|
| |
Přehled příspěvků, které byly zaslány do celostátních deníků nebo internetových:
Přehled stránky:
- 2. 1. 2018 - Jaký bude tento rok? http://www.vite-to.wbs.cz/Publikovano-jinde.html Před sebou máme rok 2018, tedy rok s 8 na konci. Kdysi se říkalo, že 8 má v dějinách Československa mimořádný význam, a připomínaly se všechny letopočty končící 8, kdy se něco významného stalo, ať zlého, nebo naopak dobrého pro naši zem. ...
- 9. 4. 2017 - Dvakrát měř a jednou řež - Patřil jsem k těm, kteří zvolení pana Trumpa prezidentem USA přivítali. Nazýval věci pravými jmény. A to bylo hodně. Patřil jsem i k těm, kteří přivítali zvolení pana Obamy za prezidenta USA. Jeho úmysl snížit ve světě napětí byl chvályhodný a svitla z něj naděje na domluvu. Potom se vše pokazilo, počínaje udělením Nobelovy ceny panu Obamovi, kdy vyjma politiků a nohsledů, nikdo nevěděl za co. ...
- 4. 4. 2017 - Je zdravotnictví tak nevyzpytatelné? - Co chvíli probleskne v médiích zpráva o něčem ve zdravotnictví. Před pár dny mluvili v televizi prezident ČLK, ministr zdravotnictví, v neděli se k nim přidal na ČT1 v OVM i ředitel karlovarské nemocnice März. Řeší se hlavně platy, už jen proto, že na nízké platy lékařů, sester a dalšího personálu lze svádět takřka všechny nedostatky, které jsou nyní ve zdravotnictví. ...
- 12. 3. 2017 - Honba na prezidenta? - Právě končící týden byl hektický. Nechápu proč, když proběhly události předem očekávané, a to i dokonce našimi politiky a médii, jak sami uvedli. Aspoň v reakci řady politiků a médií na oznámení prezidenta Zemana, že se bude ucházet o tento úřad i v příštím volebním období. ...
- 5. 12. 2016 - Pokrok, úpadek nebo zmatení? - Listopad, jakoby charakterizoval dvacáté první století. Bez ohledu na pokrok a vývoj techniky, nebo možná díky jemu, se vztahy mezi lidmi, ale i státy, zhoršují. Dokonce nedávno profesor V. Bělohradský vyslovil názor o nebezpečí, že kolo dějin se začne otáčet zpět. ...
- 18. 11. 2016 - Dostaneme se přes rozcestí? - Co chvíli je nám médii, zejména televizí, adresováno nějaké sdělení, informace, výzva nebo posouzení události, případně problému, předního politika, státu, režimu. Nějak jsme si zvykli na utříděnost a zaškatulkování těchto informací, zejména u ČT, které asi proto přispíváme na provoz. ...
- 9. 11. 2016 - Dojde ke změně? - Donald Trump získal většinu volitelů v prezidentských volbách. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, měl by být v příštím roce jimi zvolen prezidentem USA. Bude to změnou a v čem? Již se objevil i první vtip. Poprvé v historii USA se stane, že bílý miliardář se nastěhuje do státního bytu po černošské rodině. ...
- 6. 11. 2016 - Komu o co vlastně jde? - Situace u nás mi tak trochu připomíná stav, charakterizovaný Švejkem při debatě s tajným policistou Bretschneidrem v hostinci U kalicha slovy, „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku… Bude se to řezat“. Bylo to po atentátu v Sarajevu. Naštěstí nyní to strýček přežil, jen nedostal medaili na Hradčanech. ...
- 24. 10. 2016 - U nás snad už začíná kmenová válka - Nestačím se divit, co se nyní děje. Tento týden má být státní svátek vzniku samostatného československého státu. Dokud existoval, a ještě řadu let po jeho rozbití docházelo k jeho oslavě vždy na pražském hradě, symbolu státu, za účasti prezidenta a předních politiků země. ...
- 20. 10. 2016 - Jak jsme o dění u nás vlastně informováni - Náramně mě zaujaly dvě reklamy z poslední doby. Jednak že Kaufland má rád Česko a pak, že reportéři ČT se nebojí. Chybí mi však u nich taková drobnost, proč má onen super market to Česko vlastně rád, a zda má rád i Čechy, Moravany a Slezany? Připomíná mi nesmírně větu z Cimrmana, „obr má lidi rád, zejména prsíčka“. U druhé potom, čeho se ti reportéři ČT vlastně nebojí, zda absolutně ničeho nebo konkrétně, vysílat si, co je napadne? ...
- 9. 10. 2016 - Volby skončily, zapomeňte - Volby skončily a byly nám oznámeny jejich výsledky. Respektive nám oznámili umístění politických stran a hnutí v krajských volbách, a jména kandidátů na senátory, kteří postupují do druhého kola. ...
- 22. 9. 2016 - Čí pravda a láska zvítězí? - V sobotu večer jsem sledoval fotbalový zápas Slávie s Karvinou. Mám zlozvyk, že v době přestávky a po konci projedu všechny stanice televize, zda jsem o něco nepřišel. Jak jinak, na štěstí o nic, ale v pořadu historie.cz na ČT 24 zrovna přítomní vzpomínali Václava Havla a jím často citovaného hesla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. ...
- 22. 9. 2016 - Co s podzimními státními svátky - Naše republika má sedm státních svátků v roce, k připomenutí nějaké významné osoby nebo události. Rozhoduje o nich Parlament ČR zákonem, a tento den je i dnem pracovního klidu, aby byl čas připomínanou osobu nebo událost důstojně oslavit. ...
- 8. 9. 2016 - Ach ti kuřáci - Nevím, kolikrát již byli v Parlamentu propíráni kuřáci. Jen letos je tomu už snad desetkrát. Začínají mi připadat jako nepřítel státu číslo jedna. Přiznávám, jsem kuřák, a zároveň i vím, že to není nic dobrého. Proto jsem i rád, že nikdo z mých potomků nekouří. ...
- 27. 8. 2016 - Proč vlastně přijela - Ve čtvrtek nás navštívila kancléřka Merkelová, asi tak na pět hodin. Setkala se jednak s předsedou vlády Sobotkou a prezidentem Zemanem. Marně jsem hledal celou noc ve všech možných médiích, proč. Tedy proč tak narychlo, když tomu nebylo předchozí čtyři roky zapotřebí. ...
- 1. 8. 2016 - Přestaňme se opájet dokonalostí západu - Přečetl jsem si komentář: Držme si odstup a nadhled, který napsal J. Pehe na novinkách.cz. 29. 07. 2016. Podle jeho rady jsem počkal, až vychladnu, a teprve pak jsem se odvážil k jeho komentáři a skutečnostem, na jejichž základě vznikl, vyjádřit. ...
- 6. 7. 2016 - Dokázali bychom odpovědět? - 6. července, jako jiná léta, připomínáme výročí upálení Mistra Jana Husa. Jako jiná léta, se naše připomínka omezí na bohoslužbu v Betlémské kapli, několik projevů a také několik minutových vzpomínek jeho odkazu. O něco více tomu bylo vloni, při šestisetletém výročí jeho odsouzení a úmrtí. ...
- 25. 6. 2016 - Zůstane EU, nebo ne? - V Británii proběhlo referendum s překvapivým výsledkem. Většina Britů řekla EU ne. Přes všechna prohlášení politiků, analytiků, ekonomů, politologů a bůhví koho ještě, jak je dobré, že EU máme, že nic lepšího nelze vymyslet. ...
- 16. 6. 2016 - Tětiva natažená k prasknutí - Poslední dny jsou plné překvapení. Produktivní část společnosti, ať jsou to podnikatelé, živnostníci, svobodná povolání nebo zaměstnanci, tedy lidé, kteří společnost svým umem a prací živí, nestačí zírat. ...
- 28. 4. 2016 - Skončeme s předstíráním - Letošní jaro je jaksi pošmourné, a člověk místo užívání si přírody, čte noviny, poslouchá rozhlas, kouká na televizi. Potom se rozčiluje, proč tak marní čas, když se nic nového, nebo podnětného stejně nedozvěděl. ...
- 14. 3. 2016 - Co s námi, voliči? - Článek jednoho politologa o prezidentovi, také jak jinak, sdělení, kolik některé strany vynaloží na volební kampaň, mi připomnělo, že zanedlouho budeme mít zase volby. Krajské a třetina i senátní, už na podzim. ...
- 8. 3. 2016 - Hrozí pauperizace střední společenské třídě a tím i společnosti? - V sobotu nám v televizi sdělili, co se už nějakou dobu proslýchá. Banky si prý budou z vkladů úroky brát, nikoli už vyplácet vkladatelům. Přítomná ekonomka nám hned vysvětlila, že je nutné si počínat jinak při nakládání s volnými penězi, a uvedla i několik příkladů. ...
- 19. 2. 2016 - Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti mládeže? - Ve společnosti se má vést debata o snížení hranice trestní odpovědnosti dětí, ale hranice legálního sexuálního styku, má být zachována. Je to reakce na vraždu třináctileté dívky čtrnáctiletým hochem...
- 26. 1. 2016 - Říkali jí anděl smrti z Rumburka - Nakonec je vše jinak, soudní drama se znaleckými posudky komentuje právník, který hodně zažil: Tak třeba slavný vrah Mrázek...
- 19. 1. 2016 - Žijeme v právním státě, nebo ne? - Právo je v podstatě souhrn právních norem (ústavy, zákonů, vládních nařízení a vyhlášek) stanovených a sankciovaných státem. Je otevřený, protože v závislosti na společenské potřebě dochází v čase ke změnám jednotlivých norem. ...
- 12. 1. 2016 - Případ Kramný? - Napřed mne pojal děs, píše nám právník z Orlicka. A dodává informace, které dosud nezazněly, třeba jaký je motiv vraždy dcery? ...
- 7. 1. 2016 - Dilema - Jako ostatní důchodci, jsem i já dostal dopis od ČSSZ, že mi bude zvýšen důchod o 40,- Kč měsíčně. Tedy skoro o pět set korun ročně. Vyvstala otázka, co s tolika penězi? Když první přemíra radosti pominula, začal jsem počítat. ...
Starší příspěvky naleznete v Archivu 2008-15
Psáno pro Parlamentní listy 9. 4. 2017
Dvakrát měř a jednou řež
Patřil jsem k těm, kteří zvolení pana Trumpa prezidentem USA přivítali. Nazýval věci pravými jmény. A to bylo hodně. Patřil jsem i k těm, kteří přivítali zvolení pana Obamy za prezidenta USA. Jeho úmysl snížit ve světě napětí byl chvályhodný a svitla z něj naděje na domluvu. Potom se vše pokazilo, počínaje udělením Nobelovy ceny panu Obamovi, kdy vyjma politiků a nohsledů, nikdo nevěděl za co. A ve světě se opět napětí zvyšovalo a stále zvyšuje, podobně, jak nyní.
Proč přestali se snižováním napětí, nevím. Odůvodňovat agresi proti jinému státu pocity, jež jsem měl při pohledu na šot v televizi, je něco nepřirozeného. Pocity jsou pocity, ale pro použití zbraní proti jinému státu, pocity nestačí. Nelze jimi nahradit důkazy, kdo použil chemické zbraně proti jiným. Zejména, když tomu není tak dávno, co se jeho předchůdce na trůně řídil podobnými pocity, a pak se ukázalo v případě Iráku, že se jednalo o lež, a skoro nic, kvůli čemu se vedla válka, nebyla pravda.
Naši redaktoři nazývají prezidenta USA nejmocnějším mužem planety. Toto označení by ho mělo ale zavazovat k uvážlivému jednání, nikoli ke zkratkovitému. Zejména po zjištění, jakým způsobem byly vyráběny příčiny pro válku proti již zmíněnému Iráku, nebo třeba Jugoslávii. Není přece možné stále jen ukazovat svaly, nebo co všechno je možné si dovolit, když mám sílu. Svět si po druhé světové válce stanovil pravidla pro přežití.
Zachovávejme je!
Psáno pro Parlamentní listy 4. 4. 2017
Je zdravotnictví tak nevyzpytatelné?
Co chvíli probleskne v médiích zpráva o něčem ve zdravotnictví. Před pár dny mluvili v televizi prezident ČLK, ministr zdravotnictví, v neděli se k nim přidal na ČT1 v OVM i ředitel karlovarské nemocnice März. Řeší se hlavně platy, už jen proto, že na nízké platy lékařů, sester a dalšího personálu lze svádět takřka všechny nedostatky, které jsou nyní ve zdravotnictví. Zároveň se rozhořčí i většina těch, kteří na tyto platy nedosahují, a pro jistotu je i zdůrazněno, že studie jsou a byly zdarma, a tak ke všemu přišli tito pracovníci velmi lacino. Obdobně je jako další důvod uváděn i nedostatek peněz na vybavení a zařízení nemocnic a ordinací nebo škol, které zajišťují přípravu lékařů, sester a dalších. Dospěje se tak k závěru, že je nezbytné zdravotnická zařízení zprivatizovat a udělat tak konečně pořádek. Jak také jinak, když ve zdravotnictví se točí kolem 300 miliard Kč ročně, co už jsou slušné peníze.
A tak nevím k čemu má zdravotnictví vlastně sloužit. Jsem sice laik, ale vzhledem k věku už ta absolutní anorektička s kosou i kolem mě párkrát švihla, tak mě, stejně jako i další zdravotnictví zajímá. Jak se říkalo, zdraví máme jen jedno, a od lékaře a vůbec celého zdravotnictví čekáme pomoc. I přesto, že málokdy dodržujeme lékaři nám dané zákazy, příkazy a doporučení. Ale pořád věříme, že lékaři stále dodržují a naplňují Hippokratovu přísahu, a vedou k tomu i další personál, a v případě potřeby nám pomůžou.
My lid obecný jsme vůbec spíš názoru, že zdravotnictví by mělo sloužit k udržování zdraví a života občanů naší republiky. I když kdysi jeho náklady byly hrazeny z daní z příjmu a částečně i přímo ze státních prostředků, po převratu se obnovilo zdravotní pojištění a vznikla řada pojišťoven, jejichž počet se postupně ustálil na 7. Proč zrovna 7, nevím. Snad, že 7 má být šťastné číslo, ale myslím, že v tomto případě by 1 určitě byla šťastnější.
Zdravotnictví, nakonec jako skoro všechno, je v rukou politiků. Ti by ho měli řídit systémově, co se bohužel neděje. Spíš se v něm uplatňují okamžité nápady, a pak zase jiné nebo někoho jiného. Systémové řízení není rozhodně nahodilé zvyšování platů. Ani např. budování baby boxů, porody mimo porodnici, rušení dětských lékařů, zavádění, místo nich, rodinných lékařů, a řada dalších zkoušek, co lékař, sestra a pacient ještě snesou. Není jím ani přejmenování pacienta na klienta, kdy zavádíme místo označení „trpící“ označení „nakupující“, a děláme tak z nemocnic jakési obchodní domy.
Pamatuji dobu, kdy většina starých lidí chodila bez zubů, kdy hodně dětí bylo postiženo obrnou, černým kašlem, kdy TBC, syfilis, chřipka a další byly hrozbou. Kdy na vesnici se v případě onemocnění chodilo za bábou. Byla to ale i doba, kdy si lidé lékařů vážili, a nechali je ve většině dělat jejich práci. Také dát dohromady postupně systém zajišťující nějakým způsobem lékařskou pomoc všem, ať už odstraněním epidemií, zavedením pravidelných kontrol, zrušením závislosti zdravotní pomoci na možnosti zaplacení.
Člověk, který je vtažen do soukolí zdravotnictví se nestačí divit. Jednak obětavosti části personálu, ale i naopak. To samé platí o pacientech. Jsou ukáznění, ale i arogantní hrubci. Není zcela jasné, na co má nemocný právo, a na co ne. Možná by bylo dobré, kdyby si na ministerstvu zdravotnictví uvědomili, že většina nemocných má potíže sama se sebou, a nejde do nemocnice proto, aby si prostudovala zákony a právní předpisy týkající se jejich hospitalizace, ale i pobytu doma a dovozu do nemocnice a zpět. Bylo by snad vhodné zpracovat brožuru, na co má a na co nemá pacient nárok, a kde musí o co žádat.
Asi je už nejvyšší čas opět začít považovat zdravotnictví za resort sloužící a pomáhající lidem v nemoci, a nikoli za výdělečný podnik, který se hodnotí podle dosažené míry zisku, ani za zařízení zprostředkující výrobcům léčiv jejich odbyt nebo pohřebním ústavům jejich zakázky. Na zdravotnictví, jako na celek nelze hledět očima ekonoma, právníka, technika, ale pouze a jedině nemocného a jeho ošetřujícího lékaře, sestry a dalšího zdravotnického personálu. Jeho posláním je léčit, uzdravovat, odstraňovat bolest, a to je pro lidi daleko více než jakkoli veliký pytel peněz.
Psáno pro Parlamentní listy 12. 3. 2017
Honba na prezidenta
Právě končící týden byl hektický. Nechápu proč, když proběhly události předem očekávané, a to i dokonce našimi politiky a médii, jak sami uvedli. Aspoň v reakci řady politiků a médií na oznámení prezidenta Zemana, že se bude ucházet o tento úřad i v příštím volebním období. Také většina neopomněla prezidentu Zemanovi aspoň něco vytknout, i to co jim u jiných vůbec nevadilo a nevadí.
Nejobsáhlejší napadení provedl časopis Reflex, který mimo jiné uvádí, že prezident Zeman považuje obyvatele české kotliny za hlupáky. Jako důvod je pro něj, že při oznámení kandidatury prohlásil, že se neúčastní předvolebních debat v médiích, nepovede osobní kampaň a ani nebude komentovat své protikandidáty či jejich útoky. Pro Reflex je tím jasné, že Zeman tímto prohlášením chce vyrazit z rukou všechny trumfy svým oponentům nebo médiím. Zároveň opět prokázal, za jaké hlupáky má obyvatele české kotliny.
Reflex v tom vidí, že nepotřebuje žádné sponzorské peníze na billboardy, inzeráty v novinách, cesty za svými voliči a podobně, a to z důvodu, že jeho cesty a vystoupení po republice budou zaplaceny státem, respektive kraji. Potažmo daňovými poplatníky, tedy i těmi, kteří Zemana za prezidenta volit nebudou. Nakonec Reflex vyhrožuje, že média však mohou částečně Zemanovi jeho úder vrátit. A to tak, že významně omezí počet zpráv, které o něm napíšou. Budou ignorovat jeho krajské výlety, nebo tiskové konference jeho mluvčího.
Nestačil jsem se divit, jaké konstrukce, tak renomovaný časopis dokáže stvořit.
Političtí představitelé ve své většině nebyli tak urputní, snad vyjma prohlášení kandidáta na prezidenta Michala Horáčka. Ostatní informují, že až po seznámení se Zemanovou strategií oznámí své kandidáty.
Nevím, proč prezident Zeman leží tolika politikům a publicistům v krku. Proč se někteří z nich ztrapňovali křikem o porušování ústavy a zbavením ho prezidentského úřadu. Mám, snad jako každý, proti němu spoustu výhrad. Ovšem mezi kandidáty na prezidenta, zatím uváděnými, je podle mě jednička. Už jen proto, že zatím neuráží ostatní kandidáty, nepodílel se na rozbití Československa, má smysl pro legraci, je svůj a dokáže říci názor odlišný od establishmentu EU na imigraci, sankce, a řadu dalších věcí, nepovažuje parlament za žvanírnu, ani nechce měnit jeho složení a počty, a to je hodně.
Psáno pro Parlamentní listy 5. 12. 2016
Pokrok, úpadek nebo zmatení?
Listopad, jakoby charakterizoval dvacáté první století. Bez ohledu na pokrok a vývoj techniky, nebo možná díky jemu, se vztahy mezi lidmi, ale i státy, zhoršují. Dokonce nedávno profesor V. Bělohradský vyslovil názor o nebezpečí, že kolo dějin se začne otáčet zpět. Mám obavy, že pokud není kolo dějin naštěstí zadřené, tak už tomu tak je, pouze jsme si to ještě nedokázali plně uvědomit.
Před několika málo dny jsme se dozvěděli, že v Česku právě teď prožíváme nejlepší období, jaké jsme kdy měli v historii. Řada nás, místo aby tuto zprávu médií brala vážně, myslela na začarovaný kolotoč, stále rychleji se točící nejen kolem nás, ale i s námi. Jistě, pokud jsem dostatečně movitý, mohu mít, co chci, pokud to existuje. Mohu být třeba každý den na kterémkoli místě světa. Můžu si vykládat s člověkem na druhé straně zeměkoule a přitom se navzájem vidět. Zároveň spolu s tím sledovat v televizi, nebo na internetu třeba lov velryb.
Bohužel tento pokrok má svou odvrácenou tvář, spočívající v starém přísloví, „oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“. Podřizujeme se technice, toužíme po jejích posledních novinkách, jejich vlastnictví je vyjádřením našeho postavení ve společnosti, anebo minimálně zobrazením tohoto postavení. Vůbec ale nezvažujeme, zda je potřebujeme opravdu, nebo se bez nich klidně obejdeme. Lidé mezi sebou přestávají mluvit, mít na sebe čas. Jsme informováni o zemětřesení, potopách, bouřích a dalších pohromách tisíce kilometrů daleko, ale že soused si zlomil nohu a potřebuje donést nákup, o tom nevíme, pokud nemůže nalézt mobil, aby někomu zavolal.
V naší společnosti, a nyní nemyslím jen Česko, se děje mnoho věcí, přinejmenším podivných. Mění se hodnoty, mění se význam slov, začínáme cítit jakousi pachuť. Sice máme demokracii, jejíž fungování spočívá údajně na tzv. oddělení, ale i propojení tří základních mocí státu, tj. moci zákonodárné, svěřené parlamentu, exekutivní svěřené vládě a soudní svěřené soudům. Ale je tomu skutečně tak, a jak si tito nositelé jednotlivých mocí skutečně počínají při jejím uplatňování, ale též při zajišťování její funkčnosti, uplatnění jejích zásad jak státem pro občany, tak občany mezi sebou navzájem? Zásad vyjádřených ve zkratce slovy rovnost, volnost, bratrství ve stejné míře pro všechny?
Lidé se už zase dělí znova na ty horní a dolní, na ty, co spolu mluví, a ty kteří nestojí ani za řeč, o čem jsme si v minulém století mysleli, že je na věky překonané. Občan přestává být občanem, rozhodujícím nejen o sobě, ale také o státu a stává se voličem, jehož hodnota upadá a rovná se pouze ceně nutné na získání volebního hlasu. Navíc se ještě k jejímu dalšímu snížení užívá zpochybňování výsledků voleb všemi možnými způsoby, pokud není zvolen ten, nebo ti, které si přála elita, či establishment.
Opět platí dílo Petra Chelčického „O trojím lidu“. I dnes jsou aktuální věty: Ďábel posadil na úřady lidi pyšné, kteří lidem neslouží. Světská moc se stará jen o svůj užitek, aby nepřišla o panství nad žádným člověkem. Rozdělení na trojí lid podle dělby práce a moci světské a jiných úřadů tělesných, nemůže, v pravdě řečeno, býti dílo Kristovo. Moc světská mečem má brániti dvou stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, a robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platů. Ale obojí spolu, páni i kněží, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtějí. Tito pláčí, a oni se smějí jich veliké bídě. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odříti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a nejlepší věci, bez užitku marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati.
Platí snad už názor Mistra Jana Husa, že rozum je roven víře a i neprivilegovaní lidé mají právo posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a povinnost nápravy?
Obdobně jak tehdy z kazatelen, jsme nyní přesvědčováni z médií, že daný společenský stav je jedině možný a je tím nejlepším, co může být. Lidé hledající třetí cestu, kteří odmítají prohlásit, že neexistuje, nejsou už upalováni, máme přece jen dvacáté první století, ale je jim bráněno jejich názory uveřejnit, a pokud se jim to nějak povede, jsou minimálně přehlušeni a umlčeni, uráženi nebo prohlašováni za populisty, demagogy, xenofoby atd.
Bohužel příznaky tohoto obratu se objevují stále častěji. Ale díky propojenosti médií, jejich organizovanosti a též závislosti na úrovni a nákladnosti je zajišťující techniky, lze poměrně snadno omezit, ne-li zcela potlačit varovné názory upozorňující na tento fakt, nebo je aspoň ztlumit. Zároveň též zachovávat domněnku možnosti svobodného vyslovení jakéhokoli názoru. Ten nepohodlný se pak rozmělní v množství názorů jiných, sestavených tak, aby v paměti zůstaly názory správné, z hlediska elit. Či se vyvrací vyjádřeními několika znalců či analytiků, kterým se poskytne potřebný prostor. Ne, cenzura není vždy potřebná, už se ví, že je kontraproduktivní. Někdy naopak i stačí odvolávat se na nezbytnost zachovávání principů, na kterých stojí lidská společnost s tím, že každému principu se dá jiný význam.
Všichni víme, že bez daní stát nezajistí dopravu, obranu, bezpečnost, školství a řadu dalších potřebných věcí pro občana. Ale řada lidí má pochyby, zda zrovna EET je tím nejlepším způsobem výběru těchto daní. Už vůbec nikdo, mimo státní zaměstnance, nechápe, proč jich musí být zase víc a proč se jim musel několikrát zvýšit plat. Ani nechápou tzv. živnostníci a malí podnikatelé, proč stát přebírá závazky OKD jeho zaměstnancům ve výši cca 700 milionů nebo dává investiční pobídku firmě Bosch pro postavení výrobny v kraji, kde prakticky nejsou nezaměstnaní, ve výši několika set milionů. Obdobně je tomu i u zabezpečení zdravotnictví a sociálního systému. Proč? Nedávno se v Partii rozčílil europoslanec Pospíšil nad návrhem řady poslanců doplnit trestní zákon trestným činem hanobení prezidenta republiky. Poukazoval hned na ústavu a její součást Listinu základních práv a svobod. Bylo by to od něj jistě pěkné, nevzpomenout si, že v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, byl odsouzen řidič autobusu v Olomouci Smetana a uložena mu náhrada škody politické straně ODS, protože přimaloval tehdejším kandidátům politických stran na volebních plakátech tykadélka, a ODS jako jediná ho žalovala. Co udělal pan Pospíšil tehdy? Co udělal pro odstranění následků studia, minimálně podivného, na Plzeňské právnické fakultě? Co udělal proti lichvě, proti porušování zákona o exekuci? Co pro zjednodušení a zefektivnění práce soudů všech stupňů a státního zastupitelství? V podstatě se podle dopadů lze domnívat, že nic účinného. Proč tedy zrovna nyní?
Nebo v OVM ministr Stropnický prakticky vylučoval jednání s Ruskem a Čínou ohledně imigrace. Snažil se asi vsugerovat divákům, že Rusko má snahu učinit Evropu slabou a bezbrannou právě touto imigrací. Proč by tomu tak mělo být, na to neodpověděl. Chápu, že lidé mají nějakou zemi rádi a nějakou ne. Ministr je sice také člověk, i když řada z nich si patrně myslí, že jsou něco víc, ale neměl by jednat podle svých antipatií. Žijeme totiž ve světě, kde vzhledem k současnému stavu techniky, musí jednat každý s každým, protože tento svět může existovat dál, už jen jedině na domluvě, a nikoli na předvádění síly, zvlášť když žádnou nemáme. Jeho zmínka o sankcích už byla spíš pro legraci králíkům. Ještě se pan Stropnický stále domnívá, že EU by měla být k tureckým požadavkům vstřícná, pokud EU chce, aby Turecko bránilo balkánskou cestu a nedovolilo volnému toku uprchlíků, když už to vzdala i paní Merkelová?
Co nadále s diskriminací? Jaký je rozdíl mezi pozitivní a negativní? Pouze, že je každá určená někomu jinému, ale o diskriminaci jde neustále. Bylo by snad dobré, kdyby si to uvědomili i v různých organizacích, které se pomoci diskriminovaným věnují. Bylo by dobré, kdyby se věnovaly snížení nákladů na vlastní provoz. Marně jsem přemýšlel o jejich účelnosti, když některé z nich spotřebovávají cca 70 % prostředků pro sebe a jen 30 % jde těm postiženým.
Nedávno nám v televizi ukazovali cvičení úřednic sociálních odborů na Moravě. Policie je učí prvkům sebeobrany kvůli jejich pracovišti, kde jsou občas napadány klienty. Jistě se jedná o chvályhodný úmysl policie, aby se úřednice aspoň nějak dokázaly bránit stále častějším útokům na ně. Stejně tak lékaři, zdravotní sestry, učitelé, pracovníci restaurací, heren, benzinek, muzeí a raději se omlouvám všem, které jsem neuvedl, neboť pomalu se bude jednat takřka o většinu zaměstnání, kde se poskytuje nějaká služba lidem.
Pokud uvedené úřednice přestanou s nácvikem, za pár týdnů se už ubránit nedokáží, protože schopnost obrany bez trvalého nácviku postupně zmizí. Vzhledem k jejich věku, pochybuji, že ještě všechny nacvičují. K tomu co budou dělat potom, se nikdo nevyjádřil. Ani k tomu, proč se mají bránit samy, když fyzické napadení má řešit policie a justice, orgány zřízené k obraně a ochraně občanů a práva. Neměli by snad být trestáni ti, kteří tyto konflikty vyvolávají?
Uvedené skutečnosti důležité pro život občana, vyplývající ze stavu společnosti, svědčí spíš tomu otáčení kola dějin zpět. Proto bychom měli nechávat slovům jejich význam, a ne jej rozmělňovat různými přívlastky. Zákony dodržovat a aplikovat pro všechny stejně, a ne je neustále měnit, někdy ještě před nabytím platnosti a účinnosti, jako např. ten o EET. Také možná, kdyby se věnovalo tolik úsilí likvidaci možnosti úniku těch nejbohatších do daňových rájů, jako se věnovalo EET, bylo by to přínosnější.
Obdobně zabývala se snad vláda nebo jiný vrcholný úřad srovnáním vývozu zisku z naší země s objemem příspěvků od EU a v případě nerovného stavu i nápravou této věci?
Nakonec má každý možnost se v noci aspoň někdy podívat na přenosy záznamu jednání poslanecké sněmovny nebo senátu. Možná by byla řada lidí překvapena tím, koho volila. Někdy příjemně, někdy nepříjemně. Ale věnujme více času poznávání našich představitelů, a to při jejich práci. Pak třeba se nemusíme smiřovat s tím, že před volbami se slibuje něco jiného, než co se potom dělá. Také ne vždy mají pravdu ti, co se jí tak zaklínají, a už vůbec ne ti, co křičí nejhlasitěji a nejčastěji.
Psáno pro Parlamentní listy 18. 11. 2016
Dostaneme se přes rozcestí?
Co chvíli je nám médii, zejména televizí, adresováno nějaké sdělení, informace, výzva nebo posouzení události, případně problému, předního politika, státu, režimu. Nějak jsme si zvykli na utříděnost a zaškatulkování těchto informací, zejména u ČT, které asi proto přispíváme na provoz.
Odvděčuje se nám proto jednoduchostí zpráv, kdy černé je stále černé, stejně tak bílé, kamarádi na Západě, kteří ať udělají cokoli, vždy je to správně, a zase naopak čerti na východě dělají jen špatné. Poradí nám i koho volit, a koho zase ne, a pokud zvolíme špatně, snaží se zajistit nápravu. Vůbec se nepřetržitě stará nejen o naše chování, ale i myšlení. Myslel jsem, že je to taková naše specialita, ale chyba lávky, letošní prezidentské volby v USA mě přesvědčily o opaku. Stejně jak u nás, zvolili nyní Američani špatně, proto i jejich mladí demonstranti mají osvědčené heslo, „M. Z., v jejich případě D. T., není mým prezidentem“. Stejně jak u nás mu vyčítají hrubost a další, takřka totožná, pochybení.
Média se ale nespoléhají pouze na mladé demonstranty, ale také na vybrané politiky, analytiky, politology, filosofy, vojáky, soudce a další, tedy elitu společnosti a dopřává nám jejich názory, rozhodnutí, nebo osvětlení nějaké události, či stavu měrou více než vrchovatou. Nějak přitom pomíjí historii, ale i nedávné události, některým slovům pak dávají jiný význam.
Platí vůbec ještě něco? A pokud ano, tak co, kde a pro koho, stále častěji si sami sobě klademe otázku. Tu se jedná o návrh nebo rozhodnutí někoho z politiků, či odpověď, kterou dal na otázku k nějakému problému. Někdy obdobné jednání představitele nějakého hnutí, nebo obecně prospěšné společnosti a také třeba jen zájmové skupiny. Bohužel se tyto otázky kladou i k některým soudním rozhodnutím. Nejen naši zemi, ale zdá se, že celý svět ovinuly nějaké mraky. Všude jsou si náramně podobné, jak přes kopírák. Stačí si připomenout události poslední doby.
Jsme na rozcestí
Např. šéf Vojenského výboru NATO, náš generál Pavel, měl údajně prohlásit "Jsme svědky první nezákonné násilné změny hranic od druhé světové války," v souvislosti s ruskou anexí ukrajinského Krymu. Pavel. Nějak zapomněl na golanské výšiny, a vůbec Malou Asii, ale i třeba na Jugoslávii a další, nehledě k tomu, že na Krymu se rozhodlo o připojení k Rusku referendem, jaké předtím v roce 1991, aby se Krym stal součástí nové Ukrajiny, nebylo ani vyhlášeno.
Dovolím si i připomenout, že naši Ústavu lze měnit pouze kvalifikovanou většinou hlasů poslanců a senátorů Parlamentu ČR. A pokud není změněna, musí být také dodržována, a to i nejvyššími ústavními činiteli, ať je to premiér, ministři a další. Tedy vláda rozhoduje ve sboru, ministra jmenuje a odvolává prezident na návrh předsedy vlády. Rozhodnutí ani jednoho z nich není podmíněno ustanovením koaliční dohody a souhlasem předsedy koaliční strany, které je ten či onen ministr členem. Tady si osobují předsedové stran značně více práv, než skutečně mají. Je pak s podivem, že takoví ochránci demokracie, ústavy a právního pořádku, které v našich elitách máme, se s tím spokojí. Nebo se tak vyčerpali jednak hledáním a zveřejňováním prohřešků prezidenta, nebo nadáváním prezidentovi, které nyní přímo v mistrovské pubertální formě předvedl umělec Černý, že na tyto věci jim už nezbývá čas.
Odvoláváme se všichni na demokracii, naposledy měl o ní projev prezident Obama v Řecku, který ji definoval jako vládu, či moc lidu a připustil její nedostatky, bez toho, aby uvedl, jak se jich zbavit. Domnívám se, že to je strašně málo. Jsme na rozcestí. Budeme-li demokracii považovat stále jen za moc a vládu někoho, bez dalšího, bez stanovení podmínek jejího uskutečňování, dostaneme se velmi snadno někam, kam se nikomu z nás nechce. Demokracie je spíš respektování řádu a pravidel života, ale i kázně sebe sama k jejich uskutečňování a naslouchání druhým. Asi by každý měl uléhat s vědomím, že zítra by mělo být lépe, protože něco sám pro to udělal, a ne jen, že na někoho vyzrál nebo ho zpucoval. A lidé by se měli posuzovat a odměňovat podle přínosu pro společnost, nikoli podle pokroucených hesel. Zachovávejme spolu pravidla, která jsme si stanovili a neměňme je pokaždé, když se nám momentálně nehodí, je to cesta do pekel.
Psáno pro Parlamentní listy 9. 11. 2016
Dojde ke změně?
Donald Trump získal většinu volitelů v prezidentských volbách. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, měl by být v příštím roce jimi zvolen prezidentem USA. Bude to změnou a v čem? Již se objevil i první vtip. Poprvé v historii USA se stane, že bílý miliardář se nastěhuje do státního bytu po černošské rodině.
Poněkud je jím vystižena situace kolem volební kampaně a vlastních voleb. Aniž by to měl někdo v úmyslu, také došlo k ocenění hodnoty zpráv naší televize a různých s médii spojených elit, kteří si osobují mít jediný správný názor. Ještě v noci z úterý na středu nám tvrdili, že zvítězí H. Clintonová s naprostou jistotou. Teprve k ránu vyjadřovali své roztrpčení a jeden z nich mluvil dokonce o zklamaných a zaražených našich lidech cestujících v metru.
Nevím, z čeho byli zklamaní a zaražení, a zda tomu tak vůbec bylo. Cestující, kteří jedou takto brzy, spíš přemýšlí ještě o posteli, než světové situaci. Konečně jsme měli příležitost i vidět tzv. utkání kandidátů na prezidenta v televizi. Shlédl jsem první a poslední. Neoslnil mě ani D. Trump, ani H. Clintonová. Spíš jsem litoval občany USA, co mají na výběr. Nevěřil jsem ani příliš volebním průzkumům, které jednoznačně na první místo řadili H. Clintonovou a D. Trumpa nechávali bez šance. I proto jsem ani nechápal občany USA, s kterými jsem mluvil, proč jsou pro Trumpa. Vždy mi bylo jimi řečeno, protože chce změnu toho, co v USA nastalo. Podobně i mluvila paní Hašková-Coolidge, dlouholetá pracovnice Bílého domu.
D. Trump zvítězil asi proto, že sice používal hrubé výrazy, nerespektoval vůbec u elit a establishmentu zažitý kvazi humanismus a falešnou solidaritu, ale sliboval řešení těch problémů, které Američany, zejména střední třídu, skutečně trápí, a minimálně již dvacet let zhoršují jejich situaci a postavení. Už jen to, že si těchto problémů všiml, přiznal, že existují, bylo důvodem pro jeho zvolení. To H. Clintonová nedokázala, a spoléhala na dosud existující taktiku, nevyvarovala se jakéhosi poučování, co má a jak kdo dělat, přesto, že z toho má prospěch někdo zcela jiný. To už se omrzelo lidem všude. Nikomu se nechce chodit do práce, či do války, jen kvůli heslům, a to ještě falešným a vybraným někým z establishmentu.
Je ještě brzy na hodnocení. Uvidíme za rok, nebo za dva. Ale každopádně se D. Trump stal sympatickým, když mluvil o změně USA, zejména v odstranění korupce, vrácení práce do USA, ukončení role světového policajta a navázání styků se všemi, kdo o to budou stát. Doufám, že své sliby dokáže splnit, přece jen by pak byl ten náš svět o dost přitažlivější.
Psáno pro Parlamentní listy 6. 11. 2016
Komu o co vlastně jde?
Situace u nás mi tak trochu připomíná stav, charakterizovaný Švejkem při debatě s tajným policistou Bretschneidrem v hostinci U kalicha slovy, „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku… Bude se to řezat“. Bylo to po atentátu v Sarajevu. Naštěstí nyní to strýček přežil, jen nedostal medaili na Hradčanech.
Dostal ji ale na řadě míst jiných, a mám dojem, že ti, co medaili udělili, o strýčkovi před jejím předáním nic nevěděli, a pochybuji, že si na strýčka ještě letos vzpomenou. Ale strýčkovi se medaile málem nevejdou do kufru, jak se sám pochlubil. Má zkrátka parádního synovce, který na rodinu drží. Když nedá jeden, obstará jiného. Státní svátek, 28. Říjen, den vzniku samostatného československého státu, se tedy slavil podivně, ale vlastně taky, je vůbec co slavit, když Československo už nemáme přes dvacet let, a ti, co se podíleli na jeho rozbití, se nyní prohlašují za největší ochránce státu a práv jeho občanů.
Místo vzpomínání na vznik republiky, jsme si užívali příběh ministra, dalajlámy a strýčka, díky televizi, převážně podle interpretace ministra a jeho příznivců. Byl to již x-tý díl seriálu, „Jak se zbavit prezidenta, kterého si lidi zvolili sami.“
Prezident to má nahnuté, a proč také ne. Obsadil místo, které někdo určil pro jiného. Jasně se ukázalo, že na lidi se nedá spolehnout. Nakonec už o tom kdysi hovořil Berthold Brecht. Proto pan Ruml chce proti prezidentovi použít čl. 66 ústavy, zatím nevysvětlil ale jak. Pan Gazdík navrhuje zase mu sebrat z rozpočtu nějaké peníze. Kdysi s tím před léty přišel pan Paroubek ve formě sebrání peněz prezidentovi na lety do zahraničí. Na umravnění pana Paroubka se tehdy podíleli i dnešní sympatizanti pana Gazdíka. Holt, člověk se vyvíjí neustále. Aby se vyvíjel správně, vyzvali nás umělci, páni Dyk a Bartoška k občanské neposlušnosti. To už je na pováženou, její ukázky nejsou od nás zase tak daleko. Snad si ti dva myslí, že o nic nejde, že to je jen taková bojová hra. Další umělci se zase prohlásili za mluvčí národa, a jeho ochránce, tak jak tomu bylo i kdysi.
Nechce se mi propagovat, nebo naopak varovat před jakoukoli zemí světa. Nepovažuji za nutné hanit nebo chválit našeho prezidenta a jeho spolupracovníky. Stejně tak neznám důvod proč oslavovat, nebo zatracovat jejich protivníky. Jednak mé informace jsou zprostředkované a mohu pouze usuzovat, kdo více či méně má pravdu. Takových je nás, nejen v naší republice, většina.
Ovšem televize, prezentující ministra Hermana, jako jediného zastánce pravdy v této věci, a pak odmítnutí potvrzení jeho slov svědky, na které se odvolával, ve mně vzbuzují pochyby. Stejně tak na novinkách.cz anketní otázka ohledně vztahu Číny a ČR. Hned se mi vybavil seriál BBC, „jistě, pane ministře, jistě, pane premiére“, kde stálý tajemník H. Appleby poučuje osobního tajemníka B. Woolleyho, jak dělat průzkum veřejného mínění, aby byl výsledek takový, jaký potřebujeme. Nebo Kroměřížská výzva, proboha, kdo ji zplodil. Obdobné se mi jeví chování a vyjádření lidoveckých členů vlády. Stále se zaklínají způsoby západních demokracií, že už i oni by mohli vědět, že když ministr nesouhlasí s vládou, které je členem, tak podá demisi. Příkladem může být třeba ministr námořnictva Velké Británie A. D. Cooper, který tak projevil svůj nesouhlas s Mnichovskou dohodou. Ovšem je možné, že právě proto ho nehodlá ministr Hermann následovat, vždyť tehdy žádající sudetští Němci připojení a občanství k říši, jsou pro pana ministra stále milými krajany.
Ovšem naši lidovečtí ministři začali boj proti vládě, jejímiž jsou členy, a ostatním ústavním činitelům. Ve světě jsou tak dost rarita, pokud pominu Latinskou Ameriku. Ale i tam se jedná hlavně o generály. Nespokojencům jde údajně o obranu demokracie, zabránění rozvratu společnosti a omezení svobod a práv jednotlivých občanů, ukončení s poklonkováním Rusku a Číně. Aspoň nás tak informuje ČT, ale i jiné televize a další média.
Nevím, mohu usuzovat jen podle vyjádření ať jedné či druhé strany v médiích, pokud jsou vůbec uvedena. Připadá mi, že nespokojenci s prezidentem, ať už se jedná o členy některých pravicových nebo středových stran, případně publicisty, umělce nebo učitele všech stupňů, nějak neberou v potaz, že pokud by tomu tak skutečně bylo, tak k vyhlašování těchto názorů by se jim značně zúžil prostor, pokud by vůbec nezanikl. Nejedná se spíš o to, že považují pouze jimi hlásanou pravdu za jedinou a absolutní.
Dokážu pochopit, že se jim nelíbí určité věci v Rusku, Číně, a bůhví, kde ještě, a že proti nim protestují, nebo je aspoň kritizují. Ale nechápu, proč tytéž věci nekritizují jinde a farizejsky se tváří, že tam neexistují. Třeba trest smrti není jen v Číně, ale i takřka polovině států USA, také v Saudské Arábii a dalších. Kritiku jsem slyšel pouze na Čínu. Další věcí jsou obavy o omezení rozhodování našich úřadů. Copak podnikli proti doslova příšerným rozhodnutím nevolených orgánů EU, nebo NATO? Co udělali, když Jelcin poslal tanky na ruský parlament? Co proti humanitárnímu bombardování Jugoslávie. Proč se pohoršují nad prohlášením čtyř ústavních představitelů Číně, a vykřikují málem, že se jedná o ztrátu suverenity, když je tam pouze prohlášení, že smlouvy pro nás dál zůstávají závazné. Možná by bylo rozumnější, kdyby vysvětlili ministrovi kultury, jak si má počínat ministr, pokud je členem vlády, a tím přestává být soukromou osobou, ať chce či nechce.
Výtka Číně, že místo nových investic kupuje stávající podniky, copak se dosud ze strany Západu dělo něco jiného, pokud vůbec ke kupování došlo? Zajímali se kdy vůbec, když už mají takovou starost o náš stát, třeba jak to bylo a je s naší bývalou námořní flotilou, kde je zlatý poklad naší země a proč, kde a koho jsou zbývající cukrovary, pivovary a další podniky. Proč jsme peskováni za neplnění slibů námi nevolených představitelů EU nebo jiných států imigrantům.
Neměli by zapomenout ani na umělce, kteří se tak snaží pečovat o nás, o naše vědomí a názory, chránit nás a poskytnout rady proti komu vystoupit a proč. Vzpomeňme třeba předvolební šot pana Mádla a paní Issové určený nám bábám a dědkům.
Možná by bylo lepší a účinnější, kdyby nám tito lidé místo jistě dobře míněných rad, aspoň jednou předvedli sami, jak si počínat k zachovávání hodnot, které hlásají.
Psáno pro Parlamentní listy 24. 10. 2016
U nás snad už začíná kmenová válka
Nestačím se divit, co se nyní děje. Tento týden má být státní svátek vzniku samostatného československého státu. Dokud existoval, a ještě řadu let po jeho rozbití docházelo k jeho oslavě vždy na pražském hradě, symbolu státu, za účasti prezidenta a předních politiků země. Oslava byla spojena i s předáváním vyznamenání nejpřednějším občanům země.
Toto místo bylo vybráno proto, že už přes tisíc let je symbolem našeho státu, a to od Přemyslovských knížat, pominu-li knížata z pověstí, přes krále až po prezidenty. Zde nejen byli nastolováni panovníci a v moderní době voleni prezidenti, ale slibovali tu věrnost zemi a dodržování jejích zákonů i další nositelé nejvyšších úřadů země včetně ministrů republiky. Toto pravidlo bylo porušováno jedině v případech, kdy někdo chtěl vládu v zemi neprávem usurpovat a vyhledával proto pomoc v zahraničí, případně tam i žádal, aby mu byla země udělena jako léno, bez jeho volby lidem země, později zemským sněmem nebo parlamentem a nakonec přímou volbou. K odůvodnění byla každá pomluva nebo pohana hlavy státu dobrá.
Na porušování zásad při ustanovování hlavy státu a nejvyšších úředníků země, vždy země doplatila. Připomeňme si počátek 11. století, události po smrti Přemysla Otakara II koncem 13. století a brzy nato po vymření Přemyslovců, nebo po vymření Lucemburků do nastolení Jiřího z Poděbrad a ztrátu suverenity po Bílé Hoře nebo po Mnichově.
Dnes je tu spor mezi prezidentem a zdánlivě jedním ministrem, který žije v mylné představě, že jako ministr, si může dělat, co chce. Ve skutečnosti však velkou skupinou lidí, jejichž ambice ztroskotaly na přímé volbě prezidenta, kdy tato skupina lidí žila v předpokladu vítězství svého kandidáta. Jeho porážku neunesla, stejně neunesla ani svou porážku ve volbách do Parlamentu a kope kolem sebe, jak umírající kobyla. Navíc zneužívá všeho možného k pohaně prezidenta, a nejen jeho. Některé výrazy a nadávky, kterými častuje protivníky, jsou nepublikovatelné, a připomínají spíš pokřik kmenových bojovníků před útokem k nahnání strachu nepříteli a zbavení se strachu vlastního. Nejde už vůbec o diskuzi v rámci demokracie, ale pouze o řev tančících kolem ohně.
V tomto případě jde o medaili pro strýčka pana ministra, který si ji, pokud je pravdou, co o něm bylo napsáno, rozhodně zaslouží. Ovšem je také pravdou, že to závisí jen na vůli prezidenta, a pan ministr se ocitl se svými tvrzeními, proč prezident strýčkovi nechce medaili dát, v tzv. důkazní nouzi.
V rámci svých problémů, které nejsou schopni vyřešit, dělají proto protivníci prezidenta aspoň truc podniky a tak nejdou na pražský hrad, ale svolávají svá kmenová shromáždění jinde. Předpokládám, že na nich budou mít dlouhé proslovy o nezbytnosti jednoty země, ovšem bez uvedení toho, že pro ně je jen jediná možná jednota, ta pod jejich vedením.
Psáno pro Parlamentní listy 20. 10. 2016
Jak jsme o dění u nás vlastně informováni
Náramně mě zaujaly dvě reklamy z poslední doby. Jednak že Kaufland má rád Česko a pak, že reportéři ČT se nebojí.
Chybí mi však u nich taková drobnost, proč má onen super market to Česko vlastně rád, a zda má rád i Čechy, Moravany a Slezany? Připomíná mi nesmírně větu z Cimrmana, „obr má lidi rád, zejména prsíčka“. U druhé potom, čeho se ti reportéři ČT vlastně nebojí, zda absolutně ničeho nebo konkrétně, vysílat si, co je napadne?
U Kauflandu mohu těžko posuzovat, jak nás má rád, protože v našem městě svou prodejnu nemá, a tak nakupujeme jinde. Lze říci, že při vynaložení určitého úsilí si nakoupíme také něco, co nám pak i bez reklamy chutná. Ale že bychom je měli mít kvůli tomu rádi, z jakého důvodu?
S těmi reportéry ČT je to obtížnější. Vždyť stačí stisknout ovladač televize, a máme je doma. Ne třeba zrovna v reklamě, ale v jiném pořadu. Musím podotknout, že ne vždy se mi líbí, ani ten pořad, ani ti reportéři. Připouštím, že je to věc názoru, jinému se zase líbí náramně. Ale jsem nerad, dělá-li ze mě někdo vola, i když je to třeba reportér, co se nebojí. Ony ty jimi poskytované zprávy při srovnávání s jinými mívají řadu nedostatků. Většinou, že ne až v plné míře popisují skutečnost, a zprávy bývají nahrazovány komentáři. Chváleni jsou jedni a titíž, co byli chváleni i předtím, obdobně haněni jiní stejným způsobem, o některých je uloženo a dodržováno věčné mlčení.
A tak se jen kroutí hlavou, krčí rameny, vymýšlí vtipy, hledají dávná proroctví a čeká se na zázrak. Stále častěji je slyšet úsloví, „to je možné jedině u nás“. Ale postarat se, aby to možné nebylo, se nikomu nechce, a pokud náhodou někomu ano, tak je rychle umravňován médii a vyčítáno mu většinou, že je proti liberální demokracii, rozchází se s jedině správnými názory našich spojenců, směřuje k totalitě, nebo narušuje odkaz Václava Havla. Tedy, místo diskuse se používá jednostranná klasifikace bez možnosti nejen obrany, ale vůbec bez možnosti odpovědi. Kde potom je tzv. vyváženost a všestrannost informací? V případě narušování toho odkazu už vůbec nechápu, o co se jedná, nebo se snad zavádí nějaké povinné věření a bude se snad dávat dohromady nové desatero?
Dovolím si připomenout jen informace posledních dnů.
Byly volby, kterých se nezúčastnila, ani pětina voličů. Kolik lidí ví, že volební zákon je postaven tak, že se může poslanec, senátor a člen zastupitelstva zvolit sám a nikoho dalšího k tomu nepotřebuje? V senátu skončila řada senátorů, odchodné bylo zatím uveřejněno v médiích jen u končících senátorů ČSSD s uvedením výše odchodného. Proč ne u ostatních, oni snad odchodné nedostanou?
Kolik lidí vlastně vítalo dalajlámu, záběry byly snímány tak, že počet si mohl každý vymyslet, jaký chtěl, z původních několika set, se potom stal tisíc? Proč ministr Hermann nemusí dodržovat ustanovení, že vláda jedná ve sboru, a pozve si dalajlámu k jednání bez vědomí předsedy vlády a prezidenta, kterým je pak vytýkána jimi a předsedy obou komor Parlamentu vyslovená nespokojenost s jednáním ministra? Z jakého důvodu je tolik pobouření některých poslanců a senátorů a některých vysokých škol z Prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, adresovaného Číně? Podle zpráv na novinkách.cz toto Prohlášení údajně nadzvedlo polovinu republiky? Dovolím si oponovat, že podle mého mínění minimálně polovina republiky vůbec nevěděla, že tu nějaký dalajláma je a na další lidi informace o této věci měla obdobný účinek, jako když slyší, že někde v Burundi opravili střechu radnice.
Proto nechápu uveřejnění třetí „reklamy“, že prezident Zeman v dalších volbách prohraje buď se spisovatelem, překladatelem a textařem Horáčkem nebo ekonomem Švejnarem. Není brzy na předvolební kampaň, když budou prezidentské volby až v roce 2018, a to zejména, když není zatím znám veřejně volební program, ani jednoho z uvedených? Nebo je to snad jen taková další ťafka našemu prezidentovi? Mám za to, že je tato informace na tom stejně, jako výše uvedená informace o nadzvednutí poloviny republiky.
Psáno pro Parlamentní listy 9. 10. 2016
Volby skončily, zapomeňte
Volby skončily a byly nám oznámeny jejich výsledky. Respektive nám oznámili umístění politických stran a hnutí v krajských volbách, a jména kandidátů na senátory, kteří postupují do druhého kola. Byla nám i sdělena vyjádření politiků, politologů, analytiků a médií, která se volbami zabývala. Ve zkratce nám bylo řečeno, že vyhrálo hnutí ANO, jak v krajských, tak i senátních volbách, a vládní koalice v nich potvrdila své vedení.
Předsedou ODS Fialou nám bylo řečeno, že ODS je opět nejsilnější pravicovou stranou. Také předseda TOP 09 vysvětlil, že jejich neúspěch spočívá v neúčasti mladých voličů u voleb, při prvním vyjádření k neúspěchu strany. Při druhém již o neúspěchu nehovořil, ale snažil se neúspěch zlehčit. Obdobně postupovali i další předsedové politických stran, nezabývaje se už vůbec tím, že se začíná měnit politický systém.
Vlastně úspěch měli všichni, větší nebo menší, je třeba jej pouze nalézt, aby nemohl být ukryt, zašantročen či nějak zpochybněn. Zkusme se však na výsledek voleb jinak, než srovnáváním čísel, vyjadřujících počet získaných krajských zastupitelů, nebo senátorů, pro tu kterou stranu nebo hnutí. Také i některé skutečnosti provázející politický boj od posledních voleb.
Vezmeme-li celé volby kolem a kolem, dojdeme k závěru, že ve volbách vyhrál především pan Babiš, a to dokonce bez rozdávání koblih, jak při volbách do poslanecké sněmovny, druhým vítězem byl pan Čunek a třetím pan Okamura. Ostatní, včetně médií, prohráli, ať si vykládají, co chtějí. Už po parlamentních volbách měla být tato skutečnost zřejmá, že se dosavadní systém mění. Byla však tehdy řada dalších věcí k okamžitému řešení, a tak se volbami do poslanecké sněmovny nikdo příliš nezabýval. Předseda Sobotka řešil především nekázeň, pokud nechceme použít slovo vzpoura, ve vlastní ČSSD. ODS hledala zoufale nové vedení, když s dosavadním neuspěla. TOP 09 se nemohla vzpamatovat z porážky ve volbách do poslanecké sněmovny a přímé volby prezidenta. KSČM byla zatím stále na okraji politického spektra. Lidovci museli řešit návrat do poslanecké sněmovny. Navíc dosavadní zkušenosti dávali zelenou názoru, že se jedná opět o politický organismus jen na jedno použití. Co se ukázalo jako hluboký omyl.
Stejný omyl a navíc i trapný, je nyní heslo prosazované na krajích, všichni proti hnutí ANO. Je to jen trapné politikaření a ve svých důsledcích nahrává panu Babišovi. Možná by bylo dobré si připomenout v politických stranách obdobnou akci v poslanecké sněmovně, a její výsledek. Tehdy spor vyvolaly pravicové strany, spoléhající snad na zázrak. Už od začátku bylo zřejmé, že připravené neměly absolutně nic, ani zahájení a program. Daly pouze a jen prostor panu Babišovi, kterého chtěly likvidovat, dostatek času je a jejich členy tepat a vyčíst jim všechno možné. Nic už nezachránily dalším pitváním všeho v médiích, zejména tisku. Proto uvažuji, na jak dlouho vydrží tyto slepence ČSSD, ODS, TOP 09, StaN a různých krajských seskupení, podporovaných většinou lidovci, nikdo neví, asi ani oni sami.
Nemám radost z vítězství pana Babiše, ale vyhrál. Je úspěšný podnikatel, a nejen to, věděl, kdy a co má udělat, aby neinvestoval zbytečně. Jako představitel, ne-li možná majitel, nyní nejsilnějšího politického seskupení na pravici (pan Fiala se mýlí v prohlášení, že ODS nazývá lídrem pravice), ví o problémech, které musí řešit i pravice, chce-li být vládnoucí stranou. Je mu asi jedno, od koho způsob jejich řešení bere. Jako pro podnikatele je pro něj důležitý výsledek, nikoli forma, navíc forma pokřivená různými rádoby pravidly odtrženými od života a skutečnosti. Podobně je na tom pan Okamura, i když poprvé dopadl v poslanecké sněmovně neslavně, ale pak dokázal za 14 měsíců vydupat ze země novou stranu.
Myslím, že oba mají zejména tyto nedostatky, které je přivedou nakonec k pádu. Myslí si, že politické seskupení, ať strana či hnutí lze řídit jako podnik. Také příliš spoléhají na moc peněz, protože je mají a zatím je dokáží dobře používat. Také si věří, že dokáží včas zjistit problémy a odstranit je včas, než začnou působit proti nim. Neví, nebo nechtějí vědět, že stát není firma, u které se dá řešit řada problémů jejím přeorganizováním, konkurzem, případně propuštěním nevhodných zaměstnanců nebo také změnou sídla, či uvedením nových výrobků na trh. Také je zcela jiný pohled a jiné hodnocení šéfů firmy a šéfů v politice. Rovněž většina zaměstnanců považuje firemní program za svůj. Většina občanů ale vládní program už za svůj nepovažuje.
Proto lze patrně očekávat, že brzy budou muset vládnout přes prostředníky, jejichž odchod, či změny, je nebude bolet tolik, jako odchod vlastní. Ovšem je otázkou, zda nedojde k pokusu o změnu politického systému směrem k sociálnímu inženýrství.
Psáno pro Parlamentní listy 2. 10. 2016
Čí pravda a láska zvítězí?
V sobotu večer jsem sledoval fotbalový zápas Slávie s Karvinou. Mám zlozvyk, že v době přestávky a po konci projedu všechny stanice televize, zda jsem o něco nepřišel. Jak jinak, na štěstí o nic, ale v pořadu historie.cz na ČT 24 zrovna přítomní vzpomínali Václava Havla a jím často citovaného hesla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Nebudu nyní zmiňovat naplnění tohoto hesla V. Havlem, je už mrtvý a o mrtvých jen dobré, nebo raději nic, říkala má babička. Ale zaujal mě názor diskutujících, kteří v té chvilce, co jsem se díval, láli Čechům, tedy i mně, že jsme ono heslo nedokázali naplnit.
Pokud je mi známo, ono heslo, nebo citát, jak kdo chce, uvedl údajně jako první Mahátmá Gandhí, pro připomenutí indický filosof a politik, mohu-li ho tak nazvat. Ale nakonec lze tento citát vystopovat i v evangeliích, ale třeba také u Husa, Chelčického a mnoha dalších. Na tom zase až tak příliš nezáleží, kdo s tím přišel první. Na čem, aspoň si to myslím, záleží více, je čí a jaká pravda, a čí a jaká láska má zvítězit. Vždyť nakonec, zmínil-li jsem výše už Husa a Chelčického, s těmi jednat tehdy ještě nikdo nechtěl. K jednání tehdy politické a církevní představitele Evropy donutili Táboři a sirotci, jak se tenkrát říkalo bratři polem pracující. Proto bych od diskutujících v historie.cz, a nejen od nich, rád slyšel, jaká a čí pravda a láska má zvítězit. V době, kdy jsem se na ně díval, nic takového od nich konkrétně nezaznělo. Spíš nějak vyplývalo z jejich hovoru, že je to ta pravda a láska, kterou vyznávají oni. A ta, že je prostě jediná, absolutně platná.
Kolikrát jsme toto již slyšeli. Rovněž jsem se o tom přesvědčil procházkou městem, vždyť máme před krajskými volbami a u nás i volbou senátora. Jak jsem se dočetl na plakátech, tak všichni kandidáti touží po dělání dobra pro nás občany. Ani na jednom jsem se nedočetl, že si kandidát hledá dobré zaměstnání, nebo politický vliv. Proto bych rád tedy slyšel něco, mně i dalším občanům vysvětlujícího, jakým způsobem můžeme heslo o pravdě a lásce naplnit my, když už je nám vyčítáno, že jsme to neudělali. Ovšem, způsob dosud volený, vyčítající nám třeba zvolení nesprávného kandidáta, nebo nabádání, od koho se máme poučit, a koho jak čerta ve středověku zavrhovat, asi příliš úspěšný nebude.
Nakonec i Hus, o jehož pravdomluvnosti, odpovědnosti a obětování se pro pravdu snad nikdo nepochybuje, neuspěl s odsuzováním tance.
Psáno pro Parlamentní listy 22. 9. 2016
Co s podzimními státními svátky
Naše republika má sedm státních svátků v roce, k připomenutí nějaké významné osoby nebo události. Rozhoduje o nich Parlament ČR zákonem, a tento den je i dnem pracovního klidu, aby byl čas připomínanou osobu nebo událost důstojně oslavit.
Už jen z toho důvodu by měl Parlament pečlivě vážit důvody pro vyhlášení nového státního svátku, stejně jak důvody pro jeho zrušení a snad by vůbec nemělo docházet ke změně důvodů, kvůli kterým státní svátek existuje. Vyvolává se tak bezděky myšlenka, že se jedná spíš o legraci, i když musím připustit, že k tomuto posouzení mají blízko i některé další zákony.
Z těch sedmi si připomínáme tři státní svátky na podzim. Je nutné upřesnit, že dva z nich již několik desetiletí. I když trochu jinak než původně. Nerozumím tomu proč. Podle jejich data začínáme 28. září, tzv. dnem české státnosti, pokračujeme 28. říjnem, tzv. dnem vzniku samostatného československého státu a končíme 17. listopadem, tzv. dnem boje za svobodu a demokracii.
Ale vezměme si raději jeden svátek po druhém. První, ten nejnovější, den české státnosti je stanoven na den údajného zavraždění knížete Václava jeho bratrem Boleslavem I, respektive jeho družinou. Nějak z tohoto spojení vyplývá, že naše státní vědomí je předurčeno zabitím stávajícího panovníka. Samozřejmě nyní už jsou jiné prostředky k jeho odstranění, než byla vražda v raném středověku. Ať už jsou to volby, mediální masáž, organizování prozření a vystoupení středoškoláků, zostuzení kandidáta nebo jeho rodiny, popřípadě zamezení voleb těm, u nichž je předpoklad volení špatného kandidáta, a v nejhorším atentát, ale vražda už se nepoužívá. Abychom nesypali popel jen na vlastní hlavu, zmíněné způsoby, jak v minulosti, tak v současnosti jsou používány ve většině států s obměnami vycházejícími z místních zvyků a možností. Nakonec kníže Václav z toho vyšel ještě dobře, stal se svatým a také patronem naší země. Je podivné, že k jeho beatifikaci a kanonizaci učinil první kroky již i Boleslav I. Proto asi ten den státnosti. Ale víme o tom, jak a proč vše proběhlo, pramálo.
Následuje den vzniku samostatného československého státu připadající na 28. říjen, kdy došlo k jeho vyhlášení v Praze Národním výborem. Potom 30. 10. 1918 Slovenská národní rada v Martině přijala deklaraci o rozchodu s Uhry a sjednocení s Čechy v novém státě Československu. Tento svátek je pikantní zejména tím, že oslavujeme stále něco, co jsme již před více než dvaceti léty zlikvidovali a místo jednoho svátku máme i druhý, připadající na 1. leden, a to den obnovy samostatného českého státu. Vymazal se pouze den znárodnění, a tak čekáme, zda bude den privatizace, nebo nám stávající počet svátků už stačí.
Posledním podzimním svátkem je den boje za svobodu a demokracii slavený 17. 11., kterým jsme nahradili mezinárodní den studentstva. Nevím, proč mezinárodní den studentstva byl u nás zrušen, když byl přijat v roce 1941 představiteli studentů 26 národů na schůzi v Londýně v „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, v kterém se uvádí, že toto prohlášení je projevem úcty popraveným a vězněným českým studentům, kteří jako první pozvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistům. Jen pro připomenutí, při událostech mezi 28. říjnem a 17. listopadem 1939 v Praze, byl zastřelen dělník Sedláček, postřelen medik Opletal, který 11. 11. zemřel a kvůli demonstraci po jeho pohřbu, je popraveno 9 představitelů studentského hnutí, asi 1200 studentů odvezeno do koncentráku, kde z nich 35 zahynulo a do konce války, respektive Protektorátu jsou zavřeny všechny české vysoké školy. Je minimálně podivné, že původní svátek, který je už přes 70 let vlastně jediným světově uznávaným významným dnem na základě českých událostí, se u nás skoro tají. Nebo snad establishment považuje jeho připomínání za nevhodné vůči potomkům našich milých krajanů, jak měl říci ministr kultury Herman na sudetoněmeckých dnech?
Psáno pro Parlamentní listy 8. 9. 2016
Ach ti kuřáci
Nevím, kolikrát již byli v Parlamentu propíráni kuřáci. Jen letos je tomu už snad desetkrát. Začínají mi připadat jako nepřítel státu číslo jedna. Přiznávám, jsem kuřák, a zároveň i vím, že to není nic dobrého. Proto jsem i rád, že nikdo z mých potomků nekouří. Závidím také těm z nás, kteří, když jsme to poprvé někdy před šedesáti léty zkoušeli, se pozvraceli a kouření zavrhli.
Tím chci vyjádřit, že o škodlivosti kouření vím. Stejně jako vím o cenách cigaret, které za posledních dvacet let zdražili více než desetkrát. Přibližně i vím, kolik má z krabičky cigaret stát. Ale mám slabou vůli, abych přestal, dokázal jsem pouze omezit počet vykouřených cigaret. Tyto skutečnosti uvádím proto, že při různých protikuřáckých kampaních mám dojem, že kuřáci jsou těmi, co tyto kampaně vedou, považováni za blbce, kteří o škodlivosti kouření absolutně nic neví.
Pokud něco opravdu nevím, tak nevím, kolik stát na kuřácích prodělává. Zatím jsem slyšel pouze a jen, že stát prokazatelně prodělává na kouření svých občanů, aniž by někdy bylo doloženo kolik. Pak, že ve světě je moderní nekouřit, a také se tam nekouří, aspoň tolik co u nás. Nikdy jsem se až tak podrobně nezabýval s tím, kolik je v kterém státě kuřáků a nekuřáků. Ale v řadě států jsem se setkal s možností volby. Zda chci kuřácký nebo nekuřácký pokoj, zda chci v restauraci sedět v kuřácké či nekuřácké části, zda ve vlaku chci to či ono kupé. Rovněž pokud zhodnotím dopad kouření v rodině, kde v předchozí generaci kouřili všichni muži, přesto, že jak v první tak i druhé světové válce byly s kouřením potíže kvůli nedostatku tabáku, tak kupodivu délka života u nich daleko více závisela na prostředí, kde žili, než na počtu vykouřených cigaret, nebo doutníků.
Mám obavy, že zákazy se příliš nevyřeší. První zákaz pamatuji někdy z počátku šedesátých let minulého století, kdy se omezilo kouření v osobních vlacích. Ve vlakové soupravě bylo možné kouřit pouze v jediném, obrovskou cedulí označeném vagonu. Jako důvod se uváděla čistota vagonů, protože kuřáci vagony znečišťují. Kouřit se přestalo a vagony byly špinavé dál. Navíc se někteří nekuřáci stali militantními a zákaz kouření rozšiřovali podle svého uvážení dál. Stal se mi případ, kdy kuřáckým vagonem byl vyřazený rychlíkový vagon 1. třídy. Polstrovaná křesla, kupé jen pro šest lidí. Usedl jsem a zapálil si. Za dvě tři minuty přistoupily dvě dámy, a vyzvaly mě, abych okamžitě dokouřil. Namítl jsem, že jsme v jediném kuřáckém vagoně a zbylých pět je nekuřáckých, tedy ať se přemístí do některého z nich. Spustily na mě spršku, že ony můžou sedět, kde chtějí, protože jsou dámy a já proti nim cucák, tak jsem cigaretu uhasil a strčil do popelníku, nechtěje se hádat s třikrát tak starými ženami. Netrvalo dlouho a přišel kouřící opilý muž, na kterém ženy zkusily, co před chvílí na mně. Nejprve se posadil, popel odklepl směrem k nim, uvedl, že je v kuřáckém vagoně, a když ženy pokračovaly, rozčílil se a začal je poučovat metodou výhrůžek a nadávek, z nichž publikovatelné jsou snad jedině, „vy dvě brécy, krávy spanilé“, další už ne. Ženy poplašeně vstaly a odešly. Připouštím, že mohlo vše proběhnout i obráceně, kdy by si usurpoval větší práva zase kuřák. Příběh uvádím jen jako příklad, že zákaz stejně nic nevyřešil.
Další zákaz se připravoval někdy v šedesátém osmém. Ten pohořel na měření znečištění, kdy bylo zjištěno, že po dobu čekání asi deseti minut na zastávce tramvaje v Praze, nadýcháte se tolika zplodin od kolem jedoucích aut, jako byste vykouřili dvacet startek. Tehdy se pak od nového zákona upustilo.
V osmdesátých letech se přijímal zákon proti alkoholismu, toxikománii a též proti kouření. Při jeho podpisu měl údajně prezident Husák říci, „ještě jsem neviděl, ani neslyšel, že by někdo vykouřil dvacítku cigaret a potom roztřískal hospodu, tak proč to spojujete.“
Mám za to, že současná úprava ohledně kouření plně vyhovuje. Odpovídá i úpravě jinde ve světě. Dává možnost si vybrat, zda půjdu do kuřácké nebo nekuřácké restaurace, které musí být od sebe stavebně oddělené.
Absolutním zákazem se pouze znepříjemní kuřákům život a znečistí ulice, protože se bude v nejlepším případě kouřit před restauracemi, jejichž návštěvnost se sníží. Také je třeba vzít úvahu, že každý prohibiční zákon se nechá obejít, a tím budou vznikat další problémy. Odvolávání se na zdraví lidu, považuji za neopodstatněné, pokud volím nejpřijatelnější výraz. Kdyby establishment měl o zdraví lidí takovou starost, jak tvrdí u tohoto zákona, musel by především řešit kvalitu potravin a jejich skladbu, vytvářet podmínky, aby pro lidi bylo výhodné cestovat hromadnou dopravou, zlepšovat zdravotnictví, a neměnit jej na především výdělečný spolek zdravotních zařízení a pojišťoven, a řešit řadu dalších otázek, týkajících se zdraví a životního prostředí.
Psáno pro Parlamentní listy 27. 8. 2016
Proč vlastně přijela
Ve čtvrtek nás navštívila kancléřka Merkelová, asi tak na pět hodin. Setkala se jednak s předsedou vlády Sobotkou a prezidentem Zemanem. Marně jsem hledal celou noc ve všech možných médiích, proč. Tedy proč tak narychlo, když tomu nebylo předchozí čtyři roky zapotřebí. Zejména, když s předsedou vlády a dalšími se setká na schůzce visegradské čtyřky. Tam si mohli vyměnit během několika minut názory, které si vyměnili v Praze. O migraci, možnosti vzniku evropské armády, zrušení protiruských sankcí a o tom, že naše vzájemné vztahy jsou na velmi dobré úrovni. Nebylo by pak ani potřeba pořádat vystoupení našich občanů proti Merkelové a pro Merkelovou v Praze. Knihy Švejka v českém a německém jazyku jí mohl poslat prezident poštou nebo po předsedovi vlády.
Nevím, jaká je výše nákladů vynaložených na cestu kancléřky, ať už je ponese SRN nebo ČR. Rozhodně se ale nejedná o několik tisícovek nebo pár desítek tisíc. Lze na to jistě odpovědět, že z hlediska státního rozpočtu, nebo celkových výdajů na úřad kancléřky nebo úřad předsedy vlády jsou zanedbatelné. Ale pokud opravdu při schůzkách došlo jen k tomu, co nám bylo oznámeno, byly tyto náklady vynaloženy zcela zbytečně. A zbytečné náklady jsou ty zcela nejdražší náklady, protože za ně nic není.
Nemám nic proti setkáním politiků. Je rozhodně lepší, když se střetávají politici, než když se střetnou armády. Nemám nic ani proti kancléřce Merkelové, je to nakonec výsostné právo Němců, koho si vyberou do čela své vlády, ale ani ji jim nezávidím. Jen marně přemýšlím, proč vlastně přijela, když se věci řešené mezi ní a našimi představiteli, daly řešit v současné době daleko snadněji a hlavně levněji telefonem, faxem, po skypu a řadou dalších technických možností. Nebo se snad řešilo něco jiného, co nelze veřejně přiznat, či byla obava z reakce toho největšího bratra, že stále naslouchá?
Nevím. Ale vezmu-li to kolem a kolem, potom chápu obavy politiků, že na řadu věcí nebude. Třeba na rozhodnutí o odchodu do důchodu v šedesáti pěti letech. Kde na to vzít? Zejména v případech, že budou konány takovéto cesty, migrace se bude řešit až na jejím konci a nikoli na počátku odstraněním jejích příčin, budou se navyšovat počty armád, ale i policie a tajných služeb, hradit náklady na ubytování, stravu a zaškolování migrantů, tedy náklady, u nichž se nedá čekat návratnost.
Paní Merkelová, najednou médii označována jako nejmocnější žena Evropy, je v pohybu. Proč až nyní? Uvědomila si snad, že udělala chybu a chce ji napravit? Mám obavy, že ne, a to nejen ona, ale i další politici spíš setrvávají na heslech o humanitě, solidaritě, multikulturním světě, nepřipouštěje si, že jsou to jen formální hesla, a pokud nedojde k jejich narovnání s ohledem na skutečnost, tak těmi formálními hesly zůstanou, a nepovedou k nápravě nedostatků EU a odstranění jejích problémů. Patrně vůbec nevnímají, že EU ustoupila od zásad, na kterých byla založena a udržována. Ani že žádný úřednický aparát a představitelé EU, nikým nevolení a nikomu odpovědní, nemohou rozhodovat o sankcích proti jednotlivým členům – státům EU, z důvodů neplnění pochybných rozhodnutí, respektive spíš okamžitých nápadů, těchto nevolených a neodpovědných představitelů a úředníků.
Možná by bylo dobré si znovu v klidu rozebrat příčiny problémů a při jejich odstraňování a řešení si po pravdě říci, co EU skutečně může, a je schopna dlouhodobě zajistit a v neposlední řadě jakým nejpřijatelnějším a nejlevnějším způsobem. Vynechat přitom hloupou frazeologii, která k ničemu nevede a rovněž vyhrožování těm, po kterých se požaduje skutečná pomoc. Pak i stanovit zásady a podmínky, za kterých bude pomoc poskytnuta, kde, komu a jakým způsobem. Vzájemné nadávky a výhrůžky by tady neměly mít žádné místo.
Vůbec na konci bych si dovolil připomenout, že je zcela kontraproduktivní a svědčící o velké neznalosti, poučování a vytýkání státům Střední Evropy a Balkánu jejich neochotu pomáhat migrantům, provádění evidence migrantů, a řady dalších opatření. Jednak se tyto státy řídí platnými předpisy o vstupu občanů nečlenských států EU na její území, a jednak mají své historické zkušenosti, které z ostatních států EU má snad již jen Španělsko. Všechny tyto státy byly několik staletí okupovány islámskými státy, popřípadě se zúčastnily boje proti této okupaci. V tom je jeden z rozdílů mezi touto částí Evropy a částí tzv. Západní, která naopak kolonizovala a okupovala zase islámské a i jiné státy.
Bohužel, možná bohudík, už tyto problémy nelze řešit jen jezděním politiků a jejich vzájemným setkáváním, a bylo by zpozdilé je řešit silou, nebo naopak uvolňováním zásad, na kterých stojí Evropa a ustupováním a přijímáním zásadám a zvykům vnášeným zvenčí, s tím chatrným a lživým odůvodňováním o právu osobnosti. Toto právo má každá osobnost za podmínky, že respektuje tato práva u jiných. Pokud ne, tak je sama ztrácí. I proto si myslím, že současná cesta paní kancléřky k nám, bylo jen vyhazování peněz.
Psáno pro Parlamentní listy 1. 8. 2016
Přestaňme se opájet dokonalostí západu
Přečetl jsem si komentář: Držme si odstup a nadhled, který napsal J. Pehe na novinkách.cz. 29. 07. 2016. Podle jeho rady jsem počkal, až vychladnu, a teprve pak jsem se odvážil k jeho komentáři a skutečnostem, na jejichž základě vznikl, vyjádřit.
Autor v tomto článku nám vlastně tvrdí, že není se čeho bát, hlavně zůstat sami sebou, neb proti nejmocnější civilizaci světa, tedy Západu, stojí relativně malá soldateska kriminálníků se středověkým myšlením, která si říká islámský stát. Západ pak má prostředky vymazat z povrchu z povrchu země nejen islámský stát, ale i třeba celý islámský civilizační okruh. Vzápětí hned uvádí, proč to Západ neudělá a varuje před nenávistí a stavění hranic mezi lidmi. Závěrem srovnává účinnost zbraní obou stran a dochází k poznatku, že skutečný důvod případného pádu Západu by spočíval v nás samých, než v islamismu.
Co k tomu říci? Komentář je možné považovat za přínosný tak jedině v nějakém semináři o nemravnosti teroristů obecně na některé ze škol. Velmi těžko s ním lze obstát při řešení skutečností nás provázejících v současné době. Už jen proto, že nic z problémů současnosti neřeší, pouze teoretizuje o mravním kodexu dvou protivníků. Asi jinak bude na případný útok reagovat, kdo bude mít v napadené skupině známé a příbuzné, kteří budou zavražděni nebo zraněni, a jinak, kdo s tím žádným způsobem nebude mít nic společného. Ten si pak může udržet odstup a nadhled. Ale s jednou připomínkou, existuje snad v Evropě někdo, kdo nemá a nebude mít s událostmi posledních let spojených s islámem nic společného.
Další nepochopitelnou věcí je řešení kriminálních činů armádou, nikoli policií, která je k tomuto účelu už nějakých dvě stě let zřizována. Také výhrůžky typu „nám stačí zmáčknout knoflík“, jsou poněkud zpozdilé, stejně jako uvádění, kdo je mocnější. K tomu lze uvést jedině výrok A. Einsteina „nevím, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale vím určitě, že ta další, pokud k ní vůbec dojde, se už povede jen klacky a kamením“. Tedy v použití zbraní hromadného ničení žádnou spásu nelze hledat, protože ve svém konečném dopadu se jejich použití obrátí proti všem. Je už řadu let jasné, že vojenská cvičení typu „atomový výbuch zleva nebo zprava“ a pak zalehnutí vojenské jednotky s patami nasměrovanými ke směru výbuchu, jak jsme na vojně cvičili před nějakými padesáti lety, jsou pro srandu už i králíkům a platné, jak mrtvému zimník.
Mnohem horší dopady však mají počátek ve hře na demokracii a humanitu, kdy je skutečná demokracie a humanita nahrazována kvazi demokracií a kvazi humanitou. Neznáme důvod kancléřky Merkelové pro zvaní imigrantů, ale oni jej neznají ani Němci. Neznáme důvody pana Junckera pro stanovení kvót množství imigrantů, které mají přijmout jednotlivé státy EU a pak je živit. Neznáme ani důvody, ale ani kompetence pro jeho výhrůžky, že státům neplnícím stanovené kvóty, bude zastaven příspěvek od EU. Ani jednoho z nich jsme nevolili, z jakého důvodu tedy o nás nyní rozhodují? Neznáme důvod rozhodnutí pro brexit, ale pochybuji, že je v hlouposti britských uklízeček, které tak díky svému počtu o jeho přijetí rozhodly, jak měl údajně prohlásit pan Halík. Neznáme důvod puče v Turecku, ani proč bychom měli pomáhat panu Erdoganovi v jeho boji za poněkud zvláštní demokracii. Neznáme ani důvody pro vypuknutí tzv. arabského jara, z kterého nakonec vznikla hrozba pro Evropu. Neznáme ani důvod rozdělení Evropy zeměpisně jednotné od Atlantiku po Ural na Západ a Rusko, pomineme-li štěky médií, které téměř každý den něco nebo někoho osočí v Rusku, které podle nich proto trestáme vyhlášenými sankcemi tak, že už neví kudy kam. Nemám tento dojem, a podle dalších zpráv, jsou tyto sankce k ničemu a nejsou ani dodržovány.
Nechápu Evropu, tím myslím Evropu tvořivých a pracovitých lidí, že si toto vše a mnoho dalších věcí nechá líbit. Že se obáváme tolik ocejchování za rasisty, xenofoby, lidi bez špetky solidárního cítění, že raději mlčíme a snášíme veškeré výmysly a lži nám stále hlasitěji předestírané druhořadými politiky a různými věrozvěsty, živícími se jen křikem, kterým se snaží ohlušit naše vnímání skutečnosti.
Že je na zemi řada kultur a národů, ví každé malé dítě. Že při návštěvě cizího bytu, ale i obce nebo státu musím respektovat zvyklosti a způsob života hostitelů, nebo k nim na návštěvu nejet, ví každé slušně vychované malé dítě. Že k tomu, abych se stal někde platným občanem, musím znát tamější jazyk a mít pracovní dovednosti a návyky tam potřebné, ví každé inteligentní malé dítě. Stejně tak i malé děti vědí, že všude dobře, ale doma nejlépe, a tak je asi lepší dovézt někam potřebné jídlo a další věci, než převážet lidi. Stejně jako je lepší naučit člověka chytat ryby, než mu je občas dát.
Možná by bylo dobré si trochu osvěžit historii. Propad kolika století rozvoje Evropy způsobil pád Římské říše, když chtěla své problémy řešit dovozem vojáků a otroků místo řemeslníků. Co by asi nastalo, kdyby se spojeneckým vojskům hlavně Střední Evropy nepodařilo porazit Osmany u Vídně v roce 1683. Lze pokračovat Napoleonem a Hitlerem atd.
Mám za to, že EU, respektive její političtí představitelé, nevědí, co v této situaci mají dělat. Nechci odsuzovat křesťanství, ani islám, korán nebo pravoslavné, hinduisty, budhisty a vůbec nikoho, kdo žije jinak než my. Způsob života je prostě dědictvím minulosti a tradic, co se vytváří, ale také mění během několika generací.
Ale považuji za přinejmenším zpozdilé zavádět cizorodé prvky ať u nás tak jinde rozhodnutím nějakého politika, nebo úřadu. Nelze pak než zírat v němém údivu, jak je pečlivě váženo navýšení důchodů, nemocenské, minimální mzdy a kolikrát se tyto otázky přetřásají v parlamentu a médiích, a jak snadno se vydávají peníze na různé pomoci.
Psáno pro Parlamentní listy 6. 7. 2016
Dokázali bychom odpovědět?
6. července, jako jiná léta, připomínáme výročí upálení Mistra Jana Husa. Jako jiná léta, se naše připomínka omezí na bohoslužbu v Betlémské kapli, několik projevů a také několik minutových vzpomínek jeho odkazu. O něco více tomu bylo vloni, při šestisetletém výročí jeho odsouzení a úmrtí. Byl natočen ne příliš zdařilý třídílný film, proběhla řada přednášek, ale stále se nevědělo a ani neví, jaký postoj k němu zaujmout. I přes ustanovení papežské komise, která se měla jeho dílem zabývat, a omluvu papeže za jeho upálení. Bohužel další krok k jeho rehabilitaci učiněn nebyl.
V našich dějinách se od jeho smrti střídají období jeho nekritického obdivu s jeho rovněž nekritickým zavrhováním, i když toto zavrhování se převážně týká husitské revoluce. Je až s podivem, že řada těch, kteří Husa a hlavně Žižku odsuzují, se odvolává na dílo profesora Pekaře, i když on sám píše ve své knize „O smyslu českých dějin“ k této otázce, „étos husitství přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby zdvíhá české dějiny spojené se jménem Jana Husa do takových výšin, že posvátné úctě před nimi se neubrání ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu“ a dále, „mluvčí katolické církve, se neseznámili s díly učeného Dr Sedláka a prof. Kybala, a píší pak nepravdy, i když pouhým nahlédnutím do monografie prof. Sedláka se mohli přesvědčit, že všechno bylo jinak“. Uvádí, že zejména práce prof. Kybala, který má znalost i středověké teologie, dokud nebude vyvrácena, stačí sama, aby se o bludech Husa mluvilo s reservou. Revize Husova procesu, kterou Kybal provádí, vyzněla dosud ve prospěch Husa.
A tak se mi zdá, že stále přetrvává názor katolického kněze a historika Václava Hájka z Libočan, který ve své kronice z roku 1541 píše, že Hus byl knězem dobrého života a ctnostného obcování, pouze se neměl starat o učení bludníka Wyclifa.
Společnost se dělí stále na ty, kteří by s radostí šli štípat dřevo na jeho hranici. A naopak ty, kteří ho považují za světce, zakladatele protestantismu a málem i ateismu. Početná je ale i skupina hledající stále, jak to vlastně bylo. Kde je tedy pravda?
V hledání přínosu, nebo naopak pochybení, Mistra Jana Husa většinou docházelo k tomu nedostatku, že se posuzoval pohledem doby toho, kdo se o něj zajímal. Někdy, ještě hůře, se Husův život a přínos přizpůsoboval potřebě té které doby. Byl tak výraznou osobností, že málokdo z autorů díla o něm, odolal hledání v Husových spisech a vyjádřeních něčeho, co by potvrzovalo názor nebo ideologii, jejíž byl zastáncem autor sám. Stejně i naopak jsme četli nebo slyšeli, že už M. Jan Hus byl proti tomu nebo jinému, a také co vše pokazil nebo kam kázáním lidi zavedl.
Je potřeba zmínit minimálně tyto věci. V tehdejší společnosti vznikalo napětí, které působilo na každého. Lidé ale nebyli schopni překročit své vědomí a znalosti, ostatně jako v žádném věku, a opírali se při nalézání cesty k řešení o evangelia v bibli, pro ně Písmu svatém, které bylo pro tehdejší společnost absolutně a bezvýhradně nezpochybnitelné. Tím dochází ke kacířským a dalším hnutím. Nakonec i sama římskokatolická církev spolu s římským králem, pozdějším císařem Zikmundem se snaží nalézt východisko svoláním koncilu do Kostnice.
Je třeba i zmínit, že České království, tehdy správně pod názvem Země Koruny České, patřilo v Evropě k větším a významnějším státům. Připomeňme si, že mimo Čech a Moravy patřily tehdy ke Koruně ještě celé Slezsko, Kladsko, Horní a Dolní Lužice, Horní Falc a Braniborsko, vedle dalších menších lén a lenních měst. Tedy rozlohou bylo království asi dvojnásobně veliké proti dnešní republice. Vyjma vysoké šlechty, patricijské části měšťanů a prelátů církve měli ostatní obyvatelé potíže se zajištěním svého živobytí. To se týkalo nejen venkovské a městské chudiny, ale i nižší šlechty – zemanů, vladyků, prostých kněží, řemeslníků, ale i třeba univerzitních mistrů, kteří měli příjem prakticky jen z poplatků studentů, proto měli zájem stát se knězem a kazatelem, u nichž byl příjem lepší.
Stejně i Hus přiznává, že v mládí si přál dobré bydlo, stát se knězem a kazatelem. To se mu splnilo prakticky, až po jeho ustanovení kazatelem a rektorem (správcem) Betlémské kaple. Uvádí se, že po svém materiálním zajištění se plně věnoval kázání a psaní teoretických prací a práci k zjednodušení českého jazyka. Z jeho dochovaných kázání čiší národní uvědomění, bezúhonnost, tvrdě odsuzuje neřesti jako smilstvo, lichvu a čáry, nepoctivost, krčmy a tanec. Brojí proti nedostatkům duchovenstva, přesvědčen, že hříchy kněze poškozují, ukazuje, jak by měli kněží postupovat. Je pověřován arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka k synodálním kázáním o nápravě kněží. Hus na synodě 1405 hovoří o lásce k bohu a odpadlictví od něj a víry, kterými jsou i ti, co smilní, ohlupují lidi zázraky, přijímají úplatky, kupují si úřady, mají krčmy, obchodují, chtějí poplatky za úkony svátostí. V roce 1407 pak říká, že kněží mají být vůdci lidu a proto musí následovat Krista, nesmí být prostopášní, ne pyšní ale spravedliví, nesmí chtít zisk z odpustků, poplatků, mnohoobročnictví.
prof. Sedlák, který o Husovi píše, jak sám uvádí, z postoje katolické církve, končí své dílo, že Hus nebyl dostatečně trpělivý, ale bojovný a chtěl nápravu církve rychle. Přiznává mu zásluhy o český jazyk a i o literaturu a snahu o nápravu církve. Dílo Husa má za katolické, vyjma remanence, dále Husova názoru, že kněz hříchy nemůže odpustit, pouze bůh, a kněz odpuštění jen vyhlašuje, a toho, že hříšný kněz nemůže udělit svátost. Pak mu ještě vytýká, že jeho nauka o církvi a její správě je bludná, popírá totiž božský původ jejího primátu a odmítá učitelskou autoritu církve. Prof. Kybal dospěl k tomu, že se prof. Sedlák mýlí a jak. Názorovou shodu s prof. Kybalem vyhlašuje i prof. Pekař. Nyní jen, že obžaloby z remanence Husa zprostil již samotný kostnický koncil.
1404 přitvrzuje arcib. Zbyněk proti kněžím, porušujícím církevní řád, a pod trestem vězení a klatby zakazuje kněžím souložnice, svatokupectví, lichvu, cizoložnictví, vymáhání darů u zpovědí a pohřbů. Shodoval se s Husem a 1. 12. 1404 ho pověřuje řečí při vzpomínce na smrt Karla IV (14. 5. 1316 -29. 11. 1378), kdy se Hus poprvé zmíní o reformě církve a příští rok je pověřen Hus šetřením zázraku ve Wilsnacku v Bavorsku, který označí za podvod a arcibiskup zakáže poutě do Wilsnacku. Na synodě 1405 Hus představuje své pojetí církve, jako společenství, které se dělí na 3 části, církev vítěznou v nebi, spící nebo trpící v očistci, a pozemskou bojující, která má 3 složky, nejnižší pracující lid, druhou ochrannou šlechta a nejvyšší kněží, ale jen ti, co naplňují boží zákon.
1407 se stává Hus královským děkanem a zpovědníkem, také asi i královny Žofie. Je snad, ne-li přítelem, tak pomocníkem pražského arcibiskupa, kterým je i pověřován vedením církevních synod pro nápravu nedostatků církve a duchovních.
Ke zlomu dochází v roce 1408, jak uvádí takřka shodně všichni historici. V té době papežské schizma přetrvává a kardinálové římští i avignonští si uvědomují, jaké je to nebezpečí pro církev a společně svolávají koncil v Pise na rok 1409.
1408 začíná mít Hus spory s představenými, kteří mu vytýkají viklefství. Rozchází se s Pálčem a Stanislavem ze Znojma. Přidávají se k němu mladí, Jakoubek, Mikuláš, Jesenic a Jeroným. Na nátlak papeže Řehoře XII svolal král s arcibiskupem na 20. 5. 1408 schůzi českého národa při univerzitě, aby odsoudil články Viklefa (účast 60 mistrů, 150 bakalářů a cca 1000 studentů). Účastníci se odsouzení Viklefa vyhnuli a články se učily dál. Králi to stačilo, arcibiskup se tím musil spokojit také, ale obnovil nařízení o potrestání kacířů.
V červenci Hus píše arcibiskupovi, „čím to je, že krvesmilní a všelijak hřešící duchovní si beztrestně a bez nápravy svobodně vykračují se vzpurnými šíjemi jako nezkrotní býci a plemenní hřebci, avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu a s láskou plní povinnosti vaší správy, nehoní se za lakotou, nýbrž zadarmo, pro Boha se věnují evangelizaci, jsou žalářováni jak kacíři a strádají ve vyhnanství“.
Arcibiskup nařizuje všem vydání knih Viklefa, proti čemu se studenti odvolali k papeži. Hus tehdy knihy vydal, ale obviňuje arcibiskupa z bludu. Údajně povolává na pomoc ulici svým projevem v Betlémské kapli. Pak arcibiskup zakazuje mluvit k lidu hanlivě o prelátech, kněžích a církvi, na základě stížnosti na Husa kvůli kázání v Betlémě. Následuje další stížnost, že vymáhání poplatků označuje jako svatokupectví. (Sám Sedlák tu uvádí, že podle církevních zákonů nebyl na poplatky nárok, ale šlo o zvyk.). Hus píše spis, kde uvádí, že král má právo nutit kněze k plnění zákona božího, že arcibiskup interdiktem chrání kněze falešné, kněží se dají napravit odnětím majetku, má pochyby o očistci a další.
Pražský arcibiskup je na straně Řehoře XII a vyhlašuje v Praze interdikt. Král nařizuje, aby se toho nedbalo a arcibiskup s jemu věrnými knězi a poklady sv. Václava utekl na Roudnici. V září se pak král s arcibiskupem smířili. Na Husa pak podává žalobu kněz Protiva kvůli jeho kritice kněží v Betlémě. Hus přichází pak s tím, že král a knížata jsou povinni napravovat kněze, a v roce 1410 se rozchází s některými dogmaty církve úplně.
Kybal k tomu uvádí, že Husův názor, že Písmo je nejen pramen zjevení a objekt víry, ale i svrchovaný a neomylný soudce všech věroučných sporů je perfektně ortodoxní (odpovídající tradiční víře), opírá se o sv. Augustina, sv. Řehoře a sv. Tomáše podle středověké věrouky. Tedy jeho žádost, aby spisy Viklefa byly přezkoumány podle Písma, byla teologicky oprávněná, protože papežské buly nebyly definicí dogmatu ani nálezem k učení církve, ale prostým úředním aktem. Hus byl tedy odsouzen a také exkomunikován tři roky před rozsudkem papeže ve věci. Hus mohl být odsouzen arcibiskupem v Praze, ale ne kvůli Viklefovi, tedy toto odsouzení bylo konfúzní (zmatečné) a paušální, protože v Anglii odsoudili jen 24 článků Viklefa, ale v Praze všechny paušálně, aniž by je zkoumali, a pokrytecké, neboť arcibiskupovi a konzistoři šlo jen o umlčení Husa. Husovi šlo o svobodné kázání a správné souzení bludů Viklefa, a byl oprávněn na arcibiskupovi požadovat, aby ten rozhodl.
Roku 1409 byl zvolen třetí papež Alexandr V, ale Řehoř i Benedikt odmítli abdikovat, tak byli papeži tři. Když Alexandr zemřel, byl dalším papeže zvolen Jan XXIII. Schizma vyřešil teprve až Kostnický koncil, sesazením Jana XXIII, abdikací Řehoře XII a zvolením Martina V.
1409 až 1410 je Hus rektorem univerzity, podílí se na vydání Dekretu Kutnohorského králem Václavem IV.
15. 3. 1411 byl Hus exkomunikován kard. Colonnou (šlo o procesní rozsudek, kvůli tomu, že se nedostavil ke kurii, nebylo rozhodnuto o kacířství) a pražský arcibiskup jej ihned nechal vyhlásit v Praze, co odmítli Křišťán z Prachatic a němečtí rytíři. Král reagoval 28. 4. 1411 vyhlášením konfiskace důchodů všech duchovních, kteří poslechli arcibiskupa a neposlechli jeho, když král interdikt provádět zakázal. Jakoubek ze Stříbra pak zveřejnil dekret o vyvlastnění církevních statků.
Arcibiskup se snažil získat české pány. Osobně navštívil Jindřicha z Rožmberka, dal mu odpustky a výjimku ze zákazu kázání v soukromí a ještě další, ale byl odmítnut. Na zemském soudu konfiskace krále schválili a 5. 6. 1411 usnesením zamezili do budoucna přenášet zemské záležitosti k duchovnímu soudu.
Arcibiskupovi a jeho úředníkům vůbec nedošlo, co se děje a po poradě vyhlásil 18/19. 6. 1411 interdikt nad Prahou a okolím do 2mil (cca 22 km). Král pohrozil každému, kdo poslechne, ztrátou obročí. Opati benediktinů se proti interdiktu odvolali, řada kněží jej ignorovala. Kde ne, byli dosazeni kněží loajální králi. Hus při kázání vyhlásil, že král má povinnost poddané (i kněze) nutit k dobru, a proto zastavil důchody, aby kněží konali bohoslužby. Páleč tehdy ještě stál za Husem. Arcibiskup se poddal a přijal řešení navržené saským kurfiřtem a sedmihradským vévodou, aby obě strany přistoupily na rozhodčí výrok rady krále. Podle ní měl arcibiskup listem papeži dát zprávu, že v Čechách je vše v pořádku, jeho spory s Husem a univerzitou vyřešil král a odvolat všechny klatby a papeže požádat o totéž. Všechny strany měly stáhnout svá odvolání k papeži. Po splnění vrátí král konfiskáty a obnoví církvi práva a svobody z doby Karla IV. Arcibiskup zrušil interdikt a přes Litomyšl jel požádat Zikmunda o záštitu, ale 28. 9. 1411 v Prešpurku zemřel. Novým arcibiskupem zvolila kapitula králova lékaře Albíka z Uničova, který rychle dokončil povinnosti uložené královskou radou.
29. 2. 1412 je poslední zápis jména Jana Husa, když na univerzitě promoval Jana z Krumlova na mistra artistické fakulty. Pravděpodobně v té době také začínal se pokoušet o doktorát na teologii.
Hus se odvolává znovu k novému papeži, nedbá klatby. Podle toho, kdo případ posuzoval, bylo i rozhodováno. Pak byla věc předána kard. Zabarellovi, který omluvu Husa, že se nedostavil, uznal a připravoval jeho osvobození, ale byl odvolán a jmenován Brankas, který vše ponechal po staru, ale nechal proces spát.
V květnu 1412 přivezl papežský legát Albíkovi bulu o odpustcích pro ty, kdo se účastní nebo přispějí na válku proti neapolskému králi. Král Václav za provizi prodej odpustků povolil. Univerzita byla původně proti, ale pak souhlasila s králem. Hus prodej odsoudil a 17. 6. 1412 veřejně napadl v Karolinu papeže za odpustkovou bulu a vyhlášení války neapolskému králi. Z této doby pochází výrok o příteli Pálčovi a pravdě. Král předvolal všechny před svou radu. Páleč shrnul výtky proti Husovi a přiřadil Husa k valdenským. Hus prohlásil, že svůj traktát vydá a bude za ním stát až do smrti ohněm, za podmínky, že se teologové podrobí stejnému trestu, neprokáží-li obvinění proti němu. Husovy názory odpovídaly tehdejší teologii, pouze odsuzoval nekalé záměry odpustků. Rada nechtěla hnát spor do krajnosti a ukončila jej.
10. 7. 1412 proběhla další rozšířená královská rada, kam teologická fakulta (děkanem Š. Páleč) předložila bludné články Wyclifa, Husa a Jakoubka se žádostí, aby je arcibiskup se souhlasem krále, kapituly a univerzity dal vyhlásit včetně sankcí za jejich následování. Rada je vyhlásila z moci královské, ale články požadující zákaz činnosti nejmenovaných kazatelů vyškrtla. Stejný den se obměnila i staroměstská rada, na více Němců a protivníků Husa. Také v tento den (neděle) vypukly v Praze odpustkové bouře a 3 mladíci byli zatčeni, po slibu propuštění, byli popraveni a pohřbeni v BK. Situace se zklidnila. Hus, Jakoubek a Jeroným se stáhli.
16. 7. 1412 svolali staroměstští konšelé na králův příkaz na radnici shromáždění univerzity a duchovenstva.
Hus hájil články o svobodě kázání, odnětí statků kněžím, že desátky jsou jen almužny, a nikdo, kdo je ve hříchu, nemůže být pánem, prelátem, biskupem a knězem.
Papež Jan XXIII na něj vyhlásil klatbu (kardinál Petr), podle které ho měli věřící chytit a upálit nebo předat arcibiskupovi nebo biskupovi v Litomyšli. Dochází k útoku na Betlém, který vede farář Chotek, ale útok je odražen. Hus se 18. 10. 1412 odvolává ke Kristu, o čem Jesenic neví, ten by mu patrně poradil se odvolat ke koncilu. 18. 12. 1412 Jesenic ve svém vystoupení na univerzitě zdůvodnil, s podporou dekretů církevního práva, že klatba bez napomenutí neplatí a styk s exkomunikovaným tedy není smrtelným hříchem. Uvedl i příznivé posouzení odvolání kardinálem Zabarellou. Rovněž připomenul samostatné soudnictví univerzity, soud rektora podle privilegia papeže Bonifáce IX. Rovněž připomíná nectného udavače a věci neznalého notáře, podplaceného sviněmi z Čech, který kardinálovi dal špatné podklady. Podpora některých zemských pánů, postoj krále, osmělily Husa k návratu do Prahy a vystoupení v Betlému. Odpůrci chtějí znovu interdikt a Hus na radu přátel a asi i přání krále dál nekáže, je v ústraní, kde sepisuje knížky o svatokupectví, a vyzývá k návratu ke křesťanským ideálům.
Hus se obrací na zemský soud s prosbou o svobodu slova a zamezení klateb. Ten předal list králi, aby učinil potřebná opatření. Král požádal Husa o odjezd z Prahy a nařídil synodu, která byla nakonec 6. 2. v Praze.
Hus je na venkově pod ochranou české šlechty, patrně na Kozím Hrádku bratrů Jana a Ctibora, v Sezimově Ústí paní Anny z Mochova a Krakovci pana Lefla z Lažan, možná i Bechyni, kde byl purkrabí Ctibor z Černčic. Všude káže, zpracovává svá poslední díla a píše listy přátelům i nepřátelům. Mistru Janu z Rejnštejna poprvé vyhlásil, že se postaví proti svým nepřátelům a pomocníkům Antikrista i za cenu smrti na hranici, uvádí zde, že lepší je dobře zemřít, než špatně žít.
V té době energicky zasáhl nový řím. král Zikmund a donutil papeže Jana XXIII. k svolání všeobecného koncilu do Kostnice, též pověří na jaře 1414 pány z Dubé a Chlumu jednat s Husem o jeho účasti, že mu vydá ochranný glejt. Když ho k účasti přemlouval i král Václav IV, Hus dospěl k názoru, že se svým učením, upřímností a pravou vírou může seznámit všechny. Požadoval ale záruku, že bude mít veřejné slyšení a protivníci nesmí lživě vypovídat. Císař to po jednání s Leflem z Lažan slíbil.
V Kostnice je 28. 11. 1414 zatčen, dán do vězení. 6. 6. 1415 a následující dny jsou mu poskytnuta 3 slyšení před koncilem, je i vyslýchán a 18. 6. je mu pak předložen seznam článků k odvolání. 20. 6. 1415 jsou jeho spisy odsouzeny ke spálení. Nakonec také i on je koncilem předán světské moci k vykonání ortelu. Údajně z hlasujících přítomných účastníků koncilu bylo 45 pro smrt, 11 jen pro církevní trest a 33 odmítlo jakýkoli trest. K provedení rozsudku pak došlo 6. 7. 1415, kdy byl upálen a jeho popel nasypán do Rýna.
Zbývá jen doplnit několik událostí, vyvolané jeho smrtí. Nejprve snad protestní list české a moravské šlechty, ke kterému připojilo své pečetě 452 šlechticů v čele s nejvyšším purkrabím v Čechách a zemským hejtmanem na Moravě. Všichni, kteří pečetě připojili, byli předvoláni před koncil, co samozřejmě neuposlechli. Později pak na králi vymůžou rozhodnutí, že žádný obyvatel království nesmí být souzen cizozemským soudem. V Čechách nastávají bouře, které přejdou nakonec v husitskou revoluci. Proti Čechám je vyhlášeno 6 křížových výprav, které jsou společnými silami husitů odraženy a potřeny. A nakonec dochází k jednání s církví a přijmutí oběma stranami kompaktát. V té době píše Petr Chelčický O trojím lidu a Síť víry pravé, kde se snaží nalézt jiný způsob řízení společnosti a vztahu mezi člověkem a bohem. Čechy se tak prakticky staly jedinou zemí na světě, kde až do 17 století byla svoboda náboženského vyznání pro každého, i pro poddaného.
Hus s největší pravděpodobností, rovnající se téměř jistotě, nic z toho nezamýšlel, ani nepředpokládal, že jeho učení směřuje k událostem, které nastaly. Snažil se napravit církev, a to církev katolickou, za jejíž součást se vždy považoval. Napravit tak, aby sloužila lidem, nikoli jim vládla.
Kdo a jaký byl tedy Hus, co chtěl? Proč asi se nezdařilo na něj zapomenout během těch šesti století, i když pokusy v tomto směru samozřejmě byly.
Začněme několika vyjádřeními o něm, které nebyly uvedeny výše v textu.
Kybal (český historik a diplomat) Husova pravda byla jasná. Lidská volba, třebas byla provedena řádně a zákonitě, nedostačuje k řádnému převzetí a výkonu úřadu. K tomu je nezbytná mravní kvalifikace zvoleného. Proto takto zvolený nevstupuje do úřadu skrze Krista, ale jinudy. Tedy mravní kvalifikace uchazeče stojí nad volbou i úřadem. Páleč dokazoval, že i špatný člověk řádnou volbou vstupuje v důstojenství. Hus uvádí, že příčinou všeho zla je bohatství. Dokud je církev neměla, oplývala ctnostmi a nyní hříchy.
U Husa nad všechny krále a kněze však stojí babka, která zachovává všechna přikázání ne z úřední povinnosti, nýbrž svatostí života.
Kybal uvádí, že Hus nekritizoval pouze veřejně v duchu módy doby, protože jeho povaha mu nedovolila k chybám mlčet. Šlo o víc. Hus usiloval pojetím náboženství a důslednou renesancí principu biblického křesťanství a tím o radikální nápravu soudobé společnosti. Proto od roku 1408 na něj přichází první žaloby. Chtěl probuditi nebo zostřiti kritický duch lidu proti vládnoucí kastě a stejně provést roztřídění kněží. Proklamuje svobodu kázání. Jeho boj se stává politickým. Hus jej ale chce stále vést uvnitř církve, Jakoubek už proti církvi. Hus hlásá, že v nápravě lze spoléhat pouze na lid, protože král a šlechta jsou s církví spřaženi.
Hus přes všechnu opatrnost, smířlivost a poddajnost při prvních výsleších, nechtěl nikdy ustoupit od poznané pravdy, v tom byl neoblomný. Hus nepojímá náboženství dogmaticky, ale eticky. Náboženství mu není naukou obsahující dogmata o Bohu, ale spíš principem duchovního života určující člověku, jak má žít. Říká, že pravdu lze poznávati nejen zjevením, ale i rozumem a tělesnými smysly. Finále Husova mučednictví bylo v dokonalé shodě s dosavadním zápasem, znělo tvrdým protestem proti znásilnění, hřmělo hrdým vyznáním pravdy a neviny a současně se chvělo nejoddanějším se odevzdáním Kristu a spočinutím v něm.
T. G. M. (český sociolog a politik) „Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti. Husův boj o vyšší mravnost a zbožnost, zpečetěný obětí života, byl bojem proti mravní dekadenci církve, kněžství a papežství. Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný.“
Rubcov, Smirin (ruští historici) Husovy myšlenky, že není potřeba poslouchat „nespravedlivé vrchnosti“ vyděsily krále a velké feudály. Odmítal vše, co nebylo potvrzeno Písmem svatým, a uznával právo každého věřícího řídit se ve věcech víry vlastním výkladem Písma“.
Spěváček (český historik) Hus se stal snad proti své vůli rozhodující postavou nejen českého, ale i evropského církevně politického dramatu. S jeho úlohou a osudem byly spjaty další osudy jak představitelů lucemburské dynastie, tak i rozhodujících osobností kostnického koncilu. Přední kardinálové d Ailly a Zabarella, ač sami odpůrci papežského absolutismu a kritici církevních zlořádů, učení mužové stojící na prahu hereze, neodolali pokušení a neváhali se vetřít do přízně koncilu. Rozhodli s jasným vědomím vzít na sebe odium justiční vraždy pravověrného Husa a získat tak popularitu, jež by je vynesla na výsluní moci. Ani Zikmund se jako předseda koncilního jednání nezpronevěřil touze využít svého postavení a přiblížit si vidinu císařské koruny obětováním Husa.
De Vooght ( belgický teolog, historik, opat) shrnuje: „Hus byl horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí.
Lortz (německý teolog, historik) o upálení Husa a vhození jeho popele do Rýna řekl, „že se tak stalo navzdory císařskému glejtu, lze ospravedlnit z hlediska formálního práva. Přesto zůstane tento čin politováníhodným, trapným, dokonce hrozným a ostudným. Není nejmenších pochybností o náboženské horlivosti a osobní hluboké víře tohoto mravného muže.“
Pekař (český historik), vyjma už výše uvedeného dále uvádí, že revize Husova procesu byla nepřímo provedena koncilem v Basileji, který uctivě jednal s husity jako s pány oponenty, a Husa by určitě už neodsoudil. S těmi, proti kterým vydali papeži tolik klateb, proti kterým posílalo všechno křesťanstvo další a další vojska, tu nyní seděli svorně vedle sebe, aby nakonec vyhlásili příkaz všem křesťanům, že Češi a Moravané pod obojí nesmí být pro minulé věci haněni, nesmí být jim škozeno a jako s bratry svaté matky církve je bratrsky milovali a s nimi nakládali.
Šmahel (český historik) Když Hus získal dobré bydlo, dnes bychom řekli existenční zajištění, v Betlémské kapli, nespokojil se tím a bral své kněžství jako závažné poslání. Nepochybně měl v osobnosti něco navíc, co upoutávalo jeho vrstevníky, ale i posluchače v kapli. Jeho charisma by mu ale nebylo nic platné, kdyby neměl co říci. Někdy dlouho váhal nad každým krokem. Vždy se však vzchopil a mužně vzal odpovědnost na sebe. Na hranici skončit nemusel, odvolat však odmítl a dal nadčasový příklad těm, co se dostali do rozporu s totalitní mocí. Svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru ční Hus dále nad dějinami. Průběh Husova procesu nelze posuzovat právnicky, ale historicky.
Pokud řekneme, že Husův proces byl po právní stránce v pořádku, pak zároveň obhajujeme všechny nechvalně známé procesy v dějinách.
Z uvedeného vyplývá, že Hus chce rozum dát na roveň víře a také chce právo pro lidi i neprivilegované posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a nápravy.
Byl jedním z mála lidí, na jejichž poctivosti a čestnosti se shodovala většina lidí, a to ještě i po šesti stech letech od jeho upálení. Obvykle byl obviněn jen z kacířství a poukazování, že přivedl český národ až k husitskému hnutí, které podle svých nepřátel bylo nejen kacířské, ale i barbarské. Když se podíváme poněkud pozorněji na průběh jeho života a jeho odsouzení jako kacíře, pozorujeme, že vše provází neobvyklé skutečnosti, srovnáme-li je s jednáním u jiných, stejně postižených kacířů. Hus měl možnost kázat skoro 11 let v Betlémské kapli, kam se vešlo asi 3000 posluchačů, tedy takřka 10 % současných obyvatel Prahy, která tehdy patřila k největším městům Evropy. Podle dobových zpráv bývala na jeho kázání Betlémská kaple vždy takřka plná. Lze předpokládat, že se tak jeho myšlenky a názory velmi rychle šířily přes posluchače, nejen do Prahy, ale do celých Čech. Obdobně i jeho studenti tyto myšlenky a názory přenášeli minimálně mezi své rodiny a známé. Patrně i on sám po vypovězení z Prahy káže na venkově.
Husem, jeho učením a dopady jeho myšlenek se vlastně zabývaly tři koncily. Kostnický (1414 – 1418), jež ho odsoudil, Basilejsko-ferrarsko-florentský (1431 – 1445), který s husity došel k dohodě, vtělené do kompaktát, a II. Vatikánský (1962 – 1965), který hledal způsob nalézt východisko z trvajících problémů, a také co s Husem. Na Kostnickém koncilu mu byla poskytnuta tři slyšení, vlastně jako jedinému, co byl obžalován z kacířství. Bylo mu navrhováno i několik formulací odvolání, aby si některé vybral. Byly připraveny dva rozsudky, když odvolá a pokud neodvolá. Jeho upálení bylo patrně nejslavnostnější autodafé v historii. Probíhalo za účasti nejvyšších hodnostářů církve a též říše. V Basileji došlo k věci dosud neznámé, církev jedná s kacíři o možnosti dohody a bere za základ jejich programové prohlášení, tj. čtyři artikuly pražské. I když se jí podařilo dosáhnout jejich změny, brána její výlučnosti byla už navždy prolomena. II. Vatikánský koncil už má Husa spíše za reformátora. Jan Pavel II se pak roku 1999 za jeho smrt omlouvá a Husa řadí mezi reformátory církve, ale nerehabilituje ho, ani jeho učení, i třeba jen zčásti.
Jaký Hus tedy vlastně byl, co chtěl a proč byl odsouzen? Na to se stále hledá odpověď, zatím bohužel podle zaměření hledajícího stále odlišná od jiných.
Také toto vzpomenutí není ani náznakem prací o Husovi a jeho díle, ale spíš jeho připomenutím z pohledu laika, který si u něj a jeho doby klade otázku, proč.
Během současného výročí, byla vyslovena řada důvodů, proč vlastně byl upálen. Mohli bychom si je uvádět jeden po druhém, ale proč. Nebyly snad popřeny již dávno před námi lidmi povolanějšími. Ať je to koncil v Basileji, který jedná s husity a přijímá spolu s římským králem a husity na druhé straně kompaktáta o dalším soužití mezi katolickou církví a husity. Nebo pak omluva papeže Jana Pavla II v roce 1999 za usmrcení Husa a prohlášení, že Hus patří mezi reformátory.
Je třeba nyní otevřeně říci, nikoli že byl ve špatnou dobu na špatném místě, ani ne, že za jeho smrt mohou katolíci, a tak ať se s tím vypořádají, jak umí. Je sice pravdou, že papež Jan XXIII potřeboval koncilu předhodit někoho místo sebe, a díky urputnosti Husových nepřátel z Čech, nebyl než Hus nikdo vhodnější. Stejně tak římský král Zikmund, když papež utekl, potřeboval koncil něčím zaměstnat a Hus byl na místě, k okamžité dispozici. Obdobně d Aily a Zabarella potřebovali dát ostatním prelátům dát najevo, že v církvi musí být kázeň, a jak je potřeba nakládat s jejími narušiteli. Také je nezbytné připomenout, že přes všechny nabídky Husovi, se koncil pokusil nakonec místo slíbeného slyšení Husa, ho jen předvolat a rovnou ho odsoudit. Také by se mu to povedlo, nebýt zásahu Zikmunda po intervenci českých pánů. Asi nikdo z nich nedokázal předpokládat, k čemu vše nakonec povede. Koncil byl patrně překvapený už postojem české šlechty, která neustále protestovala, ale ještě nepochopil, o co jde. Odsoudil Jana z Chlumu a předvolal všechny, kteří pečetili protestní dopis do Kostnice, aby se z toho odpovídali. Když předvolání bylo absolutně ignorováno, věřili preláti v účinek křížových výprav. Po jejich rozdrcení, začínají představitelé světské i duchovní moci, teprve přemýšlet o jiném řešení.
Ani Hus, aspoň si myslím, to takto nedomýšlel. Ovšem otevřel k tomu dveře. Patrně si vůbec neuvědomil, co se skrývá za jeho požadavky svobody kázání, svobodného posuzování lidmi, zda klér a světští páni jsou oprávněni lidu vládnout. Tedy, zda nehřeší a mají oprávnění morální. Také zda místo výkonu činnosti, ke které jsou určeni, se nestarají více o své zbohatnutí a požadují platby, které jim nenáleží. Zda se řídí zákony Krista, a to i obecný lid. Prolíná tato otázka nejen jeho dílem, ale i v jeho kázáních a také dopisy, které si vyměňuje s příslušníky všech tehdejších stavů. Považuje bohatství církve, ale nakonec i jiných, pokud s ním není nakládáno ve prospěch lidí, za špatný stav a žádá změnu.
Vzhledem k době, kdy žije, řeší své požadavky na vztahy mezi lidmi poukazováním na život Krista, na evangelia. Zdůrazňuji, že chce napravit vztahy mezi lidmi. A to jak mezi nimi jako jednotlivci, tak i jako skupinami, které on stále uznává tři, církev, šlechtu a poddané. Prosí je o to i ve svém posledním listě „Všem věrným Čechům“.
Závěrem snad jediné. I když je Mistr Jan Hus šest set let mrtev, zůstává jeho nesmiřitelnost s nepoctivostí, útlakem, lží a důsledné prosazování toho, co považuje za správné, včetně oběti vlastního života, stále vzorem i po takové době.
On neříkal, měli byste, nebo měli bychom udělat, on udělal sám, co bylo třeba. Co bychom mu asi dokázali odpovědět, kdyby se nás mohl zeptat, co jste vy učinili pro dobré lidí? Co vaši politici?
Psáno pro Parlamentní listy 25. 6. 2016
Zůstane EU, nebo ne?
V Británii proběhlo referendum s překvapivým výsledkem. Většina Britů řekla EU ne. Přes všechna prohlášení politiků, analytiků, ekonomů, politologů a bůhví koho ještě, jak je dobré, že EU máme, že nic lepšího nelze vymyslet. Bylo nám tvrzeno, že proti setrvávání v EU jsou jenom pravicoví nebo levicoví extremisté, nacionalisté a hlupáci, kteří nevidí nebo nechtějí vidět její přínos pro jednotlivé členské státy a občany. Lidé znalí, nejvyšší představitelé jak politiky, tak ekonomiky jsou ve své většině pro její další existenci, protože bez ní již nebude Evropa Evropou, respektive bude bezvýznamnou částí světa. Je tomu skutečně tak?
Zkusme se na EU podívat zdola, pohledem prostého občana, který nemá zájem kandidovat na europoslance, ani být zaměstnán v orgánech EU, ani není žádným způsobem zainteresován na její existenci. Dokonce ani nevidí přednost v prohlašování, že je Evropan, nad přiznáním, že je Čech, Slovák, Němec, Polák, Chorvat, Francouz, Belgičan, či občan některého z dalších států, které jsou členy EU. Pozoruje pouze, co se kolem něj děje, jak vše probíhá, hlavně však, co jemu a jeho nejbližším toto členství přináší, a naopak, co mu bere. V neposlední řadě pak, jakým způsobem může všechno to dění v EU ovlivnit on sám, popřípadě spolu s lidmi jemu blízkými, ať příbuzenstvím, jazykem nebo názorem. Zda jsou plněna a jak, prohlášení o rovnosti členů, příležitostí, životní úrovně a dalších věcí?
Lze říci, že v dokumentech a předpisech týkajících se EU je vše vyřešeno, stačí jen nalézt příslušný článek nebo §. Má to jednu vadu na kráse, ale dost podstatnou. Absolutní většina nás, běžných občanů, není nejen ochotna, ale ani schopna vzít několik set stránek těchto dokumentů a předpisů, přečíst si je, respektive prostudovat a pamatovat si pak, co se čeho týká. Tedy neví, co je v nich a má pouze zprostředkované informace. Obvyklá poznámka lidí znalých, ale to je váš problém, ne náš, že to neznáte, pouze vypovídá o hlouposti toho, kdo ji učinil. Má přibližně stejnou intelektuální hodnotu, jakou by měla poznámka třeba hasiče po příjezdu k požáru ve znění, „ale to hoří váš dům, ne náš, tak proč nám voláte“. Navíc si zde dovolím pochybovat, že uvedené dokumenty a předpisy znají lidé, kteří jsou placeni, aby je znali. Viz rozporná prohlášení politiků a dalších v médiích po oznámení výsledků referenda v Británii.
Británie o svém vystoupení z EU rozhodla nepatrnou většinou, rozdílem cca 4 % voličů ve prospěch vystoupení. Tedy, přihlédneme-li k vždy nerozhodnutým, překážkám bránícím se dostavit, kvalitě oslovení voličů v posledních dnech přede dnem referenda, jsou názory lidí prakticky vyrovnané, zda EU ano nebo ne.
Důvody pro vystoupení byly nejen jí, ale řadou dalších, uváděny již několik let. Jedním z nich byl nerovnost členů, tedy, jak se říká u nás, někteří si jsou rovnější, nebo my kluci, co spolu mluvíme. Přes krásné projevy politických elit před referendem a hned po referendu o tom, jak je nezbytné se ihned vrhnout do díla a odstranit všechny překážky a nedostatky, vyskytující se v EU a zaručit tak spokojenost členských zemí a jejich občanů, se pokračuje zcela stejně dál. Nevím, jestli je to setrvačnost nebo neodstranitelná hloupost předáků EU. Německo v reakci na brexit svolává zakládající členy Evropské unie. Ministři zahraničí Německa, Francie, Nizozemska, Itálie, Belgie a Lucemburska se sejdou v sobotu v Berlíně, aby projednali další směřování sedmadvacítky bez Velké Británie. Proč nepozvali ostatní? V reakci na to již Maďarsko připravuje setkání Visegrádské čtyřky. Co udělá zbývajících 17 zemí, vyjma účasti na summitu svolaném na středu Tuskem? Řada dalších politiků volá ve svých zemích také po uskutečnění referenda, co proběhlo v Británii.
EU by fungovat mohla, pokud se v ní zavede řád
Závěrem si tedy položme otázku EU ano nebo ne? Odpověď je poměrně prostá. Tuto EU, která existuje, je nejvyšší čas zrušit. Obhajovat její existenci přáními v ní kladenými, jež se nezdařila naplnit, je nesmysl. Stejně není důvodem pro její pokračování počet úředníků, v ní zaměstnaných. Ani její rozhodování o pitomostech, jako je rozhodování o názvu olomouckých syrečků nebo choceňském pomazánkovém máslu apod. Ani poskytování dotací. A už vůbec ne ukládání kvót běženců s vyhrožováním odebrání dotací, v případě odmítnutí nebo nenaplnění kvót.
EU bude mít smysl jedině, vrátí-li se k dělání politiky pro lidi a odstraňování překážek mezi nimi. Pokud ji někteří politici chtějí mít jako pokračování Svaté říše římské, a sami sebe vidí jako její nejvyšší představitele, zrušme ji okamžitě, než se začneme mezi sebou zase prát. Též bychom si měli být vědomi, že Evropa nemůže řešit problémy jiných v Evropě, ale jedině tam, kde vznikly. Nemůže je řešit ani krásnými slovy, almužnou, zvýhodňováním některých skupin lidí a nepostihováním trestných činů.
EU by fungovat mohla, mohla by být přínosem pro občany Evropy, ale jedině, pokud se v ní zavede řád, stejná práva a povinnosti pro všechny státy a jejich občany s přihlédnutím k rozdílům velikosti, počtu obyvatel a ekonomické úrovni. Musí být jednoznačně odděleny kompetence unie a jednotlivých států a určeny podmínky, za kterých má stát právo veta. Je třeba vycházet z toho, že EU je dobrovolným sdružením nebo společenstvím států k zvýšení úrovně jejich občanů a zjednodušení jejich života, nikoli organizací pro zlepšení úrovně svých politiků a úředníků.
Psáno pro Parlamentní listy 16. 6. 2016
Tětiva natažená k prasknutí
Poslední dny jsou plné překvapení. Produktivní část společnosti, ať jsou to podnikatelé, živnostníci, svobodná povolání nebo zaměstnanci, tedy lidé, kteří společnost svým umem a prací živí, nestačí zírat.
Je těžko pochopitelné, na co vše jsou jimi získané prostředky nejen jednotlivými státy, ale i třeba EU ale i veřejně prospěšnými a jinými organizacemi přednostně užívány, a za jakých podmínek.
Nedávno předseda Evropské komise Juncker, ale i další se pohoršili nad odmítáním kvót pro přijímání migrantů a státům, které tak učinili, hrozí sankcemi. Ministr financí SRN došel k názoru, že nepřijetím migrantů hrozí evropským národům degenerace. EU a hlavně SRN se neustále dohadují s Tureckem tu o onom a jindy o tom. Evropský soudní dvůr konstatoval, že evropské státy nesmí zatknout nebo zadržet ilegální migranty, smí je pouze vyhostit, moudře ani náznakem nevyjevil, jak to bude možné, pokud oni neuposlechnou.
O víkendu zavraždil v Orlandu na Floridě Omar Mateen 49 lidí a několik desítek zranil, dokud ho policie nezastřelila. Ti lidé mu nic neudělali, ale jejich počínání se mu nelíbilo, byli homosexuály a tak vzal řešení do svých rukou. Snad byl zaměstnancem nějaké bezpečnostní agentury a toužil se dostat k policii. Jeho čin lze srovnat jedině s činem Breivika v Norsku, ten už je snad ve vězení spokojen, když se vyhovělo jeho stížnosti ohledně špatného vybavení jeho cely, kde po zavraždění 77 lidí si má odsedět 21 let. Mateen riskoval více, protože Florida je jedním ze států USA, kde nezrušili trest smrti, i když je ukládán výjimečně a vykonáván velmi sporadicky.
Aby nebylo dobrým skutkům konec, tak OSN odstranila koalici vedenou Saúdskou Arábií ze seznamu skupin, jež brutálně porušují práva dětí ve válečných konfliktech. Mohou tedy dál bombardovat školy a nemocnice v Jemenu. Zatím při jejich náletech bylo podle zprávy OSN zabito 510 jemenských dětí a dalších 667 jich bylo zraněno. Zpravodajové OSN prověřili 49 případů bombardování jemenských škol a nemocnic. Celkem 142 mrtvých a 247 raněných dětí mají na svědomí šíitští povstalci v Jemenu, kteří na seznamu zůstali, tedy přibližně třetinu počtu postižených, které má na svědomí koalice. Patrně pro zařazení do seznamu je rozhodující, kdo od koho kupuje zbraně a za kolik.
A tak mi, nejen evropská společnost, ale i řada jejích představitelů a států, začíná připomínat špatně léčeného narkomana, a to jak ve vertikální, tak i horizontální poloze. Namlouváme si, nebo jsou nám spíše namlouvány zásady, které už dávno neplatí, leda jen ve velmi omezené míře formálně, a pro jiné skutečnosti, za jiných podmínek. Rozhodující elita světa si myslí, že ví, jak řešit nadcházející problémy, ať už se týkají čehokoli. Podvědomě si namlouvá, že to je ta jediná pravá a správná cesta, protože vychází z evropských hodnot a také tradic, jim předcházejících. Nějak opomíjí, že tyto hodnoty byly sice hlásány z kazatelen, také z univerzit a později i parlamentů, ale s jejich naplněním, to zase nebylo až tak dobré, jak se dnes některé hlásné trouby snaží tvrdit. Stačí si přečíst nejznámější souhrn pravidel žití, desatero a porovnat se skutečností. Zjištěné rozpory se buď vůbec nepřiznají, nebo omluví jako drobné pihy na kráse, případně svedou na někoho, komu se potom zúží dokonale jeho prostor pro možnost vysvětlení a obrany. Když se nepodaří ani jedno, okamžitě se změní hlásaná pravidla, někdy až skoro na pravý opak. Neopomene se ale nikdy něco vytknout těm, kteří se snažili nalézt odpovídající řešení, nebo zachovat fungující, aby byl viník nalezen.
Pro toto vytýkání, se vytvořila řada termínů, používaných k označování těch, kteří si dovolí navrhnout jiná řešení nebo uvést nebezpečí plynoucí z elitou přijatých opatření. Použití toho či onoho termínu se neprokazuje. Potvrzení jeho souladu se skutečností vychází z úřadu nebo jména, či národnosti a funkce toho, kdo jej vyslovil. Naopak důkazy se požadují od toho, kdo byl takto nařčen a opováží se říkat, že tomu tak není. Tak trochu to připomíná inkviziční proces, ale bez odpovědnosti inkvizitora. Člověk se potom ptá, proč tomu tak je a marně čeká na odpověď.
Evropská, a nejen evropská, elita ztratila naprosto zpětnou vazbu, a tak si ani nemůže sama připustit, že by dělala něco špatně. Myslí si, že několika slovními projevy, ovládáním médií a jejich neustálým působením na občany, je seřadí do šiku, ve kterém je potřebuje mít. Doufá, že slova jako populista, nacionalista, rasista a sta jim podobných jsou natolik odporná, že stačí jimi někoho označit, a člověk s tímto cejchem je pak už před ostatními lidmi vyřízen. Zapomněla, že nadužíváním těchto slov a licoměrností jejich používání, dávno ztratily svůj význam. Copak si mohu myslet, když např. Kurdové bojující za uznání svébytnosti jsou v Turecku označováni za teroristy, v Iránu byli jen separatisty, ale v Iráku za Husajna byli bojovníky za svobodu, stejně jak nyní v boji proti ISIS. Podobně je to se základnami velmocí ve světě, kdy základny těch, jejichž svitu tvoříme, jsou nezbytné k ochraně míru, ale těch druhých zasluhují jen a pouze odsouzení.
Z řady dalších, nám vnucovaných pohledů na svět, je snad nejužívanější, že demokracie je nejlepší, a proto také jediný způsob vládnutí, kdekoli na světě. Ale co je ta demokracie, zatím nikdo přesně a bez pochyb nevymezil. Maximálně se uvede, že slovo vychází ze dvou řeckých slov, démos – lid a kratos – vládnout, tedy vláda lidu. A tak, co dál?
Neustále se odvoláváme na zachovávání teorie Johna Locka o dvou navzájem oddělených mocích panovníka, výkonné a zákonodárné, kterou doplnil Montesquieu o moc soudní. Nezáleží jen na stáří této teorie, cca 300 let, a tedy rozdílných podmínkách. Ani snad na tom, že byla tvořena pro monarchii. Ba ani na tom, že se tu tvrdí něco, s čím vůbec její zakladatelé nepřišli. Locke uvádí, že máme vládu legitimní nebo nelegitimní. „Legitimní je podle něj taková, která, jak je jen možné, ochraňuje práva na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a která pronásleduje a trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních, a hledí na veřejné dobro, i kdyby se činy směrem k tomuto cíli dostaly do střetu s právy jednotlivců.“ Naplňujeme snad jeho slova tím, že ochrana práv jednotlivce stojí vždy nad ochranou práva státu? Jak je to potom s právy těch, kteří dodržují řád a zákony a vytváří prostředky k tomu, aby stát mohl vůbec existovat a fungovat?
Stát má sloužit občanovi, ne naopak. Občan smí dělat vše, co mu zákony výslovně nezakazují a stát může činit pouze to, co mu zákony výslovně povolují. Nastávají tu ale dva rozpory, jak posun v čase, tak v míře ochrany jednotlivých občanů. Také, práva, kterých občanů má stát chránit. Kupodivu tu nastává dilema, zda práva občana řádného, plnícího povinnosti na něj společností kladené, nebo občana žijícího na úkor ostatních. Proč, nevím. Mohu pouze spekulovat o příčině a cíli takových opatření, jako je positivní diskriminace, neřešení příčin migrace, lépe snad stěhování národů, v místě jejich vzniku, ale až následně vymáháním na lidech poskytování podpory, či spíše almužen. Nebránit mafiím v obohacování se na lidském neštěstí. Dávat podporu nejen neschopným, ale i schopným všeho a pranýřovat poskytování podpory nemocným, starým a postiženým. Dostáváme se pomalu na skluzavku, na jejímž konci zjistí většina občanů, že chovat se řádně a poctivě se nevyplatí. V lepším případě to povede k revoluci lidí tvořících produktivní část společnosti proti lumpenproletariátu a také bohatým, podobně jak tomu bylo při Velké francouzské revoluci. V horším případě k rezignaci, možná až na úroveň nihilismu a rozpadu společnosti a jejímu uvržení do chudoby.
Bylo by asi dobré vzpomenout nejen vzorů a nauk, které nám dávaly starší společnosti, ať antika, či středověk, ale i varování, když porušily rovnováhu povinností a práv, vzniklé problémy pak neřešily a snažily se je zastřít.
Psáno pro Parlamentní listy 28. 4. 2016
Skončeme s předstíráním
Letošní jaro je jaksi pošmourné, a člověk místo užívání si přírody, čte noviny, poslouchá rozhlas, kouká na televizi. Potom se rozčiluje, proč tak marní čas, když se nic nového, nebo podnětného stejně nedozvěděl. Tak nějak se nám ta televize, ale i rozhlas a noviny, časem srovnaly, abychom neměli obtíže, pokud hledáme potvrzení nějakého názoru. Za to si je přece platíme, buď přímo, třeba ty noviny, nebo koncesionářskými poplatky jako televizi a rozhlas, či snášením reklam, u soukromých televizí a rozhlasových stanic.
Ale, vedle těchto, dnes již klasických médií, si můžeme obstarat informace na internetu, popřípadě zeptáním se někoho, kdo tam byl, ale i též vycestováním nás samotných na exponované místo, a srovnávat toto naše poznání s tím, které nám je předkládáno. Nabývám stále více dojmu, že o možnosti získání informací mimo média, zapomněli informovat profesionální redaktory a publicisty, nebo je jim zcela lhostejná, až ukradená. Potom se nestačíme divit, co všechno je nám předkládáno, abychom tomu uvěřili a chovali se, jak někdo potřebuje.
Skutečnost, že někdo něco haní a jiný chválí, je normální. Za věc horší však považuji způsob vedení této diskuze a užívání některých argumentů. Hlavně pak, že diskuze přestává už být prostředkem k výměně názorů, ale stále více je jejím cílem označení nepřítele a nalezení nepřítele, co stojí v pozadí a kterému je ten či onen názor prý na prospěch. Z partnera při diskuzi se stal protivník a všechny prostředky jsou dobré, k jeho potření. Nevím proč, ale vybavila se mi nějak automaticky tvrzení, spíše postuláty, pronášené po převratu v roce 1989, a také jak byly a jsou během času naplňovány.
Starší čtyřiceti let si jistě vzpomenou na ústřední hesla, uváděná tehdy při každé příležitosti. Uvádím jen některá z nich, „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, „nejsme jako oni“, „díky EU a NATO jsme ušetřeni válek“, „západ (myšleno politicky) nám pomůže“, také jak budeme mít právní stát, a řada dalších, která vyvolávala domněnku, že vše půjde samo, lidé k sobě budou ohleduplní a slušní, protože je tomu tak údajně v těch státech, které nás nyní berou mezi sebe, jako rovnoprávného partnera, pravidlem.
Poznaná skutečnost byla ale hodně odlišná. Prakticky od devadesátých let je část naší armády nasazována takřka stále někde ve světě. Pokud to byla polní nemocnice nebo protichemická jednotka, dalo se s tím smířit. Ovšem tomu tak už dávno není. Místo toho jsme se dozvěděli, že existuje humanitární bombardování, na co nepřišel ani Jaroslav Hašek ve Švejkovi, nebo J. Heller v Hlavě XXII. Bombardování směřovalo proti Srbům při rozpadu Jugoslávie. Nakonec byli i odsouzeni jako váleční zločinci Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu z bývalé Jugoslávie, patrně jen náhodou, prakticky jen Srbové. Humanitárním bombardováním se soud nesměl zabývat, protože jej provádělo NATO, ale ani se nesměl zabývat obchodováním lidskými orgány zajatých Srbů, prováděném Kosovo albánskou mafií a UCK.
Později byla válka kvůli ukrytým zbraním hromadného ničení, které by se hledaly dodnes, kdyby po válce nedošlo k přiznání, že došlo k drobnému omylu tajných služeb USA, tyto zbraně v Iráku nebyly a ani Sadám Hussain nerozpouštěl lidi ve vaně s kyselinou.
Další etapa válčení začala po událostech 11. září od roku 2002 a přešla po deseti letech v tzv. arabské jaro po roce 2010, a to v muslimských zemích. Marná byla varování lidí znalých tamějších poměrů, že k žádné demokratizaci těchto zemí nedojde. Naopak, zamýšlená demokratizace vyústila v útěk lidí z těchto zemí do EU.
Je nám tvrzeno, že tito lidé utíkají před válkou, co je jistě pádný důvod pro každého. Bohužel je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek, na které nikdo nedává odpověď. Místo odpovědi začne se tázajícím vyčítat všechno možné. Tu rasismus, jindy xenofobie, pak zase nedostatek lidské solidarity, soucitu. Jsou i vizionáři, kteří v tomto pohybu vidí obohacení naší kultury, počátek moderní doby, záchranu Evropy před vymíráním. Nám v postkomunistických zemích je pak vyčítáno, že západní Evropa, včetně dalších západních států, měla pro nás vždy dveře otevřené a přijímala emigranty kdykoli.
Bohužel, ať vezmeme kterékoli z těchto tvrzení vysokých úředníků EU a médií, zcela se míjí se skutečností. Není to tak dávno, co skončila pracovní omezení pro občany nových zemí EU ve dřívějších zemích EU. Byla i doba, kdy imigrační úředníci třeba Velké Británie u nás na nádražích a letištích zamezovali nástupu našich občanů Romů do dopravních prostředků, jen na základě barvy jejich pleti. A stále i nyní, pokud letím do USA a hradím si cestu tam i zpět včetně pobytu tam, jsem zkoumán imigračním úředníkem, zda tomu tak opravdu je. Nic proti tomu, každý stát má jistě právo chránit své území a své občany. Ale nechápu proč jedni ano a druzí ne, a proč je našemu státu, ale i jiným, vyčítáno, že chce po utečencích doklady a další věci, když je údajně paní Merkelová pozvala. Zatím mi nikdo nevysvětlil nejen, na základě čeho dostali tito lidé od ní a dalších představitelů EU ono pozvání a další sliby, a o co vlastně jde. Někdo mi tvrdil, že se jedná hlavně o zabezpečení členů a zaměstnanců humanitárních organizací, a doporučoval mi seznámit se s jejich rozpočty. Také se mluví o investičním záměru některých peněžních ústavů, či velmi výnosném nezákonném podnikání s pašováním lidí.
Pokud je mi známo, v žádné z kompetencí není uvedeno právo představitelů EU a jejích členských států, že si na účet jiných lidí mohou pozvat, koho chtějí a kam chtějí. Zatím pořád platí, že pokud si někdo chce někoho pozvat, tak jedině k sobě a za své. Vymlouvání se na právo asylu a ženevské konvence je trapné. Ty řeší jiné případy, za jiných okolností. Připomínat naše emigranty, je rovněž podsouvání něčeho jiného. Ti ve své většině šli do cílové země pracovat, uměli nebo se rychle naučili jazyk a věděli, že musí respektovat tamější zvyky a zákony. A, co se týká našich utečenců za války, ve své většině utíkali bojovat proti nás okupujícímu Německu, protože nám určití politici V. Británie a Francie v Mnichově bojovat jako státu znemožnili. Ale je nutné i říci, že ne všichni Britové nebo konzervativci, či Francouzi. Byli i tací, co byli proti Mnichovu, třeba konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas. Navíc jsme pak V. Británii ještě v osmdesátých letech spláceli, co našim vojákům v britských jednotkách pro boj vydali, a to od tkaniček do bot včetně nábojů, zbraní, jídla za zcela všechno. Přiznávám, že nevím, zda také Německo nám zaplatilo za výzbroj, kterou tu pro sebe Mnichovem a pak protektorátem získalo.
Nevím a neznám důvod, proč od zvolení M. Zemana naším prezidentem, je on takřka neustále vystaven takovým nechutným útokům, až dehonestaci. Mohl bych jedině spekulovat, a to by nebylo dobré. Dokážu pochopit, že část občanů ho nevolila a nemá ho ráda. Ale o tom jsou volby a demokracie, že někdo vyhraje, a i když ho mám plné zuby, musím respektovat aspoň jeho úřad. A nejen ten. Jsem z generace, která byla vychovávána i k respektování vlasti, ale i třeba Hradčan, Národního divadla, ale také i dalším výsledkům práce našich lidí, ať už vznikly z jejich řemeslné zručnosti nebo nápaditosti v kterémkoli oboru lidské činnosti. Proto nepovažuji věšení trenýrek místo prezidentské standarty za vrchol projevu demokracie, ale spíš za pubertální úlet.
Díky věku jsem prožil funkční období celkem devíti prezidentů, a to nepočítám státního prezidenta Háchu, kdy jsem teprve začal vnímat svět. Odpovědně prohlašuji, že národ nesjednotil, ani jeden z nich, a ti rozumnější se o to ani nesnažili. To prostě nejde, ani u nás, ani jinde ve světě, a dovolím si i varovat před státy, které by to chtěly zavést, příliš to připomíná heslo, „Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer". Proč je tedy sjednocování národa po prezidentu Zemanovi požadováno, vůbec nechápu.
Stejně tak vytýkání mu, že pozval prezidenta Číny, nevytkl mu porušování lidských práv a okupaci Tibetu, a řady dalších věcí od lidí, kteří v životě v Číně, ani Tibetu nebyli, a mají zprostředkované informace, považuji minimálně za zpozdilé. Pomazání čínských vlajek, je už něco zcela mimo. Mám za to, že nejen v kulturních státech, ale i domácnostech, když si někoho pozvu, snáším potom samozřejmě určitá omezení a neříkám návštěvě např., že kulhá nebo šilhá. Chovám se nějak, jak se chovali třeba ve Velké Británii nebo USA, když tam tento prezident také byl. Marně jsem při těchto návštěvách hledal vlajku Tibetu na Bílém domě nebo na Buckinghamském paláci a někoho z našich spravedlivých, který by se tam o to snažil. Ba ani v našich zprávách jsem neslyšel vytýkání tohoto nedostatku představitelům uvedených států. Zároveň i předpokládám, že stejně ohleduplně se bude chovat návštěva, aspoň tím, že bude dodržovat pravidla platící u jeho hostitele.
Nakonec i u nás v Letohradě byla kdysi na návštěvě ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová. Také jsem musel odjet autem z parkoviště na náměstí a snášet další věci, které byly podmínkou, aby se uskutečnila její návštěva. Nešel jsem kvůli tomu ani pomazat vlajku USA, ani se jí zeptat proč USA bombardovaly např. bývalou Jugoslávii atd.
Nechápu ani vyjádření nějakého pedagoga, jak je možné, že naši policisté bránili Číňany před Čechy, že jsou povinni vždy chránit naše občany. Proboha, policisté jsou povinni snad chránit řád a pořádek stanovený zákony, a to před každým porušením, ať je to naším občanem nebo cizím.
Za vyjádření, pocházející z obdobného soudku, považuji panem premiérem B. Sobotkou pronášenou obhajobu rozhodnutí ČSSD, že nesplní povinnost uloženou jí pravomocným rozsudkem řádně a včas. Už jen i proto, že vystudoval práva, a dává občanům vzor, jak se vyrovnávat s nám nehodícími se rozsudky.
Podobné „právní“ vyjádření pronesl pan poslanec M. Benda, který označil za zločin přidání se ministra Babiš k návrhu KSČM, aby církve platily daň, při poskytování finančních náhrad u tzv. církevních restitucí. Pan poslanec Benda je doktorem práv, i když byly v médiích vzneseny pochybnosti o způsobu, kterým toho dosáhl. Proto by měl vědět, co je to zločin a také, jak se nazývá jednání, když někdo požaduje a stát mu vyhoví, čtyřicet čtyři koruny náhrady za metr čtvereční půdy, jejíž cena obvyklá v té době nebyla ani deset korun za metr.
Nepochopil jsem ani důvody označování Čechů za xenofoby a rasisty, kteří i přes několikaleté členství v EU a NATO si vůbec nevzali vzor ze západních zemí, myšleno politicky, jak se mají chovat a počínat v souvislosti s běženci z muslimských zemí, a stále nejsou schopni dospět k demokracii. Nechápu ani výtky ke vzdělávání, nařizované změny, které zatím vedou ke zhoršování úrovně znalostí žáků a studentů, a to jak těch bez handicapu, tak i s nějakým handicapem.
Rád bych slyšel vysvětlení, proč nám roste počet úředníků, soudců a dalších zaměstnanců mimo podnikatelskou, produktivní sféru. V čem spočívá přínos tohoto nárůstu?
Proč je u nás pro každého ochrana před poskytováním osobních údajů státu, ale takřka žádná před jejich vymáháním od soukromého nebo veřejného sektoru?
Kdysi se říkávalo, svět se mění nenápadně. Bohužel se toto měnění náramně zrychlilo, a ne vždy k lepšímu. Změnilo se také v nerespektování názoru jiného, ani v nerespektování toho významu slov, který jednotlivá slova mají. A tak předstíráme, že je u nás demokracie, pokud náš názor považují i ostatní za jediný správný, ale jen a pouze do první připomínky k němu. Solidaritou označujeme poskytování almužen. Některé státy kritizujeme za všechno, už i jen za jejich existenci a jiné ne, i když provádí obdobné věci, třeba popravy, zásahy do soukromí, ve stejné, či ještě větší míře. Nechápu ani způsob častování se mezi poslanci. Mnohokrát jde o výrazy, které by mezi lidmi mimo parlament byly žalovatelné.
Snad každý chápe potřebu pomáhat dětem, nemocným, starým a slabým, ale málokdo potřebu zastírané pomoci formou různých výhod flákačům, zlodějům, podvodníkům a dalším, je zcela jedno zda jde o lumpenproletariát nebo bohaté lumpy. Nenalhávejme si, že jedině dobrým slovem a poskytováním výhod u nich dosáhneme obratu. K tomu nedošlo ani v evangeliích. Nezaměňujme hodnocení podle přínosu člověka za hodnocení podle jeho slovního projevu, nebo síly hlasu. Nazývejme věci pravými jmény a vytvořme v společnosti vědomí, že jedině poctivostí se lze domoci úspěchu. V tomto duchu upravme i právní řád, aby každý měl s ním zkušenost, že pouze poctivé jednání požívá ochrany zákona, a jedině ono se člověku vyplatí. Pak teprve budeme moci prohlásit, že jsme právním státem. Zatím tomu tak není, přes všechno předstírání kolem.
Psáno pro Parlamentní listy 14. 3. 2016
Co s námi, voliči?
Článek jednoho politologa o prezidentovi, také jak jinak, sdělení, kolik některé strany vynaloží na volební kampaň, mi připomnělo, že zanedlouho budeme mít zase volby.
Krajské a třetina i senátní, už na podzim. Co nevidět se objeví i kandidáti, nabízející nám, ne snad modré z nebe, ale řadu věcí, které pro nás udělají, v případě zvolení. V Praze budou rozdávat ranní koblihy cestujícím, kteří nestihli posnídat, aby poznali sami už před volbami, jaké dobré je čeká, zvolí-li ty pravé, ty co jsou uvedeni na, ke koblize, přiloženém letáku.
Strany, míněny politické, oznámí výši nákladů, které se připravují na volby vynaložit a po volbách příspěvky obdržené od státu a sponzorů. Škarohlídy napadne, zda by ty peníze nešly vynaložit na potřebnější a rozumnější věci, ale pak si uvědomí, že každá sranda něco stojí, a mávnou nad tím ve většině raději rukou. Stejně televize propere na obrazovkách strany a jedince jí nepříjemné a zmíní občasné vzbouření na vsi, které někde proběhne. Potom budeme všichni čekat na další volby, jak je nám čas přinese.
I když jsme nyní slyšeli z úst takřka nejpovolanějších, že stát se nedá řídit jako firma, budou se nám kandidáti ve své většině nabízet prostřednictvím reklamy.
Přibližně polovina pod heslem, „podívejte se, co jsme dokázali“, a druhá polovina s heslem, „koukněte, co pokazili“. Samozřejmě, jako každá jiná reklama, budou mít i tyto svá pokračování. První skupina, „ve vlastním zájmu, nechte nás pokračovat“, druhá pak, „ve vlastním zájmu, nechte nás napravovat“. Potom se ještě dozvíme, jak kdo to myslí, a proč nemáme věřit těm na druhé straně. Udivuje mě, že banky dokážou na tak pochybný projekt půjčit peníze.
Dokonce jsou prezentace toho, čeho se nám od koho dostane, pokud zvolíme toho či onoho, i když nemají příliš konkrétní obsah. Jak zajímavá je vědomost skoro všech o nezbytnosti zlepšit zdravotnictví, sociální zaopatření, národní hospodářství, vzdělání, snížit kriminalitu a korupci, pokud o tom mluví před volbami. Po volbách, pokud se s tím vůbec něco dělá, hledá se nejprve průnik programů koaličních partnerů, aby se mohla uzavřít koaliční dohoda. Po jejím uzavření se sestaví vláda, obsadí jednotlivá ministerstva, doplní nebo vymění na nich personál.
Zdá se, že je hotovo. Bohužel není, nastává údobí vysvětlování a poučování voliče, v čem pochybil. Nutno přiznat, že opozice to má snazší. Stačí jí jen poukázat na skutečnost, že volič vybral ty nepravé. S tím pak vydrží celé volební období. Pokud je pilnější, přidá občas podivení, co vládní koalice udělala a varování před následky. Na to stačí vystoupení několika jednotlivců v médiích. Aby volič nemusel přemýšlet, kdo a za koho k němu vlastně mluví, jsou rétory takřka stále ti samí.
Časem přemýšlíte, odkud všude na vás juknou, a zda vlastně nejsou i oni zaměstnanci televize, nebo jí neplatí větší příspěvek, než my, ostatní koncesionáři.
Vládnoucí koalice je na tom o něco hůře. Ví dobře, že voliči ve své naivitě od ní stále očekávají naplnění programu, s kterým jednotliví členové koalice do voleb šli, a oni je kvůli tomu volili. Naštěstí pro ni, lze opět voliči vyčíst, jak nerozumně rozhodl o tom, že koalici musely uzavřít dvě, tři a více stran, které pak nezbytně hledaly kompromis mezi sebou, a tím i kompromis mezi volebním programem stran a programem vlády. Též mohou případně i poukázat na nějaký předpis EU, který jejich dobrému úmyslu brání.
Nyní je teprve skutečně hotovo, protože se ustanovila řada orgánů, které jsou podle práva zapotřebí, a nastává doba zkoušek. Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že se bude jednat o zkoušku vládní koalice, jak dostojí svému programu a opozice, jakým způsobem naplní svá prohlášení o konstruktivním přístupu. Zkoušky jsou směrovány na voliče, co je ochoten si nechat ještě líbit, co snese.
Tak se jedná většinou o zvýšení platů zaměstnanců v tom či onom odvětví, jehož konání dle slibů kandidátů stran vyžadovalo zlepšení, na základě odhodlanosti a síly odborů v něm. Připadá mi pak, že zdravotnictví, školství, justice atd., atd. je tu kvůli poskytování platů lékařům, sestrám, učitelům, soudcům a samozřejmě také jejich pomocnému personálu. Podobně, ne-li mnohem více je tomu s úřady státní a také částečně i obecní správy. Kupodivu se k nim stále více přimykají i některé občanská sdružení, respektive nyní spolky. Člověk se pak nestačí divit, kdo všechno je mu ochoten vysvětlovat, koho má volit a koho ani náhodou.
Nezastupitelné místo tu mají veřejnoprávní média, tedy česká televize, český rozhlas a ČTK. Vzhledem k tomu, že na ně každý měsíc přispíváme, věnují se nám opravdu důsledně. Nejen před volbami, ale po celou dobu. Připomeňme si jejich úsilí před volbou prezidenta, a když jsme to tak zpackali, tak i po ní. Není snad dne, kdy by nám nepřipomněli, v čem jsme tehdy chybovali, co námi zvolený prezident provedl a jak rozděluje společnost. Zároveň nás uvědomí, kdo všechno ho nemá rád a ani nás kvůli řadě věcí. Co na tom, že časem se ukáže, že to nebylo zase až tolik zlé anebo, že v určitých věcech měl pravdu on a karatelé museli korigovat nakonec své názory. Našel se i politolog, navrhující funkci prezidenta vůbec zrušit. Bohužel neuvedl, zda již před jeho volbou, anebo až po volbě špatného kandidáta. Také se objevily návrhy změnit počty poslanců, případně omezit počet voličů, jen na některé skupiny občanů, když už při vytváření koalice byly problémy a zdálo se, že snad k obsazení funkcí vůbec nedojde. Pro jistotu se i dělá zkouška voleb na středních školách, aby školáci po jejich důkladné přípravě, ukázali svým předkům, koho by volit měli, a koho ne.
Naštěstí nyní budeme volit jen krajská zastupitelstva a třetina i senátora. A tak se my voliči snad dokážeme se svým úkolem vyrovnat podle představ establishmentu, a též i těch středoškoláků.
Psáno pro Parlamentní listy 8. 3. 2016
Hrozí pauperizace střední společenské třídě a tím i společnosti?
V sobotu nám v televizi sdělili, co se už nějakou dobu proslýchá. Banky si prý budou z vkladů úroky brát, nikoli už vyplácet vkladatelům.
Přítomná ekonomka nám hned vysvětlila, že je nutné si počínat jinak při nakládání s volnými penězi, a uvedla i několik příkladů. Třeba nákup nemovitostí, zlata, výnosných akcií a další podobná doporučení. Zkrátka investovat, investovat, jedině tak lze chránit peníze před inflací a naopak je zhodnotit. Nějak zapomněla, komu jsou její rady určeny, a že již pár tisíc let existuje něco, čemu se říká dělba práce. Tedy, každý dělá takovou práci, na kterou se připravoval vyučením nebo studiem.
Podiv a přezírání lidí, kteří nemají přehled o burzách, hodnotě různých akcií a komodit, projevovaný různými finančníky a ekonomy, mi připadá poněkud nepatřičný.
Myslím si, že i ti nejméně chytří z nich, jdou se zánětem slepého střeva či zlomenou nohou do nemocnice, při porušení jejich práv k advokátovi nebo soudu, pokud jim prasknou vodovodní rozvody za instalatérem, při poruše elektrického vedení za elektrikářem, péci chleba a pečivo si nechají od pekaře, dům postavit zedníkem, auto vyrobit řemeslníky atd., atd. a nejdou v uvedených případech hledat nápravu nebo výrobu do banky nebo k finančnímu poradci.
Obdobně lidé střední třídy ukládají část příjmů, které zrovna nepotřebují, do peněžních ústavů, předpokládaje, že jsou tam zaměstnanci poctiví, kteří rozumí své věci, a vloženou částku využijí na finančním trhu, aby se pak s tím, kdo peníze uložil, tedy prakticky půjčil peněžnímu ústavu, rozdělili nějakým způsobem o dosažený zisk. Je smutným faktem, že v posledních letech se den za dnem schopnost bank svěřené peníze rozmnožit snižuje, a snaží se veškerá rizika a také náklady přenést na vkladatele. Míním teď situaci v našem státě. Patrně se našim politikům nepodařilo získat takové odborníky na finance, o jakých mluvili v době po převratu. Nebo je to nezřízená chamtivost, vedoucí později k zániku i sama sebe?
Co mě vede k tomuto podezření. V současnosti vklady náleží už jen střední společenské třídě, která je používá jednak na úhradu mimořádných výdajů, přilepšení v době svého stáří a pomoc potomkům. V několika posledních letech přibyly k tomu i výdaje na zdraví, zatím převážně léky. Tímto opatřením se dosavadní možnost užívání těchto prostředků ztíží, ne-li úplně znemožní, a logicky střední společenská třída bude bez odpovídajícího finančního krytí zanikat, protože se lidem nevyplatí jít do učebních oborů, ani do škol, a připravovat se draze a nákladově náročně na budoucí zaměstnání. Zejména pokud bude dále přetrvávat neadresná sociální politika, kdy dávky se budou takřka rovnat příjmu z práce.
Zatím mají ve své většině příslušníci střední třídy příjmy odpovídající jejich zařazení ve společnosti, vyjádřené místem bydlení, způsobem oblékání a trávení volného času, zařízení domácnosti, výchovou a vzděláváním dětí a formou dožití po skončení produktivního věku, co si mohou při šetrném hospodaření dovolit a jejich potomci pokročit na společenském žebříčku o schůdek výše. Dokonce ti naivnější mezi nimi pak žijí v ilusi, že bude-li jim přát štěstí, mohou se dostat až na jeho vrchol. V čem je utvrzují příběhy jedinců, kteří toho skutečně dosáhli, ať doma nebo v cizině.
Doba, kdy byla střední třída potřeba, se patrně podle vládců společnosti rychle chýlí k svému konci. Důvodem její existence byla nutnost jednak zajištění materiálních a duševních potřeb společnosti a také izolace, respektive měkký polštář, mezi vládci a ovládanými, co se nejsnadněji po léta zabezpečovalo poskytováním naděje v hesle, každý má příležitost. Záleží jen a jen na něm, zda se vyučí, vystuduje, v zaměstnání postoupí na lepší místo, popřípadě se stane vedoucím, či bude mít uplatnění v státní nebo obecní správě, nebo bude mít dokonce talent na uplatnění v umění nebo vrcholovém sportu. K tomu patřil i strach z vyřazení z příslušníků této skupiny a zařazení na periférii společnosti. Záleželo hodně, aby naděje a strach byly v rovnováze, tedy člověk byl nejen hnán, ale i sám chtěl.
Při porušení zmíněné rovnováhy, se budou snad řešit požadavky na střední třídu zesílením tlaku a zvýšením pocitu strachu? Jak dlouho se to dokáže? Samozřejmě řadu činností lze zajistit automatizací a kybernetikou. Některé i dovozem pracovníků odjinud. Vidíme nyní nakonec, jak politici naši i z EU řeší situaci. V této souvislosti si dovolím připomenout obdobné řešení v antickém Římě. Jeho establishment zcela propadl chamtivosti a touze po požitcích a části vlastních občanů najednou stačil chléb a hry. Vládnoucí politici nalezli řešení v dovozu otroků z okolních zemí a ozbrojených složek z Germánie. Řím tak rychle skončil a řadu staletí trvalo, než se Evropa vrátila na jím dosaženou úroveň.
Řím totiž tehdy také zničením střední třídy porušil rovnováhu ve společnosti. Jeho vládci došli k závěru, že ji nepotřebuje, stačí mu jen jednotlivci z ní, kteří jsou schopní vykonávat požadovanou činnost a o nic jiného se nebudou zajímat. V dalších generacích, ale už nebyl sám schopen řešit jejich nedostatek, protože se tato třída sama neobnovovala. Vládci Říma se pokusili vyřešit tento nedostatek, jak je výše uvedeno smlouvami s barbary, kterým byli ochotni platit, než ti pochopili, že nemusí vůbec čekat, až něco dostanou, ale mohou si, co chtějí vzít.
Psáno pro Parlamentní listy 19. 2. 2016
Snížení věkové hranice trestní odpovědnosti mládeže?
Ve společnosti se má vést debata o snížení hranice trestní odpovědnosti dětí, ale hranice legálního sexuálního styku, má být zachována. Je to reakce na vraždu třináctileté dívky čtrnáctiletým hochem.
Dovolím si hned zpočátku položit otázku. Jakmile napětí ve společnosti nad tímto případem pomine, zvýší se hranice trestní odpovědnosti zase na 15 let? Tak tomu bylo při minulém snížení trestní odpovědnosti na 14 let. Není to tak dlouho, abychom si na to nepamatovali všichni, a o důvodech, tenkrát uváděných pro snížení a opětovné zvýšení věkové hranice, je lepší mlčet. Neboť se nejednalo o důvody, ale v nejlepším případě o názory, často opsané odjinud a tím také zaštiťované.
Mám velké obavy, že vše dopadne podobně, jak u řady novelizace jiných zákonů, a to opětovnou novelou. Proti snížení věkové hranice vystoupí totiž řada organizací, které se prohlašují za humanitární a najdou si zase důvody pro zvýšení věku. Mám i obavy, že toto snížení věkové hranice nápravu ani nepřinese. Z prostého důvodu. Vůbec není pravdou, že by kluci, nebo dívky, mladší patnácti let nevěděli, že se vraždit, šikanovat, krást a páchat další trestné činy nemá. Vědí to náramně dobře. Znají i překvapivě přesně trestní zákon, trestní řád, listinu základních práv a svobod v částích, které se jich týkají. Lépe než třeba malou násobilku nebo kde se píše tvrdé y či měkké i. Zajímají se ve většině o věci, o kterých si myslí, že jsou pro ně nezbytné nebo důležité. Ostatní je nezajímá, až na výjimky.
Podle mě snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, pokud nedojde k dalším změnám, nestačí, a bude spíš kontraproduktivní. Je třeba si také uvědomit, že nejvyšší sazba trestu odnětí svobody pro mladistvého je deset let. Samozřejmě se jedná o výjimečný trest, pro ilustraci obdobný trestu doživotí pro dospělého. Dalším problémem, nutným řešit, je dokončení povinné školní docházky a příprava na nějaké povolání. V neposlední řadě, co s ním po propuštění. Jedná se o jeho bydlení, zaměstnání, jakým způsobem využít volný čas, zda a jak mu nalézt nějaké kamarády. Zda a jak zpřetrhat jeho minulé vazby a začlenění do některé ze zločinných skupin. Pokud jen jeden z těchto uvedených problémů se nebude řešit, a nejedná se vůbec o problémy všechny, dojde k rychlému návratu ke způsobu života, co vedl před uložením a výkonem trestu. Zejména tehdy, kdy ho jeho rodina nepřijme nebo má stejné problémy jako on.
„Samozřejmě řada lidí může vyslovit, proč se s ním párat? Co to všechno stojí? Nebylo by to s ním lepší skončit naráz a navždy? Zejména v případě, kdy připravil jiného o život? Stejně z něj nikdy nic pořádného nebude.“ Přiznávám, že stejné myšlenky napadají občas každého, kdo nějakým způsobem se kolem práva motá. Ať je to policista, státní zástupce, soudce, obhájce, pracovník mediální a probační služby, sociální pracovník, vězeňská stráž, vychovatelé. Ale výše a krutost trestu zatím nikdy v dějinách nezamezila páchání trestné činnosti. Vzpomeňme třeba středověku, kdy skoro na každé druhé přestoupení zákona byl trest smrti, a přesto zločinnost byla mnohem vyšší. Ani v současnosti není nižší zločinnost ve státech, kde trest smrti přetrvává, vezměme si třeba jen USA, Čínu a Saudskou Arábii, kde přetrvávají i mrzačící tresty.
Je i není snadné někoho odsoudit. Dovolím si uvést pro ilustraci jen několik příkladů z praxe. Nejmladšímu vrahovi, co jsem hájil, bylo dvanáct let. První, co napadne, „taková hrůza není snad možná. To nemůže být dítě“. Po seznámení s několika sty stránek spisu, vzniknou otázky, kde se všude udělala chyba. Jeho rodiče se rozešli, v pěti letech ho předali do dětského domova, a prakticky se od té doby o něj nijak nezajímali. Postupem času se dostal do výchovného zařízení. Potom do skupiny vedenou zpovzdálí dospělým a při páchání vraždy, musel každý oběť bodnout, aby se u něj zajistilo mlčení při případném vyšetřování. Tedy skoro mafiánské jednání. Měl jinak dost výtvarné nadání. Další případ byl třeba kluk od deseti let v dětském domově, protože na něj neměla rodina čas. Vyučil se a do devatenácti let potom v ústavě pracoval a našetřil si několik desítek tisíc korun. Rodinou pak byl pozván k ní, kde ho během týdne zbavili všech peněz, a vyhodili z domu. On se dal potom na loupení. Šestnáctiletý kluk při výslechu ohledně jím provedené krádeže v trafice se začal bránit označením výslechu za projev rasismu. Na otázku v čem vidí tento projev, odpověděl, že v zadržení na základě jeho natočení kamerovým systémem při provádění krádeže, když on k svému natáčení nedal souhlas. Po poučení, že všude kolem trafiky a na ní jsou a byly nápisy varující, že objekt je chráněn kamerovým systémem, stáhl své obvinění přítomných zpět a své jednání prohlásil za důsledek předchozího rasismu uplatňovaného proti němu lidmi, mezi kterými žil. Dospělí si šli koupit do zlatnictví stříbrný řetízek, a nemohli se stále rozhodnout, který z nabízených si vybrat. Zatím jejich třináctiletý kluk kradl zlato a hodinky. Protože si nevšimli zrcadel, ve kterých jeho činnost prodavač zpozoroval, byl kluk přistižen. Vzápětí se rozehrálo divadlo dospělých předstírajících rozhořčení nad chováním kluka, a jeho prosby, aby nebyl potrestán a sliby, že už to nikdy neudělá.
Dalo by se pokračovat, ale pro ilustraci to snad stačí. Jak již bylo uvedeno shora, provinilí většinou znají ty části zákona, které jim nějakým způsobem napomáhají. Respektive si to aspoň myslí a snaží se jimi bránit. Jejich myšlení se zřejmě řídí jen vědomím vlastního prospěchu, a nerozlišují oprávněnost nebo neoprávněnost získání tohoto prospěchu. On to tak chce, protože se mu to líbí, a tím je rozhodnuto. Je společenským nedostatkem, že se jim v tomto směru vychází vstříc. Pokud srovnáváte práva provinilého a jím poškozeného, tak je na tom poškozený lépe. Nevidím žádný důvod, proč by tomu tak mělo být.
Ale zpět ke snížení věkové hranice odpovědnosti za páchání trestných činů a přestupků. Po pravdě nevím, co přinese. Myslím si však, že daleko více proti zločinnosti kohokoli působí neodvratitelnost trestu, výše objasněnosti trestné činnosti a společenské vědomí, co je člověku prospěšné, a co je hodno zatracení. Velmi zjednodušeně lze říci, že nejnižší zločinnost je tam, kde je měřeno každému stejně, a kde se vyplácí být poctivý. Ano, řečeno lapidárně, postavme zákony tak, aby se poctivý a řádný život každému vyplatil, a naopak nepoctivost nebyla jen odsouzení hodná, ale pro pachatele i velmi nevýhodná. Je smutné, když se vede lépe dlužníkovi než věřiteli. Je podivné, když pomoc rodinám s dětmi, které se o ně starají a vedou je k řádnému a poctivému životu, je označována za populismus. Je strašné, když si větší dítě nedokáže ukrojit nožem krajíc chleba, ale ví kam bodnout, aby zabil. Zdůvodní už konečně někdo, proč nelze nutit odsouzené k práci, ale je možné nutit řádné lidi k tomu, aby tyto odsouzené nebo umístěné v ústavech živili?
Doporučoval bych případné komisi, která bude rozhodovat o snížení věkové hranice, projít si např. mapu výše kriminality a srovnat ji s mapou zaměstnanosti a nabídky využití volného času mladistvým. Také si pozvat a vyslechnout pracovníky ústavů mládeže ohledně předpisů o těchto ústavech, v čem všem je tyto předpisy omezují, a jaké by měly být, nestačí se spoléhat jen na předpisy EU, OSN a další, jimi řízené organizace, přitom by bylo dobré vzpomenout starého rčení, „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Rovněž vyslechnout psychology a právníky, kteří se mládeži věnovali nebo věnují. Možná se nebude stačit divit.
Psáno pro Krajské listy/Ústecký kraj 26. 1. 2016
Říkali jí anděl smrti z Rumburka
Nakonec je vše jinak, soudní drama se znaleckými posudky komentuje právník, který hodně zažil: Tak třeba slavný vrah Mrázek… JUDr. Ivana Jordáka, doktora práv na penzi z Letohradu na Orlicku, zaujaly dvě soudní kauzy, které jsou hojně mediálně propírané. Nedávno soud propustil na základě znaleckého posudku zdravotní sestru, která byla obviněna z vražd šesti pacientů v Lužické nemocnici v Rumburku. Věra Marešová podle obžaloby zabila od roku 2010 do loňského června celkem šest pacientů draslíkem. Nejmladší oběti bylo 35 let, nejstarší 85 let. Motivem měla být prý lenost, nechtěla se o ně starat. Marešová u soudu vinu odmítla. Zpochybnila i znalecké posudky. Právě ty byly pro obžalobu klíčovým důkazem, a jak se ukázalo, oponentní posudek naopak sestru viny zprostil. Znalecké posudky hrály zásadní roli i v kauze Kramný… Co prozradil ze svých zkušeností s touto oblastí práva JUDr. Jordák?
„V krátké době po sobě soud již po druhé rozhodl na základě přezkumného znaleckého posudku. Oba procesy byly kvůli závažnosti skoro nepřetržitě sledovány veřejností, a to jak médii, tak občany. V prvním případě došlo k odsouzení obžalovaného, v druhém osvobození obžalované. Žádný z těchto rozsudků není zatím pravomocný, vždy došlo k odvolání strany, které přezkumný posudek a na základě toho i rozsudek nedal za pravdu. Bohužel o vlastním procesu a provedených důkazech, vyjma účastníků řízení, víme my ostatní příliš málo, abychom mohli vynášet oprávněné soudy, mimo těch spoluobčanů, kteří až září svou jasnozřivostí,“ předeslal doktor Jordák.
A pokračoval: „Z toho mála, co bylo sděleno veřejnosti, známe část závěru přezkumného posudku, část výpovědi další sestry a ošetřujícího lékaře, část vyjádření psycholožky. Navíc není úplně zřejmé, co bylo řečeno při výslechu soudem, a co při interview s novináři. Zarážející je, že revizní posudek, aspoň se tak jeví ze zprávy v novinách, se nevypořádal s výpovědí ošetřujícího lékaře ohledně obsahu draslíku v krvi pacientky. Ovšem jako laik nevím, zda je to vůbec možné, a zda je to až tak důležité. Mám za to, zase jen z uveřejněného v tisku, že nebyly dostatečně objasněny události po zjištění zástavy srdce pacientky, ani nejsou uvedeny skutečnosti kolem dalších pěti pacientů. Poněkud nezvyklé mi připadá, že někteří znalci a svědci hodnotí i právní stránku věci, co jim nepřísluší, obdobně jako právníkům nepřísluší hodnotit věc po odborné stránce.“ Nové zákony? Na co? Stačí ty, co máme Doktor Jordák se také pozastavil nad populismem politiků: „Rovněž nechápu reakci ministerstva spravedlnosti, které v televizi slibuje zpřísnění dohledu a vyvozování odpovědnosti do budoucnosti v případě, že dojde k obdobnému pochybení znalců. Pokud je mi známo, stále platí ustanovení § 105 až 107 trestního řádu a další, která stanoví podmínky pro znalce a znalecké posudky a rovněž ustanovení § 346 trestního zákona, které určuje uložení opatření nebo trestu v případě křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Tedy je právní předpis, podle kterého lze postupovat.“
„Považuji za nezbytné se většiny znalců, ať už pro kterýkoliv obor, se zastat. Nemají zrovna snadnou práci a skutečnost vůbec neodpovídá tomu, co vidíme v některých kriminálních seriálech. Totiž že se vezme zkoumaná věc, strčí do přístroje, a po několika vteřinách se nám na displeji objeví vyhodnocení. Není tomu tak ani v USA, a to, co nám ukazují na obrazovce, bude snad někdy v budoucnosti. Tím nechci ale omlouvat pochybení, ke kterému dochází z příčin omylů, neznalosti a už vůbec ne ta, která jsou výsledkem korupce, popřípadě jiného trestného činu,“ dodává Ivan Jordák. Už ve Švejkovi se píše… K vlastním zkušenostem se obrací doktor práv v penzi: „Také bych připomenul, že často jsme v zajetí představ o tom, co lze dosáhnout. Vycházíme jen z nějakého průměru, co může běžný člověk dokázat. Dokud jsem to neviděl na vlastní oči, tak jsem nevěřil, že dospělý chlap se během necelé minuty protáhne okénkem 40 x 40 cm ve výši skoro dvou metrů; nebo dokáže přejít po hraně panelu z okna jednoho bytu do okna druhého bytu. Také jsem viděl člověka bez nohou se po konstrukci pro psí víno dostat velmi rychle jen pomocí rukou do bytu v druhém patře i s berlemi, bez kterých nemohl chodit, přivázanými kolem krku. Jak by se v těchto případech vyjádřili znalci?“
„V této souvislosti si dovolím připomenout případ sériového vraha Mrázka, vraždícího v padesátých letech na Chomutovsku a Kladensku, který byl chycen v souvislosti s krádeží, a pokud by u něj nebyly při domovní prohlídce nalezeny věci pocházející od zavražděných, patrně bychom ho neznali dodnes. Tam bylo divné i to, že se k činu přiznali i jiní lidé, kteří se dokonce sami přihlásili veřejné bezpečnosti jako pachatelé. Naštěstí se kriminalisté nespokojili s jejich přiznáním, a hledali dál. Objasnění zločinu závisí tedy vždy na řadě důkazů, nikoli na jednom, jakkoli důležitém, a ani vlastní přiznání nestačí,“ upozorňuje doktor Jordák.
„Závěrem bych citoval ze Švejka, kde Hašek ukazuje vztah obžalovaný – policie – soudní lékaři. ´Také tam byl jeden pán, u něhož na zahradě vykopali kostru. Ten naříkal, soudní lékaři určili, že ta kostra tam leží 40 let, mě je 38 a přesto mě zavřeli. Já to těm soudním lékařům neprominu.´ Proto bych závěrem uvedl, je dobře, že soudy jednají pod dohledem veřejnosti, za podmínky, že se ten dohled nestane tlakem na jejich rozhodnutí,“ končí svou úvahu Ivan Jordák. Co zaznělo u soudu s Marešovou „Bylo zcela jednoznačné, že chybí jakýkoli přímý důkaz. Během řízení se neobjevil žádný listinný důkaz nebo svědek, který prokázal vinu paní obžalované," řekl ve zdůvodnění předseda trestního senátu Roman Felzmann. Uvedl, že je na straně státního zastupitelství prokazovat vinu. Soud se v rozhodnutí opírá především o závěry znalců. Znalci z Fakultní nemocnice v Olomouci v revizním posudku odmítli, že by údajné oběti byly otráveny draslíkem. Státní zástupce trval v závěrečné řeči na tom, že Marešová pacienty zabíjela, a navrhoval pro ni doživotní trest. Její obhájkyně žádala zproštění viny. Marešová ve své závěrečné řeči naznačila, že několik svědků včetně lékaře Petra Vondráčka podle jejího názoru nemluvilo pravdu. Zopakovala, že nevraždila. „Nikoho jsem nezabila, nikomu jsem nepomohla zemřít, nikomu jsem neublížila. Tvrdím, že jsem nevinná, celá kauza je omylem s fatálním dopadem na mě a moji rodinu," řekla Marešová.
Znalci, kteří zpracovávali soudem zadaný revizní posudek, podpořili závěry posudku obhajoby, podle kterého byla úmrtí pacientů očekávatelná. „Komise nesouhlasí se závěry MUDr. Radka Matlacha, že křivka EKG nasvědčuje podání vysoké dávky draslíku," uvedl znalec Martin Dobiáš v souvislosti se všemi případy, které obžaloba klade Marešové za vinu. Na dotaz soudu, zda lze podání draslíku jednoznačně vyloučit, odpověděl: „Tuto možnost nelze vyloučit nikdy, ale nelze ji jednoznačně potvrdit". Znalci odsoudili Matlachovu práci v případě úmrtí poslední pacientky z června 2014. Této pacientce lékař Vondráček odebral půl hodiny po smrti krev. Vzorek prokázal 10,5 milimolu draslíku na litr, což je vysoká hodnota. Matlachův závěr o podání draslíku označil Dobiáš za diletantskou interpretaci. „To, že se mění vnitřní prostředí v době nástupu smrti a po smrti, je obecně známá věc. Na to nemusíte být ani soudní lékař," řekl Dobiáš. Znalci obžaloby podle znalců z Olomouce špatně provedli i pitvu. „I to samotné provedení pitvy vybočuje ze standardů. To, co předvedli (Radek Matlach a Jiří Závodský), označuje nezájem nebo lajdáctví. Nevím, jak bych to hodnotil jinak," dodal Dobiáš.
Zdroj: ČTK
Psáno pro Krajské listy/pardubický kraj 19. 1. 2016
Žijeme v právním státě, nebo ne?
„Právo je v podstatě souhrn právních norem (ústavy, zákonů, vládních nařízení a vyhlášek) stanovených a sankciovaných státem. Je otevřený, protože v závislosti na společenské potřebě dochází v čase ke změnám jednotlivých norem. Měl by určovat povinnosti a oprávnění všech subjektů práva (občané, firmy, úřady, společnosti, spolky atd.), kontrolovat a případně také sankcionovat jejich provádění, respektive porušování. Proto stanoví, i které orgány dbají na dodržování práva, v jakém rozsahu a jakým způsobem (soudy, státní zastupitelství, policie, strážníci),“ vysvětluje na začátek možná trochu suše náš vážený čtenář, právník na penzi JUDr. Ivan Jordák z Letohradu na Orlicku. Nebojte, následují „šťavnatější“ informace…
K největším změnám práva dochází v době, kdy ve státě se mění společenský systém, jak tomu bylo třeba u nás v roce 1989 a následujících letech. Zejména, pokud došlo zároveň také i k rozdělení dosavadního federálního státu na dva samostatné suverénní státy, ČR a SR. Nezáleží už příliš na tom, co se deklaruje jako důvod změny, co skutečným důvodem je, a k čemu nakonec skutečně dojde. Pokud je mi známo, ještě ani jeden převrat na světě se veřejně nedělal z důvodu zhoršení situace lidí, ale všechny z důvodu jejího zlepšení, stejně tak i změny zákonů k lepšímu.
Příkladem může být třeba text protireformačního patentu císaře a českého krále Ferdinanda II z 31. 7. 1627. Ferdinand II zde v kostce uvádí, že nikdy nebylo království České v lepším blahobytu než v době vlády jeho předka, císaře Karla IV. Bylo tomu proto, že Karel vydal zákon a nařízení, že mimo římského náboženství žádné jiné nesmí v zemi být. Proto, aby bylo dosaženo zmíněného blahobytu, rozhodl následovat jeho příklad a nařizuje, aby všechny sekty a bludy odporující katolickému náboženství byly odstraňovány a trestány a nekatoličtí poddaní (je tím míněna pouze šlechta a měšťané) se vrátili ke katolické církvi v termínu šesti měsíců, nebo se vystěhovali ze země. Pod heslem „vstup právu zakázán“ Obdobně v roce 1989 proběhl převrat kvůli rozšíření politických a občanských práv, také tzv. návratu do Evropy, možnosti soutěže politických stran o získání zákonodárné a vládní moci ve státě, rovnosti a ochraně všech forem vlastnictví, odstranění kádrových stropů a rozvoji ekonomiky, aby došlo k vyrovnání úrovně se státy EU, nápravě spáchaných křivd a nezákonností vůči jednotlivým občanům. Aspoň tak byly hlavní důvody deklarovány, a řada skutečností z předpřevratové doby tyto důvody potvrzovala.
Bohužel původní předsevzetí, nadšení, deklarování, že změny budou připravovány odborníky, bylo brzy vystřídáno postavením nastávajících změn na jiných zásadách. Hlavně na té, že trh rozhodne o všem nejlépe, protiprávnosti předchozího politického systému a co nejrychlejším odstátnění majetku a jeho převedení do soukromého vlastnictví. Převod byl proveden pod heslem „vstup právu zakázán“, kdy velká privatizace byla ze soudního přezkumu prakticky vyloučena, malá privatizace a restituce měla upravené podmínky a církevní restituce už byla v podstatě výbuch. Všespásná EU? Došlo k dvěma nezvykle širokým amnestiím, k rozdělení dosavadního federálního státu na dva samostatné suverénní státy, ČR a SR. Bohužel se neřešily včas problémy ohrožující ekonomiku, jak druhotná platební neschopnost, pokles platební disciplíny ve všech směrech, neplnění soudních rozhodnutí, neprovázanost legislativy. Stát počal rezignovat nejen na své kontrolní, ale i ochranné funkce, pod heslem „každý je odpovědný sám za sebe“. Občanům se tvrdilo, že vše se vyřeší vstupem do EU a NATO.
Byla přijata sice nová ústava spolu s listinou základních práv a svobod, kde byla rozšířena politická a občanská práva, ale omezena některá sociální práva (např. právo na práci, zvýšení věku odchodu do důchodu, bezplatné léky, bezplatné studium na VŠ). Kauza katarský princ a další Zákony se přijímají nahodile, stále více se přizpůsobují potřebě politických stran a jejich programů, a to i ty zákony, které by měly zůstávat v zásadě takřka neměnné po delší období, jako mají být např. zákony o sociálním zabezpečení, zdravotnictví, školství, dopravě a daňové zákony. Roste státní, ale i obecní aparát, přitom se najímají odborné a profesní organizace na řešení jednotlivých případů. Obecně klesá odpovědnost za nesprávné rozhodnutí a není ani povinnost v těchto případech k náhradě škody. Vzhledem k neustálému měnění právních předpisů a jejich rozdílnosti pro jednotlivé funkce, obsahově jiným pracovním smlouvám dochází k neoprávněným odvoláním z vysokých státních funkcí, které máme následně ve dvojím obsazení.
Probíhají nejasná řízení, vzbuzující podezření, že celá věc neproběhla v souladu s právními předpisy. Viz případ katarský princ, osvobození některých poslanců a zastavení řízení proti nim, nedokončení dálnice D 11 a přes 15 let trvající dohadování s paní Havránkovou atd. Je bráněno kontrolám plnění povinností, vytváří se zástupné problémy, nebo se brání řešení poukazováním na povinnosti a předpisy stanovené EU. Právo slouží těm nahoře a se soudy je lepší nic nemít... Všeobecně je nízké právní vědomí ve společnosti, vycházející z představy dění v právě sledovaném seriálu. Dále pak názorů zažitých snad už kdysi za Rakouska, právo slouží těm nahoře a se soudy je lepší nic nemít; je už jasné z pohledu na §, že jím lze kroutit na všechny strany atp. V současnosti je to EU, která nám rozhoduje o všem možném, nebo zcela naopak jiní zase poukazují na nedostatek naší vděčnosti, a potřebu dosáhnout úrovně našich vzorů, co je v podstatě stejný nesmysl.
Nemyslím, že bychom bývali vždy tak zaostalí, jak se nám někdy jeví z vyjádření některých jedinců. Dokonce ani v tom právu ne. Vždyť Horní zákoník Václava II z roku 1305 byl převzatý takřka do celé Evropy a Jižní Ameriky, a některé jeho části platily u nás až do roku 1854, kdy byl definitivně zrušen, tedy přes 500 let. Asi se tvořilo právo s větším rozmyslem než nyní, kdy se přijímá zákon a již se ví, že bude nutné okamžitě jej novelizovat. Takovými dalšími příklady jsou návrh Mikuláše Biskupce v 15. století na zrušení trestu smrti, ve stejném století návrh krále Jiřího z Poděbrad na Smlouvu o uzavření míru v celém křesťanstvu, či náboženská svoboda, a to pro každého, včetně poddaných, prakticky od 16. století, završená i legislativně majestátem Rudolfa II.
Máme, nebo nemáme tedy právní stát? Lze jistě uvést řadu znaků, které právní stát musí splňovat a zkoumat, zda tomu tak ve skutečnosti je. Jako obyčejně se dostaneme k tomu, že určitá část občanů bude považovat za splněné znaky liché a druhá část sudé. Patrně lepší bude vycházet z toho, že právní řád musí být vytvořen tak, aby se vyplatila poctivost, pracovitost, ohleduplnost k druhým a pravdivost.
Psáno pro Krajské listy/moravskoslezský kraj 12. 1. 2016
Případ Kramný?
Napřed mne pojal děs, píše nám právník z Orlicka. A dodává informace, které dosud nezazněly, třeba jaký je motiv vraždy dcery?
JUDr. Ivan Jordák je již v penzi. Napsal nám v jiné souvislosti, nám ale nedalo nezeptat se na jeho právní názor na nejsledovanější kauzu současnosti, případ Ivana Kramného, který byl právě odsouzen za vraždu své ženy a dcerky. Doktor práv z Orlicka odpověděl a jeho dopis je plný zajímavých skutečností, které člověk bez právního vzdělání dost často neví. Vážená paní šéfredaktorko, začíná doktor Jordák. A pokračuje…
Než jsem se dostal k napsání, byl ve věci vynesen rozsudek, kterým byl pan Kramný uznán vinným. Bylo mu uloženo 28 let odnětí svobod a náhrada škody v částce cca 8 milionů. Proti rozsudku se pan Kramný odvolal, a tedy řízení bude pokračovat dál. Nejprve odvolání u Vrchního soudu v Olomouci, případně je pak možné i dovolání k Nejvyššímu soudu, pokud budou splněny pro něj podmínky, či ústavní stížnost, bude-li porušeno některé z jeho práv zaručených Ústavou, respektive Listinou základních práv a svobod. V určitých případech má právo se obrátit i na evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Tím nechci říci, že všechno toto využije, uvádím jen pro úplnost.
Jak jsem Vám již napsal, o případu, vyjma nahodilých zpráv v televizi nebo na internetu, nic nevím, neznám vyšetřovací spis. Mohu se tedy vyjádřit jen velmi obecně. Vyjádření jsem si dovolil založit na Vámi uvedené větě, cituji „Trochu mne totiž děsí, že to vypadá celé jak soudce Lynch, ať už to ten pán udělal, či ne, soud mu to především musí dokázat, nebo ne?“ Z toho důvodu jsem na internetu přečetl řadu vyjádření našich spoluobčanů, jak k rozsudku, tak k vyjádření obhájkyně po vynesení rozsudku, a budu-li upřímný, pojal mě děs. In dubio pro reo Máte zcela pravdu v tom, že spáchání trestného činu (zločinu i přečinu) musí být pachateli prokázáno včetně úmyslu jej spáchat, a to bez nejmenší pochyby. Vychází se tu ze zásady stanovené před cca 1900 léty římským právníkem Ulpianem in dubio pro reo – pochybnost svědčí obžalovanému, nebo v pochybnostech se musí rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ovšem je nutné připomenout, že je to jako s uplatněním každé jiné zásady. Ovšem dokázání nevyžaduje pouze přímé důkazy, jak uváděli někteří komentátoři rozsudku, ale stačí i jen nepřímé důkazy, pokud tvoří souvislý celek, nevzbuzující pochyby o dvou věcech, že skutek spáchal obžalovaný a měl úmysl v době jeho provedení jej spáchat. Protože, jak jsem uvedl spis neznám, neodvažuji se vyslovit, zda tomu tak bylo či nebylo.
Trochu bych se nyní zmínil o komentářích, které jsem četl. Nechápu vůbec význam jejich uvádění, pokud jimi nechce někdo vytvářet tlak na soud, ať už ve prospěch nebo neprospěch obžalovaného. V USA, kde raději připomínám, že mají jiný způsob práva než v kontinentální Evropě, soud upozorňuje členy poroty, že po dobu procesu nesmí číst tisk a poslouchat média v době, kdy je tam informace o procesu atd. Samozřejmě úspěšnost zákazu je asi i tam dost diskutabilní. Ale aspoň je to upozornění. U nás si dělá prakticky každý, co považuje on sám za vhodné. Většina komentátorů nejen že nevěděla o věci vůbec nic, mimo názoru uveřejněného někým v médiích, ale nevěděla ani nic o průběhu řízení. Dovolil bych si připomenout názory Karla Čapka, napsané např. v Knize Apokryfů, nebo v Povídkách z jedné a z druhé kapsy. Já totiž nechápu, jak někdo může vynášet tak kategorické soudy, je jedno jestli tam volá po popravě nebo po propuštění, když o tom nic neví. Co je v kauze neobvyklé Abych nebyl jen obecný, uvádím příkladem několik věcí, které mi připadaly poněkud podivné a neobvyklé.
V první řadě to byl postup policie v Egyptě, pokud byl takový, jaký nám byl prezentován, jak z hlediska vyšetřování na místě činu, tak ve spolupráci s naší. Např. jak to, že se nezajímala vůbec o důvod, že došlo k otravě jídlem nebo vodou jen těch dvou mrtvých, které v takovém hotelu jedlo či pilo určitě více lidí, připadá mi i nelogické jednání obžalovaného po zjištění smrti manželky a dcery, atd.
Nevím, jak soud vyřešil motiv zavraždění dcery obžalovaným, pokud bych připustil, že motiv k zavraždění manželky vzhledem k deklarované její nevěře a odcizení měl.
Neznám znalecké posudky, ale formální postup předsedkyně senátu byl v tomto případě v pořádku (znalci obžaloby, znalci obhajoby a revizní znalecký posudek).
Nevím, co sledovala paní obhájkyně svým vyjádřením k tisku. Tady už vůbec nešlo o věc z hlediska práva. A vzhledem k vizuálnímu posouzení věku jak obhájkyně, tak předsedkyně senátu, si myslím, že ani jedna z nich se nemohla v době před rokem 1989 nějak angažovat, čemu nakonec svědčí i vlastní vyjádření.
Srdečně zdravím, JUDr. Ivan Jordák
Psáno pro Parlamentní listy 7. 1. 2016
Dilema
Jako ostatní důchodci, jsem i já dostal dopis od ČSSZ, že mi bude zvýšen důchod o 40,- Kč měsíčně. Tedy skoro o pět set korun ročně. Vyvstala otázka, co s tolika penězi? Když první přemíra radosti pominula, začal jsem počítat. Pokud zmíněnou částku neprohýřím po jejím obdržení najednou, například koupí a vypitím tří lahvových piv, které budou mít díky akci nižší cenu, mohu si zvýšením přilepšovat rovnoměrně. Například si mohu každý druhý den koupit skoro celý rohlík nebo housku navíc. Naštěstí pro mě to není tolik, aby mi hrozila obezita. Nebo investovat vše najednou, jak radí leckterá ekonomická poučka, a jednou za měsíc si koupit buď pecen chleba, nebo jeden romadúr či olomoucké tvarůžky. Ale proč hned rozhazovat? Pokud si těch 40,- Kč budu dávat celý rok stranou, mohl by se koupit i nějaký textil v přehrabáku, jak je důvěrně nazýván second hand. Navíc důchodci asi dostanou dalších dvanáct set ještě v únoru. Ony jsou totiž volby, a tak si poslanci uvědomili, že tři miliony voličů nejsou zanedbatelnou skupinou. Do konce roku naštěstí stát naši starost, co s tolika penězi vyřešil. Nikoli snad návratem k moudru poslankyně za TOP 09, že důchodci jsou zvyklí na zacházení z války, a není jim tedy třeba přidávat. Máme přece jen nyní jinou koalici. Její představitelé a peněžní ústavy nenechali důchodce na holičkách, ve stresu, v dilematu, co si s tolika penězi počnou.
Banky přehodnotily poplatky, úroky z vkladů a další, a tím se aspoň o část z těch 40 Kč postaraly. Ani pojišťovny nezůstaly pozadu. O nějakou tu stovku zvýšily pojistné na auto. Důvodem bylo, že vyplácí stále vyšší náhrady, protože jsou i takoví lidé, kteří třeba předstírají pojistné události, aniž by k nim vůbec došlo. Námitka, že důchodci ve většině nepředstírají nic, a naopak řadu let mají bezeškodný průběh, neobstála. Jak by také mohla, vždyť, kdo by měl zkoumat a dokazovat, zda jde skutečně o pojistnou událost nebo podvod. Stejně tak se zdražují poplatky na STK, kde se kontroly někde a někdy prováděly a jinde a jindy zase ne. Proto je nový předpis o fotografování aut, u kterých se kontrola provádí, aby se dala doložit. To něco stojí a samozřejmě to musí zaplatit opět všichni. Dostáváme se tak ve státě do podivné situace. Stát se přestává starat, kdo co a jakou škodu zavinil, tím i požadovat po viníkovi její náhradu. Je totiž snazší, aby tuto náhradu zaplatili ostatní. Totiž ti, kteří plní řádně své povinnosti, a tak nějaké menší zatížení přece jen ještě snesou.
Nakonec vláda musela též vloni řešit velké dilema, podobně jak v té dětské říkance. Tomu ano, tomu ne, tomu dříve, tomu později. Po dlouhém zvažování a přepočítávání byly nejprve zvýšeny příjmy ústavních činitelů a zaměstnanců státní správy. Někde během roku i dvakrát. Každý jistě chápal, že je to potřeba, vždyť tito lidé se starají o stát, tedy o nás všechny, respektive mají tuto povinnost aspoň v popisu práce. Důvodem je jistě i to, že každou chvíli médii pronikne zprávička, že ten či onen zaměstnanec státní správy, který byl nedávno odvolán z nějaké vysoké funkce se u soudu domohl práva dostat tuto funkci zpět a také i náhrady od státu mu způsobené škody. Podobně někdy získávají nárok na náhradu škody lidé podezřelí původně ze spáchání nějakého trestného činu, když trestní řízení skončí u soudu, nebo oni zmizí někde v cizině.
Přidáno snad dostali i zaměstnanci firem, a snad i zbylo něco na živnostníky a ostatní podnikatele. I když zvyšování minimální mzdy bylo také jedno velké dilema. Pro řadu lidí, a to ne ledajakých, ale stojících občas v čele našeho státu, je naprosto nepochopitelné, že by měl člověk mít větší příjem, když pracuje, než když nepracuje. Dále, že by se poctivost měla každému vyplatit, a nepoctivost by měl stát trestat.
Rovněž, že je u kulturních lidí zvykem, když po někom něco chci, tak ho o to slušně požádat, a ne mu to nařizovat a ještě vše vylepšit vyhrožováním, že nedostane, co mu náleží. Případně ho pomlouvat ze všech možných hříchů na světě. A to zejména v případech, které mají počátek v nesmyslném počínání některých politiků mimo naši zem.
Ale to už je zase jiné dilema.
2.1.2018
Jaký bude tento rok?
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Před sebou máme rok 2018, tedy rok s 8 na konci. Kdysi se říkalo, že 8 má v dějinách Československa mimořádný význam, a připomínaly se všechny letopočty končící 8, kdy se něco významného stalo, ať zlého, nebo naopak dobrého pro naši zem.
V posledních 28 letech si tak nějak zvykáme, že většina věcí pochoduje kolem občanů a jimi zvolených zástupců. Vzpomeňme jen následků nedávné volby do Poslanecké sněmovny. A v roce 2018 nám proběhnou presidentské, obecní a senátorské volby. To si my občané zase užijeme.
Jak před volbami, tak po nich, i když samozřejmě těžko mohou kandidáti dostihnout události a prohlášení kolem voleb do poslanecké sněmovny, ať od opozice, nebo koalice.
Člověk, kdyby jen trochu více věřil prohlášením politiků, by myslel, že se nemohou dohodnout absolutně v ničem. A ejhle, mohou. A jak rychle. Na zvýšení platů ústavních činitelů o 7 % se napříč stranami dohodli a též i odhlasovali takřka ze dne na den. V televizi pak nikdo nevystoupil s káravě vztyčeným ukazovákem, jak ta vláda peníze rozhazuje, a to ani zástupci demokratického bloku. Ba, ani pan Kalousek, ani pan Fiala, Gazdík nebo Stanjura. A už vůbec nikdo z lidovců. Všichni vlastně tak prokázali, že se jim jedná především o lidi, a žádná jejich skupina, těch lidí, jim není lhostejná, a někde se prostě začít musí. Tak proč ne třeba od shora. Asi už i naši ústavní činitelé pociťují na vlastní kůži zdražení, jak občané a spějí pomalu k odhodlání s tím něco udělat. Aspoň pro sebe.
Přišly mi, stejně jako řadě ostatních občanů, dvě informace. Jedna má název „studentská výzva k 17.11.2017, která je určená A. Babišovi a stejně též občanům, aby se v tomto duchu na premiéra obraceli; druhá pojednává o migraci.
Výzva je jakési desatero, jehož přijetím, respektive přijetím aspoň většiny těchto bodů, má A. Babiš prokázat, že je demokrat, respektuje právní stát, bude bránit svobodu médií, nebude kumulovat moc, a ještě několik dalších závazků přibližně stejné hodnoty. Nevím, kdo tuto výzvu sestavoval, ani proč byla poslána adresátovi až po volbách. Neznám ani důvod neodeslání této výzvy dalším parlamentním stranám, aby věděli, o co mají usilovat. A vůbec už nevím, kde bych se k výzvě podepsal, a jak mám dát A. Babišovi najevo, že s výzvou souhlasím. Hlavně však neznám žádný důvod, proč bych tak měl učinit. Dokonce ani nevím, kdo výzvu napsal. Rád bych se ho totiž zeptal, snad u každého bodu, proč v něm pak popírá jeho nadpis. A tak si nakonec myslím, že výzvou vyhlášená kampaň je něco, co bude možná sloužit ke strašení premiéra. Něco jako červené karty v případě prezidenta. Nevím, odkud se protestující berou, a kdo organizuje jejich činnost. Myslím si však, že něco je špatného ve státě, pokud jsme jako občané vyzýváni k něčemu, a nevíme kým, a hrozím se toho, jak bude v tomto roce, pokud je toto přípustné.
|
|
|
