase až tolik těžké. Nakonec uvidíme sami. Mám obavy, že tam, kde přese všechno se obejití zákona nepovede, budou u dveří hospod chumly lidí, předhánějících se v kašlání, chrchlání a plivání na chodníky. A to těch lidí, kteří si od piva odskočí na cigaretu. Zůstanou tu po nich vajgly, plivance a krabičky od cigaret, a též hádky, kdo to má vlastně uklízet.
Vzpomínám na první zákaz kouření ve vlacích, uvedený v život někdy v roce 1963 nebo 1964. Tehdy palcové titulky v novinách slibovaly pořádek ve vagonech, protože dělání nepořádku kuřáky je konec. Samozřejmě skutečnost byla jiná a svinčík nadále přetrvával, ochuzený pouze o zbytky cigaret. Po nějaké době jsem jel vlakem v Německu, kde se kouřilo v jedné polovině vagónu dále, ale pořádek byl v obou polovinách.
Dalším podobným zákazem byla nemožnost prodeje tvrdého alkoholu do 11 hodin. Vzpomínám na jedno náměstí, kde byl dav mužů větší než při fotbalovém zápase před stadionem. Udiveně jsem se na ně díval, nechápaje, co se děje. Pochopil jsem při odbití 11 hodin na radniční věži. Tento dav se vrhnul do několika bufetů a hospod na náměstí, kde na pultech byly nalité panáky rumu. Muž položil vedle pětikorunu a vypil, co každý opakoval několikrát. Ani ne za hodinu byl na náměstí dav opilých, potácejících se a řvoucích opilců.
Vzpomeňme prohibice v USA, co přinesla vedle organizovaného zločinu. Nebo co přinesla prohibice v bývalém SSSR, v osmdesátých letech.
Považoval jsem a považuji za rozumné stavební oddělení prostoru nekuřáků od kuřáků. To má smysl a vím, že v řadě států je, a dodržuje se, a to i u nás. Nekuřák i kuřák si mohou vybrat, kam půjdou, a nevadí tak druhé skupině. Dává se jim tedy možnost rozhodnutí. Absolutní zákaz, nevím. Myslím si, že to se prostě v nějaké krátké časové době nedokáže, a ze všeho bude jednak rozzlobenost lidí a blamáž těch, co o tom rozhodnou.
Jsem kuřák, a nezapírám, že to po šedesáti letech kouření cítím. Také jsem rád, že žádný z potomků, ať dětí nebo vnoučat nekouří. Ale neřešili jsme to zákazem, spíš povídáním kolem. Také se bude třeba podívat pravdě do očí, že nás nepoškozují jen cigarety, ale množství jiných škodlivin, ať ve vodách, ovzduší, ale též i potravinách a nápojích. Také srovnání příjmů z DPH a spotřební daně u tabákových výrobků s náklady na léčení kuřáků nebude asi tak nepříznivé, jak se říká, když se neuvádí skutečná čísla.
Navržený zákon má projednat parlament. Doufám, že jej rozebere ze všech hledisek, tedy jednak z hlediska ochrany zdraví jak aktivních tak i pasivních kuřáků. Určitě též bude nutný pohled ekonomický, který má význam pouze tehdy, budou-li se mezi sebou srovnávat skutečné příjmy z prodeje tabákových výrobků a náklady na léčení vynaložené z důvodů pacientova kouření. A v neposlední řadě i skutečné naplnění a dopady zavedení zákona. Jinak si jen pohráváme s náladami lidí.
Psáno pro Britské listy 10. 5. 2015
Několik slov k článku „Osvobození?”
S minimálně velkými rozpaky jsem si přečetl článek Karla Dolejšího „Osvobození“ uveřejněný 9. 5. 2015 v Britských listech. Zmíněný článek mi připadá pochybný, zavádějící, jakoby se snahou se přiřadit obsahově k současnému, takřka oficiálnímu názoru na druhou světovou válku a úlohu Ruska, tehdy SSSR, v ní. Nějak se mi neustále vybavuje staré české, „kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti“. A druhá myšlenka o usilovném hledání, jak z toho ven, hledání zdůvodnění nyní uváděného názoru. Ten mi v zkratce připadá jako za konstatování, ti co tehdy padli, byli dobří, ti živí zasluhují většinou odsoudit.
Vzpomenu-li dobu po převratu, málem se nám tvrdilo, že doba protektorátu a Slovenského štátu byla skoro idyla, zejména pro Čechy. Ač se všude kolem válčilo, oni do války nemuseli, jen se po nich od Němců chtělo, aby pořádně pracovali a přispěli tak k vítězství Říše. Těch 360.000 mrtvých Čechoslováků, bylo různými způsoby zpochybňováno, nebo dáváno za vinu jim osobně. Pak se připouštělo, že přece jen osvobození nějaké bylo, a to Američany v Plzni. Když se i toto stalo neudržitelným, přiznalo se, že zbytek Československa byl osvobozen Rudou armádou, ale hned se hledal a i našel důvod zpochybňování. Tím byl, že Stalin chtěl mít vliv v celé, nebo aspoň v části Evropy, a proto ji vlastně dobyl, ne osvobodil. A nyní v tom vlastně by měl pokračovat Putin.
Myslím si proto, že se řadí jen mezi články varující před hrozbou Ruska, jakoby hrozeb od jiných velmocí nebylo. A to je nejen strašně málo, ale hlavně falešné. Většinou neexistovaly a ani nyní neexistují velmoci zlé a hodné, ale pouze velmoci prosazující své zájmy, a umějící lépe nebo špatně dělat propagandu svých cílů. Proto nakonec jen krátké zmínky ohledně zmíněného článku.
Ohledně Stalinova útěku na daču po vpádu Německa do SSSR mám určité pochyby. Co by tím pro sebe vyřešil? I když samozřejmě mohl jednat v absolutním zkratu. Ale nevím, někteří současníci a historici to uvádějí, jiní popírají. Obdobně film „Bojovali za vlast“ je některými chválen, zase jinými haněny jeho části, ale nepovažuji toto až za tak důležité. Všichni asi pamatujeme filmy o válce všech možných produkcí a vedle vynikajících byly i naprosté propadáky, nebo až zcela nesmyslné a v reálném životě nemožné situace. Je také skutečností, že byl v hodnotě velký rozdíl u literatury a filmů, které zpočátku měly jen propagandistický cíl a těch, na kterých se podíleli přímí účastníci.
Nechápu, proč se zastírá skutečný úmysl vedení nacistického Německa řešení České otázky, tím, že Hitler měl jen v úmyslu neponěmčitelné Čechy neodpovídající "rasovým kritériím" vystěhovat kamsi do kolonií. Vždyť úmysl Německa je v projevu R. Heydricha z 2. 10. 1941, přednesený nacistickým funkcionářům a ti byli zavázáni zachovat o něm nejpřísnější mlčení, zcela konkrétní. V něm uvádí, že tento prostor je součástí říše a Němci zde musí hrát vůdčí úlohu. Vůdce ho sem vyslal, protože viděl ohrožení jednoty říše. Upozorňuje, že Německo obsadilo značnou část Evropy a větší část tohoto obsazeného prostoru se stane součástí říše. Rozlišuje germánské národy, které jsou jen pokřiveny (Norsko, Holandsko, Flandry, Dánsko a Švédsko) a které je třeba napravit a připojit. Vůči nim je třeba jednat jinak než k Slovanům, na jejichž území budou vládnout němečtí páni a Slované budou otroky. Česko bylo vždy srdcem říše, ale přicházely odtud rány dýkou ohrožující říši a je tomu tak i v současnosti. Je potřeba zajistit, aby se Češi nerozzuřili, ale i při tomto jednání je mít třeba na paměti, že tento prostor bude německý a Češi tu nemají co pohledávat. Ve válce je nezbytné, aby byl tady klid a plně pracoval průmysl. S Čechy je potřeba se stýkat, ale jen z taktické nutnosti a přitom si dávat pozor, protože jde o Čechy. Zvýší se příděly a propagandisticky využije sv. Václava, aby věděli, že je pro ně nejvýhodnější pracovat pro říši. V konečném řešení bude tento prostor osídlen Němci. Pomocí rentgenu (bylo provedeno snímkování proti TBC) a rasového přezkoušení získáme přehled o těch, kteří jsou dobré rasy a schopni poněmčení. Lidé špatné rasy a špatně smýšlející se odsunou na východ a zamezí se jejich množení. Lidi dobré rasy a špatně smýšlející, pokud se nezmění, se postaví ke zdi. Tolik v kostce Heydrich.
Nevím, odkud se vzalo, že Stalin chtěl v polovině 50. let vyvolat další válku. V zmíněném článku jsem to četl poprvé. Dosud jen několikrát jsem četl v různých pochybných publikacích, že Stalin chtěl napadnout Hitlera a tomu proto nezbylo, než ho předejít. Ale o té další válce zatím nikde, i když připouštím, že třeba Joseph McCarthy si to mohl myslet a někde i publikovat. Osobně to považuji za nesmysl, protože ať už byl Stalin schopný čehokoli, dobře věděl, jak SSSR doplatil na druhou světovou válku a jak dlouho se bude dávat do pořádku, a tedy jaké by byly jeho vyhlídky v další válce.
Co se týká otázky našeho osvobození, nemohu si pomoci, ale jeho nedávno započaté, ať už kýmkoli, zpochybňování vyvolává vzpomínku na plakát z konce války, kde na Hradčany se natahuje krvavý pařát s nadpisem, „zachvátí-li tě, zahyneš“. A než dlouhé výklady o tom, co a kdy svoboda je a co není, z čeho se skládá a co ji vymezuje, se mi jako odpověď jeví tehdejší doplnění tohoto plakátu Čechy nápisem, „my se nebojíme, my tam nebydlíme“. Ona totiž svoboda člověka se mu nedá nadekretovat ani mocí ani penězi, ale vychází hlavně z jeho pocitu a rozumu, kdy a za jakých podmínek se on sám cítí svoboden.
Psáno pro Britské listy 28. 4. 2015
Přestaňme se klamat a přeceňovat
Již několik let posloucháme s úděsem zprávy o smrti utonutím lidí, prchajících z Afriky do Evropy na rybářských lodích a podobných, z hlediska bezpečnosti pro přepravu lidí, absolutně nedostatečných plavidlech. V poslední době je těchto případů stále víc a místo desítek obětí, jejich počet už atakuje sta až tisíce. Dopady a oběti jsou natolik hrozivé, že by celou věc mělo řešit zasedání EU. Dosavadní vyjádření odpovědných osob však příliš naděje na řešení nedává. Tedy řešení pro ty, kterým hrozí ztráta života, nebo živoření v nějakém táboře. Ona také EU není sama o sobě organizací, která by tyto problémy měla řešit. Je to stejné asi jako na koupališti, kde většina přítomných by se vrhnula do vody pro někoho, kdo by začal tonout. Jen málo z nich by dokázalo vykonávat povinnosti plavčíka. Pravděpodobně vůbec nikdo, kdo by v tomto případě pak nejen tonoucího vytáhnul z vody, ale i se o něj po neznámou dobu staral se vším zaopatřením.
Prakticky toto poslední řešení žádá po vládách států EU řada publicistů a humanitárních organizací. Zjednodušeně chtějí, aby byly vynaloženy prostředky potřebné k záchraně lidí, kteří prchají z Afriky a Asie a jsou zatím vydáni zcela pašerákům lidí, na jejich záchranu a aspoň nejnutnější živobytí na potřebnou dobu. Odhaduje se, že v následujících pěti letech se bude potřeba takto postarat minimálně asi o milion lidí, co je z hlediska Afriky, která má skoro miliardu lidí jen jedno promile obyvatel. Přesto se uvažuje o zavedení kvót, kolik musí ta která země uprchlíků přijmout. Pokud by se kvóty stanovily podle počtu obyvatel státu, pak by na ČR připadlo přibližně (vzhledem k 508 milionům obyvatel EU a 10 milionům obyvatel ČR) cca 2 %, tedy absolutně 20 000 uprchlíků, jestli budeme vycházet ze zprávy OSN, že v příštích pěti letech se bude jednat o jeden milion uprchlíků. To není až zase tolik lidí, odhlédneme-li od problémů, s uprchlíky spojenými. Patrně by se každý stát dokázal s jejich základními potřebami, ubytováním, ošacením a stravou vyrovnat, pokud tento počet srovnáme třeba s počtem nezaměstnaných. Ale jak zajistit ostatní problémy?
Zbavení závislosti uprchlíků na pašerácích lidí, nalézání přepravních lodí, aut, vlaků a vůbec poskytnutí účinné pomoci v potřebné době, rozdělování uprchlíků do jednotlivých zemí, každému z nich poskytnutí právního postavení v hostitelské zemi, zabezpečení sociální a zdravotní na úrovni občanů v cílové zemi a řada dalších věcí, bez kterých nelze žít odpovídajícím způsobem. Navíc je vše zkomplikováno požadavkem, aby každý stát poskytoval tuto pomoc v přibližně stejné hodnotě. Nejhorší pak nakonec, v případě, že pro tato opatření se nezíská společenský konsensus většiny občanů EU, budou problémy přetrvávat přes generace. Dále je obrovský rozdíl mezi požadavkem, aby něco udělal někdo jiný a já, nebo my sami. Není mi známo, že by někdo z těch, co vyzývají vlády EU k nápravě, založil pro tyto uprchlíky nějaký fond z vlastních prostředků. Má neznalost ovšem neznamená, že takový fond nikde neexistuje, pouze, že o něm nevím.
Pokud je nám známo, shodli se představitelé EU údajně zatím na jedné věci. Potápění lodí sloužících k přepravě utečenců v době, kdy jsou prázdné bez lidí. Tím se prý zamezí jejich přepravě pašeráky lidí. Jestli je to pravda, že došli k takovému závěru, pak je nejvyšší čas EU opustit, protože každému, kdo je na ni v nějaké vazbě, hrozí nebezpečí. Zničením těchto lodí by se dospělo maximálně ke zvýšení cen těchto lodí a tím i ceny za přepravu, co je pašerákům zcela lhostejné. V současnosti prý chtějí za osobu zaplatit něco přes 3000 USD bez ohledu na věk, pohlaví atd. Potom by asi chtěli tak 6000 USD. Představitelé EU by si měli uvědomit, že pašeráci nejsou podnikatelé poskytující službu přepravy z Afriky do Evropy. To by požadovali něco kolem 600 USD, aspoň tuto částku chtějí letecké společnosti. Pašeráci poskytují pouze naději, že zaplacením se dostanete možná odněkud, kde vám hrozí neustále nebezpečí nemoci, hladu, zranění, znásilnění, zabití, oloupení a dalších nepříjemných věcí, tam, kde vám toto nebezpečí hrozit přestane. Platíte pouze a jedině za tuto naději, ani cent nedáváte za něco jiného. Tedy, pokud by EU myslela zásah proti pašerákům zcela vážně a se vší odpovědností, musela by provést policejní zásah proti nim, a to i zabráním majetku a peněz sloužících k páchání trestné činnosti. Za druhé pak zřídit společnosti, které by se převážením uprchlíků a obstaráním jejich záležitostí zabývaly a nezáleželo by, zda by se jednalo o společnosti soukromé, veřejné nebo státní, ale zda by byly schopné a ochotné dodržovat stanovená pravidla. Tím by se mohla vyřešit i cena a hlavně bezpečnost přepravovaných uprchlíků.
Ostatní problémy jsou zatím neřešeny a jednotlivé vlády nabízí, co uprchlíkům poskytnou. Je to podle hesla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V podstatě dál všichni spoléhají na to, že se vše nějak vyřeší samo. To v podstatě znamená, že Italové je, aspoň zčásti vyloví z moře a pak dopraví do nějakého tábora. Z něj část uprchlíků uteče dál do Evropy, pokud nemají nikde dobré známé nebo příbuzné, tak do nějakého ghetta. Zde seženou možná práci, spíš ale práci jen na černo a budou nějak přežívat. Někteří z nich dostanou povolení k pobytu, někteří asyl a ti nejšťastnější občanství. Svůj příběh pak budou vyprávět svým potomkům, a z nich nějaká část bude považovat za nezbytné se pomstít majoritní společnosti za zacházení se svými předky, a také za své postavení na okraji společnosti. Je bohužel samozřejmé, že vůbec nebudou hledat skutečné viníky, ale napadnou ty, u kterých to bude nejsnadnější, aby mohli prezentovat úspěch. A tak pořád dokola, bez naděje na řešení, které by si podvědomě na obou stranách asi přáli.
Stojíme tedy před problémem, co s tím? Ohlédneme-li se trochu, nabízíme těmto lidem, co oni doopravdy chtějí? Kdysi jim Evropa nabízela civilizaci, pak křesťanství, potom znovu civilizaci a nyní demokracii. Podle reakce adresátů, o žádnou z těchto nabídek, až na některé z nich, příliš nestojí. Brzy totiž poznali, že první civilizace znamenala ve skutečnosti platit daně a další dávky do Říma, z křesťanství poznali hlavně kříž, z druhé civilizace likvidaci vlastní ekonomiky a exploataci svých zdrojů a z demokracie humanitární bombardování. Na druhé straně běžný občan u nás je částí těchto uprchlíků, na které musí nějakým způsobem přispívat, terorizován, napadán, okrádán a pod různými hesly buď vyzýván, aby vše klidně snášel nebo zase aby vzal zbraň a nesmlouvavě se bránil a mstil.
Daleko více se věnujeme otázce, zda mají muslimské ženy i v Evropě povinnost nebo právo nosit burku a nikáb, než kde vezmou prostředky na jídlo a další potřeby svých dětí. A to jak muslimové, tak i křesťané. Přitom někdy na přelomu padesátých a šedesátých let se zdálo, že tato otázka je i v řadě muslimských zemí vyřešena používáním evropského oblečení, ale také přijímáním evropské kultury. Jednalo se samozřejmě převážně o obyvatele měst, ale vždy musí někdo udělat první krok. Stačí si jen připomenout např. Irán nebo Libanon, ale i další. A zdá se, že prosazování těchto formálních venkovních znaků příslušnosti nabývá na významu a síle. Tedy měly by se začít ve vzájemné dohodě věci podstatné a ne formální. Jak se říká, začít obrušovat hrany, ne je udržovat. Dosud bylo a je tomu naopak. Vždy, kdy se zdálo, že dojde ke smíru a narovnání, našel se na jedné nebo druhé straně někdo, kdo zaútočil a v jednom dni se mu podařilo rozbít vše, co se dosud dlouhou dobu pracně tvořilo.
Abychom nemuseli příliš do minulosti, možná by stačilo otevřít a rozebrat otázku proč a komu ku prospěchu vypuklo, proběhlo a ještě trvá tzv. Arabské jaro od roku 2010 dodnes. Jak a kdo vše vyvolal, a co od toho očekával. Stejně tak proč se tolik lhalo o důvodech války proti třeba Iráku.
Uvádím jen několik málo příkladů, nechci házet vinu na jednu nebo druhou stranu. Dosud máme jen podezření, a skončit s touto nevraživostí musí obě strany. Jinak to nejde. Kdo tvrdí lidem, že stačí vyhovět v některých základních věcech a nárocích, aby se vše urovnalo a lidem na druhé straně nabídnout demokracii, si z ostatních dělá buď legraci, nebo neví, co se děje. Není možné řešit tyto věci přestěhováním lidí do Evropy, nemá nezbytnou velikost. Ani posíláním balíčků do Afriky, pošta to nezvládne, a kdo bude balíčky spravedlivě rozdělovat. Už vůbec zde nelze používat sílu, v Africe i části Asie jsou lidé postižení v takové míře, že už i při malém překročení by jim nezbylo než jen zoufalství, a z něj odvozené činy.
Přestaňme proklamovat a za nejdůležitější považovat oblečení, jídlo apod. Buďme si vědomi, že přizpůsobit se musí vždy ten, kdo jde na návštěvu, nikoli hostitel, nebo prostě na návštěvu nejdu. Informujme se navzájem pravdivě, co se stalo a na čem nám záleží. Nikoli jen o tom, co sice zvyšuje prodej výtisků, ale také vyvolává vzedmutí vášní. Vždyť pokud se podíváme na začátek historie člověka, i naši předkové přišli z Afriky a Asie.
Psáno pro Britské listy 18. 3. 2015
Kam směřujeme?
Z Pobaltí přes Polsko a Česko do Německa pojede konvoj americké armády, jako ukázka podpory spojenců v NATO a ukázka schopnosti pružně přesouvat síly NATO. Přesun bude prováděn po vlastní ose, nikoli po železnici, jak bývá zvykem. Ptám se proč? Jedná se prý o demonstraci síly, budiž. Čas od času ji provádí armáda každého státu. Ale co tato přinese? Tedy myslím vedle poškození silnic a omezení dopravy? Vycházím-li ze zpráv posledního období, tak vůbec nic. Pochybuji, že by Rusové neznali možnosti a schopnosti americké armády a její výzbroje, stejně jak naopak Američané Ruska. Obdobně členi NATO znají své povinnosti a práva, stejně jak povinnosti ostatních členů vůči sobě. Tak se jedná spíš o přesvědčovací akci pro občany.
Co v poslední době nestačila média, má nahradit tato kavalkáda. Varovat, upozornit a také přesvědčit. Aby věděli, samozřejmě ti občané, kdo je s nimi a proti komu jsou oni. Zatím akce spuštěná přibližně před rokem příliš nezabrala. Nejen Český, ale i Německý, Francouzský a další občan EU má své pochyby o varováních a tvrzeních, kterými jsme zahrnováni, nejen nyní hlavně o Ukrajině, ale v posledních patnácti až dvaceti letech. Přes vzpomínání důkazů o špatnostech a jejích strůjcích, nám tyto důkazy nebyly předloženy, nebo formou, z které nic jistého nevyplynulo. Navíc pak při větší pozornosti zjišťujeme, že někdy zcela stejné jednání je úplně v pořádku, jindy pak zcela zavrženíhodné. Jeho zařazení je dáno jen příslušností konajícího k zavrhovaným nebo oslavovaným, nebo z hlediska okamžité potřeby, zda náhodou není pro tento čas, dosud zavrhovaný, potřebný proti někomu jinému. Bohužel pro šťastné a uspokojivé uzavření celé věci nám chybí kouzelná korouhvička, kterou měli na věži ve filmu „Bláznova kronika“, aby po jejím správném otočení podle vítěze bitvy mohl hlásný volat znova a znova, „naši vyhráli“. A tak se musíme věcmi zabývat. Tento způsob je ve světě asi normální. Začínáme pak hledáním toho, s čím nemůžeme, vlastně spíš nechceme souhlasit, a proti tomu se pak vymezujeme.
Přitom se mi vždy vybaví vzpomínka z dětství, kdy nás naše úzkostlivé maminky varovaly, abychom se nemíchali mezi velké kluky. Když potom dojde v jejich sporech na lámání chleba, jsou to ti malí, kteří jsou biti. Je sice uzavřena spousta dohod a smluv, co se smí, a co vůbec ne. Ale už je jich tolik, že nikdo skoro neví, které platí, nebo aspoň může svou nevědomost o tom úspěšně předstírat. Většinou, zda dohody platí nebo neplatí, určují ti velcí kluci, pokud si ti malí nenajdou způsob, jak jim to znemožnit. Tímto ani náznakem nechci říci, že takovým způsobem, pro nás nejlepším, je co nejhlasitěji projevovat souhlas s jedním z těch velkých kluků, jak se u nás děje, a vůbec nezáleží na tom, co skutečně provádí, nebo se s jeho všivárnami u někoho spokojit a u jiného je kritizovat.
Ale abych neutíkal od shora uvedeného konvoje. Nyní se jím zabývá kdekdo. Názory jsou rozdílné. Od těch, kteří mu půjdou naproti s mávátky až k těm, co si půjdou lehat na cestu, aby jej zastavili, pokud myslí svá slova opravdově. Nepůjdu ani s mávátkem, ani nevezmu děti a nelehnu si s nimi na cestu, jak kdysi takřka učinila při podobné příležitosti paní Kateřina. Nemám proti jízdě konvoje ani jeden z důvodů, které kritizuje ve svém článku např. pan Pehe nebo i jiní. Ale možná by bylo dobré, kdyby si i vzpomněli, jak tzv. pravdoláskaři kdysi psali o potřebě zrušit vojenská uskupení Varšavskou smlouvu a NATO. Spokojili se jen se zrušením Varšavské smlouvy a o NATO nám tvrdí, jak je potřebné. Tedy měli pravdu před převratem nebo po převratu? Pak se běžný občan může domnívat cokoli.
Zatím mě nikdo nepřesvědčil o nezbytnosti trvání NATO. Hrozby, které stojí před světem, jak jsme se v posledních letech přesvědčili, žádná armáda vyřešit nemůže. Tedy tak, aby svět mohl dál existovat v přijatelné formě pro většinu jeho obyvatel. Proto demonstrace síly jsou jen demonstrace, a co dál? Nechce se mi ani naznačovat možné dopady, nejsou vůbec pěkné a není potřeba pro jejich uvědomění si být vojákem nebo politikem. Asi vše začalo tím, že se někdo z politiků potřeboval prezentovat výkřikem „studenou válku jsme vyhráli“. Ta vyhrát nelze. Lze v ní pokračovat, nebo se domluvit o jejím zastavení, nebo ji přerušit s tím, že jeden na druhého bude číhat, kdy a v jaké formě se zase začne. Bohužel devadesátá léta se jevila jako výhra USA nad světem. Ano, nad světem. Neboť rozpad SSSR a Jelcin v čele Ruska sebou přinášely pohled, že zůstala již jen jedna supervelmoc a může si dovolit, co chce a na kohokoli. Řada politiků, ale i lidí tomu uvěřila, a nevšímala si ničeho, co se ve světě měnilo a mění.
Před několika lety stanul v čele USA prezident Obama. Zdálo se, že přece jen všechno nabírá správný směr. Vzpomínám, že mezi tyto naivní obyvatele země jsem se řadil také. Nebral jsem vážně ani hlasy z USA, které říkaly, nejásej, oni si ho brzy srovnají. Byly přece jen, a to tady v Praze, uzavírány dohoda za dohodou pro lepší svět. Až udělení Nobelovy ceny míru vzbudilo pochybnosti, protože člověk si řekl, proboha, za co. A pak se vše začalo rozplývat. Zejména, když se Rusko dalo dohromady, přestávalo se na něj hledět přátelsky. Ale také je tu Čína, velká neznámá a rychle se rozvíjející. Armády najednou nedokázaly řešit rozpory, co bylo bohužel předvídatelné, protože se po nich chtělo řešení hrozeb, kvůli kterým existuje policie. Nikdo z odpovědných osob neví, co s tím. Nechce si totiž přiznat, že je nutné učinit obrat, hledat přítele a nikoli, jak bylo lidstvo navyklé několik tisíc let, bránit nepříteli, aby byl stejně silný.
Co si tak vzpomenout na Haškova Švejka, když se ho tázal poručík Dub před plakátem, kde rakouský pěšák propichuje bajonetem ruského kozáka, „snad vám není toho Rusa líto?“ Švejk odpoví, „mě je líto obou. Ten Rus přijde o život a ten náš musí být potrestán. Jednak zlomí bodák, a jednak zabíjí toho, kdo se viditelně vzdává, co se nesmí“.
Ukončit bych chtěl toto povídání na přeskáčku vzpomínkou na kapitána, později viceadmirála Vasilije Archipova, důstojníka sovětského námořnictva, který při karibské krizi před více než padesáti léty zabránil jaderné válce tím, že zakázal vystřelení jaderných torpéd proti flotile USA. Ten Nobelovu cenu míru nedostal. Ale tak nějak ve mně vzbudil naději, že nezáleží jen na nejvyšších politicích, ale hodně dokáží změnit i běžní lidé.
Psáno pro Britské listy 15. 2. 2015
Ztrácíme pud sebezáchovy?
V posledních letech se nestačíme divit. Informace předbíhá jinou informaci, která vzápětí je vyvrácena další informací, a než ji pozřeme, už je popřena poslední informací pro ten který den. Po probuzení je skutečnost zcela jiná a kolotoč začíná nanovo. Hned je převrat tam a zase úplně jinde. Vždy se najde někdo z politiků, politologů, analytiků, komentátorů, publicistů a řady dalších „...ů“, nabízející nám jediné správné vysvětlení. Záleží pak snad na argumentech a důkazech toto vysvětlení provázejících? Skoro vůbec ne, a těžko také může. Informací je tolik, že lze z nich vybrat důkaz nebo vysvětlení pro cokoliv. Záleží jen na podání, případně vzpomenutí nebo zapomenutí některé z událostí, či její posunutí časem. Je také snaha, vytvořit skupinu států, jimž se věří v každém případě, a stejně i naopak. Aby se nám nepomíchaly, tak se důkazy nebo doklady o jejich jednání a věrohodnosti prohlášení k tomu, pro jistotu skoro neuveřejňují, ale opakuje se několikrát tvrzení, že někde ony důkazy a doklady jsou. Též se stále zdůrazňuje, že když dva či více dělají totéž, nemusí to někdy být zase úplně totéž.
Stále více, ač se takřka všichni ohánějí rovností ras, pohlaví, politické příslušnosti, náboženství se zdůrazňují mezi lidmi rozdíly. Samozřejmě jen nenápadným, polo skrytým způsobem, ale dělá se to. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme informováni o násilí Arabů, Romů, příslušníků cizích národů a kolikrát o jejich dobrých skutcích. Také, jak často jsou nám oznamovány zločiny příslušníků tzv. ruskojazyčných mafií nebo mafií z bývalé Jugoslávie, ač se dobře ví, jak málo má pachatel s nimi společného.
Dlouhou dobu jsme v Evropě byli mimo, užívali jsme si jakýsi klid. Bohužel, dnes se chce napsat klid po a před bouří. Po devadesátých letech, nejprve pomalu, ale v posledních měsících stále rychleji zazněla a zní na Ukrajině. Jak se zdá, bouře se změnila v revoluci a revoluce ve válku. Na příčiny a ty, kteří jsou toho původci, jsou ve světě dva názory. Jednak západu, že za všechno může východ a pak východu, že za všechno může západ. Kdo má pravdu? K běžnému občanovi se nedostane nic, podle čeho by se mohl orientovat sám. Je mu jen a pouze tvrzeno, že je to ten druhý. Tedy, naší orientaci slouží náhoda, zda narazíme na více tvrzení západu či východu, jak je přijmeme, a jak pravdivé se nám budou jevit. Stále více se nám podsouvá, že jinak než zbraněmi spory řešit nelze. Též, si lze nalézt vyjádření odborníků, že naše zbraně, ať jsme zleva, zpráva, shora či zdola, bezpečně vyhrají. Už takřka všichni zapomněli vyjádření Einsteina, „čím se povede třetí světová válka, nevím. Ale vím určitě, že ta další klacky a kamením.“
Proto bylo více než nadějné, když dva ze státníků, kancléřka Merkelová a prezident Hollande se rozhodli pomoci s tím něco udělat, a přestat neustále jen dštít oheň a síru. Připadalo mi až symbolické, že jsou to představitelé států, které před více než sedmdesáti a druhý před dvěma sty léty řešily rozpory neúspěšně zbraněmi. Kupodivu místo podpory ostatních se jim dostalo přinejmenším pochyb, zda jejich jednání k něčemu povede, jak od zemí, kterých se věc přímo netýká, tak od účastníků sporu. Média, jako obvykle, zdůrazňovala, co strany mezi sebou rozděluje, a proč by se dohodnout neměly. Pomalu i vyzývala k svaté válce proti Rusku, jakoby nějaká válka mohla mít tento přídomek. Též se do Minsku nepozval k jednání třeba bojově významný pravý sektor, ani se nechtělo po prezidentovi Porošenkovi, aby ručil za dodržování uzavřených dohod i jím. USA a řada dalších států hlasitě oznamovaly, co učiní, pokud Moskva nedodrží dohodu. Ani jeden neoznámil, co učiní, pokud Kyjev nedodrží dohodu. Tím daly prakticky najevo, jaká je ta dohoda a pro koho je závazná. Rovněž nebyla dohoda zveřejněna tak, aby si každý mohl utvořit objektivní obraz. Tedy je zase odkázán na média, co mu uznají za vhodné namlouvat.
Údajně se jakési příměří začíná naštěstí dodržovat. Snad potrvá, snad si strany sporu už konečně uvědomí potřebu jednání a kompromisů. Snad i ostatní, kteří nejsou účastni přímo na sporu, si uvědomí, že nejhorší co mohou udělat, je vměšovat se do toho a stranit, ať už z jakéhokoli důvodu jen jedněm, a dodávat jim zbraně, protože jich je tolik, že už nikdo neví, co s nimi.
Lidé by se měli přestat strašit, a státy si myslet, že pokud mají větší klacek, mají i větší kus pravdy. Zejména, když ani ta velikost klacku není vůbec jistá. Smířit se s tím, že v současnosti je pud sebezáchovy důležitější než touha být nejmocnější na světě.
Psáno pro Britské listy 21. 1. 2015
Co s Ruskem?
Tato otázka zní v Evropě několik staletí, vyjma doby, kdy otázka zněla, co s SSSR. Každou chvíli se předpovídá jeho zánik v nejbližší budoucnosti, nebo aspoň ztráta některých jeho území. Evropané jej nepovažují za evropský stát, Asiati za asijský. My, pokud myslím oficiální média, Rusko většinou v posledních letech pomlouváme, jako jsme jej kdysi, respektive SSSR, velebili, nebo o něm mlčíme.
Rozlohou v současnosti největší ze států, větší dokonce než tři ze šesti kontinentů. A to došlo během posledních sto let k výraznému zmenšení jeho rozlohy. Po pádu carského Ruska, získaly samostatnost státy kolem Baltu, i když Litva, Lotyšsko a Estonsko jen na 20 let. Po rozpadu SSSR se staly samostatnými státy znovu nejen pobaltské republiky, ale i státy na jeho jihu. Jednalo se o státy, které se staly součástí Ruska převážně během 17. až 19. století.
Na první pohled se střídají v Rusku vlny rozšiřování a rozpadu nebo naopak. Ale vezmeme-li průběh těchto období i jinde, vidíme, že se tak neděje pouze v Rusku. Jen v Evropě došlo v této době k vzniku a rozpadu koloniálních říší Španělska, Francie a Velké Británie. Také k zániku Svaté říše římské (od 15. století národa německého) a naopak sjednocení Německa, Itálie a Jugoslávie, která se za vydatné pomoci EU a NATO zase rozpadla. Zanikly osmanská říše a Rakousko-Uhersko. Několikrát se změnily vztahy států ve Skandinávii, též Polska a Litvy a dalších.
Evropa se sice těmto změnám snažila bránit od Vídeňského kongresu přes Versaillskou a Postupimskou dohodu až k Helsinské konferenci, vyjma dalších lokálních dohod, ale zatím nepříliš úspěšně, pokud se jedná o trvalost těchto dohod v čase. Za pár let vždy některá z velmocí dospěla k názoru, že jí bylo buď ukřivděno, nebo nyní nastal ten pravý čas, aby si pro sebe, případně i své spojence, zajistila vylepšení poslední dohody. Protože teoreticky platí i nyní stará římská zásada pacta sunt servanda (dohody musí být plněny), je potřeba nalézt důvod, proč změnu udělat. Kdysi to bylo zavedení toho pravého náboženství nebo civilizace, ale v současnosti tyto důvody už neobstojí. Proto padla volba buď na zavádění demokracie, nebo na obavy z mocného souseda.
O Rusku toho příliš nevíme, ani při jeho rozloze. Tvrdíme, že důvodem je jeho uzavřenost vůči ostatním. Je pravdou, že do postavení železnice, byla cesta do Ruska a po něm, málem stejně časově náročná, jak někam do zámoří. Po zavedení železnice mělo Rusko zase širší koleje, a je nutné přesedat. Tak je Rusko viděno hlavně skrz oči jeho sousedů, co u států nebylo nikdy příliš dobré, ani objektivní, protože většinou se sousedé, stejně jak kluci, mezi sebou perou. A když Evropa se potřebovala vypořádat s Turky, Napoleonem nebo Hitlerem, cesta do Ruska se přece jen nakonec našla, aby byla pak zase rychle zapomenuta.
Poněkud mě zarazil obsah článků poslední doby v Britských listech. Buď Rusku předpovídá postavení vazala Číny, nebo Rusko vidí jako rozbíječe jednotné zahraniční politiky EU a NATO a klade jej, respektive prezidenta Putina do jedné řady s hackery a džihádisty. Také se hodně mluví o ruském imperialismu a nedostatku demokracie. Myslím, že tento postoj není tak úplně správný a vypovídající. Nevím, pouze se domnívám, že varování Ruska před jeho vazalstvím Číně je dáno zklamáním z jeho odmítnutí být vazalem EU a USA. Co se týká imperialismu vzhledem k pobaltským republikám a Ukrajině, mám za to, že Rusko napětí s těmito zeměmi nezačalo, ani tam neorganizovalo oranžové revoluce a majdany. Pokud se pak mluví o dodržování dohod, tak i z toho mála, co jsme viděli a slyšeli v našich médiích, nelze Rusko označovat jako prvního a jediného viníka. Vzpomeneme-li nedávné prohlášení pana Jaceňuka při návštěvě v Berlíně o invazi Ruska do Německa, myslím si, že v té chvíli bylo trapně i německým představitelům. Jako invaze Ruska se dají označit snad jedině roky 1956 do Maďarska, 1968 k nám a rok 1979 do Afghánistánu. Příčiny a důvody jsou obecně známé. Přesvědčování o technické, technologické nebo finanční zaostalosti se týká většinou předmětů osobní spotřeby, co ovšem je také nedostatek a zlobí lidi. Nelze však opominout obory, kde patří ke světové špičce.
Ať chceme nebo nechceme, zeměpisně je Evropa od Atlantiku po Ural. Zkusme začít tuto skutečnost respektovat. Měli bychom se s Ruskem domlouvat, tím nemyslím ustupovat mu ve všem. Ale stejně tak nevidím důvod, proč by ono mělo ustupovat ve všem nám. Kdysi, a není to zase tak dávno, měl Churchill říci, „Rusko není tak slabé, jak si myslí jeho protivníci, ani tak silné, jak si myslí ono“. Možná by bylo dobré z toho vycházet, a brát v úvahu, že státy, stejně jak lidé se sbližují jednáním a vysvětlením svých postojů.
Psáno pro Britské listy 7. 1. 2015
Stát by měl být služebníkem svých občanů
Asi jako další čtenáři BL jsem sledoval příběh důchodkyně z Prahy 8, už i jen proto, že jsem sám důchodce. Pokud jsem dobře porozuměl, její zoufalá situace má příčinu, že tuto paní okradla a opustila vlastní rodina, která ji i dostala do dluhů, respektive někdo z členů této rodiny. V důsledku toho paní neměla na zaplacení dodávky energií, které jí byly proto Pražskou energetikou tzv. odstřiženy. Zároveň se jí ucpal záchod, jehož opravu provedla majitelka bytu až po několika týdnech, a po tuto dobu postihly paní tomu odpovídající potíže. Městský úřad nabídl jako řešení přesunutí do domova důchodců, ale s podmínkou, že tam paní nemůže mít svou kočku, na kterou se upnula, jako na jedinou blízkou živou bytost, vzhledem k jednání rodiny. To paní odmítla. Naštěstí jí pomáhal soused a sbírka učiněná prostřednictvím BL. Co ovšem není systémové řešení, jak uvádí v článku “Co uděláme, milí čtenáři, aby lidi v ČR neživořili v bídě hladem a zimou?” dne 5. 1. 2015 Jan Čulík. Ten pak tento článek končí výzvou k právníkům, aby odstranili problematický exekuční zákon.
Uvedená výzva má pravděpodobně záměr, aby tým právníků zpracoval rozbor nedostatků exekučního zákona a případné návrhy k jeho změně, které by mohly být podány někým, kdo má zákonodárnou iniciativu (vláda, poslanci, senát, krajské zastupitelstvo) Parlamentu ČR k rozhodnutí.
Osobně však nevidím řešení věci v odstranění exekučního zákona. Pokud vše proběhlo tak, jak jsme s věcí byli seznámeni, není základní příčinou exekuce. Došlo zde minimálně ke třem trestným činům, které nikdo nešetřil a tím ani nestíhal. Bohužel není to neobvyklý jev. Nakonec se každou chvíli objeví v televizi nebo i jinde, že tu okradli invalidního tu starobního důchodce, o vozík, o auto upravené pro nemocné, jindy o peníze, obdobně bývá takto postiženo dítě, ale nakonec kdokoli jiný, a pak následuje výzva, abychom jim pomohli sbírkou peněz.
Není přece možné řešit selhání státních orgánů, škodu způsobenou trestnou činností někoho tím, že požádám jiné občany, aby oběti nahradili škodu. Škodu, v případě jejího úmyslného způsobení, a tomu ve většině trestných činů je, musí uhradit vždy ten, kdo ji způsobil. Nejsou ani řešením různé výzvy v médiích, aby děti a staří občané byli opatrní, nepouštěli si nikoho do bytu nebo nevycházeli ven. Nelze snad předpokládat, že osmdesátiletá babička zabrání vstupu dvoumetrovému třicetiletému rabiátovi, pokud se s ním setká u otevřených dveří. Nebo mají důchodci strávit snad zbytek života za zavřenými pancéřovanými dveřmi? Proč mají lidé, kteří žili řádným životem a plnili své povinnosti ustupovat? Není snad existence státu podmíněna mimo jiné tím, že bude chránit své občany, zejména ty bezbranné, nebo nemocné či nedospělé.
Nyní se dost často mluví o exekucích, jakoby ty byly všeho příčinou. Nepopírám, že někdy tomu tak je. Záleží na důvodu exekuce, záleží na jejím provedení. Ale to vyžaduje, aby byla stanovena jasná pravidla, a tvrdě vyžadováno jejich dodržování, a ne ponecháni exekutoři sami sobě. Exekuce, respektive vykonávací řízení, patří k soudnímu řízení. Je jím potřeba zajistit důsledné vykonávání soudního rozhodnutí. Není možné jej zrušit, ale je nutné jej upravit, aby sloužilo naplnění zákona, nikoli naplnění kapes někoho, kdo je bez skrupulí a schopný všeho.
Ovšem naplnění zákonnosti exekucí už začíná při stanovení zásad a ustanovení hmotného a procesního práva. Tedy určení, co si může člověk, firma, státní orgán ještě dovolit, a co ne. Kdy je smlouva platná a kdy ani náznakem nemůže být. Jakou pomoc může občan žádat po orgánech státu a samosprávy. Kolik let se třeba jen volá po tom, aby byly stanoveny zákonné znaky lichvy. Kolik jsme měli nových ministrů spravedlnosti, a každý se tomu vyhýbal, jak čert kříži. Kolik let jsou v trestním zákoně uvedeny přitěžující okolnosti, např. když dojde ke spáchání trestného činu využitím něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo spáchání trestného činu ke škodě dítěte, osoby blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí, a kolikrát se tato ustanovení použila ke zvýšení ukládaného trestu? Porovnejme si ochranu pachatele a ochranu oběti. Nebo jak se dodržuje ochrana osobních údajů. Jak je možné, že řada firem požaduje ve smlouvě souhlas občana s předáváním informací o něm jiným firmám, nebo si natáčí celé jednání. Samozřejmě na to občana na začátku upozorní, a on má tak možnost odmítnout, ale má tuto možnost odmítnutí reálně?
Vzpomeňme kampaně proti nemocným, zdravotně postiženým, invalidům, starým lidem při vládnutí pravice v médiích. Vytvářel se tak názor v podvědomí lidí, že kvůli těmto lidem peníze nejsou a zadlužujeme se kvůli nim. Pokud se nebudou muset vyplácet nemocenské, důchody, rodičovské, sociální příspěvky, bude peněz dost. O zbytečných výdajích, ztrátách, odměnách, nebo třeba odchodném se mlčelo. Jak je vůbec možné, že podle ústavy jsme si všichni rovni, ale podle prováděcích zákonů už ne? Jak je možné, že vězeň má nárok na teplo, stravu o určité hodnotě, a stát mu to musí zabezpečit, ale důchodce nebo nemocný ne? Aby bylo dobře předchozím větám rozuměno, nechci, aby byli vězni těchto práv zbaveni, ale chci, aby je měli i lidé, kteří se neprovinili, jedině snad tím, že zestárli nebo nejsou zdraví. Jan Čulík nám ve svém článku ukázal, jak to řeší ve Velké Británii. Poučme se tam, nebo vzpomeňme různých fakultativních sociálních příspěvků a udělejme z nich obligatorní. Mějme na paměti, že většině lidí, kteří celý život žili řádně a své potřeby i potřeby rodiny si zajišťovali sami, se ve stáří nechce jít prosit o pomoc, jak jsou navyklí řešit své potřeby někteří tzv. nepřizpůsobiví občané. Ale stát má přece sociální odbory, které by mohly tyto věci řešit.
Takto by se dalo asi pokračovat donekonečna. Ale myslím si, že dobrý stát stojí na úctě státu ke svým občanům, bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav, pohlaví a též postavení nebo národnost. Teprve, když stát prokáže tuto úctu k občanovi tím, že jim poslouží v jejich oprávněných potřebách, že nastaví právní řád tak, aby se občanovi vyplatilo být poctivým a řádným člověkem, může očekávat i tutéž úctu a službu od svých občanů. Vláda by měla mít na paměti, že nejvyšší úředníci státu, ministři, mají svůj název ministr odvozený z latinského ministro, tj. pomocník, služebník, nikoli z latinského minis, tj. výhrůžka, hrozba, jak nám to někdy připadá.
Psáno pro Britské listy 9. 12. 2014
Přání není ještě skutečností
Nelíbí se mi příliš honby na lidi, prezidenty nevyjímaje. I prezident je nakonec především člověk, včetně toho našeho. Na tom, že je náš, nemůže nic změnit ani několik transparentů s opačným prohlášením, ani několik tisíc červených karet, bůhví odkud. Ba ani prohlášení některých politiků spřátelených zemí, nebo části našich umělců či učitelů. Ani sejmutí ze stěn fotografií tohoto prezidenta na některých školách a úřadech. Už pak vůbec ne pořady české televize a rozhlasu, obdobně jako nedokázaly prosadit zvolení druhého prezidentského kandidáta v loňském roce. A už vůbec se mi nelíbí, že tyto honby se začínají u nás nějak příliš množit, a stávají se národním sportem.
Ale při této příležitosti se mi vybavila otřesná věc. Vždyť tuto honbu já, a další občané svými poplatky na televizní a rozhlasové vysílání financujeme. Pravidelně každý měsíc odesíláme ve prospěch české televize 135,- Kč a českého rozhlasu 45,- Kč. Zaplacením získáváme právo se podívat nebo si poslechnout uvedená média. Ovšem bez sebemenšího vlivu na program, na obsah vysílání, ba ani ne na rozhodování k jakému účelu se námi dodané peníze použijí. Tedy jsme nuceni zaplatit předem něco, o čem nevíme, jaké bude, ani nevíme, co to vlastně bude. Posíláním těchto peněz popíráme základní zásadu vlastnického práva, kdy pouze vlastník je oprávněn svou věc držet, užívat ji a brát z ní plody, tedy bezvýhradně svými penězi disponovat.
Je to úplně stejné, jako kdybychom přišli do obchodu, u vchodu složili nějaký obnos, prošli se obchodem, a při odchodu se od pokladní dozvěděli, že námi složený obnos byl využit na takové a takové účely. Třeba na nové regály, protože staré někdo sebral, na podporu místního fotbalového klubu, nebo příspěvek na dovolenou řediteli tohoto obchodu. Jako zvláštní bonus je nám pak vydáno kilo mouky.
Zdá se to snad někomu přitažené za vlasy. Mě vůbec ne. Do uvedených médií posíláme shora zmíněné částky pravidelně, a co je nám za ně poskytnuto. Program několika stanic, o kterém rozhoduje patrně dramaturg a vedení médií. Občas i informace, že tato média financují třeba činnost organizace Člověk v tísni, nebo natočení nějakého filmu, jindy zase přispějí tomu či onomu. Vedle toho nám poskytují zprávy o dění ve světě, a zároveň komentují, zda toto dění probíhá správně nebo nesprávně. My, co jsme to zaplatili, jsme nyní už pouze v postavení diváka či posluchače, kterým zbyla už jen dvě práva. Přijímač doma vypnout nebo přeladit, jinak nic. Pardon, ještě máme možnost se obrátit buď na médium, nebo radu pro rozhlasové a televizní vysílání dopisem se žádostí o nápravu. Kdo už to zkusil, ví, co tím docílil. Tedy zmíněné poplatky jsou za informace.
Ovšem nikdo se nás neptal, jaké informace chceme. Vrátím-li se k našemu prezidentovi, tak nám byly dány informace, co si o cestě prezidenta do Číny myslí ten či onen, co si kdo myslí o některých jeho výrocích, a jak se projevili lidé, kteří s jeho jednáním nesouhlasí. Nebylo nám vůbec řečeno, aspoň já o tom nevím, zda třeba zrovna ta cesta do Číny splnila zamýšlený účel, a jak.
Prezident Zeman je peskován především kvůli těmto věcem. Především a hlavně to bude asi důvod, že šel do voleb, ač ho establishment nechtěl a měl svého kandidáta. Za druhé, že v první přímé volbě prezidenta dokázal být zvolen. Nezanedbatelným důvodem je i jeho neochota stát v řadě, čekat až bude vyvolán a zopakovat názor odpovídající myšlení a požadavkům velkého bratra, a nikoli si říkat názor svůj. Proto je mu vytýkáno prohlášení o Číně, ale i o Ukrajině, a v neposlední řadě pak způsob jeho vyjadřování při nedávných hovorech z Lán.
Nemám žádnou radost z událostí na Ukrajině, asi jako nikdo normálně uvažující. Už jen proto, že se přitom citují dost často jaderné zbraně. Polsko je chce ústy pana Walesy půjčit, paní Tymošenková chce jimi údajně spálit Rusko. Poslouchal jsem projev prezidenta Janukovyče a nezanechal ve mně dobrý dojem. Ovšem je pravdou, že byl řádně zvolen, že za účasti EU a Ruska podepsal nějaké dohody ohledně událostí na Majdanu, které nebyly dodrženy, a EU neučinila nic, aby jí protežovaná strana, co podepsala, splnila. Pokud si události na Ukrajině seřadíme časově, pokud si je doplníme průběhem přípravy a provedení posledních voleb, je málo toho, co můžeme věřit našim médiím, ale i NATO a EU. Zejména, když všichni stále mluví o důkazech, které mají, ale zatím je nepředložili. Navíc obecně platí, že nejlepším východiskem z krize je vždy jednání.
Co se týká Číny, pak se na ni můžeme dívat dvojím způsobem. Buď a jedině skrz události, které tam proběhly před dvaceti pěti či šedesáti lety, nebo přes vývoj, který udělala za poslední století. Tedy z čeho vyšla, a kam se dostala. Proč se tam střídají návštěvy všech státníků, kteří něco znamenají ve světě. Nebo zaujmout pozici uraženého dítěte, kterému nesplnili jeho přání.
Vulgarita v souvislosti s Pussy Riot. Je pravdou, že některé výrazy nemusel prezident použít, mohl se vyjádřit ohleduplněji. Ovšem musím přiznat, že marně hledám důvod, proč a za co bych měl uznávat jako představitelky humanity a lidských práv ženy, které veřejně souloží nebo křepčí v kostele, i když jsem ateista. Povznáší je snad, že na konci svého tyátru nadávají Putinovi?
Je jistě jejich věcí, jak chtějí získat pozornost, který prostředek k upoutání zájmu na sebe považují za nejvhodnější. Ale jejich volba snad nemůže být důvodem k jejich oslavě.
Protivníci prezidenta Zemana požadují, buď aby se své funkce vzdal, nebo jeho odvolání a argumentují, že je to přání našich spojenců a našeho lidu. Potvrdit to mají i poslední průzkumy veřejného mínění, podle kterých klesla jeho popularita za poslední měsíc skoro na polovinu, a občané ho ohodnotili známkou tři minus. Ovšem odvolání prezidenta řeší ústava ve svém čl. 65, a tyto důvody podle mě zatím nenastaly, i když předsedové dvou senátních klubů si to myslí, ale nezískali nezbytný počet hlasů pro svolání senátu k této věci.
Závěrem musím znovu napsat, že nemám radost z událostí na Ukrajině, ani ze zasahování jiných zemí do těchto událostí. Nejsem ani nadšen všemi vystoupeními našeho prezidenta, i když jsem ho ve druhém kole volil. Přiznávám, že hlavně proto, že mi vadil daleko méně než druhý kandidát. Ovšem kvůli tomu, že se v něčem mi nelíbí, nevidím žádný důvod pro jeho odvolání. Jeho názor, že je třeba především jednat, považuji za rozumný. Válka, která se tam vede, zatím nic nevyřešila, a ani nevyřeší. A jednání bez Ruska nemá v této oblasti význam. Je asi třeba už skoncovat s názorem, že USA nebo NATO vyhrálo studenou válku, a je třeba s ní začít znova. Studenou válku sice SSSR prohrál, ale to vůbec neznamená, že ji ti druzí vyhráli. Nechci nyní zde rozebírat historii, ale možná by bylo dobré, kdyby si ji politici zase osvěžili. A nejen historii Ruska, ale třeba i starého Říma, nebo jiných supervelmocí v jejich době.
To že největší ekonomiku má nyní Čína, mě také nijak zvlášť netěší. Byl bych daleko raději, kdyby to byla EU. Vzpomínám, jak ještě před několika málo léty byla Čína považována různými „znalci“ za málem rozvojovou zemi, a řada našich médií ji tak i deklarovala. Jistě najdu spoustu příkladů, že řadu věcí dělají špatně. To ovšem neznamená, že by řadu věcí nedělali dobře, a tyto stojí rozhodně za naše poučení. V tom rozumím našemu prezidentovi.
Nelze považovat naše přání za skutečnost, a pokud nám jej někdo neuzná, tak ho nemilosrdně zavrhovat.
Psáno pro Haló noviny 9. 10. 2014
Nalejme si čistého vína
Nerad přisuzuji jednání států jeho občanům a naopak, a proto jsem dlouho váhal napsat těchto několik řádků. Ale reakce české televize na poměrně rozumné stanovisko našich prezidentů, současného a předcházejícího, k událostem na Ukrajině a sankcím EU a států NATO proti Rusku kvůli tomu, mě k napsání přimělo. Přece není možné vycházet z důvodů, které v pořadu ČT 168 hodin vyslovili pánové Walensa, a z českých účastníků jeden diplomat a jeden politolog. V podstatě nás strašili tím, že pokud se rychle nezařadíme do jednotné fronty EU a NATO, můžeme se dočkat ruských tanků v Praze jako v roce 1968, a že se máme poučit z historických zkušeností.
I uposlechl jsem jejich výzvy, a podíval jsem se aspoň na dvacáté století, jak to vlastně kolem nás a s námi bylo. Tak především v roce 1968 nebyly v Praze ruské tanky, ale tanky SSSR, kdy stál v čele SSSR L. I. Brežněv, který byl Ukrajinec, narozený v Dněprodzeržinsku. Pokud vzpomínám na tu dobu, tak nevím o žádných sankcích, které by tehdy kvůli tomu byly státy EU a NATO vyhlášeny. Rovněž neznám důvody, proč jsou nám neustále připomínány tanky SSSR v roce 1968, a je mlčeno o tancích v roce 1945, kdy nás osvobodily.
Ale vrátím se k tématu, z koho máme mít obavy kvůli historickým zkušenostem. V minulém století jsme, jako Československo, byli třikrát napadeni Polskem, třikrát Maďarskem, dvakrát Německem a jednou SSSR. Osmnáct let na základě předchozích událostí jsme byli součástí Rakouska, a šest let protektorátem Německa. Abych předešel nejasnostem, tak upřesním, kdy nás kdo vojensky napadl.
Polsko 1.11.1918 obsadilo Těšínsko a donutilo starosty obcí optovat pro Polsko. V roce 1919 byla, po návratu legií, polská armáda vyhnána. Po druhé Polsko anektovalo Těšínsko v říjnu 1938 po uzavření mnichovské dohody, kdy jim to Hitler dovolil, než za několik měsíců vtrhl sám do Polska. Po třetí to bylo v roce 1968. Obdobně Maďarsko v letech 1918/1919, potom 1938/1939 a v roce 1968.
Uvádím vše jen kvůli argumentování ve zmíněném pořadu ČT 1, 168 hodin. Rozhodně nechci z toho vinit současné státy, a už vůbec ne jejich občany, jak tehdejší tak současné. Ani nejsem příznivcem uvedených našich prezidentů, ale pokud nám chce někdo radit a poukazovat na historické zkušenosti, pak by měl uvádět všechno, a nejen co se zrovna hodí, jak se to děje.
Psáno pro Haló noviny 15. 8. 2014
Nevím, zda bude povolen
Dne 15. 8. 2014 byl v příloze TV magazín článek o natáčení filmu Jan Hus. Mezi jiným tu byla i zmínka, že jednou z prvních cest režiséra filmu, Jiřího Svobody, byla cesta k nejvyšší katolické autoritě v zemi, ke kardinálu Dominiku Dukovi, kde získal pro natáčení filmu plné pochopení. Cesta se uskutečnila údajně proto, že přístup církví k Janu Husovi není dosud jednoznačný, a některé církevní řády vlastně zabránily filmařům vstoupit, kam potřebovali.
Film Jan Hus se má promítat příští rok, k připomenutí šesti set let od jeho upálení. Pokud se bude vůbec promítat. Co když k tomu nedá příští rok pan kardinál Duka nebo třeba ministr kultury Herman, či někdo zcela jiný souhlas. Co pak? Ale věřím, že dají. Vždyť takto mohou ukázat, a vlastně pohrozit všem, kam vede zápas za očistu církve nebo boj proti ní. Ke ztrátě života hrůzným způsobem a církev stejně dostane, co chce. Když ne hned, tak třeba za šest set let. Lidé jsou nepoučitelní a zase budou volit ty strany a politiky, kteří darování majetku církvím prosadili. Vždyť nadále jsou v parlamentu TOP O9, ODS, KDU-ČSL. A tak mi připadá natáčení tohoto filmu, jako výsměch jedné z největších morálních autorit, která kdy v Čechách byla, a kdy je Jan Hus, jako jeden z mála uznáván po celém světě. Snad už jen zbývá mu zbourat pomníky, a vymazat jeho jméno ze slovníků a učebnic.
Psáno pro Haló noviny 26. 5. 2014
Máme po volbách, a co dál
Nejen bez přiměřené účasti voličů, ale i bez zájmu a pozornosti veřejnosti, proběhly volby do Evropského parlamentu. V nedělní Partii na Primě se pokoušeli tři kandidáti na europoslance vysvětlit proč tomu asi tak je. Ještě před jejich názorem nám byl prezentován názor médií, politologů a řady dalších odborníků. Nestačil jsem se divit, stejně asi jako většina diváků. Není to tak dlouho, co jsme byli přesvědčováni, že bez EU by Evropa, a tedy i my občané, nemohli existovat, a jak všechny státy, co v ní nejsou, touží, aby už v ní byly. Strany a hnutí, ale i jednotliví politici byli rozlišováni podle poměru k ní. Samozřejmě, že EU není jen evropský parlament, ale ten je její složkou. A to ne zrovna lacinou. Zase jen podle oka je to ročně nemálo desítek miliard korun. A jak nám nepřímo sdělil pan Zahradil, který je europoslancem deset let, tak tento europarlament nemá žádné pravomoci, ba ani kompetence, tedy jako orgán je absolutně k ničemu. A možným příštím členům tohoto orgánu, kteří se v diskusi snažili nalézt nějakou činnost, kterou by tento orgán mohl a měl dělat, s převahou starého mazáka řekl, že za pár měsíců poznají, že je to nesmysl, chtít po europarlamentu nějakou smysluplnou činnost. Napadlo mě, proč tam tedy vlastně je. Bylo to totiž v době, kdy jsem se ještě nestačil vzpamatovat z děsu, který ve mně zanechalo dva dny nicnedělání ve volební komisi, kdy v průměru přišel tak jeden volič za půl hodiny.
A tak jsem uvítal názor ing. Konečné, kandidátky na euro poslankyni za KSČM, že by mohl europarlament mít zákonodárnou pravomoc minimálně ve společné energetické politice a též v obchodní. Asi by to bylo rozumnější než se podílet na zvyšování napětí na Ukrajině, nebo přemýšlet o společné evropské armádě. Proč, proti komu, a kdo by jí velel?
Asi jako většina běžných občanů, neznám kompetence jednotlivých orgánů EU. Vím jen to, že europarlament je jediným orgánem, který je volen občany. Nedělám si iluze, že už jen z tohoto důvodu by se měl starat o jejich zájmy. Nakonec vidíme, o čí zájmy se starají třeba národní parlamenty, a kdo opravdu rozhoduje jak v jednotlivých státech, tak v Unii. To ovšem není důvodem, abych nešel k volbám. Pokud je volební systém takový, že ke zvolení stačí jen jediný hlas, pak je třeba využít i když jen teoretické možnosti, jít k volbám a pokusit se aspoň něco změnit, nikoli předem rezignovat.
Z neznámého důvodu jsme na výsledky museli čekat, dokud neodvolí celá Unie. V noci jsem se pak nestačil divit, koho že jsme to zvolili. Nejvíce mě ale zaujali tři věci. Spokojenost, aspoň proklamovaná, všech stran a hnutí zvolených do parlamentu EU. Vítězství hnutí ANO a TOP 09. Počet preferenčních hlasů, které získal pan Pospíšil.
Proklamovanou spokojenost s výsledky ještě dokážu pochopit. Každé politické seskupení se nerado přiznává ke svému sestupu ze slávy, aby si neodradilo voliče ještě víc. Proto jsme se sedmkrát dočkali jako voliči poděkování a slibu, že nyní bude všechno jinak, tedy lepší.
Vítězství oněch dvou seskupení je pro mě nepochopitelné, ale nejsem ani politik, a vůbec už ne politolog. Přiznávám však, že měli nejlepší kampaň. U jejich předsedů šlo o takřka totožnou formou vystupování. Bodrost, lidové výrazy, a absolutně jednoduché a každému srozumitelné návrhy na řešení jakéhokoliv problému. Co na tom, že ve většině případů se tak zmíněné problémy řešit nedají. Co na tom, že TOP 09 byla ve vládě, a ANO v ní je, a zatím nikdo z nás necítí nějaké pronikavé zlepšení. Ale tito dva pánové už dokázali, že majetek pro sebe získat uměli, a nyní jej budou pomáhat získat nám. To prosím není vtip, ale myšlenka, kterou mi řekl jeden občan. Osobně mi nikdy nevadilo, že má někdo moc peněz. Od mala jsem byl veden k tomu, že nezáleží nikdy na tom, kolik kdo má, ale jakým způsobem je získal.
Podobně mě zaujal počet preferencí získaných panem Pospíšilem. Díval jsem se na něj, jak stojí v noci za panem Schwarzenbergem, a prsty pravé ruky klepe do hřbetu prstů levé ruky, když ostatní panu předsedovi tleskají. Nechápavě jsem na něj hleděl, jak naprosto nehlučně reaguje v době, kdy je in, být slyšen co nejvíce. Pak mě napadlo, zda se nejedná o možnost dát dvě zcela rozdílné odpovědi někdy v budoucnu, kdyby se náhodou někdo ptal, jak se mu uvedený projev líbil. Lze pak říci, „však jsem tleskal, jak ostatní“, nebo, „podívejte se, jak jsem na rozdíl od ostatních, tleskal“. Ale hlavně by mě zajímalo, zda ti, co ho zakroužkovali, a dali mu tak preferenční hlas, se před tím podívali u pana Pospíšila, který byl ve dvou pravicových vládách ministrem spravedlnosti, jaké zákony během svého ministrování prosadil, a kterými se vůbec nechtěl zabývat.
Ale vypůjčím si známé staré zvolání Francie, „král je mrtev, ať žije král“. Volby jsou za námi, snažme se, ať ty příští dopadnou lépe.
Psáno pro Haló noviny 16. 5. 2014
Třeba vzpomínat i vlastních lidí
Před několika málo dny jsme si připomínali, že sir Nicholas Winton dovršil 105 let. Pro připomenutí byl to anglický úředník, který se přičinil v roce 1939 o záchranu 669 dětí z Československa, převážně židovských. V naší zemi proto vznikla iniciativa, jejímž cílem je prosadit, aby mu byla udělena Nobelova cena míru. Angažovala se zde řada poslanců, ale i humanitárních organizací. Je to jistě správné. Je třeba připomenout, že byli i jiní Angličané než třeba Chamberlein a lord Runciman. A také, jak se říkávalo, komu čest, tomu čest. Ale nerozumím jedné věci. Proč sir Winton ano, a jiní ne.
Dovolím si připomenout jiného muže, Antonína Kalinu z Třebíče. V roce 2012 byl oceněn v Izraeli titulem „Spravedlivý mezi národy“. Zmiňovala se o tom média takřka po celém světě, vyjma České republiky. Tento muž byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald od roku 1939 do roku 1945. Ač mu šlo neustále o život, organizoval záchranu dětí v tomto koncentráku, více než 900 dětí, chlapců, možná až 1400. Přesné číslo není možné prakticky zjistit. Je logické, že místo, kde k tomu docházelo, koncentrační tábor, vylučovalo vedení jakéhokoliv seznamu. Podle výpovědí svědků bylo nejmladšímu tři roky a nejstaršímu sedmnáct let. Antonín Kalina se narodil 17. 2. 1902 v Třebíči. Pracoval v obuvnické továrně a byl i radním města. 16. 3. 1939, hned druhý den po okupaci Československa Německem je v rámci akce Gitter Kalina zatčen, a po pobytu v několika věznicích, poslán nakonec do Buchenwaldu, kde je až do osvobození. Zde se mu podaří dát dohromady organizaci pro záchranu dětí. Po válce pracuje jako vedoucí pracovník, překládá německou literaturu. Zemřel 26. 11. 1990. A tak se nám nabízí odpověď i na otázku, proč současný establishment má snahu, aby se na Antonína Kalinu zapomnělo. Nejspíš proto, že od roku 1923 do své smrti byl komunistou.
Psáno pro Haló noviny 13. 4. 2014
Zhodnoťme minulost sami
Už několik dní jsem poněkud v rozpacích, marně usilujíc o pochopení. Vše počalo článkem „Kriticky do vlastních řad“ od Ladislava Šafránka, a k němu uveřejněnými reakcemi na internetu. I když lze jistě s lecčím v článku L. Šafránka polemizovat, myslím, že některé z reakcí na něj byly neadekvátní, až hraničící s vulgaritou. Nechci vyvozovat z článku něco, co v něm přímo napsáno nebylo, ale mám pocit, že měl směřovat k diskuzi, proč koncem osmdesátých let došlo k tomu, k čemu došlo. A to prakticky v celé Evropě. L. Šafránek má pravdu v tom, že za příčinu tohoto převratu označovat revizionismus Chruščova a zradu Gorbačova, je zpozdilý alibismus ostatních, nevedoucí k nápravě, a příčiny je potřeba nalézt a hledat v posouzení celé doby, kdy tento pokus o nastolení lepšího řádu než je kapitalismus probíhal, a to ze všech hledisek. Tímto směrem by se asi měla vydat teoretická fronta, a nalézt důvody, proč jak jedinci, tak i celá společnost, se od tohoto pokusu o socialismus odvrátili. Pokud to neučiníme, rádi to za nás udělají, a již to i provádí, spolky jako je ÚSTR nebo třeba Člověk v tísni, církve a další, pokud zůstaneme jen v naší republice.
Psáno pro Britské listy 31. 3. 2014
Jsme my Češi šovinisti?
Již týden mi leží v hlavě článek Jana Čulíka uveřejněný v BL z 25. 3. „Velmi mě znepokojuje obnovení národoveckého diskursu v České republice“, včetně jím doporučeného odkazu na práci od britské historičky Muriel Blaive „Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?“ a „Dějiny Československa“ od Mary Heimannové. Jako obvykle člověk s něčím souhlasí, o něčem má pochyby, a s něčím nesouhlasí. Nakonec v samotném článku je uvedeno, že historie není černobílá, ale má spoustu odstínů šedi. Co je skoro určitě pravdou, a neplatí to jen o historii, ale i o národech, respektive státech a jeho občanech. Co člověk, to osud, to jiný názor. A tady mi připadá, že v obou článcích je určité pochybení, když Českou, respektive Československou, republiku a její občany, berou oba autoři jako jediný cíl, vyznávající celek. To za prvé. Za druhé, že přisuzují Čechům některé špatnosti nebo ovlivnění událostí, které jen přece proběhly jinak. Nechci rozhodně pitvat vše, co bylo uvedeno, protože nemá smysl se asi přehadovat způsobem, kdyby ta slečna měla o pihu méně, byla by krásná, s tou pihou navíc, je sotva hezká. Rovněž přiznávám, že k napsání této připomínky mě přiměl mail, kde mi v podstatě bylo vyčteno, že BL doporučuji.
Ale k věci. Historička Heimanová má ve svých dějinách uvádět, že podle Palackého bylo husitství nacionalistickým hnutím, a on se tak stal vlastně původcem českého nacionalismu. Mám obavy, že paní Heimanová Palackého příliš pozorně nečetla. On píše, že šlo především o náboženské hnutí, a pouze na okraj zmiňuje, že v něm byly i zárodky dalších revolucí, ale které v té době byly ještě nevyjasněné, nevědomé samy o sobě. Zmiňuje tam, z hlediska národnostního, že z měst odcházel německý patriciát, který zůstával katolický, tedy správně bych měl napsat věrný Římu, protože se husité považovali ve většině také za katolíky, a chtěli církev napravit. O národnostní otázce, v této době, se spíš zmiňuje Pekař. Jinak husity snad nelze považovat za nacionalisty, když i mezi jejich vrcholnými představiteli byli např. Petr Payne, zvaný Engliš, Mikuláš z Drážďan, nebo třešňová slavnost v Naumburgu, kdy měl Prokop Holý ušetřit na základě prosby dětí toto město, i když jde samozřejmě pouze o legendu.
Dále mi u této historičky vadí odsuzování českého šovinismu devatenáctého století. Nevím, na základě čeho dospěla k takovému závěru. Čechy a Morava byly zeměmi Rakouska-Uherska, a to Předlitavska. Habsburského soustátí byly obě země součástí od roku 1526, tehdy jako součást státního útvaru země koruny české. Postupně byly připraveny o Horní a Dolní Lužici, Slezsko a Kladsko, kterými Habsburci hradili prohrané války. Po Bílé hoře se zhoršovalo postavení českých obyvatel a docházelo k privilegování německých, ani ne tak v hospodářské oblasti, jako v kulturní a jazykové. Čeština byla zrovnoprávněna s němčinou až v roce 1848, a to na dobu tří let, pak zase byla jedinou úřední řečí němčina až do roku 1898, kdy byla čeština s němčinou zrovnoprávněna. O něco dříve byla čeština zavedena do škol, 1864 do obecných a středních a 1882 byla univerzita rozdělena i na českou část. Připomínám, že to bylo v zemi, kde byly dvě třetiny Čechů a jedna třetina Němců. Co se týká státního uspořádání, tak mimo krátkého jednání roku 1848 o možné federaci, bylo roku 1867 zavedeno dvoustátí, tedy Rakousko-Uhersko. Federaci pak nabídl císař Karel I. 16.10.1918, a to ještě mimo Uhry, jen pro Rakousko. Tedy v době, kdy už bylo rozhodnuto o samostatnosti jednotlivých zemí. Jestli historička Heimannová toto považuje za známky českého šovinismu, nemohu s tím samozřejmě nic dělat, jen pokrčit nad jejím stanoviskem rameny. Stejně jako nad tím, že Masaryk a Češi zlikvidovali Rakousko. Habsburkové si jej, podle mě zlikvidovali sami, protože žili neustále v představě neměnnosti času, až se národy, které byly ještě na počátku první světové války většinou loajální, rozhodly jednat samy pro sebe, a to včetně Čechů.
K tomu, jak to bylo pro nás dobré za Protektorátu, bych chtěl uvést jen jedno. Jak pro koho. Ale pokud srovnám počet mrtvých, není zase až tak pravda, že se tu vlastně nic nedělo. Britové uvádí, abych vzal neutrální stanovisko, že Československo mělo za druhé světové války 400.000 mrtvých, tedy na pomyslné tabulce obětí se umístilo za Itálií se 410.000 mrtvými a před Velkou Británií se 388.000 mrtvými. Mimo to je třeba vzít v potaz i šestileté zavření vysokých škol a omezení středních, mimo hospodářské a další ztráty. Samozřejmě, že proti ztrátám národů SSSR, Polska, Jugoslávie je to zlomek ztrát.
V poválečném odsunu se jistě děly věci, za které se nyní nelze než stydět. Některé excesy byly potrestány, některé ne. Ale pořád jsem přesvědčen, že to nebyla státní politika, jak se nyní často uvádí. Proto bych chtěl připomenout vyjádření kontrolní spojenecké komise, že odsun z ČR byl spořádaný. Jistě lze jej poměřovat dnešníma očima, ale především, aniž bych chtěl tím některé zločiny omlouvat, byl to následek, který měl svou příčinu. Nebýt událostí před Protektorátem a při něm, tak by k žádnému odsunu nedošlo. Bylo by možná zajímavé zjistit i názory jiných Němců, než kteří jsou organizováni panem Posseltem.
Na závěr chci říci, že Češi jsou stejní, jako jiné národy Evropy nebo světa. Ani lepší ani horší. Snad máme větší sklon k naříkání, než je obecný průměr, a možná část našich intelektuálů má sklon k sebemrskačství. Nevím, ale jak bylo uvedeno v článku J. Čulíka, tak rozbory DNA potvrzují, že v Evropě jsme všichni jedna směska, tak není důvod, aspoň genetický, abychom byli příliš odlišní od sebe.
Psáno pro Haló noviny 6. 3. 2014
Hledejme rozumné politiky
Nevěřícně jsem zíral na zprávu, že Nejvyšší rada autonomní republiky Krym schválila odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Rusku. O věci má sice ještě rozhodnout referendum obyvatel Krymu, ale zdá se, že je vše hotovo. Záleží samozřejmě i na tom, zda připojení přijme Rusko. Myslím si, že je to nejhorší řešení současných i déle trvajících problémů na Ukrajině. Lze jistě toto řešení zdůvodnit mnoha způsoby. Od poukazování na historii, kdy Krym patřil k Rusku, dokud jej Chruščov ze své vůle nepřipojil k Ukrajině. Přes rozbití Jugoslávie a vzniku třeba Kosova před několika málo lety, abychom zůstali jen v Evropě. Lze i poukazovat na přání obyvatel, kteří jsou většinou Rusy, nebo na události v Kyjevě koncem minulého a počátkem letošního roku. Ale to všechno neobstojí, a zůstane zde trvale hořká pachuť, že velmoci si mohou dovolit všechno. Těm ostatním pak zbydou pouze řeči o demokracii, svobodě, humanitě a já nevím, o čem ještě. Nelze přece odůvodnit nějaký čin tím, že jiní si počínají stejně nebo dokonce hůře. Za své činy je každý odpovědný sám. Toto řešení mi pak spíše připadá jako trucování proti Západu, který se na destabilizaci Ukrajiny podílel a podílí. Ale o to více mělo být Rusko rozumnější a přijít s návrhem řešení, na kterém by se podílely nejen Rusko, EU, USA, OSN ale hlavně i Ukrajina jako celek. Vzhledem k současné situaci mělo trvat na volbách za přítomnosti rozsáhlé mezinárodní kontroly, která by dokázala zamezit současnému násilnictví. Jistě jsou však povolanější, kteří by dokázali přijít s návrhy řešení této krize, a zamezení kroků směřujících k vyhrocení situace.
Před sto lety vznikla v Evropě první světová válka. Měli by si toho být vědomi i politici, přestat se mezi sebou vzájemně osočovat, a hledat řešení. Zatím slyšíme den ode dne silácké řeči, a bohužel již několik let stále siláčtější. Nevyjímaje ani představitele našeho státu nebo poslance a senátory. Musím připomenout, že lidé, a to všude na světě, je volí do funkcí nikoli proto, aby se jim pak ukazovali, jako Zoro mstitel, ale aby hledali rozumná řešení, a dokázali se domluvit mezi sebou. Tím, že druhého slovně hystericky odsoudí, dají příležitost křiklounům a provokatérům, ničemu nepomůžou, ani Krymu, ani Ukrajině. A nám, normálním lidem, nepomůže hledání toho, kdo se vším začal, ale nalezení toho, kdo s takovým jednáním přestane, a dokáže k tomu přesvědčit i ostatní.
Psáno pro Haló noviny 1. 3. 2014
Jak a proč
Při sledování médií, si stále častěji říkám, že už jsem asi starý, když nerozumím věcem kolem sebe, ať u nás nebo za hranicemi. Konkrétně se mi jedná o významy slov, a to slova demokracie, svoboda, suverenita. Ani ne tolik o jejich definice, těch se dá nalézt ve slovnících nebo na internetu na několik stránek. Spíš o jejich uplatňování buď tu či jinde. Člověk něco vidí, už, už si myslí, že věc správně pojmenoval, a ví, o co se jedná. Vzápětí ale pan redaktor či paní redaktorka, nebo dokonce sám významný politik mu a dalším divákům, posluchačům či čtenářům sdělí, že všechno je jinak. Kdyby aspoň se snažil o vysvětlení, ale na něj nemá patrně čas. A tak se s tím trápím, a nejen já sám, a marně se ptám proč?
V posledních dnech je na pořadu Ukrajina. Skoro padesáti milionový stát, rozlohou druhý největší v Evropě. Leží na okraji Střední Evropy, samostatnou je od roku 1991, předtím byla několik staletí ve svazku s Ruskem a dalšími státy. Posledních několik let se v hlavním městě Kijevě odehrávají dost pravidelně revoluce. Té poslední se podařilo svrhnout řádně zvoleného prezidenta, vládu, změnit politiku parlamentu, a nastolit do čela státu jiné lidi. Bez voleb, pouze uchopením moci a prohlášením se sebe sama za představitele státu. USA, EU a samozřejmě představitelé našeho státu si pospíšili s uznáním nové vlády Ukrajiny, protože prý vznikla na základě demokratické revoluce. Zároveň již delší dobu varují Rusko, aby se nevměšovalo do událostí na Ukrajině, a ruská vojska zůstala na základnách, které má od Ukrajiny pronajaty. Vedle toho USA, EU i ČR odsoudily jiné demonstrace, které byly na podporu řádně zvolené předchozí vlády. Tolik ve zjednodušené formě události, které zde proběhly a probíhají v posledních týdnech. Shrnu-li vše, co jsem viděl a slyšel, nejen v našich médiích a od jmenovaných politiků, ale i mimo ně, dovolím si položit pár otázek v této věci.
Jak lze rozeznat demokratickou a nedemokratickou revoluci? Lze považovat za demokratické hnutí, kde si od úst odtrhují řečníci navzájem mikrofony a vyzývají k násilí? Připustilo by USA, EU a ČR násilné akce proti svým policejním útvarům a obsazování vládních budov a budov politických stran nebo jiných organizací, zdůvodňujíce tyto násilné činy odkazem na radikální skupiny a potřebě benevolence vůči nim? Co budou tyto státy dělat, začne-li docházet na Ukrajině k jejímu dělení na základě „přání“ v místě žijících obyvatel? Budou reagovat jak kdysi v Jugoslávii, třeba humanitárním bombardováním? Jak se vypořádají s tím, začne-li Rusko chránit své základny a krajany; připustí mu právo na stejný rozsah ochrany, jako má USA při obraně svých zájmů třeba ve Středomoří nebo v Asii? Co učiní tyto státy, dojde-li na Ukrajině k občanské válce, již jen vzhledem k tomu, že sousedí s řadou států, které jsou členy NATO? Jaká pomoc je připravena pro konsolidaci Ukrajiny, vyjma odvozu několika raněných do ČR a poskytnutí úvěrů, které na dlouhá léta zadluží na tuto zemi?
Rád bych slyšel odpověď. Nevím sice, kdo mi ji dá, ale přesto jsem tyto otázky položil. Viděl jsem totiž na televizní obrazovce hodně jiný průběh události, než se mi snažil vemluvit komentátor. Díval jsem se na fotbal mezi Viktorií Plzeň a Šachťarem Doněck, a viděl a naslouchal tam nesouhlasné reakci publika, když před utkáním tam hráči a rozhodčí jim měli vyjádřit minutou ticha podporu. Vím, že Ukrajina není od ČR příliš daleko, vzdušnou čarou z hranice na hranici to není ani 300 km, co to je pro stíhačku nebo raketu, když vzpomeneme, že USA chtěly u nás vybudovat ochranu proti raketám z Iráku nebo Severní Koreje, vzdálených tisíce kilometrů. Mám obavy, aby nešlo o hru nezodpovědných se sirkami.
Psáno pro Haló noviny 12. 2. 2014
Nic nového pod sluncem
Jeden se nestačí divit. Ekonom a bývalý náměstek ministerstva financí Tříska dospěl k názoru, že by chudí neměli volit, pouze bohatí. Nic nového pod sluncem. Není to tak dlouho, co s tímto názorem přišel jiný člen ODS privatizátor knižního velkoobchodu pan Macek. Také za Rakouska-Uherska, na které někteří nostalgicky vzpomínají, byl volební cenzus podle výše odváděných daní, a rovné právo, ale jen pro muže bylo až v roce 1908. Za první republiky volily už i ženy, ale různé volební obvody měly různé počty hlasů voličů nutných ke zvolení poslance. V obvodech, kde žili bohatí nebo státní úředníci, stačilo ke zvolení poslance daleko méně hlasů než v obvodech, kde žili chudí nebo vůbec příslušníci nižších tříd. Byly u nás i doby, kdy volili jen příslušníci stavů, tedy církev, šlechta a zástupci měst. A dokonce doby, kdy se nevolilo vůbec, a slovo panovníka bylo zákonem.
Pan Tříska, otec kuponové privatizace, patrně chce dokončit, co privatizací tak úspěšně započal. Aby majetkové přesuny byly dokončeny a utvrzeny i politicky, a staly se nezvratné. Ono totiž, dokud jsou rovné volby, hrozí novodobým zbohatlíkům a mocným, že lidé si zvolí konečně strany, které se budou opravdově zajímat o to, jak kdo k majetku přišel a přichází. Zda je to díky jeho pracovitosti, šikovnosti, nápaditosti, podnikavosti a píli, tedy v souladu se zákonem a obecným povědomím o spravedlnosti. Nebo k němu přišel díky své drzosti, známým a jinými způsoby popsanými v trestním zákoníku. Tomu, aby někdo vyvozoval z nezákonného nabytí majetku důsledky, lze zabránit i tím, že se do Parlamentu dostanou lidé, kteří mají pro ten druhý způsob pochopení, a postarají se, aby jeho uživatelé nebyli nikým a ničím obtěžováni. Nakonec pokusy o změnu systému tu jsou od počátku. Připomeňme si přijímání ústavy ČR a snahy o nepřijetí Listiny základních práv a svobod, kdy jeden z představitelů ODS nechtěl těmito právy zaplevelit ústavu. Připomeňme si i poslední léta vlády pravice, a skoro veřejně deklarovaného názoru, demokracie je to, co chce a potřebuje establishment. A tak je potřeba dávat pozor, abychom se jednou neprobudili a nebylo všechno jinak.
Psáno pro Britské listy 29. 1. 2014
Tak máme zase vládu
Tak máme konečně vládu. Něco málo přes tři měsíce od voleb, přes všechna varování, přes rozpaky ve vítězné straně, co si s takovým vítězstvím počít, přes vynucené pohovory prezidenta s kandidáty na ministerská křesla, přes nezbytnost přijetí i nepřijetí nějakého služebního zákona, navzdory varování zejména pravicových novinářů a politologů, stejně jako podivným připomínkám vrcholných představitelů TOP 09 nebo ODS, z nichž poslední zaznělo dnes před polednem z úst představitelů ODS na brífinku v ČT před obědem, a další potíže, máme vládu. Tedy vládu parlamentní, vládu vzešlou z voleb, vládu, která by měla mít důvěru, a nahradí vládu, která důvěru nemá.
Jak krásně, téměř pateticky zní, vláda s důvěrou místo vlády bez důvěry, která nám vládla, bez té důvěry, více než půl roku. Je tomu opravdu tak? Ale vůbec ne. Pokud bychom snad vyvozovali otázku důvěry vládě od občanů, pak nám vládly převážně vlády bez důvěry. Ale naštěstí, pro ty vlády samozřejmě, se otázka důvěry vládě vyvozuje od poslanců, a stačí, aby hlasovalo pro vyslovení důvěry vládě, respektive jejímu programu, více než polovina těch poslanců, kteří jsou zvoleni, tedy sto jeden poslanců nebo poslankyň, a nastupující vláda má těchto hlasů 111.
Jaký ten program bude, se dozvíme až někdy v polovině února. Měl by údajně vycházet z koaliční dohody, která je prý průnikem volebních programů koaličních stran. Kdo si těch padesát stránek koaliční dohody přečetl, a také znova volební programy, nestačí se divit a marně hledá, co by potvrzovalo ony průniky. Ale zase tam lze nalézt takřka všechno, a to od pohledu z levé strany silnice, po které jedeme, až k pohledu z její pravé strany. A tak asi bude záležet na tom, kdo bude v té vládě točit volantem. Podle toho, co je nám prezentováno, a též podle formálních pravidel, která jsou hlásána, a někdy i dodržována, by jím měl točit pan Sobotka. Stačí vzpomenout zmíněnou koaliční dohodu, jednání o ministerstvech pro koaliční strany, nebo třeba minulou čistě pravicovou vládu s důvěrou, a máme o tom, kdo bude řídit vážné pochyby. Tedy, kdo ji bude skutečně řídit, nikoli, kdo bude mít titul premiéra.
Do těchto pochyb zapadá plně i vystoupení pana prezidenta, v kterém vlastně hovořil jen o administrativních chybách v návrhu na členy vlády. Nevím, a ani se nechci domýšlet, co ho vlastně k tomu vedlo. Snad ani on nemohl považovat své vystoupení za vtipné, ale pouze a jen za trapas. Vzhledem k věku a postavení, musí vědět, že určité věci se přechází a vytýkají jen mezi čtyřma očima. Snažil se tu patrně o signál, a každý může uvažovat, komu a proč byl onen signál určen.
Poněkud tento projev popíral vyjádření, už nevím koho z komentátorů, že kultivovanost politiků začíná být větší. Obdobně působily projevy pana Fialy a Stanjury na brífinku ODS. Také jsem marně pátral v paměti, co jejich vláda udělala pro živnostníky a střední podnikatele aby mohli členové této minulé vlády vytýkat nastupující vládě neznalost této věci.
Naštěstí ani jedna z těchto událostí neměla víc vlivu, než jí přísluší, a tak vládu máme, a snad v jejím programu už poznáme, co chce dělat, aby nahromaděný balast byl rychle odstraněn.
Psáno pro Haló noviny 7. 1. 2014
K čemu další levicové subjekty
Asi jako i jiní, jsem obdržel Dotazník – potřebujeme další levicový subjekt? Poslala jej iniciativa ProAlt spolu se skupinou dalších iniciativ. Myslím si, že nepotřebujeme, a tak jsem i odpověděl. Levicových subjektů, ať se jedná o politické strany či hnutí, je dost, počítáme-li je podle jejich názvů nebo prohlášení. Stran a hnutí hlásících se k levici je více než deset, ovšem trvale v poslanecké sněmovně jsou pouze dvě. Důvod, k zakládání dalších levicových subjektů, nevidím, spíš naopak. Vezmeme-li výsledky posledních voleb, tak celkem menším levicovým stranám dalo hlas přibližně 100.000 voličů, a levice tak přišla asi o pět, možná šest mandátů, protože žádná z těchto stran se do poslanecké sněmovny nedostala. Samozřejmě tento závěr lze zpochybnit, zda by tito voliči, v případě neexistence těch menších levicových stran, šli vůbec k volbám, a pokud ano, zda by volili ty větší levicové strany, a řadou dalších kdyby. Lze i poukázat na pravici, která nové strany a hnutí zakládá, jak na běžícím pásu, a řadu z nich se jí podařilo do sněmovny dostat, v případě TOP 09 a SNS dokonce i podruhé.
Právě proto je nutné si položit otázku, co vlastně levice chce. Zda se dostat do sněmovny, aby mohla zajistit požadavky svých sponzorů k získání dalších majetků a výhod? Nebo obhajovat, zachovávat a rozšiřovat práva a prospěch občanské společnosti, jak jsme si zvykli říkat, těch dolních deseti milionů? Pokud tvrdíme, že cílem levice je prospěch a práva těch dolních deseti milionů, pak nelze vynakládat čas, schopnosti a úsilí na vytváření dalších subjektů. Zabývat se místo problémů lidí pracujících ve mzdě, živnostníků, malých podnikatelů, důchodců a skupin lidí nějakým způsobem bezmocných, problémy spojených se zakládáním nových stran a hnutí, a jejich prezentací. Těch dolních deset milionů mají k dosažení svých cílů prakticky jediný prostředek, a tím je jejich solidarita. Proč ji tedy tříštit, oslabovat, rozmělňovat do nekonečného počtu jednotlivostí.
Je logické, že každý člověk má poněkud jiné požadavky, jiná přání, své životní cíle vidí jinde. Ale je též logické, že bez práce, z které vznikají hodnoty, umožňující tyto požadavky a přání naplnit, se bude jednat pouze o sny. Práci, spravedlivé rozdělování jejích výsledků, ochranu a zabezpečení bezmocných lze zabezpečit jedině silou solidarity, společným postupem stran a hnutí na levici. Proto myslím, že vytvářet další levicové subjekty by bylo kontraproduktivní, že bychom měli spíš hledat způsoby sjednocování a rozšiřování programů, a jejich plnění i po volbách.