|
Historie | |
Něco málo o Norimberském procesu
Norimberský proces byl soudní proces vedený USA, SSSR, Francií a Velkou Británií proti 24 hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, vyjma Hitlera, Himlera a Goebelse, kteří spáchali sebevraždu před jeho začátkem. Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.
Bylo to poprvé v historii, kdy došlo k odsouzení aspoň některých viníků války a válečných zločinů. O něčem podobném přemýšleli lidé po skončení první světové války, ale nakonec k tomu nedošlo.
Co Norimberskému procesu předcházelo
Procesu předcházela Atlantická charta z 24.8.1941, jejíchž 8 bodů vyjadřovalo cíle spojenců protihitlerovské koalice
1) jejich země neusilují o územní nebo jiné zisky;
2) nepřejí si žádné územní změny, pokud to nebude vůle národů, jichž se týkají;
3) respektují právo každého národu zvolit si vládní formu a přejí si obnovit formu vlády v zemích, kde byla násilně změněna;
4) usilovat o to, aby všechny státy měly za rovných podmínek přístup ke světovému obchodu a světovým zásobám surovin, který potřebují k hospodářskému rozkvětu;
5) hospodářská spolupráce všech národů - lepší pracovní podmínky, hospodářský rozvoj a sociální zabezpečení;
6) po konečném rozdrcení nacistické tyranie bude nastolen mír - všechny národy - prostředky k bezpečnému životu v jejich hranicích, lidé budou moci žít beze strachu a nouze;
7) tento mír zajistí lidem možnost plavit se bez překážky po mořích a oceánech;
8) věří, že všechny národy musí z důvodů věcných i důvodů duchovních dospět k tomu, že upustí od používání síly. Nelze zachovat mír, pokud bude některých národ používat vojenských sil, dokud nebude zřízena širší a trvalá soustava všeobecné bezpečnosti, je nutné tyto národy odzbrojit. Budou poskytovat pomoc při všech jiných praktických opatřeních, které ulehčí mírumilovným národům drtivé břemeno zbrojení, a budou takováto opatření podporovat.
Následovala Moskevská deklarace, kterou 30. října 1943 podepsaly Sovětský svaz, USA a Británie, a tvoří ji čtyři části. První obsahuje společnou deklaraci zmíněné trojice mocností a Číny, že budou do bezpodmínečné kapitulace pokračovat ve válce proti Německu, Itálii a Japonsku. Druhá se týká obnovy demokratické Itálie. Třetí část označuje anšlus Rakouska, tedy jeho připojení k Německu v březnu 1938, za neplatný a předpokládá demokratickou obnovu země. Poslední oddíl se zabývá nacistickými válečnými zvěrstvy, jejichž pachatelé by se měli zodpovídat v zemích, kde zločiny spáchali.
Dále to byla otázka poválečného uspořádání Evropy, kdy Velká trojka na konferenci v Teheránu přijala návrh prezidenta USA Roosevelta rozdělit Německo prozatím na pět nezávislých států, co se ale neuskutečnilo:
1. stát v hranicích značně zmenšeného Pruska;
2. severozápadní Německo, včetně Hannoveru;
3. Sasko a oblast Lipska;
4. Hessen, Darmstadt, Kassel, jižní Rýn;
5. Bavorsko a Bádensko-Württembersko.
Oblasti Porúří, Sárska, Hamburku a Kielu dát pod kontrolou OSN.
USA, SSSR, Velká Británie a Francie pak Londýnskou dohodou o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců z 8.8.1945 na základě Moskevské deklarace rozhodli o potrestání válečných zločinců Osy. Připojenou chartou byl zřízen Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a upraven Norimberský proces. Charta Mezinárodního vojenského tribunálu stanovila, které zločiny budou potrestány. Stanovila tři kategorie zločinů souzených před vojenským tribunálem: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Vodítkem pro právní postup se stal tzv. Charkovský proces z 15. až 18. 12. 1943 vedený proti jednomu domácímu zrádci a dvěma Němcům. Obžaloba jim dávala za vinu, že používali speciálně upravené vozy k vraždění civilního obyvatelstva. Soud nakonec vyslovil tři rozsudky smrti.
Nepřijaté byly návrhy Churchilla na rozdělení Německa. Podle jeho názoru měly být odděleny jižní země (Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Falc), z nichž by byla vytvořena Dunajská federace - cosi na způsob Rakousko-Uherska, a zcela izolovat Prusko. Průmyslové Porúří Britové chtěli mít pod svou kontrolou. Návrh Churchilla na zastřelení všech nacistických funkcionářů bez soudu.
Návrh Stalina na zastřelení 50.000 vedoucích pohlavárů.
Návrh poválečného programu pro Německo, tzv. plánu ministra financí USA Morgenthaua, který spočíval v kompletní demilitarizaci Německa - kompletní odzbrojení armády a obyvatel, zničení veškerého válečného materiálu, úplné zničení zbrojního průmyslu a dalších navazujících průmyslových odvětví. Rozdělení Německa – Prusko Polsku a SSSR, Francii Sársko a území mezi Rýnem a Moselou, Porůří mezinárodní zónou, zbytek na jihoněmecký stát (Bavorsko, Württembersko a Bádensko a severoněmecký stát (Prusko, Sasko a Durynsko) a obnovení Rakouska. V Porúří rozebrat a zničit všechny průmyslové závody a doly nebo odvést všechno zařízení na restituce a reparace. Lidi, kteří mají technické znalosti donutit k trvalé migraci odtud. Celou oblast mít pod mezinárodní kontrolou. Vyjma uvedených restitucí a reparací i zavést nucenou práci Němců mimo Německo, konfiskovat veškerá německá aktiva všech druhů. Všechny školy a univerzity zavřít do doby, než spojenecká komise pro vzdělání nezformuluje efektivní program jejich reorganizace. Předpokládá se, že si to vyžádá značnou dobu, než budou znovu otevřeny jakékoli ústavy vyššího vzdělávání. Mezitím nebude zakázáno vzdělávání německých studentů na zahraničních univerzitách. Základní školy budou otevřeny ihned, jakmile budou k dispozici vhodní učitelé a učebnice. Vysílání všech německých radiostanic a vydávání všech německých novin, časopisů, týdeníků apod. bude zastaveno do doby, než pro ně bude ustavena patřičná kontrola a zformulován patřičný program. Zavést politickou decentralizaci a obnovit zemské vlády, s kterými budou jednat okupační mocnosti. Spojenecká vojenská správa nebude přebírat odpovědnost za takové hospodářské problémy jako kontrola cen, přídělový systém, nezaměstnanost, výroba, rekonstrukce, distribuce, spotřeba, bydlení nebo doprava a nebude provádět žádná opatření k zajištění nebo posílení výroby. Odpovědnost za německou ekonomiku a obyvatelstvo zůstává na německém obyvatelstvu s možnostmi, které budou podmínečně umožněny. Během období nejméně dvaceti let po porážce by měla být Spojenými národy prováděna adekvátní kontrola, včetně kontroly zahraničního obchodu a tvrdých restrikcí importu kapitálu, s cílem zabránit v nově vytvořených státech vytváření nebo rozšiřování klíčových průmyslových odvětví důležitých pro vojenskou sílu Německa a kontrolovat ostatní klíčová průmyslová odvětví. V příloze je připojen program pro potrestání válečných zločinců a zacházení s nacistickými organizacemi a jinými skupinami. Žádné osobě v Německu (kromě občanů Spojených národů a neutrálních zemí) nebude povoleno nosit jakékoli vojenské označení hodnosti nebo druhu vojska, vojenské insignie ani vojenské řády, ani uniformy. Nikde v Německu nebudou povoleny vojenské přehlídky a všechny vojenské hudby budou rozpuštěny. Veškeré letectvo (včetně kluzáků), ať už vojenské nebo obchodní, bude konfiskováno pro pozdější účely. Žádnému Němci nebude povoleno řídit nebo asistovat při řízení letadel, včetně těch vlastněných cizími vlastníky. Odpovědnost za provedení poválečného programu pro Německo uvedeného v tomto memorandu je spojenou odpovědností Spojených národů. Provedením schválené společné politiky by měl být pověřen mezinárodního orgán ustavený Spojenými národy.
S ohledem na specifická opatření, která budou během provádění společného programu přijata, je doporučeno oddělit úkoly, které budou provedeny v počátečním období vojenské okupace od těch, které budou vyžadovat mnohem delší období provádění. Zatímco USA, Velká Británie a SSSR budou z praktických důvodů hrát hlavní roli během demilitarizace Německa (samozřejmě s podporou vojenských sil Spojených národů), podrobné provedení ostatních částí programu může být nejlépe provedeno sousedními státy Německa. Jakmile bude Německo kompletně demilitarizováno, povinnosti vyplývající z provádění tohoto německého programu by mohly být rozděleny následujícím způsobem: Spojené státy by měly mít vojenské a civilní zástupce v jakékoli mezinárodní komisi nebo komisích, které budou ustaveny pro provedení celého německého programu a tito zástupci by měli mít odpovídající štáby. Základní odpovědnost za politiku v Německu a za civilní správu v Německu by měly převzít vojenské síly sousedních států Německa. Jmenovitě by se mělo jednat o ruské, francouzské, polské, české, řecké, jugoslávské, norské, holandské a belgické vojáky. Při splnění tohoto programu by americké jednotky mohly být staženy během relativně krátké doby. Stažení amerických jednotek by ale nemělo předcházet dohodě s SSSR a Velkou Británií o základních principech uvedených v tomto memorandu. Americký vysoký komisař pro Německo by měl být jmenován co nejdříve, aby mohl dohlížet na vývoj z amerického hlediska.
Příloha
Potrestání nepochybných válečných zločinců a zacházení se zvláštními skupinami
Potrestání nepochybných válečných zločinů
- Hlavní váleční zločinci
Seznam hlavních válečných zločinců této války, jejichž vina byla všeobecně uznána Spojenými národy, by měl být co nejdříve sestaven a předán patřičným vojenským orgánům. Vojenské orgány budou o osobách na tomto seznamu instruovány takto
(a) Musí být co nejdříve dopadeni a po dopadení co nejdříve identifikováni, identifikaci potvrdí důstojník generálské hodnosti
(b) Po provedení identifikace bude uvedená osoba postavena před popravčí četu složenou z vojáků Spojených národů.
- Ostatní nepochybní váleční zločinci
(a) Spojenecké vojenské velení ustanoví vojenské komise, které budou soudit nepochybné zločiny spáchané proti lidstvu během této války. Jakmile to bude možné, představitelé osvobozených zemí Evropy budou přibráni do těchto komisí. Jedná se o zločiny uvedené v následující sekci a jiné zločiny, které budou vojenské komise čas od času soudit.
(b) Jakákoli osoba podezřelá z odpovědnosti nebo spoluzodpovědnosti za smrt jakéhokoli člověka v následujících situacích bude uvězněna a souzena těmito vojenskými komisemi, pokud si ovšem tuto osobu nevyžádá některý z členů Spojených národů do vlastní vazby pro soud za podobné činy spáchané na jeho vlastním území:
(i) Smrt byla způsobena akcí porušující pravidla vedení války.
(ii) Oběť byla zabita jako rukojmí v odvetu za činy jiných osob.
(iii) Oběť byla usmrcena kvůli své národnosti, rase, barvě pleti, víře nebo politickému přesvědčení.
(c) Jakákoli osoba usvědčená vojenskou komisí ze zločinu uvedeného v odstavci (b) bude odsouzena k trestu smrti, mimo výjimečné případy, kdy vojenská komise určí, že jsou zde polehčující okolnosti, v tomto případě by měl být určen jiný trest, včetně deportace do trestního tábora mimo Německo. Rozsudek bude vykonán okamžitě.
Zadržení určitých skupin
Všichni členové následujících skupin by měli být zadrženi do doby, než bude určena vina každého jednotlivce:
(a) SS.
(b) Gestapo.
(c) Všichni vysocí důstojníci policie, SA a jiných bezpečnostních organizací.
(d) Všichni vysocí představitelé vlády a nacistické strany.
(e) Všechny veřejné osobnosti blízce spojené s nacismem členem nacistické strany nebo přidružených organizací, Gestapa, SS, SA nebo Kraft Korps.
Pracovní prapory
Mimo otázku zjištění viny za konkrétní zločiny, už pouhé členství v SS, gestapu a podobných skupinách, bude důvodem pro zařazení do nucených pracovních praporů, které budou sloužit mimo Německo pro rekonstrukční účely.
Rozpuštění nacistických organizací
Nacistická strana a všechny přidružené organizace jako DAF, Hitlerjungend, KdF atd. by měly být rozpuštěny a jejich majetek a archivy zabaveny. Mělo by být vynaloženo veškeré možné úsilí k zabránění jakémukoliv pokusu o jejich znovuobnovení v podzemní nebo v kamuflované formě.
Zákaz využívání některých výsad
Všichni členové následujících skupin by měli být vyřazeni z veřejné správy, zbaveni volebního práva a vyloučeni ze zastávání jakéhokoliv veřejného úřadu nebo zaměstnání v novinářských, učitelských a právních profesích nebo z jakékoli řídící funkce v bankovnictví, výrobě a obchodu:
(1) nacistická strana
(2) sympatizanti nacismu, kteří slovy nebo skutky pomáhali a podporovali nacistický program
(3) Junkeři
(4) Armádní a námořní důstojníci
Junkerské statky
Všechny junkerské statky by měly být rozděleny mezi rolníky a systém primogenitury a dědičnosti by měl být zrušen
Zákaz emigrace
(1) Bude vydáno prohlášení zakazující jakékoli osobě sídlící v Německu opustit nebo pokusit se opustit Německo, kromě osob s povolením od Spojeneckého vojenského velení.
(2) Porušení tohoto zákazu bude trestným činem, souzeným spojeneckými vojenskými komisemi, za který budou předepsány těžké tresty, včetně trestu smrti.
(3) Vojenské orgány provedou všechna možná opatření k zabránění osobám bez povolení v opuštění Německa
Od Morgenthauova plánu bylo 1. října 1944 upuštěno a nikdy se nestal oficiálním dokumentem či politickým konceptem žádné z amerických vlád.
Původně se předpokládalo, že dojde k soudům jenom menšího rozsahu. Ty měly zahrnovat osoby, které se dopustily zločinů na území konkrétního státu. Tito lidé měli být také souzeni podle práva té země, ve které se zločinů dopustili. Spojenci ještě po skončení druhé světové války také reálně uvažovali o tom, že by proces zorganizovali sami Němci! "Dokonce Karl Dönitz, který byl po Hitlerově sebevraždě hlavou Německa, nabídnul 15. května 1945, že Němci tento proces sami uspořádají s těmi, kteří mají na svědomí vyhlazování Židů a dalších etnik. Nebylo to ale přijato z důvodu, že se Němcům nevěřilo a že bylo podezření, že se bude opakovat divadlo jako v roce 1921 v Lipsku.
Vlastní norimberský proces
Obžaloba
Norimberská soudní budova zůstala během války téměř nedotčena. Také proto byla vybrána jako místo konání nejvýznamnějšího soudního procesu v moderní historii Vojenský tribunál v Norimberku posuzoval jen porušení zákona v době války a tak neměl jurisdikci nad zločiny, které se staly před 1. zářím 1939. Kromě vítězných mocností směla do Norimberku vyslat svého soudce a žalobce také Francie. "Bylo plně v kompetenci té které země, koho si za svého žalobce a soudce zvolí. Potom teprve probíhalo hlasování mezi jednotlivými představiteli, kdo bude například zastávat místo předsedy senátu. Tím byl zvolen sir Geoffrey Lawrence z Velké Británie.
Spojenecká obžaloba čítala celkem 4 body:
1. Účast na společném plánu nebo spiknutí, které umožňovaly spáchat zločiny uváděné v dalších bodech obžaloby.
2. Zločiny proti míru.
3. Válečné zločiny.
4. Zločiny proti lidskosti.
Předseda tribunálu Geoffrey Lawrence nejprve na začátku líčení vyzval obžalované, aby uvedli, zda se cítí být vinni nebo nevinni ve smyslu obžaloby. Všichni hlavní obžalovaní, tedy říšský maršál Hermann Göring, někdejší zástupce vůdce Rudolf Hess, šéf diplomacie Joachim von Ribbentrop nebo šéf vrchního velitelství německé branné moci Wilhelm Keitel - ti všichni se cítili nevinní.
Před norimberským tribunálem bylo předneseno 38.000 svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi svědků, kteří se fyzicky objevili v soudní síni. Lidé, mající něco společného s nacistickým režimem nebo byli přímo jeho součástí a vypovídali proti němu (např. generál Lahousen z abwehru nebo bývalý šéf sicherheitsdienstu Ohlendorf), představovali pro obžalované a jejich právní zástupce velký problém.
Naprosto zdrcující dopad na obžalované mělo svědectví velitele Osvětimi plukovníka Hösse. Ten vypověděl, že pod jeho vedením bylo v tomto vyhlazovacím táboře povražděno 2 a půl milionu Židů, a že hlavním problémem bylo, co s mrtvolami.
Svědectví
Kromě velitele Osvětimi Rudolfa Hösse přitížilo obžalovaným například svědectví generála Lahousena, nejvyššího žijícího představitele německé zpravodajské služby. Až od něj se Keitel, Jodl a další dozvěděli třeba o protihitlerovském odboji v řadách abwehru, slyšeli Lahousena usvědčit Hitlera z válečné agrese nebo Himmlera z vyvolání "gliwického incidentu". Generál měl pro svou výpověď jiné pohnutky než třeba právě zmiňovaný Höss, který si snažil zachránit krk. "Byl přímým svědkem toho, že celá řada jeho přátel, kteří se v závěru války zapojili do protihitlerovského odboje, byla v závěru roku 1944 nebo na začátku roku 1945 popravena, včetně admirála Canarise a dalších jeho spolupracovníků.
Každý z obžalovaných se k soudnímu líčení stavěl jinak. Přezíravý Hermann Göring, který se považoval za jakéhosi čestného vězně, si absolutně nepřipouštěl, že by vůbec mohl být odsouzen, o trestu smrti ani nemluvě. "Rudolf Hess zvolil tu variantu, že se prakticky na nic nepamatuje. Někteří se zase necítili být vůbec obviněnými, jako například Franz von Papen, Hjalmar Schacht nebo další, mezi ně patřili také generál Jodl a polní maršál Keitel, kteří se považovali za vojáky, kteří jen poslouchali příkazy. Tahle argumentace ale dvojici vysokých důstojníků před šibenicí nezachránila, když jim uškodily hlavně některé rozkazy, které sami parafovali. Podepsali rozkazy, nařizující popravy příslušníků britských commandos i v případě, že budou chyceni ve vojenských uniformách, co bylo a je porušení válečného práva.
Někteří obžalovaní si ale svoji vinu jasně uvědomovali, což se odrazilo i na jejich odevzdanosti, Ernst Kaltenbrunner jako vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu nemohl počítat se sebemenší shovívavostí. Rovněž tak Hans Frank, který byl hlavním guvernérem Polska, nebo Arthur Seyss-Inquart, který byl nacistickým správcem v Nizozemí. Ti pochopitelně nemohli s ničím počítat a také jejich chování bylo něčím mezi zpupností a rezignací.
Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop zase veškerý čas na cele trávil studiem říšských zákonů a výnosů, přičemž doufal, že svůj život zachrání právní cestou. Dokonce také sám při procesu obdivoval Hitlera a vzpomínal na jeho osobní přitažlivost a vliv. Jindy zase nabízel, že se nechá umučit.
Psychologické aspekty tribunálu
U každého vězněného pachatele nastupuje tzv. proces racionalizace, kdy pro své skutky hledá nějaké rozumové zdůvodnění. Většina obžalovaných v Norimberském procesu toto zdůvodnění viděla v normativním a hodnotovém systému nacismu. To platí hlavně pro oba klíčové Hitlerovy ideology - Streichera a Rosenberga. Dokonce se cítili i jako mučedníci. Alfred Rosenberg ve svém spise Mýtus 20. století uvádí, že smělé cíle nacistického Německa - nový člověk a nový řád - se neobejdou bez obětí a že ti, kteří padnou, jsou mučedníci.
V průběhu procesu si všichni obžalovaní začali velmi jasně uvědomovat, že přestává legrace a jde o krk. S větší intenzitou tak obžalovaní začali svalovat vinu na jiné - hlavně na kvarteto Hitler, Himmler, Bormann a Goebbels. Argumentovali tím, že jen poslouchali rozkazy, že to bylo v legislativě.
V Norimberku se ale našly i případy, jakým byl říšský ministr zbrojení Albert Speer. Ten byl rozhodně víc architektem než nacistou a v podstatě bez vytáček přiznal svůj díl viny a odpovědnosti a projevil i lítost. S neskrývaným opovržením naopak přistupoval k celému soudu, kromě Hermanna Göringa, také velkoadmirál Karl Dönitz - Hitlerův nástupce v čele Německa v posledních dnech války. Göring se také snažil ovlivňovat ostatní k odporu proti tribunálu a lhal jim, že on bude mít ještě závěrečné slovo, kde bude moci o všech, kteří nebudou zastávat jím určenou linii, uvést vše, co bude třeba. Nakonec upravili ve věznici styk mezi všemi, aby slabší povahy nemohly být nepříznivě ovlivňovány.
Dönitzovy jednotky prováděly celou řadu zločinných věcí, jakou byla například likvidace posádek potopených lodí. To znamená, že on to máslo na hlavě rozhodně měl. Nicméně u něj bychom nenašli ani stopu po nějakém pokání nebo po něčem podobném. Po propuštění z vězení byl skutečně svými bývalými podřízenými oslavován jako ten, kdo se nenechal dotlačit k pokání. Je smutným paradoxem, že Albert Speer odešel od soudu s dvacetiletým trestem, zatímco Dönitz jen s trestem polovičním.
30. září a 1. října 1946 vynesl soud v čele s Geoffreym Lawrencem dlouho očekávané rozsudky. Trio Schacht, von Papen a Fritzsche bylo zproštěno obžaloby. Pro Hjalmara Schachta, který byl před válkou ministrem hospodářství a do roku 1939 také prezidentem Říšské banky, se příslovečným záchranným stéblem stala vynikající znalost meziválečné německé ekonomiky. On velmi dobře věděl, že už ve dvacátých letech se řada amerických firem podílela na německém kapitálovém trhu a často majoritním podílem. Totéž věděl i další obžalovaný a Schachtův nástupce v čele ministerstva hospodářství Walter Funk. Ten sice dostal doživotí, ale už v roce 1957 byl z vězení propuštěn. Jejich advokáti se snažili využít těchto informací a ukázat, že podpora Třetí říše v ekonomické oblasti nebyla tím nejdůležitějším. Potom by tam pochopitelně museli soudit i některé americké firmy.
Všichni ostatní obžalovaní byli shledáni vinnými z jednoho nebo hned několika bodů obžaloby. Soud vynesl celkem 12 rozsudků smrti - vykonáno jich ale bylo jen 10. Hermann Göring spáchal vpředvečer popravy sebevraždu a u Martina Bormanna, který byl odsouzen v nepřítomnosti, se nakonec potvrdilo, že zahynul už při dobývání Berlína. Rudolf Hess, bývalý Hitlerův zástupce, dále už zmiňovaný Walter Funk a někdejší velitel válečného námořnictva Erich Raeder, vyvázli s doživotními tresty. Jistým překvapením byl v uvozovkách "jen" dvacetiletý trest pro Baldura von Schiracha - říšského vedoucího mládeže.
Denacifikace byl rozsáhlý společenský proces, který probíhal v Německu v období po druhé světové válce, a patří mezi tzv. 5 D, o kterých bylo rozhodnuto na postupimské konferenci po porážce Německa, která se konala 17. 7. 1945 – 2. 8. 1945 (denacifikace, demokratizace, dekartelizace, decentralizace a demilitarizace).
Tribunál měl oprávnění soudit pouze činy od 1.9.1939 do konce války, pouze občany Osy. Mezinárodní vojenský tribunál zahájil svou činnost 18. října 1945 v Justičním paláci v Norimberku.
Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím - vedoucí sbor NSDAP, SS, SD, gestapo, SA a generální štáb.
Obvinění byla tato:
1. Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru,
2. Plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek dalších zločinů proti míru,
3. Válečné zločiny,
4. Zločiny proti lidskosti
Obžalovaní
Trest smrti -
Martin Borman – vůdcův tajemník (souzen v nepřítomnosti)
H. Goring – říšský maršál a velitel letectva (před plánovanou popravou spáchal sebevraždu)
Ribbentrop – říšský ministr zahraničních věcí († 16.10.1946)
Keitel – polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství
Kalterbrunner – šéf bezpečnostní služby
Rosenberg – ministr pro okupovaná východní území, filozof strany
Frank – guvernér Polska
Streicher – majitel a vydavatel protižidovského listu Der Sturmer
Sauckel – zmocněnec pro nasazení pracovních sil
Jodl – náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství branné moci
Frick – ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě
Seyss- Inquart – guvernér Rakouska a nizozemský komisař
Doživotí - Hess, Funk, Raeder
20 let – von Schirach, Speer
15 let - Neurath
10 let - Donitz
Stíhání zastaveno – Krupp, Ley (sebevražda)
Osvobozeni – Schacht, Fritzche, von Papen
Tribunál
Sídlo:
Norimberk byl zvolen ze dvou důvodů:
1. Justiční palác byl prostorný a z větší části nepoškozený (jedna z mála budov, která zůstala z větší části nepoškozená bombardováním) a součástí je také rozsáhlé vězení,
2. Norimberk byl považován za ceremoniální místo vzniku nacistické strany a byl místem nacistických přehlídek. Byl považován za vhodné místo symbolického konce nacismu.
Složení soudu:
Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli:
Plukovník Lawrence (britský hlavní soudce a předseda)
Sir Birkett (britský zastupující soudce)
Biddle (americký hlavní soudce)
Parker (americký zastupující soudce)
Profesor Donnedieu Vabres (francouzský hlavní soudce)
Falco (francouzský zastupující soudce)
Generálmajor Nikitčenko (sovětský hlavní soudce)
Podplukovník Volčkov (sovětský zastupující soudce)
Generální žalobci
Jackson za Spojené státy, člen nejvyššího soudu,
Sir Shawcross za Velkou Británii,
Ruděnko za Sovětský svaz, prokurátor ukrajinské SSR
De Menthon ministr spravedlnosti, a Auguste Champetier de Ribes za Francii.
Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.
Většina obhájců byli němečtí právníci.
Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:
• Konvence o genocidě (1948)
• Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
• Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968)
• Ženevské úmluvy na ochranu obětí války (1949) a Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám z roku 1977
Ženevské úmluvy jsou tvořeny těmito úmluvami:
• Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
• Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
• Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
• Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války.
Co uvést závěrem? Nejen Evropa, ale celý svět byl tehdy tak vyděšen hrůzami, které přinesly ve druhé světové válce státy Osy, že tlak veřejného mínění na potrestání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti museli respektovat představitelé všech států. K potrestání došlo nejen při tomto hlavním procesu, ale i při dalších a také v řadě zemí zvlášť. Bohužel se i naplňují některé předpovědi z tehdejší doby, že časem bude bílé vydáváno za černé a naopak. Zatím aspoň nedošlo k naplnění tvrzení Göringa, že jim jednou německý národ postaví pomníky. Němci snad nezapomněli na vyjádření Hitlera před smrtí, že když nevyhráli válku pod jeho vedením, tak si nezaslouží válku přežít.
Snad by bylo dobré končit vyjádřením žalobce USA Jacksona, že norimberský proces není ani tak důležitý z hlediska potrestání zločinů, které se staly, ale hlavně pro budoucnost, aby nedošlo již k jejich opakování.
Vzpomínka na určeného k zapomenutí - nepovšimnuté výročí
Rok 2015 měl řadu výročí jak světových, tak i našich. Některá se připomínala, třeba 70 let od skončení druhé světové války nebo 600 let od upálení Mistra Jana Husa. O jiných nepadlo ani slovo. Například 1100 let od narození, tedy pravděpodobného narození, Boleslava I, zakladatele českého státu. A tak si kladu otázku, proč? Pokud je mi známo, většina národů má zvyk, postavit svým zakladatelům státu, a nejen jim, pomník, nebo aspoň po nich něco pojmenovat. U nás se tento zvyk nějak pokroutil. Stavíme pomníky hlavně cizím. To by nebylo nic špatného, pokud je oprávněný důvod ke stavbě. Jenže u nás se vše vylepšilo tím, že s čím větší pompou je někomu pomník našimi představiteli stavěn, je pak s ještě daleko větší pompou dalšími našimi představiteli pomník bourán.
Letos si připomínáme 700 let narození Karla IV, českého krále a římského císaře, který byl před 11 lety, zvolen občany ČR za největšího Čecha, přes upřednostňování jiných kandidátů v ČT. Boleslav I skončil na 87 místě. Jím zavražděný sv. Václav byl na místě sedmnáctém. Ten je také patronem naší země, vede blanické rytíře, jeho jsou české korunovační klenoty, o jeho životě a skonání je řada legend, ale pouze nepatrné zmínky v kronikách. Nejpodivnější je, že s jeho kanonizací začal vlastně bratr Boleslav I, převezením jeho ostatků z Boleslavi do Prahy, který ho měl dát zavraždit.
Boleslava I je u nás obecně znám jako Boleslav Ukrutný, bratrovrah, násilník a byl vnímán i jako pohan a nepřítel křesťanství. Ač máme svátek Den české státnosti, tak Boleslava I, který náš stát vlastně vytvořil, nevzpomínáme. Tedy nevzpomínáme na něj v dobrém, a to už od konce 10. století, kdy byly napsány první legendy o životě a umučení sv. Václava, které ho označovaly za panovníka milosrdného, pracovitého, učeného. Vlastně bez chyby, až na zmínky o jeho pití. To je ale u muže, a nejen v Čechách, pro lidi spíš přednost než nedostatek. O dvě stě let později k tomu přidal i Kosmas několik nařčení Boleslava I, a tím byl obraz obou dotvořen a přejímá se po generace od tehdy až do dnešních dnů. Kroniky z desátého století se o Čechách příliš nezmiňují, a pokud, tak převážně jen o Boleslavovi I, který byl panovníkem. Z dnešního hlediska je čin Boleslava I, nebo jeho družiny, absolutně nepřijatelný a odporný. Pokud se však vrátíme do doby, kdy se tak stalo, poznáme, že je tehdy skoro tím nejrozšířenějším způsobem získání vysoké státní funkce, hlavně panovnické. A to po celé Evropě, a nejen tam. Některé orientální dynastie měli dokonce nařízeno, aby panovník při nástupu na trůn nechal popravit možné konkurenty z rodiny. Je smutným faktem, že tento způsob převzetí vlády se uplatňoval ještě několik století po zmíněných událostech.
Nahlédneme-li pak do legend, pojednávajících o našich prvních dvou svatých, a obou hned z panujícího rodu, tedy sv. Ludmily a sv. Václava, probíhá událost jinak, než jak je nám líčena Kosmasem. Nejednalo se o vraždu při křtinách Boleslavova syna, ale při příjezdu Václava na Boleslavův hrádek u příležitosti svátku tamějšího kostela sv. Kosmy a sv. Damiána. Podle nejstarší legendy vyhrotil situaci první den sám Václav jakousi hrou se svou družinou, co mohlo být považováno za manifestaci síly. Až pak po ní, v noci se schází Boleslavova družina a naléhá na Boleslava, aby situaci řešil zabitím Václava včetně jeho družiny. Druhý den ráno pak dochází k vraždě Václava, podle většiny legend, když jde na jitřní mši, podle jedné z nich, když po mši odchází z kostela. Na nejstarším vyobrazení je, že kněz zavírá dveře kostela. Zůstává otázkou, zda tak brání Václavovi využít práva azylu, které tehdy kostelu příslušelo, nebo je zavírá za ním, po jeho odchodu.
Další ne zcela jasnou věcí je, jak k zabití došlo. Podle legend měl Boleslav tasit meč a pokusit se tnout Václava, dokonce podle jedné třikrát, ale ani jednou se mu to nepovedlo, neznámá síla mu v tom vždy zabránila. Nakonec mu Václav meč vytrhnul, ale vzápětí se do této roztržky mezi bratry vmísili Boleslavovi družiníci a prchajícího Václava zabili. Je velmi nepravděpodobné, že by Boleslav, nebo vůbec kterýkoli tehdejší bojovník, se nechal odzbrojit mužem s holýma rukama. V proložní legendě je Boleslav uváděn jako starší. Ale jen v jedné z legend je řešena otázka nástupnictví tím, že panování Václava bylo přáním jejich otce Vratislava. On se totiž Václav narodil dřív, než byl Vratislav knížetem. Tím tedy měl podle tehdejšího zvyku nárok na trůn Boleslav, který se patrně narodil v době (rok 915), kdy už byl otec knížetem. Proto byla asi i zmínka, že nástupnictví Václava bylo přáním jeho otce, knížete Vratislava.
Zmínka, že šlo o zápas mezi pohany a křesťany, někdy uváděná, je víc než nepravděpodobná. V této době byly minimálně špičky společnosti již a pouze křesťanské, jak je uváděno ve většině legend i kronik, že Čechy a Morava byly v té době již skoro sto let křesťanské. I když samozřejmě ještě dlouhou dobu byly s vírou potíže. Ty v podstatě přetrvávají dodnes, a bylo by asi nekonečné hledat počátek a důvod některých zvyků a svátků dodržovaných dodnes. Vždyť ještě v době první republiky se pokoušeli občané z Valašska uplatnit u okresního soudu žalobu na čarodějnici.
Z doby vraždy Václava nevíme o Čechách takřka nic, co se týká faktů. Snad jedině to, že u nás dochází na počátku 10 století k mocenským zmatkům vzhledem k brzkým úmrtím Bořivojových synů Spytihněva a Vratislava. Následníky jsou nedospělí synové Václav a Boleslav, jejich matka Drahomíra a babička Ludmila. Pravděpodobně se však tento zádrhel týká pouze středních Čech, nikoli celých Čech a už vůbec ne Moravy. Provázena je tato situace i podobnými převraty v říši, kde se dere k moci saská dynastie, v osobě Jindřicha Ptáčníka a Bavoři ve své vůdčí roli končí.
Ne zcela pochopitelně, aspoň pro laika v historii, o těchto událostech píše Kosmas.
Důvod nevím, ale pochybuji, že by jím byl časový odstup, přibližně 200 let. Věnuje době počátku českého státu, tj. od knížete Bořivoje, přes vládu jeho synů, Drahomíry, Václava a Boleslava 6 a 1/2 stránky a odkazuje na jiná díla, co jinde nedělá. Podivné je, že i děti Boleslava I z poloviny chválí ve všech případech (Boleslava II a Mladu, později abatyši Marii) a dvě děti Doubravku a Strachkvase?? (Kristiána) převážně haní. Nepochopitelná je chvála císaře Oty I skoro v každém případě.
Vůbec nezmiňuje, že i Ota I nechal rovněž zabít staršího, sice nevlastního, bratra Thankmara v roce 938 a s mladším bratrem Jindřichem takřka neustále válčil, stejně jak s ostatními knížaty na území dnešního Německa a jeho okolí, spory o investituru s papežem. Naopak tvrdě odsuzuje Boleslava I, nezmiňuje jeho žádnou kladnou stránku, a potom z jeho syna Boleslava II dělá málem světce.
Dochází i k nepřesné dataci významných událostí a některým skutkovým omylům, patrně však neúmyslně (např. neuvedení data smrti Spytihněva a nastoupení knížete Vratislava a uvedení jeho manželky Drahomíry jako pohanky, posunutí data smrti jak sv. Václava, tak Boleslava, založení biskupství v Praze, atd.). Proč?
O vzniku českého státu a panování jeho zakladatele Boleslava I máme jen několik zmínek. Začínají vpádem Bavorů, o šest let později vpádem krále Jindřicha (Sasové). Porážce, spíše rozdrcení nějakého kmenového knížete na severozápadě Čech, včetně jemu vyslaných na pomoc pluků ze Saska králem Otou I, knížetem Boleslavem I. V roce 946 se má král Oto I na lovu chlubit rukojmími, které údajně dostal od Boleslava I. V roce 950 po 14 letech bojů měl Oto I konečně s velikou škodou a záhubou svých lidí Boleslava I stěží přemoci, a Boleslav stoje pod korouhvemi, naslouchaje i odpovídaje králi, zasloužil si milosti. Zároveň však o této události se píše v jiné kronice, že císař, když již měl dobýti města, tak přerušil bitvu z obav, aby se jeho vojáci nedostali do nějakého nebezpečí při braní kořisti. Není ani zmínka o povinnostech nebo udělení léna, není vyzdvihování vítězství. Pokud budeme vycházet z toho, co nebylo řečeno a z chování dvou hlavních aktérů Oty a Boleslava v jiných případech, lze usuzovat, že oba dali přednost dohodě, protože jednak potřebovali jeden druhého, a za druhé věděli, že válka mezi nimi by byla na dlouhá léta s těžko odhadnutelným výsledkem.
Potom je již zmínka o spojenectví v boji proti Maďarům. V bitvě na Lechu pomáhá císaři český kontingent. Další válka byla vedena v Čechách, kde byl zajat král Maďarů Leleh a usmrcen, snad pověšením. Je pravděpodobné, že Maďaři Čechy napadli vícekrát, stejně jak jiné země.
Někdy po roce 960 začíná Boleslav I razit mince, co je tehdy spíš znakem suverenity panovníka, než zajišťování platebního styku.
Boleslav I provdá dceru Doubravku za knížete Polska Měška, která Polsku přináší též křesťanství a Čechy tak získávají patrně spojence.
Poslední je zpráva Ibrahím ibn Jákúba (člen poselstva córdobského chalífy k císaři Otovi I) z roku 965/6, která stojí za ocitování celá. Země krále Boleslava je od města Prahy až k městu Krakovu dlouhá tři týdny cesty a po celé délce hraničí s Uhry. Praha je z kamene a vápna a je největším obchodním městem. Zboží sem přivážejí Rusové, Slované, Uhři, muslimové, židé, kteří přiváží i obchodní mince. Odsud se vyváží otroci, cín a kožešiny. Čechy jsou nejlepší země severu a má nejvíc potravin. Za jeden kírát (0,212 gramu) se tu koupí pšenice pro člověka na měsíc, nebo ječmene pro jezdce na 40 dnů, nebo 10 slepic. V Praze se vyrábí sedla, uzdy a štíty pro potřeby země. V Čechách se platí lehkými šátky, které mají cenu 10 za 1 kírát a jimi platí vše. Češi jsou černovlasí a snědí, světlí jsou u nich řídce (rozdíl od ostatních Slovanů). Jí hovězí a husy, nejí kuřata. Mají dvojí sklizeň. Odívají se do širokých oděvů s úzkými manžetami rukávů. Většina z nich trpí spalničkami a vředy. Mají strunné i dechové nástroje. Jejich nápojem i vínem je med. Kdyby byli svorní, nikdo by je neporazil.
V roce 972 Boleslav I asi umírá a Čechy díky jednání jeho druhé dcery Mlady v Římě získávají také biskupství. Jeho syn Boleslav II se stává knížetem země zahrnující Čechy, Moravu, část západního a severního Slovenska, Slezsko, Kladsko, Krakovsko a část současného Polska až k Červeným hradům. Země již není svaz kmenových knížat, ale jedno organizované knížectví pomocí hradské soustavy, které vytvořil jeho otec Boleslav I. Na hradech jsou knížetem dosazení a jemu podřízení kasteláni, mající soudní, správní a vojenské pravomoci vůči obyvatelům okolního území, kteří jsou poddáni knížeti.
Z toho co bylo uvedeno v kronikách a legendách, ale možná ještě více z toho, co v nich bylo zamlčeno, lze usuzovat, že Boleslav I nebyl jen tím lotrem, jak je nám dosud líčen. Patrně patří mezi naše nejschopnější panovníky. Asi rychle pochopil, že Evropa se mění po příchodu Maďarů a mocenském přesunu v říši z Bavor a Frank do Saska. Rozhodl se toho pro sebe, svůj rod, možná i zem využít. Příchodem Maďarů byla porušena obchodní evropská cesta západ – východ, využívající Dunaje. Evropa nalezla řešení v cestě přes Čechy, Krakov, Kyjev a Černé moře, ale také po Labi na sever do Pobaltí. On částí těchto cest dokázal využít pro sebe, jejich ochranou a údržbou postavením hradů a samozřejmě vymáháním poplatků, které byly v té době obvyklé. Aby mohl takto jednat, musel sjednotit a obsadit území uvedená výše a zabezpečit se i mezinárodně. Proto se on domáhá úspěšně vlády v dnešním Česku, starší dcera se stává polskou kněžnou, a on se také domlouvá s císařem a králem Otou I. O jeho úspěchu svědčí, jak kronika Ibrahim ibn Jakoba, tak i to, že po jeho smrti na trůn nastupuje bez jakýchkoliv problémů jeho syn, který po dobu svého života udržuje knížetství takřka v neztenčené míře. Územní základna tohoto státu, Čechy s Moravou a částí Slezska, pak přetrvává dodnes.
Bylo by tedy asi vhodné přestat s opomíjením Boleslava I a připomínat si ho, stejně jak jeho činy dobré i zlé. Minimálně už proto, že se nebál převzít odpovědnost a nevymlouval se na nepříznivé okolnosti, nebo na říši. Kolik takových politiků jsme v historii měli?
Mistr Jan Hus
Před šesti sty léty byl upálen Mistr Jan Hus. Rok tohoto výročí se blíží ke konci, a my stále tak nějak nevíme, jaký postoj máme k němu zaujmout. Navzdory tomu, že letos bylo vzpomínání na něj ve větší šíři než předtím, závěr, závěr, který by přiblížil jeho život a hlavně dílo, nebyl veřejnosti poskytnutý. Již nedlouho po jeho upálení se Hus objevil v některých dílech. A to zmínky o něm v Historii české od Aneáše Piccolominiho (pak Pia II), který v ní uvádí „Hus i Jeroným nesli smrt s vyrovnanou myslí a spěchali na hranici, jako by byli pozváni k hostině, nevydavše ani hlásku, který by mohl být známkou jejich úzkosti“. Podobně Václav Hájek z Libočan píše ve své kronice z 1541, že Hus byl knězem dobrého života a ctnostného obcování, pouze se neměl starat o učení bludníka Wyclifa. V současnosti, mimo jiné, byla ustanovena dokonce komise, která se otázkou Husa měla zabývat. Rovněž řada historiků vydala o Husovi svá díla. Patrně kvůli nedostatku pramenů, některé zápisy Kostnického koncilu se ztratily, Petr z Mladoňovic na slyšení poskytnutého Husovi koncilem ne vždy byl, poukazuje na problémy s tím spojené a nemožnost tak učinit závěr. Rovněž skončilo období téměř nekritického obdivu Husa a husitů, v našich zemích přibližně v letech 1920 až 1989, pomineme-li válečné časy, a dochází naopak k jejich nekritickému zavrhování, i když převážně se týká husitské revoluce.
Řada z těch, kteří odsuzují Husa, a husity se odvolává na profesora Pekaře. Neuvádí však na které jeho dílo. Dovolím si proto uvést aspoň z jeho „O smyslu českých dějin“ něco málo z části, věnované této otázce, „étos husitství přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby zdvíhá české dějiny se jménem Jana Husa spojené do takových výšin, že posvátné úctě před nimi se neubrání ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu“ a pak, „mluvčí katolické církve, se neseznámili s díly učeného Dr. Sedláka a prof. Kybala, a píší pak nepravdy, i když pouhým nahlédnutím do monografie prof. Sedláka se mohli přesvědčit, že všechno bylo jinak“. Uvádí, že zejména práce prof. Kybala, který má znalost i středověké teologie, dokud nebude vyvrácena, stačí sama, aby se o bludech Husa mluvilo s reservou. Revize Husova procesu, kterou Kybal provádí, vyzněla dosud ve prospěch Husa.
Tedy společnost se dělí na ty, kteří by s radostí šli štípat dřevo na jeho hranici. A naopak ty, kteří ho považují za světce, zakladatele protestantismu a málem i ateismu. Početná je ale i skupina hledající stále, jak to vlastně bylo. Kde je tedy pravda?
V hledání přínosu M. J. Husa většinou docházelo k tomu nedostatku, že se posuzoval pohledem doby toho, kdo se o něj zajímal. Někdy, ještě hůře, se Husův život a přínos přizpůsoboval potřebě té které doby. Byl tak výraznou osobností, že málokdo z autorů díla o něm, odolal hledání v Husových spisech a vyjádřeních něčeho, co by potvrzovalo názor nebo ideologii, jejíž byl zastáncem autor sám. Stejně i naopak jsme četli nebo slyšeli, že už M. Jan Hus byl proti tomu nebo jinému, a také co vše pokazil nebo kam kázáním lidi zavedl. Proto by bylo možná dobré, aspoň v kostce zmínit dobu a její zásady, kdy žil. Byla diametrálně odlišná od současné, i když lotři a lidé poctiví byli patrně ve stejném poměru jako dnes.
Středověká společnost Evropy, po pádu Římské říše, asi tak od vlády Karla Velikého, vycházela z uznávání dvou mocí, duchovní, kterou vládla církev a světské, kterou vládli panovníci. Ve 14. století už bylo zřejmé, že tato teorie má nejen trhliny, ale i se začíná hroutit. Tak šlechta už nechce být závislá jen na vůli panovníka, ale chce se podílet na moci. Spěje k vytvoření nového státního systému – stavovské monarchii, která se postupně mění, po zesílení měst, na konstituční monarchii.
I když byla celá Evropa v této době prakticky křesťanská, vyjma jižního Španělska (Mauři), a části Balkánu (Turci), křesťané se už dělili na římské katolíky v čele s papežem, řecké katolíky (od 11. st.), kteří uznávali také papeže, ale měli jiný obřad a pravoslavné (od 10. st.)v čele se synodou biskupů (metropolitů nebo také patriarchů). Vedle toho dochází ve 14. století u dosud pevné a jednotné římskokatolické církve, která měla největší vliv, k tzv. avignonskému zajetí papežů v období let 1309 až 1378, kdy místo Říma měli papeži své sídlo v Avignonu, dá se říci, byli pod vlivem Francie. Též nastává papežské schizma 1378 až 1417, kdy jsou dva (Klement VII v Avignonu a Urban VI v Římě), později třetí Alexandr V, který zemřel, a místo něj Jan XXIII v Pise. Dále je v Evropě stoletá válka mezi Francií a Anglií. Rovněž má nepříznivý vliv i mor – černá smrt, která postihla v druhé polovině 14. století postupně celou Evropu a při níž zemřela asi třetina všech obyvatel. V neposlední řadě hrozí stále větší nebezpečí od Turků, kteří dobývají postupně některá území Byzance a Balkánu, co vyvolává vzpomínky na křížové výpravy, které skončily neúspěšně a na bitvu u Lehnice, kde pod mongolskými šípy a šavlemi zahynul výkvět evropského rytířstva. Došlo i ke změně klimatu, začala malá doba ledová, která byla příčinou menší úrody a horších životních podmínek.
Toto vše vedlo lidi k závěru, že je Bůh trestá za jejich hříchy, a hledaly se příčiny i prostředky k nápravě. V Čechách navíc docházelo k poklesu těžby stříbra (z původních 30 tun ročně jen na 10 tun) a dále k velkému rozsahu majetku církve, cca 30 % půdy, jinde jen 10 až 15 %. Také je velká přemíra kněží, např. v Praze, která měla cca 40 000 obyvatel, je 1 200 kněží, tedy cca 1 kněz na 33 obyvatel. Ti nebyli schopni svého duchovního odpovídajícím způsobem uživit. Jejich situaci zhoršuje ještě možnost církevní úřady a tím i jejich výnos si koupit. Dochází k tomu, že někteří kněží a preláti mají úřadů tolik, že je nemohou vykonávat. Řeší to pomocí tzv. střídníků, kteří za určitý podíl na výnosu vykonávají úřad za něj.
Ve společnosti vznikalo napětí, které působilo na každého. Lidé ale nebyli schopni překročit své vědomí a znalosti, ostatně jako v žádném věku, a opírají se při nalézání cesty k řešení o evangelia v bibli, pro ně Písmu svatém, které bylo pro tehdejší společnost absolutně a bezvýhradně nezpochybnitelné. Tím dochází ke kacířským a dalším hnutím. Nakonec i sama římskokatolická církev spolu s římským králem, pozdějším císařem Zikmundem se snaží nalézt východisko svoláním koncilu do Kostnice.
Je třeba i zmínit, že České království, tehdy správně pod názvem Země Koruny České, patřilo v Evropě k větším a významnějším státům. Připomeňme si, že mimo Čech a Moravy patřily tehdy ke Koruně ještě celé Slezsko, Kladsko, Horní a Dolní Lužice, Horní Falc a Braniborsko, vedle dalších menších lén a lenních měst. Tedy rozlohou bylo království asi dvojnásobně veliké proti dnešní republice. Ovšem bylo poněkud uměle vytvořené Karlem IV. Braniborsko dal Zikmund do zástavy už v roce 1388 a 1415 je převedl jako říšské léno na Hohenzollerny. Zůstalo také dost dluhů po vládě Karla IV a Václav IV, ač schopný finančník, ale málo schopný vladař, měl s kralováním potíže, už i jen kvůli vyšší šlechtě – pánům a i bratrovi Zikmundovi.
Vyjma vysoké šlechty, patricijské části měšťanů a prélátů církve měli ostatní obyvatelé potíže se zajištěním svého živobytí. To se týkalo nejen venkovské a městské chudiny, ale i nižší šlechty – zemanů, vladyků, prostých kněží, řemeslníků, ale i třeba univerzitních mistrů, kteří měli příjem prakticky jen z poplatků studentů, proto měli zájem stát se knězem a kazatelem, u nichž byl příjem lepší.
Stejně i Hus přiznává, že v mládí si přál dobré bydlo, stát se knězem a kazatelem. To se mu splnilo prakticky, až po jeho ustanovení kazatelem a rektorem (správcem) Betlémské kaple. Uvádí se, že po svém materiálním zajištění se plně věnoval kázání a psaní teoretických prací a práci k zjednodušení českého jazyka. Z jeho dochovaných kázání čiší národní uvědomění, bezúhonnost, tvrdě odsuzuje neřesti jako smilstvo, lichvu a čáry, nepoctivost, krčmy a tanec. Brojí proti nedostatkům duchovenstva, přesvědčen, že hříchy kněze poškozují, ukazuje, jak by měli kněží postupovat. Je pověřován arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka k synodálním kázáním o nápravě kněží. Hus na synodě 1405 hovoří o lásce k bohu a odpadlictví od něj a víry, kterými jsou i ti, co smilní, ohlupují lidi zázraky, přijímají úplatky, kupují si úřady, mají krčmy, obchodují, chtějí poplatky za úkony svátostí. V roce 1407 pak říká, že kněží mají být vůdci lidu a proto musí následovat Krista, nesmí být prostopášní, ne pyšní ale spravedliví, nesmí chtít zisk z odpustků, poplatků, mnohoobročnictví.
A tady asi vše začalo. Pln napětí a zvědavosti jsem si sehnal knihu prof. Sedláka „Mistr Jan Hus“, abych našel podklady, na které se odvolává PhDr. R. Malý nebo fakta, které poznamenává prof. Pekař, a pak jsem sehnal i stejně nazvanou knihu od prof. Kybala. V knize M. J. Hus od Sedláka jsem nic z toho, čím častoval R. Malý M. J. Husa, však nenašel. Dílo je vůči Husovi rozhodně kritické, ale není zapšklé, ani nepoužívá militantní styl a nejeví žádnou snahu udělat z Husa darebáka. Líbilo se mi i prohlášení prof. Sedláka na počátku, že je to na Husa pohled ze stanoviska katolické strany. Vytýká mu řadu věcí, které o několik let později prof. Kybal ve většině vyvrátil, ale i sám prof. Sedlák končí své dílo, že Hus nebyl dostatečně trpělivý, ale bojovný a chtěl nápravu církve rychle. Přiznává mu zásluhy o český jazyk a i o literaturu a snahu o nápravu církve.
Dílo Husa má za katolické, vyjma remanence, dále Husova názoru, že kněz hříchy nemůže odpustit, pouze bůh, a kněz odpuštění jen vyhlašuje, a toho, že hříšný kněz nemůže udělit svátost. Pak mu ještě vytýká, že jeho nauka o církvi a její správě je bludná, popírá totiž božský původ jejího primátu a odmítá učitelskou autoritu církve. Prof. Kybal dospěl k tomu, že se prof. Sedlák mýlí a jak. Názorovou shodu s prof. Kybalem vyhlašuje i prof. Pekař. Nyní jen, že obžaloby z remanence Husa zprostil již samotný kostnický koncil.
M. Jan Hus se narodil někdy kolem roku 1370. Studoval na pražské univerzitě, kde 1393 získal hodnost bakalář, 1396 je mu propůjčen titul Mistr, 1400 vysvěcen na kněze a káže v kostele sv. Michala a od 14. 3. 1402 do února 1413 pak v Betlémské kapli, kde působil i jako správce. Původně dostával 9 kop grošů ročně, později 20 kop. Z toho musí správci kostela Filipa a Jakuba platit 90 grošů ročně a od 1. 4. 1403 180 grošů a dále polovinu odkazů ze závětí osadníků, protože byl v jeho farnosti. V BK vystřídal faráře Protivu. Příspěvky využívány k poskytování půjček za 10% úroku. Učí na univerzitě, 1401 až 1402 děkanem artistické fakulty.
1402 zvolen arcibiskupem 26. 7. Mikuláš Puchník, ten 19. 9. zemřel, ale musely se za něj papeži zaplatit všechny taxy, stejně jak za arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, zvoleného místo něj. Hus toto kritizuje v traktátu „O svatokupectví“.
1403 spory o Wyclifa na univerzitě, kdy Jan Hubner převzal 24 článků označených za bludné londýnskou univerzitou a přidal 21 dalších (zmateně a nepřesně). Mikuláš z Litomyšle toto kritizoval a přidal se Hus slovy, že takoví padělatelé by měli být upáleni jak nedávno padělatelé šafránu. Jenže rektor využil tří hlasů a Viklefa odsoudili. Po 11. 11. 1403, kdy král prchnul z Vídeňského vězení, se začala situace konsolidovat
1404 přitvrzuje arcib. Zbyněk, pod trestem vězení a klatby zakazuje kněžím souložnice, svatokupectví, lichvu, cizoložnictví, vymáhání darů u zpovědí a pohřbů. Shodoval se s Husem.
1. 12. 1404 je Hus arcibiskupem pověřen řečí při vzpomínce na smrt Karla IV (14. 5. 1316 –29. 11. 1378), kdy se Hus poprvé zmíní o reformě církve a příští rok pověřen Hus šetřením zázraku ve Wilsnacku v Bavorsku, který označí za podvod a arcibiskup zakáže poutě do Wilsnacku. Na synodě 1405 Hus představuje své pojetí církve, jako společenství, které se dělí na 3 části, církev vítěznou v nebi, spící nebo trpící v očistci, a pozemskou bojující, která má 3 složky, nejnižší pracující lid, druhou ochrannou šlechta a nejvyšší kněží, ale jen ti, co naplňují boží zákon.
1407 se stává Hus královským děkanem a zpovědníkem, také asi i královny Žofie. Je snad, ne-li přítelem, tak pomocníkem pražského arcibiskupa, kterým je i pověřován vedením církevních synod pro nápravu nedostatků církve a duchovních. Dostává se stále více na reformní stranu, a po odchodu Stanislava ze Znojma a Štěpána Pálče ke kurii, i jejím mluvčím.
Ke zlomu dochází v roce 1408, jak uvádí takřka shodně všichni historici. V té době papežské schizma přetrvává, protože v roce 1407 nedošlo ke schůzce a oboustranné rezignaci papežů v Savoně, jak bylo dohodnuto. Kardinálové římští i avignonští si uvědomují, jaké je to nebezpečí pro církev a společně svolávají koncil v Pise na rok 1409.
1408 začíná mít Hus spory s představenými, kteří mu vytýkají viklefství. Rozchází se s Pálčem a Stanislavem ze Znojma. Přidávají se k němu mladí, Jakoubek, Mikuláš, Jesenic a Jeroným. Je proces s Matějem z Knína kvůli remanenci, a ten ze strachu odvolává. Na nátlak papeže Řehoře XII svolal král s arcibiskupem na 20. 5. 1408 schůzi českého národa při univerzitě, aby odsoudil články Viklefa (účast 60 mistrů, 150 bakalářů a cca 1 000 studentů). Účastníci se odsouzení Viklefa vyhnuli a články se učily dál. Králi to stačilo, arcibiskup se tím musil spokojit také, ale obnovil nařízení o potrestání kacířů.
Hus hájí Mikuláše z Velenovic (řečeného Abrahám) obviněného, že káže bludy a není vysvěcen (valdenství), tak že Kristus v Písmu poslal kázat všechny. Abrahám je vypovězen a Hus si stěžuje arcibiskupovi, co mezi nimi zhoršuje vztah. V červenci Hus píše arcibiskupovi, „čím to je, že krvesmilní a všelijak hřešící duchovní si beztrestně a bez nápravy svobodně vykračují se vzpurnými šíjemi jako nezkrotní býci a plemenní hřebci, avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu a s láskou plní povinnosti vaší správy, nehoní se za lakotou, nýbrž zadarmo, pro Boha se věnují evangelizaci, jsou žalářováni jak kacíři a strádají ve vyhnanství“.
Arcibiskup nařizuje všem vydání knih Viklefa, proti čemu se studenti odvolali k papeži. Hus tehdy knihy vydal, ale obviňuje arcibiskupa z bludu. Údajně povolává na pomoc ulici svým projevem v Betlémské kapli. Pak arcibiskup zakazuje mluvit k lidu hanlivě o prelátech, kněžích a církvi, na základě stížnosti na Husa kvůli kázání v Betlémě. Následuje další stížnost, že vymáhání poplatků označuje jako svatokupectví. (Sám Sedlák tu uvádí, že podle církevních zákonů nebyl na poplatky nárok, ale šlo o zvyk.) Podle Sedláka nebyl Hus dobrý teolog a nechal se proto unášet kacířstvím, i když sám kacířem nebyl.
Hus píše spis proti inkvizitorovi Maříkovi, kde uvádí, že král má právo nutit kněze k plnění zákona božího, že arcibiskup interdiktem chrání kněze falešné, kněží se dají napravit odnětím majetku, má pochyby o očistci a další.
Pražský arcibiskup je na straně Řehoře XII a vyhlašuje v Praze interdikt. Král nařizuje, aby se toho nedbalo a arcibiskup s jemu věrnými knězi a poklady sv. Václava utekl na Roudnici. V září se pak král s arcibiskupem smířili. Na Husa pak podává žalobu kněz Protiva kvůli jeho kritice kněží v Betlémě. Hus přichází pak s tím, že král a knížata jsou povinni napravovat kněze, a v roce 1410 se rozchází s některými dogmaty církve úplně.
Kybal k tomu uvádí, že Husův názor, že Písmo je nejen pramen zjevení a objekt víry, ale i svrchovaný a neomylný soudce všech věroučných sporů je perfektně ortodoxní (odpovídající tradiční víře), opírá se o sv. Augustina, sv. Řehoře a sv. Tomáše podle středověké věrouky. Tedy jeho žádost, aby spisy Viklefa byly přezkoumány podle Písma, byla teologicky oprávněná, protože papežské buly nebyly definicí dogmatu ani nálezem k učení církve, ale prostým úředním aktem. Viklefovo kacířství nebylo ani řádně zkoumáno, ani specificky prohlášeno pražským arcibiskupem. Papež teprve na žádost pražského kléru v roce 1412 odsoudil Viklefovy spisy a se souhlasem římského koncilia je dal spálit v Římě 10.2.1413. Hus byl tedy odsouzen a také exkomunikován tři roky před rozsudkem papeže ve věci. Hus mohl být odsouzen arcibiskupem v Praze, ale ne kvůli Viklefovi, tedy toto odsouzení bylo konfúzní (zmatečné) a paušální, protože v Anglii odsoudili jen 24 článků Viklefa, ale v Praze všechny paušálně, aniž by je zkoumali, a pokrytecké, neboť arcibiskupovi a konzistoři šlo jen o umlčení Husa. Husovi šlo o svobodné kázání a správné souzení bludů Viklefa, a byl oprávněn na arcibiskupovi požadovat, aby ten rozhodl.
Roku 1409 byl zvolen třetí papež Alexandr V, ale Řehoř i Benedikt odmítli abdikovat, tak byli papeži tři. Když Alexandr zemřel, byl dalším papeže zvolen Jan XXIII. Schizma vyřešil teprve až Kostnický koncil, sesazením Jana XXIII, abdikací Řehoře XII a zvolením Martina V.
1409 až 1410 je Hus rektorem univerzity, podílí se na vydání Dekretu Kutnohorského králem Václavem IV. Využívá toho, že spolu s českými mistry stojí za králem, který se přiklání ke kolegiu kardinálů a řešení schizma, ale arcibiskup a němečtí mistři stojí za Řehořem XII. Kolem dekretu, i po jeho vydání 18. 1. 1409 se vedla další jednání až do 9. 5. 1409, kdy králův komisař Mikuláš Bohatý přerušil shromáždění na univerzitě a přečetl mandát krále Václava IV a ustanovil rektora univerzity a děkana artistické fakulty. Čeští mistři pak využili bojkotu cizích mistrů a 14. 5. 1409 zvolili členy semestrálních komisí v souladu s dekretem. Pak cizí mistři manifestačně odešli, protože tak přísahali učinit, pokud král změní počty hlasů. Král je tak zbavil 28. 6. všech hodností a prohlásil za vyhnané. Němečtí měšťané z toho vinili prakticky jen Husa. 2. 9. uznal i pražský arcibiskup Alexandra V za papeže.
V roce 1410 vede boj o Wiklifa na základě zmocnění pražského arcibiskupa Zbyňka papežskou bulou z 20. 12. 1409 k tvrdému vystoupení proti kacířství, zejména proti remanenci, dále zákaz kázání v soukromí a vydání Viklifových knih ke kontrole, dále byl i zrušen půhon arcibiskupa Zbyňka ke kurii, a arcibiskup měl vyřídit a rozhodnout o odvolání Husa proti jeho původnímu rozhodnutí. Bula přišla do Prahy až 9. 3. 1410. 3. 5. 1410 papež zemřel a Hus poslal předtím jemu a potom i jeho nástupci Janu XXIII lepší vysvětlení svého odvolání (nemohl napsat, že šlo o koupenou bulu).
Král vyzývá arcibiskupa, aby počkal s rozhodnutím, ten však 16. 7. nechal spisy Viklefa spálit a po vypuknutí bouří uprchnul do Roudnice, odkud 18. 7. uvalil klatbu na Husa a další. V Praze vypukly bouře, hanlivé popěvky, které král zakázal, ale také nařídil odškodnit vlastníky knih. Hus nazval pálení knih zlem, a po něm vystoupili další.
1. 10. 1410 je markrabě Jošt zvolen římským králem, ale 18. 1. 1411 umírá a místo něj nastupuje Zikmund.
12. 10. 1410 král, královna, moravský zemský hejtman Lacek z Kravař, Jan Michalec z Michalovic, Mikuláš z Potštejna na Žampachu žádají papeže a kard. Colonnu o anulování zákazu kázání a rozsudku ohledně knih Wyklifa, připojují se i pražská města (neví se však, zda jde o pravé listiny). V srpnu zmocněnci arcibiskupa Zbyňka obdarovali papeže koněm a dary, kardinály pak prsteny a Colonna vyzval arcibiskupa k postupu dle papežské buly z 20. 12. 1409. Tehdy jak arcibiskupovi tak Colonnovi udávali na Husa zejména Ondřej z Brodu a Michal Causis, ale i němečtí mistři po DK odešlí z Prahy, zejména Niem, který navrhoval buď klatby na Husa, nebo křížovou výpravu proti Čechům.
15. 3. 1411 byl Hus exkomunikován kard. Colonnou (šlo o procesní rozsudek, kvůli nedostavení se ke kurii, nebylo rozhodnuto o kacířství) a pražský arcibiskup jej ihned nechal vyhlásit v Praze, co odmítli Křišťán z Prachatic a němečtí rytíři.
Král reagoval 28. 4. 1411 vyhlášením konfiskace důchodů všech duchovních, kteří poslechli arcibiskupa a neposlechli jeho, když král interdikt provádět zakázal. Konfiskaci provedli Racek Kobyla (vyšehradský purkrabí) a Voksa z Valdštejna (velitel královské stráže), za účasti konšelů pražských obcí. 2. 5. je všechny arcibiskup exkomunikoval a 6. 5. král svolal církevní preláty a s nimi zkontroloval katedrální poklady, které pak nechal odvést na Karštejn. Jakoubek ze Stříbra pak zveřejnil dekret o vyvlastnění církevních statků.
Arcibiskup se snažil získat české pány. Osobně navštívil Jindřicha z Rožmberka, dal mu odpustky a výjimku ze zákazu kázání v soukromí a ještě další, ale byl odmítnut. Na zemském soudu konfiskace krále schválili a 5. 6. 1411 usnesením zamezili do budoucna přenášet zemské záležitosti k duchovnímu soudu.
Arcibiskupovi a jeho úředníkům vůbec nedošlo, co se děje a po poradě vyhlásil 18. – 19. 6. 1411 interdikt nad Prahou a okolím do 2mil (cca 22 km). Král pohrozil každému, kdo poslechne, ztrátou obročí. Opati benediktinů se proti interdiktu odvolali, řada kněží jej ignorovala. Kde ne, byli dosazeni kněží loajální králi. U premonstrátů na Strahově, kde došlo k incidentu, pak zasáhli královští vojáci.
Hus v BK při kázání vyhlásil, že král, kterému jsou všichni poddáni, má povinnost je nutit k dobru, a proto zastavil důchody, aby kněží konali bohoslužby. Páleč tehdy ještě stál za Husem. Arcibiskup se poddal a přijal řešení navržené saským kurfiřtem a sedmihradským vévodou, aby obě strany přistoupily na rozhodčí výrok krále jeho rady. Podle ní měl arcibiskup listem papeži dát zprávu, že v Čechách je vše v pořádku, jeho spory s Husem a univerzitou vyřešil král a odvolat všechny klatby a papeže požádat o totéž. Všechny strany měly stáhnout svá odvolání k papeži. Po splnění vrátí král konfiskáty a obnoví církvi práva a svobody z doby Karla IV. Arcibiskup zrušil interdikt a přes Litomyšl jel požádat Zikmunda o záštitu, ale 28. 9. 1411 v Prešpurku zemřel. A novým arcibiskupem zvolila kapitula králova lékaře Albíka z Uničova, který rychle dokončil povinnosti uložené královskou radou z 6. 7. 1411.
29. 2. 1412 je poslední zápis jména Jana Husa, kdy promoval Jana z Krumlova na mistra artistické fakulty na univerzitě. Pravděpodobně v té době také začínal se pokoušet o doktorát na teologii.
Hus se odvolává znovu k novému papeži, nedbá klatby. Podle toho, kdo případ posuzoval, bylo i rozhodováno, ale nakonec papež po vyslechnutí poslů arcibiskupa rozhodnul proti Husovi. Ten se obrátil na krále, který poslal s královnou a některými pány přímluvné listy, ale až po doručení odsuzující buly arcibiskupovi, a Hus byl předvolán k papeži, čeho neuposlechl a tím podle Sedláka ztratil svou při. Byl dán do klatby, která byla v Praze vyhlášena 15. 3. 1411. Pak byla věc předána kard. Zabarellovi, který omluvu Husa, že se nedostavil, uznal a připravoval jeho osvobození, ale byl odvolán a jmenován Brankas, který vše ponechal po staru, ale nechal proces spát.
Hus píše spis proti inkvizitorovi Maříkovi, kde uvádí, že král má právo nutit kněze k plnění zákona božího, že arcibiskup interdiktem chrání kněze falešné, kněží se dají napravit odnětím majetku, má pochyby o očistci a další. Podle Sedláka nebyl Hus dobrý teolog a nechal se proto unášet kacířstvím, i když sám kacířem nebyl.
Kybal k tomu uvádí, že Husův názor, že Písmo je nejen pramen zjevení a objekt víry, ale i svrchovaný a neomylný soudce všech věroučných sporů je perfektně ortodoxní (odpovídající tradiční víře), opírá se o sv. Augustina, sv. Řehoře a sv. Tomáše podle středověké věrouky. Tedy jeho žádost, aby spisy Viklefa byly přezkoumány podle Písma byly teologicky oprávněné, protože papežské buly nebyly definicí dogmatu ani nálezem k učení církve, ale prostým úředním aktem.
Není pravdou, že Hus popíral autoritu církve a prohlašoval Písmo za jediný a výlučný pramen víry. Za pramen víry uznával i církevní tradice shodující se s Písmem, s tím, že výklad Písma nelze činit libovolně, ale osvíceným rozumem a dle autority z doby sv. doktorů.
Písmo mu nebylo cílem samým pro sebe. Hus říká, že každý křesťan, který má rozum, chce-li být spasen, musí věřit, plnit přikázání a modlit se. Tedy víra, ctnostný život a modlitba.
Hus projevuje až vášnivou snahu po morálce a reformování jednotlivce i celku. Viklef je učenec, Hus muž činu a vůdce lidí.
V březnu 1412 byl na popud Michala Causis v Římě uvězněn Jesenic, který zastupoval Husa v řízení před kurií, a zároveň jmenován jiný auditor proti Husovi. Jesenic uprchl, a byla nad ním vynesena klatba, tím nemohl zastupovat Husa, ale dokázal získat v Bologni doktorát a z ní musel opět uprchnout.
V květnu 1412 přivezl papežský legát Albíkovi bulu o odpustcích pro ty, kdo se účastní nebo přispějí na válku proti neapolskému králi. Král Václav za provizi prodej odpustků povolil. Univerzita byla původně proti, ale pak souhlasila s králem. Hus prodej odsoudil a 17. 6. 1412 veřejně napadl v Karolinu papeže za odpustkovou bulu a vyhlášení války neapolskému králi. Z této doby pochází výrok o příteli Pálčovi a pravdě. Král předvolal všechny před svou radu. Páleč shrnul výtky proti Husovi a přiřadil Husa k valdenským. Hus prohlásil, že svůj traktát vydá a bude za ním stát až do smrti ohněm, za podmínky, že se teologové podrobí stejnému trestu, neprokáží-li obvinění proti němu. Husovy názory odpovídaly tehdejší teologii, pouze odsuzoval nekalé záměry odpustků. Rada nechtěla hnát spor do krajnosti a ukončila jej.
10. 7. 1412 proběhla další rozšířená královská rada, kam teologická fakulta (děkanem Š. Páleč) předložila bludné články Wyclifa, Husa a Jakoubka se žádostí, aby je arcibiskup se souhlasem krále, kapituly a univerzity dal vyhlásit včetně sankcí za jejich následování. Rada je vyhlásila z moci královské, ale články požadující zákaz činnosti nejmenovaných kazatelů vyškrtla. Stejný den se obměnila i staroměstská rada, na více Němců a protivníků Husa. Také v tento den (neděle) vypukly v Praze odpustkové bouře a 3 mladíci byli zatčeni, po slibu propuštění, byli však popraveni a pohřbeni v BK. Situace se zklidnila. Hus, Jakoubek a Jeroným se stáhli.
16. 7. 1412 svolali staroměstští konšelé na králův příkaz na radnici shromáždění univerzity a duchovenstva. Zde staroměstský protonotář přečetl dva královy mandáty, které přikazovaly pod ztrátou hrdla a statků poslechnout instrukce královy rady. Pak vystoupil inkvizitor a králův zpovědník Mikuláš a seznámil přítomné s vůlí krále skoncovat s bludy a očistit jméno království, zákazem nepovolených schůzek studentů a bakalářů, tresty v případě kacířství, dále 46 čl. Wyklifa s otázkou, zda je snad někdo chce uznat za pravověrné. Rektor Marek z Hradce to udělal. Pak vystoupil Páleč a vyzval všechny, kdo s rektorem souhlasí, aby podepsali list pro krále. Mimo rektora, jej podepsali ještě dva, Prokop z Plzně a ?Bedřich Eppinge(německý advokát)? Nikdo další už ne (Hus, Jakoubek, Jeroným zde nebyli účastni).
Hus ale ke konci července organizuje protiakci a obhajobu čl. Wyklifa spolu s Jakoubkem a Eppingem. Hus hájil články o svobodě kázání, odnětí statků kněžím, že desátky jsou jen almužny, a nikdo, kdo je ve hříchu, nemůže být pánem, prelátem, biskupem a knězem.
Papež Jan XXIII na něj vyhlásil klatbu (kardinál Petr), podle které ho měli věřící chytit a upálit nebo předat arcibiskupovi nebo biskupovi v Litomyšli. Dochází k útoku na Betlém, který vede farář Chotek, ale útok je odražen. Hus se 18. 10. 1412 odvolává ke Kristu, o čem Jesenic neví, ten by mu patrně poradil se odvolat ke koncilu. 18. 12. 1412 Jesenic ve svém vystoupení na univerzitě zdůvodnil, s podporou dekretů církevního práva, že klatba bez napomenutí neplatí a styk s exkomunikovaným tedy není smrtelným hříchem. Uvedl i příznivé posouzení odvolání kardinálem Zabarellou. Rovněž připomenul samostatné soudnictví univerzity, soud rektora podle privilegia papeže Bonifáce IX. Rovněž připomíná nectného udavače a věci neznalého notáře, podplaceného sviněmi z Čech, který kardinálovi dal špatné podklady. Podpora některých zemských pánů, postoj krále, osmělily Husa k návratu do Prahy a vystoupení v Betlému. Odpůrci chtějí znovu interdikt a Hus na radu přátel a asi i přání krále dál nekáže, je v ústraní, kde sepisuje knížky o svatokupectví, a vyzývá k návratu ke křesťanským ideálům.
Hus se obrací na zemský soud s prosbou o svobodu slova a zamezení klateb. Ten předal list králi, aby učinil potřebná opatření. Král požádal Husa o odjezd z Prahy a nařídil synodu, která byla nakonec 6. 2. v Praze. Biskup Jan Železný v Litomyšli se obrací na arcibiskupa, že schvaluje radu doktorů: 1)není možné se odchylovat od katolické církve, 2) učení Viklefa se nesmí hlásat, 3) postup proti Husovi je dál závazný a sám přidává 4) rozhodnutí proti Husovi se musí dál provádět 5) české knihy s bludy musí být zavrženy. Husovci toto odsoudili.
Král jmenoval smírčí komisi, která předvolala zástupce katolíků i Husovců a bezúspěšně se pokusila je smířit. Katolíci se znovu obrátili na papeže, který vydává v jejich prospěch opět bulu, a král vypovídá Husa a 4 katolické mistry z Prahy. Hus v dubnu 1413 opouští znovu Prahu. Papež pak posílá 30. 4. 1414 Janu Železnému list s příkazem, aby napomenul arcibiskupa Konráda z Vechty, biskupa Václava v Olomouci a inkvizitora Mikuláše k větší horlivosti. 11. 6. 1414 vyzval papež krále, aby vykořenil kacíře. Zároveň zavádí Jakoubek přijímání podobojí. Hus kvůli své přímočarosti a přesvědčení o správnosti svých názorů ztrácí královu přízeň.
Hus je na venkově pod ochranou české šlechty, patrně na Kozím Hrádku bratrů Jana a Ctibora, v Sezimově Ústí paní Anny z Mochova a Krakovci pana Lefla z Lažan, možná i Bechyni, kde byl purkrabí Ctibor z Černčic. Všude káže, zpracovává svá poslední díla a píše listy přátelům i nepřátelům. Mistru Janu z Rejnštejna poprvé vyhlásil, že se postaví proti svým nepřátelům a pomocníkům Antikrista i za cenu smrti na hranici, uvádí zde, že lepší je dobře zemřít, než špatně žít.
Alexandru V. byl hlavní oporou Václav IV., Francie a města v Itálii, hlavně Florencie. S jejich pomocí se Alexandr V. zmocnil církevního státu i Avignonu. Řehoř XII. utekl do Neapole, Benedikt XIII. do Tortosy. Po smrti Alexandra V. se dalším třetím papežem stal Jan XXIII. (17. března 1410). V té době energicky zasáhl nový řím. král Zikmund. Narozdíl od svého bratra Václava IV. donutil papeže Jana XXIII. k svolání všeobecného koncilu do Kostnice. ŘK pověří na jaře 1414 pány z Dubé a Chlumu jednat s Husem o jeho účasti, že mu vydá ochranný glejt. Když ho k účasti přemlouval i král Václav IV, Hus dospěl k názoru, že se svým učením, upřímnosti a pravou vírou může seznámit všechny. Požadoval ale záruku, že bude mít veřejné slyšení a protivníci nesmí lživě vypovídat. Císař to po jednání s Leflem z Lažan slíbil.
Před odjezdem se chtěl zúčastnit synody v Praze, a vyzvat všechny, aby ho veřejně obvinili. Arcibiskup to však neumožnil, protože již byla připravována žaloba proti němu. Arcibiskup dostal také list od Gersona a kardinála Šimona, aby upozornil krále na kacířství Husa. Hus na radu Jesenice chtěl vyjádření o své pravověrnosti, arcibiskup mu je nedal, ale dal mu je pražský inkvizitor, nezerský biskup Mikuláš, který na koncilu pak ale svědčil proti němu. Papež vyzval krále, aby ve spolupráci se Zikmundem vykořenil kacířství, ale dvůr už nebral jeho příkazy na vědomí. Gerson se obrátil na arcibiskupa Konráda s varováním před kacíři a také odsouzením Husova spisu O církvi kvůli popření panství, jurisdikce a moci těch osob, které byly předzvěděny k zatracení a těch, které žijí v hříchu.
Roku 1411 byl exkomunikován pražským arcibiskupem. 17. 6. 1412 veřejně napadl papeže za odpustkovou bulu a vyhlášení války neapolskému králi, papež Jan XXIII na něj vyhlásil klatbu
a Hus musí odejít na venkov, odkud pak odjíždí do Kostnice. Tam je 28. 11. 1414 zatčen, dán do vězení. 6. 6. 1415 a následující dny jsou mu poskytnuta 3 slyšení před koncilem, je i vyslýchán a 18. 6. je mu pak předložen seznam článků k odvolání. 20. 6. 1415 jsou jeho spisy odsouzeny ke spálení. Nakonec také i on je koncilem předán světské moci k vykonání ortelu. Údajně z hlasujících přítomných účastníků koncilu bylo 45 pro smrt, 11 jen pro církevní trest a 33 odmítlo jakýkoli trest. K provedení rozsudku pak došlo 6. 7. 1415, kdy byl upálen a jeho popel nasypán do Rýna.
Zbývá jen doplnit několik událostí, vyvolané jeho smrtí. Nejprve snad protestní list české a moravské šlechty, ke kterému připojilo své pečetě 452 šlechticů v čele s nejvyšším purkrabím v Čechách a zemským hejtmanem na Moravě. Všichni, kteří pečetě připojili, byli předvoláni před koncil, co samozřejmě neuposlechli. Později pak na králi vymůžou rozhodnutí, že žádný obyvatel království nesmí být souzen cizozemským soudem. V Čechách nastávají bouře, které přejdou nakonec v husitskou revoluci. Proti Čechám je vyhlášeno 6 křížových výprav, které jsou společnými silami husitů odraženy a potřeny. A nakonec dochází k jednání s církví a přijmutí oběma stranami kompaktát. V té době píše Petr Chelčický O trojím lidu a Síť víry pravé, kde se snaží nalézt jiný způsob řízení společnosti a vztahu mezi člověkem a bohem. Čechy se tak prakticky staly jedinou zemí na světě, kde až do 17. století byla svoboda náboženského vyznání pro každého, i pro poddaného.
Hus s největší pravděpodobností, rovnající se téměř jistotě, nic z toho nezamýšlel, ani nepředpokládal, že jeho učení směřuje k událostem, které nastaly. Snažil se napravit církev, a to církev katolickou, za jejíž součást se vždy považoval.
Kdo a jaký byl tedy Hus, co chtěl? Proč asi se nezdařilo na něj zapomenout během těch šesti století, i když pokusy v tomto směru samozřejmě byly.
Začněme několika vyjádřeními o něm, které nebyly uvedeny výše v textu.
Kybal (český historik a diplomat) Husova pravda byla jasná. Lidská volba, třebas byla provedena řádně a zákonitě, nedostačuje k řádnému převzetí a výkonu úřadu. K tomu je nezbytná mravní kvalifikace zvoleného. Proto takto zvolený nevstupuje do úřadu skrze Krista, ale jinudy. Tedy mravní kvalifikace uchazeče stojí nad volbou i úřadem. Páleč dokazoval, že i špatný člověk řádnou volbou vstupuje v důstojenství. Hus uvádí, že příčinou všeho zla je bohatství. Dokud je církev neměla, oplývala ctnostmi a nyní hříchy.
Hus se věnoval hlavně úloze kazatele, který podle něj má mít 4 vlastnosti, žár lásky, svatý život, opatrnou řeč a stálost v protivenství. Nesmí mít trojí neřest, rozmařilost, lakotu a pýchu. Má kázat všude a všem a vždy a působit příkladem svého života.
Nad všechny krále a kněze však stojí babka, která zachovává všechna přikázání ne z úřední povinnosti, nýbrž svatostí života.
Kybal uvádí, že Hus nekritizoval pouze veřejně v duchu módy doby, protože jeho povaha mu nedovolila k chybám mlčet. Šlo o víc. Hus usiloval pojetím náboženství a důslednou renesancí principu biblického křesťanství a tím o radikální nápravu soudobé společnosti. Proto od roku 1408 na něj přichází první žaloby. Chtěl probuditi nebo zostřiti kritický duch lidu proti vládnoucí kastě a stejně provést roztřídění kněží. Proklamuje svobodu kázání. Jeho boj se stává politickým. Hus jej ale chce stále vést uvnitř církve, Jakoubek už proti církvi. Za největší kacířství církve, považuje Hus svatokupectví. Vyzývá i k obnovení volby biskupů lidmi místo jmenování papežem. Hlásá, že v nápravě lze spoléhat pouze na lid, protože král a šlechta jsou s církví spřaženi.
Hus přes všechnu opatrnost, smířlivost a poddajnost při prvních výsleších, nechtěl nikdy ustoupit od poznané pravdy, v tom byl neoblomný. Hus nepojímá náboženství dogmaticky, ale eticky. Náboženství mu není naukou obsahující dogmata o Bohu, ale spíš principem duchovního života určující člověku, jak má žít. Říká, že pravdu lze poznávati nejen zjevením, ale i rozumem a tělesnými smysly. Prohlašuje, že v zázraky nevěří, ty jsou potřebné jen pro nevěřící. Bible je mu slovem božím a zákonem nad zákony. Spolu s rozumem jsou nejvyšší soudci víry.
Finále Husova mučednictví bylo v dokonalé shodě s dosavadním zápasem, znělo tvrdým protestem proti znásilnění, hřmělo hrdým vyznáním pravdy a neviny a současně se chvělo nejoddanějším se odevzdáním Kristu a spočinutím v něm.
T. G. M. (český sociolog a politik) „Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti. Husův boj o vyšší mravnost a zbožnost, zpečetěný obětí života, byl bojem proti mravní dekadenci církve, kněžství a papežství. Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný.“
Odložilík (český historik) – úkol soustřediti všechny stoupence oprav a vésti hnutí k rozhodnému zápasu nepřipadl však nikomu z nich (Štěpán z Kolína, Stanislav ze Znojma, Štěpán Páleč), ale jejich žáku a druhu M. Janu Husovi.
Rubcov, Smirin (ruští historici) Husovy myšlenky, že není potřeba poslouchat „nespravedlivé vrchnosti“ vyděsily krále a velké feudály. Odmítal vše, co nebylo potvrzeno Písmem svatým, a uznával právo každého věřícího řídit se ve věcech víry vlastním výkladem Písma.
Eršil (historik) Hus stmelil všechny opoziční skupiny vystupující proti církvi a feudálům.
Baum, Hoke (němečtí historici) Interpretace (Zikmundova) glejtu skutečně potvrzuje, že král Husovi garantoval i svobodný návrat z koncilu.
Spěváček (český historik) Hus se stal snad proti své vůli rozhodující postavou nejen českého, ale i evropského církevně politického dramatu. S jeho úlohou a osudem byly spjaty další osudy jak představitelů lucemburské dynastie, tak i rozhodujících osobností kostnického koncilu. Král Václav IV vypadl jako první z politického zápolení, přední kardinálové se snažili využít Husova procesu k soustředění pozornosti celé církve na sebe a tak dosáhnout nejvyšší mety v církevní kariéře. Proto d Ailly a Zabarella, ač sami odpůrci papežského absolutismu a kritici církevních zlořádů, učení mužové stojící na prahu hereze, neodolali pokušení a neváhali se vetřít do přízně koncilu. Rozhodli s jasným vědomím vzít na sebe odium justiční vraždy pravověrného Husa a získat tak popularitu, jež by je vynesla na výsluní moci. Ani Zikmund se jako předseda koncilního jednání nezpronevěřil touze využít svého postavení a přiblížit si vidinu císařské koruny obětováním Husa.
De Vooght (belgický teolog, historik, opat) shrnuje: „Hus byl podle něj horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí. Když se tedy později husitské a protestantské hnutí odvolávalo ve svém odporu vůči katolické církvi na tohoto ryzího katolického kněze, šlo vlastně o nedorozumění, jež je z hlediska historického velikým paradoxem, neboť ten, jenž byl katolík, působil pak v dějinách jako husita a protestant. Mnozí z těch, co ho soudili, byli většími heretiky než on.“
Lortz (německý teolog, historik) o upálení Husa a vhození jeho popele do Rýna řekl, „že se tak stalo navzdory císařskému glejtu, lze ospravedlnit z hlediska formálního práva. Přesto zůstane tento čin politováníhodným, trapným, dokonce hrozným a ostudným. Není nejmenších pochybností o náboženské horlivosti a osobní hluboké víře tohoto mravného muže.“
Pekař (český historik) ve svém článku „K boji o Husa“ vytýká mluvčím katolické církve, že se neseznámili s díly Sedláka a Kybala. Píší pak nepravdy, i když pouhým nahlédnutím do monografie prof. Sedláka se mohli přesvědčit, že všechno bylo jinak. Uvádí, že zejména práce prof. Kybala, který má znalost i středověké teologie, dokud nebude vyvrácena, stačí sama, aby se o bludech Husa mluvilo s reservou. Revize Husova procesu, kterou Kybal provádí, vyzněla dosud ve prospěch Husa. Pekař dále uvádí, že revize Husova procesu byla nepřímo provedena koncilem v Basileji, který uctivě jednal s husity jako s pány oponenty, a Husa by určitě už neodsoudil. S těmi, proti kterým vydali papeži tolik klateb, proti kterým posílalo všechno křesťanstvo další a další vojska, tu nyní seděli svorně vedle sebe, aby nakonec vyhlásili příkaz všem křesťanům, že Češi a Moravané pod obojí nesmí být pro minulé věci haněni, nesmí být jim škozeno a jako s bratry svaté matky církve je bratrsky milovali a s nimi nakládali.
Mluvčí katolické církve ve 20. St. mohli krátce říci: Hus historický, nejen český vlastenec a spisovatel, ale i Hus reformátor nám nebude a nesmí překážeti…
Kybal nás na základě nejdokonalejšího poznání spisů Husových poučuje, že Hus nemíní svou pravdou rozumové poznání, ale pravdu boží, obsaženou v Písmu.
Šmahel (český historik) Když Hus získal dobré bydlo, dnes bychom řekli existenční zajištění, v Betlémské kapli, nespokojil se tím a začal brát své kněžství jako závažné poslání. Nepochybně měl v osobnosti něco navíc, co upoutávalo jeho vrstevníky, ale i posluchače v kapli. Jeho charisma by mu ale nebylo nic platné, kdyby neměl co říci. Někdy dlouho váhal nad každým krokem. Vždy se však vzchopil a mužně vzal odpovědnost na sebe. Na hranici skončit nemusel, odvolat však odmítl a dal nadčasový příklad těm, co se dostali do rozporu s totalitní mocí. Svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru ční Hus dále nad dějinami. Průběh Husova procesu nelze posuzovat právnicky, ale historicky.
Pokud řekneme, že Husův proces byl po právní stránce v pořádku, pak zároveň obhajujeme všechny nechvalně známé procesy v dějinách.
Pokud na základě shora uvedeného chceme dospět k nějakému závěru, musíme též zůstat v době, kdy Hus žil. Lze patrně začít tím, že Hus patřil k těm, na základě jejich života a díla vyslovil francouzský profesor Denis myšlenku, že Čechové jsou věřiteli lidstva.
Hus chce rozum dát na roveň víře a také chce právo pro lidi i neprivilegované posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a nápravy.
Byl jedním z mála lidí, na jejichž poctivosti a čestnosti se shodovala většina lidí, a to ještě i po šesti stech letech od jeho upálení. Obvykle byl obviněn jen z kacířství a poukazování, že přivedl český národ až k husitskému hnutí, které podle svých nepřátelů bylo nejen kacířské, ale i barbarské. Vinil se i z vyhnání Němců z Prahy v důsledku zavedení nového způsobu hlasování na pražské univerzitě, lepšího pro Čechy. Též se mu přisuzovalo položení základů k založení protestantského hnutí atd. Postaral se o zjednodušení českého pravopisu.
Když se podíváme poněkud pozorněji na průběh jeho života a jeho odsouzení jako kacíře, pozorujeme, že vše provází neobvyklé skutečnosti, srovnáme-li je s jednáním u jiných, stejně postižených kacířů. Hus měl možnost kázat skoro 11 let v Betlémské kapli, kam se vešlo asi 3000 posluchačů, tedy takřka 10 % současných obyvatel Prahy, která tehdy patřila k největším městům Evropy. Podle dobových zpráv bývala na jeho kázání Betlémská kaple vždy takřka plná. Lze předpokládat, že se tak jeho myšlenky a názory velmi rychle šířily přes posluchače, nejen do Prahy, ale do celých Čech. Obdobně i jeho studenti tyto myšlenky a názory přenášeli minimálně mezi své rodiny a známé. Patrně i on sám po vypovězení z Prahy káže na venkově.
Husem, jeho učením a dopady jeho myšlenek se vlastně zabývaly tři koncily. Kostnický (1414 – 1418), jež ho odsoudil, Basilejsko-ferrarsko-florentský (1431 – 1445), který s husity došel k dohodě, vtělené do kompaktát, a II. Vatikánský (1962 – 1965), který hledal způsob nalézt východisko z trvajících problémů, a také co s Husem. Na Kostnickém koncilu mu byla poskytnuta tři slyšení, vlastně jako jedinému, co byl obžalován z kacířství. Bylo mu navrhováno i několik formulací odvolání, aby si některé vybral. Byly připraveny dva rozsudky, když odvolá a pokud neodvolá. Jeho upálení bylo patrně nejslavnostnější autodafé v historii. Probíhalo za účasti nejvyšších hodnostářů církve a též říše. V Basileji došlo k věci dosud neznámé, církev jedná s kacíři o možnosti dohody a bere za základ jejich programové prohlášení, tj. čtyři artikuly pražské. I když se jí podařilo dosáhnout jejich změny, brána její výlučnosti byla už navždy prolomena. II. Vatikánský koncil už má Husa spíše za reformátora. Jan Pavel II se pak roku 1999 za jeho smrt omlouvá a Husa řadí mezi reformátory církve, ale nerehabilituje ho, ani jeho učení, i třeba jen zčásti.
Jaký Hus tedy vlastně byl, co chtěl a proč byl odsouzen? Na to se stále hledá odpověď, zatím bohužel podle zaměření hledajícího stále odlišná od jiných.
Také toto vzpomenutí není ani náznakem prací o Husovi a jeho díle, ale spíš jeho připomenutím z pohledu laika, který si u něj a jeho doby klade otázku, proč.
Během současného výročí, byla vyslovena řada důvodů, proč vlastně byl upálen. Mohli bychom si je uvádět jeden po druhém, ale proč. Nebyly snad popřeny již dávno před námi lidmi povolanějšími. Ať je to koncil v Basileji, který jedná s husity a přijímá spolu s římským králem a husity na druhé straně kompaktáta o dalším soužití mezi katolickou církví a husity. Nebo pak omluva papeže Jana Pavla II v roce 1999 za usmrcení Husa a prohlášení, že Hus patří mezi reformátory.
Je třeba nyní otevřeně říci, nikoli že byl ve špatnou dobu na špatném místě, ani ne, že za jeho smrt mohou katolíci, a tak ať se s tím vypořádají, jak umí. Je sice pravdou, že papež Jan XXIII. potřeboval koncilu předhodit někoho místo sebe, a díky urputnosti Husových nepřátel z Čech, nebyl než Hus nikdo vhodnější. Stejně tak římský král Zikmund, když papež utekl, potřeboval koncil něčím zaměstnat a Hus byl na místě, k okamžité dispozici. Obdobně d Aily a Zabarella potřebovali dát ostatním prelátům dát najevo, že v církvi musí být kázeň, a jak je potřeba nakládat s jejími narušiteli. Také je nezbytné připomenout, že přes všechny nabídky Husovi, se koncil pokusil nakonec místo slíbeného slyšení Husa, ho jen předvolat a rovnou ho odsoudit. Také by se mu to povedlo, nebýt zásahu Zikmunda po intervenci českých pánů. Asi nikdo z nich nedokázal předpokládat, k čemu vše nakonec povede. Koncil byl patrně překvapený už postojem české šlechty, která neustále protestovala, ale ještě nepochopil, o co jde. Odsoudil Jana z Chlumu a předvolal všechny, kteří pečetili protestní dopis do Kostnice, aby se z toho odpovídali. Když předvolání bylo absolutně ignorováno, věřili preláti v účinek křížových výprav. Po jejich rozdrcení, začínají představitelé světské i duchovní moci, teprve přemýšlet o jiném řešení.
Ani Hus, aspoň si myslím, to takto nedomýšlel. Ovšem otevřel k tomu dveře. Patrně si vůbec neuvědomil, co se skrývá za jeho požadavky svobody kázání, svobodného posuzování lidmi, zda klér a světští páni jsou oprávněni lidu vládnout. Tedy, zda nehřeší a mají oprávnění morální. Také zda místo výkonu činnosti, ke které jsou určeni, se nestarají více o své zbohatnutí a požadují platby, které jim nenáleží. Zda se řídí zákony Krista, a to i obecný lid. Prolíná tato otázka nejen jeho dílem, ale i v jeho kázáních a také dopisy, které si vyměňuje s příslušníky všech tehdejších stavů. Považuje bohatství církve, ale nakonec i jiných, pokud s ním není nakládáno ve prospěch lidí, za špatný stav a žádá změnu.
Vzhledem k době, kdy žije, řeší své požadavky na vztahy mezi lidmi poukazováním na život Krista, na evangelia. Zdůrazňuji, že chce napravit vztahy mezi lidmi. A to jak mezi nimi jako jednotlivci, tak i jako skupinami, které on stále uznává tři, církev, šlechtu a poddané. Prosí je o to i ve svém posledním listě „Všem věrným Čechům“.
Závěrem snad jediné. I když je Mistr Jan Hus šest set let mrtev, zůstává jeho nesmiřitelnost s nepoctivostí, útlakem, lží a důsledné prosazování toho, co považuje za správné, včetně oběti vlastního života, stále vzorem i po takové době. On neříkal, měli byste, nebo měli bychom udělat, on udělal sám, co bylo třeba.
Vídeňský kongres
Letos, mimo řadu dalších výročí, vzpomínáme také dvousetletého výročí konání Vídeňského kongresu. Konal se od 1. 10. (někdy 16. nebo18. 9.) 1814 do 9. 6. 1815 ve Vídni, řízený rakouským císařem, Františkem I., zastoupeným ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Byl vlastně prvním moderním shromážděním zástupců evropských států, se snahou vyřešit budoucnost Evropy a i další problémy, bránící rozvoji evropských států. Podnětem byl konec napoleonských válek, předcházející spojenecké smlouvy koalice a nezbytnost vyřešení tří otázek: 1) Co s Napoleonem, 2) jaký mír s Francií a jaká bude muset být Francie 3) zda vytvořit v Evropě systém rovnováhy a jaký.
V čele byly 4 velmoci, Rusko, Prusko, Rakousko a Anglie, dalšími byly Francie, Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Bavorsko, Hannoversko, atd.
Do Vídně se sjeli rakouský císař, ruský car, čtyři králové, asi dvě stě knížat, sedm stovek diplomatů, ministři, generálové, dvorní dámy, služebnictvo, obchodníci, umělci, prostitutky nevyjímaje – údajně se Vídeň rozrostla o několik statisíců.
I. Předcházející události
Po ústupu Napoleona z Ruska, přešla pruská vojska od Napoleona k Rusku, když generál Yorck začal vyjednávat s ruským velením a 30. 12. 1812 podepsal úmluvu o příměří mezi Pruskem a Ruskem a ústupu Prusů za Němen. Pruský král Fridrich Vilém III sice na nátlak Francie úmluvu ruší, Yorcka odstranil z velení, ale na základě požadavků lidu začal jednat s carem Alexandrem I., a 28. 2. 1813 podepsali spojeneckou smlouvu. Dříve už byla spojencem Ruska Anglie a později přibylo i Švédsko, a tak vznikla šestá koalice proti Napoleonovi.
S Napoleonem zůstalo zatím Rakousko, ale Metternich na jaře jednal s Rusy a Prusy a koncem června předložil Napoleonovi mírové podmínky (vlastně ultimatum) – a) zrušit varšavské velkovévodství a rozdělit jej mezi Rusko, Rakousko a Prusko, b) vrátit Rakousku provincie v Ilýrii, c) připojit Gdaňsk k Prusku a vyklidit jeho pevnosti, d) obnovit nezávislost hanzovních měst. 28. 6. 1813 Napoleon odmítl a Rakousko bylo povinno do 20. 7. vstoupit do války a proti Francii postavit armádu o 150.000 mužích.
16. až 19. 10. 1813 u Lipska bitva národů. Proti Napoleonovi vedl spojenecká vojska kníže Schwarzenberg, plán bitvy zpracoval Radecký a Napoleon byl poražen a ustoupil do Francie a v lednu 1814 vstoupila spojenecká vojska do Francie
Spojenci (Anglie, Rusko, Prusko a Rakousko) podepsali 1. 3. 1814 v Chaumontu smlouvu, ve které se zavázali bojovat až do úplného vítězství, a kvůli tomu postavit každý armádu o 150 tisíc mužů, vyjma Anglie, která měla dát každoroční finanční podporu ve výši 5 milonů liber šterlinků. Předurčily se hranice v Evropě, Francouzské kolonie dostala Anglie, Francie měla být v původních hranicích, v Německu konfederace nezávislých států, ve Švýcarsku kantonů, Rakousko zpět državy v Itálii, Holandsko se připojovalo k Belgii a do Španělska se vrátili Bourbuni
31. 3. 1814 vstoupili Alexandr I. a Fridrich Vilém III. v čele vojsk do Paříže
6. 4. se Napoleon zříká trůnu ve prospěch svého syna, ale spojenci nepřijali
12. 4. Do Paříže hrabě z Artois (bratr krále), který 23. 4. Podepisuje za Francii úmluvu o příměří
3. 5. Do Paříže se vrací Ludvík XVIII, který ministra ZV Talleraynda pověřuje, aby 30. 5. podepsal v Paříži mírovou smlouvu spojenců s Francií, ve které byl stanoven 1. srpen jako začátek kongresu ve Vídni, a 4. 6. daruje lidu ústavní listinu.
II. Zahájení a průběh Vídeňského kongresu
I když VK měl začít 1. 8., Metternich se postaral o zahájení až v září, říjnu. Měl obavy z Ruska, které nebylo tak hospodářsky vyčerpáno, jak ostatní a mělo nejsilnější armádu. Také už začaly rozpory mezi spojenci komu jaké území, a tyto rozpory ještě přiživoval Talleyrand. Pomáhal si zásadou legitimity, tedy co bylo před francouzskou revolucí je svaté, pak prosadil své připuštění do řídícího výboru kongresu, dále, že vzhledem k restauraci Bourbonů se na Francii nebude hledět jako na poraženou zemi, rozšíření VK o další účastníky, stále otevíral problém polsko-saský. Anglie a Rakousko nechtěly, aby Polsko získalo Rusko, a snažili se pro to získat i Prusko. Ale Fridrich měl obavy, aby to Talleyrand neřekl carovi, který mu odsouhlasil, aby Prusko dostalo Sasko a tak s návrhem Anglie a Rakouska nesouhlasil, a o všem řekl carovi. Ten si pozval Metternicha, a jak napsal Talleyrand králi Ludvíkovi, vypeskoval ho tak, že tak se oni neodváží peskovat ani lokaje. Nakonec ale 3. 1. 1815 podepsali Anglie, Rakousko a Francie tajnou dohodu proti Rusku a Prusku, a na základě jí získalo Prusko jen část Saska, nikoli celé.
Dále se dohodli všech pět na Německém spolku 38 (41) států, protože nechtěli Německo sjednocené.
VK pak byl přerušen, protože 1. 3. 1815 se Napoleon vylodil ve Francii, 20. 3. 1815 byl v Paříži a obnovil císařství a také poslal carovi tajnou dohodu z 3. 1. 1815, kterou Ludvík při útěku v Paříži zapomněl. Car si zavolal Metternicha, který ztratil řeč strachem, ale car viděl větší nebezpečí z Napoleona, a tak sporu nechal, a Napoleon byl 18. 6. 15 u Waterloo poražen.
Vídeňský kongres se konal i jako společenská událost (korespondence kněžny Záháňské, známé z Babičky B.Němcové) Pro téměř každodenní plesy, pořádané pro hosty, nazýván také tančící kongres.
9. 6. 1815 byl podepsán a slavnostně vyhlášen závěrečný akt VK o 121 článcích a 17 samostatných přílohách.
Územní změny
Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.
Rakousko si připojilo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, ztratilo však Belgii.
Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska, Gdaňsk, Poznaňsko a švédské Pomořany.
Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království, které bylo v personální unii s Ruskem.
Holandsko a Belgie se spojily do Nizozemského království a personální unií k nim připadlo také Lucembursko.
Spojené království Velké Británie získalo Maltu, mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon.
Švédsko získalo Norsko, které bylo do té doby součástí dánského státu. Tím byl potrestán dánský král za svoji věrnost Napoleonovi.
Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek, což bylo volné soustátí 38 zemí, ke kterým patřily Rakouské císařství (včetně Českého království s Moravským Markrabstvím) a Pruské království.
Povýšení zemí
Na vídeňském kongresu byly také jako odměna a uznání za účast v protifrancouzké koalici (od r. 1813) povýšeny některé země:
Brunšvicko-lüneburské vévodství (kurfiřtství) na království,
Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství na velkovévodství,
Oldenburské vévodství na velkovévodství (a bylo rozšířeno),
Lucemburské vévodství na velkovévodství (a připadlo nizozemskému králi),
Meklenbursko-Střelické vévodství na velkovévodství,
Meklenbursko-Zvěřínské vévodství na velkovévodství.
Dále bylo na kongresu potvrzeno povýšení těchto zemí, provedené Napoleonem:
Bavorské vévodství na království,
Saské kurfiřtství na království,
Württemberské vévodství na království,
Bádenské markrabství na velkovévodství,
Lantkrabství Hesensko-Darmstadtsko na velkovévodství,
Anhaltských hrabství na vévodství (spojeny roku 1863).
Byla zrušena zahraniční léna a převedena pod pravomoc států, ve kterých byla územně.
III. Některá další přijatá rozhodnutí Vídeňského kongresu
Byla stanovena svobodná plavba po vnitrozemských veletocích pro všechny.
Švýcarsko získalo garanci "věčné neutrality". Prosadil car Alexandr, který měl se sestrou švýcarské vychovatele.
Anglie získala právo na mořích, tj. právo zastavovat na volných mořích obchodní lodě neutrálních států, a u nich kontrolovat a zabavovat náklad posílaný do jí nepřátelských přístavů.
Byl zrušen obchod s černochy.
Až na Rusko, odmítl VK se zabývat Balkánem, ale nepřipustil ani přítomnost vyslance osmanské říše.
Bylo tu i poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.
Součástí vídeňské smlouvy byla i konvence o diplomatických stycích mezi jejími signatáři.
Vídeňský reglement – zvláštní příloha – striktně obsahovala poprvé jasně formulovanou klasifikaci diplomatických zástupců, určoval hierarchii mezi zástupci. 1818 částečně upraven a doplněn Cášským protokolem. 1961 provedena novelizace – Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. Základní hierarchie: nejvyšší kategorie – velvyslanci, jim na roveň papežští nunciové, jim podřízeni řádní či mimořádní vyslanci, lidé s titulem internuncius a zmocnění ministři, 3. kategorie - ministři rezidenti, nejnižší kategorie – chargé de faire.
IV. Na Vídeňský kongres navazující koalice a rozhodnutí
Svatá aliance podepsaná Ruskem (navrhovatel) Rakouskem a Pruskem 26. 9. 1815 v Paříži, v roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongresu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie.
Odmítla ji podepsat V. Británie a papež. Měla dohlížet na dodržování pořádku na základě „křesťanské solidarity“ (Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohezollernové luteráni). Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluví se někdy také o Metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od Vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako Koncert velmocí. Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se projevila touha po svobodě.
V. Kongresy aliance
Cáchy 1818 válečné reparace, které měla Francie platit a předčasné odvolání okupačních vojsk z Francie, dále se řešila práva židovského obyvatelstva, pirátství a obchod s otroky.
Karlovy Vary 1819 byly řešeny studentské a národní manifestace v Německém spolku a byly vydány Karlovarské dekrety, které prosadil Metternich; dekrety zaváděly cenzuru a dohled nad univerzitami + rušily studentské spolky.
Opava 1820/1821 - dvou kongres popudem k jeho uspořádání byl revoluční vývoj v Neapoli v červenci roku 1820.
Lublaň 1820/1821 - dvou kongres je pokračováním Opavského, který byl z důvodu vzájemných neshod předčasně ukončen dohodnuta rakouská intervence do Neapolska, Francie a Británie spolu s Papežským státem vyhlásili neutralitu; španělská otázka zůstala bez řešení.
Verona 1822 rozhodnutí o Francouzské intervenci do Španělska, kde vypuklo povstání armády, a španělský král byl přinucen přijmout ústavu.
Neúspěch Svaté aliance vůči národním povstáním v Latinské Americe a otevřený britský odpor vedly postupně k rozpadu spojenectví. Svatá aliance zanikla v průběhu krymské války, kdy se Anglie a Francie, později pak i Rakousko, Prusko a Sardinie postavili na stranu Osmanské říše, válčící 1853 až 1856 s Ruskem.
Jak to bylo s odsunem?
V posledních letech jsem dostal několikrát níže uvedený mail od různých odesílatelů. Nikdy však nebyl uveden autor tohoto mailu, ani další obvyklé skutečnosti. Rovněž materiál, kde mail čerpá a je s mailem uveden, neobsahuje adresáta, kterému byl kdysi poslán a důvod, proč mu byl poslán. Jako autor tohoto materiálu je uveden Prof. Dr. George E. Glos J. S. D. (Yale). Původ tohoto mailu jsem našel na stránkách občanského sdružení Lidice v sekci Komentáře k Druhé světové válce a událostem souvisejícím, s odkazem na zdroj z časopisu Národní Osvobození z 13. dubna 2000, který vydává Český svaz bojovníků za svobodu.
U zmíněného mailu mě zarazila četnost jeho posílání, proč chybí obvyklé údaje, a hlavně pak tvrzení, že odsun Němců od nás po válce je dílem N. Chamberlaina, který tuto myšlenku přinesl do Anglické konzervativní strany, která ji přijala za svou a přesvědčila o tom i USA a SSSR, aby s ní souhlasili a uvedli ji nakonec i v Postupimské dohodě. Potom ještě několik dalších údajů souvisejících s druhou světovou válkou.
Vzhledem k tomu, že příští rok 2015 si budeme připomínat konec II. světové války, vzhledem k různým výkladům a provokacím, které provází informace a i výklad událostí druhé světové války, považuji za nutné se vyjádřit k zmíněnému mailu ohledně odsunu. Mám určité obavy, aby nešlo o provokaci, nebo o pokus zaštítit uskutečnění odsunu, jak se u nás v Česku stává, cizinou, respektive rozhodnutím jiných než nás. Pokud by se někdo chtěl seznámit s dalšími podrobnostmi, odkazuji na tuto literaturu od lidí, kteří se zúčastnili tehdy všech relevantních jednání, a to Paměti E. Beneše, stejně tak jeho Demokracie dnes a zítra, Druhá světová válka od W. S. Churchilla a Přichází zúčtování od R. B. Lockharta (sir Lockhart byl zástupcem Zahraničního úřadu u našich politiků, kteří emigrovali po Mnichově do V. Británie do doby, než britská vláda uznala čsl. vládu a prezidenta a jmenovala u nich svého vyslance P. B. Nicholse v roce 1941.)
Patrně původního odesílatele vedlo k rozesílání mailu jednání, více než vstřícné, řady našich politiků a také kléru k potomkům odsunutých Němců. Toto chování, počínaje omluvou exprezidenta Havla, ale i dalšími projevy a údajně i sliby, a rovněž neúplným nebo zcela falešným výkladem historie, by nemělo vést zase na druhé straně k uvádění materiálů, které jsou částečně pochybné.
Mail vychází z nespecifikovaného vyjádření údajného profesora univerzity Yale a též poradce vlády USA, Prof. Dr. George E. Glose J. S. D. (Yale). Toto vyjádření není datováno, je bez uvedení adresáta a bez uvedení důvodu, proč bylo zpracováno. Řada dalších údajů v mailu vzbuzuje pochybnosti, a proto pár poznámek k nim. Prof. Glos není uveden na současném seznamu profesorů univerzity Yale. Ovšem mohl být uveden někdy dříve. Při podrobnějším hledání jsme ho nalezli jako spoluautora knihy o českých legiích na Sibiři.
N. Chamberlain, jako premiér britské vlády uzavřel Mnichovskou dohodu. Zároveň v den po jejím podpisu, uzavřel dohodu mezi V. Británií a Německem, kde se oba státy zavazují nepustit mezi sebou už nikdy do války a všechny rozpory mezi sebou řešit konzultacemi. Hitlera kritizoval veřejně prakticky jen v projevu dne 16. 3. 1939, který pronesl ve svém rodišti, v Birminghamu, nikoli v Parlamentu. Tam 15. 3. 1939, kdy došlo k obsazení zbytků ČSR a vytvoření protektorátu, se vymlouval, že nemohl jednat ohledně záruk daných ČSR Mnichovskou dohodou, protože dne 14. 3. 1939 došlo vyhlášením samostatného Slovenského štátu, k rozpadu Československa, které tímto rozpadem právo na záruky ztratilo. Premiérem přestal být 11. 5. 1940 a 9. 11. 1940 zemřel. Do konce jeho funkce premiéra Velká Británie ohledně ČSR příliš toho nepodnikla, pouze poskytla Benešovi a řadě dalších osob možnost pobytu, ale pouze jako soukromým osobám. Později přijala ustanovení Československého národního výboru, co jí Beneš oznámil dopisem ministru zahraničí lordu Halifaxovi. ČNV potřebovali nejen Čechoslováci, ale i Britové k přípravě obnovení čsl. zahraniční armády, kterou v této době již potřebovali pro obranu Británie (letci), ale náklady na armádu měla nést a nesla ČSR sama.
Dne 9. 7. 1940 požádal Beneš písemně britského ministra zahraničních věcí lorda Halifaxe o uznání prozatímní československé vlády. 18. 7. 1940 Halifax písemně odpovídá, že britská vláda prozatímní československou vládu uznává, ovšem zdůrazňuje, že tímto uznáním vlády se nezavazuje, že uznává nebo podporuje stanovení jakýchkoliv hranic ve střední Evropě, ani neuznává právní kontinuitu Československé republiky. Prohlášení o uznání čsl. vlády potom učinil W. Churchill v parlamentu 23. 7. 1940. Důvodem bylo financování čsl. armády a její začlenění do spojeneckých vojsk. Na podzim 1940 byly podepsány o tom smlouvy rezortními ministry. Vláda ČSR ale nebyla uznána plně, jen pro uvedený účel, tedy kvůli čsl. armádě. V. Británie poskytla pro tyto účely i půjčku, jejíž splacení naší republikou bylo dokončeno počátkem 80. let. K 30. 9. 1940 pak žádal Beneš prostřednictvím Lockharta, zástupce britského ministerstva zahraničí u naší vlády o prohlášení, že mnichovský diktát neexistuje a britská politika povede k jeho odčinění. Projev měl W. Churchill, který vyhověl jen částečně. Prohlásil, že Mnichov sami Němci porušili, a ocenil slovy všechny, kteří proti Němcům bojovali.
18. 4. 1941 a 28. 5. 1941 žádal Beneš písemně uznání právního postavení prezidenta a vlády ČSR v exilu ve stejném rozsahu jako ostatních exilových vlád, na to odpověděla britská vláda 18.7.1941 kladně, ale s tím, že neuznává právní kontinuitu republiky ani její hranice, o těch se bude jednat později.
Shrneme-li uvedené, tak do smrti N. Chamberlaina nebyla Británií zrušena Mnichovská dohoda, nebyla uznána právní kontinuita Československa, tedy nemohla být ani řeč o odsunu Němců, prakticky v té době z území, které smluvně bylo považováno za německé, a sídlící tam Němci byli od Mnichova německými občany v tzv. třetí říši.
Dne 9. 6. 1942 jednal Beneš s Molotovem v Londýně, a dostal od něj prohlášení, že SSSR uznává ČSR v předmnichovských hranicích, že SSSR neuznává Mnichovskou dohodu, ani nic z toho, co se stalo v Mnichově a po Mnichově, neuznal a neuzná. Beneš dostal i souhlas ke zveřejnění tohoto stanoviska SSSR mezinárodně.
Kolem odsunu vedl Beneš jednání nejdříve s Němci v emigraci, a to hlavně s W. Jakschem (soc. dem.) 3. 8. 1939, kdy ten mu řekl, že emigranti v Anglii se dělí na dva stejně silné tábory, polovina je pro Velkoněmecko a polovina pro zachování ČSR. Požaduje federalizaci, nechce stav, co byl před Mnichovem. 4. 12. 1939 se setkali opět a Beneš požádal, aby mu předložili politický program, o němž věděl, že jej předali Labour Party, a který obsahoval federalizaci. 4. 7. 1940 bylo další jednání, kdy Jaksch prohlásil, že o osudu Němců se povede diskuze po porážce Hitlera, a že on bude solidární s odbojem. Beneš mu sdělil, že se připravuje uznání naší vlády britskou, ale v této vládě nebude žádný Němec, jen ve Státní radě, která bude nahrazovat parlament, protože pro spolupráci s antifašistickými Němci jsou Češi zásadně už nyní, a těch by se odsun netýkal. 7. 1. 1942 pak zve k sobě zástupce sudetských Němců, kteří emigrovali do Anglie, seznamuje je s odsunem a jeho příčinami. Později Němci Benešovi oznámili, že s odsunem nesouhlasí.
Britská vláda neuznala neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, jak to uznaly Francie dne 30. 9. 1942 (de Gaulle), Itálie v roce 1944, Norimberský soud v roce 1946, OSN v roce 1968-69, SRN v roce 1973, ale až od 15. března 1939, kdy Německo obsadilo zbytek Československa, a tak Mnichovskou dohodu samo zrušilo. Toto uznání neplatnosti MD bylo britským parlamentem provedeno dne 5. 8. 1942 na základě projevu ministra zahraničí Edena v britském parlamentu 5. 8. 1942 po dohodě s Benešem.
V této době též pak vyslanec britské vlády u vlády ČSR Nichols oznámil Benešovi, že britská vláda již nic nenamítá proti požadavku Čechů na odsun Němců. 5. 6. 1943 též vyslanec SSSR Bogomolov oznámil Benešovi, že SSSR nemá nic proti odsunu. Beneš byl tehdy v USA, které s odsunem vyslovily souhlas ústy prezidenta Roosevelta 13. 5. 1943. Vítězné velmoci pak svůj slib dodržely a v Protokolu postupimské konference v čl. 12 potvrdily odsun Němců z Polska, Československa a Maďarska. V souvislosti s ostatními články se jednalo o odsun bez náhrady, a bylo dokonce jak jednotlivcům, tak i státu zakázáno z tohoto titulu náhrady uplatňovat jakýmkoli způsobem.
Ale chtěl jsem se jen zmínit o přípravě odsunu, jen velmi krátce, proto nerozvádím další otázky. Mám ale za to, že odsun na Chamberlainovi rozhodně nezávisel. Dále, že až na excesy byl proveden, jak se vyjádřila Mezispojenecká komise v pořádku, tak jak proveden měl být.
Také připomínám, že historické události lze posuzovat jedině podle doby, ve které se udály, nikoli podle zvyklostí a názorů doby jiné. Dovolím si nakonec uvést dva příklady. V roce 1945 se USA vůbec nerozpakovaly svrhnout dvě atomové pumy na Japonsko, i když věděly, že bude převážně postiženo civilní obyvatelstvo. A nakonec odpověď amerického psychologa Gilberta Ribentropovi na jeho stížnosti kvůli bombardování Německa za války, „ano, válka je velké svinstvo, ale my ji nezačali“.
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Tohle opět koluje internetem:
Odsun Němců po 2. světové válce (doposud málokdo z nás ví):
Přeposílám všem tento náramně důležitý e-mail, ze kterého je vidět, jak neznalost důležitých faktů z dějin svého národa z nás dělá opravdu možná úmyslně neinformované a poddajné občany.
Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale) expert mezinárodního práva u federální vlády USA.
(zdroj: Národní Osvobození 13. dubna 2000)
Aby bylo jasno. (O odsunu sudetských Němců)
Základ k odsunu tzv. sudetských Němců položil Neville Chamberlain. Sužoval se myšlenkou, že Anglie se třeba neubrání Němcům v bitvě o Británii v roce 1940, protože sám zdržel zbrojení v rámci «mír za našeho života». Anglii chyběly zbraně všeho druhu jeho vinou. Jednal na základě léčky, kterou mu nastražili Němci pomocí exponentů německé menšiny v Československu, Henleina a druhů, kteří jednali dle směrnic německé vlády, že chtějí mír a mírové řešení.
Anglie se zasloužila po první světové válce o odsun řecké menšiny z Turecka do Řecka na základě Lausanské smlouvy mezi Řeckem a Tureckem z roku 1923 (Treaty on Exchange of Greek and Turkich populations, January 30, 1923, 32LNTS 75). Chamberlain navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa německé menšiny z Československa a Polska, aby se vyřešil tento problém jednou pro vždy, tak jak se stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konzervativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské Konference z 2. srpna 1945.
Odsun byl proveden na jeho základě. Prezident Beneš by nebyl vůbec nic docílil, kdyby zde nebyla vůle britské vlády z vlastní iniciativy odsun přednést spojencům a dosáhnout jejich souhlasu. Jinými slovy, bez britské vlády by se byl prezident Beneš namáhal marně. Je samozřejmé, že Československo nemohlo Němce vyhostit, poněvadž je museli přijmout spojenci, kteří vládli v Německu a Rakousku.
Odsun připravila Mezispojenecká Komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny, podle přesného plánu v roce 1946. Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem Mezispojenecké Komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení. Jakékoliv nároky ohledně odsunu by německá vláda měla předložit USA, Velké Británii a Rusku. Není ovšem tak naivní, a tak periodicky vznáší nároky na Českou republiku, ale pouze prohlášeními politiků, nikoli úřední cestou.
Předpokládá, zřejmě, že Češi si nechají cokoliv namluvit a budou jednat proti vlastním zájmům.
Německo a Němci nemají žádné nároky z vysídlení, poněvadž Německo je vázáno smlouvou mezi ním a spojenci z 26. května 1952, doplněnou v Paříži 23. října 1954 (Convention on the Settlement of Matters Arising out of the War and Occupation, signed at Bonn on 26, May 1952, as amended by Schedule IV to the Protocol; on the Termination of The Occupation Regime in the Federal Republic of Germany, signed in Paris on 23. October 1954) 332UNTS 219.
Podle kapitoly 6, článku 3, Německo neuplatní námitky proti spojeneckým státům ani jednotlivcům vzhledem k použití německého majetku, který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace nebo jako následek války. Podle kapitoly 8, článku 1, němečtí příslušníci neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nebudou projednávány německými soudy. Podle článku 3, téže kapitoly, Německo, nebo jeho příslušníci, neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jejich činů nebo opomenutím mezi 5. červnem 1945 a nabytím platnosti této smlouvy 5. května 1955.
Jak patrno z uvedené smlouvy, veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců na území Československa přešel do vlastnictví Československa a jeho občanů jako splátka na reparace za škody způsobené Němci. Československé nároky za škody způsobené Němci vysoko přesahují zmíněný německý majetek. Německo nikdy nezaplatilo Československu jakoukoliv náhradu a je dlužníkem České republiky, nikoliv naopak.
Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale)
Co právě o tom všem svým občanům už tehdy nedlouho po válce jasně kladl na srdce právě prezident E. Beneš:
Vážení spoluobčané,
v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky.
Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z této druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před všemi možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě nejen mých dekretů z naší republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané právě z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou "čeští vlastenci", kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o znovu ovládnutí Evropy Německem stále zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky.
Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a spoluzakladatele M. R. Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv a v kterékoliv době.
Váš dr. Edvard BENEŠ, Praha, květen 1947
Připomenutí dvou stoletých a spojitých výročí
V roce 2014 máme dvě smutná kulatá výročí. Je vůbec nějaké veselé výročí? Vzpomínáme sto let od atentátu v Sarajevu a začátku první světové války, které se původně říkalo Velká válka, protože to bylo dosud nevídané sebezničování lidstva, a to nepřetržitě po dobu více než čtyř let. Probíhala v Evropě, Africe a Asii a ve světových oceánech. Formální záminkou se stal atentát na Františka Ferdinanda d Este v Sarajevu dne 28. 6. 1914. Rakousko-Uhersko za zabití svého následníka trůnu vyhlásilo válku Srbsku dne 28. 7. 2014, a pak se postupně připojovaly další státy Evropy.
K přiblížení si příčin vypuknutí této války, je nutné si uvědomit, že mapa Evropy vypadala dost jinak, než je tomu dnes. Největší rozdíly proti současnému stavu byly na východě Evropy. K Rusku patřila nejen Ukrajina, všechny státy v pobaltí, tj. Litva, Estonsko, Lotyšsko, ale i Finsko a velká část Polska včetně Waršavy. Ovšem zase Prusko patřilo k Německu, jako i část zbytku Polska (mimo ruské části), který byl rozdělen mezi Německo a Rakousko-Uhersko. K Německu patřilo i Alsasko-Lotrinsko (od 1871). Rakousko-Uhersko zahrnovalo současné Česko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu, část severní Itálie. Na Balkáně byly státy Srbsko, Černá Hora, Albánie, Rumunsko, Řecko a také Bulharsko, zbytek patřil k Osmanské říši. K Velké Británii náleželo i celé Irsko.
Toto rozdělení Evropy nastalo v důsledku snahy o vyřešení následků napoleonských válek Vídeňským kongresem 1814/1815. Vítězové nad Napoleonem chtěli zakonservováním stávajícího řádu a stanovením pravidel pro vše možné zachovat Evropu jaká byla. Jako obvykle se věc nezdařila, protože nepočítala s vývojem, a tím nemožností uchování statu quo. Již za 15 let dochází k revoluci ve Francii, kvůli nepoučitelnosti Bourbonů, a později v dalších zemích.
V Evropě, ale i ve světě se začíná prát každý s každým, i když se zatím jedná pouze o lokální konflikty. A tak tu máme po revolucích v letech 1830 a 1848, které se podařilo ještě potlačit další války. Je to krymská válka mezi Osmanskou říší, podporovanou Anglií a Francií, a Ruskem v letech 1853 až 1856. Následuje válka o Šlesvicko a Holštýnsko mezi Dánskem na jedné straně a Pruskem spolu s Rakouskem na druhé straně 1864. Vzápětí se poperou Prusové s Rakušany mezi sebou o Holštýnsko, a k Prusku se přidá Itálie, toužící po Benátsku. Když v této válce Prusové vyhrají, dostanou chuť na Alsasko-Lotrinsko a vyvolají válku s Francií, kterou porazí 1871, a v opojení vítězstvím vyhlásí i Německé císařství.
Nové císařství Německo se pak snaží zajistit a uzavírá 1873 smlouvu s Ruskem o vzájemné pomoci, pokud by byl někdo z nich napaden. 1881 se k nim připojuje i Rakousko-Uhersko, které původně s nimi nic mít nechtělo, ale když 1877 uzavřelo tajnou smlouvu s Ruskem o Balkánu, přidalo se pak i k této. Ono to na Balkánu vřelo, a lidé tehdy věděli, proč mají pro Balkán přezdívku, že je to sud střelného prachu. 1876 je tu Srbsko-černohorská válka proti Turecku, s kterou Rakousko-Uhersko souhlasí, a za to a za vyhlášení neutrality k rusko - turecké válce, smí obsadit 1878 Bosnu a Hercegovinu. Rusové se mezitím dostali, takřka až k Istanbulu. To se moc nelíbilo Anglii a Francii, a tak se 1878 ještě s Ruskem, Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií sjedou, aby se nějak o Balkánu dohodli.
Osmanská říše už ztrácí schopnost nějak na Balkáně vládnout, a musí si nechat líbit, že tu jeden stát za druhým, vyhlašují svou nezávislost, kterou brzy vidí v tom, že se perou nejen s Tureckem, ale i mezi sebou. Anglie a Francie se pak rozhodnou, že když už nemohou zemím v Asii a Africe přinášet křesťanství, budou jim přinášet aspoň pokrok a civilizaci, z čeho se tyto země, snad vyjma Číny, nemohou vzpamatovat dodnes. A tak ke konci 19. století už o míru začíná být rozhodnuto. Nějak se nikomu příliš nehodí.
Naopak Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie si uvědomí, že v civilizačním úsilí toho hodně zanedbali, a nemají takřka koho civilizovat. Proto Německo a Rakousko-Uhersko zakládají dvojspolek 1879 a roku 1882 se přidává Itálie, a máme tu Trojspolek.
Mezitím Bismarck zatlačí na Německé banky, aby odmítly úvěry Rusku, a ty to 1887 také udělají. Jenže místo nich ochotně nabídnou úvěry francouzské banky, co nakonec i vede 1893 k tajné dohodě mezi Ruskem a Francií o pomoci v případě napadení někoho z nich Německem nebo jeho spojenci. A protože se Itálie pořád nemůže vyrovnat s tím, že není jednotná a její severní část patří Rakousku-Uhersku, uzavírá proti němu tajnou dohodu s Ruskem 1909.
Předtím si to Rusko v roce 1904/5 rozdá s Japonskem, a přijde tak o Kurily, Jižní Sachalin a další území na dálném východě.
Když je tu Trojspolek, tak proč ne také Trojdohoda, kterou 1907 rychle uzavřou Anglie, Francie a Rusko. A Rakousko-Uhersko rychle anektuje Bosnu a Hercegovinu, a svět je připraven k válce, neb jak hlásil dne 31. 3. 1914 vrchní ubytovatel německého generálního štábu von Wladensee: „příprava na mobilizaci byla dne 31. 3. 1914 ukončena.“ Jen najít vhodnou záminku.
Sarajevo
28. 6. 1914 byl proveden atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl Danilo Ilič. Následník a jeho choť, byli po předchozím nezdařeném bombovém útoku, kdy dva atentátníci bombu nehodili, a třetí se netrefil, poté na jiném místě zastřeleni Gavrilo Principem. Údajně bylo vše řízeno velitelem srbské vojenské rozvědky Dimitrijevičem, majorem Tankosićem a špionem Malobabićem. Účastníci byli pak uvězněni a souzeni a potrestáni v Sarajevu v říjnu 1914, a 1916 a 1917 nelegálním soudem v Soluni (v Řecku obsazeném Francií).
Rozsudky dopadly tak, že tři byli popraveni, dvěma byl trest smrti změněn, a to na 20 let a druhému na doživotí, tři dostali 20 let, pak 16, 13, 10, 7 a 3 roky a 9 bylo osvobozeno. Gavrilo Princip dostal 20 let (byl mladší 20 let), ale zemřel v Terezíně 28.4.1918).
Následník tu byl na manévrech Rakousko-Uherské armády, které se provokativně konaly při srbských hranicích a měli i zastrašit obyvatele, kteří byli proti tomu, aby Bosna a Hercegovina byla součástí Rakouska-Uherska.
Pokud začneme spekulovat, pak se celý atentát jeví jako provokace rakouské nebo německé tajné služby, které hledaly záminku k válce. Následník nebyl mezi Habsburky oblíbený, nejen kvůli svému sňatku s hraběnkou Chotkovou.
V Sarajevu chtěla srbská tajná služba uskutečnit atentát na generála Potioreka, kterého měl zabít Mehmedbašic. Ale při cestě z Francie do Bosny, prohledávala kvůli zloději policie vlak a Mehmedabašič vyhodil dýku a jed z okna. Toho pak informovali, že bude zabit následník a zbraně dodány ze Srbska. Došlo i k hádce mezi osnovateli atentátu kvůli zanedbávání bezpečnosti. O všem vedou písemné zápisy. Atentátníků je zbytečně mnoho a stýkali se několik měsíců, a nakonec jednal pouze jeden.
Cestu následníka Sarajevem provázely neobyklé zmatky, a to i pro Rakousko-Uhersko. Toto se dokázalo překonat pouze v Česku, při atentátu na prezidenta Klause před několika léty. Ale zpět do Sarajeva. Ochranka byla v prvním a posledním autě ze šesti, následník s manželkou, Potiorekem a Harrachem ve třetím. Plánovaný bombový útok selhal, první Mehmedbašič a druhý Čubrilovič, nechali kolonu projet. Až třetí Čabrinovič bombu hodil, ale odrazila se, spadla a vybouchla pod dalším autem, on spolkl kyanid, ale jen zvracel a skočil do řeky, která byla mělká, a tak se neutopil, a mohl být zatčen.
Kolona přijela k radnici na recepci, arcivévoda ve stresu odmítl vyslechnout připravený projev primátora Curcice. Vévodkyně Žofie si na chvíli vzala Ferdinanda stranou, a arcivévodu uklidnila, a starosta začal svůj proslov. Jakmile domluvil starosta, pokračoval se svým projevem František Ferdinand, který k připravenému textu ještě přidal zmínky o událostech, které se přihodily toho dne v Sarajevu, a poděkoval jeho obyvatelům za uvítací ovace: „zřel jsem v nich radost z nezdaru toho atentátu.“ Ferdinandův doprovod jen diskutoval, jak zabránit dalším případným pokusům o atentát, přičemž však nevyvodil žádné konkrétní závěry. Návrh přesunout vojenské jednotky nacházející se nedaleko města, aby lemovaly celou trasu průjezdu, byl zamítnut z toho důvodu, že vojáci neměli s sebou na manévrech slavnostní uniformy. Bezpečnost arcivévody tak spočívala v rukou malé sarajevské policejní jednotky. Jediným účinným opatřením bylo přesazení hraběte Harracha ve voze tak, aby seděl po Ferdinandově levici a chránil tak jeho srdce.
Po návštěvě radnice jel arcivévoda do nemocnice navštívit raněné členy doprovodu zasažené bombou. Žofie se rozhodla zrušit svůj oficiální program, a doprovázela manžela. V 10.45 nastoupil František Ferdinand spolu s chotí Žofií do automobilu, opět třetího v pořadí, a zase zaúřadoval Potiorek, který před chvílí odmítl vojenský kordon, protože vojáci nemají slavnostní uniformy. Neinformoval řidiče arcivévodova vozu, že bylo rozhodnuto o změně původní trasy. Namísto odbočení do ulice Franz-Joseph Strasse z Appelova nábřeží, se po nábřeží mělo jet rovně do nemocnice. V takovém případě by sice vůz rovněž projel kolem Principa, ale nezastavil by a nezačal couvat, aby tak střelci poskytl ideální cíl a čas ke střelbě. I kdyby vůz jel původní trasou, tak by rovněž Principovi unikl. Co však bylo fatální, byl pokyn Potiorka řidiči k návratu na původní trasu na Appelovo nábřeží. Poté, co se G. Princip dozvěděl o nezdaru atentátu, rozhodl se jít do obchodu a koupil si sendvič. Najednou uviděl, jak nedaleko od něj couvá limuzína s arcivévodou, která před chvílí chybně odbočila. Princip, už najezený, přiskočil z pravé strany k vozu a vypálil dvě rány z poloautomatického Browningu. Princip později vypověděl, že měl v úmyslu usmrtit guvernéra Potiorka a ne Žofii. Obě oběti atentátu zůstaly sedět na svých sedadlech, zatímco byly převáženy do guvernérovy rezidence k lékařskému ošetření. Ferdinand zemřel ještě před příjezdem do guvernérovy rezidence, těhotná Žofie zemřela o několik minut později.
Největší záhadou týkající se atentátu, na niž odborníci dodnes hledají odpověď, není to, kdo jej spáchal, či proč tak učinil, ale jak se to atentátníkům mohlo vůbec podařit?“
Všichni útočníci byli po činu zadrženi. Ti, kteří byli uvěznění pod rakousko-uherskou jurisdikcí, byli souzeni společně s komplici a členy tajné podzemní dráhy, pomocí které byly do Sarajeva doručeny zbraně použité při atentátu. Mehmedbašić byl sice uvězněn v Černé Hoře, bylo mu však později umožněno uprchnout do Srbska, kde se připojil k majoru Tankosićovi, v roce 1916 však byl na základě úplatku vydán úřadům a opět uvězněn a v Soluni odsouzen na 15 let, ale v roce 1919 propuštěn. V Soluni byla udělena třikrát smrt, a jednou 15 let. Tankošič padl ve válce a souzen nebyl.
Atentát na následníka a jeho ženu šokoval Evropu a vyvolal ze začátku velké sympatie pro Rakousko. Brzy však o ně přišlo.
Začátek války
Jako původce I. světové války uvádí řada německých historiků Srbsko, „zášť Srbska proti konceptu národnostní federalizace a že všeslovanské síly tehdy chtěly válku“. Válku chtěly tehdy zcela jiné síly, a to jak mocnosti Dohody, tak Trojspolku. Srbsko, po Sarajevském atentátu, jenž se uskutečnil v Bosně, tedy mimo jeho území, se stalo první obětí této války. Atentát na FF byl spáchán 28. 6. 1914. 5. a 6. 7. jedná Rakousko v Postupimi s Německem a je rozhodnuto o válce. Rakousko však váhá, proti válce je předseda Uherské vlády Tisza, jehož přesvědčili až v polovině července. 23.7 dává Rakousko Srbsku ultimátum, na něž je Srbsko povinno odpovědět do 2 dnů.
Jsou to tyto podmínky. Srbsko zakáže protirakouskou propagandu, rozpustí protirakouské organizace, propustí všechny důstojníky a úředníky nějak zapletené do protirakouské propagandy podle seznamu sestaveného Rakouskem, povolí v Srbsku účast rakouských orgánů na potlačování hnutí proti Rakousku a při vyšetřování sarajevského atentátu, potrestá všechny osoby do něj zapletené a bez meškání uvědomí Rakousko o splnění těchto opatření. Srbsko ve lhůtě přijalo požadavky Rakouska vyjma připuštění rakouských zástupců k vyšetřování, i když prakticky všechny podmínky byly porušením suverenity. A tak 28.7.2014 mu Rakousko vypovědělo válku, i když pachatel atentátu Gavrilo Princip byl v té době již v rakouském vězení. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovatBělehrad. Na základě uzavřených dohod se přidávaly i ostatní státy, na straně centrálních mocností to bylo Německo. Itálie do války vstoupila až v roce 1915 na straně Dohody, zradila tedy spojeneckou smlouvu z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek.
Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí –Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko-ruský o sféru vlivu naBalkáně. Rusko vyhlásilo 30. 7 mobilizaci, Rakousko 31.7. Dne 1. 8. vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. 8. Ale obsadilo Lucembursko) a 4. 8. vstoupila německá vojska do neutrálníBelgie, aby získala průchod do Francie. To dalo Británii podnět na vypovězení války Německu (4. 8. ). Dne 6.8. vypovědělo Rakousko válku Rusku, 7. 8 ohlásila válku s Rakouskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousku i Francie a Velká Británie.
Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko 23. 8. (Japonsko zabralo v Číně německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin) a Turecko, resp. Osmanská říše po boku Německa a Rakousko-Uherska 30. Října.
V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany, proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracován plán bleskové války (Schlieffenův plán), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska ve východní části země a zničit je.
Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.
Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila v srpnu proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburg a náčelníkem štábu Ericha Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu (23.–31. srpna) zničit ruskou 2. armádu a vytlačit tak Rusy z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří. I na rakousko-uherském úseku východní fronty na haličské frontě postupovala, po úvodním nezdaru u Krašniku, ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval T. G. Masaryk a spojil se s E. Benešem a M. R. Štefánikem. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů. Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách. V první světové válce bylo celkem zmobilizováno 65 milionů vojáků. Z nich 8 milonů padlo, asi 21 milionů bylo zraněno, a vedle vojáků bylo zabito asi 7 milionů civilistů. Vedle nich zemřeli miliony lidí hladem, následkem infekčních chorob, a těmi i po válce (španělská chřipka).
Rychlým letem, českým světem
Jak to vlastně bylo, dědo, slýcháváme občas otázku od svých potomků. Ty nejmenší a nejmladší ratolesti rodu, žijí dokonce v takové představě o našem staří, že pamatujeme takřka všechno, co se kdysi událo. Upřímně se pak diví, když jim nedokážeme říci, jak se jmenoval nejstarší syn Sáma, nebo zda Václav a Boleslav měli ve škole na Budči stejné prázdniny jak oni dnes, či byla hezčí Eliška Rejčka nebo Eliška Přemyslovna. Vysvětlují si to pak stařeckou zapomnětlivostí, která je jim pochopitelná, protože sami též zapomínají třeba utřít nádobí nebo si uklidit hračky. A protože jim stále častěji říkáme, to všechno se dozvíte ve škole nebo z knížek, až vás naučí číst a psát, těší se do té školy s touhou získání informaci. Ve škole však brzy zjistí smutný fakt, že těmi, od nichž se chtějí odpovědi na otázky, jsou oni sami, a nikoli učitelé, kteří místo aby jim vykládali, co je zajímá, je zkouší z toho, co je většinou nezajímá. Podobně je tomu i v knihách, když se je naučí číst. Historie se najednou změní z předmětu, který by je i nakonec nás informoval o tom, proč a jak to vlastně bylo, na statistiku, kdy a za kterého panovníka se to či ono stalo. Tedy přehled letopočtů a jmen, obojí obtížně zapamatovatelných.
Žijeme, jak se nyní říká, v Česku, které tvoří Čechy, Morava a část Slezska. Již náš první kronikář, Kosmas, napsal, že naše země je obklopena ze všech stran horami. Neplatí to tak úplně pro Moravu a Slezsko, ale pro Čechy takřka absolutně. Pokud se podíváme na plastickou mapu, tak naše země na první pohled připomíná mísu. Takovou tu, v které připravujeme salát, protože má dostatečně vysoké okraje, aby z ní nebo naopak do ní se nějak nedostaly ingridience, které tam patří nebo zase naopak nepatří. Bylo by výhodou, kdybychom si ten salát u nás v té míse, mohli míchat sami. Ti, kteří tu žijeme. Jenže každou chvíli se k nám z venku cpe dovnitř někdo, kdo nám chce s mícháním toho salátu pomoci. Nemáme to příliš rádi, až na některé z nás. Nakonec to nemají rádi nikde na světě.
Vraťme se ale k původní otázce, jak to vlastně tedy bylo. K odpovědi nám slouží pověsti, legendy, kroniky, staré listiny a nálezy, v kterých bádají a převádí do srozumitelné řeči historici a archeologové, stejně i jako v jiných zemích. Na rozdíl od těch druhých zemí, si u nás navykla v posledních létech vykládat dějiny i část poslanecké sněmovny, rovněž i část intelektuálů, tzv. lepší lidé, a k tomu i zřídili různé ústavy, kterým určili, jak ty dějiny mají správně hodnotit. V tom jsme zase kousek napřed před ostatním světem. Hlavně v Čechách to rádi říkáváme, že jsme v něčem napřed. Na Moravě a ve Slezsku se to tolik neříká. Nebo si naopak můžeme zase hlavu ukroutit úžasem, co nám to svět nepěkného vyvedl.
Většina obyvatel v Česku jsou Slované. Ti sem přišli někdy v pátém nebo šestém století, ostatní, co zde nyní také jsou, začali přicházet mnohem později. Nemůžeme si však náš příchod představovat jako vstup do liduprázdné krajiny. Žili zde Keltové a Germáni, a tlačili se sem buď rovnou se Slovany, nebo za nimi také Avaři. Pár let se tu mezi sebou všichni prali, až tak nějak z toho Slované vyšli vítězně a řadu století tu mají navrch. Jak jinak to nebylo ani možné, zpočátku se živili hlavně zemědělstvím a lovem. Časem i řemesly, a posledních tak dvě stě let i průmyslem. Ovšem je tu ještě skupina, která se neživí ani jedním z uvedených způsobů. Ta sebe vydává za tu nejdůležitější, a je s podivem, že ostatní se s tím smiřují. Možná proto, že tato skupina v různých údobích se také různě nazývá, ale podrobněji si ji připomeneme v jednotlivých érách.
Protože už v prastarých dobách byli předci šikovní, a bylo jim co ukrást, stavěli si hradiště, kam v případě nebezpečí nepřátelského loupeživého vpádu se všichni lidé i s dobytkem a majetkem schovali, a za hradbami a mohutnými valy se těm loupežníkům bránili. Někdy se jim to zdařilo, jindy ne. V kladném případě vyrazili zase na oplátku oni pošramotit krajinu těch, co tu byli jako nezvaní hosté. V záporném případě se dohodli na placení poplatku za mír, dokud se štěstí neobrátilo. Způsob tohoto života byl dost namáhavý. Pořád dokola, zorat, zasít, rychle sklidit, utéci na hradiště, bojovat a dívat se, jak zatím jsou vypalovany vesnice, pak se vrátit, postavit domy a ohrady pro dobytek a brav, zorat, zasít, rychle sklidit a uhánět opět na hradiště. Byla v tom sice pravidelnost, ale moc potěšení z toho nebylo. Dokonce se i stávalo, že někdo utéci nestihnul, a tak ho chytli a v lepším případě prodali jako otroka tomu, kdo byl za něj něco ochoten zaplatit. V horším případě ho hned zabili.
Tehdy přišla družina, do té doby voleného vojvody, s nápadem, který se všem zpočátku náramně líbil. Lidu bylo řečeno, proč stavět rozsáhlá hradiště pro všechny. Stačí jen menší hrad pro vojvodu a jeho družinu. Nápad, že ubude práce, byl přitažlivý. Většina začala okamžitě myslet na to, co s ušetřeným časem. Zda jen tak odpočívat, nebo si něco udělat pro sebe. Až na pár kverulantů, kteří se najdou vždy a všude. Namítali, že budou tak vydáni všanc všem nepřátelům, kteří do země vtrhnou, a práce se vůbec neušetří, protože místo ze dřeva a hlíny, jak se stavělo dosud, se bude stavět z kamene, co je mnohem obtížnější a časově náročnější. Měli nejspíš pravdu, a tím na sebe pohněvali všechny. Nejvíce ty, kteří na tom byli, jak oni. Brali jim totiž naději na méně práce a větší profit. Samozřejmě naštvali i družinu knížete, jak se po novu říkalo vojvodovi. Ten s nimi udělal krátký proces. Připravil je o hlavu, protože už i tehdy, každé malé dítě vědělo, že kdo nemá hlavu, nemůže ani mluvit, a tím vykládat nějaké nepřístojné řeči ostatním. A tak jedním rázem bylo vše vyřešeno, a nastal klid. Ti bez hlavy nemohli nejen mluvit, ale ani přemýšlet, a tak jim bylo také všechno jedno, stejně jako jejich sousedům. Ti nyní mohli snít o všem, co je při stavění hradů napadlo. Kníže a družina nesnili, ale zabydlovali se na hradě, a řešili problém se svoji výživou.
Ona totiž ta změna měla přece jen háček. Na hradě byli sice při nepřátelském vpádu v bezpečí, ale brzy tam neměli nic k jídlu. Nepřátelští vojáci, když viděli hrad na kopci, z kamene, s vysokými hradbami a věží, nenašli žádný rozumný důvod, proč lézt do takové strmé stráně, dělat žebříky k přelezení hradeb, a nechat na sebe přitom lít rozpálenou smolu, shazovat kameny, vrhat oštěpy a střílet šípy. Nejen, že to bylo náročné na fyzičku, jak říkáme dnes, ale takové počínání neposkytovalo ani nejmenší naději na nějaký užitek, spíš na nějaký úraz. Jen pár se jich rozjelo k hradu, aby si s posádkou nadávali. Když vyčerpali všechna hanlivá slova, obrátili a spěchali za ostatními, kteří zatím loupili a vypalovali okolní nechráněné vesnice. Tam, až na nějakého ztřeštěnce s vidlemi, nehrozilo nic. Naopak bylo tam obilí, dobytek, brav, domácí ptáci, mladé ženy a dívky, takže každý ze zbrojnošů se mohl bavit, jak chtěl. Nakonec všechno podpálili a odjeli domů, odvážejíc sebou vše, co mělo nějakou cenu, nebo mohli potřebovat.
Takové jednání pochopitelně hradní posádku naštvalo. S lítostí hleděli přes hradby, co se děje kolem. I tomu nejpitomějšímu rytíři bylo jasné, že na ně nic nezbyde. A tak se za nějakou dobu sebrali, a vyrazili pomstít své poddané, a za hranicemi se opakovalo totéž, co se událo tady. Poddaní z toho měli aspoň tu radost, že v tom nejsou jen oni sami. Dokonce i uvěřili rytířům, že za ně v té cizině nasazují krk, zejména když jim z kořisti přihnali nějakou krávu nebo ovci ke krmení, protože na hradě krmit nešlo. Aby se s tím smířili úplně, tak jim kněží pěkně a srozumitelně vyložili, že je tomu tak určeno od počátku věků. Jedni jsou tu proto, aby bojovali, druzí aby se za ně modlili, a třetí aby všechny živili. Občas se sice objevil někdo, kdo vše zpochybňoval, jako ti kverulanti na počátku, ale skončil stejně jako oni. A tak se rychle vytvořila ta nic nedělající skupina, složená z panujících většímu či menšímu území a vykladačů, proč je to tak nezbytné.
Nejvýše, nade všemi, stál panovník. Měli jsme tu knížata, krále i císaře. Záleželo na jejich schopnostech, ale také i rozložení sil, které v té či jiné době bylo. V průběhu známých dějin tu vládlo pět dynastií. Mojmírovci, Přemyslovci, Lucemburkové, Jagelonci a Habsburkové. Mimo nich tu vládlo několik panovníků, kteří žádnou dynastii nezaložili, protože tomu buď nechtěli, nebo to nestihli. Je jich vlastně také pět, Sámo, Vladivoj, Jindřich Korutanský, Jiří z Poděbrad a Albert Bavorský, který však nebyl korunován a dělal to jen na truc Marii Terezii.
Přemyslovci, nám tu zanechali nejvíce hádanek. Hádanka první, proč vlastně Přemyslovci? Podle pověsti byl sice Přemysl, manžel Libuše, prvním knížetem, ale nikde není řečeno, že Nezamysl byl jeho synem, pouze, že po něm nastoupil vládu. A i kdyby, tak jak je to s nimi od Břetislava, údajně syna Oldřicha a Boženy, kterou už těhotnou unesl Křesinovi, ale on sám s ní další děti neměl? Neměl děti ani s první ženou. Potom by se mělo hovořit spíš od Břetislava o Křesinovcích nebo Břetislavcích. Hádanka druhá, jak to vlastně bylo mezi Boleslavem a Václavem, a proč je sv. Václav patronem českého státu, když jej založil právě Boleslav? Hádanka třetí, proč králem železným a zlatým nazýváme Přemysla Otakara II, když ten svoji neuváženou politikou přivedl zemi k porážce na Moravském poli, a potom následoval jakýsi braniborský protektorát, který je dodnes považován za jedno z nejhorších období našeho státu? Proč tento přídomek, král železný a zlatý, není raději dáván jeho dědovi nebo synovi, kteří naopak dokázali zemi ze špatného stavu dovést k rozkvětu? Hádanka čtvrtá, proč, jak a kým byli vlastně vyvražděni Přemyslovci v Olomouci?
Měli jsme tu samozřejmě také řadu svatých a blahoslavených, jen ti sporní Přemyslovci nám jich tu zanechali ze svého rodu celkem čtyři, svaté Ludmilu, Václava, Anežku a blahoslavenou Mladu (Marii). Vedle nich jsme tu měli tři otce, a to otce vlasti Karla IV., otce národa Františka Palackého a otce božích bojovníků Jana Žižku z Trocnova. Je zajímavé, že Karel IV. byl na půl Lucemburk a na půl Přemyslovec. Když probereme jeho předky nejen po mužské, ale i ženské linii, je Čechem sotva ze čtvrtiny, i když se za Čecha, respektive k českým kořenům, hrdě hlásil. Každopádně byl českým králem a římským císařem, a českou zemi se snažil nejen dát do pořádku, ale i zvelebit. Dodnes nám tu zanechal řadu dobrých věcí, a my se udiveně ptáme, proč také ne ti ostatní. Univerzitu stále potřebnou, Karlštejn potřebný nyní již daleko méně, pomineme-li turisty, Nové město pražské, jehož urbanistika odpovídá dnešku, korunovační klenoty, Karlův most, abych zmínil jen ty nejznámější. Palacký byl zase Moravan, tedy vlastně, na rozdíl od Karla IV českou národnost měl. Napsal naše dějiny, sice nejprve německy, ale pak je přeložil do češtiny, když se mu podařilo najít potřebné termíny. Též se věnoval politice, a proto asi otec národa. Vyčítalo se mu kdeco, zejména, že husitství považoval za jednu z nejslavnějších stránek českých dějin.
Když už jsme u těch husitů, božích bojovníků, jak si husité říkali, tak tu byl Jan Žižka z Trocnova. Když zemřel, část husitského vojska se nazvala sirotky. Bylo to velmi ojedinělé hnutí v dějinách. Nejen našich, ale i světových. Chtěli změnit svět k lepšímu, to nakonec chce mnoho lidí, ale myslí tím lepší hlavně pro sebe, maximálně pro své příbuzné. Ale ti husité chtěli lepší svět pro všechny, a byli za to ochotni i zemřít. To se nepromíjí. Ještě dnes jsou hanobeni a pomlouváni, a je jim vyčítáno všechno možné. Je to pochopitelné, když máme společnost, kde hodnotou všeho jsou peníze. Za ně lze získat všechno, všechno je totiž jen otázkou množství peněz, které se za tu či onu věc musí vydat. Dokonce i lidé se hodnotí podle toho, kolik mají. A najednou se tu objeví nějaký venkovský zemánek, pár let před smrtí, dokonce na jedno a později na obě oči slepý, a dá dohromady armádu. Z podobných zemánků, jako je on, ale i sedláků, podruhů, dělníků a také řemeslníků, stanoví pro ně vojenský řád, ve kterém nikomu není nic prominuto, ba právě naopak, naučí je píseň „Kdož sú boží bojovníci“, a začne bojovat proti všem.
Kdyby bojovali za peníze a pro ně, bylo by to sice nepříjemné, ale v pořádku. Až by ukořistili dost, usadili by se někde, investovali, a již v další generaci by se stali lepšími lidmi. Ale to on, a jím vedení lidé, ne. Oni chtěli, aby svět byl spravedlivější, lidé si byli rovni, a dodržovali všichni učení evangelií. Dokonce i chtěli, aby církev neměla majetek. To už přestávalo všechno. A tak ve smyslu učení o lásce k bližnímu posílali proti nim papež a císař křížové výpravy, ale i další vojska. A Žižka je jedno po druhém porážel. Ač jich bylo mnohem víc, měli víc peněz, víc koní, mečů, brnění, a kdoví čeho ještě, vždy se původní záměr změnil na útěk. Jenže Žižka ani ne za pět let zemřel, a potom během dalších deseti let se situace měnila. Pro některé hejtmany a města už majetek nebyl něčím odporným, a když císař a církev naznačili, že se s nimi dá mluvit, postupně ze svých zásad slevovali, a trvali jen na přijímání po obojí. To zase nebyl takový požadavek, aby se mu nedalo vyhovět. A tak první pokus u nás o spravedlivější společnost skončil, a přetrvávaly jen vzpomínky.
Vedle svatých, vedle otců, jsme tu měli ještě řadu významných lidí, jak jsme si připomínali v televizním pořadu „největší Čech“. Tam byl nakonec první Karel IV, Jan Žižka pátý a Palacký byl patnáctý.
Ale když už jsme u toho husitství, vzpomeňme aspoň tří lidí, kteří s ním nějakým způsobem mají něco společného. Jsou to Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Každý z nich byl jiný, každý svůj, ale každý něco nejen nám, ale i světu přinesl. V oné soutěži „největší Čech“ byl Jan Hus sedmý, zbylí dva se mezi první stovkou vůbec neumístili. Proč asi?
Janem Husem vlastně výše uvedená nepříjemnost začíná. Byl kněz, děkan a i rektor univerzity, reformátor, a hlavně kazatel. Chtěl napravit církev, aby se řídila podle evangelií. Nebyl jediným, kdo se o to snažil, však bylo také co napravovat. A sama církev, jako organizace včetně svých nejvyšších představitelů, věděla, že by s těmi nepořádky měla něco dělat. Otázkou bylo co, ale hlavně jak a kdo to má udělat. Církev prohlašovala, že ona sama a kvůli tomu pořádala synody a koncily, mimo řešení těchto otázek na univerzitách. A v průměru jich svolávala tak dva, tři za sto let, pokud je počítáme od jedenáctého do šestnáctého století. Nejčastějším výsledkem bylo, že se dohodli na nutném svolání dalšího koncilu. V tom se nelišili příliš od současných institucí. Stejně jak dnes, šlo hlavně o to sejít se, pozdravit se známými, postěžovat si, pochválit se, vyjmenovat všechno, co by se mělo řešit, najmenovat komise, aby něco připravili, rozejít se a těšit na další shledání. Zavedené pořádky jsou zavedené pořádky, a Jan Hus jim v tom začal dělat brajgl. Nejen, že odmítal obsazování církevních funkcí za úplatu, prodávání odpustků, hlásal, že pokud biskup nebo papež nežije v souladu se zásadami křesťanství, tak jím nemůže být, to nebyl sám. Ale on k tomu i přidával, že pravý křesťan má za pravdu bojovat, a dokonce veřejně v Betlémské kapli, kam se vešla najednou desetina tehdejších obyvatel Prahy. Také zjednodušil pravopis, aby šlo snadněji číst. Toto už bylo na pováženou, a koncilu, když nechtěl odvolat, nezbylo než ho vydat světské moci k potrestání. Sice světské moci výslovně zdůraznil, aby šetřila jeho života a údů, ale ti se nějak přeslechli, a upálili ho. No a v Česku nastal bengál. Dal by se přejít ještě stížnostní list české šlechty, stejně většinou neuměli číst, a jen přivěsili své pečeti. Ale oni se bouřili i měšťané a venkov. Najednou s Čechy přestala být sranda, a lavina se už nedala zastavit.
V rámci protiopatření, která měla zemi uklidnit, rok po Husovi upálili i Jeronýma Pražského. Měl přezdívku mistr čtyř univerzit, Karlovy, Sorbonny, v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu. Vedle toho ještě studoval i v Oxfordu. Ze všech těch univerit byl vyhnán kvůli šíření Viklefova učení, co ho usvědčuje málem z anarchie. Vydal se nakonec pomoci Husovi do Kostnice, ale musel uprchnout, co se mu nepodařilo. Donutili ho odvolat, ale brzy své odvolání odmítnul a přihlásil se k Husovi a stejně jak on, skončil na hranici.
Hodně jiný byl příběh Petra Chelčického. Hus a Jeroným chtěli církev napravit, ale Chelčický došel k závěru, že jí není vůbec potřeba. Jak jinak vysvělit jeho názor, že mezi člověkem a Bohem není potřeba prostředníka. Rovněž se pozastavil nad poměry ve společnosti, a vůbec se mu nelíbilo, že je tu vlastně trojí lid. Šlechta, která vládne a měla by ostatní chránit, kněží, kteří se za ostatní modlí, a sedláci, kteří na ostatní dělají a živí je, a proto mají nejhorší postavení, a ti nad nimi se jim jen smějí. Přijít s takovými názory ve středověku, to bylo na pováženou. Měl štěstí, že žil v Česku, kde vládnul Jiří z Poděbrad, nejprve jako správce, později jako král. Pořádný král by s Chelčickým udělal řádný konec, už i proto, že striktně odmítal násilí mezi lidmi, ale jak se jej zbavit nám bohužel neprozradil.
Středověk skončil, i když postavení králů a šlechty přetrvávalo dále, a s naší zemí to začalo jít tak nějak s kopce. Po vymření Jagelonců, si naše stavy vybrali za panovníky Habsburky. Údajně před volbou byly rozdávány nějaké úplatky, mluvilo se o 40.000 zlatých, ale kdo si to nyní už může pamatovat. S Habsburky to pak nebylo nic moc. Začlenili si nás do své říše, a už to jelo. Ne snad, že by mezi nimi nebyli schopní panovníci, ale většinou byli všeho schopní, i když byli neschopní.
Abychom jim příliš neubližovali, ono to bylo všude přibližně stejné. Panovníci nějak došli k názoru, že aby byl řád v zemi, a poddaní se měli dobře, je potřeba absolutní moc panovníka. Ten jediný byl v zemi z vůle boží, a proto věděl nejlépe, co je dobré pro ostatní, kteří tu vlastně byli pouze nahodile. Dokonale nám tyto důvody vysvětluje řada dokumentů vydávaná jejich kancelářemi. Jakmile panovník přestal rozhodovat naprosto o všem, začal v zemi chaos, nepořádek. Vezměme si třeba Rudolfa II., a jeho dobu. Místo aby moudře připustil pouze jediné náboženství, jako jeho následovníci, umožnil vyznávat každému, jaké náboženství chtěl. Dokonce i poddanným, a to už byl vrchol všeho. Potom se nemohl divit, co se do Čech stahovalo za podivíny, kteří začali rychle zpochybňovat všechno, co až do té doby bylo nezvratné a jasné. Pak se musela vést třicet let válka, aby se zase dalo aspoň trochu všechno do pořádku.
Dokonce se musely pochytat i čarodějnice, které se přemnožily zejména na Šumpersku. Ještě, že se našel takový bojovník, jakým byl Boblig z Edelstadtu, plně podporovaný arcibiskupem v Olomouci, který spravedlnosti bez sebemenšího zaváhání vydal i děkana Lautnera ze Šumperka. Jenže co to bylo nakonec platné, když se jinde pro tento způsob řešení odpovědní a nekompromisní lidé nenašli.
Nebo třeba Josef II. Zrušil nevolnictví, začal tolerovat vyznávání víry různými způsoby, zbavil církev majetku a z kněží chtěl udělat státní úředníky. Také zrušil mučení, u soudců vyžadoval juristické vzdělání, jakoby to předtím vrchnost nedělala dobře. Tady někde byl počátek zániku monarchie. To jeho potomek František Josef I. už nemohl zachránit, i když nosil střídavě uniformy snad všech armád světa. Možná to bylo tím, že až na výjimky, také prohrál všechny války, co vedl.
A tak nakonec v roce 1918 jsme Česko, jako monarchie zaniklo, a dodnes si s tím nevíme rady. V čele už není panovník a šlechta, ale zvolení politici, kteří si však o sobě myslí, že jsou vyvolení. Máme republiku, tady jak ví každý latinik věc veřejnou. Jsou s ní od počátku potíže. Nejprve s Československem, které se vůbec nelíbilo svým sousedům, a tak se o něj na pár let podělili, aby tu dali všechno do pořádku, nastolili ordnung, jak se tehdy říkalo. Naštěstí pro nás to nastolování ordnungu rozjeli ve velkém, a to už si nikdo nechtěl dát líbit, a my mohli tu republiku zase obnovit. Došlo tu k dalšímu pokusu nastolit spravedlivý řád. Některým se zdálo, že se dohromady dává příliš pomalu, a je tomu potřeba pomoci násilím. Trvalo sice jen pár let, ale řadě lidí se takové jednání už zprotivilo, a stačilo pak všechno vysvětlit, jak se hodilo, a hlavně slíbit všechno možné i nemožné, a zase jsme se obrátili na tu jedinou správnou cestu, vše lze nejlépe ohodnotit penězi. Ti vyvolení politici by rádi čas zvrátili zpět, ale už se jim nechce tahat s brněním, a tak v sobě soustředili jak skupinu panující, tak skupinu vše vykládající a zdůvodňující, a mají k tomu dostatek technických prostředků. Hlavně však peněz a drzosti, a nutno přiznat i naší hlouposti a pohodlnosti. Tak jak tomu bylo všude a vždy v dějinách. Ale, jak se říká, naděje umírá poslední, a zrovna jsem četl o nějakém kmeni v Tichomoří, který vždy po zvolení svého krále vykrmí, a potom ho slavně sežere. Pokud by se to dalo zařídit bez toho kanibalismu, byla by to asi i pro nás nejrozumnější věc.
Letem světem o historii příjmů státu
Původně to mělo být o daních, tedy o historii daní. Pokoušeli jsme se to dát dohromady s Vláďou Mertou, aby bylo o čem diskutovat na klubu historiků amatérů. Nejsa ani jeden z nás ekonomem nebo finančníkem, přesto jsme brzy přišli na to, že je to nad naše síly. Nebo snad právě proto. Ono jen za posledních dvacet let bylo přijato přes osmdesát právních předpisů a nařízení pro tento účel. Možná, že je i někdo, kdo se v nich vyzná. To byl první rána. Druhou bylo zjištění, že stát, ať kdysi dávno starověký i současný moderní, nechce od občanů pouze daně, ale i řadu dalších plateb pod jinými názvy, ale užívanými pro stejný účel, tj. úhradu nákladů státu. Jsou jimi zejména všechny možné poplatky, pokuty, odvody, regály, volební kapitulace panovníků a zisky z určitých činností. Toto vše platí nejen příslušník toho kterého státu, ale někdy i jiného státu, kdysi poddaný, posledních dvě stě let, aspoň podle jména občan. Poslední nepříjemný poznatek byl, že ač se o daních píše v řadě knih, dokonce i v románech, většinou se autoři vyhýbají uvést něco konkrétního, jak kdy byly daně vysoké a pro koho. Ono se jim ani nelze divit, shlédneme-li množství předpisů, které se jich týkají, jak jsme uvedli výše, a potom i zájem všech, kteří mají s daněmi a dalšími příjmy státu co činiti, na utajení faktů kolem nich. Proto hned děkujeme Standovi Adamcovi, který vyslyšel naši první výzvu a poslal nám údaje o Letohradu za posledních cca sto padesát let.
Neznáme nikoho, ani nevíme o nikom, kdo by si pochvaloval možnost tyto daně platit, a měl radost z doručení daňového výměru, či jiné formy oznámení o své povinnosti daně platit, jako má třeba malé dítě z příchodu Ježíška, i když je řada lidí, uznávajících nutnost placení daní. A myslíme si, že jsou na tom stejně i úředníci finančních úřadů. Jen snad kdysi publikáni a další výběrčí daní z nich měli radost, aspoň podle jejich nepěkného zobrazení v literatuře a filmech. Jako třeba pan Hlinomaz v Pyšné princezně.
Potřeba zajistit příjmy státu, ať už je nazýváme jakkoli, musela vzniknout ve stejném období, co vznikl stát, lépe co se lidská společnost začala organizovat do nějaké formy. Přibližně před pěti až sedmi tisíci léty. Proti předchozímu období tu byl rozdíl v tom, že lidé zvýšili produktivitu, našli způsob jak získat od přírody víc pro sebe. Přechází od lovu zvěře a sběru plodů, k chovu zvířat a pěstování plodin. Také přišli na to, že lepší, než poražené nepřátele hned sežrat, bude, když je nějakou dobu přinutí pro sebe pracovat. Někoho napadly i způsoby uchování potravin, jiný přišel na způsob jak nástroji ulehčit práci. Rovněž se našli ti, kteří dospěli k závěru nedělat nic, a místo toho organizovat práci ostatním, hlídat zásoby, pro jejichž vznik nastaly podmínky, bránit je proti zlodějům odjinud, nebo třeba předpovídat počasí a žádat o pomoc božstva. Díky zvýšené produkci si tuto dělbu práce už mohli dovolit. Ale nejen to. Bylo možné vylézt z nezdravých jeskyní, slézt dolů ze stromů, a začít si stavět obydlí, kde se žilo nepoměrně lépe.
Lidská společnost se začala vyvíjet, až k tomu, co máme dnes, a marně přemýšlíme co s tím.
Podle Morgana se od divošství, období kdy si člověk pouze přivlastňuje hotové produkty přírody, přechází k barbarství, období, za něhož si člověk osvojuje chov dobytka a orbu, naučí se metodám, jak lidskou činností zvyšovat výrobu přírodních produktů. Později pak k civilizaci, období, za něhož se člověk naučí dalšímu zpracování přírodních produktů, období vlastního průmyslu a umění
Podle Marxe od prvobytně pospolné společnosti k otrokářské, feudální, až se skončí v kapitalismu, a bude se přemýšlet co dál, zda ke komunismu, nebo se pokoušet ještě nějakou dobu to vydržet s tím, co je.
Ale vraťme se k počátku, k prvním státům a prvním příjmům. Již tyto první státy musely zajistit úhradu nákladů k zajištění jeho aparátu, funkcí, obrany, ochrany práv a majetku, tvorbě a udržování infrastruktury, náboženských potřeb, tedy služeb sloužících nějakým způsobem a rozsahem všem, dále úhrady za prohrané války, popřípadě poplatky za mír.
K tomu sloužily právě různé platby od obyvatel, které, jak uvádíme výše, nazýváme všechny v tomto povídání souhrnně příjmy státu.
Tyto příjmy jsou platbou:
nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – jejich placení nařizuje zákon,
nenávratnou – již zaplacené nelze požadovat zpět,
neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za ně,
neúčelovou – plátce nemůže ovlivnit, na co budou použity,
ve prospěch veřejného rozpočtu a obvykle opakovanou.
Příjmy jsou dnes obvykle placeny v penězích, jen výjimečně je uloženo, aby někdo něco vykonal, ale i v tomto případě je náhradní plnění opět v penězích. Dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby (nápravníci, Chodové, Králováci, Portášové, manové, šlechta).
Vývoj a výše příjmů kopíroval vývoj společnosti, závisel na výši produktivity, schopnosti dopravy, a způsob jejich odvádění i na možnostech plátců, požadavcích panovníka a z toho vyplývajícího rozhodnutí panovníka, popřípadě i dohodě mezi nimi, např. při korunovačních kapitulacích, nebo i jindy, byl-li panovník nadmíru rozumný.
Nejstaršími známými příjmy byly desátky pro náboženské účely, ale i světské a pohybovaly se mezi 10 až 20 % takřka ve všech starověkých státech (Babylonie, Egypt, Arabové, Řekové, Kartaginci), co odpovídalo asi tehdejším hospodářským možnostem poddaných.
Určitá specifika měli v té době Izraelité a Římané.
Římané měli jinou formu zdanění v období království, republiky a císařství. Vždy však čerpali hlavně z provincií, kde byla naturální daň z úrody 10 %, dále poplatek z řemesel a podnikání, a v Hispanii ještě výtěžek z dolů. Vybírání daní bylo pronajato publikánům, nebo z nich složeným společnostem, kteří daně v Římě zaplatili, a pak si je v provincíích o dost zvýšené vybírali. Dále tu byla daň služební, jednak účast na veřejných stavbách, ale hlavně služba v legii, kdy si výstroj a výzbroj musel zaplatit sám občan. Později byla i daň 5 % z dědictví a 1 % z obchodního obratu. Mimo to pokuty a cla. Výnosy shromažďovaly původně v aerarium populi Romani v Saturnově chrámu, za císařů se postupně výnosy převedly do fiscus Caesaris a byl ve správě císařů, jejich úředníků, a byly zvláštní fisky pro Asii, židy atd.
Izraelitské desátky jsou známi díky bibli, kde se o nich zmiňuje Starý zákon
Poprvé se pojem desátku objevuje, když Abrahám obětuje králi a knězi Melchisedechovi desetinu ze všeho. Tento desátek zaplacený z loupeže ve válce však nebyl spojen s žádným slibem Božího požehnání. Druhá zmínka o desátcích je spojena s Jákobem, který za splnění několika svých podmínek slíbil Bohu odvedení desátku. Příběh však postrádá jakoukoliv zmínku o tom, komu Jákob svůj desátek nakonec dal.
Teprve Mojžíšův zákon přikázal židům závazně dávat desátky a jejich praktikování spojil s požehnáním. Izraelité odváděli tři rozdílné druhy desátků.
První desátek
První desátek byl odváděn každý rok kromě sedmého roku odpočinutí (patrně byla půda ladem) a náležel Levitům, kteří si 90 % nechali a 10 % museli dát do Božího domu v Jeruzalémě, a to nejlepší desetinu.
Druhý desátek byl centrálně spojen s pravidelnými svátky v Jeruzalémě. Tyto desátky přinášel jejich majitel do Chrámu, kde je zkonzumoval ve stavu rituální čistoty před Hospodinem. Desátek je desetinou z úrody země, skotu a bravu, která má být oddělena pro Boha. Izraelita odděloval desátek tak, že vyháněl dobytek ze stáje a každý desátý kus označil holí namočenou v barvě jako desátek. Tento kus již nemohl vyměnit ani vyplatit, protože byl zasvěcen jako oběť Hospodinu. Je také uvedeno, že to měl být pouze každý desátý kus a nikoliv každý první z deseti. Z toho plyne závěr, že měl-li Izraelita devět a méně kusů dobytka, potom nemohl desátek dát. Chudí Izraelci tudíž desátek z dobytka nedávali, neboť ten podle zákona mohli odvádět jen majetní židé. Desátky z úrody mohly být vyplaceny, majitel však musel namísto 10 % dát o celou pětinu více. Takto vyplacená úroda se stává povolenou ke konzumaci na libovolném místě. Majitel pak donese do Chrámu namísto ní peníze, kterými ji vykoupil, a ty utratí za jídlo a pití stejným způsobem, jako by jedl desátek. Jedl jej obětující se svou rodinou a s levijcem. V tomto oddíle nacházíme poprvé příkaz, aby obětující jedl své desátky. Desátky byly dávány pouze z úrody a dobytka, z peněz byly zakázány, vyjma případu uvedeného v předchozích větách. Izraelci běžně dávali stříbro kněžím, nebyly to ale desátky, byly to jiné poplatky.
Desátek chudých třetí druh desátků, který se dával vždy za tři roky, a to ve třetím a šestém roce sedmiletého cyklu. První desátek obdrží levita stejně jako v předchozích dvou letech; druhý desátek oproti tomu získá bezdomovec, cizinec, host, sirotek a vdova.
Žádný ze tří druhů desátků nebyl tedy určen k tomu, aby byl donesen do chrámu, kde by byl skladován. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s učením některých dnešních zastánců desátků, kteří tvrdí, že celé desátky měly být odváděny pouze do skladu v chrámu, tedy ve prospěch církve. Kristus ani raná církev neučila křesťany dávat desátky.
Podobně tomu bylo i v dalších starověkých státech i u národů, které sídlily na našem území, než se tu objevil praotec Čech se svým kmenem. Pokusme se podívat, jak tomu bylo u nás, jak se vypořádali s financováním a udržováním státu, náklady na panovníka, jeho družinu a úředníky, naši předkové. Myslíme si, že jejich vztah k placení těchto příjmů státu byl asi stejný jak jinde, byl takřka neměnný, a tedy asi takový jaký máme dnes my. Placení bylo zřejmě vždy považováno za pohromu obdobnou krupobití nebo požáru. Kvůli snazšímu rozlišení, uvádíme způsob příjmů státu v několika etapách. A to době předstátní, tedy před vznikem Velké Moravy, doba vzniku státu, středověk, nástup habsbursků, absolutismus a republika. Cíl byl nesporně vždy stejný, ale prostředky se měnily.
Doba předstátní zahrnuje i období Sámovy říše, u které sice používáme vžitý název, ale za stát ji v žádné z jeho forem nepovažujeme. Nic o ní nevíme, stejně jak velká většina z nás, vyjma toho, že snad zasahovala i na naše území, tedy Čechů a Moravanů. Ale podle všeho byla jen velmi volným vojenským svazkem za účelem obrany proti Avarům a později i Frankům. Tyto pak patrně vznikaly i proti dalším případným protivníkům, pouze se o nich nedochovaly zprávy v některé z kronik. Shora uvedené věty uvádíme na vysvětlení, proč příští etapu vzniku státu začínáme až Velkou Moravou. V této etapě o době předstátní patrně rozhodoval sněm všech svobodných mužů. Zase si dovolíme předpokládat, že lidé se za těch posledních 15 století nezměnili. Vždyť je to poměrně bezvýznamná část doby, co existuje člověk. Nedokázali jsme si představit, že bychom spěchali nyní na náměstí, abychom tam odhlasovali, že všichni zaplatíme nebo odpracujeme něco pro neznámý účel a ve prospěch neznámého adresáta. Tak asi tehdy sněm nerozhodoval. Musel být přesvědčen o nezbytnosti navrženého cíle, jedině potom měl návrh šanci na úspěch. Patrně se většina příspěvků týkala obrany nebo útoku, popřípadě nějakého společného díla ke zmírnění živelných pohrom či odstranění jejich následků a možná i prací na údržbě cest a brodů, dále se mohlo společně lovit a asi také žďářit. Platba se prováděla osobní účastí, prací v případě boje i svou zbraní a práce svým nářadím.
Tak jsme se dostali k Velké Moravě, a něco později k Čechám, období osmé až dvanácté století n. l. Co víme o této době ohledně příjmů státu a státních výdajích. O něco málo více než nic. Z té doby známe pravděpodobně Metodějův zákon sjudnym lidem, Břetislavovu dekretu, Konrádovu statutu, legendy o našich prvních svatých, okrajově se naší země dotýkají i kroniky psané pod patronací císařů a králů, a proto i k jejich větší slávě. O této době i píše Kosmas, který žije koncem tohoto období a mohl mít ještě informace od očitých svědků z předchozího údobí této doby. Pokud tyto všechny prameny dáme dohromady, přece jen se z nich dá něco vydedukovat.
Velká Morava je už státním útvarem, který má organizační strukturu, panující rod, styky se zahraničím, panovník svou družinu a první úřady, církev je rovněž organizovaná, ale není dosud samostatná, autonomní vůči vznikající státní správě. Obdobně o něco později Čechy.
Panuje tu kníže, později král, z jeho družiny se vytváří postupně šlechta a úředníci země. Na jejich zabezpečení a zabezpečení jejich úřadů a potřeb státu je nezbytné získat prostředky. Ty se získávají několika způsoby.
Prvotními jsou patrně naturální, robotou a službou. Tak nám Kosmas uvádí, že Boleslav I. nutí poddané ke stavbě hradů. Jeho přesvědčovací metody byly velmi účinné, jednalo se o useknutí hlavy v případě neposlušnosti. Obdobně se asi zajišťovaly i stavby mostů, úpravy brodů, pokládání hatí, svolávala se zemská hotovost v případě vpádu nepřátelského vojska. Nářadí, nástroje, zbraně si pořizovali poddaní na svůj náklad, a měli je u sebe doma. Kontrolou a svoláváním byli pověřeni hradští správci, ať už se nazývali jakkoli od županů přes vojvody po popravce, ti měli i soudní pravomoc. Stejně i koně pro potřeby vojska se chovali v určených osadách. Rovněž panovník se svou družinou se stravoval tak, že zpočátku objížděli osady a vyjídali je, protože to bylo nejjednodušší. Po zlepšení dopravy se část jídla nosila na určená místa, a odtud přepravovala do hradů. Ze začátku se to mohlo týkat hlavně obilí, později i uzeného masa, vína, tedy potravin nepodléhajících zkáze a rovněž tkanin, kůže, a také výrobků.
Další prostředky byly získávány, ale i naopak vydávány, tzv. poplatky za mír. Velká Morava např. dostávala tento poplatek od Sasů v letech 882 až 894, předtím zase platila Frankům, také podobné úmluvy byly mezi Čechy a na druhé straně Bavory, Falcí, Polskem, Saskem a Uhry. Určitý profit tu byl z cel a dalších poplatků ze zahraničního obchodu. Proto Boleslav I. obsadil hradiště od Prahy přes Krakov až po Červené hrady, kudy vedla kupecká stezka se západní Evropy do Kyjeva, po okupaci Panonie Maďary. Vytváří se panovnické regály, tedy výhradní práva panovníka. Byly jimi zejména právo razit minci, vybírat clo, chránit židy a cizince, těžba nerostů, zejména drahých kovů, povolovat trhy, stavět hrady, udržovat pořádek na cestách, vlastnictví veškeré neobsazené půdy, právo zakládání měst.
Zdrojem prostředků bylo i soudnictví na rozdíl od současnosti. Jednak bylo zpoplatněno, a i z uložených trestů byl profit. Tak Břetislavova dekreta ukládá za rozvod, cizoložství a potrat prodání do otroctví; za práci o neděli a svátcích zabrání díla a pokuta 300 denárů, za pohřeb mrtvého mimo hřbitov vola a 300 denárů. Konradova statuta pak stanoví, že po chycení zloděje a jeho pověšení všechen jeho majetek propadá knížeti, za ordál vodou platí ten co vyhraje 2 denáry soudci a 14 knězi, pokud urozený prohraje u soudu zaplatí 200 denárů, když urozený je chycen při krádeži tak propadají jeho nemovitosti knížeti, pokud je ženatý tak 1/3 zůstane ženě; urozený a sedlák za zabití soudu 200 denárů a odejde jinam; kdo přejde bez povolení celníka celní čáru, zaplatí dvojnásobné clo a pokutu 60 denárů; kdo kácí strom v lese, zaplatí pokutu 60 denárů.
V tomto období nejsou ještě léna, pouze výsluhy, u nichž platí, že po úmrtí obdarovaného, se výsluha zase vrací panovníkovi. Ale koncem období již začínají přecházet na dědice, kteří jak původní man musí konat vojenské nebo dvorské služby. Později měli své many i velmoži a také církev (nápravníky). Podobnými byly i strážní služby např. Chodů, Králováků, kteří za to byli osvobozeni od robot a mívali i právo lovu.
Ne posledními, byly i příjmy z výnosů panovníkových statků a lesů.
Za středověku, od třináctého do patnáctého století zůstávaly příjmy podobného rázu, jak v předchozím období, zmíníme jen rozdíly. Pro příjmy státu jsou podstatné tyto. Nastává změna vztahů ve společnosti. Panovníkova družina se mění na šlechtu, která po něm žádá a také dostává výsady. Vznikají města a tím i další stav. Církev postupně získává autonomii. Zvyšuje se produktivita rozšířením chomoutu, podkov, čtyřkolového vozu místo káry, kosy místo srpu a dalších nástrojů a dělby práce, rozvíjí se hornictví a mezinárodní obchod.
Na počátku tohoto období se vytváří léna, a to i zahraniční v Sasku, Falci a Fransku, manové jsou zavázáni většinou vojenskou službou. Král ztrácí postupně právo odúmrti, tedy nevrací se mu jednou darovaný majetek zpět. Král i ztrácí roboty poddaných ve prospěch feudálů. Také počátkem 13. století dochází ke sporům mimo jiné ohledně desátků a daní s církví. Ta se snažila již předtím získat od knížat desátky a výnosy pro sebe. Kroniky, a hlavně legendy zmiňují knížata, kteří církvi část svých výnosů poskytovali, nebo darovali tyto výnosy či dokonce majetky klášterům, kostelům. V řadě případů se ukázalo, že jde o falsa, a dále si králové tento majetek brali v případě potřeby bez jakýchkoli výjimek, tedy považovali jej stále za svůj. Zejména, když docházelo ke sporům o tento majetek i mezi jednotlivými církevními hodnostáři.
V letech 1215 až 1223 dochází ke sporu mezi králem Přemyslem Otakarem I. a biskupem Ondřejem o desátky, do kterého se nakonec vmísil i papež a šlechta. Dne 2.7.1221 došlo k úmluvě mezi nimi na hoře Šach a zrušení interdiktu, který biskup nad Čechy vyhlásil, a který se prakticky nedodržoval. Úmluva zbavila jen poddané biskupa konání zemských robot, výtěžek ze soudních rozhodnutí nad nimi, které rozhodoval král, plynul biskupovi a dále byly potvrzeny do té doby udělené výsady pražskému biskupství a byl mu vrácen hrad Podivín na Moravě. Dne 10.3.1222 pak na „prosby“ kardinála Řehoře král ustanovil svobody všech církví a klášterů. Ne však v rozsahu jak církve pražské. Snížil jim pouze zemské roboty, soudní právo nad duchovními zůstává králi, ale soudí osobně s nejvyšším kancléřem a několika pány, ale až po sněmu. Spory jejich poddaných měl také rozhodovat král, ale nechal o nich rozhodovat pražský soud. Dále z komorních statků byl dáván celý desátek biskupovi (královské statky se dělily na komorní, jejichž výnosy byly pro potřeby krále a korunní, jejichž výnosy byly pro potřeby země – koruny), z korunních ne. Desátky z ostatní půdy církevní zůstaly jak dřív, že ¼ dostal biskup, ¼ si nechal šlechtic na udržování kostelů (z titulu zakladatele jej považovali za svůj majetek), ¼ byla určena chudým a ¼ faráři kostela. Králi dále zůstalo právo investitury. Zůstávají patronátní práva šlechtě. Biskup Ondřej se už neodváží vrátit do Čech a umírá v Římě.
Exkurs
V tomto období i Tomáš Akvinský nikoho nebalamutí, neříká, že desátky ustanovil pro křesťany Bůh, ani že se dávají přímo Bohu, ale přiznává, že desátky ustanovila církev pro svou potřebu a snaží se to odůvodnit přechodem práva na desátek Levitů na kněze.
Zajímavá byla i daň v Anglii, kde král Jan Bezzemek nařídil poddaným, aby si zvolili příjmení pro sebe, a pak mu za jeho užívání museli zaplatit.
Jak je uvedeno výše, platby státu mají více adresátů, a panovník se musí spokojit s menším podílem celkových plateb, stejně jako se snižuje i jeho podíl na státní moci. Jeho dosud výsadní postavení je měněno ve stavovskou monarchii, kdy se dělí o moc, ale také o platby a příjmy od poddaných se stavy. Původní vztah poddaný poskytuje platbu přímo panovníkovi (i když někdy přes jeho úředníky) je změněn na vztah složitější, kdy poddaný poskytuje platby nejen panovníkovi, ale i stavům (šlechta, města, církev). Tedy platí přímo jim, nikoli králi, který z těchto příjmů dříve poskytoval část podle své vůle šlechtě nebo i církvi. Nyní naopak šlechta a města podle své vůle, která ovšem plně závisí a odpovídá mocenskému postavení, poskytují část svých příjmů králi. Složitější je to s církví, kdy král považuje z titulu suveréna majetek, který má církev v držbě za svůj, stejně jak šlechta z titulu patronátních pánů. Navíc v Čechách ovlivnilo tyto vztahy výrazně i doba husitská.
Shora uvedené přerozdělování adresátů plateb bylo možné díky vyšší produktivitě, jak je zmíněno výše, ale i nárůstu obyvatelstva kolonizací dosud nevyužívaných částí země. Rovněž i rozvojem hornictví, zejména těžby stříbra a zlata, jejichž těžba zůstávala stále regálem krále, a on jen část vytěženého kovu poskytoval společenstvu, které kov těžilo.
Ilustrovat si tyto vztahy je možné např. z Inauguračního diplomu, tzv. volební kapitulace Jana Lucemburského nebo pokusu Karla IV. vydat Maiestas Carolina, jakýsi zemský zákoník.
Tak ve volební kapitulaci Jan Lucemburský slibuje zachovávat všechna práva a zvyklosti, která dosud šlechta i poddaní měli. Zároveň slibuje, že nebude vymáhati žádnou berni ani daň, jedině při jeho sňatku a svatbách jeho synů a dcer, a při korunovaci a výše daně je čtvrt hřivny stříbra z lánu. Zavazuje se, že v Čechách a na Moravě nedá úřad spojený s důchody nikomu jinému než Čechovi nebo Moravanu. Slibuje zachovávat dědictví poddaných až do čtvrtého kolena, i pro ženy. Šlechta je povinna válčit na svůj náklad pouze při obraně Čech a Moravy, za hranicemi je pro ni služba dobrovolná a na náklad krále.
Karel IV. se v návrhu zákoníku, který mu šlechta zamítla, a on pak využil požáru pražského hradu, a prohlásil, že zákoník shořel, a není tedy o čem jednat, se pokoušel zejména o zákaz dávat královské hrady spolu s jejich právy a důchody do zástavy šlechtě. Také zachovat králi všechny poplatky, z nichž se hradily náklady na zachování bezpečnosti cest. Dále sepsat všechna stará práva, posoudit je a novelizovat a vydat písemně. Stíhat všechny narušitele zemského míru, lapky a zloděje. Už jen tento pokus o nastolení pořádku vadil tehdejším mocným, jako současným.
Exkurs
Mimořádným dokumentem pro středověk jsou výsledky čáslavského sněmu, ustanovení zemské vlády o počtu 20, která měla mít mimo jiné i fiskální pravomoc.
Koncem tohoto období pak Jiří z Poděbrad domlouvá postavení zahraničních lén, uchovává pro Čechy cla vybíraná v Drážďanech z lodí, a dohodl s císařem snížení povinnosti českého krále při císařské korunovační jízdě do Říma na polovinu, zákaz císařským hejtmanům se vměšovat do českých záležitostí.
Ve volební kapitulaci se Vladislav Jagellonský mimo jiné zavazuje zaplati všechny dluhy českého království, vyplatí všechny Čechy v zajetí krále Matyáše. V jeho zřízení zemském pak se zřetelně dělí o moc se stavy.
Nástup Habsburků se uskutečňuje v šestnáctém až sedmnáctém století, a je cestou od stavovské monarchie k absolutismu. Údajně tato volba stála Ferdinanda I. částku 40 tis. zlatých předním českým velmožům, vedle slibu zachovat všechna práva a privilegia. Brzy došlo ke sporům, kdy stavové poslali králi tzv. přátelské usnesení, kde mj. chtějí ražbu mincí v Čechách, dále požadavek, aby nebylo obilí odváženo, židům mělo být odebráno právo obchodu se stříbrem a směnárenství, byla obnovena práva Chodů, zrušit nová cla, aby obnovil práva šlechty na dolování, aby nezvyšoval daň z piva, aby stanovil soudům lhůty atd. Ferdinand I. to vyřešil popravou 2 zemanů a 2 měšťanů a následující sněm toto usnesení zrušil.
Zlomové období kolem Bílé hory charakterizují samozřejmě i otázky plateb a příjmů, o kterých mimo jiné i pojednávají dva dokumenty, a to Konfederace stavů zemí Koruny české a pak její protipól Obnovené zřízení zemské.
Konfederace zakazuje králi možnost bez souhlasu země stavět tam pevnost, zadlužit ji, nutit poddané, aby za něj ručili, dále aby zbraně pro selskou hotovost byly u vrchnosti skladovány a vydávány jen pro výcvik a boj, pak se rozepisuje kolik vojáků pěších a jezdců je povinna každá ze zemí postavit, ale bohužel financování má být z dobrovolných sbírek a daně z piva jen zajištěno, a potom z kontribucí.
Obnovené zřízení upozorňuje zemský sněm, že není možné, aby měl nějaké výhrady k žádostem císaře o vybírání berní a sbírek, a že za to budou tresty, pod ztrátou statků zakazuje opovědné listy, obnovuje horní regál, zakazuje prodej církevních statků bez souhlasu krále a propadnutí ceny jemu, ukládá mimo Plzně a Č. Budějovic všem městům daň za rebelii na věčné časy. V rekatolizačním patentu pak povinný prodej nemovitostí a vystěhování.
Absolutismus osmnácté až devatenácté století. Reformy, vytvoření jednotného systému fisku, který v podstatě trvá dodnes. Liší se jen výší procenta daní.
Exkurs
Od poloviny 19. století se datují daně přímé: daň z výdělku, zavedená roku 1813 a daň z příjmů od roku 1849, i daně nepřímé, které tehdy obsahovaly daň potravní z vína, moštu, z prodeje lihovin, z masa a cukru, a daně z věcí spotřebovatelných, tj. z hracích karet, kalendářů a periodických tisků.
Co se já setkávám s daněmi, jsou to hlavně v době patrimoniální správy povinnosti naturální a finanční vůči vrchnosti a kontribuce (finanční) vůči státu. V 18. století se naturální daně většinou mění na povinnosti finanční.
Z doby novější (po roce 1850) platí vrchnost daň Josefinskou dominikální a většina obyvatel daň rustikální z obhospodařované půdy, daně platí i majitelé domů a také se platí z řemesel a živností. Tato živnostenská daň činí minimální roční výši (v Kyšperku) cca 2 - 2 zl. 30 krejc., nejvíc platí obchodníi, mlynáři a hospodští.
Kolem roku 1890 je patrné u řemeslníků placení daně výdělkové, u větších podnikatelů také daně příjmové a přirážky k dani zemské. Zde činí v této době minimální výše výdělkové daně 4 zl. 30 krejc. + 3 zl, 08 krejc, přirážka. Nejvíc platí hraběnka a to 84 zl. výdělková daň, 558 zl. příjmová daň a 385 zl. přirážka k zemské dani. Další příklady 1890: obchodník Barvínek platí výdělkovou 14 zl., 28 kr., příjmovou 10 zl., 48 kr., obchodní komože 72 krejc., přírážku k dani 17 zl. 08 kr. Obchodník Hostinský platí výdělkovou 28 zl., 56 kr.., příjmovou 12 zl., 06 kr., obchodní komoře 1 zl., přirážku k dani 28 zl., 04 kr., Hospodský Petřík platí výdělkovou 8 zl., 92 kr., příjmovou 15 zl., 72 kr., obchodní komoře 68 kr., přirážka k dani 17 zl. Soustružník Blank platí výdělkovou 4 zl., 46 kr., přirážku k dani 3 zl., 08 kr.nic dalšího, Strojník Čammr platí výdělkovou 4 zl., 46 kr., přirážku 3 zl., 08 kr., nic dalšího.
Za republiky (i za Rakouska) kolem roku 1930 dochází také k vypisování mimořádných obecních daní, nutných pro pokrytí obecních výdajů, formou přirážek k dani činžovní (domovní) a to ve výši cca 50 - 300 %. Proto často lidé nechtěli stavět školy, poněvadž si to museli tvrdě zaplatit. V tomto směru se platila na př. v Rotneku daň pivní a kořaleční (z 1 litru piva 10 hal., z 1 litru kořalky 40 hal), dále třeba daň z obecního řízení 10 Kč pro žalovatele, další např. dávka z dobytčích pasů, obývacích místností, na obecní a školní potřeby a pod.
Zvláštností byly daně placené židy. Kolem roku 1800 jsou uváděny 3 její druhy: Vermoegen (z majetku), Schutz (za ochranu), Klassen (podle určité daňové skupiny). V Kyšperku platil nejbohatší žid Saxl (nájemce panské pálenky) Vermoegen 33 zl. 30 kr., Klassen 8 zl., 15 kr., Schutz 5 zl. 37 krejc., Klassen v rozmezí 10 - 38 zl. za rodinu. Všichni ostetní židé v Kyšperku prakticky stejnou výši až na Joachyma Hellera (tabákový monopol) který paltil 420 zl. Vermoegen a 104 zl. Klassen. Tyto židovské daně byly asi desateronásobně vyšší než pro běžné obyvatelstvo. Není mě zcela jasný vztah těchto výše uvedených daní k dani toleranční, zavedené v roce 1748 a platné až do roku 1846 pro židy, která nahrazovala předchozí ohromný daňový zmatek a svévoli v židovském zdanění.
Fulnek a proces s Volkssportem
Před 80 lety – během roku 1932 došlo v předmnichovské československé republice k prvnímu vážnějšímu střetnutí demokratické státní moci s nastupujícím fašismem. Od března 1932 plnily stránky novin články popisující tzv. „Proces s Volkssportem“. Zajímavou skutečnosti je, že významnou roli v celém případu hrálo město Fulnek a jeho tehdejší starosta Leo Schubert.
Co to byl „Volkssport“? To dnes vědí zřejmě již jen pamětníci. A proto k vysvětlení hlavních souvislostí je třeba se vrátit hlouběji do minulosti.
Koncem 18. století se v Německu i mezi Němci v českých zemích rozšířilo tzv. velkoněmecké hnutí s ideou pangermanismu, jehož cílem bylo vytvoření jednotného, rasově čistého velkoněmeckého státu, vzniklého spojením Německé říše a Rakousko-Uherska, přičemž ostatní národy včetně Čechů měly být germanizovány.
Jeden z představitelů tohoto směru, generál Rauchofer v té době vydal strategickou studii s výmluvným názvem „Velkoněmecko a střední Evropa kolem roku 1950“. V knize byl i tento závěr:„Po jisté době bude 88 milionů Němců vládnout nad 130 miliony Evropanů, kteří budou určeni k nižším pracem. Jen Němci budou získávat půdu, požívat politická práva a zaujímat administrativní vojenské postavení.“
Ideologové Velkoněmeckého svazu vytrvale opakovali, že „Čechy a Morava jsou starým německým historickým územím, kde Češi představují nevítaný živel, překážející Německu v expanzi na Východ.
Tím byly vytvořeny podmínky pro vznik nacionalistických německých stran s všeněmeckým programem. A tak již v roce 1913 jeden z představitelů českých Němců Rudolf Jung položil základ programu strany, která se později přejmenovala na DNSAP – Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá nacionálně socialistická strana dělnická) a tak předešel Hitlera, který později svoji stranu pojmenoval NSDAP. Další nacionalistickou stranou českých Němců se stala později založená DNP – Deutsche Nationalpartei (Německá nacionální strana).
Porážka Německa a Rakousko-Uherska a jejich spojenců v první světové válce a vytvoření nových národních států, včetně vzniku samostatné Československé republiky, znamenalo krach pangermánských plánů. Ale němečtí nacionalisté se nevzdali. Jejich cíle v Německu převzal Hitler se svým nacistickým hnutím a v ČSR je prosazovaly již zmíněné strany DNSAP a DNP
Jejich názory a postoje se jednoznačně projevily po vzniku samostatného československého státu 28. října 1918. Tehdy Němci vyhlásili, že nový československý stát neuznávají a hlásí se k Německému Rakousku (Deutsch-Österreich). Vytvořili samostatné územní celky, a to: v západních Čechách Deutschböhmen a ve východní části Čech, severní části Moravy a Slezska provincii Sudetenland. Území znojemského kraje mělo být přičleněno k Dolnímu Rakousku jako Deutschsüdmähren a konečně některé kraje pošumavské měly být připojeny k Hornímu Rakousku jako zvláštní území, nazývané Böhmerwaldgau. V těchto provinciích byly vytvořeny německé zemské vlády a organizována vlastní branná moc, tzv. Volkswehr.
Když bylo zřejmé, že se dohodou nedospěje s Němci k řešení, rozhodla se nová vláda pro vojenský zásah. Československé oddíly zahájily obsazování všech pohraničních území a do druhé poloviny prosince 1918 je měly plně pod kontrolou. Samozvané zemské vlády uprchly do Německa a Rakouska, kde pak dlouhou dobu organizovaly proti naší republice rozvratnou propagandu a různé nepřátelské akce. Němci, kteří zůstali na našem území a které situace nakonec donutila k určité spolupráci s československými úřady, se však s danou situací nikdy nesmířili a byli po celou dobu první republiky trvalým zdrojem nebezpečí pro její samostatnost.
Ještě jednou a to v následujícím roce 1919 se nacionalističtí Němci pokusili o zvrat poměrů. Využili k tomu datum 4. března, kdy byly vyhlášeny volby do rakouského Národního shromáždění. Naši Němci se rozhodli, že budou volit společně s Rakušany. Když čs. vláda jejich účast na volbách zakázala, vyhlásili na den voleb generální stávku a organizovali na mnoha místech pohraničí (také v Novém Jičíně, Šumperku, Šternberku, Bruntále) demonstrace, které přerostly do střetů s čs. vojskem, nasazeným k potlačení bouří. Došlo ke střelbě do demonstrantů, přičemž bylo zastřeleno asi 50 osob. Tím byl sice definitivně zlomen masový odpor německých nacionalistů, ale den 4. 3. 1919 se stal symbolem jejich boje, každoročně připomínaný k prohloubení nenávisti ke všemu českému.
Definitivní konec nadějí Němců na změnu znamenala Pařížská mírová konference v polovině roku 1919, která stanovila a schválila státní hranice ČSR, jejichž nedílnou součástí byly i pohraniční oblasti.
V prvních parlamentních volbách v ČSR v roce 1920 dosáhla DNSAP spolu s DNP a ostatními nacionalistickými skupinami přes 20 % hlasů, a vedoucí osobnosti jako Rudolf Jung, Hans Krebs a později i Leo Schubert a další se stali poslanci a senátory československého parlamentu. Již v prvním vystoupení útočili proti ČSR, stěžovali si na útisk Němců a Jung dokonce prohlásil, že mírová smlouva, která schválila nové hranice, je ohromná historická lež, kterou Němci nikdy neuznají.
V témže roce sudetoněmecký politik Hans Knirsch na zasedání Všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem prohlásil: „Jsme toho názoru, že je naší povinností učinit v zájmu Německa vše, co je s to podrýt československý stát a soustředit naši hospodářskou a politickou činnost, aby se tento stát nemohl upevnit…“
Tato linie se pak trvale projevovala v každodenní činnosti německých nacionalistů v pohraničních oblastech. Němci veřejně provokovali, vyvolávali stávky, agitovali proti nové republice a Čechům. Začátkem dvacátých let byla Společnost národů v Ženevě zasypávána stížnostmi na útlak Němců v ČSR. Jejich utajeným cílem bylo postupně dosáhnout odtržení pohraničních území od Československa a jejich přivtělení k Německu.
Proto navázali tajnou, ale úzkou spolupráci s Hitlerovou NSDAP V srpnu 1920 se v rakouském Salzburku konala schůzka Hitlera s německými politiky z ČSR Knirschem a Jungem, za rakouské nacisty byli přítomni Riehl a Ertl. Na závěr vydali společné prohlášení, požadující sloučení všech v Evropě žijících Němců v jediné říši. V druhé polovině dvacátých let tato činnost nabývala očividně protistátního charakteru. Ale čs. úřady zachovávaly zatím rezervovaný postoj.
V květnu 1929, kdy měl Hitler v Německu již poměrně velkou nacistickou stranu NSDAP, založili hakenkrajcleři, jak byli českým obyvatelstvem nazýváni příslušníci DNSAP, v českých zemích německý sportovní svaz s názvem Volkssport. Ten pod maskou sportovní činnosti sdružoval v podstatě úderné oddíly DNSAP, budované po vzoru SA sousedního Německa. Vedením Volkssportu byl pověřen poslanec DNSAP, starosta města Fulneku Leo Schubert, známý slezský nacista. Ten se významně podílel na založení strany i na prosazování jejich záměrů a jako člen vedení DNSAP působil v ní od jejího vzniku až do jejího rozpuštění.
Schubert se narodil 9. dubna 1885 ve slezských Albrechticích. Po obecné škole vystudoval gymnázium a v roce 1906 byl přijat do státní služby jako úředník okresního soudu ve Fulneku. Již od studentských let se stal příznivcem pangermánského hnutí a v dalším pak členem a funkcionářem DNSAP.
V roce 1918, když vznikla Československá republika, Němci, jak již bylo uvedeno, v pohraničních krajích ji odmítli uznat a vyhlásili samostatné německé zemské vlády. Na severu Moravy a Slezska byla ustavena provincie Sudety (Sudetenland) jejíž zemské vedení mělo sídlo v Opavě a ve Fulneku zřízené hejtmanství s ochrannou jednotkou 40 mužů Volkswehru (Lidová obrana).
Členem zemského sněmu se stal také Leo Schubert, který velmi aktivně vystupoval proti uznání nové čs. republiky. Vydávali četné výzvy a podávali žádosti k připojení těchto území na severu k Německu a na jihu k Rakousku.
Při vzpomínaném vojenském zásahu byl v pozdních nočních hodinách 20. listopadu obsazen nový Jičín a současně i Fulnek. Avšak po jednání s vojenským velitelstvím v Ostravě bylo československé vojsko z Fulneku odvoláno. Definitivně byl Fulnek obsazen teprve 13. prosince 1918 a 18. prosince i sídlo zemské vlády Opava. Do konce roku byla na celém území obnovena státní moc nové republiky.
Po potlačení tohoto povstání byl Schubert ze státních služeb propuštěn a přešel do Rakouska. Podílel se zde na polické činnosti a působil ve vedoucím postavení v DNSAP až do roku 1919. Po návratu do Fulneku působil v celostátním vedení DNSAP Nejdříve zastával funkci organizačního vedoucího a později vedoucího odboru celostátní komunální politiky. Kromě toho působil jako obvodní vedoucí DNSAP v ostravském volebním obvodu a jako první nacionálně socialistický starosta na celém sudetském území.
Do funkce starosty Fulneku byl zvolen v roce 1920 ve svých 35 letech. V té době byl nejmenší administrativní jednotkou státu soudní okres a dva až tři soudní okresy tvořily politický okres. V tomto případě byl Nový Jičín politickým okresem a Fulnek, Vítkov a Odry soudními okresy.
V průběhu roku byl vydán i nový jazykový zákon, který stanovil, že v soudním okrese, kde žije 20 a více procent německého obyvatelstva, se úřaduje také německy. Proti tomu sice Němci protestovali a požadovali jen německé úřadování, ale ve Fulneku, kde žila velká většina Němců, se podle zákona muselo úřadovat dvojjazyčně i když se to často nedodržovalo, protože převzatí rakouští úředníci neuměli česky.
V roce 1921, kdy bylo provedeno sčítání lidu i podle národnosti, podal Schubert stížnost, že při slučování a rozlučování obcí docházelo ke změně počtu obyvatel v neprospěch německé národnosti. Ke dni 16. 3. 1921 bylo konstatováno, že ve Fulneku žije 2979 obyvatel, z toho je 2515 Němců, 419 Čechů, 38 Poláků a 8 jednotlivců jiných národností.
Od svého předchůdce převzal Schubert snahy zabránit rozvoji českého školství. Ve Fulneku byly vybudovány německé školy na úrovni, avšak do roku 1919 zde české školy neexistovaly. Po vzniku ČSR se čeští obyvatelé dožadovali vybudování vlastní školy, ale Němci byli zásadně proti. Teprve po zásahu předsednictva moravské zemské vlády v Brně byla zřízena česká jednotřídní obecná škola. Nebyly místnosti, nebyly učebnice, vybavení ani učitelé. Po velkých potížích se podařilo upravit na učebnu starou prádelnu ve Sborové ulici.
Podobně to bylo se zřízením trojtřídní veřejné školy občanské – pozdější měšťanské školy Potíže byly i při rozhodnutí o postavení samostatné budovy české školy na Kapucínském vrchu. Po dlouhých jednáních a úpravách projektu byla stavba v roce 1923 zahájena a v následujícím roce slavnostně otevřena.
Postavení české menšiny i po vzniku Československa bylo těžké. V továrnách byli všichni mistři, dílovedoucí a úředníci Němci. A zaměstnaní Češi museli němčinu ovládat. Až na výjimky se nevypracovali na vedoucí místa. Čeští dělníci byli rádi, že mají zaměstnání a národnostně se zpočátku necítili diskriminováni. Ostatně existovala celá řada smíšených manželství a v rodinách se často mluvilo oběma jazyky. Problémy nastaly po zřízení českých škol, kdy někteří zaměstnavatelé trvali na tom, aby jejich dělníci posílali své děti do německých škol. Docházelo i k soudním sporům, kdy soud musel rozhodovat, zda dítě půjde do české nebo německé školy.
Situace se postupně zlepšovala příchodem českých úředníků, soudců, četníků, železničářů a dalších profesí a také tím, že zde byla založena Národní jednota, český spolek, který se staral nejen o kulturní vzdělávání českých občanů, ale také je ochraňoval v různých sporech s Němci.
Organizoval také různé akce, založil českou knihovnu a staral se také o sociální problematiku. Ale převaha němectví se zde trvale uplatňovala, jak o tom svědčí výsledky sněmovních voleb v roce 1935, kdy ve Fulneku z 2204 platných hlasů bylo odevzdáno 274 českých hlasů, což činilo pouhých 12.5 %. Jaké byly národnostní poměry, o tom svědčí zápis v městské kronice. V roce 1935 nezaměstnávala firma Kargel ani jednoho českého úředníka a pouze tři české dělníky.
Schubert se chlubil, že Fulnek je jediné město v Sudetech, které má stálé nacionálně – socialistické vedení, které ovlivňovalo celý život města. Konaly se zde různé akce, srazy, manifestace nacionalistů, mládežnických a tělovýchovných spolků i DNSAP, takže se v českých kruzích hovořilo o Fulneku jako o „ nacistickém hnízdu“ To se projevilo zejména po nástupu Hitlera v Německu k moci, kdy tyto myšlenky začaly nacházet živnou půdu i mezi většinou německého fulneckého obyvatelstva Je však nutné připomenout, že na zhoršení politické situace se ve značné míře podílela probíhající světová hospodářská krize, která zvlášť výrazně zasáhla v ČSR právě pohraniční oblasti.
Kromě výkonu funkce starosty se Schubert velmi intenzivně zúčastňoval všech akcí organizovaných vedením DNSAP. Od vzniku republiky v průběhu let stále a pravidelně vystupovali předáci strany proti republice, v parlamentu např. za zpěvu Wacht am Rhein (Stráž na Rýně) rozbíjeli parlamentní zařízení, řvali, hulákali, a když mluvili z tribuny, valila se na sněmovnu lavina protičeského štvaní, záplava lží a polopravd. Kromě toho organizovali různá protestní shromáždění a protistátní akce, při kterých docházelo i k napadání českých občanů, takže byly nutné i vojenské zásahy se střelbou. Při spolupráci s říšskými nacisty prakticky prováděli špionáž ve prospěch třetí říše.
Na táboru ve Fulneku, organizovaném vedením DNSAP a zabezpečovaném Schubertem 5. 8. 1928 hovořil jako host říšský nacista Gregor Strasser z Mnichova. Byla mu provolávaná sláva, Heil Hitler, Heil Deutschland, Juden weg! (Sláva Hitlerovi, sláva Německu, Židé pryč!)
Výsledky voleb v roce 1929 vykázaly novou etapu nástupu agresivního německého nacionalismu a růstu rozporů mezi Čechy a Němci. V parlamentu se otevřeně objevovaly v projevech německých poslanců požadavky na plnou autonomii pro Němce a přestavbu státu.
To již ve sněmovně začal zasedat i Schubert, který byl ve volbách s převahou hlasů zvolen poslancem. V té době vedení DNSAP, vědomé si podpory sílícího Hitlerova hnutí v říši, rozhodlo o zřízení samostatného sboru, schopného v krizové situaci zasáhnout silou v zájmu hnutí. Protože bylo jasné, že by čs. úřady žádnou takovou organizaci nepovolily, bylo oznámeno, že jde o sportovní organizaci s názvem Volkssport (Lidový sport). Vedením celé organizace byl pověřen právě Leo Schubert.
Iniciátorem zrodu Volkssportu byl však poslanec Hans Krebs, jeden z nejzarytějších nacistů, který zastával funkci politického vedoucího. Organizačním vedoucím se stal Paul Illing. Protože Krebs byl znám jako nesmiřitelný odpůrce Čechů a jeho jméno ve vedení by československé úřady přivedlo k pochybnostem o poslání organizace, byl určen vedoucím právě Schubert, který byl v Praze méně známý.
O snaze zakrýt podstatu organizace svědčí i skutečnost, že hlavní kancelář vedení Volkssportu byla sice otevřena ve Fulneku, kde Schubert působil jako starosta, ale skutečná, tajná kancelář byla umístěna v Litoměřicích.
Volkssport byl členěn do několika žup, které se členily na okresy. Další členění , vojensko-organizační, dělilo celý svaz na Gruppe , kterým velel grupenführer, nižší stupeň byl truppe – trupenführer a základní sturm- sturmführer.
Pod záminkou sportovních akcí se konala vojenská denní i noční cvičení, při kterých často docházelo k dohovoru a společné činnosti s německými oddíly na druhé straně hranic.
Na různých místech v pohraničí se také často pořádaly propagační pochody, které měly udržovat německé obyvatelstvo v mínění, že v blízké době dojde k připojení tohoto území k říši.
Při svém založení měla organizace pět tisíc členů, ale do svého rozpuštění v roce 1932 se rozrostla v mohutnou sílu sdružující přes čtyřicet tisíc nacistů. Členové Volkssportu se nijak netajili svými záměry. Na schůzkách a srazech otevřeně prohlašovali, že jsou vojskem hákového kříže.
Okresní vedoucí Volkssportu v Bochově u Žlutic to vyjádřil ještě jasněji. Do svých poznámek si zapsal: „Chceme být tělem a duší, celým srdcem mladými vojáky. Jsme zrozeni k tomu, abychom osvobodili naši vlast od slovanského a židovského jha.“A později na srazu Volkssportu ve Fulneku, na plně obsazeném náměstí se vedoucí celé akce zvoláním ptal shromážděných mužů -„ Kdo jsme ? „ A v odpověď mu zaznělo hromové „ My jsme vojsko hákového kříže, povolané osvobodit naší vlast !“
Volkssport napodoboval říšské SA nejen svými uniformami (jeho členové nosili stejně jako SA hnědé košile, čapky, jezdecké kalhoty a černé holínky), ale sbližovala je především stejná ideologie a politické cíle. Také s nimi udržovali přímé styky. Již krátce po svém založení v srpnu 1929 se zúčastnilo 300 vybraných sudetských nacistů v nových uniformách říšského dne strany NSDAP (Reichsparteitag der NSDAP) v Norimberku.
Dostalo se jim nadšeného uvítání a čestného umístění mezi tisíci říšskými členy SA. Jako vyjádření svého postoje nesli v prvních řadách mohutný transparent, na kterém bylo výraznými velkými písmeny napsáno heslo: SUDETENLAND TREU ZU HITLER (Sudety věrné Hitlerovi).
Zde bylo také dohodnuto, že Volkssport bude podřízen mnichovské ústředně SA a jako výcviková základna mu bude sloužit prostor 100. standarty SA v saském Kopolsdorfu. Na tuto základnu se pak podle dohovoru v určených termínech jezdili školit funkcionáři Volkssportu z různých míst českého pohraničí. Ale nejen to. Byla pořádána i společná cvičení a srazy, kde dokonce v lednu 1931 došlo k překročení československých státních hranic říšskými SA.
Členové Volkssportu byli také nedílnou součástí všech slavnostních srazů strany, kde tvořili slavnostní stafáž, nazývanou „ochranná stráž“ Byli také strážci a ochránci každé schůze či shromáždění, udržovali pořádek a v případě potřeby chránili řečníka, nebo násilně zasáhli proti protivníkům. Přesto, že svaz vyvíjel svoji činnost pokud možno skrytě před československými úřady a ilegální sídlo měl v Litoměřicích, vycházely postupně na světlo skutečné záměry a protistátní charakter činnosti.
Československé orgány o tom měly nezvratné důkazy. Ale vláda se zásahem dlouho váhala. A tak v roce 1931 nejdříve členům Volkssportu zakázala nosit hnědé stejnokroje. Volkssport však zůstal nedotčen a pokračoval v činnosti. Jen hnědé košile nahradil bílými a hnědé čepice modrými. Protože však protistátní činnost Volkssportu neustávala a zapojily se do ní i mládežnické organizace DNSAP – Studentenbund a Jugendverband, rozhodla se vláda zakročit mocensky.
První úder byl veden proti kanceláři vedení Volkssportu ve Fulneku. Dne 28. února 1932 četnická pátrací skupina za asistence místních četnických strážmistrů Zahrádky a Horáčka provedla prohlídku místa a nalezla zde nelegálně držené zbraně, uniformy, odznaky a různé usvědčující protistátní dokumenty. Starosta Fulneku, poslanec DNSAP a vedoucí Volkssportu Leo Schubert však prohlásil, stejně jako později i další členové vedení, že o žádné závadné činnosti členů spolku nevěděli a že si mladí členové Volkssportu zřejmě hráli na vojáky. Přes podezření však nemohl být zatčen, protože jako ostatní členové vedení byl. chráněn poslaneckou imunitou.
Zatýkání bylo zahájeno v Praze a do vazby byli vzati nejvíce podezřelí funkcionáři. Prvním zatčeným byl dr. Alexander Petermichel, soukromý učitel sportu a tělocviku v Chebu, který dočasně působil v Praze. Jeho výslech proběhl 2. března 1932 a již druhý den byl zatčen posluchač medicíny v Praze Anton Schwabe. Na základě jejich výpovědí došlo v dalších dnech k zatčení ostatních funkcionářů a to ing. Rudolfa Heidera, Adolfa Matznera, Petra Donhäusera, Fritze Paliegeho a Paula Illinga, organizačního vedoucího a zástupce zemského vůdce Volkssportu pro Čechy.
K zatýkání došlo v celém pohraničí. Od března do května bylo u členů volkssportu vykonáno na 450 domovních prohlídek a zatčeno na 100 osob. Jen v pankrácké věznici bylo v květnu ve vazbě asi 80 hakenkrajclerů. Proti dalším 167 členům této organizace bylo vedeno takzvané přípravné vyhledávání. V průběhu vyšetřování bylo straně DNSAP zakázáno používání znaku hákového kříže.
Kromě Illinga však nikdo ze zatčených nepatřil do nejvyššího vedení. Jeho členové stále tvrdili, že o žádné závadné činnosti nevěděli. Při prohlídkách v bytech i spolkových místnostech však bylo nalezeno mnoho zbraní, nacistických novin, brožur, letáků se štvavým protistátním obsahem i služebními předpisy pro vojenský výcvik příslušníků Volkssportu. Vzhledem k těmto skutečnostem byla nejdříve zastavena činnost a posléze 22. února 1932 vydalo ministerstvo vnitra výnos o rozpuštění této organizace.
Po vyčerpávajícím vyšetřování a důkladné organizační přípravě začal 8. srpna 1932 v Brně s obviněnými proces – lidově pojmenovaný jako proces s Volkssportem. Trval až do 14. září a v jeho průběhu vyšly najevo skutečnosti, které uváděly do vážného podezření z protistátní činnosti i samotné vůdce hakenkrajclerů Junga, Krebse, Kaspera, Schuberta a další. Ty však chránila poslanecká imunita a byli zatím beztrestní.
Proti procesu protestovali poslanci i senátoři DNSAP a v průběhu procesu zejména obhájci jednotlivých obžalovaných. Vystupovali útočně, sebevědomě a neváhali zpochybňovat oprávněnost procesu. Časopis DNSAP Der Tag psal o procesu takovým způsobem, že musel být několikrát úředně zabaven
Konečně 24. září se konalo závěrečné zasedání soudu. Soudní budova byla od ranních hodin obležena jednak Němci, kteří chtěli protestovat proti procesu, protože prý obžalovaní hájili jejich národnostní práva, ale také českými dělníky, kteří demonstrativně dávali najevo, že fašismus u nás nesmí být trpěn.
Čtyři hodiny četl předseda senátu 89 stran rozsudku. Všichni obžalovaní byli uznáni vinnými z úkladů proti republice, přípravy a napomáhání k realizaci plánů, podle nichž mělo být pohraniční území a českoslovenští občané německé národnosti, kteří zde bydleli, odtrženi od ČSR a připojeni k Velkoněmecku Tento program měl být v případě odporu českého národa proveden i násilně, ve spojení se zahraniční pomocí.
Rozsudek prokázal přesvědčivě, že DNSAP a její organizace, zvláště Volkssport, úzce spolupracovaly s NSDAP a říšskými SA proti republice s uvedenými cíli. Přes závažnost obvinění byly rozsudky mírné – od jednoho do tří let vězení. Málo známá je skutečnost, že jeden z německých obhájců obžalovaných, dr. Hans Neuwirth, se v noci před vyhlášením rozsudku vloupal do soudního trezoru a zmocnil se rozsudku, takže obhájci mohli před jeho vynesením podat zmateční stížnosti.
Zatýkání a vyšetřování však dále pokračovalo. Dne 9.října byl provedena prohlídka Schubertovy vily na dnešní Sportovní ulici. ve Fulneku. Okresní úřad v Novém Jičíně oznámil, že spolek Wohlfahrtsverein der Deutschen National-sozialisten in Fulnek /Spořitelna německých národních socialistů ve Fulneku /jednatel poslanec Leo Schubert, předseda Volkssportu dal k dispozici Volkssportu k politickým účelům jmění spolku Wohlfahrtsvereinu. Šlo o částku 100 000,− Kč.
V listopadu 1932 podal soud oficiální žádost o vydání jmenovaných poslanců DNSAP k trestnímu stíhání. Teprve koncem února 1933 bylo vydání schváleno a jmenovaní zatčeni. Schubert společně s Krebsem a Kasperem byli vězněni na Pankráci.
Někteří včetně Junga uprchli do Německa. Mezitím se Hitler dostal k moci a již v první audienci čs. vyslance Mastného zahrnul stížnostmi a výčitkami k vůli procesu.
Další vyšetřování pak plně prokázalo podíl vedoucích představitelů vedení v protistátní činnosti Volkssportu a DNSAP a byli odsouzeni v samostatném procesu. V dalších procesech pak došlo na celou řadu ostatních obviněných. Celkem bylo přes 200 zatčených a se všemi byly vedeny podobné, i když menší procesy, které postihly nejen členy Volkssportu , ale i členy jejich mládežnických organizací Jugenverband a Studentenbund.
Pravomocný rozsudek byl pro vedení strany varováním, že vláda přistoupí k jejímu rozpuštění. Proto došlo 3. října 1933 ke svolání mimořádného sjezdu, který rozhodl o dobrovolném rozpuštění strany. Předešli tak usnesení československé vlády o zákazu činnosti DNSAP vydaného 4. října 1933. Tím byli poslanci a senátoři DNSAP zbaveni svých mandátů.
Procesem měla být za činností hakenkrajclerů v Československu učiněna tečka. Ale nebyla. Místo DNSAP okamžitě nastoupila náhradní garnitura, vedená tehdy méně známým Henleinem, která sjednotila sudetské Němce do tzv. Heimatsfront, později přejmenované na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana). I když se navenek distancovala od DNSAP a proklamovala plnou loajalitu Československé republice, stala se Hitlerovým nástrojem k rozbití ČSR, což vedlo k Mnichovu, pak k 15. březnu 1939 a nakonec ke druhé světové válce.
Předáci DNSAP Krebs a Schubert si po odpykání jedenáctiměsíčního vězení požádali o propuštění na kauci. Bylo jim vyhověno a po složení 200 000 Kč byli volní. Po Fulneku kolovaly později zprávy, že peníze na kauci byly získány machinacemi ve fulnecké spořitelně. Oba pak využili příležitosti a v roce 1935 uprchli do Říše. Zde byli přijati jako zasloužilí bojovníci hnutí a byli odškodněni různými vysokými funkcemi.
Jung, který uprchl již před procesem, pokračoval dále v organizování akcí proti Československu. Po Mnichovu navštívil své spolubojovníky v Opavě v hodnosti SS Oberführera. Od roku 1940 byl prezidentem úřadu práce pro střední Německo. Nakonec od roku 1944 působil v Praze, jako pověřenec pro pracovní nasazení Hans Krebs zastával od svého příchodu různé vysoké funkci přímo z pověření Hitlera a po mnichovském diktátu v roce 1938 byl jmenován vládním prezidentem v Ústí nad Labem, kde zůstal až do 9. května 1945.
Leo Schubert byl po útěku do Německa vítán jako hrdina, bylo mu uděleno říšské občanství a jmenován starostou slezského města Glatz (Kladska). V této funkci působil od roku 1936 do roku 1939. Mimo to byl od 29. března 1936 jmenován poslancem říšského sněmu a později vyznamenán nejvyšším stranickým vyznamenáním, Zlatým odznakem.
Po okupaci zbytku ČSR a zřízení Protektorátu byl v roce 1940 ustanoven do funkce zemského viceprezidenta v Čechách v hodnosti Standartenführera SS a v této funkci působil do roku 1942. V červenci 1942, v období po atentátu na Heydricha však byl z funkce odvolán pro své obohacování ze zabaveného židovského majetku a byl za to pokárán říšským vedoucím SS Heinrichem Himmlerem. Po roce 1942 byl později jmenován vrchním inspektorem zemské hypoteční banky pro Čechy a v roce 1943 přeložen do důchodu.
Po skončení války bylo proti všem německým poslancům a senátorům československého parlamentu, pokud se je podařilo zatknout, zahájeno trestní stíhání a vedeny soudní procesy pro velezradu a další trestné činy. Pokud se týká naší hlavní trojice, Rudolf Jung se procesu nedožil, zemřel 11. prosince 1945 ve vězení na Pankráci. Hans Krebs byl 14. února 1947 odsouzen k trestu smrti a následně popraven. Nejlépe dopadl Leo Schubert. Před koncem války uprchl do Rakouska a zde se skrýval až do roku 1949. Po zklidnění poměrů se přesunul do západního Německa. Zde se zapojil do práce v Landsmanšaftu a dále vystupoval proti Československu.
Stal se dokonce předsedou organizačního výboru spolkového vedení sudetoněmeckého Landsmanšaftu ve spolkové zemi Nordheim-Westphalen. Zemřel 24. března 1948.
Popsaný vývoj potvrzuje, že většina českých Němců od samého vzniku Československé republiky usilovali o její rozvrat, zničení, připojení pohraničních oblastí k Německu a postupnou likvidací českého národa jako svébytného celku.
Měli značný podíl na realizaci těchto plánů v součinnosti s nacistickým Německem. Chtěli Heim ins Reich (Domů do Říše). To se jim nakonec splnilo. Proto dnes jejich zástupci v Landsmanšaftu nemají právo mluvit o vyhnání, postižení nevinných, nebo o právu na návrat.
Současný vývoj ukazuje, že se svých plánů nevzdávají a snaží se nyní své požadavky prosazovat v rámci „sjednocení Evropy“, kde Německo vzhledem ke svému ekonomickému a lidskému potenciálu zaujalo vedoucí místo. Využívají toho, co řekl prezident Beneš, že nejrychleji se zapomíná v politice a nyní nepřiznávají, že odsun byl následkem jejich spoluúčasti na zločinech nacistického Německa.
Vzhledem k nedostatečné znalosti historie a zvláště historie naší vlasti, zejména u mladší generace, je potřebné alespoň při významných výročích připomínat, jak se vyvíjela naše republika od svého vzniku v roce 1918 a co bylo příčinou jejího zániku v roce 1938. Článek je pokusem tento vývoj osvětlit v souvislosti s historii města Jana Amose Komenského Fulneku,.v němž byla slavná i tragická období.
Ing. Josef MIKŠ, 24. 3. 2013
Stalingradská bitva
Na jaře 1942 bylo záměrem Němců porazit SSSR, získat jeho hospodářské, surovinové a zemědělské zdroje aby pak mohli odolat angloamerické koalici. Rovněž naděje, po získání Kavkazu, na připojení Turecka k mocnostem Osy, a možnost vpádu do Iránu a Indie. Proto Německo po neúspěchu tažení v roce 1941 vsadilo na hazard v roce 1942 a představu o několika zničujících obkličovacích bitvách, v kterých by rozdrtilo a zničilo Rudou armádu. 5. 4. 1942 rozhoduje Hitler o tom, aby byly zničeny armády SSSR na jihu a SSSR byl odříznut od ropných polí na Kavkaze. Druhotným cílem pak byl Stalingrad, jako významný železniční uzel a také říční přístav. Od něho však měly německé jednotky útočit též na jih, získat ropná pole. Němci pro uskutečnění neměli ani strategický plán, ani prostředky. I kdyby dobyli Stalingrad a ropná pole, znamenalo by to pro SSSR sice ztrátu, ale nikoli rozhodující porážku.
Němci považovali Rusy stále za podlidi, a byli zaslepeni úspěchy z počátku tažení v roce 1941. Nechtěli si uvědomit, že Rusové dokázali přemístit a uvést do provozu 1500 továren z evropské části za Ural, přeorganizovali svou armádu, začala jim docházet průmyslová angloamerická pomoc, naučili se bojovat, výrazně zlepšili technickou vybavenost Rudé armády, a zároveň Němci vyvolali svou krutostí nenávist většiny obyvatel SSSR.
Bitva má dvě etapy
1) 20. 7. 1942 až 18. 11. 1942, tj. ode dne, kdy Hitler vydal přímý rozkaz k útoku do dne před protiútokem Rudé armády 137 dní.
Němci se svými spojenci nasadili do této operace celkem 93 divizí o počtu přesahujícím 1 300 000 vojáků, z kterých se vyjma zraněných do listopadu 1942 a několika tisíců, dlouho po válce, prakticky nikdo nevrátil.
Němci z počátku, tedy v srpnu 1942, útočili na hlavním směru s 270 000 vojáky, 3 000 děly, 500 tanky a 600, v září už 1 600 letadly. Rudá armáda se původně bránila se 187 000 vojáky, 2 200 děly, 400 tanky a 300 letadly
2) Ode dne protiútoku Rudé armády 19. 11. 1942 do 28. 2. 1943, kdy se vzdali i poslední neorganizované oddíly a jednotliví vojáci Němců 102 dní (Paulus se vzdal 31. 1. 1943)
Celkem trvala bitva 224 dní, nebo, počítáme-li za konec 2. 2. 1943, kdy se vzdali poslední organizované jednotky Němců tak jen 198 dní
Vlastního protiútoku, a obkličovací operace se zúčastnilo na hlavních směrech celkem 480 000 vojáků Rudé armády, 465 tanků a 8 490 děl proti 330 000 vojákům Němců a jejich spojenců, 340 tankům a 5 230 dělům.
Britská tabulka mrtvých v 2. světové válce (Bullock, atlas Times, Overy)
|
Země (vybrané) |
Vojáci |
Civilisté |
Celkem |
|
SSSR |
8 668 000 |
16 900 000 |
25 568 000 |
|
Německo |
3 250 000 |
3 810 000 |
7 060 000 |
|
Polsko |
850 000 |
6 000 000 |
6 850 000 |
|
Jugoslávie |
300 000 |
1 400 000 |
1 700 000 |
|
Francie |
340 000 |
470 000 |
810 000 |
|
Rakousko |
380 000 |
145 000 |
525 000 |
|
Itálie |
330 000 |
80 000 |
410 000 |
|
Československo |
|
|
400 000 |
|
Velká Británie |
326 000 |
62 000 |
388 000 |
|
USA |
295 000 |
|
295 000 |
Ztráty Němců a jejich spojenců u Stalingradu se liší podle autorů od 750 000 do 1 150 000.
U seriózních historiků se nakonec ustálily ztráty padlých, zraněných a nezvěstných u Němců včetně jejich spojenců na počtu 1 050 000 vojáků a na sovětské straně na 1 130 000 vojáků a civilistů, tedy přibližně stejné počty. Zajato bylo celkem asi 130 000 Němců, z toho 91 000 se vzdalo v lednu a únoru 1943.
Do těchto ztrát jsou zahrnováni mrtví, zranění, nezvěstní a zajatí. Lze vycházet z toho, že mrtví činili přibližně polovinu těchto ztrát. Při srovnání s celkovými ztrátami, pak ztráty u Stalingradu tvořili u Němců asi 12,4% celkových ztrát a u Rusů asi 4,5% celkových ztrát.
Materiální ztráty obou stran byly přibližně stejné. Tanky asi 4 500, děl a minometů asi 15 000, letadla asi 2 000.
Význam bitvy vyplývá:
a) ze srovnání celkových ztrát v 2. světové válce a ztrát u Stalingradu;
b) nasazení bojových sil, vojáků a techniky na obou stranách – celkem přes 2 miliony vojáků;
c) reakcí světa a zejména Evropy po vítězství Rudé armády;
d) ukončení mýtu o neporazitelnosti německé armády;
e) Němci zde přišli o strategickou iniciativu, a od této doby již byli prakticky v obraně;
f) Rusové získali skoro již ztracené sebevědomí, zvýšila se jejich morálka;
g) V Německu přestávají věřit propagandě, vojáci odmítají poslušnost, objevují se dezerce;
h) němečtí odborníci jak vojenští tak hospodářští začínají počítat s porážkou ve válce, neboť ztráty už nedokázali potřebným způsobem nahradit. Snaží se to řešit tzv. totální válkou, ale to spíš byla politická záležitost než odborná;
i) němečtí spojenci hledají možnosti úniku ze svazku s Německem, a někteří zdůrazňují stále více svoji neutralitu.
Někdo tehdy řekl, „okupovaná Evropa si ještě nevydechla, ale mohla se už nadechnout“.
Stalingradská bitva byla jednou z nejvýznamnějších bitev, a dá se považovat za přelomovou bitvu druhé světové války. Připomínáme si její sedmdesáté výročí. Do té doby vítězná německá armáda tu utrpěla takovou porážku, že se z ní mohla jen velmi těžko vzpamatovat. Bylo o ní napsáno nesčetně románů, natočeno filmů, ale i zpracovány řady historických a vojenských studií. Bohužel řada z nich si přizpůsobovala skutečnost a byla poplatná národnosti, politické příslušnosti nebo zaměření autora, a jeho snaze oslavovat některého z účastníků, či naopak znevažovat význam bitvy, a nabízet vysvětlení jejího průběhu a příčin vítězství Rudé armády vším možným, jen ne fakty.
V létě 1942 byl na sovětských frontách tento poměr sil:
| Stát |
Vojáci |
Tanky |
Děla |
Letadla |
|
Německo se spojenci |
6 200 000 |
3 000 |
43 000 |
3 400 |
|
SSSR |
5 500 000 |
4 000 |
43 000 |
3 000 |
20. 7. 1942 vydává Hitler rozkaz k útoku na Stalingrad. Na počátku se bojů celkem zúčastnilo z obou stran přes 2 miliony vojáků, více než 2 000 tanků a letadel, 26 000 děl. Z toho bylo asi 1 milion Němců, 300.000 jejich spojenců. Útočí ze severozápadu, a pak i jihu s cílem sevření těchto kleští ve Stalingradu. 23. 8. 1942 je pak první přímý útok na Stalingrad náletem, kdy zahynulo 40 000 civilistů a dým požárů byl údajně vidět 300 km daleko. Ve Stalingradě byla ten den jen 4 protiletadlová děla.
Rusové očekávali, že Němci budou chtít znovu zaútočit na Moskvu, tedy ve středním směru, a proto stáhli hlavní své síly sem. Dále nedostatek bojových zkušeností se ještě projevoval, zejména v obavách z nasazení tanků a využití letectva. Oboje bylo stále považováno jen za doplněk pěchoty, ne samostatné bojové formace, které šlo využít i k ničení bojových sil jiného druhu. Ještě stále hledali schopné velitele. Dopracovávali řády, zásada jediného velitele, ukončení velících pravomocí komisařům, zákaz aby velitelé rot, praporů a vyšší útočili v čele jednotek, obnovení výložek, obnovení sborů, vytváření frontů.
25. 8. 1942 je vyhlášen ve Stalingradě výjimečný stav, 26. 8. 1942 přijíždí Žukov jako velitel. 2. 9. 1942 je Rudá armáda stažena do vnitřního obranného okruhu. Ze severu útočí na Němce RA, aby ulehčila Stalingradu. Začíná boj o každou ulici, každý dům, a v něm o každé patro. Koncem října přechází Němci do aktivní obrany s tím, že útok dokončí v roce 1943.
V září 1942 velitelem 62. armády, která byla stěžejní při obraně města, je jmenován Čujkov. Měl celkem asi 54 000 mužů, 900 děl a 100 tanků, na které útočilo kolem 300 000 vojáků. Čujkov, na rozdíl od Pauluse a jiných generálů, pochopil odlišnost boje ve městě. Pominul tradiční divize, brigády, pluky, prapory atd. a zorganizoval jednotky o síle 50 až 80 mužů, jež se dělily na útočná družstva o 8–10 mužích, zabezpečovací jednotku o 20–25 mužích a záložní jednotku 30–50 mužů, kteří byli vyzbrojeni lehkými kulomety, granáty, zápalnými lahvemi a protitankovými puškami, lopatkami a bodáky, zabezpečovací pak ještě těžké kulomety a výbušniny. Požadoval překvapení a rychlost. Útok měl trvat cca tři minuty, pak vytvoření kruhové obrany, která měla vydržet aspoň 24 hodin. Pak došlo ke střídání. Tanky nechal většinou skrýt ve zříceninách a sloužily jako děla k obraně. Děla byla na druhém břehu Volhy, ale střelba řízena pozorovateli, kteří byli v zabezpečovacích jednotkách. Dále zde byli i odstřelovači, pokud nepůsobili samostatně. Rozkázal svým jednotkám, že nesmí být od německých dál než jeden hod granátem, tedy asi 50 metrů – znemožnění bombardování.
Koncem září Stalin, Vasilevskij a Žukov připravují protiútok a obklíčení Německé armády. Je rozhodnuto vyčerpat a oslabit Němce obranou města a pak zaútočit ze severu a jihu, směrem na Kalač. Zaútočit měli Jihozápadní front pod Vatutinem, Donský pod Rokossovským a Stalingradský pod Jeremenkem, pod názvem „Uran“. Příprava v utajení, o záměru nevěděli ani členové Státního výboru obrany. Řízení a přípravu Žukov a Vasilevskij, kteří navrhli, aby byl Stalingrad z čistě vojenského hlediska využit jako návnada, taktický prostředek k získání operačního cíle, rozdrcení německé armády, a Stalin s jejich návrhem na konec souhlasil. Asi nejpřípadněji se o této bitvě vyjádřil H. P. Willmott, „Stalingrad je první událostí v nacisticko−sovětském konfliktu, kdy sovětská armáda předčila v boji a rozhodně i vojenském myšlení wehrmacht, přestože nad nepřítelem neměla převahu“.
Až 12. 11. hlásí německá rozvědka, že brzy lze očekávat útok Rusů v oblasti rumunských vojsk, nedokázala však odhadnout rozsah a důležitost operace Uran. Za cíl této operace považovala přerušení německých zásobovacích cest. Dokonce ještě v únoru si v Berlíně mysleli, že zprávy o porážce u Stalingradu jsou dezinformacemi sovětské rozvědky, a RA bude útočit u Moskvy. Zároveň Žukov připravoval klamnou operaci Mars u Moskvy na 25. 11. k odlákání pozornosti. Někteří historici si ale myslí, že i operace Mars byla míněna vážně, ale nepovedla se.
RA dokázala provést obklíčení za 4 dny a v dalším týdnu vytvořit vnitřní a vnější okruh kolem obklíčených. Vnější byl namířen proti Mansteinovi, který byl vyslán obklíčeným na pomoc a začal s útokem 12. prosince. 14. prosince začala Rudá armáda s protiútokem, který ještě dokázal Manstein odrazit a 23. prosince byl od Pauluse 30–40 km. 24. prosince však RA začala s rozhodujícím protiútokem a do 31. 12. Mansteina definitivně odrazila asi na vzdálenost 160 km od Stalingradu. Potom po částech likvidovala Paulusovo seskupení, až se vzdalo 31. 1. 1943 a zbylé organizované jednotky 2. 2. 1943.
Vasiljevskij, který dle některých historiků (zejména britských) řídil bitvu u Stalingradu, byl od 26. 6. 1942 náčelníkem generálního štábu Rudé armády. Postupně přesvědčil Stalina o nezbytnosti zvýšení velitelské pravomoci na všech stupních velení na úkor komisařů. Vysvětlil mu rozdíl mezi strategickým ústupem a útěkem, nutnost nechat velitele velet samostatně, nezbytnost zabezpečení vojsk technikou, a vůbec ho seznámil s novými způsoby boje. Podařilo se mu docílit, že Stalin se přestal plést do taktických a strategických rozhodnutí velitelů jednotlivých frontů a armád, a staral se pouze o to, co mu příslušelo jako nejvyššímu veliteli Rudé armády a představiteli země. Vasilevskij byl na počátku Stalingradské bitvy generálplukovníkem, po jejím skončení byl povýšen na maršála. Vlastní bitvy se zúčastnil jako koordinátor spolupráce jednotlivých frontů, především ale naplánováním útočné a obkličovací operace Rudé armády. Lze říci, že jeho význam nejen při této bitvě, ale v celé druhé světové válce, nebyl dosud doceněn. Zejména jeho způsob roztažení vojsk po celé délce fronty, a pak soustředění a využití soustředěných jednotek v potřebném místě, čase a směru a nasazení nové bojové techniky. Zúčastnil se nějakým způsobem vedení operací všech velkých bitev na východní frontě, a druhou světovou válku završil velením, pod jménem generálplukovník Vasiljev, dálnovýchodních frontů, kdy během 24 dnů rozdrtili miliónovou Kuantungskou japonskou armádu.
Výroky o Stalingradské bitvě
Generál USA Walker: „Stalingradská bitva vůbec neexistovala. Je to jen propagandistický výmysl komunistů“.
F. D. Roosevelt: „Duch, statečnost a obětavost obránců Stalingradu budou věčně povzbuzovat srdce všech svobodných lidí“.
Německý generál Manstein: „25.12.1942 zaútočili Rusové na 57. Tankový sbor na řece Myškově a zatlačil jej k řece Aksaj. Donutil 4. Tankovou armádu ustoupit ke Kotělnikovu, odkud 12.12 zahájila svůj útok. Pokus vyprostit 6. Armádu ztroskotal, alespoň dočasně. Byla tehdy ještě nějaká naděje na opakování tohoto pokusu? Nyní, když můžeme přehlédnout celý průběh událostí, jsme nuceni odpovědět na tuto otázku záporně.“
Britský premiér Churchill: „Zvítězí-li Sověti u Stalingradu, pak v roce 1943 nemůže dojít k žádným významným přesunům německých jednotek z východní fronty na západní. To je nová skutečnost prvořadého významu“.
Vysoký úředník Gestapa a účastník spiknutí proti Hitlerovi Gisevius: „v polovině prosince u Ostera trval Beck na tom, že u Stalingradu si razí cestu velká katastrofa. Tisk ani neutrálních, ani válčících zemí o tom dosud nepsal. Hitler svým chvástáním, že Stalingrad bude rozhodně dobyt, zatarasil cestu pro 500.000 lidí zpět.“
Národní politika - titulky:
31. 5. 1942: „Tři sovětské armády zničeny u Charkova. Vláda vypisuje odměnu 10 milionů korun na dopadení pachatelů atentátu na Heydricha. Seznam popravených“
26. 7. 1942: „Na východním a jižním břehu Donu byla zřízena předmostí a německé velení nyní může volit, zda zamíří na Kavkaz, Stalingrad, Astrachaň nebo k Saratovu.“
30. 8. 1942: „Soumrak Sovětů. Útok u Stalingradu pokračuje. Říšská vlajka na Elbrusu.“ 20. 9.1942 „Osud obránců Stalingradu zpečetěn“.
25. 10. 1942: Stalingrad zmizel z první strany. Na třetí „Útok na Stalingrad pokračuje“.
22. 11. 1942: Stalingrad zmizel z titulků. Ve společném článku je zmínka, že nepřítel u Stalingradu nastoupil k útoku a trvají rozhořčené boje.
29. 11. 1942: „Velké sovětské útoky mezi Volhou a Donem ztroskotaly“.
20. 12. 1942: „Mezi Volhou a Donem zatlačeni bolševici dál na severovýchod“.
23. 12. 1942: „Lord Cecil by dal Evropu na pospas bolševikům“.
Ivan Jordák, 15. 1. 2013
Vznik Československa
Motto:
Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný.
Chelčický a bratrství učí, že život založený na násilí, násilí státním a církevním, je špatný.
Komenský nám ukázal cestu k jasnosti, všeobsáhlé moudrosti a lidskosti; v duchu těchto národních učitelů musíme pokračovat, a podávat jejich světlo budoucím generacím.
T.G. Masaryk "Svetová revoluce. Za války a ve válce 1914 - 1918„.
Úvod
Je obecně vžitým omylem, že dne 28. 10. 1918 vznikla Československá republika, což není pravda. Tohoto dne večer byl vyhlášen Československým Národním výborem (ČNV) samostatný československý stát.
Republika pak byla deklarována až 14. 11. 1918 revolučním Národním shromážděním (což byl rozšířený ČNV) a TGM byl zvolen prezidentem. To však nevadilo, aby vojáci již 5. 11. 1918 přísahali věrnost ČSR. Je ovšem i skutečností, že republika byla na několika místech vyhlášena při generální stávce dne 14. 10. 1918, a rovněž její vznik dne 16. 10. 1918 oznámila ve Washingtonské deklaraci Československá národní rada.
V letošním roce, tj. v roce 2011, si připomínáme 98. výročí vzniku republiky, bohužel však i desáté výročí jejího zániku. Protože vznik ČSR je zpochybňován, v současnosti i některými našimi politiky a historiky, a některými zahraničními politiky je dokonce prohlašována za novodobý umělý státní útvar, připomeňme si, co jejímu vzniku předcházelo a důvody našich dědů a pradědů pro její založení.
I. kapitola – trochu historie
Počátky České státnosti lze nalézt již někdy v 7. st. vznikem Sámovy říše, i když se tehdy jednalo spíše o vojenský svaz slovanských kmenů žijících na našem území a v jeho okolí. V 9. st. však již vzniká státní útvar tehdejší podoby, a to Velkomoravská říše, zahrnující mimo Moravy i dnešní Čechy a část Slovenska. Rovněž jsou v tomto století, patrně poprvé jmenováni Češi (Císi) v Einhardově životopisu Karla Velikého (Vita Caroli) a je uváděn i zákaz Karla Velikého z roku 805 na vývoz zbroje a brnění do Čech. Roku 806 vysláno proti Čechům vojsko z Bavor, Alemanie a Burgund a vrátilo se bez větších škod, tedy bylo asi poraženo. Císařská charta z roku 817. Ludvík obdržel Bavorsko a chceme, aby měl i sousední země, které byly poplatny říši nebo které měly být poplatnosti podřízeny (Čechy, Korutany atd.) Čechy, jako stát, se utváří za Boleslavů I. a II. v 10. st., a zahrnují dnešní Čechy, Moravu, Slezsko, Malopolsko s Krakovem, Sandoměřsko až k řece Bugu, Pováží a severní část Slovenska. Za jejich nástupců se tento stát již v 11. st. rozpadá na Čechy a Moravu, část jejich státu pak náleží Polsku – sever, východ pak Kyjevské Rusi a jihovýchod Uhrám.
Čechy v 10 století za Boleslava I a II.
Ve 14.st. pak Karel IV. výnosy ze dne 7. 4. 1348 vytváří soustátí Země Koruny České jako personální unii patřící spolu s korunovačními klenoty sv. Václavovi, která je propujčena na určitou dobu po korunovaci současnému panovníkovi (jen v letech 1618 až 1620 byla Konfederace stavovská). Termín Česká koruna se však poprvé objevuje už roku 1322 za vlády Jana Lucemburského. Tato unie je tvořena těmito státy v těchto obdobích:
a) 1348-1804/15 Čechy, Morava, ze Slezska Opavské knížectví, Chebsko
b)1348-1635 Horní a Dolní Lužice
c)1348-1742 Slezsko a Kladsko
d)1348-1815 Německá léna (Falc, Durynsko, Sasko, Bavorsko na sever k Lipsku, na západ k Wurzburgu za Norimberk)
e)1373-1415 Braniborsko
Země Koruny České se zmenšují v roce 1415 o Braniborsko, které převádí císař Zikmund na Hohenzollerny jako říšské léno. Roku 1526 si volí sněm jako českého krále Ferdinanda I (údajně to stálo Ferdinanda 40.000 zlatých pro české velmože) a celá unie se dostává Habsburkům, kteří pak jejími zeměmi platí své dluhy a prohrané války. Roku 1635 převádí obě Lužice Sasku a roku 1742 větší část Slezska Prusku. Formálně pak tato unie zaniká roku1804 po vzniku Rakouského císařství, dosavadní Svatá říše Římská národa německého je před zánikem, a roku 1806 také i formálně zaniká.
1815 císař František I. přihlašuje i České země do Německého spolku se svými dalšími „dědičnými zeměmi“ a Vídeňský kongres toto přijímá a zbavuje i Země Koruny České zahraničních lén a zůstává jen Rakouský, od 1867 Rakousko – Uherský stát.
Evropa pak v roce 1815 vypadala značně jinak, než jak ji známe dnes. Řada států neexistovala, a byla součástí některého z impérií. Čechy, část Polska, Slovinsko, Maďarsko, Chorvatsko a části Rumunska a Itálie byly součástí Rakouska. Část Polska byla součástí Pruska, a zbylá část Polska se stala, stejně jak všechny pobaltské republiky a Finsko předtím, součástí Ruska. Osmanská říše měla obsazený takřka celý Balkán, vyjma součástí Rakouska, Srbsko a Řecko měly částečnou autonomii, Moldávie patřila částečně Rusku a později částečně Rumunsku.
Češi nový stát – Rakouské císařství - za svůj nepovažují, a snaží se i přes někdy nezbytné projevy loajality udržovat v mezích možností Český stát, jeho kulturu, historii a nově vytvářet moderní hospodářství, především následujícími počiny.
1.1.1831 založena Matice česká pro vydávání a shromažďování českých knih.
1848 Palacký za Čechy odmítá se zúčastnit sněmu Německého spolku, odůvodňuje vazbu na Rakousko, jako na stát, který je pro středoevropské Slovany zárukou proti Německu a Rusku. Od této politiky austroslavismu pak po roce 1867 ustupuje a místo hesla, „kdyby nebylo Rakousko, museli bychom ho vytvořit“, razí nové heslo, „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, Havlíček píše svůj epigram, ve kterém odmítá spojenectví s německými státy.
Češi se obrací do historie a ke Slovanským národům, ale i na západ, hlavně do Francie, čerpají ale i od německých filosofů (Herder, Kant).
1848 pokus o federalizaci, rakouské císařství by se skládalo ze 14 korunních zemí – provincií, z nichž jednu by tvořilo území obývané Čechy a Slováky, zároveň v ní navrhují i obecná lidská práva a rovnoprávnost češtiny s němčinou. Petici s těmito požadavky předkládají císaři a vládě ve Vídni. Císař vyhověl jen ve zrovnoprávnění češtiny a zrušení roboty za náhradu. Je sepsána druhá petice, ale mimo volebního práva na základě censu a zřízení českého sněmu, je opět odmítnuta. Je zřízen Národní výbor, dochází ke střetům s Němci a rovněž sociálním nepokojům. Němci a Maďaři protestují proti poslovanštění říše, i když Slovanů byla většina.
V Uhrách se zavádí maďarština jako jediná úřední řeč.
V červnu vypukla revoluce, která je za týden vojskem potlačena. A po potlačení revoluce 1848 se čeští politici přiklání k austroslavismu.
1860 pokus o obnovení zemí koruny České v rámci Rakouska. Slováci pak požadují zřízení samosprávného Slovenského okolie. Po vzniku Rakouska – Uherska se pokouší místo dvoustátí vytvořit trojstátí, ale to jak Rakousko, tak i Uhry odmítají. Češi se aktivizují hlavně kulturně, společensky, politicky a hospodářsky.
Zakládají se příkladmo tyto noviny a časopisy, Květy 1834 – Tyl , Národní noviny – Havlíček 1848, Národní listy - Grégr 1861, Národní politika - staročeši 1883, Čas 1887 – Herben, Masaryk.
Kultura a školství - Prozatimní divadlo 1862, Národní divadlo 1883.
1707 inženýrská škola, 1803 polytechnický ústav podle Francie, 1863 VŠT, rozdělená 1868 na českou a německou část.
Národní muzeum (Vlastenecké) 1818, Náprstkovo 1862, Univerzita Karlova (tehdy Karlova – Ferdinandova) od 1848 české přednášky a 1882 rozdělena na českou a německou část.
1864 dochází k rovnoprávnému zavedení češtiny s němčinou na obecných a středních školách, a prosazuje se rozdělení českých a německých gymnázií.
Politické strany a spolky, Národní Strana – Palacký 1860, Sokol 1862, Národní strana svobodomyslná 1874 – Grégr, později Kramář, Rašín 1918 na Českou národní demokracii, Českoslovanská sociální demokracie 1878, Česká strana křesťansko-sociální 1894, Česká strana národně sociální 1897, Národní jednota pošumavská 1884, MOV 1894, ČOV 1896, Národní jednota severočeská 1895, Česká strana agrární 1899.
Snaha osamostatnit hospodářství – Živnobanka 1868, Škoda 1869, Česká společnost pro průmysl cukerný 1883 od Živnobanky, Česká průmyslová banka 1898 /ČSOB/, ČKD 1871.
Tábory lidu, bály, plesy, divadla a další společenské akce zdůrazňující češství.
1863 založeno slovenské gymnázium a Matice Slovenská, 1875 byla zrušena a majetek zabrán, obnovena až 1919.
1867 přijata ústava prosincová - rovnost před zákonem; volný pohyb; volební právo omezeno podle výše daní; poddanství a člověčenství navždy zrušeno; listovní tajemství; právo petiční ale jen od korporací a spolků uznaných státem; svoboda víry; rovnost národů, ale stále trval výjimečný stav vyhlášený v Čechách1848, který až roku 1895 zrušil předseda Rakouské vlády (Předlitavska) Badeni po svém nástupu. 1897 Badeni nařídil, že v Čechách a na Moravě má být čeština rovnoprávnou úřední řečí jako němčina. Všichni úředníci měli od roku 1901 prokazovat, že ovládají oba jazyky, což ovšem bylo pro české Němce zcela nepřijatelné a došlo k bouřlivým a násilným demonstracím, takže vláda musela opět vyhlásit výjimečný stav. 28. listopadu 1897 Badeni odstoupil a jeho nástupce nařízení zrušil, což ovšem naopak rozhořčilo Čechy.
1907 mohou volit všichni muži od 24 let a být voleni od 30 let, byl zrušen majetkový cenzus. Před válkou se všechny české buržoazní strany hlásily k českému historickému právu. Tedy, že hranice zemí koruny české nepřestaly existovat a jejich vztah k ostatním částem říše je určen smlouvou mezi panovníkem a zástupci českého státu. Z toho plynuly požadavky, aby se císař nechal korunovat českým králem a tak uznal českou státnost, zvýšit kompetenci zemských sněmů proti Říšskému, požadují vytvoření generálního sněmu koruny z Čech, Moravy a Slezska. Nejradikálnější pak personální unii a federaci nebo konfederaci. Cílem bylo získání většího podílu na politické a hospodářské moci v Rakousku. Odtržení od Rakouska žádá jen Česká strana státně pokroková. Sociální demokracie požadovala federalizaci, národní rovnoprávnost a kulturní autonomii, přičemž odmítala vycházet z historického práva.
E.Beneš „ 19. století bylo celé vyplněno jak bojem o demokracii tak bojem malých národů o kulturní a politické vzkříšení a státní samostatnost, a rovněž bojem čtvrtého stavu (dělníky a rolníky) o rovnoprávnost. Před vypuknutím války se v Evropě střetávají tři směry. Boj o zachování demokracie politické, vycházející z revolucí USA a Francie, a přecházející v demokracii sociální a hospodářskou. Boj o sebeurčení malých národů a boj o mocenské postavení evropských velmocí“.
II. kapitola – situace před první světovou válkou
Rakousko – Uhersko byl mnohonárodnostní stát, kde byly dva vládnoucí národy, a to Němci a Maďaři, které netvořily dohromady ani polovinu obyvatelstva. Tato říše byla rozdělena administrativně na dva státy, a to jednak Rakousko nebo také Předlitavsko ci Cislajtánie a Uhersko nebo také Zalitavsko ci Translajtánie. Oba státy měly své vlády, odlišné správní zřízení a právo. Němci měli celkem 23,4 %, Maďaři 19,6 %, dohromady tedy 43 % počtu obyvatel.
Naproti tomu měli Slované celkem 44,7 % (z toho Češi 12,5 %, Poláci 9.7 %, Jihoslované 10,9 %, Slováci 3,8 %, Ukrajinci 7,8 %).
Rumuni 6,3 %, Italové 1,5 % a ostatní 4,5 %.
Počet příslušníků jednotlivých národností je odvozen z přihlášení se k tzv. obcovacímu (používanému) jazyku občanů při sčítání lidu, kdy se rovnež požadovalo, aby státní a správní úředníci uváděli jako svůj jazyk buď němčinu, nebo madarštinu. Jinak v Předlitavsku byli všichni považováni za Rakušany a v Zalitavsku všichni za Uhry.
| Národnostní složení v Čechách a Moravě celkem |
| |
Češi |
Němci |
Ostatní |
| rok |
počet |
% |
počet |
% |
počet |
% |
| 1851 |
3 885 477 |
62,8 |
2 191 486 |
35,6 |
108 590 |
1,6 |
| 1880 |
4 977 580 |
64,9 |
2 683 081 |
35,0 |
6 706 |
0,1 |
| 1910 |
6 110 889 |
65,6 |
3 187 159 |
34,2 |
19 766 |
0,2 |
| 1921 |
6 431 212 |
70,0 |
2 720 850 |
29,6 |
41 454 |
0,4 |
Sčítání lidu v ČSR
= 13 373 463 obyvatel |
| Češi |
6 787 000 |
51,0 % |
| Slováci |
1 977 000 |
14,5 % |
| Němci |
3 123 000 |
23,4 % |
| Maďaři |
745 000 |
5,6 % |
| Rusíni |
462 000 |
3,4 % |
| Židé |
181 000 |
1,3 % |
| Poláci |
76 000 |
0,6 % |
| Jiní |
26 000 |
0,2 % |
| Úřední řeč |
| Rok |
Čechy a Morava |
Slovensko |
| do 1848 |
němčina |
maďarština |
| 1848-51 |
němčina a čeština |
maďarština |
| 1851-80 |
němčina |
maďarština |
| 1880-98 |
němčina a části čeština |
maďarština |
| od 1898 |
rovnoprávné jazyky |
maďarština | Slovenštinou se vyučovalo jen na základních školách, od měšťanek maďarština a od 1891 zřízeny opatrovny pro děti od 3 do 6 let, kde se mluvilo jen maďarsky. Nazvat se Slovákem byl trestný čin. Tedy porovnáním shora uvedených údajů neobstojí argument, že vznikem ČSR vznikl mnohonárodnostní stát, který měl veliké národnostní menšiny, jejichž práva nebyla naplněna. Spíše se dá říci, že tehdy vznikl stát několika národů, kdy dosud privilegované národy přišly o své výhradní a přednostní postavení, a měly stejná práva jako národy dosud potlačované. I to, že na rozdíl od Rakouska – Uherska měly národy, které nový stát považovaly za svůj celkem dvě třetiny obyvatel a ostatní národy měly dohromady jen třetinu počtu obyvatel. Rakousko-Uhersko roku 1914  Rakousko – Uhersko se skládalo celkem z 18 zemí, z nichž 15 příslušelo do Rakouska, nebo také Předlitavska a 3 příslušely do Uher neboli také do Zalitavska. Rozdělení a pojmenování bylo odvozeno od říčky Litava mezi Rakouskem a Maďarskem. V roce 1908 byla anektována Bosna a Hercegovina, která byla předtím 50 let okupována.  Evropa v roce 1914, před vypuknutím první světové války, vypadala jinak než v roce 1815 i jinak než dnes. Finsko, pobaltské státy byly součástí Ruska, Polsko bylo rozděleno mezi Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko. Stále ještě existovala Osmanská říše, která však v balkánské válce 1912-13 proti balkánské lize /Řecko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora/ ztratila Balkán vyjma Istanbul, Řecko bylo prakticky jen na pevnině, a teprve po válce došlo k odstěhování Turků z Řecka a Řeků z Anatolie většinou na ostrovy, které po válce připadly Řecku. Sedmihradsko, Bukovina a Besarábie byly součástí Uherska, jako i Vojvodina a Chorvatsko, Slovinsko bylo součástí Rakouska.
III. kapitola První světová válka a zahraniční politický odboj
V roce 1913 vydává císař tzv. Anenské patenty, kterými rozpouští Zemský sněm a výbor, což je další omezení samosprávy Českých zemí
Jako původce I. světové války uvádí řada německých historiků Srbsko, „zášť Srbska proti konceptu národnostní federalizace a že všeslovanské síly tehdy chtěly válku“. Válku chtěly tehdy zcela jiné síly, a to jak mocnosti Dohody, tak Trojspolku. Srbsko, po Sarajevském atentátu, tedy mimo jeho území, se stalo první obětí této války. Atentát na Ferdinanda d´ Este byl spáchán 28. 6. 1914. 5. a 6. 7. jedná Rakousko v Postupimi s Německem a je rozhodnuto o válce. Rakousko však váhá, proti válce je předseda Uherské vlády Tisza, jehož přesvědčili až v polovině července. 23. 7 dává Rakousko Srbsku ultimátum, na něž je Srbsko povinno odpovědět do 2 dnů.
Jsou to tyto podmínky. Srbsko zakáže protirakouskou propagandu, rozpustí protirakouské organizace, propustí všechny důstojníky a úředníky nějak zapletené do protirakouské propagandy podle seznamu sestaveného Rakouskem, povolí v Srbsku účast rakouských orgánů na potlačování hnutí proti Rakousku a při vyšetřování sarajevského atentátu, potrestá všechny osoby do něj zapletené a bez meškání uvědomí Rakousko o splnění těchto opatření. Srbsko ve lhůtě přijalo všechny požadavky Rakouska vyjma připuštění rakouských zástupců k vyšetřování, i když prakticky všechny podmínky byly porušením suverenity. Načež 28. 7. Rakousko vypovědělo válku. Jinak pachatelé atentátu byli již tehdy zatčeni a uvězněni v Rakousku.
Po vypuknutí války se postoj Čechů rychle mění. Rakousko je ve vleku Německa. Vytváří se vojensko-byrokratická diktatura, jež válku považuje za střetnutí Germánstva a Slovanstva, posiluje se německý šovinismus, a to i směrem dovnitř, rozvíjí se protičeská perzekuce. Dochází k stíhání a zatýkání českých politiků, ale i novinářů, učitelů, spisovatelů i běžných občanů. Neúspěchy na frontě vrchní velení svádělo na protirakouské smýšlení českých vojáků. Zavedla se jako úřední řeč opět němčina, cenzura. Česko mělo být rozděleno na území německá a smíšená, česká neměla být vůbec. V Předlitavsku se mluví už jen o Rakousku, české země nejsou vůbec zmiňovány.
Češi si uvědomují, že vítězství Německa a Rakouska by pro ně znamenalo pohromu. Zůstaly jim dvě možnosti, buď usilovat o porážku a rozbití Rakouska nebo být loajální a doufat v rehabilitaci Čechů jako loajálních a státotvorných příslušníků říše, což ovšem po dosavadních skutečnostech, bylo víc než iluzorní.
Program rozbití Rakouska a řešení české a slovenské otázky mimo rámec říše měli Kramář, vůdce mladočechů, a T. G. Masaryk, vůdce nevýznamné realistické strany.
Kramář byl původně pro pozitivní spolupráci s Rakouskem, pro respektování jeho zájmů, jeho vojenských potřeb a zahraniční politiky a Mladočeši hlasovali pro anexi Bosny a Hercegoviny a pro vojenské předlohy k přípravě války. Za loajalitu očekávali přiměřené a rovnoprávné jednání s Čechy. Dočkali se zklamání.
V květnu 1914 Kramář vytvoření slovanské říše vedené carským Ruskem a připravil i její ústavu. Nepočítal s českou samostatností, ale se začleněním Čech do shora uvedené říše, kdy car se měl stát i králem českým a polským.
Patřit do českého království měli Čechy, Morava, Slezsko, obojí Lužice, Slovensko skoro až k Budapešti. Mělo by tak asi 20 miliónů. Projekt byl sice fantastický, ale odpovídal tehdejším náladám. Ruská vojska na počátku války se blížila k Ostravě, očekával se brzký konec války. Kramář odmítl emigrovat, chtěl vítat ruská vojska a zajistit pořádek. V roce 1915 byli Rusové odraženi. V květnu 1915 byl Kramář zatčen, a v červnu 1916 odsouzen za velezradu k smrti. V červenci 1917 pak byl císařem Karlem amnestován.
TGM odešel v prosinci 1914 do emigrace, kde působí na přestavitele Dohody, aby dospěli k rozbití Rakouska – Uherska a vytvoření československého státu. Prošel tak vývojem od hlásání spolupráce v rámci Rakouska, jako ochranou před Německem, v 19. st., přes opozici vůči vládě, ale ne ke státu v prvním desetiletí 20. st., až k samostatnosti Českého státu. Viděl, že by případné vítězství Německa a Rakouska znamenalo drtivý nástup německého nacionalismu a ohrožení českého národa. Znal cizinu a cizina znala jeho. Byl znám jako sociolog, ale i ze svých vystoupení v hilsneriádě, a z dalších jeho vystoupení proti porušování práv v Rakousku, např. proti obvinění Jihoslovanských politiků z velezrady, v USA i přes rodinu své manželky Charloty Garrigue, dcery bohatého podnikatele z New Yorku.
V roce1914 poprvé mluví o samostatnosti v říjnu, při setkání s britským historikem Setonem- Watsonem v Holandsku, který s jeho názory seznámil britskou vládu. V této době ale předpokládal království, nejlépe s dánským nebo belgickým princem. Nechtěl, oproti Kramářovi, velkoknížete z Ruska, kvůli jeho nepřijatelnosti pro německou menšinu. Ovšem prosazoval společnou hranici s Ruskem. Tehdy předpokládal o něco menší Čechy ve prospěch Rakouska, Slovensko bez Žitného ostrova. Podkarpatská Rus nebyla vůbec zmíněna. Sliboval převzít část Rakouského dluhu, poplatek západním mocnostem za osvobození, vykoupení majetku – pozemků cizí šlechty. Prvotní potřeby nového státu chtěl krýt zvláštní daní z majetku.
V prosinci 1914, inspirován Kramářem, mluví o koridoru s Jugoslávií mezi Rakouskem a Maďarskem, ale ve Světové revoluci již na to nahlíží jako na nesmysl. Ale 1915 se ho ještě drží a přemýšlí o personální unii se Srbskem, kdy by byl srbský král i českým králem. Dále se často zabývá připojením Lužice.
V květnu 1915 memorandum TGM „Samostatné Čechy“ britskému ministrovi zahr. věcí Greyovi, které má již oficiální ráz. Vydává jej za program politických stran, kromě katolických, což nebyla tak úplně pravda. Vychází z národnostního hlediska státu Společný stát se Slováky, kteří mají své nářečí.
Rakousko je umělý útvar, který měl sloužit k obraně před expanzí Turků.
Vyvrací předpokládané námitky proti zřízení Československa. Tvrdí, že by patřilo mezi střední státy. Hospodářsky a finančně soběstačné. Považuje šlechtu za cizáckou a chce toto řešit výkupem půdy. Jako problém vidí národnostní složení. Navrhuje koridor k Srbsku, a uvádí, že v něm žijí stejně slovanské menšiny, a dále, že by se tak zabránilo Německu kolonizovat Balkán, prospěch spojenců. Československo vidí jak monarchii, konstituční s ruským nebo srbským princem v čele. Končí, že rozbitím Rakouska se oslabí i Německo, které tak ztratí spojence s 50 miliony obyvatel.
14. 11. 1915 vyhlašuje Český zahraniční komitét (pak československá Národní rada) veřejně své politické cíle. Staví se na stranu slovanských národů, protože na jejich straně je právo a mravnost. Český národ sice povolal svobodně 1526 Habsburky na trůn, ale jejich další počínání vedlo k potlačení Čechů. Současná válka se vede bez projednání v parlamentu. Nelze již mlčet kvůli stupňování útlaku Čechů. Proto se vytvořil tento komitét, aby český program hájil a cizinu o něm informoval. Cílem je stát československý.
V únoru 1916 pak podává memorandum Francii, už o republice a vzájemném spojenectví ve formě jako Anglie s Kanadou. Posílá i memorandum Itálii, která se přidala k Dohodě.
Na poradě v Rusku v červenci 1916 mluví o trůnu pro Romanovce, a pokud by jej nechtěli, tak o dynasti anglické, dánské, italské, popřípadě i možnosti republiky. V podstatě byly do roku 1917 všechny české politické strany monarchistické. Jak z českého historického hlediska, tak, že tehdejší státy byly monarchie. (V Evropě byly republiky jen Švýcarsko, Francie a Portugalsko).
Po únorové revoluci v Rusku braly představy o monarchii za své. TGM pak 1. 8. 1917 v Kyjevě mluví v projevu již o republice a demokracii. Stejně pak ve Washingtonské deklaraci 18. 10. 1918 se hlásí k republice /prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou/. Do říjnové revoluce předpokládal, že nový český stát se bude opírat o Rusko. Po ní přestal o Rusku uvažovat, a hledal spojence proti Německu. Polsko a Jugoslávii, a věřil, že vznik nových států bude výhodný i pro Anglii a Francii.
Počátkem roku 1918 se vynořila i otázka co s Podkarpatskou Rusí.
Ve Washingtonské deklaraci 18. 10. 1918 je oznámena republika, demokratické svobody, rovnost mužů a žen, odloučení církve od státu, ochrana menšin, vyvlastnění šlechty a půdy vůbec, úhrada rakouského dluhu, sliboval i náhradu vojska milicí, zásadu iniciativy a také referenda, ale toto zůstalo jen na papíře.
IV. kapitola - Zahraniční vojsko
Čechy na západě, oproti Polákům a Uhrům, nikdo, až na pár jednotlivců, příliš neznal. České království bylo známější, ale na pomezí skutečnosti a fantazie. Viz „Zimní pohádka“ od Shakespeara, „Klub sebevrahů“ od Stevensona, „Dracula“ od Stokera. Trochu známější byly Čechy, díky prof. Denisovi a řadě umělců ve Francii. Proto TGM seznamuje politiky a veřejnost s Čechy, jejich historií a současností. Zároveň se podílí na organizaci armády, která by bojovala na straně Dohody, a byl by další důvod pro vytvoření spojeneckého státu.
V srpnu 1914 se organizuje v Kyjevě Česká družina, která měla 800 Čechů a 200 Rusů. Byla převážně z Čechů, kteří byli v Rusku pracovně. Očekávala se od ní převážně výzvědná a propagační činnost. Do ní pak mohli od ledna 1915 vstupovat dobrovolně Českoslovenští zajatci. Hned v lednu jich přišlo 250. V dubnu 1915 pak větší část 28. Pražského pluku.
Situace se mění po únorové revoluci v Rusku. Durich, který působil potíže, padá, a ministr zahraničí nové ruské vlády Miljukov je Čechoslovákům nakloněn a činí veřejné prohlášení o osvobození národů Rakouska. V květnu 1917 přijíždí do Ruska TGM. Ten zakročil proti nařízení Kerenského o rozpuštění českého vojska, a to v červenci účastí v bitvě u Zborova své rozpuštění zcela odvrátilo. Česká brigáda zde měla plný úspěch, proti svým 200 mrtvým a 800 raněných, zajala 4 200 vojáků, 20 děl a další výzbroj. Čs. Armáda měla tehdy 22 000 vojáků a do konce roku přibylo dalších 10 000.
V říjnu 1917 se pak začalo s převážením čs. Vojáků z Ruska do Francie. 7. 2. 1918 rozvazuje T.G.M svazek čs. Armády s ruskou armádou a prohlašuje jej za součást čs. Armády ve Francii, k jejímuž ustanovení došlo v prosinci 1917. Zároveň vyhlašuje neutralitu k ruské občanské válce a 8. 2. 1918 uzavírá smlouvu s velením rudé armády o nerušeném odjezdu čs. Armády do Francie.
20. 2. 1918 pak čs. Armáda se vydává na cestu. V březnu se ještě účastní bojů po boku rudé armády s Němci u Bachmače a Kyjeva, Němce odráží, otevře si cestu na východ.V dubnu 1918 se dohodla sovětská vláda s Dohodou, že čs. armáda pojede místo do Vladivostoku do Archangelska a odtud do Francie. V květnu došlo v Čeljabinsku k incidentu, vyvolaném provokací maďarského zajatce. Byl svolán sjezd zástupců vojska, který rozhodl, že se pojede do Vladivostoku. Ale Trockij nařídil zlomit odpor legií silou. Rudá armáda zaútočila na třech místech, ale byla odražena. Gajda zahájil odvetnou akci. Legii se podařilo ovládnout magistrálu a umožnily vytvořit v Omsku protibolševickou vládu. Tu však vzápětí svrhl Kolčak, který se prohlásil diktátorem. Legie byla donucena k ústupu do Vladivostoku. Požadavek Štefánika a Janina, aby se probila do vlasti přes evropskou část Ruska, byl nesmyslný.
Celkem se vrátilo lodními transporty z Ruska 67 041 lidí, z toho bylo 56 451 vojáků. Ztráty legií od roku 1914 do roku 1920 byly 4 112 mužů.
Čechoslováci usazení ve Francii se 29. 7. 1914 usnesli o dobrovolném vstupu do armády Francie. V srpnu 1914 francouzská vláda jejich vstup povolila, ale jen do cizinecké legie. Zde vytvořilo 300 dobrovolníků rotu „Nazdar“. V říjnu byla nasazena na frontu. V květnu 1915 byla takřka celá rota při útoku decimována. Proto uvažuje ČNR o doplnění ze zajatců v Rusku a Itálii a dobrovolníků z USA. USA však do své armády povolalo 30 000 Čechoslováků a svolilo provádět nábor jen u těch, kteří nepodléhali vojenské povinnosti. Podařilo se tak získat 2 500 mužů. Dne 19.12.1917 pak prezident Francie povolil zřízení čs. armády. Ta pak dosáhla 9 600 mužů a 630 padlých. Od léta 1918 se pak účastnila tato legie bojů v Champagni, kde se i dočkala konce války. Pak byl ještě zorganizován domobranecký pluk ze zajatců o síle 2 600 mužů.
Itálie měla vůči Čechům, jako Slovanům, postoj nepříznivý kvůli sporům o Terst a Istrii s Jihoslovany. Postupně se postoj mění a od ledna 1917 má zde ČNR tiskovou kancelář na propagaci svého úsilí. Mezi zajatci se vytváří Český dobrovolnický sbor, a postupně jsou Čechoslováci umisťováni odděleně od ostatních zajatců. V dubnu 1918 pak vláda souhlasí se zřízením čs. armády v Itálii. Jí předcházel společný československo-jihoslovanský sbor pro výzvědnou a propagační službu od konce roku 1917. V květnu 1918 měla čs. armáda celkem 22 000 vojáků, padlých bylo 350. Legie se zúčastnila bojů v Tyrolích, na Piavě a jinde, kde se dočkala konce války. Byla tam po ukončení války zorganizovaná domobranecká armáda ze zajatců, kterých bylo asi 60 000.
V Anglii mohli vstupovat dobrovolníci do anglické armády až v roce 1916.
V USA byly také do roku 1915 proti Čechům odpor. Pak se díky protišpionážní české organizaci vedené Voskou, podařilo odhalit podvratnou činnost Německa a Rakouska /stávky, propaganda, sabotáže, Mexiko, Irsko/, a tím se poměry změnily v prospěch Čechů. Čechoslováci mohli odejít do Kanady, kde vytvořili dobrovolnický prapor, který od 1917 bojoval ve Francii v rámci anglické armády.
Celkem se vrátilo přibližně 90 000 legionářů, kteří pak se stali základem čs. armády. Většina se jich však vrátila až v roce 1920. Nebylo kasáren, nebyla výzbroj, hlavně nebyla děla a letadla. Byly organizovány oddíly Sokola, aby aspoň prováděli strážní službu. Armády bylo potřeba do pohraničí, jednak Mostecko, jednak Těšínsko a v roce 1919 Slovensko.
V. kapitola - Čeští politici doma
Vzhledem k válce byli zastrašeni perzekucí, Kramář, Rašín a další odsouzeni k smrti, další uvězněni, nechtěli projevovat loajalitu, a tak zvolili pasivitu, odpor byl veřejně těžko možný.
1. 8. 1914 katoličtí politici (Šrámek, Hruban) prohlášení loajality Rakousku, 1915 sjezdy měst a okresů zasílají císaři loajální a pozdravné telegramy. Potom začal projevovat loajalitu český tisk, ale politici zůstávali v pasivitě. Pokusy vlády o vytvoření loajální Národní strany a národní souručenství byly bez úspěchu, i když byla připravena programová prohlášení, ale nebyla nakonec ani zveřejněna Civilní i vojenské správě pasivita nakonec vyhovovala, protože měla důvod pro vládu tvrdé ruky v Čechách. Nálada obyvatelstva se projevovala přebíháním českých vojáků k Dohodě, neúspěchem válečné půjčky jak u obyvatel, tak u Českých peněžních ústavů.
Za války nebyl v Rakousku svoláván parlament. Zpočátku měly ústřední mocnosti, Německo a Rakousko, vojenskou převahu. Ale lidské a hospodářské zdroje Dohody byly výrazně vyšší, když se začaly rozvíjet, pociťovaly již ústřední mocnosti vyčerpanost následkem války a britské blokády. Proto se 12. 12. 1916 obrátily na Dohodu s mírovou nabídkou. Nabídli též Polsku samostatnost, ovšem jen ruskému a císař František Josef slíbil autonomii Haliči, aby v Předlitavsku snížil počet Slovanů, těsně před svou smrtí
21. 11. 1916 nový císař Karel, který si uvědomuje, že k záchraně říše je třeba minimálně ukončit válku a změnit vnitřní uspořádání. Snižuje proto váhu armádních velitelství, ale váhá svolat parlament, protože němečtí politici požadují oktroje, zajištění nadvlády Němců a zesílení vlivu Německa. Karel se nechává korunovat v Budapešti, zachovává dualismus.
Dne 10. 1. 1917 vyhlašuje Dohoda své válečné cíle, do kterých se podařilo Masarykovi dostat i osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády. Tuto nótu hned 14. 1. 1917 odmítly noviny Národní politika. Předsednictvo Českého svazu ve Vídni pak ji odmítlo také, a podle diktátu Czernina napsali mu dopis, že nótu odmítají a svoji budoucnost vidí v Rakousku. Úspěchem tohoto ponížení byl vzkaz od císaře Karla, že má Čechy rád a nechá se namalovat od Švabinského
Český svaz chtěl amnestii Kramáře, zabránění oktrojům, přijetí císařem, svolání parlamentu, postupně i stížnosti. Nahrála mu i únorová revoluce v Rusku a proklamace o sebeurčení národů. Sám Czernin se pak proti otkrojům postavil a v dubnu byla svolána Říšská rada.
Na jaře 1917 se situace v Čechách radikalizuje. Jsou stávky a demonstrace. V Prostějově byla střelba do stávkujících (23 mrtvých a 38 těžce raněných). Živelné stávky se mění na politické, požadavek míru, občanské svobody, český stát. Vláda se to pokouší řešit prohlášením dělníků za vojáky, a tím by spadali pod válečné zákony. Vyhlašuje v Ostravě a v Plzni stanné právo.
Radikalizují se politické strany, cítili strach vlády z možnosti obdoby Ruské revoluce v Rakousku.
Rozdvojují se agrárníci jak pro Rakousko, tak pro český stát.
Sociální demokracie jsou představitelé pro zachování Rakouska, členové pro český stát. Mladočeši se radikalizují i vlivem uvězněných vůdců, ale Národní listy píší stále pro Rakousko, mají obavy ze zastavení. Národní socialisté, kteří byli rozbiti, se radikalizují.
Katolické strany zůstaly až do podzimu 1918 aktivistické, pro Rakousko. V podstatě většina žádá nejméně reorganizaci Rakouska.
30. 5. 1917 bylo první válečné zasedání Říšského sněmu. Národní socialisté a Agrární strana si nechaly zpracovat návrh prohlášení pro Říšskou radu historikem Pekařem. Ten zpracoval program na základě tradičního, Rakousku loajálního práva. Tedy, že roku 1526 si Češi svobodně zvolili Habsburky, stavy pak přistoupili k pragmatické sankci, Ferdinand V. byl korunován za českého krále. Zdůrazňuje, že nežádá obnovení samostatnosti České, ale Rakousko -Uhersko by mělo být federací. Její částí by pak měl být i země Koruny české, a tak by byl společný zájem Rakouska i Čech. Jinak nemůže být tato válka válkou Čechů. Snažil se tak vystoupit proti Německým nacionálům, kteří dokazovali, že Češi jsou velezrádci. Pekařův program byl odmítnut jak Českým svazem politických stran, tak Rakouskem.
Byl zpracován nový program, který se snažil o nemožné. Skloubit programy jak historicko-právní (Pekař) tak přirozenoprávní (soc. demokraté – vychází ze současného rozložení národností a nechtějí Zemské sněmy, které se nevolili všeobecným hlasovacím právem). Byl proto též odmítnut.
19.5.1917 byl zveřejněn Manifest spisovatelů. Jde o výzvu českým poslancům, a lidu československému (zahrnují tedy i Slovensko), aby poslanci vystoupili s českým programem o Evropě národů svéprávných a svobodných, požádali o vytvoření samostatného českého státu, který bude zahrnovat i Slovensko, není uvedeno, zda v rámci Rakouska nebo zcela samostatného. Vzhledem k tomu, že v manifestu není ani jednou uveden pojem jako císař, říše, dynastie, šlo asi o záměr úplné samostatnosti. Následovaly manifesty dalších sdružení, spolků, vysokých škol a obcí.
Poslanci byli touto aktivitou zaskočeni, zejména pak výzvou, aby, pokud nechtějí hájit zájmy národa, tak se vzdali mandátů. Nakonec se dohodli na kompromisu a ve svém prohlášení 30.5.1917požadují Rakousko jako federaci, a jedním ze státu aby bylo Československo. Poslanci Kalina a Prunar měli samostatné prohlášení, kde požadovali samostatný český stát a odmítali odpovědnost Čechů za válku. Prohlášení je napadeno jak německými poslanci z Čech, tak uherskými poslanci. Obojí by spíš připustili rozbití Rakouska -Uherska než splnění českých požadavků. Kvůli nim nemohla tomuto prohlášení vyhovět ani vláda. Ani císař Karel ve svém návrhu o federaci, těsně před zánikem říše, z 16. 10. 1918, prohlášení nevyhověl (Čechy byly zmenšeny o pohraniční území, kde byli Němci, Slovensko zůstalo Uhrám).
Sociální demokracie je pro zachování Rakouska-Uherska jako spolkového státu, Čechy pak v rozmezí etnika Čechů a Slováků. Tedy nejsou pro historicko - právní, ale pro přirozeno - právní cestu. V pohraničí Němci. Federální vláda jen obranu a zahraničí, jinak spolkové státy. Návrh pak uvedli ve Stockholmu 27.6.1917 na konferenci soc. dem. stran. Republiku nepožadují a vytvoření malých států nechtějí, pro obavy z velkých sousedů.
Spolu s ostatními slovanskými poslanci prosazovali Češi zrušení nařízení, které zavedlo vojenské soudy místo porotních a prosadili stenografování projevů v původním znění, nikoli jako dosud jen v němčině. Neschválili nařízení, které chtělo dát civilní osoby do pravomoci vojenských soudů. Protože premiér prohlásil dualismus za nedotknutelný, odmítli práci ve výboru pro novou ústavu.
V Čechách se vedly spory, zda o přetvoření Rakouska vést jednání hned, nebo vyčkat až jeho porážky a jednat na mírové konferenci. Převahu získávají zastánci samostatného státu. I když byla vypracována ústava konstituční monarchie – personální unie, byl požadavek, že stát bude samostatný a na základě smlouvy vstoupí s ostatními do personální unie.
VI. kapitola - Poslední rok Rakouska – Uherska
V Evropě v létě 1917 přešla válka do čtvrtého roku svého trvání. Centrální mocnosti na tom byly zdánlivě lépe než Dohoda. Měly obsazené většinu Rumunska, ruskou část Polska, Srbsko a Černou Horu, Litvu, část Lotyšska a Běloruska, na západě pak Belgii a severovýchodní Francii. Propagačně i využívali své nabídky míru Dohodě z 12.12.1916, která byla odmítnuta, a tak vyhlásily neomezenou ponorkovou válku a militarizovaly hospodářství. Dohoda však na tom byla daleko lépe ekonomicky, surovinově, technicky a i v lidských zdrojích. Navíc 6.4.1917 vyhlásily USA válku Německu, čímž síla Dohody se výrazně zvýšila, a v létě 1917 se situace pro Dohodu začala obracet příznivě i vojensky a politicky.
Rakousko bylo na pokraji zhroucení. Byl nedostatek potravin, surovin, uhlí. Navíc Uhry odmítly zásobovat potravinami ostatní Rakousko a armádu, a tak se situace řešila ždímáním Čech. Situace byla taková, že ministerstvo vnitro učinilo na místodržící jednotlivých zemí dotaz, zda je obyvatelstvo schopno přežít ještě jednu válečnou zimu. Odpovědí byl požadavek na uhlí, potraviny, šatstvo, petrolej a další. V Česku začínají stávky a demonstrace, rostou dezerce a přebíhání k nepříteli českých vojáků. V polovině listopadu se v českých novinách objevují zprávy o nové další revoluci v Rusku. 10.11.1917 uveřejnilo Právo lidu „Dekret o míru“. Ve Vídni proběhla demonstrace požadující uzavření míru. V prosinci pak probíhají demonstrace v Česku, pod heslem „Chléb a mír“. Pro separátní mír s Ruskem byla nakonec i vláda, která si byla vědoma blížící se katastrofy Rakouska. Ovšem odmítla přijmout mír tak, jak bylo Ruskem navrženo, bez anexí a kontribucí a se sebeurčovacím právem národů.
V lednu 1918 dochází v Rakousku prakticky ke generální stávce s požadavkem uzavření míru bez podmínek. Czernin MZ Rakouska posílá z jednání v Brest-Litevsku telegram, „Zaručuji se, že mír neztroskotá na dobyvačných úmyslech z naší strany“.
1. 2. 1918 povstání v boce Kotorské, kdy námořníci mimo jiné požadovali právo národů na sebeurčení, mír na základě ruského návrhu, odpověď na Wilsonovu nótu. Vzpoura byla potlačena a 11. 2. její vůdci popraveni a 700 odsouzeno.
Dne 3. 3. 1918 byl mír podepsán. Přesto kvůli partyzánům bylo 900 000 vojáků Německa dál V Rusku. Z Ruska bylo vráceno Rakousku 500 000 zajatců, kteří byli většinou zase povoláni do armády. Nastávají dezerce a formují se zelené kádry. Dochází i ke vzpourám – Rumburk, Jičín, Šumperk.
Dohoda neměla zájem na rozbití Rakouska-Uherska. Důvody byly zabránit „balkanizaci“ střední Evropy, mít v budoucnu protiváhu Německu a Rusku.
Stejný postoj zastávaly i USA, který jej uveřejnily dne 8. 1. 1918 v tzv. 14 Wilsonových bodech:
1. Odstranění kabinetní diplomacie
2. Svobodná mořeplavba v mezinárodních vodách
3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu 4. Omezení zbrojení
5. Vyřešení koloniální otázky s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
6. Evakuace cizích německých vojsk z ruského území
7. Obnova suverenity Belgie
8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii
9. Italské hranice podle národnostního principu
10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska (nikoli tedy jeho rozbití)
11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři
12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše. Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bosporem a Dardanelami
13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři
14. Založení Společnosti národů.
Dohoda se snažila dostat Rakousko-Uhersko dostat z vlivu Německa a uzavřít s ním separátní mír, a to již od roku 1917. Ukázalo se však, že je toto nereálné, vliv Německa byl příliš silný. Dále tu byl vliv říjnové revoluce v Rusku a jeho Dekret o míru, nabízející i sebeurčovací právo národů od listopadu 1917, v němž bylo zejména… Vláda Ruska navrhuje všem válčícím národům, aby ihned uzavřely takový mír (tj. bez anexí a kontribucí), a projevuje ochotu učinit bez sebemenších průtahů a okamžitě všechny rozhodné kroky, ještě dříve, než oprávněná shromáždění zástupců lidu všech zemí a všech národů s konečnou platností schválí všechny podmínky takového míru….. Vláda považuje za největší zločin proti lidstvu dále vést nynější válku pro to, jak mají být mezi silné a bohaté národy rozděleny slabé národy, které byly uchváceny,….
E.Beneš „Nepomohlo-li Rusko potlačeným národům svým politickým programem, nebo od roku 1917 svým bojem na frontě, pomohlo jim svou revolucí. Dohoda, která nám dosud z různých důvodů pomáhala, nemohla již jít zpět kvůli novým silám ideovým a mravním. A zároveň se ve střední Evropě revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracii a rozvracely národnostně smíšené státy.“
Rovněž Čeští poslanci v Tříkrálové deklaraci z 6.1.1918 se v jejím třetím odstavci odvolávají na Dekret o míru a v něm zásadu sebeurčení národů za sebe i za Slovensko.
Jí předcházel návrh Českých a Jihoslovanských poslanců z 18. 12. 1918 aby jejich zástupci byli v Rakouské delegaci k jednání o míru, což bylo odmítnuto.
6. 1. 1918 sešli čeští říšští i zemští poslanci a přijali Tříkr. deklaraci. Absolutně se v ní vyhnuli obvyklému prohlášení loajality. Od této doby se už odvolávají čeští poslanci pouze na ni, a od 13. 4. 1918 ještě na tzv. Národní přísahu českých spisovatelů k vytvoření samostatného státu.
Dne 2. 4. 1918 se prozradila separátní jednání Dohody a Rakouska-Uherska. Císař Karel I. se Německu omlouval a 12. 5. 1918 s ním podepsal smlouvu, kde se mimo jiné zavázal k vytvoření politického a branného svazku, uzavření celního a hospodářského svazku, která znamenala vytvoření „MittelEuropa“ a prakticky konec samostatnosti Rakouska-Uherska, a tím se situace výrazně změnila i mezinárodně, a pro Dohodu pominuly důvody Rakousko – Uhersko zachovávat. Využívá toho i mimo jiné T.G.M., který zdůrazňuje, že jeho rozbitím ztratí Německo padesáti miliónového spojence.V této době se i radikalizuje česká politika za samostatnost, protože aktivistická politika podřízením Rakouska Německu ztrácí smysl.
Slováci, v rezoluci ze shromáždění 1. Máje 1918 v Liptovském Mikuláši, požadují uzavření míru, který přinese svobodu všem národům, žádají pro sebe, jako větev československého národa, právo na sebeurčení. Dále tajné, rovné a všeobecné volební právo, svobodu tisku a slova a odstranění válečných lichvářů.
Zcela dle své předválečné protiuherské politiky se Andrej Hlinka choval i za 1. světové války, kdy se mimo jiné účastnil shromáždění Slovenské národní strany v květnu 1918, kde prohlásil: „Povedzme si otvorene, že sme za orientáciu česko-slovenskú. Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozíst.“ Proto se účastnil jednání v Turčianském sv. Martinu dne 30. října 1918, které přijala Martinskou deklaraci, kde byla vyhlášena Slovenská národní rada a vůle spojit se s Čechy v jeden stát. V této době ve stejném duchu řeční na mnoha místech Slovenska.
30. 5. 1918 uzavřena Pittsburská dohoda o uspořádání Československa s tím, že Slovensko bude mít svoji správu, sněm a soudy. T.G.M ji později zpochybňuje kvůli jejímu přepisování a podepisování účastníků v jinou dobu.
14. 6. 1918 Prohlášení Národního výboru o samostatném Československu.
Dohoda viděla, že separátní mír s Rakouskem-Uherskem a záměry, jako jeho protiváhy Německu, nejsou možné. Dále, že národy Rakouska-Uherska směřují k národním až sociálním revolucím. Proto začíná uznávat váhavě právo na sebeurčení. Zaujímá sice nezávazné, ale kladné stanovisko ke kongresu potlačených národů rakousko-uherských, který se sešel v dubnu 1918 v Římě za účasti Čechoslováků, Poláků, Jihoslovanů a Rumunů.
29. 5. 1918 pak státní tajemník USA Lansing vyjádřil sympatie k národním tužbám Čechoslováků a Jihoslovanů a 3.6.1918 se připojily i vlády Francie, Anglie a Itálie.
28. 6. 1918 pak vláda USA požaduje osvobození členů slovanské rasy ze jha rakouského.
29. 6. 1918 vláda Francie uznává Národní radu jako základ příští československé vlády , nárok československého národa na samostatnost a slibuje, že bude usilovat o vytvoření jeho státu.
V létě 1918 je poražena ofenziva Německa počatá v březnu a Dohoda přebírá i vojenskou iniciativu.
13. 7. 1918 ustaven Národní výbor v Praze.
9. 8. 1918 uznává britská vláda Národní radu za vládu a legie za součást dohodových ozbrojených sil a 3. 9. 1918 podepisují vzájemně úmluvu. 3.9. uznává Národní radu i USA a 9.9. Japonsko. 10.9. smlouva mezi ČSR a Francií a 3.10 s Itálií.
29. 9. 1918 odmítá Národní výbor jakékoliv jednání s Rakouskem a trvá na samostatnosti.
14. 10. 1918 oznamuje Beneš nótou dohodovým státům ustanovení prozatímní vlády ČSR a ta je od nich uznána.
14. 10. 1918 generální stávka v Česku
16. 10. 1918 nabízí císař Karel národům Rakouska spolkový stát, ovšem vyjma Uhersko, a hranice by měly vést podle národností žijících v jednotlivých zemích.
18. 10. 1918 vláda USA Rakousku v odpověď na jeho nótu oznamuje, že 14 bodů je již překonáno, protože uznala vlády ČSR a Jugoslávie.
VII. kapitola - Úvahy o hranicích Ceskoslovenska a jeho vznik
Nezbytné vytýčení a zdůvodnění hranic ČSR. Vycházelo se proto z několika teorií, rozdílných pro Česko a pro Slovensko.
První byla teorie historicko-právní, tedy navazující na české historické právo pro Čechy, Moravu a Slezsko. Tyto historické hranice se kryly s hranicemi současných zemí a vymezovaly přirozené geografické a hospodářské celky. Měly jediný nedostatek, národnostní nesourodost.
Druhou byla teorie přirozenoprávní – právo na sebeurčení národů. Opírala se o výzvy dvou ruských revolucí a 14 bodů prezidenta Wilsona. Byla však dvojsečná. Sice bylo podle ní možno vystupovat proti Rakousku za českou samostatnost, a proti Uhrám za Slovenskou. Zároveň však sloužila Němcům v Čechách pro uplatňování jejich požadavků. Pokud by země vznikly podle osídlení národnostmi, byly by to životaneschopné celky.
Tento rozpor bylo znát již po Tříkrálové deklaraci, v které se u hranic vycházelo z historických hranic. Němečtí poslanci z Českých zemí ji označili za pokus o porobení Němců a pokouší se o zřízení samostatné provincie DeutchBohmen pro 3 miliony Němců. Spíš než pro Rakousko, ale byli pro začlenění do Německa.
Rakousko se v květnu 1918 pokusilo řešit tyto problémy přípravou rozdělení Čech na 12 krajů, z toho 7 českých, 4 německé a Budějovice měly být rozděleny na dvě správní oblasti, českou a německou. Všechny kraje měly být řízeny přímo z Vídně, zemské orgány měly být zrušeny. Ovšem válečná porážka tomu zamezila.
21. 10. 1918 však Němci vyhlašují tzv. Deutsch-Osterreich, které se mělo stát součástí Německa. Češi však odmítali historickou zemi dělit a vystupují s argumenty přirozené státní hranice, existenčního zajištění nového státu (obrana, uhlí), historické důvody, požadavek Němců je velezrádný jak pro Rakousko tak i Československo, území DB by bylo jako samostatné existenčně nemožné, neexistují pak čistě německé kraje, ale vždy jde o kraje smíšené, sebeurčovací právo znamená, že nárok na stát má sice každý národ, nikoli ale, každý příslušník národa, Češi jsou původním národem, ale Němci dobrovolnými přistěhovalci a současné území DB bylo násilně germanizováno.
Čeští politici vesměs slibovali, že Němci budou plnoprávnými občany, nikoli jak tomu bylo obráceně v minulosti, kdy Češi byli občany druhořadými. Nebyla sice konkretizována tato práva, ale byla proklamována, ze strany Němců nebylo o právech Čechů hovořeno vůbec.
Pro zajištění práv Němců podali Češi několik návrhů, většinou zajišťující mateřský jazyk.
Vedle těchto historických hranic byly ještě uváděny další hlediska. Co s odcizenými zeměmi jako Kladsko, Slezsko, obojí Lužice. České menšiny za hranicemi. Snahy o co největší stát. Tyto požadavky se ale objevovaly jen v tisku, a spíš formou, co všechno ztrácíme. Politici se těmto požadavkům většinou vyhýbali.
Slovensko bylo zahrnováno do programu Československa domácími politiky od roku 1917. Ale nikoli všemi. Někteří připojení Slovenska nepovažovali za nezbytně nutné, např. Pekař, Hurban – katolíci, Šmeral – soc. demokrati. Intenzivnější styk než se Slováky byl s Jihoslovany.
Uhry byly prakticky jiný stát, a spojení bylo přes Slováky žijící v Praze a poslance ve Vídni. Jinak hrozila Slovákům perzekuce ze strany uherských úřadů. Rovněž Češi se starali hlavně o Čechy v pohraničí. Báli se i postoje císaře Karla, který nechtěl řešit nic na úkor Uherska.
Ovšem od 1917 je Slovensko již vehementně zahrnováno, z hlediska národnostního, jazyka, osvobození od útlaku Maďarů, kultury. Razí se názor československého národa a státu. Ale byl tu problém, že vyjma Velkomoravské říše, bylo Slovensko součástí jiného státu. Jediný národ se dvěma spisovnými jazyky. Nebral se v úvahu společenský, ekonomický a mentální rozdíl. Ani v Národním výboru neměli Slováci zastoupení. Problémy se začaly řešit až po vzniku samostatnosti.
Hranice Slovenska vycházely z národnostního principu a předchozího správního rozdělení. Tedy na rozdíl od historicko – právních důvodů pro Česko, byly přirozeno – právní důvody pro Slovensko. A také hospodářské důvody – Žitný ostrov, přístup k Dunaji, jako dopravní tepně.
Vedle Česka a Slovenska šlo z hlediska některých Českých politiků o Lužici, která byla v průběhu třicetileté války postoupena Sasku. Podle ustanovení Vídeňskéh kongresu (1814-1815) připadla celá Dolní Lužice a severovýchodní část Horní Lužice Prusku. V rámci Pruska pak byla Dolní Lužice začleněna do provincie Braniborska, zatímco Horní Lužice se stala součástí provincie Slezska. Zbytek Horní Lužice zůstal Sasku a tvořil pak jeden z jeho krajů („Markrabství Horní Lužice“, v letech 1835 - 1932 „Budyšínský kraj“). Saská část Horní Lužice měla rozsáhlou samosprávu včetně vlastního sněmu. Pruská část Horní i Dolní Lužice se měla vrátit Koruně České bez výplaty po vymření pruského královského rodu po meči, celá zástavní suma byla vztažena k saské Horní Lužici a o výplatě platilo předchozí ustanovení. Tyto smlouvy nebyly vzaty v úvahu po první světové válce při stanovení hranic Německa a Československa, ale nebyly ani výslovně zrušeny. Ovšem český, saský i pruský královský rod byly ve stejném období sesazeny, a Češi požadující Lužici toto sesazení vykládali, jako by došlo k vymření po meči.
Další otázkou byla Podkarpatská Rus. Od konce raného středověku do první světové války bylo území Podkarpatské Rusi součástí Uherského království. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde početná německá, židovská a rumunská menšina. Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od Trianonské smlouvy z roku 1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa.
Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením Žatkoviče dohodu s T.G. Masarykem na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.
12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Serantonu souhlasila s tímto plánem a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem uceleného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.
Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanoví: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920 a sevréská smlouva s Rumunskem o hranicích.
Od počátku bylo zřejmé, že republika má příliš dlouhé hranice, pro obranu velmi nevhodné. Prakticky se všemi sousedy byly, vyjma Rumunska, spory, což se nepříznivě projevilo potom v událostech kolem Mnichova.
Představy o sociálně ekonomické formaci Československa.
Většina politických stran v důsledku historie a zejména války měla v programu ochranu zájmů sociálně slabých vrstev, a některé i věřily, že po nástupu českého kapitálu a českých kapitalistů přestane vykořisťování, které provází cizí kapitál. Uvažovalo se jak státem řízený kapitalismus, vzniklý během války, převést do mírové podoby. Zde se vedly spory podle zaměření jednotlivých stran, ale šlo spíš o formální spory. Sociální demokracie vytýčila pak dva body, a to znárodnit půdu a zespolečenštit výrobní prostředky, bez toho, aby uvedla jak a kdy. Šlo spíš o novinové články než ucelený program. Pravicové strany chtěly rovněž pozemkovou reformu, ale rozparcelováním velkostatků německých a maďarských vlastníků a převedení půdy rolníkům. Tato agrární reforma se pak skutečně realizovala.
Socialismus se během války stal určitou módou, a hlásily se k němu takřka všechny strany. Ovšem každý si po tímto pojmem představoval něco jiného. Převažoval tzv. český socialismus, který vylučoval marxismus, protože šlo o Němce, pomíjela se národnostní otázka a třídní boj rozbíjí národní jednotu. Cílem bylo posílit národní jednotu, všichni jsme Češi, ale třídní boj proti cizí buržoazii ano, neboť posiloval samostatný český stát. Požadavky se daly shrnout asi do těchto bodů, zestátnit některá odvětví podnikání a vytvořit výdělkové státní podniky, postihnout válečné zbohatlíky, likvidovat velkostatky a rozparcelovat půdu, zestátnit lesy.
Stát měl ale zůstat vnitřně harmonickým. Navrhoval se skupinový socialismus přes tvorbu korporací nebo družstva, jak pro průmysl tak zemědělství. U velkých podniků, dolů, dopravy a hutí se místo družstev připouštělo znárodnění, ale vlastníkem neměl být stát, ale země a obce. Vlastnictví státu bylo považováno za nebezpečné z důvodu sloučení politické, právní a ekonomické moci. Bylo i navrhováno vlastnictví spotřebitelů, aby vyráběli sami pro sebe, ale rozhodující monopoly ve vlastnictví státu, a něco málo soukromě s kontrolou zaměstnanců a spotřebitelů.
Otevřeně proti shora uvedeným záměrům a teoriím vystoupili Kramář a hlavně Preis, který uvedl mj. „národní hospodářství se může rozvíjet jen na bázi soukromého vlastnictví. Budou nezbytné sociální reformy, nikoli však socialismus“. Horowetz (národohospodář) chce pouze evoluční změny na principu soukromého podnikání, které bude regulováno státem a sociálním zákonodárstvím. Hrozilo se i nebezpečím cizí konkurence. Obdobně vystupoval Rašín. Sloučili se v národně demokratické straně, Nezískali sice volební úspěch, ale dokázali realizovat svůj program. Rovněž realizovali sociální reformy, které by před válkou nebyly realizovatelné. Za prvé to byla pozemková reforma pod heslem, že zcizená půda se musí vrátit do českých rukou. Byla pak podle záborového zákona provedena první pozemková reforma. Druhým záměrem bylo znárodnit lesy a podřídit je státní správě. Třetím plánem bylo zestátnění železnic, hutí, dolů a minerálních pramenů (navrhuje Preis). Posledním směrem byla sociální politika, a to hlavně postih válečných zbohatlíků, zaručení minimálních mezd, kolektivní smlouvy, národní pojištění, státní podpora práce neschopných. Program Engliše, který požaduje sloučení principů produktivity a sociálního a chce ještě zestátnění monopolů.
Československo z hospodářského hlediska mělo proti situaci před válkou nevýhodu v tom, že zejména Český průmysl ztratil trh Rakouska-Uherska. České země patřily sice k průmyslově nejvyspělejším a odváděly do Vídně daleko víc, než dostávaly nazpět. Též daně obyvatel byly vyšší než jinde. To vedlo k představě, že nabytím samostatnosti se jen získá. Poukazuje se na příklad Norska, Islandu atd. Bylo i zmiňováno Švýcarsko a Srbsko, kvůli tomu, že nebyl přístup k moři. Požadovalo se svobodné pásmo v Hamburku a Terstu.
Výhodou určitou bylo, že Češi měli připravené řady zkušených funkcionářů, úředníků, řídících pracovníků a učitelů. Dále Živnobanka i za války posilovala pozice českého kapitálu, vyhýbala se válečným půjčkám a shromažďovala zlato a cenné papíry. V dubnu 1918 vznikla komise pro první popřevratová opatření administrativní, správní a hospodářská nového státu. Dílo se jí celkem podařilo. Kolkování peněz, zákaz vývozu cenností, zlata a deviz, kontrola vývozu a dovozu.
Ovšem před Československem stály další obrovské úkoly než jen odstranit důsledky války. Je to nestejná úroveň kulturní a hospodářská Česka, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Zcela jiný právní a správní řád. Doprava byla dosud orientována všude sever jih, a nyní bylo nutné ji změnit na západ východ. Přišlo se o obrovský trh a o přístup k moři. Vyjma uhlí, kaolínu, písků nebyla v jiných surovinách soběstačnost. Nikdo ve světě nás neznal.
Radikalizace lidu se v roce 1918 neustále stupňovala. Stávky, demonstrace a hladové bouře byly na denním pořádku. V řadě okresů bylo vyhlášeno stanné právo. Přepadaly se vlaky s potravinami. Byly obrovské oslavy 1. Máje 1918, v Praze 100 až 150 000 účastníků. Byla ale odmítnuta nabídka účasti státoprávní demokracie a účastnili se jen soc. demokraté a nár. socialisté. Mimo Ostravu však všude Češi a Němci slavili odděleně. Heslo bylo socialistický národ. Ustavuje se Národní výbor, který měl po převratu převzít moc, a to podle volebních výsledků z roku 1911.
6. 9. 1918 vzniká Socialistická rada kvůli sjednocení českého proletariátu. Ta byla vyzvána Národním výborem k organizaci protestu pracujících proti vývozu potravin, ale i strojů, výrobků a surovin ze země rakouskou vládou. Soc. rada 11. 10. 1918 rozhodla, aby železničáři pasivní resistencí bránili vývozu a 14. 10. bude generální stávka a shromáždění dělníků, kde se měly přijímat rezoluce – „Doba se naplnila. Shodili jsme již okovy poddaných rabů. Povstali jsme k samostatnosti. .. stojíme tu jako občané svobodné republiky Československé.
Rakousko poslalo do ulic vojáky, kteří pak ze středu Prahy shromáždění vytlačili, a probíhalo dále jen v okrajových částech. Zároveň byla rada napadena Národním výborem, že vyhlásila republiku.
16. 10. 1918 vyhlašuje Národní rada – prozatímní vláda ve Washingtonské deklaraci nezávislost a republiku Československou. Slibuje rovnost žen, národností, nahrazení vojska milicí, pozemkovou reformu, zaplatit alikvotní část předválečného dluhu Rakouska, hlásí se ke 14 Wilsonovým bodům, odmítá jednat s Rakouskem.
V této době již mezi českými politiky nebylo pochyb o samostatnosti. Rakousko již začíná zcela rezignovat. Císař Karel I. činí 16. 10. 1918 poslední zoufalý pokus o jeho zachování manifestem Mým věrným národům rakouským! V něm proklamuje uzavření míru a mimo Uhry vytvořit spolkové státy podle osídlení národů, které v místě přebývají. Zároveň povoluje Kramářovi, Klofáčovi, Preisovi a dalším odjet do Ženevy, kde se mají domluvit s emigrací o dalším postupu. Tajně doufali, že austrofilské kruhy v Dohodě je přesvědčí o udržení Rakouska.
Domácí a emigrační politici vydali slavnostní prohlášení o samostatnosti Československa složeného z Česka a Slovenska, uznání Národní rady jako prozatímní vlády, uznání jejich smluv se spojenci, a rozchod s Rakousko-Uherskem, a že nový stát bude republikou. Jedině Kramář byl pro monarchii s Romanovcem na trůně. Dohodli se i o TGM. jako prezidentovi, Kramářovi jako premiérovi, Beneš MZV, Štefánik MNO, Rašín MF, Šámal MV, Švehla MZd a dalších. Vláda měla mít 14 ministrů,9 Češi, 4 Slováci, 1 Němec. Zákony měly zůstat v platnosti, jen na Slovensku se Uherské zákony nahradí Rakouskými. Ceny budou státem regulovány a bude zakročeno proti lichvě. Zřídí se Národní banka a firmy, které v Československu podnikají, budou povinny sem přenést svá sídla. Bude pozemková reforma, zestátněny lesy a zbrojní průmysl, doly budou pod kontrolou státu.
Čeští politici předpokládali ukončení války až na jaře 1919, kdy Dohoda připravovala rozhodující ofenzívu. Zatím se však Rakousko-Uhersko již zhroutilo, jednalo o kapitulaci s Itálií a 27. 10. 1918 přijímá veškeré podmínky, které předložily USA pro to, aby bylo započato s jednáním o míru.
V Praze pak 28. 10. 1918 se zaplnili ulice, lidé strhávali rakouské výsostné znaky a Národní výbor v klidu přebírá moc od místodržitelství. Jmenuje se nový policejní ředitel, a policie dostává nové čapky se stužkou červenobílou. Ten den je přijat první zákon, kterým byl vyhlášen samostatný stát československý, forma bude určena Národním shromážděním a Národní radou, zákony zůstávají v platnosti a úřady dál úřadují a jsou podřízeny Národnímu výboru.
28. října 1918 vyhlášen v Praze samostatný československý stát a vydán „první zákon“, zákon o zřízení samostatného státu československého. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 slovenští zástupci.
14. listopadu 1918 bylo z Národního výboru vytvořeno Revoluční národní shromáždění, které předalo výkonnou moc první československé vládě Karla Kramáře, jmenované téhož dne. Ta převzala vládu od Masarykovy Prozatímní československé vlády, uznané 14. října v Paříži západními mocnostmi
Složení Národního výboru dle výsledků voleb do říšské rady v roce 1911:
• Československá sociálně demokratická strana dělnická – 10 míst
• Česká strana agrární – 9 míst
• Česká státoprávní demokracie – 9 míst
• Česká strana národně sociální – 4 místa
• katolické strany – 4 místa
• Národní strana (Staročeši) – 1 místo
• Česká strana pokroková – 1 místo
Předsedou Národního výboru byl Karel Kramář, místopředsedou Antonín Švehla, jednatelem František Soukup.
Potom 28. až 31. 10. proběhlo předání moci v celém Česku národním výborům.
29. 10. 1918 ustaveno tzv. Německé Rakousko, dále Jugoslávie, 16.10 se odtrhly Uhry
30. 10. 1918 Slovenská národní rada v Martině přijala deklaraci o rozchodu s Uhry a sjednocení s Čechy v novém státě Československu.
5. 11. 1918 je ustanovena čsl. armáda – má mít 72.000 mužů, ti však vyjma dobrovolníků nebyli, a tak se čekalo na legie, nejdřív přijeli z Itálie, koncem prosince 1918.
20. 1. 1919 dohoda s Francií, že náčelník franc. mise bude i náčelníkem hlavního štábu čsl. armády, z Francie pak se vraceli legie až v 1. čtv. 1919 a z Ruska až od března 1920. Výroba pušek, granátů až od 1922, kulomety se dovážely z Francie, střelivo hned, děla hned, munice 1919, výbušniny 1922, tahač 1919, obrněnce 1920, letadla 1923
14. 11. 1918 pak byla vyhlášena rozšířeným Národním výborem na Národní shromáždění v Praze republika a TGM zvolen prezidentem.
4. 11. 1918 byl Beneš jako MZV samostatné a spojenecké ČSR pozván do Versailles jednat v rámci Dohody o míru s Rakouskem.
11. 11. 1918 skončila podepsáním smlouvy o příměří první světová válka.
12. 11. 1918 Americká národní rada uherských Rusínů s dohodou Žatkoviče a T.G.M o připojení Podkarpatské Rusi k ČSR a vzápětí uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči. Na Podkarpatské Rusi se však teprve jednalo. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Centrální ruské národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu. V únoru 1919 se v Paříži na mírové konferenci Rusíní s ČSR předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní. Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920. Lemko-rusínská republika byl malý haličský stát, vytvořený dne 5. prosince 1918. Jako prorusky orientovaná země se chtěla tato republika spojit s Ruskem či Ukrajinou, což však za přítomnosti bolševiků nepřicházelo v úvahu. Pak se domluvili v lednu 1919 s Rusíny o připojení ČSR, která však o ně neměla zájem, zatímco Polsko ano, a také je vojensky obsadilo.
29. 11. 1918 České vojsko zahajuje potlačení provincie DeutchBohmen
6. 12. 1918 jsou rozpuštěny Národní výbory a státní správa je výlučně věcí státního aparátu
21. 12. 1918 se vrací do Prahy T.G.M.
V říjnu 1918 obsadila většinu Těšínska polská armáda a místní čeští představitelé podepsali jeho demarkaci podle jazykových hranic. Teprve 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky a vytlačilo je a obsadilo část Polska (Slezska).
3. 2. 1919 podepsána dohoda s Polskem o zastavení bojů na Těšínsku. 28. 7. 1920 byly hranice určeny bez plebiscitu rozhodnutím konference velvyslanců dohody
20. 1. 1919 rozpuštěna Slovenská národní rada
16. 6. 1919 vyhlášena v Prešově Slovenská republika rad, dne 7. 7. 1919 zanikla
28. 6. 1919 podepsána ve Versaills mírová smlouva s Německem, kde se Německo zavázalo poskytnout ČSR na 99 let svobodná pásma v Hamburku a ve Štětíně
10. 9. 1919 podepsána v Saint-Germain mírová smlouva s Rakouskem
4. 6. 1920 podepsána mírová smlouva s Maďarskem
Přes všechny nedostatky, které ČSR měla, se jednalo o demokratický stát, se vzdělaným a kulturně vyspělým obyvatelstvem a poměrně dobrou hospodářskou základnou.
Seznam literatury:
E. Beneš – Demokracie dnes a zítra – Čin 1948:
E. Beneš – Paměti – Orbis 1947
Dědina a kol. – Československá vlastivěda díly 3.4.6. – SFINX 1930
Jan Galandauer – Vznik Československé republiky 1918 – Svoboda 1988
T.G. Masaryk – Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918 - Čin a Orbis1936
T.G. Masaryk – Česká otázka – Melantrich 1969
J. Pecháček – Masarykovy dopisy Benešovi – FAUN - 1996
Z. Procházka a kol. – Vojenské dějiny Československa II. díl – Naše vojsko 1986
J.M. Žukov a kol. – Dějiny světa díl. 7. a 8. – Svoboda 1961
Internet
Ivan Jordák, 2. 12. 2011
Jiří z Poděbrad a Kunštátu
Místo úvodu
Byl posledním naším králem pocházejícím z Českého rodu. Byl prvním světským králem. Ne již panovníkem z vůle boží, ale z vůle lidu, respektive stavů Českého království. Byl prvním panovníkem středověku, který připustil náboženskou svobodu. Byl prvním panovníkem, který se pokusil založit mírovou organizaci zemí, která by případné spory řešila dohodou panovníků, a ne válkou. Byl jeden z mála králů, který dal přednost prospěchu země před prospěchem vlastního rodu. Tolik v kostce shrnutí o králi Jiřím z Poděbrad a Kunštátu, kterému se přezdívalo husitský král nebo král dvojího lidu. Který byl obviňován nepřáteli ze všeho možného, včetně zavraždění svého předchůdce Ladislava Pohrobka, což se vyvrátilo až v minulém století, zjištěním, že příčinou úmrtí byla leukémie. Nejen nepřátelé, ale i přátelé mu vyčítali, že nehájil dostatečně tvrdě pravdu Boží. Jako každá osobnost, nemohl se všem zavděčit a takřka všichni mu něco vyčítali.
Jeho doba byla plná protikladů. V druhé pol. 15. St. se zhoršilo klima – ochlazení. Opouští se některé vyšší polohy a nechávají se zarůst. Ale evropská výroba se stává technologicky první ve světě (tkalcovství, knihtisk, výroba papíru, střelný prach, vodní kolo, výroba železa – vysoká pec, dělba práce). Kosy místo srpů. Koňské zápřahy a tím lepší orba a hnojení. Čechy měly dlouhodobě pasivní obchodní bilanci, kterou kryly těžbou stříbra. Země je po válkách vyčerpána, ale rychle se navrací k normálu.
Šlechta vytváří svůj stav mimo krále, vzniká vlastenecký poměr k zemi – obec zemská, ale narušuje se vztah k panovníkovi. Šlechta je již rozdělena na pány a zemany (rytíře a panoše), ale vzhledem k husitským válkám, se vše opět pomíchalo. Zakládají se poddanská města.
V půli 15 st. Turci na Balkáně, 1453 dobyli Cařihrad., 1459 Srbsko, 1463–5 Bosnu a Hercegovinu. Polsko-litevská unie válčí s německými rytíři; 1466 mír v Toruni. K Polsku připojeny Pomořany, Prusy, Chelm. 1453 ukončena stoletá válka, politické sjednocení Francie. Začínají zámořské objevy. V Itálii renesance a strach z Turků. Německá knížectví začínají pochybovat o dosavadní organizaci císařství a církve.
Jiří z Poděbrad se narodil 23. dubna 1420, v Poděbradech a zemřel 22. března 1471 v Praze. Jeho otcem byl Viktorin z Poděbrad, husitský hejtman a Žižkův přítel, matka je neznámá. 1434 byl snad účasten bitvy u Lipan na straně panské jednoty, 1437 se ujímá správy rodového panství, 1444 se po smrti Hynka Ptáčka z Pirkenštejna stává vůdcem východočeského landfrýdu, 1448 vytváří Jednotu Poděbradskou, 1452 obsazuje Prahu a Tábor, a stává se zemským správcem, 1458 je zvolen Českým králem.
Počátky
Poprvé na sebe upozornil v roce 1438, kdy při obléhání Tábora Albrechtem Rakouským (zvolen tehdy katolickou šlechtou Českým králem), narazil náhodně na část Albrechtovy jízdy, a dokázal ji porazit. Od té doby je brán Jiří z Poděbrad jako plnoprávný muž (bylo mu 18) a rovnocenný pán od ostatních pánů. Projevuje se to roku 1440 jeho zvolením za hejtmana Mladoboleslavského kraje, dále jeho zvolením mezi 18 pánů, kteří se 14 rytíři, 14 zástupci měst a arcibiskupem Janem Rokycanou měli zvolit Českého krále po smrti Albrechta, který zemřel 1439.
V lednu 1440 se schází sněm pánů, zemanů a měst, obou vyznání a přijímá úmluvu, v které pro další uznává kompaktáta, za arcibiskupa Jana Rokycanu, ruší rozhodnutí zesnulého krále Albrechta, která by byla proti prospěchu země České nebo některé ze stran (kališníků a katolíků), Pražané měli vrátit statky členům strany Ptáčka z Pirkenštejna pod podmínkou, aby Pražanům více nepřekáželi, i ostatní měli vrátit statky a propustit vězně válkou jaté, měl nastat mír, atd. Ptáček z Pirkenštejna se tak dostává do čela země.
V únoru 1440 se narodil Ladislav Pohrobek. Jeho matka Eliška jej dala 15. 5. nezákonně korunovat na uherského krále a psala Oldřichovi z Rožmberka, aby jí zůstal věrný a aby pro syna získal i jiné pány, že se mu pak štědře odmění.
Nastávají hádky o volbě krále. V červnu došlo k dohodě, že páni, zemani i města království Českého volí krále. Volit pak přímo krále mělo 18 pánů /mezi nimi Jiří z Poděbrad, 14 rytířů a za města též 14 a arcibiskup Jan Rokycana. Nakonec byli navrženi 4 kandidáti Fridrich Braniborský, Vladislav Polský, Albrecht Bavorský a falckrabě Ludvík. Tajně byl zvolen Albrecht Bavorský, po kterém žádali, aby Bavorsko připojil k Čechám, vyplatil zastavené královské statky, navrátil koruně odtržené zahraniční kraje a statky a hájil kompaktáta. Albrecht po konzultaci s Oldřichem z Rožmberka odpověděl, že Bavorsko připojit nemá právo, o kompaktátech se nezmínil, ostatní podmínky ano, a navrhoval další jednání a nakonec korunu na nátlak římského krále Fridricha odmítl.
V Čechách je bezvládí. Nikdo neúřadoval, nebyly soudy, vedly se války opovědní, vedly se spory o kompaktáta (vysvěcení kněží). Ustavila se Jednota pana Menharta z Hradce, nejvyššího purkrabí, měla Prahu a Karlštejn /koruna královská, archivy a zemské desky v držení/. Jeho přívrženci se však, pro jeho neschopnost, rozešli buď ke kališníkům, nebo katolíkům a roku 1448 tato Jednota zanikla.
Jednota Hynka Ptáčka z Pirkenštejna nabývala stále větší význam, její program, tzv. list mírný, byl přijímán jako obecný zákon zemský /kompaktáta/. Po jeho smrti 1444 se jejím vůdcem stává Jiří z Poděbrad. Roku 1448 se mění na Jednotu Poděbradskou. Strana táborská tvořena táborským městským svazem, odjinud ojediněle.
Strana římská vedená Oldřichem z Rožmberka, Plzeň, Č.Budějovice, církevní preláti, šlechta, ale závislá hlavně na Rožmberkovi, který vzhledem k svému rodu stál poněkud mimo a nad ostatní šlechtou. Měl i nejvyšší zahraniční styky.
Vedou se další jednání, nyní i s Oldřichem R. v lednu 1444 se schází sněm v Praze a pak vypraveno nové poselstvo, aby Ladislav byl králem, ale vládl Fridrich jako jeho poručník. Ale opět nedošlo k dohodě.
1441 se Jiří z Poděbrad žení s Kunhutou ze Šternberka (katolička), která 1449 umírá. Žení se pak 1450 s Johanou z Rožmitálu (též katolička). 1446 sněm v Pelhřimově, který vynáší nález a) králem Ladislav a jemu roční daň, aby mohl král vyplatit zástavy. Pokud ho Fridrich nevydá do konce 1447, zvolí si správce; b) Rokycana aby byl potvrzen arcibiskupem a žádost je povinna podpořit veškerá šlechta.
Navazuje sněm v Praze, kde žádost za Rokycanu je potvrzena pečetěmi vší šlechty, odmítá jen pražská kapitula, ale dává dopis, že jim není nic vědomo o Rokycanovi, co by bránilo jemu přijmout úřad arcibiskupa, potvrdil se úmysl zvolit zemského správce, který by měl pravomoci krále (daně, osazení úřadů, vyplácel zástavy, práva komory vybíral atd.) a jemu měla být zvolena rada. Měl být zřízen znovu zemský soud, ale 0ldřich R. a města se postarala o odklad. V květnu 1448 přijíždí kardinál Karvajal v průvodu Oldřicha R. do Prahy, aby podřídil Čechy církvi. Český sněm mu předložil požadavky: Rokycana arcibiskupem, uznání podobojí, král Fridrich vydat Ladislava, potvrdit kompaktáta. On se vymluvil a nechtěl dát přímou odpověď. Za to ho chtěli zabít, ale Oldřich R. je umluvil a Karvajal pod jeho ochranou utíká z Prahy a odváží s sebou kompaktáta. Dostihl jej Petr Holický ze Šternberka se 400 jezdci a jemu je v Benešově vrací.
V červenci 1448 shromáždil Jiří P. u Kutné Hory vojsko, jako proti Míšni, v srpnu dorazil k Praze, 1. 9. předal opovědný list a 3. 9. Prahu obsadil se ztrátou jednoho muže. Tím se změnila v Čechách situace, posílila strana podobojí. Rokycana se vrátil do Prahy. Kapitula sv. Víta se odstěhovala do Plzně. Jiří P. nezneužil svého úspěchu a okamžitě po dobytí Prahy se postaral, aby Nejvyšším purkrabím se stal katolík Zdeněk ze Šternberka. Též oznámil, že již svolaný sněm na říjen se bude konat, a na něm má dojít k dohodě jak dál v zemi. Dal do vězení na Poděbradech jen Menharta z Hradce, bývalého Nejvyššího purkrabího, ale slíbil jeho synovi, že na svolaném sněmu se vše rozsoudí, kdo je a jak proti komu vinen.
Oldřich z Hradce spolu s dalšími začal proti Jiřímu P. opovědnou válku. Oldřich R. svolal sjezd opozice do Č. Budějovic, ale neví se, zda se sešel.
Jiří P. dobyl Kolín, a pak uzavřel s Oldřichem Z Hradce příměří a dojel do Soběslavi, kde se sešel s Oldřichem R. v lednu 1449 a domluvil s ním na léto 1449 sjezd v Pelhřimově. Nedošlo však k dohodě, protože zemřel Menhart z Hradce, i když byl již propuštěn.
6. 2. 1449 je pak založena Jednota Strakonická, která vyzvala Jiřího P., aby přijel do Plzně, a pokud ne, tak potáhnou proti němu. On odmítl s tím, že celý spor chce řešit před valným sněmem. Válka začala vpádem Jana Koldy na Poděbradské panství. Kolda pak, když se shromáždilo Poděbradské vojsko, žádal o příměří a Jiří P. mu vyhověl. Nakonec bylo uzavřeno příměří mezi oběma Jednotami až do dubna 1450, a dohodli se o svolání sněmu do Jihlavy, na kterém měly být vyřešeny všechny spory, a za rozhodce byli jmenováni Oldřich R. a Aleš ze Šternberka. Oldřich R. se mezitím snažil získat pomoc od římského krále Fridricha a od Saského vévody též Fridricha. O Jihlavě je jen známo, že bylo vše odloženo na příští rok na sněm v Pelhřimově a údajně došlo ke smlouvě mezi Jiřím P. a Oldřichem R.
V březnu 1450 dosáhl Jiří P. toho, že se knížata braniborští, bavorský a saský Vilém zavázali mu pomoci proti Fridrichovi Saskému.
V květnu 1450 jsou boje mezi Jednotami Strakonickou a Poděbradskou. Zesílily po zjištění, že Oldřich R. žádal, aby z Německa vtrhli do Čech a pomohli Jednotě Strakonické. Ale Fridrich Saský nemohl vzhledem k závazku v předchozí větě. Stejně odmítl řím. král Fridrich, protože musel řešit rozpory doma. Jiří P. posílá opovědný list Oldřichovi R. a pak vtrhl na Plzeňsko a 11. 6. je uzavřena smlouva Vilštejnská o příměří na rok, zvoleni noví opravci, na červenec svolán sjezd do Pelhřimova, potvrzena kompaktáta a list mírný (1440 H.P.zP.Hynek Ptáček z Pirkenštejna), na listopad svolán sněm do Prahy.
Sjezd v Pelhřimově dosáhl smíření mezi Jiřím P. a Oldřichem z Hradce.
Jiří P. pak uzavírá mír se Slezany. V září pak vtrhl do Saska, kde pak byl uzavřen mír.
V Praze pak sněm potvrdil, co bylo přijato na Vilštejně a v Pelhřimově, byl vyhlášen mír, byla odložena volba zemského správce, ale tiše jím všemi byl uznáván Jiří P., kterému i psal řím. král Fridrich. Oldřicha R. nahrazuje jeho syn Jindřich R. Sice neustaven Zemský soud, ale vyhlášen zemský mír, jeho porušení měly trestat přední panské rody (neujasněno). 1451 poselstvo do Rakous, aby Fridrich vydal krále Ladislava. Ten však vše odložil. Rovněž Jiří P. uzavírá mír se Sasy. V zemi nastává mír. Papež posílá do Čech legáty Mikuláše z Kusy a Jana Kapistrana, Fridrich Piccolominiho (pak Pius II.), který oznámil, že Ladislav bude vydán až ve své zletilosti a jednal s Jiřím P. o kompaktátech a Rokycanovi.
Na Moravu přijel Kapistrana a pak do Č. Krumlova. Jiří P. psal Oldřichovi R., aby Kapistranu vyhostil, protože napadá kompaktáta. Stejně napomínal Kapistranu legát Mikuláš z Kusy. Fridrich pak svěřuje Čechy Jiřímu P., protože odjíždí do Říma na korunovaci.
Zemský správce
Jiří P. byl zvolen správcem.
1452 vzpoura proti císaři Fridrichovi (Rakousko, Uhry, Čeští katolíci), osvobození Ladislava.
29. 8. 1452 obléhá Jiří P. Tábor, 17. 9. se Tábor poddává a uznává Jiřího správcem, vydává Biskupce, Korandu a podrobuje se Rokycanovi ve víře. 7. 9. uznává Jiřího správcem Oldřich R. a jedná, aby ho uznali i Budějovice, Plzeň, Strakonice a další, za slib volnosti ve víře. Do konce září se Jiřímu P. poddala celá země.
V říjnu svolal osvobozený Ladislav sněm do Vídně, Čechům potvrdil kompaktáta, Rokycanu, a vše co Zikmund a Albrecht (ať si věří, jak chtějí, hlavní jsou daně – hrabě ze Schaumberka) a slíbil přijet na sněm, kde ho Češi zvolí. Spokojený nebyl nikdo.
V dubnu 1453 jednání Jiřího P. s knížetem Celským a Eicingerem ve Znojmě, Čechům vše potvrzeno vyjma připojení Rakouska k Čechám, Jiří uznán správcem. Pak ve Vídni králem vše písemně stvrzeno Jiřímu P. Kompaktáta, přísahat zemi, Rokycana, zachování svobod a práv, zaplatit dluhy od císaře Karla a dalších, zřeknutí odúmrti, daním od smrti Zikmunda, stvrdil všechny nálezy sněmů. Nastala doba, kdy král kraloval a správce vládl. 28. 10. je král v Praze korunován Olomouckým biskupem Janem Házem.
Další spor byl o statky. Jiří P. to řeší tím, že pokud má někdo ke statkům zápis, tak se i zapíše do desek zemských. Vytvořeny dvě komise, které do dubna 1454 měly po předložení zápisu pak vložit do listopadu právo do desek. Kdo zápis nepředložil nebo ho neměl, tak o statek přišel a musel ho do února 1454 předat správci k ruce krále pod ztrátou hrdla. Zemské soudy zahájily opět činnost, vyhlášen mír, zákaz výběru nových cel a mýt, stavby splavů, krčem, pivovarů. Nikdo nesměl brát cizí poddané nebo služebné bez výhosti. Každý musel prokázat, jak se živí.
Jindřich a Jan R. se smířili s Jiřím P. Jiří P. vyplatil ze zástavy Lužice.
Na jaře 1455 sněm evropských panovníků ve Vídni, účasten i Jiří P. jako vyslanec krále a koruny české. Jednalo se o Turcích, kteří dobyli Cařihrad r. 1452. Jiří P. nabízí jako jediný, že proti nim vytrhne s veškerou českou brannou mocí, pokud s ním všechny okolní státy uzavřou mír. Odložilo se vše na příští rok, zemřel papež. Jiří P. a Zdeněk ze Št. Jsou pak vybráni jako rozhodci sporu mezi králem Ladislavem a císařem Fridrichem. Odmítli králi jít do války s císařem. Jiří P. se pak domluvil s Eicigrem a rakouskými pány, proti Vídni, která působila na Ladislava, aby byl proti císaři a požadovali, aby král jel do Čech a v Praze se oženil, ne ve Vídni. Nakonec Ladislav odjel do Čech v září 1456, po hrozbě Jiřího P., že pokud nepřijede sám, tak si pro něj dojde s vojskem. Bylo vypraveno poselstvo pro jeho nevěstu Magdalenu, dceru franc. Krále Karla VII. Došlo též ke smíření s císařem.
23. 11. 1456 král Ladislav zemřel.
Jiří králem.
Zajištění země
Kandidáty byli císař Fridrich, jeho bratr Albrecht, Zikmund Tyrolský, Vilém Saský, Kazimír Polský, Fridrich Braniborský, Francouzský Karel VII. Jiří P. svolal sněm pro volbu krále na únor 1458.
Jiří P. pustil Matyáše Korvína (rukojmí Ladislava) a zasnoubil ho se svou dcerou Kateřinou, zároveň pro něj intervenoval v Uhrách, syna Jindřicha zasnoubil s Jeronymou dcerou vévody Sedmihradského Uljakiho a dostal od něj a od Jiskry z B. slib, že budou podporovat Matyáše na krále, a ten byl v lednu zvolen Uherským králem. Rokycana při kázáních zmiňoval, že není třeba Čechům král z cizí krve, a pokud ho nenajdeme tak republiku.
Na sněmu Francouzský zástupce nabízel vyplatit všechny zástavy, ještě 4 roky vládl Jiří P., pak přijede princ a bude si hradit veškeré potřeby sám. Bylo srocení lidu venku, který chtěl Jiřího P. 2. 3. 1458 je Jiří P. zvolen králem husity i katolíky.
Zahraniční reakce byly různé. Matyáš Korvín a papež Kalixt III prostřednictvím legáta Karvajala příznivě. Císař Fridrich netečný. Jan z Grumbachu, biskup wurzburský příznivě. Ostatní proti němu a podávali stížnosti papeži a císaři na neplatnost volby.
Země koruny různě. Morava požadovala slib svobody katolického vyznání, potvrdit práva markrabství, navrácení listin, které odvezl král Ladislav, věci moravské řešit s radou pánů moravských, přísahu poddanosti až Jiří P. přijede na Moravu; města Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava se nechtěla vázat vůbec. Nakonec moravští páni slíbili účast na korunovaci. Slezsko a Lužice se vymlouvaly, až co řeknou císař a papež. Vratislav vyhlásila, že Jiřího P. za pána nikdy nepřijme. 30. 4. měli Jiřího P. korunovat uherští biskupové, ale trvalo týden, než se dohodnul text jeho přísahy, kterou složili s královnou den před korunovací. Přítomna šlechta česká a moravská, a mimo Uhrů nikdo ze zahraničí. Posláno poselstvo do Říma a papež poslal bulu Nejmilejšímu synu Jiřímu, králi českému.
30. května Jiří P. vyráží na Moravu, podrobuje si města a 4. 7. je mu Moravou slíbeno poslušenství, vyjma Jihlavy, a on potvrzuje její privilegia. Z Brna posílá jedno vojsko do Rakous k vysvobození Eicingera a druhé k Jihlavě. Sám odjíždí do Olomouce a odtud do Kladska. Tam mu slíbilo poslušenství Slezsko, vyjma Vratislavi, kožichovského knížete a knížat Lehnických. Odtud se vrátil do Prahy.
Pak nechal Jiří obklíčit Jihlavu a sám táhnul s vojskem do Rakous a od 16. 9. do 3. 10. jednáno s císařem. Výsledkem bylo, že Albrecht a Zikmund dostali příkaz od císaře odřeknout se všech nároků k Čechám, propustit Eicingera, Jihlava se okamžitě podrobí a dostane amnestii, Rakušané zaplatí 16.000,- zlatých náhrady. Jihlava ale bojovala dál až do 15. 11., kdy se vzdala. Konšeli se stali umírnění, povstalci byli popraveni.
3. 9. 1958 se stává papežem Piccolomini jako Pius II. V roce 1958 rozpory mezi německými knížaty, hrozí nebezpečí od Turků Uhrům, kde jsou rovněž rozpory mezi králem Matyášem a šlechtou. Ta se obrátila na Jiřího P., ale ten odmítl její nabídku, aby se uherským králem stal jeho syn Jindřich. Obrátili se pak na císaře, který se nechal zvolit uherským králem. Porazil sice Matyáše, ale tomu se podařilo získat uherskou šlechtu.
Papež Pius píše českým pánům, aby napomenuli Jiřího P., Vratislavi, aby byla věrná ve víře, králi Jiřímu P. nenapsal nic, jen neurčitě odpověděl jeho poselstvu.
1459 je schůzka falckého kurfiřta s Jiřím P. v Chebu a uzavřena smlouva o přátelství a falckrabě vyhlásil veřejně, že uznává Jiřího P. jako krále a kurfiřta. Po něm pak se saskými knížaty a dosaženo dohody o výměně hradů a měst ležících v Čechách, Durynsku a Sasku. Knížata se pak zavázala králi Jiřímu P. a koruně české k lásce a pomoci a zřekli se všech nároků a práv, které ke koruně měli nebo mohli mít a jejím lénům mimo korunní země též ve Francích, Bavorsku a jiných německých zemích. Byly dohodnuty i svatby jejich dětí. Dále měli knížata zaplatit Jiřímu P. 20.000 zlatých za Perno. Byla uzavřena smlouva o vzájemné pomoci mezi Jiřím P. a markrabaty braniborskými. Pak přijeli měšťané Norimberští do Prahy slíbit věrnost a poslušnost (léno). A po nich další.
V květnu nabízí císař uznání Jiřího P., když mu pomůže v Uhersku. Nakonec se domluvili na schůzce v Brně. Pak císař žádá, aby Jiří P. mezi ním a Matyášem domluvil mír. 30. 7. přijel císař do Brna. Druhý den potvrdil práva českého království, Jiřího jako krále a kurfiřta, a jeho syna Viktorina, knížete munsterberského a opavského přijal mezi říšská knížata. Potom se dohodli o oboustranné pomoci. A dále slíbil císař odměny za zprostředkování a pomoc v Uhrách. Dále napsal císař do Vratislavi, aby byla poslušna krále.
Jiří P. vydal rozhodčí nález o Uhrách, aby král a císař prodloužili příměří, propustili vězně a sešli se v Olomouci, kde měl být domluven mír.
Ve Slezsku se mimo Vratislavi, Namyslova a knížete Zaháňského poddali Jiřímu P. Napomíná je papež, který chce od Jiřího P. pomoc proti Turkům, slezská šlechta přísahá Jiřímu P. a dává Vratislavi opovědné listy, biskup Jošt se též přiklání ke králi. Papež posílá legáty přemluvit Vratislav poddat se Jiřímu P. Dosáhli, že Vratislav se zavázala tomu ve lhůtě tří let. Jiří P. souhlasil a Vratislav pak slíbila poslušenství svou delegací v Praze.
1. 12. 1459 zakazuje Jiří P. do země přinášeti cizí minci (černá Rakouská) a vyvážeti českou minci, zlato a stříbro ze země. Zahraniční kupci musí platit zlatem, stříbrem nebo starou mincí. Pokud překročili zákaz, bylo zboží a černá mince zabaveny.
V červnu 1460 rozhoduje spory mezi německými knížaty, a podařilo se mu nastolit mír. Ale rozchází se s císařem. Spojuje se s Ludvíkem Bavorským a mj. se dohodli, že Jiří P. bude navržen k volbě za římského krále, protože císař se stará špatně o říši a dále je potřeba boj proti Turkům. Snaží se pak usmířit Jiskru a Matyáše. Uzavírá dohodu s polským Kazimírem.
1461 sjezd německých knížat v Chebu, který pokračoval v Norimberku, jednalo se o hrazení nákladů na válku s Turky, o jednotě kurfiřtů, o Jiřím jako řím. králi, a svolal se sjezd do Frankfurtu, který císař zmařil a začal popouzet papeže proti Jiřímu P. V Čechách byli katolíci pro to, aby se Jiří P. stal římským králem, ale husité proti a Rokycana káže proti němu. V Čechách vedle husitů, kteří se stále dělili na umírněné a radikální, a katolíků byla i řada sekt jako Mikulášenci, valdenští, zbytky Adamitů, Ariani, Nestoriáni, Lyonští a další. Zejména na Táboře byla svoboda náboženská (Picolimini). Rovněž sem přicházeli ze světa kacíři, stíhaní doma (Payne, Penning, Galet). Spory věroučné se mění v mravoučné, které vrcholí učením Petra Chelčického a později založením Jednoty bratrské v Kunvaldu, kde je Jiří P. na přímluvu Rokycany nechal působit.
Jiří P. se pak odříká kandidatury na řím. krále. Pak bratr císaře Albrecht se bouří proti císaři, a Jiří se snaží stát mimo tento spor. Čeští královští zástupci domlouvají mír mezi císařem a Albrechtem. Albrecht se pokusil napadnout Ludvíka Bavorského, kterému Jiří poslal vojenskou pomoc. Pak jednal s císařem o míru a vojsko odvolal. Jak zjistil, že jednání není vážné, poslal Ludvíkovi na pomoc Viktorina s vojskem. V květnu se Jiří schází s Kazimírem a potvrzují přátelství. V červnu se domlouvá s Branibory.
Mírové iniciativy a rozkol s papežem
1461 začíná naléhat papež, aby Jiří P. poslal do Říma zástupce a bez výjimek se podrobili katolické církvi. Poslové odjeli v lednu 1462, aby došlo k potvrzení kompaktát papežem. Zároveň s Čechy přijeli do Říma i Francouzi, kteří se odřekli všech zvláštností své církve (galikanismu – omezení moci papežské ve prospěch biskupů a krále). Papež chtěl, aby se poselstvo české odřeklo kompaktát, ale to stálo na svém. Papež pak zrušil kompaktáta, zapověděl přijímání podobojí a odmítl přijmout poslušenství Jiřího P. 1. 4. pak papež žádá Zdenka Kostku z Postupic, aby vše vyřídil králi, a ten aby dovedl lid k poslušnosti. Jiří však kompaktáta dál dodržoval, vycházeje z toho, že papež nemá právo měnit rozhodnutí koncilu.
V této době ho pak napadlo vymanit světskou vládu v Evropě od poručnictví římského. Byl to pokus o negaci středověku a počátek o novověké právo mezi národy. Aby se to stalo pro ostatní přitažlivější, vedl vše jako obranu proti Turkům. O Evropě měl rozhodovat sbor jejích panovníků.
Záměr přijal příznivě Kazimír při jednání v Hlohově. Příslib daly i Benátky, ale chtěli zapojit papeže. Nevylučovali jej Francouzi. Burgundsko projevilo pochyby.
12. 8 král Jiří P. svolal dvorský sjezd, kde se mělo jednat o výsledku poselství do Říma. Když poslové přednesli průběh jednání a papežovo rozhodnutí, přečetl Jiří přísahu, kterou složil před korunovací, a obhajoval kompaktáta a přijímání podobojí. Pak prohlásil, že je chce hájit, i kdyby měl přijít o korunu a o život. Přečetli se všechny listiny potvrzující kompaktáta, a poté měl každý vyslovit názor, zda je ochoten kompaktáta hájit. Zdenek Kostka za podobojí slíbil ano. Zdeněk ze Šternberka za katolíky odmítl hájit kompaktáta, ale slíbil hájit vše, co se týká cti a práv koruny, a chovat se jak věrní poddaní. Tas, olomoucký biskup, slíbil pomoc ve všem, co nebude proti papeži. Biskup Jošt vyzval krále k umírněnosti, a že je ochoten jednat o smíru. Král je vyzval, aby se přes noc rozmyslili a zítra odpověděli znovu. Jošt slíbil za všechny, že všichni jsou ochotni v rozsahu, co slíbil Šternberk, ale víc nemohou. Pak mluvil posel papeže Fantin, vytkl kacířství, a přikázal jménem papeže návrat k Římu. A ne-li, tak vyhrožoval tresty, až Jiřího rozčílil. Pak oznámil, že Ludvík bavorský a falckrabě Fridrich nabízejí zprostředkování s papežem. Druhý den bylo Fantinovi prokázáno, že nehájil u papeže krále, ale naopak a dali ho do vězení.
Jiří P. pak svolal na září všechny kněze dohromady. Vytknul jim hádky, nemravnosti, přikázal jim dodržovati kompaktáta. Odpovídali Rokycana za podobojí a Hilarius za katolíky. Oba slíbili dodržovat, co jim nařídil.
Císař psal papeži i králi, aby se smířili. Obdobně Ludvík Bavorský. Jiří pak 27. 10. pustil Fantina a nechal ho dopravit do Řezna.
Vídeň se vzbouřila proti císaři a začala ho obléhat na jeho hradě, a ten prosil Jiřího o pomoc. K povstalcům se přidal arcikníže Albrecht a rakouská šlechta. Jiří vyslal okamžitě Viktorina a sám svolal vojsko do Znojma a odtud přitáhl k Vídni a 3. 12. se dosáhnulo míru a císař odjel s Jiřím. Nasliboval mu pak všechno možné, povýšil jeho syny Jindřicha a Hynka na říšská knížata, slíbil nezasahovat do vnitřních záležitostí Čech, určil Jiřího za poručníka svého syna, slíbil urovnat spor s papežem. Napsal mu, a papež slíbil některé listy proti Jiřímu neposílati.
Papež se dozvěděl o mírové iniciativě Jiřího a spolku proti Turkům a rychle začal jednat, aby tomu zamezil, což se mu podařilo. Také zprostil Vratislav závazku vůči Jiřímu. Biskupové Tas a Jošt se snažili o smír, ale marně.
Katoličtí páni intervenovali u papeže, aby pozastavil procesy proti králi, aspoň do sněmu v Brně. Sněm skončil, že katolíci nebudou hájit kompaktáta, ale přimluví se za krále u císaře, papeže a kardinálů. 1463 Jiří smiřuje císaře s německými knížaty a ty mezi sebou. Pražský mír ukončil boje v říši, ale nedošlo k nové organizaci říše.
Jiří pak potlačuje vzpoury některých katolických pánů, proti tomu protestuje papež u císaře a žádal o intervenci. Legáti pak jednají tajně s Branibory, s Kazimírem, a nabízí jim českou korunu, ale oba odmítli a uvědomili o tom Jiřího.
1464 zemřela Kateřina, dcera Jiřího, manželka Matyáše. Ten pak odmítá Jiřího návrh na spojení panovníků Evropy. Jiří posílá poselstvo do Francie. Ludvík spojení nebral, ale chtěl přes odpor fr. biskupů a rádců smlouvu jen s Jiřím, a ta byla uzavřena.
Papež pak vystavil půhon proti Jiřímu, ale císař tyto buly nenechal vyhlásit a potlačil je. Za měsíc papež zemřel.
1454 se Piccolomini snaží získat Jiřího P. pro křížovou výpravu proti Turkům. Tehdy ještě radí papeži uznat kompaktáta. 1462 je však jako papež Pius II. ruší. A v zlobné reakci na mírový projekt Jiřího jej povolává 1464 na soud do Říma. Sice zemřel, ale jeho nástupce Pavel II. půhon obnovil. Pak zbavil poddané poslušnosti a 23. 12. 1466 dal Jiřího do klatby. Na křížovou výpravu dal Řím 210.000 zlatých, z toho třetina Matyášovi. Matyáše jako krále uznali jen Bavoři. U papeže Pavla II. intervenoval vratislavský biskup Jošt z Rožmberka. za krále Jiřího, aby bylo uzavřeno aspoň příměří. Papež ani tak ani tak, ale rozzlobil se na Jiřího, že mu neblahopřál ke zvolení. Pak přijel do Říma Hynek z Lichtenburka, který se vzbouřil proti Jiřímu. Ten proti němu sám nezasáhnul, ale zasáhla moravská hotovost a Tas, olomoucký biskup. Papež chtěl, aby Jiří P. mu nahradil škody, napsal všem moravským katolíkům, aby Hynka přestali obléhat, a vyčinil zejména Tasovi. Jiří poslal papeži dopis, ve kterém se omlouval, že mu neblahopřál a pak vysvětlil spor s Hynkem, že vůbec nejde o víru.
Císař odmítl se ve věci Hynka angažovat. Ol. biskup Tas psal papeži, jak vše je a aby se ve věci Hynka neangažoval. Papež odpověděl, že všechny volá před svůj soud, ale mezitím bylo sídla Hynka dobyto.
Rozchod se Zdeňkem ze Šternberka a Jednota Zelenohorská
Kvůli náboženským nepokojům svolal Jiří v únoru 1466 do Prahy sněm, který měl rozhodnout o zachování pokoje. Ovšem místo jednání se strhly hádky o víře, a Jiří sněm ukončil. Jiří se rozkmotřil se Zdeňkem ze Šternberka, protože mu odmítl dát poručnictví nad sirotky, neboť při správě sirotků pánů z Hradce, Holických a Smiřických se obohatil. Ten pak proti němu intrikoval s českými pány, také u císaře. Spojil se pak s vratislavským biskupem Joštem R. a dalšími a svolali sjezd do Prahy, kde měl být soud mezi pány a Jiřím, že Jiří škodí zemi a dali mu písemně stížnosti. Král nejprve zjistil, že řada těch, kteří stížnost pečetili, ji ale neznali. Pak pánům odpověděl vyvracením bodu po bodu jejich stížnosti. Pečlivě rozlišil vnitřní věci a zahraniční, které spadali pod dvůr, nikoli pod sněm. Dále, že si z nich dosud nikdo nestěžoval a pak prokázal, že rozšířil práva koruny české o dědictví rakouských zemí. Druhý den se stav rytířský postavil ve své odpovědi za krále. Stejně tak Praha a ostatní města. Páni pak nejeli na řádný sněm, na kterém mělo dojít k rozhodnutí, poslali na něj jen služebníky. Ale sešli se na Zelené hoře a tam na dobu 5 let založili Jednotu. Biskup Tas se jim to snažil rozmluvit. Páni poslali i k papeži, aby ustanovil jiného krále.
Papež povolal Jiřího k soudu, legáti pak objížděli okolní knížata a rušili přátelské svazky mezi nimi a Jiřím. Jiří se bohužel obrátil na Matyáše, aby mezi ním a papežem dojednal smír. Byl ochoten přijmout arcibiskupa jmenovaného papežem (uvažoval o Tasovi) a vrátit mu řadu statků. Papež, který předtím financoval Matyášovy války, se na něj obrátil, aby šel proti Čechům. Matyáš pak zatajil, co Jiří nabízel, nechávaje se zlákat možností získat českou korunu, a bez souhlasu uherských stavů slíbil papeži, že na Čechy zaútočí a zruší s nimi všechny smlouvy. Bylo to na tehdejší dobu taková lumpárna, že tomu nechtěli věřit ani ve Vratislavi a stejně Jiří, když se to dozvěděl, pokládal vše za lež. Česká šlechta katolická pak chtěla Kazimíra a ne Matyáše. Papež se proto stavěl, jakoby slibu Matyáše nerozuměl a jednal s Kazimírem. A zároveň všechny Čechy bulou z 8. 12. 1465 zbavil poslušnosti ke králi. Král se písemně obrátil na okolní panovníky s vysvětlujícím dopisem, odmítl se dostavit do Říma k soudu a navrhl, aby soud byl v Čechách nebo hned za hranicemi, a aby mimo kardinálů soudili i císař, králové a knížata.
Kazimír nabídky papeže odmítl, zůstal věren smlouvě s Jiřím. Biskup Rudolf dal papeži zprávu, že německá knížata jen čekají na prohlášení Jiřího za kacíře a pak s ním styky a smlouvy zruší. Ale markrabě Albrecht Braniborský veřejně prohlásil, že čest mu brání zrušit slovo králi Jiřímu dané. Rovněž Saská knížata setrvala na dohodách s Jiřím. Ludvík Bavorský intervenoval u papeže, aby se s Jiřím smířil a dal mu návrh jak. Ostatní zůstali neutrální.
1466 dostává Jiří znovu nařízení dostavit se před soud do Říma. Ostře byl i napomenut Ludvík Bavorský, který navrhnul nechat kompaktáta, aby se jeden ze synů Jiřího stal arcibiskupem, druhý králem, Jiří aby vedl vojsko proti Turkům a měl titul císaře Konstantipolského. Potom ochladly vztahy mezi Jiřím a Ludvíkem.
V Čechách jen Plzeň přijala papežovu bulu a byli přijati do panské jednoty. Páni pak po jednání v Č. Budějovicích slíbili přijet do Prahy na sněm. Sešli se předtím ještě v Roudnici, kde jim bylo sděleno od papeže, že jim nic nedá. Jan R. však jel přímo do Prahy, ale ostatní ne. Jednalo se mezi Prahou a Roudnicí, zejména o Kralštejn a pak smluveno příměří.
Většina katolíků odmítla vypovědět poslušnost králi Jiřímu. Albrecht Saský mu nabízí pomoc a rovněž mu poslal Řehoře z Heimburka, který sepisoval obranné dopisy Jiřího, kde vyvrátil papežovo obvinění, a tyto dopisy byly rozeslány po Evropě.
Papež a Karvajal si uvědomili, že bulami a panskou jednotou nic nezmohou. A že potřebují získat některého z panovníků, aby vtrhnul do Čech. Císař se bál a odmítl, Německá knížata rovněž. Matyáš se nabízel sám, ale od něj potřebovali, aby válčil s Turky. Proto se obrátili opět na Kazimíra. Uložili pruským rytířům uzavřít s Kazimírem mír, i pokud bude pro ně nevýhodný. Zároveň slíbili Zdeňkovi ze Šternberka peníze. Kazimír o nabídce informoval Jiřího P. a papeži vzkázal, že o tom musí rozhodnout polský sněm, který svolal na příští rok.
Matyáš na začátku roku 1467 začíná provokovat na hranicích. Ale vzpoura v Sedmihradsku jej donutila ustoupit. Panská jednota pak žádala o prodloužení příměří.
Císař svolal do Norimberku říšský sněm a pozval i Jiřího, který poslal Albrechta Kostku a Beneše z Veitmile. Proti nim protestoval legát Fantin, že jsou kacíři a zastavil zde mše. Císař sice nezasáhl, ale knížata se za Čechy postavila a Fantin odešel. Pak na popud markraběte Albrechta žádali knížata, aby papež dal Jiřímu slyšení. Řím ale rozhodl, že na Vánoce má být vyneseno odsouzení Jiřího. 23. 12. 1467 byl prohlášen za kacíře, zbaven všech titulů, všeho majetku, a jeho poddaní byli zbaveni poslušnosti k němu. Vratislav jásala, v Bavorsku a Lipsku kruciátu odmítli.
Jiří se ujal rakouských pánů, kteří měli rozpory s císařem, a vyzval ho, aby zaplatil dluh, který měl za jeho osvobození Jiřím z Vídně. Císař uznal panskou jednotu a dal jí právo razit minci. Albrecht Braniborský provdal svou dceru za Jindřicha syna Jiřího, přes veškerý nátlak.
Na sněmu v Praze se pro Jiřího vyslovili z katolických pánů Lev z Rožmitálu, Jan R. a bylo domluveno, že katoličtí páni, věrní králi, vyšlou poselstvo k papeži a do Benátek. V dubnu svolal Jiří katolické pány a přečetl jim spis Řehoře z Heimburka o tom, že papež jednal v rozporu s právem, a král se odvolával k Římské stolici samé, dále k budoucímu koncilu a nakonec k nástupci papeže.
Ve stejný den Jednota Zelenohorská slíbila pomoc císaři proti Jiřímu a přijali Vratislav. Z jednoty vystoupil Jan R.
Začala domácí válka, a král Jiří pomalu potlačoval povstání.
Papež proto na Zelený čtvrtek jej dal do klatby, včetně jeho rodiny, a všech, kteří mu sloužili. Naléhal rovněž na Kazimíra, aby on nebo některý z jeho synů se nechali zvolit českým králem. Rovněž napomínal císaře a knížata v říši, aby se varovali Jiřího a nedávali mu titulu krále. Dělal i nátlak na českou šlechtu a města, duchovní, řády, ale většina jich včetně řádů stáli za králem. Jejich názor dokumentuje list Viléma z Riesenberka a z Rábí, v kterém píše, že je věrným katolíkem, ale neplete do sebe věci duchovní a světské, že králi přísahal, a nikdo ho té přísahy nemůže zbavit, ani papež, protože přísaha je autorita vyšší. Krále, že neopustí, protože Ježíš řekl, dávejte císaři co je císařovo, a co božího bohu. Zpochybnil i soud nad králem, že nebyl veden správně. A aby papež rozvážil, zda k dobrému vedou jeho klatby, či vedou ke zlehčení a zošklivení moci a správy duchovní.
1467 Kazimír prohlásil, že právo korunovaných králů je božské a nikdo nemá právo jim ho odejmout. V srpnu pak odmítl nabídku papeže a českých pánů (Zdeněk ze Šterberka.) na českou korunu.
Jiří píše říšským knížatům, aby posoudili, zda je správné, aby duchovní moc mohla kdykoli odejmout knížatům světskou moc, a odepřeli pomoc proti Jiřímu. Nabízeli se, aby byla Jiřímu dána dvouletá lhůta, a v té ho usmíří s papežem, císařem a českými pány. Jiří svolil s podmínkou, že musí být do té doby příměří, musí být odvolány klatby a proklínání. Ludvík Bavorský přeběhnul k císaři, ale ostatní odmítli znovu jakýkoliv spolek proti Jiřímu.
V létě byly na hlavu poraženy tři výpravy z Lipska, Olomouce a Bavor. Vrat. biskup Jošt, Zajícové z Hasenburka pak s Jiřím uzavřeli mír. Jan R. uzavřel příměří s Rakušany a Zdeňkem Š., ale odmítnul jít proti Jiřímu.
Kazimír nabízí Jiřímu zprostředkovat mír a ten svolil ke sjezdu katolických odbojných pánů, kteří se nakonec sešli ve Vratislavi. Byl tam i posel z Uher, který slíbil pomoc Matyáše, a proto odmítli katolíci mír, ale chtěli, aby Jiří prodloužil příměří. Ten pak na naléhání polských poslů svolil do května 1468, ale jen pro Čechy.
Křížová výprava proti Jiřímu a Čechám
Viktorin P. vypovídá v lednu 1468 císaři válku, ale ne jako císaři, ale jako rakouskému knížeti. A pak vtrhnul do Rakouska. Matyáš v březnu soustředil vojsko u Trnavy, v dubnu přijal úřad a titul ochránce katolíků v koruně české a pak vtrhnul na Moravu. Jiří okamžitě vyrazil proti němu, ale pokusil se ještě písemně o smír. Papež proklel Jiřího a začal prodávat odpustky, aby mohl poslat Matyášovi peníze a zároveň nabízel odpustky za účast v boji. Moc lidí se ale nesehnalo. Za tři týdny se pokoušeli Jiří s Matyášem domluvit mír. Ale nedošlo k tomu a začaly drobné potyčky, ale Matyáš se vyhýbal rozhodující bitvě. Nakonec Jiří se vrátil do Čech, a pouze Viktorin zůstal u Třebíče, Matyáš u Znojma, ale pak vytáhl a obklíčil Třebíč. Dobyl ji pak 14. 5., když se Viktorin stáhl do benediktinského kláštera, který byla na rozdíl od města, opevněn. Jiří pak 31. 5. přitáhnul s vojskem na pomoc. K němu se pak probila část obležené posádky i s Viktorinem. Vzhledem k tomu, že obě vojska měla málo píce a potravin, odešla. Mezitím vtrhla do Čech i menší vojska ze Slezska a Lužice, vedená českými katolickými pány ze Zel. Jednoty. Lužičany porazil Jindřich Michalec z Michalovic, (vypustil rybníky), vzal jim kořist a pobil jich polovinu (asi z 8000). Jan R. vyhnal na jihu Bavory a jejich české spojence. Matyáš žádá o pomoc a vyčítá, že přes sliby se mimo zrádných katol. pánů nikdo nepřipojuje. Ani mu nedošly peníze od papeže. Z Polska, kam poslal ol. biskupa Tase , se mu dostalo odmítnutí jeho nabídky sňatku s dcerou Kazimíra, naopak ten po něm požadoval uhradit dluhy a škody, které mu Matyáš kdysi způsobil. Po Kostkovi vzkázal Kazimír Jiřímu, že dál platí jeho nabídka smířit Jiřího s papežem a ostatními. Matyáš pak obsadil Brno, kde je vítán a stejně Olomouc. Uničov, M. Šternberk a Hradiště (katolické) zůstaly věrné Jiřímu. Stejně tak Špilberk. Plenili i jižní Čechy, až donutili Jana R., aby se k němu přidal a stejně Č. Budějovice. Matyáš pak zavázal všechny katolické pány, aby zřídili a uhradili vojsko jemu na pomoc. Od srpna do října Jiří má neustále ztráty a po Janu R., hrady v Lužici, Hradiště u Olomouce, byl zabit Zdeněk Kostka, poraženi pán z Cimburka a Viktorin. Papež nařizuje zpívat ve všech zemích Te deum laudamus.
Potom se začalo štěstí obracet. Bylo dobyto Konopiště, Viktorin dobyl Ostrov a zásobil Hradiště, Vlček vtrhnul do Rakous. Matyáš žádal o posily. Císař se dostal do sporu s papežem a Matyášem. Papež svolal říšský sněm do Řezna, ale přišel jen kníže bavorský, od ostatních jen radové nebo nikdo. Papež požadoval, aby proti Čechům bylo z říše vysláno 24.000 pěších a 6.000 jízdy a 4.000 na pomoc Uhrům. Knížata vše odmítla, stejně tak odmítla přijmout Matyáše za říšského knížete. 10. 3. 1469 pak přišla zpráva, že Jiří a Matyáš uzavřeli mír a sněm byl ukončen.
V únoru ještě Zdeněk Š. dobyl Špilberk a Rožmberk, a Matyáš táhnul do Čech ke Kutné Hoře, a Jiří ho u Vilémova zajal a Matyáš se zavázal smířit ho s papežem a byl uzavřen mír. Celá Evropa si oddechla. Vratislavský písař Eschenloer mj. napsal „Celý svět chválil Jiříka a jeho kacíře a svatému papeži jeho spravedlnost obrácena ve zlé. Bohužel všichni Němci a kurfiřti byli zaslepeni. Kdo by mohl vysloviti či vypsati úzkost vratislavských, když slyšeli, že Matyáš musel prositi o mír.
V dubnu 1469 se sešel sněm v Olomouci, který svolal Matyáš. Legát Rovarela tu hrozil Matyáši klatbou, bude-li pro mír s Jiřím. Jiří byl v Mor. Šternberku. 7. 5. se sešli Matyáš a Jiří a Matyáš pak přivedl do Olomouce posly Jiřího. Legát Rovarela s nimi odmítl jednat a vyhlásil interdikt, pokud oni v Olomouci budou a předal později Jiřímu nepřijatelné podmínky. Potom 12. 4. na popud Zdeňka Š., Rovely, Tasa zvolili Matyáše českým králem. Ten požadoval, aby korunu přijal, od Němců 12.000 jezdců, nebo 250.000 zlatých. Ale 17. 7 korunu přijal bez dalšího. 20. 4. se pak vyhnul setkání s Jiřím a Jiří odjel do Uničova a poslal návrh na dohodu, kterou podporovali Poláci. Bylo jen sjednáno příměří o zbytku se mělo rozhodnout v Římě. 3. 5. došlo v Olomouci v biskupském kostele k veřejnému vyhlášení Matyáše králem, on i páni si přísahali navzájem. Korunovace ale provedena nebyla. Poláci jej za krále neuznali, markrabě Fridrich mu sice slíbil hlas na římského krále, ale branný spolek s ním odmítl, pouze Bavoři s ním uzavřeli spolek proti Jiřímu.
Vítězství Jiřího, ale i smrt
V červnu 1469 se sešel sněm v Praze, provedena mincovní reforma návrat k ražbě krále Václava, zvolil se Vladislav za nástupce krále, a jeho otec Kazimír začal zbrojit. Vytváří se i nově česká domobrana. Pak Jiřího lidé vyrazili do boje, na Moravu, do Slezska, Rakouska a Pasovska, a na podzim na Slovensko.
V prosinci se slezská knížata vracela k Jiřímu, katoličtí páni žádali o příměří. Ve Vratislavi legát Rudolf prohlásil, že papež byl informován nesprávně a že je nutné žít s Jiřím v pokoji. Byla blahoslavena památka biskupa Jošta R., který před válkou varoval.
Papež odmítl dát Matyášovi novou korunu českou, vymlouvaje se, že jeho zvolení králem proběhlo bez jeho vědomí, protože byl pod tlakem Poláků, kteří tvrdili, že koruna česká patří jim jak dědicky tak volbou. Kazimír vypravil posly do Slezska a jiných zemí s tím, že věci koruny české se staly záležitostí jeho dědiců a žádal náhradu škod Čechům pod hrozbou války. Slezská šlechta se začala poddávat tajně Jiřímu. Jiří se snažil spolu s fran. králem, aby se místo Fridricha stal císařem burgundský vévoda. V březnu se pohádali Matyáš a císař Fridrich. Bouřila se uherská šlechta. Zdeněk Š. se začal s Matyášem přehadovat. Matyáš začal jednat s Jiřím o mír. I mezi kardinály se ozvaly hlasy o smíření Jiřího s papežem. Hynek syn Jiřího se oženil s dcerou Viléma Saského, kterého poslové žádali papeže o přerušení klatby a vypravení legáta do Čech k uzavření dohod. Papež to již neodmítl a určil kardinála Františka Sienského k provedení tohoto úkolu.
22. 2. 1471 zemřel Rokycana.
22. 3. 1471 zemřel Jiří z Poděbrad a Kunštátu. Syni Jiřího Jindřich a Viktorin se stali katolíky.
Byl prvním laickým králem, byl mučedníkem státu moderního. Fr. Palacký
Jiří si počínal uvážlivě, vždy včas zamezil násilnostem, uprchlíkům umožnil legálně uspořádat majetkové záležitosti. Za něj byly pogromy též, ale nikdy při nich netekla krev. Jiří byl již moderní panovník, státnicky zralý, ač utrakvista, tak vedle rádců z podobojích, si za své rádce bral i katolíky, např. Prokopa z Rabštejna, zahraniční poradce – Marini, Mayr, Řehoř z Heimburka.
Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu - 1462
Úvod připomíná expanzi Turků, rozbití Řecka, ústup křesťanských zemí a prohlašuje za nezbytné spojení všech křesťanů pro boj s Turky a obranu křesťanství.
Čl. 1 – 2 je závazkem, že nikdo nebude řešit případné spory zbraněmi, ani to nikomu nedovolí
Čl. 3 stanoví, že pokud by došlo k napadení někoho někým, nebo i jeho poddaným, že se tím domluvený mír neruší, ale provinilci budou muset buď dobrovolně, nebo rozhodnutím soudu nahradit škody, a dále budou viníci podle práva odsouzeni
Čl. 4 – 7 stanoví, pro případ, že někdo, aniž byl napaden, zamýšlí nebo začne válku, tak všichni účastníci této smlouvy vyšlou vyslance k urovnání sporu, stanoví se rozhodci nebo soud, a pokud útočník nebude respektovat rozhodnutí, tak se ostatní zavazují pomoci napadenému poskytnutím finanční pomoci ve výši nutné pro dosažení míru. Rovněž ti, kteří poruší mír, musí být zatýkáni a trestáni, a nikdo jim pod žádnou záminkou nesmí poskytnout pomoc.
Čl. 8 stanoví, že kdo se spojí s rušitelem míru nebo mu poskytne pomoc, bude potrestán stejně jak rušitel.
Čl. 9 – 11 stanoví zřízení mezinárodního soudu a jeho pravomoc předvolat kohokoliv a rozhodnout o jakémkoliv sporu.
Čl. 12 pojednává o přijímání dalších členů obecným shromážděním
Čl. 13 – 15 pojednává o obraně křesťanských zemí proti Turkům a o tom, že obrana bude financována z desátků odváděných církvi a z třídenních výnosů království a poddaných pro každý rok, a že každý je povinen na výzvu tyto peníze vybrat a odevzdat. Dále stanoví, že o veliteli spojených vojsk, cenách potravin a ubytování pro vojáky rozhodne obecné shromáždění.
Čl. 16 – 17 určuje, že v Basileji budou stále zasedat pět let shromáždění zástupců zemí, potom pět let ve Francii a dalších pět let v Itálii. Toto shromáždění si zvolí radu a ta předsedu. Bude mít své úředníky.
Čl. 18 stanoví způsob financování nákladů na shromáždění, mělo to být 10 % z financí vybraných dle čl. 13.
Čl. 19 – 20 stanoví poměr hlasů a způsob hlasování
Čl. 21 ukládá papeži, aby zajistil výběr desátků a mír mezi křesťanskými panovníky
Čl. 22 určuje, že nástupník panovníka bude uznán až po slibu věrnosti shromáždění
18. 7. 1464 uzavírá Jiří přátelskou smlouvu s Francií. Byla náhradou za vytvoření spolku evropských panovníků, který papežská diplomacie zmařila a Ludvík místo spolku nabídl tuto smlouvu. Odvolávají se v ní obě strany na dlouholeté přátelské vztahy obou království, chtějí a zavazují se v nich pokračovat ve prospěch svých království i veškerého křesťanstva.
Literatura
Dějiny díl. IV., Fr. Palacký
Dějiny hmotné kultury díl.I., Petráň a kol.
ABC světových dějin, Baďura a kol.
Vojenské dějiny Československa I. díl, Klučina a kol.
Husitské Čechy, Šmahel
Minulost našeho státu v dokumentech, Státní ústřední archiv
Dějiny českého státu v dokumentech, sestavil Veselý
© Ivan Jordák, 12.1.2011
Máme zlatý poklad?
Protože je nyní vše o penězích, tak krátká fakta o zlatém pokladu ČR, která byla převážně čerpána z knihy „Kam zmizel zlatý poklad republiky“, napsal Stanislav Motl, 2003. Pojednává o vzniku, osudech a praktickém zániku zlatého pokladu v dnešní době.
Jen několik fakt.
Z Rakousko-Uherské banky bylo převedeno do ČSR 12 057,3 kg zlata. Od roku 1919 probíhala v ČSR Národní sbírka. V roce 1919 byla vypsána vnitřní valutová půjčka, která vynesla 3 260 kg zlata. Co se týče carského zlatého pokladu, který podle sudeťáků a některých ruských takyhistoriků a týdeníku The Economist, měli uloupit čsl. Legie, bylo prokázáno, že tomu tak nebylo. Vlak se zlatem byl pod dohledem ruských úředníků uvnitř, zvenčí byla legionářská stráž, a při jeho předání ruským oddílům a zástupcům obyvatel v roce 1920 bylo vše v pořádku, až na vysvětlené porušení několika bedniček. Zisky, pro Legiobanku byly z podnikání, které po dobu anabáze legií na Sibiři vedla.
V roce 1926 měla Národní banka 40 t zlata 15.9.1938 měla NB 96 629,8 kg zlata, z toho většina byla uložena v Bank of England, ale i ve Švýcarsku a Belgii. Ještě před okupací v roce 1939 byla donucena NB převést do Německa 14,536 tun zlata jako náhradu za stažení oběživa při zabrání Sudet Německem mimo další platby. Po okupaci byla donucena NB, aby dala příkaz Bance of England k převodu 23 087,3 kg zlata, které tam měla uložené, do Německa a ta přes informace, že šlo o vynucené podpisy a přes britský zákon o zablokování čsl. účtů a protesty Loyda George a Churchilla (, který to nazval druhým Mnichovem,) a dalších v parlamentu, to provedla. Na podzim 1939 pak Británie zbylé zlato, asi 26 tun převést do Německa odmítla.
V roce 1940 se odváží do Německa z NB 6,376 tun zlata a potom 1,009 tun zlata. Celkem za okupaci bylo Němci uloupeno 45 tun měnového zlata a další cennosti za miliardu Kč (zlaté mince, valuty apod.). Od Židů v ČSR získali Němci 482,35 kg zlata, 5,25 kg platiny a 16 700,- kg stříbra, vedle toho drahé kameny a šperky. Slovenský štát, protože nedostal od Němců nic, i když to vzhledem k odtržení požadoval, vyhlásil 1939 sbírku. To, co získal od Židů, musel zaplatit Němcům za náklady na jejich deportace. Po vypuknutí SN povstání se podařilo 3 tuny převést do Švýcarska a zbytek 1 062,255 kg celkem (zlato, stříbro) bylo posláno před porážkou SNP do SSSR. Něco si dokázali sebrat představitelé luďáků. Švýcaři i SSSR po válce zlato vrátili.
V dubnu 1945 objevili američtí vojáci ukrytý německý poklad, zejména zlaté cihly, výrobky ze zlata a stříbra, šperky, drahé kameny, kde jen zlato ve váze cca 81 tun mělo cenu asi 250 miliónů tehdejších USD. Část zlata byla opatřena vlajkami a pečetěmi ČSR. ČSR požádala o vydání, neúspěšně. Celkem objevili spojenci 277 tun zlata.
Poznámka, netýkající se přímo ČSR.
Zbylé naloupené zlato z Německa bylo údajně během války přepraveno do Vatikánu a Jižní Ameriky, kde se využilo pro uprchlé představitele Německé říše a kolaboranty. Novinář Campo objevil dokumenty podle nichž bylo od 16.6.1942 do 27.12.1943 dopraveno do Španělska 86,6 tuny zlata, z toho pak 74,5 tuny přes Portugalsko do Latinské Ameriky. V roce 1995 přiznalo Sdružení Švýcarských bankéřů, že během války koupili od Němců za 415 miliónů dolarů. Údajně ho chtěli po válce vrátit spojencům. Avšak ve Washingtonské dohodě z 25.5.1946 se zavázali pouze k vrácení zlata za 60 miliónů USD jako dobrovolného příspěvku k obnově Evropy. Za to již nebyli povinni nic dalšího vracet. Obdobně v roce 1997 zveřejnili Švédové, že jejich Národní banka koupila za války od Německa 59,7 tuny zlata. Němci je prý ujistili, že nejde o žádné ukradené zlato. Později z toho vrátili Nizozemsku 17,9 tuny a Belgii 7,2 tuny zlata. Obdobně byl do Turecka přepraven majetek v hodnotě 67 miliónů USD a 3 tuny zlata. Turecko odmítlo cokoliv vrátit.
Zpět ke zlatu ČSR.
Vlády ČSR a SSSR uzavřely na konci války tzv. Trofejní dohodu o způsobu využití válečné kořisti na československém území. Definovala se jako majetek vybudovaný a dovezený Němci během války na území ČSR a vylučovala výslovně předválečný majetek československých občanů německé národnosti. SSSR měla mít nárok pouze na ten německý majetek, který má důležitý vojenský význam a může být využit pro další vojenské operace. Docházelo samozřejmě ke sporům, co tam patří a co ne. Podle závěrů expertní komise odvezli od nás do SSSR celkem 400 kg zlata. Po válce došla komise (Dr. Chmela a další) k závěru, že okupací byla ČSR způsobena škoda v hodnotě 1 bilion 351 miliardy 300 miliónů Kč, což představovalo částku, která by stačila ke krytí dvaceti let celostátních výdajů státního rozpočtu. Tedy 20 let by se nemusely vybírat žádné daně. ČSR předkládá Trojstranné komisi pro zlato (USA, Velká Británie a Francie), která měla zlato zadržené v Německu rozdělit požadavek včetně dokladů o uloupeném zlatu u nás a požaduje vrácení. Bylo rozhodnuto, že se bude vracet zlato poměrně k uloupenému, protože jej bylo zadrženo méně než bylo uloupeno. Ale nejprve se zase vrátilo za 50 miliónů USD zlata Švýcarům (viz poznámka), takže Švýcaři dali vlastně ne 60 miliónů, ale jen 10. Podle poměrného vrácení jsme měli dostat jen 24,5 tun měnového zlata, tedy cca polovinu. Dostali jsme však jen první zálohu 6 074,156 kg zlata – jednalo se převážně o zlaté svatováclavské dukáty. To bylo za 90 tun všechno.
V roce 1949 se jednalo dále s USA a Velkou Británií o vrácení zbylého zlata, a úhradě za majetek znárodněný jejich občanům. A s Velkou Británií ještě o úhradě úvěru, který nám poskytla za války. Byl to úvěr na škody způsobené Mnichovskou dohodou, dále na výdaje exilové vlády v Londýně, ale hlavně pro výzbroj, výstroj a munici našich vojáků a letců bojujících ve Velké Británii za války. Celkem šlo vůči Velké Británii o dluh 19,7 miliónů liber. Předpokládalo se oboustranně, že tyto peníze budou uhrazeny z reparací od Německa. Reparace však nebyly uhrazeny dodnes, nárok na ně ale stále trvá. Splácení úvěru Velké Británii bylo dohodnuto tak, že si budou ponechávat vždy část plateb za zboží, které k nim bylo námi vyváženo. Docházelo ale ke sporům. Z „mnichovského úvěru“, který byl ze dvou částí, a to 4 miliony jako dar a 6 miliónů jako úvěr s 1 % úrokem, vyčerpala ČSR jen 2,5 miliónu liber. V roce 1950 však Britové chtěli 4,43 miliónu. Další spor je s USA, kterým jsme zaplatili za válcovnu pro železárny 16 miliónů USD, a USA nám ji dodnes nedodali.
Koncem padesátých let se splatila Velké Británii náhrada za znárodnění jejím občanům. ČSR odmítla ale splatit úvěr z důvodu zadržování zlata.
V roce 1961 se podepisuje, že USA vydá 18,5 tuny zlata a ČSR zaplatí americkým občanům za znárodnění 12 miliónů USD. Jenže než k tomu došlo USA místo 12 začalo požadovat 54 miliónů USD. Důvodem bylo patrně zvýšení cen zlata, a že Francie požadovala vrácení zlata, které měla dosud deponované v USA a Velké Británii, do Francie.
V roce 1968 se u nás provedla národní sbírka, její výtěžek a osud není znám. Údajně byla využita na výstavbu bytů.
V roce 1974 požadují Sudeťáci, aby z československého zlata dostali 300 miliónů USD za odsun. Nedostali. Bylo štěstím pro nás, že v Tripartitní komisi byla Francie, která vždy vetovala návrhy USA a Británie na využití zlata ČSR pro jiné účely a vždy požadovala jeho vrácení.
V roce 1981 dochází nakonec k dohodě, že se zlato vrátí. USA ale chtělo zaplatit 113,5 miliónů USD, to pak snížilo na 90 a pak se i odečetla cena válcovny, kterou jsme zaplatili v roce 1947, ovšem místo zaplacených 16 miliónů se odečetlo jen 8,5 a měli jsme jim zaplatit 81,5 miliónů USD, místo původně požadovaných 12 milionů. Zbývalo dojednat vše s Brity. Požadovali zaplatit úplně vše, co dodali za války našim vojákům a letcům, kteří za ně bojovali, a to i včetně padlých. Chtěli zaplatit i vše, o co přišli Židé uprchlí z ČSR před Němci, znovu za znárodnění a za Mnichov už 5 miliónů liber. Celkem požadují 47 miliónů liber. Nakonec se dohodli na 24 miliónech liber. Nakonec došlo k dohodě, že ČSSR bude vydáno 10 397,3164 kg ryzího zlata v mincích a 8 002,6836 kg zlata v cihlách, a ČSSR zaplatí USA 84 370 000,- USD a Velké Británii 24 266 619 miliónů liber. USA i VB si počítaly z původních částek 12 miliónů USD pro USA a 19,7 miliónů liber pro VB úroky, kdežto my ne.
Při převratu v roce 1989 měla NB 104 tun měnového zlata. Při rozdělení na ČSR v roce 1992 došlo k rozdělení zlata mezi ČR, která dostala nakonec 63,289 tuny a SR dostala 39,137 tuny a později ještě 4,5 tuny.
V roce 1998 se 54 tun zlata prodalo Německu za jejich dluhopisy, tedy vlastně za nic, protože cenu dluhopisů budou určovat oni. I tzv. svatováclavské zlaté dukáty se Němcům prodaly na váhu, nikoli za jejich skutečnou cenu, která je mnohonásobně vyšší, za kterou se údajně prodávají nyní. Světová rada pro zlato zařadila ČR mezi rozvojové země.
V roce 1974 odmítly USA vrátit zlato Československu, poukazujíce na komunistickou vládu, která by mohla zlato zašantročit bez ohledu na zájmy lidu Československa. K zašantročení zlata došlo v roce 1998, aniž by se lidu na to někdo ptal, nebo mu o tom dal vědět.
Ivan Jordák, 18. 9. 2010
Některé z dokumentů o Čechách před Kosmou
V plánu práce mi byl uložen úkol shromáždit písemné zmínky v dokumentech o Čechách před Kosmou. Několik jsem jich shromáždil a rozesílám je, abych k nim vyvolal diskusi. Zmínky jsem pokrátil, ale doufám, že obsah a smysl jsem zachoval. Nelze je však uveřejňovat celé, pro většinou příliš květnatý sloh, např. titulace panovníka je na několik řádků, byla by z toho nepřehledná kniha. Rozhodně jsem nedokázal shromáždit všechny, a proto očekávám od zmíněné diskuse k nim doplnění. Neuvádím zde dokumenty, opisované z Kosmovy kroniky, jako založení biskupství, Břetislavova dekreta atp., i když byly vydány před ním, ale jsou obecně známé.
Patrně prvním dokumentem, který sice nezná Čechy jako takové, ale pojednává o Slovanech, kteří měli žít kolem Dunaje, tedy částečně i na našem území, je byzantský historik Prokopios, asi v polovině 6. století. Píše, že nejsou jedním mužem ovládáni, ale vše projednávají společně. Jako jediného boha mají tvůrce blesku a všeho pána, kterému obětují zvířata, při nemoci, tažení do války, Ctí řeky a nymfy. Konají věštby. Při boji mají malé štíty a oštěpy. Nosí nohavice. Vlasy mají rusé. Jsou špinaví. Při válce podnikají nečekané útoky.
Fredegarova (franská) kronika je někdy z konce 7. Století a zmiňuje se o Sámově říši, která též zasahovala na naše území. Nezná Čechy, ale mluví o Slovanech, respektive Venedech. Ti měli bojovat společně s Avary proti ostatním, ale nakonec se proti Avarům vzbouřili a Sáma si přitom zvolili za krále. S ním nad Avary zvítězili. Potom došlo k boji s Franckou říší, kdy král Dagobert chtěl Slovany potrestat za zavraždění kupce. Střet měl vyvolat Dagobertův vyslanec Sicharius, který jak se uvádí „mluvil proti Sámovi slova nespravedlivá, která neměl uložena a vyhrožoval tak, jakoby Sámo se Slovany byli Dagobertovi poddáni.“ Sámo ho vyhnal a pak hlavní Dagobertovo vojsko porazil a pobral kořist. Pak vpadl do Durynska a dalších krajů Franků, které poplenili. Výsledkem pak bylo, že se k Sámovi přidal vévoda Srbů Dervan, který předtím byl poddaný Franků.
Zákaz Karla Velikého z roku 805 na vývoz zbroje a brnění do Čech.
Einhardův životopis Karla Velikého – Vita Caroli uvádí asi poprvé Čechy (uvádí Císi) a další slovanské kmeny, ve výbojích roku 805 Karla mladšího. Ten se s Čechy měl střetnout a učinit je poplatnými, ale je výslovně uvedeno, že poddanými nebyli a poplatek míru není stanoven. Mluví o něm až Kosmas 120 volů a hřiven stříbra jako o něčem starodávném. Roku 806 vysláno proti Čechům vojsko z Bavor, Alemanie a Burgund a vrátilo se bez větších škod, tedy bylo asi poraženo.
Císařská charta z roku 817. Ludvík obdržel Bavorsko a chceme, aby měl i sousední země, které byly poplatny říši nebo které měly být poplatnosti podřízeny (Čechy, Korutany atd.)
Stížnost bavorského episkopátu papeži asi 830. Ratbod , pověřený obranou hranice, představil
králi Ludvíkovi (pobožnému) Pribinu vyhnaného Mojmírem z Nitry. Král ho nechal poučit ve víře a pokřtít. Pribina se synem Kocelem uprchl ke knížeti Ratimírovi, kterého pak napadl s vojskem Ratbod. Pribinu pak hrabě Salacho smířil s Ratbodem. Pribina pak dostal v léno část Panonie, kde vybudoval hrad (město Zalavár u Blatenského jezera).
Letopisy fuldské píší o křtu 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Dále píší o výpravě organizované králem Ludvíkem Němcem proti Moravanům a Čechům asi 872. Král vyslal proti Moravským Slovanům Durynky a Sasy, kteří však utekli. Znovu jsou vysláni Frankové i proti Čechům, jejich 5 knížatům Svatoslavu, Vítězslavu, Heřmanovi, Spytimírovi a Bořivojovi, které porazili a oni utekli do měst. Frankové pak zpustošili část země a vrátili se pod vedením mohučského arcibiskupa Liutberta. Karloman pak plenil Moravu, ale Svatopluk přepadl Bavory, střežící lodě, které dílem pobil, dílem utopil v řece, dílem vzal do zajetí. Podařilo se utéci jen řezenskému biskupovi Embrichovi.
Bula papeže Jana VIII Svatoplukovi 880. Papež bere Svatopluka a jeho zemi v ochranu, uznává ho, potvrzuje Metoděje jako arcibiskupa. Dále Vichinga vysvěcuje jako nitranského biskupa a podřizuje ho Metodějovi. Žádá pak Svatopluka, aby mu poslal dalšího jáhna, kterého vysvětí jako biskupa a připouští i možnost dalších biskupů. Schvaluje slovanské písmo vynalezené Konstantinem (Cyrilem) a rozkazuje, aby se slovanským jazykem sloužila mše, ale s tím, že evangelium se bude číst napřed latinsky a potom slovansky.
Stížný list k papeži od bavorských biskupů asi 880 kvůli Moravě a jeho rozhodnutí výše. Tito Slované, ať chtějí nebo nechtějí, budou podrobeni naší vládě. V křesťanství uvadají, do jejich srdcí vkročil ďábel. Dále uvádí, že jediný Viching za něco stojí a papež svým uznáním zavedl bezprávnou novotu.
Kronika bavorská. Roku 890 postoupil král Arnulf králi Svatoplukovi knížectví Čechů, kteří dosud měli nad sebou knížata svého rodu a kmene (jak je tedy mohl postoupit, spíš se asi jedná o rozdělení sfér vlivu nebo zbožné přání). V létě 891 pak žádá Arnulf Svatopluka o mír a posílá k němu své posly.
Salcburská kronika se pouze zmiňuje větou o vpádu Arnulfa roku 923 do Čech.
Widukindova kronika. Poté se král Jindřich (929) odebral ku Praze, a jejich vládce přijal v poddanství, vykládají se o něm jakési zázraky, ale přecházíme je mlčením, protože je nezkoumáme. Byl to bratr Boleslava.
Widukindova kronika. Boleslav vypověděl sousednímu podkráli válku, protože poslouchal Sasy v roce 936. Boleslav vtrhl na nic netušícího knížete s naším vojskem (císařem poslané pluky) a celé je zničil a pak dobyl hrad a zpustošil jej. Císař Oto bojoval s Boleslavem 14 let a konečně s velikou škodou a záhubou svých lidí jej stěží přemohl. V roce 946 se císař na lovu chlubil rukojmími, které měl dostat od Boleslava.
Flodoardi letopisy. Císař oblehl město, které bránil Boleslavův syn. Když již mělo být města dobyto, přerušil bitvu, aby se jeho vojáci nedostali do nějakého nebezpečí při braní kořisti.
Widukindova kronika. Boleslav stoje pod korouhvemi a naslouchaje králi i odpovídaje, konečně si zasloužil milosti.
SanGalenské letopisy r. 955 píší o bitvě krále Oty s Maďary na Lechu a pak dodávají. A jinou válku s nimi vedli Čechové, kteří zajali jejich krále Lehela a jeho vojsko zničili.
Zpráva Ibrahím ibn Jákúba (člen poselstva córdobského chalífy k císaři Otovi I) z roku 965/6. Země krále Boleslava je od města Prahy až k městu Krakovu dlouhá tři týdny cesty a po celé délce hraničí s Uhry. Praha je z kamene a vápna a je největším obchodním městem. Zboží sem přivážejí Rusové, Slované, Uhři, muslimové, židé, kteří přiváží i obchodní mince. Odsud se vyváží otroci, cín a kožešiny. Čechy jsou nejlepší země severu a má nejvíc potravin. Za jeden kírát (0,212 gramu) se tu koupí pšenice pro člověka na měsíc, nebo ječmene pro jezdce na 40 dnů, nebo 10 slepic. V Praze se vyrábí sedla, uzdy a štíty pro potřeby země. V Čechách se platí lehkými šátky, které mají cenu 10 za 1 kírát a jimi platí vše. Češi jsou černovlasí a snědí, světlí jsou u nich řídce (rozdíl od ostatních Slovanů). Jí hovězí a husy, nejí kuřata. Mají dvojí sklizeň. Odívají se do širokých oděvů s úzkými manžetami rukávů. Většina z nich trpí spalničkami a vředy. Mají strunné i dechové nástroje. Jejich nápojem i vínem je med. Kdyby byli svorní, nikdo by je neporazil.
Kristiánova legenda (dosud se neví jestli je z 10.st. nebo 14.st.) . Popisuje nejprve založení Prahy Libuší. Pak o Bořivoji, který při návštěvě Svatopluka, si při hostině jako pohan musel sednout na podlahu, u stolu směli sedět jen křesťané. Tu ho oslovil Metoděj a vysvětlil mu přednosti křesťanství a pak na druhý den ho i s družinou pokřtil. Poslal s ním kněze Kaicha a spolu na Levém Hradci postavili kostel sv. Klimenta. Proti němu povstal „Strojmír“, který se vrátil z Němec, a vyhnal ho. Bořivoj utekl k Svatoplukovi. Pak mělo dojít k dohodě mezi oběma stranami v Praze, kde místo dohody došlo k řeži a zvítězila strana Bořivojova, která ho pak přivedla z Moravy a dosadila zpět na jeho místo. Bořivoj pak v Praze postavil kostel sv. Panny Marie.
Nejstarší legenda o sv. Václavovi asi z r. 940. Má jen 20 vět. Jen ona zmiňuje třetího bratra Spytihněva. Rozkol mezi bratry začali velmoži. Napřed přemluvili Václava o nebezpečí od Drahomíry, protože zabila Ludmilu. Ten ji vyhnal, ale zase přivedl zpět. Pak namluvili Boleslavovi, že ho chce Václav zabít a ten uvěřil a pozval ho na posvěcení kostela. Ráno, když šel Václav na jitřní, udeřil ho Boleslav mečem a Václav utíkal do kostela. U dveří ho dostihli Tira a Čista a Hněvsa a zabili ho.
První anonymní legenda asi z 960 o zavraždění sv. Václava. Zmiňuje Vratislava, Drahomíru, a to, že Václav a Boleslav měli ještě 4 sestry. Ludmila jej učila knihám slovanským a pak na Budči se učil knihám latinským Po smrti Vratislava vládla za nezl. Václava Drahomíra, kterou měl Václav vyhnat po nastoupení na stolec. A to na popud zlých rádců, protože Drahomíra byl bez viny. Václav to však brzy poznal, kál se a přivedl matku zpět. Konal dobro, vykupoval otroky, stavěl kostely a jezdil do nich v době jejich posvěcení. V Praze postavil kostel sv. Víta. Zajel i do Boleslavi na svátek Kosmy a Damiána. Zde po mši vsedl na koně a se svou družinou zahájil hru na hradě Boleslavově. Boleslava umluvili jeho rádci k zavraždění Václava. Když ten šel na jitřní, měl ho udeřit Boleslav do hlavy mečem a Václav ho pak měl srazit na zem. Pak Václava ťal Tuža do ruky, a ten začal utíkat ke kostelu, v jehož dveřích ho ubili Tira, Česta a Hněvsa. Na hradě měli ještě zabít i Mstinu, ostatní pak hnali do Prahy, kde je povraždili. Tira pak chtěl zavraždit i Drahomíru, ale to Boleslav odmítl. Ta pak utekla do Charvat.
Gumpoldova legenda asi z roku 975 sepsané na žádost císaře podle starší legendy Crescente fide o zavraždění sv. Václava. Vratislav poslal Václava na Budeč ke knězi jménem Učeň. Po smrti Vratislava byl Václav zvolen a dosazen na stolec. Zavedl spravedlivé zákony, pomáhal všem, vyhýbal se uložit trest smrti, nechal se vždy od soudu odvolat. Navštěvoval nemocné atd., konal dobro v celé šíři, jak se uvádělo u světců za středověku. Viděl ve snu smrt své báby Ludmily. Tu pak nechala zavraždit Drahomíra, která pak nechala bořit kostely a kněze vyhánět ze země. Václav pak ji nechal vyhnat ze země, obnovil kostely a přicházeli k němu z okolních zemí s ostatky a knihami, které kupoval. Postavil kostel sv. Víta. Oženil se na nátlak velmožů a po zplození syna Zbraslava svou ženu provdal za svého služebníka. Pak Boleslav pozval Václava na svůj hrad na posvěcení kostela. Ráno šel na jitřní a z ní se vracel, když mu Boleslav se svými služebníky zastoupil cestu a udeřil ho mečem dvakrát do hlavy, ale meč pokaždé odskočil a pak mu jej Václav sebral, potom mu jej vrátil a čtvrtou ranou mu konečně hlavu rozťal a jeho družina Václava dobila. Věřící pak uložili jeho tělo do rakve a pohřbili ho. Později nechal Boleslav všechny jeho služebníky pobít. Pak se uvádí několik zázraků, které se staly po Václavově smrti.
Thietmarova kronika roku 976 bylo bavorské vojsko u Plzně přepadeno a potřeno Čechy.
Kodex kláštera sv. Kříže zmiňuje edikt Boleslava II., kterým vyhovuje požadavkům sv. Vojtěcha o zákazu manželství mezi příbuznými, o zřizování kostelů a desátcích r. 992
Listina Oty III. Z r. 991, kterou daruje třetinu poplatků z Čech magdeburskému chrámu
Legenda Bruna z počátku 11.st. o vyvraždění Slavníkovců. Legenda byla věnována životu sv. Vojtěcha. 27.9.995 přepadli Libici nepřátelé (neuvádí kdo) a obklopili hrad. V boji pokračovali i o svátku sv.Václava, i když obležení chtěli svátek světit. Vyvraždili všechny, co byli v té době přítomni.
Thietmar Boleslav Ryšavý nechal bratra Jaromíra vyklestit a Oldřicha chtěl nechat utopit, ale ten s matkou uprchl.
Martini Galli přelom 10 a 11.st. Boleslav (polský) Maďary porazil a jejich zemi až k Dunaji podrobil své vládě. Krajinu Slovenskou mezi Tatrami a Dunajem odňal Čechům a podržel ji až do smrti.
Thietmar Král Jindřich udělil české vévodství jakémusi Vladivojovi v léno roku 1002.
Ivan Jordák 12. 1. 2010
Pár poznámek k zmínkám o zemských deskách a církevním majetku
Zemské desky vznikly již v druhé polovině 13. století pro Čechy (roku 1541 většina shořela) a ve 14. St. Pro Moravu (jsou zachovány zápisy od 1348. Původně se do nich zaznamenával průběh zemských /šlechtických/ soudů a sněmů, později pak i převody svobodných statků, jejich zatěžování zástavními a jinými právy, včetně dispozic pro případ smrti, a další věci – poručníci, nedíl, společenství. Nezapisoval se tam majetek lidem bezectným, ale jinak vší šlechtě, tedy i rytířům, zemanům atd. Pokud totiž nedošlo k zápisu do desek, tak se převod, zástava, poručenství atd. právně neuskutečnily. V 15. st. pak byl spor mezi rytíři a pány o přístup k deskám, který měl být veřejný, a páni svým usnesením z roku 1410 se veřejnost snažili omezit. Proto si myslím, že desky zemské sloužily vší šlechtě, jak vyšší tak nižší, bez ohledu jakého rozsahu majetek byl. Pokud se týče měst, měly své knihy, do kterých zapisovaly a snad podle knih Starého města, byly právě zemské desky stvořeny. Ale do zemských desek, měli asi právo zapisovat nemovitosti mimo město erbovní měšťané. Ale toto nevím, spíš se domnívám.
Co se týče vlastnictví šlechtického, církevního a nakonec kohokoliv majetku, myslím si, že plnohodnotné vlastnictví, tedy absolutní volnost nakládání s majetkem, neexistovala nikdy.
Dříve to byl panovník, nyní stát, kdo má možnost nakládání s majetkem nějak omezit, popřípadě tento majetek sebrat. Jedná se pak, jestli za náhradu, a pak v jaké výši, nebo bez náhrady. A dále jsou k určitému majetku práva, která nejsou třeba řadu let nebo i staletí uplatňována, a pak najednou ano. Nebo omezení, že někdo nemůže dědit, např. levobočci, jen se souhlasem panovníka, atd. Závisí asi na současné situaci, rozložení sil, důvod se vždy dokáže najít. Někde jsem četl vyjádření Jiřího z Poděbrad, asi toto „Rožmberk není tak silný, aby se mi nemusel poklonit a jít v mé svitě, a já nejsem tak silný, abych ho mohl z ní vyhnat“.
Tak to jde po celé věky.
Teď jsem nedávno poslouchal vyprávění Kinských o tom, že v 50. letech, když je vystrnadili ze zámku v Kostelci n.O. a nepřidělili jim byt, tak uplatnili zakladatelská práva, která měli ke kostelu a bydlili na faře. Je samozřejmě otázkou, na kolik to bylo uplatnění zakladatelských práv a na kolik solidarita faráře. Nebo nyní čtu o Arnoštu z Pardubic, a je tam o vztahu k biskupství ve Vratislavi, které Karel IV., i Arnošt z Pardubic a nakonec i papež chtěli dát pod Pražské arcibiskupství, protože leželo v zemích Koruny České. Ale pro odpor polského krále, který dokazoval, že vždy náleželo k jejich arcidiecézi, k tomu nakonec nedošlo. Nebo nakonec rozsah území pražské arcidiecéze byl upraven, někdy v 70. letech, aby se kryl se státními hranicemi. Byl i případ Rožmberků někdy v 16. st., kdy Jindřich z Rožmberka donutil sníst královské posly pečetě a listiny, s kterými přijeli převzít rodový majetek, protože nepříčetný strýc Jindřicha odkázal všechen tento majetek králi, nevím ,zda to bylo tenkrát buď Ferdinandovi I nebo Maxmiliánovi I.
© Ivan Jordák, 10.1.2010
Trochu vět ohledně konkordátu Přemysla Otakara I.
V řadě materiálů je uváděno, že mezi králem Přemyslem Otakarem I. a tehdejším pražským biskupem Ondřejem dne 2. července roku 1221 na rakouské hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti Znojma těsně při moravsko-rakouské hranici je uzavřena úmluva, podle které byly na našem území církevní objekty uznávány za vlastnictví církve.
Citace, její způsob, naznačuje, že šlo o dohodu dvou stran, tedy souhlas obou s výsledkem této úmluvy, ke které dospěli. To ve mně, zejména u krále, jež byl znám jako, parafrázuji Vančuru, „král, jehož ano mohlo dobře znamenat ne a ne znamenat ano“, vzbudilo určité pochyby. Snažil jsem se tedy zjistit více z literatury, která byla při ruce. Zejména z Palackého Dějin národa Českého ……, Palackého odkazu na prameny k těmto dějinám, Kavka a kol. Dějiny Československa do 1437, Československá vlastivěda 4 díl, Hattenhauer Evropské dějiny práva, Grigulevič Dějiny inkvizice, Vaněček Dějiny státu a práva atd.
Skutečně dne 2.7.1221 došlo k úmluvě na hoře Šach za přítomnosti krále, biskupa, vévody rakouského Leopolda, kardinála Řehoře, dále biskupů Olomouckého, Vratislavského a Nitranského a dalších osob k oné úmluvě a zrušení interdiktu. Úmluva zbavila jen poddané biskupa konání zemských robot, výtěžek ze soudních rozhodnutí nad nimi, které rozhodoval král, plynul biskupovi a dále byly potvrzeny do té doby udělené výsady pražskému biskupství a byl mu vrácen hrad Podivín na Moravě. Dne 10.3.1222 pak na „prosby“ kardinála Řehoře král ustanovil svobody všech církví a klášterů. Ne však v rozsahu jak církve pražské. Snížil jim pouze zemské roboty, soudní právo nad duchovními zůstává králi, ale soudí osobně s nejvyšším kancléřem a několika pány, ale až po sněmu. Spory jejich poddaných měl také rozhodovat král, ale nechal o nich rozhodovat pražský soud. Dále z komorních statků byl dáván celý desátek biskupovi (královské statky se dělily na komorní, jejichž výnosy byly pro potřeby krále a korunní, jejichž výnosy byly pro potřeby země – koruny). Desátky z ostatní půdy církevní zůstaly jak dřív, že ¼ dostal biskup, ¼ si nechal šlechtic na udržování kostelů (z titulu zakladatele jej považovali za svůj majetek), ¼ byla určena chudým a ¼ faráři kostela. Králi dále zůstalo právo investitury. Zůstávají patronátní práva. Církev to pak řeší vytvářením nových farností, které vznikají odštěpením od původních farností kolem knížetem nebo feudálem založených kostelů, a obchází tak patronátní práva.
Celá záležitost kolem úmluvy probíhala sedm let. V důsledku 4. Lateránského koncilu v roce 1215, jehož snahou bylo upevnit církev dovnitř i navenek, vystoupil pražský biskup Ondřej jednak proti královským úředníkům, později i proti králi a jednak proti nepořádkům v české církvi. Zejména popíral pravomoc světských soudů nejen nad duchovními, ale i nad jejich poddanými. Dále odmítal investituru kněží skrze laiky. Odmítal platit daně a konat zemské roboty ze statků církevních. Rovněž požadoval desátky od celé země. Tím vzbudil odpor krále a jeho úředníků a musel utéci v 1216 ze země. Z ciziny pak vyhlásil nad Čechy interdikt a 1217 si stěžoval u papeže.
Král nechal obsadit všechny biskupské statky a výnos šel do královské komory. Údajně měl být i zničen dokument o nezávislosti pražských biskupů od císaře z r. 1187. Zároveň se obrátil na mohučského arcibiskupa s žádostí o zrušení interdiktu (bývalý vyšehradský probošt) a ten v květnu 1217 interdikt zrušil. V zemi se pak interdikt nedodržoval.
Papež Honorius III., ale převzal celou věc do své kompetence. Pokáral arcibiskupa za zrušení interdiktu, stvrzuje interdikt a píše králi dopis. V jeho textu se projevuje, že král i papež se vzájemně potřebují. Král kvůli mezinárodnímu uznání, papež kvůli podpoře svého vlivu na císařství. Dopis proto není útočný. Vytýká králi, že laikové soudí kněze, král si osobuje právo investitury, nikdo nedodržuje interdikt, církvi se ukládají daně a nenechávají se jí desátky. Končí tím, že biskup Ondřej krále miluje a pokud král proti němu něco má, tak ať podá žalobu jemu, papeži, a on jí vyhoví.
Král odpovídá dopisem, ve kterém děkuje za projev lásky i pokárání. Dále uvádí, že je obětí pomluv, žádného kněze on ani jeho předkové k smrti neodsoudili, „neslušné“ daně církvi neukládal, při investiturách se většinou řídil návrhy církve, desátky ze svých statků platí. A posílá k papeži posly, kteří mají vše vyložit. Později píše papeži, že nemůže donutit svůj lid, aby platil desátky, které dosud neplatil. Dále přiznal, že jeden kněz byl pověšen, ale z důvodu, že se přidal k loupežníkům a falšoval peníze. On sám, že se zříká ustanovování a sesazování farářů, ovšem toto právo musí zůstat patronátní šlechtě.
V shora uvedené věci byla vyměněna řada dopisů, kde si obě strany vysvětlovaly své postoje. V roce 1919 pak na zemském sněmu v Kladrubech je přijat návrh smlouvy : 1) biskup má právo ustanovit a sesazovat kněze na farách, ale nesmí to být na újmu patronátních práv, 2) biskup soudí kněze ve věcech duchovních, 3) do návratu biskupa, budou biskupství vládnout jím ustanovení poručníci, 4) za škody biskupství dostane po návratu do země do 3 měsíců náhradu, 5) desátky se mají platit tak, jak před jeho odchodem, 6) biskup slíbí králi poddanost a věrnost.
Dále žádal král, aby kněží a církevní hodnostáři, kteří zůstali věrni králi, nebyli trestáni. Tato žádost prodloužila spor. Biskup nevyhověl a jmenoval nové, které zase král nepustil na jejich beneficia. Znovu byl vyhlášen interdikt. Král posílá poselstvo do Říma. Papež vyhověl králi a posílá do Vídně biskupa Ondřeje, ale opět nedošlo k dohodě. Papež nyní vyhoví požadavku krále a posílá do Čech kardinála Řehoře de Crescentio, aby poslední dva sporné články, ohledně privilegií pražského biskupství a pravomocí nad poddanými zádušních statků, na místě vysvětlil a dohodl. Pak teprve došlo k shora uvedené úmluvě. Biskup Ondřej se již do Čech nevrátil a zemřel 30.7.1224 v Římě.
© Ivan Jordák, 10.1.2010
Nejen zamlčené dějiny
Vyjádření bylo posláno nakladatelství s prosbou, aby je předala autorovi dne 22.9.2009. Do dnešního dne jsem neobdržel odpověď ani od nakladatelství, ani od autora, a proto je zde zveřejňuji.
Zamlčené dějiny napsal Tomáš Krystlík, vydává Beta Books, divize Alfa Nakladatelství s.r.o Ječná 32, 120 00 Praha 2 v roce 2008.
Po přečtení této knihy, vyjádřím-li se velmi ohleduplně, jsem pocítil rozpaky. Nejen nad tím co je zde uváděno, ale i jak je to napsáno. Nad zřejmou snahou ovlivnit postoj čtenáře k naší historii. Autor v úvodu prohlašuje, že kniha je jen faktografickým doplňkem knih a učebnic zabývajících se historií, antidotem pajánů o slavné české historii. A to zjevně není v souladu se skutečností. Protože také nabádá čtenáře, aby se obrátili na české historiky s výzvou, aby přestali konečně lhát, dovoluji se obrátit s obdobnou výzvou na autora.
Hned v úvodu se snaží autor čtenáři podsunout názor, že dosavadní česká historie se snaží vytvořit u Čechů podvědomí, že oni jsou ti dobří a ostatní jsou ti špatní. Připouštím, že se tyto patetické projevy objevují, ale skoro vždy v tirádách buď námezdných pisálků nebo určité skupiny „takypolitiků“. Dále, že oficiální historie nepříjemná fakta zamlčuje a překrucuje, aniž by uváděl aspoň příkladem, kteří historici to jsou a v jakých případech. Pokud jsem měl možnost seznamovat se s díly našich historiků a nebo s romány o historii, připadal mi pohled na historické události v nich uvedený, většinou vyvážený.
Rovněž nemohu souhlasit s názorem, že nikomu nepřísluší být hrdý na dějiny, protože ve většině případů to znamená újmu, strádání atd. pro jiný národ, stát atp. Nechci sice autorovi nic podsouvat, ale připadá mi, že zde vychází z toho, že člověk je hrdý na dějiny pouze v případě, kdy jeho země zvítězila v nějaké válce nebo anektovala cizí území. A zase zde namítám, že takto vyhraněně vidí dějiny jen určitá skupina lidí. Ale nevidím nic zlého v tom, když jsou lidé hrdi například na ubránění své země nebo víry proti mnohonásobné přesile a nebo na významné filosofy, umělce, vědce atd. své vlasti.
Snad to autor ani nezamýšlel, ale úvod vyznívá, jakoby tyto chyby měli jen Češi. Nejsem sice historik, ale pokud jsem měl možnost seznámit se s náhledem na vlastní dějiny příslušníků jiných národů, vždy si většinou pamatovali z dějin doby pro jejich národ příznivé a méně doby nepříznivé. Upozorňuji, že se nejednalo o profesionální historiky. Považuji to tedy za obecnou vlastnost a svědčí pro to nakonec i běžný sebezáchovný jev, že člověk si ze svého života pamatuje příznivější věci a na ty méně příznivé se snaží zapomenout.
Ale k vlastní knize. Nechci a ani nejsem schopen rozebírat větu za větou, a proto se vyjadřuji jen k některým nehoráznostem nebo cílevědomě uvedeným nepřesnostem či polopravdám.
Nevím zda sám autor považuje vznik ČSR za neštěstí, ale z knihy to vyplývá. I.kapitola začíná výrokem Emila Háchy „Naše neštěstí začalo zánikem Rakouska“. Připouštím, že tento názor Emil Hácha měl, ale je snad dávno zodpovězenou otázkou, že většina národa měla názor opačný. Nevím, jak autor došel k náhledu, že vznik ČSR je kuriozitou nemající obdoby, a že byl vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva. Neuvádí totiž proč by tomu tak mělo být a na základě čeho, cituje pouze jednoho z anglických historiků.
Velmi diskutabilní a zavádějící je i tvrzení, že většina národa neměla o snahách zahraničního odboje tušení a daleko větší počet Čechů bojoval za Rakousko – Uhersko než v legiích. Je pravdou, že jednotlivé činy zahraničního odboje nebyly známy, což je pochopitelné, byla válka, byla zesílená cenzura a protože šlo o odboj, tak měl i on sám snahu o utajení. Stejně je pravdou, že do legií přeběhla menšina vojáků. Byla to jednak otázka příležitosti, ale i trestu smrti, který za to byl ukládán. Nelze to ovšem vykládat tak, že Češi a nakonec i Slováci neměli zájem na vytvoření samostatného státu. Svědčí pro to jak shromáždění konaná prakticky od poloviny 19.st. za účasti desetitisíců lidí, tak množství akcí jak politických, národopisných a kulturních. Otázkou byla pouze forma tohoto státu.
Autor naznačuje, že ČSR byla špatné řešení vzhledem k počtu národností, které tu žily. Jako národnostní řešení je tu uváděna etnická federalizace, ke které se klonil Ferdinand d´ Este , tj. zrušení dosavadních korunních zemí a vytýčení národnostních hranic. Je obecně známo, že císař i vláda jednala i o požadavcích Čechů, respektive dalších slovanských národů na větší samostatnost, popřípadě federalizaci, jen tehdy, kdy od nich v určitý čas něco potřebovali. Pak rychle jednání ukončili. Tím posledním pokusem byla nabídka federalizace v roce 1918 císařem Karlem I., kterou ale již národní výbor, Český svaz poslanecký a občanští členové panské sněmovny rezolutně odmítli. Etnická federalizace byla neproveditelná. Jak by se řešily národnostní ostrovy? Vždyť v pohraničí mezi Němci žili Češi a zase naopak ve vnitrozemí žila řada Němců mezi Čechy. Tedy národnostní hranice by vedla kolem každé rodiny? Nebo by se tito lidé musili přestěhovat? Nakonec mnohonárodnostním státem bylo i Rakousko, ale i Rusko a třeba i USA.
Další věcí je, že jako původce I.světové války uvádí autor nepřímo Srbsko, „zášť Srbska proti konceptu národnostní federalizace a že všeslovanské síly tehdy chtěly válku“. Válku chtěly tehdy zcela jiné síly, a to jak mocnosti Dohody tak Trojspolku. Srbsko, po Sarajevském atentátu, tedy mimo jeho území, se stalo první obětí této války. Atentát na Ferdinanda d´ Este byl spáchán 28.6.1914. 5. a 6.7. jedná Rakousko v Postupimi s Německem a je rozhodnuto o válce. Rakousko však stále váhá, protože proti válce je předseda Uherské vlády Tisza, jehož se podařilo přesvědčit až v polovině července. 23.7 dává Rakousko Srbsku ultimátum, na něž je Srbsko povinno odpovědět do 2 dnů. Jsou to tyto podmínky: Srbsko zakáže protirakouskou propagandu, rozpustí protirakouské organizace, propustí všechny důstojníky a úředníky nějak zapletené do protirakouské propagandy podle seznamu sestaveného Rakouskem, povolí v Srbsku účast rakouských orgánů na potlačování hnutí proti Rakousku a při vyšetřování sarajevského atentátu, potrestá všechny osoby do něj zapletené a bez meškání uvědomí Rakousko o splnění těchto opatření. Srbsko ve lhůtě přijalo všechny požadavky Rakouska vyjma připuštění rakouských zástupců k vyšetřování, i když prakticky všechny podmínky byly porušením suverenity. Načež 28.7. Rakousko vypovědělo válku. Jinak pachatelé atentátu již byli tehdy zatčeni a byli v Rakousku.
Autor pak tu vytýká Masarykovi, že se nepokusil válku zastavit, to snad ani nemůže myslit vážně. Dále jeho, Klofáče a Scheinera označuje jako slavjanofily, kteří zastávali myšlenku připojení Čech k Rusku. Nechápu proč zde neuvádí skutečného propagátora této myšlenky Kramáře, který dokonce i vypracoval ústavu Slovanské říše.
V knize není vůbec zmíněna situace v Čechách a na Slovensku během války, žádná z událostí nebo akcí, ať již umělců, politiků nebo běžných občanů. Je popisován pouze zahraniční odboj. Nabízí se domněnka, že se tomu autor vědomě vyhnul. Čtenář tak nabývá dojmu, že doma se nic nedělo a obyvatelstvo bylo při vzniku samostatného státu postaveno před hotovou věc. Co se týče popisu Masarykovy a Benešovy činnosti, jedná se spíš o vybrané fámy, někdy i vyložené pomluvy. K odstavci kolik komu daroval Masaryk ve dvacátých letech, nabuzující dojem v souvislosti s ostatním textem, že peníze dostal za špionáž nebo ukradl v Rusku, uvádím, že zákonem 93/1918 Sb. byl prezidentovi stanoven plat 3,300.000,- Kč ročně a k tomu měl další 3,300.000,- Kč na výdaje svého úřadu. Z tohoto platu měl tedy možnost dávat zmíněné dary a příspěvky.
V knize je ironizováno, že ČSR byla ostrůvkem demokracie, protože plně neodpovídala výroku Lincolna „že jde o vládu většiny lidu v zájmu všeho lidu“, i když se připouští, že při srovnání se státy kolem demokracie v ČSR byla. K tomu lze snad říci jen toto. Srovnávání skutečnosti s proklamacemi je nesmysl a podle tohoto výroku, pokud by byl vzat doslovně, na světě neexistuje jediný stát, který by se mohl brát jako demokratický. Jak také vymezit zájem všeho lidu, pokud jej bereme doslovně? To nedokážeme ani v rodině, natož ve státě.
Zpochybňuje se tu smysl existence československého státu. Kvůli národnostním menšinám, konfliktům se sousedy a tvaru státu (dlouhá hranice). Jako viník se uvádí Beneš a ČSR, která si dokázala znepřátelit všechny sousedy vyjma Rumunska a prováděla chybnou národnostní politiku.
Co se týče konfliktu s Polskem, uvádí autor, že vina za něj padá jednoznačně na ČSR, přitom sám píše, že v říjnu 1918 obsadila většinu Těšínska polská armáda a místní čeští představitelé podepsali jeho demarkaci podle jazykových hranic. Potom 23.1.1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky a vytlačilo je. Nakonec došlo k dohodě, o výhodnější demarkaci pro ČSR než byla podepsána místními představiteli, což vysvětluje autor tím, že Beneš obelhal vyslaneckou komisi svolanou 10.7.1920, i když předtím sám uvádí, že na Těšínsku v místě šetřila věc mezinárodní komise a ta zmíněnou demarkaci navrhla. Co se týče souhlasu místních zástupců s hranicí v době obsazení Těšínska Polskem, nevím o žádném státě na světě, kde by státní hranici určovali místo nejvyšších orgánů státu, většinou parlamentu, lokální představitelé. Všechny státy by to považovaly za právně nicotný akt, i kdyby tak neučinili v době, kdy došlo k okupaci cizím vojskem. Při obviňování ČSR, že nepomohlo Polsku ve střetu s Ruskem v roce 1920 a 1921 a odmítlo zasáhnout proti Rusku svou armádou, chybí jakýkoli důvod proč by to mělo udělat.
U konfliktu s Maďarskem se snaží autor nabudit dojem, že šlo o konflikt mezi Čechy a Maďary. Slováky tu zmiňuje jen nepřímo, tím že Maďaři měli v úmyslu uspořádat na Slovensku plebiscit, čeho se ale Češi údajně kvůli rozsáhlé maďarizaci Slováků, báli. Připomínám jen, že nejen Češi, ale i Slováci (např. Hlinka v projevu 1.5.1918) se považovali za jeden československý národ již nejméně od 19. století. Dovoluji si též uvést, že Šrobár byl Slovák. Je ale faktem, že nebyla splněna zcela Pittsburská dohoda. Nevím ovšem, proč zde autor neuvádí Martinskou deklaraci, rezoluci z 1.5.1918 z L. Mikuláše a další.
Konflikt s Němci pro jejich pokus o založení provincie Deutsch-Bohmen a jejímu připojení, aspoň jak uváděli, k Rakousku, i když se spíše jednalo o připojení k Německu, byl. Otázkou zůstává, kolik Němců tehdy pro tento projekt skutečně bylo. Dále, co by se dělo s Čechy tam žijícími. Jak by se řešila otázka České menšiny ve Vídni, cca ½ milionu občanů. ČSR tehdy namítala, že i zde žijící Němci byli až do roku 1848 pro český stát a nakonec pro to svědčí i výsledky voleb v ČSR, kdy většina Němců do nástupu Henleina volila tzv. loajální německé strany Je nutné i připomenout, že Němci, a nejen oni, měli v ČSR více občanských práv než měli za Rakouska a i než měli v Německé říši po Mnichovské dohodě.
Co se týče pozemkové reformy, nevztahovala se jen na šlechtu nebo Němce, ale limit 150 ha orné půdy, popřípadě 250 ha veškeré půdy, ve výjimečných případech 500 ha, se vztahoval na všechny občany a právnické osoby. Půda byla odebíraná za náhradu a ta nebyla stanovena ve výši 1/3 skutečné hodnoty, jak uvádí autor. Snížení výše náhrady bylo možné jen u větších rozloh, a to přes 1 tis. ha bylo možné snížení maximálně do 5 % a pak se snížení závisle na velikosti výměry zvyšovalo a až přes 50 tis. ha bylo možné snížit náhradu maximálně o 40 %. Cena náhrady byla stanovena jako průměrná tržní cena, která byla dosahována v letech 1913 až 1915 s tím, že muselo být připočteno i případné zhodnocení a investice, které byly do majetku vloženy. Přednostně pak z výtěžku musely být uhrazeny všechny dluhy, které měl bývalý majitel vůči zaměstnancům. Cena náhrady mohla být stanovena i dohodou mezi majitelem a Pozemkovým úřadem. Každý majitel měl i právo domáhat se ochrany u soudu. Reformu fakticky prováděla Agrární strana.
K autorovu vyjádření, že bylo nepravdou, že cizácká šlechta nabyla majetek po Bílé hoře na úkor odbojné české šlechty, stačí snad jen připomenout patent o mincovní kaládě z roku 1623 a její provádění Valdštejnem, Lichtenštejnem a Janem de Witte. Vypovězení evangelíků z Čech a za jakých podmínek přicházeli o majetek, konfiskace a pokuty prováděné v této době. Získání majetku zavražděním Valdštejna. Je ale skutečností, že obohacování se zúčastnila i část české katolické šlechty.
K užívání státního jazyka je nutné upřesnit, že za národnostní menšinu bylo považováno obyvatelstvo, kterého bylo v některém z okresů republiky více než 20 %. Stačil tedy jeden okres. Tato národnostní menšina pak měla právo kdekoliv se obracet na úřady ve svém jazyku. U právnických osob, samosprávných úřadů, zastupitelstev záleželo jakým jazykem byly zapsány ve veřejném rejstříku nebo jaký jazyk měly uvedený ve stanovách jako jazyk jednací. Není tedy pravdou, že jazykem menšiny šlo jednat pouze tam, kde měla menšina minimálně podíl 20 % obyvatel. Co se týče poznámky, že to bylo horší než za Rakouska, chtěl bych připomenout, že až od roku 1880 bylo možné v Čechách užívat u soudů češtinu. Dále jaká jazyková práva u úřadů měli Češi v Rakousku, kde jich byli statisíce.
Ke skandálům a korupci první republiky uváděným v knize lze snad uvést jediné. Nebyly jen tyto, ale i další. Některé se postihly, některé ne. Bohužel nedocházelo k nim jen v ČSR, ale všude na světě.
Hospodářská situace ČSR nebyla skutečně nejrůžovější, i když ČSR patřila v národním důchodu na hlavu mezi 20 nejvyspělejších států. Sedmé místo, jak uvádí i kniha, je skutečně nesmysl a je užíván neseriozními pisálky. Hlavní těžkostí byla závislost na vývozu. ČSR se snažila částečně ztracený trh bývalého Rakouska-Uherska nahradit vývozem do oblasti Persie a Jižní Ameriky. Odmítnutí unie s Německem bylo logické, protože skladbou hospodářství byly na tom obě země přibližně stejně, a je otázkou, v čem by se doplňovaly a co si nabízely. Ovšem Německo, již vzhledem ke své velikosti, bylo daleko silnější, což se nakonec i prokázalo vytlačováním ČSR z Balkánu. Srovnávání cen je tu účelové, jde o vybrané ceny a skutečný spotřební koš se ukázal při obsazení ČSR Německem a jeho nařízením kurzu marky ke koruně.
Názor, že ČSR zmařením smlouvy o spojenectví s Německem, jakou uzavřelo Polsko v roce 1934, zmařila možnost konfederačního uspořádání Evropy, snad není míněna vážně. Jak dlouho trvalo Hitlerovi než ji porušil a Polsko napadl. Vázat se nechtělo ani Rakousko, bylo k tomu později donuceno a též obsazeno. Tady nelze poukazovat na český nacionalismus, který tomu měl údajně zabránit. Hitler se vyslovil dost jednoznačně, co chce. A tehdejší ČSR lze snad jedině vytýkat to, že naivně spoléhala na smlouvu s Francií. Je faktem, že Německo navrhovalo smlouvu, obdobnou smlouvě s Polskem, i s ČSR, ale když Beneš poslal zpět podmínky, za kterých by smlouvu uzavřel (šlo o neporušení stávajících smluv), přestalo s jednáním.
K tvrzení, že Češi byli nejméně oblíbeným národem Evropy, dokazovanému hanlivým voláním při sportovním utkání a vyjádřením několika lidí, je zpozdilé. Stejně jako by byla dokazována obdobně jejich oblíbenost. Asi platí obecně, že lze velmi těžko stanovit nějaké vlastnosti, které platí zcela pro ten který národ. A každá země je jednou oblíbená a jednou neoblíbená, závisí to na současné skutečnosti a pro některé lidi to může být třeba i sportovní utkání.
Neznám důvod hanobení Karla Čapka, ale byl již tolikrát hanoben a urážen v našich dějinách, že mě to ani nepřekvapuje. Vybrat ale z jeho díla jen „Proč nejsem komunistou“ a pak část článku o Sovětské ústavě z roku 1936 a nazvat ho šéfem udavačské sítě hradu je jen ubohé. Jinak co se týče zmíněné ústavy, je třeba si ji přečíst, byla napsána skutečně dobře a Čapek nebyl sám, kdo ji oceňoval. Skutečnost byla ovšem poněkud jiná.
K ustavičnému napadání Beneše, že neuzavřel smlouvu s Německem, ale např. se SSSR, i když vázanou na postoj Francie, lze uvést jedině toto. Dodrželo hitlerovské Německo snad smlouvy s ostatními státy? Ne, porušovalo jednu smlouvu za druhou, jak se mu hodilo, šlo podle Hitlera přece o nordickou lest.
Co se týče postoje Británie vůči ČSR a vůbec dalším státům v Evropě, byl vždy dvojí. Jednak, vyloženě účelový a poplatný stávajícímu okamžiku, který by se dal drsně vyjádřit asi takto „máme dost starostí o své impérium, abychom se mohli starat ještě o další státy a tak ať se nějak dohodnou a nám dají pokoj.“ Další postoj hleděl více do budoucnosti a snažil se zachovávat jak rovnováhu v kontinentální Evropě tak i mít v ní připravené případné spojence do budoucnosti.
K Henleinově SdP a tzv. karlovarským požadavkům z 24.4.1938 jen uvádím část zápisu z jednání Henleina a K.H.Franka s Hitlerem a dalšími představiteli říše dne 28.3.1938, které proběhlo na základě dopisu Henleina ze 17.3.1938. V něm mimo jiné blahopřál k obsazení Rakouska a sliboval, že sudetští Němci dokáží své uznání vůdci znásobením úsilí ve službě velkoněmecké politice. Ale k vlastnímu jednání. Hitler ujistil všechny, že má v úmyslu vyřešit v krátké době československý problém. Sdělil Henleinovi, že za ním stojí a Henlein bude jeho místodržícím. SdP má klást takové požadavky, které jsou nepřijatelné pro vládu ČSR a úzce spolupracovat s říšskými místy. Henlein se pro jistotu zeptal, zda tedy musí vždy žádat tolik, aby nemohli být uspokojeni. Hitler souhlasně a živě přikývl. Další den jim Ribbentrop sdělil, že konečným cílem SdP je vyhnout se vstupu do vlády a to zvětšováním rozsahu a postupným konkretizováním požadavků. Karlovarské požadavky nebyly tedy vnitřní věcí ČSR mezi vládou a SdP, ale provokací připravenou cizí mocností. Proto lze považovat v knize obsažené tvrzení, že by Němci při jednání ze svých požadavků slevili, ale vinou Čechů k jednání nedošlo, za výmysl. Předseda vlády Hodža se již 6.4.1938 pokoušel o jednání a zjištění co SdP požaduje, ale na jeho žádost nikdo nereagoval. Britům ovšem požadavky předány byly ještě před jejich vyhlášením. Dne 19.5.1938 sdělil Hodža tisku, že budou zahájena jednání o problémech menšin. Dne 20.5.1938 odmítla SdP jednání a 22.5.1938 odjel Henlein do říše za Hitlerem se poradit. Záznam o tomto jednání se nezachoval. Ale po schůzce byl zpracován dokument Základní plánování, který načrtl vyvolání ozbrojeného konfliktu SdP v souladu s Hitlerovou invazí proti ČSR.
Dne 23.5.1938 se sešel Henlein s Hodžou, kde požadoval odvolání vojenských opatření, ale Hodža na nich trval až do 12.6.1938, a tak se rozešli. Pro další jednání jmenoval místo sebe Henlein komisi. 25.5.1938 mluvil Henlein otevřeně o intervenci Německa proti ČSR, pokud nebude uspokojen a to s novinářem Pricem, který rozhovor otiskl v Daily Mail. SdP pak vydalo dementi, že otištění bylo nepřesné. Dne 13.6.1938 na sekretariátě SdP řekli třem anglickým novinářům, že dohoda mezi vládou ČSR a SdP není možná, a že Německo a SdP nemohou trpět existenci ČSR, obsadí ji a budou Čechy germanizovat. Předtím 3.6.1938 se ptá Henlein v Berlíně co má dělat, pokud vláda ČSR přistoupí na jeho požadavky a je mu dána rada, aby pak žádal změnu její zahraniční politiky.
3.8.1938 přijel do ČSR jako pozorovatel lord Runciman, který údajně ani nevěděl, kde ČSR leží. Anglický plk. Christie pak informoval Henleina, jak si bude Runciman počínat, a že Anglie nezasáhne, pokud Německo nebude chtít dál i Maďarsko a Rumunsko. Runciman pak uznal požadavky SdP za oprávněné.
Anglický diplomat a spisovatel Lockhart uvádí, že Anglie, respektive část jejích politiků, nechtěla pomoci ČSR, protože měla strach z bolševizace Evropy. Rovněž uvádí, že ve vztahu k ČSR se veřejné mínění během krize měnilo jak pro ČSR tak pro SdP.
Chybou vlády ČSR bylo, že nedokázala jednat s německými antifašisty a Němci loajálními k ČSR a ochránit je před terorem SdP. Co se týče tvrzení, že Henlein založil SdP v roce 1933, protože se sudetoněmecká společnost po zákazu nacionalistických stran ocitla bez politické organizace, a že nebyl nacionalista, jde o zjevnou nepravdu. Tehdy existovalo několik stran sudetoněmeckých, např. sociální demokraté, křesťansko sociální, svaz zemědělců. Líčení Henleina spíš jako oběti a zpočátku málem vlastence v kontextu s líčením českých politiků odpovídá rázu knihy a nevyžaduje komentáře.
O mnichovské dohodě bylo již napsáno tolik, že každý si může udělat odsudek sám. Faktem je, že byla přijata pouze vládou, která k tomu neměla kompetenci. Otázka, zda se mělo nebo nemělo bojovat a jak by vše dopadlo je vcelku zbytečná z hlediska historie nebo vojenského, „Kdyby“ v historii neexistuje. Z morálního hlediska se bojovat mělo a lidé byli bojovat ochotni. Je pravdou, že pevnosti nebyly dokončené a dostatečně připravené. Je pravdou, že též hrozilo i Polsko a Maďarsko a bylo v té době obsazeno i Rakousko Německem, takže vyjma hranic s Rumunskem, hrozil vpád odkudkoliv. Není pravdou, že by se preambule mnichovské dohody nějak tajila, je uváděna prakticky ve všech vydáních této dohody. Ale docházet z jejího textu k závěrům jak autor, považuji za chybné. ČSR nebyla účastníkem mnichovské dohody a nemohl tu být tedy uváděn její souhlas a pokud by došlo k nějaké dohodě s ČSR předtím, byla by tu citována pregnantněji.
Ovšem je též skutečností, že pro válku v té době v Německu příliš nadšení nebylo, a to ani ve wehrmachtu ne. Němečtí generálové považovali v té době válku za katastrofu pro Německo. Prováděná mobilizační opatření považovali za Hitlerovo blufování. Bohužel je i skutečností, že tehdejší britská vláda směrovala Hitlera proti SSSR a byla pro tento účel ochotna dělat ústupky a donutit k nim i Francii.
Odkazuji pro tuto věc na knihu H.B.Gisevia „Bis zum bittern Ende“, kde mimo jiné uvádí, že Británii informovali o generálské a politické opozici a Hitlerových pravých úmyslech – tedy obsazení celé ČSR, nejen Sudet. 5.9.1938 pak opozice informovala anglickou vládu o připravenosti na převrat. Dále, že Hitler měl pro sjezd v Norimberku v září několik projevů, protože váhal sám se stupňováním napětí a pak tam přednesl ten nejútočnější. O zklamání, když byli 15.9. překvapeni zprávou, že Chamberlain letí za Hitlerem a Hitler zvýšil své požadavky. A lidé v Německu začali kvůli válce veřejně nadávat a Hitler zase ustoupil a ve své řeči v Sportovním paláci prohlásil, že nechce žádné Čechy. Přehlídka divize v Berlíně skončila fiaskem, lidé se odvraceli a Hitler odešel z balkonu, když ani Goebbels nedokázal obstarat jásání davů. Pak došlo k Mnichovu, který lidé považovali za zachránění míru a Chamberlain mával papírem, že zachránil mír pro naše časy a Gisevius dodává, ne mír, ale Hitlera zachránil Chamberlain. Podobně uvádí Lockhart , že Británie byla ponížena a Francie pozbyla cti. Nebo Churchill , „Británie měla možnost buď ztratit čest nebo mír, a nakonec ztratila čest a nezabránila válce. A nelze zapomenout ani gesta prvního lorda admirality, který na protest hned 1.10.1938 odstoupil. Uvádím jen jako doplněk, že nebylo tehdy vše tak jednoznačné, jak se uvádí v knize. Neuvádím české autory, nikoli proto, že by nebyli, ale z důvodu jejich možného osočování ze šovinismu.
Odboj nenabyl v Čechách takové intenzity jako třeba v SSSR, Jugoslávii nebo Polsku, ale rozhodně nebyl až tak zanedbatelný, jak se v knize uvádí. Jak ve svých pamětech píše prof. Černý, ztráty československých důstojníků z hlediska poměru k jejich celkovému počtu, patřily mezi nejvyšší mezi spojenci. Významnější byl zahraniční odboj, který kniha vůbec nezmiňuje. Povstání doma na počátku války, ke kterému nedošlo a o němž se kniha proto s despektem zmiňuje, byl naprostý nesmysl. Nedošlo k němu v této době v žádné zemi. Povstání přicházelo všude až ke konci války. Kniha pak vůbec nezmiňuje Slovenské národní povstání, kterého se Češi zúčastnili a které bylo vedeno ideou obnovy ČSR a o Pražském jen okrajově. Tvrzení, že 8.5 Němci složili zbraně a odešli není pravdou. Na Pankráci, Smíchově se bojovalo dál. Jinak bych chtěl připomenout 360.000 mrtvých, což byl počet odpovídající absolutním ztrátám bojujících západních států.
Pomluvy Beneše nelze rozebírat a jen chci podotknout, že jemu se snad dávalo za vinu, i že připravuje konec světa. Líčení jak s ním nikdo nechtěl jednat a vzápětí ostouzení jak obelhával všechny představitele mocností, kteří mu naivně naletěli, mluví samo o sobě. Ke zmínce, že pokud by nás obsadili západní armády, tak by národy rozhodovali sami o svém osudu, stačí připomenout osud Řecka, kde nerozhodovali Řekové, ale anglická armáda. Je zde i vyložená nepravda, že v roce 1943 v Moskvě měl Beneš strach, jak jeho dohodu s SSSR o odsunu Němců z ČSR přijmou západní spojenci. Ve skutečnosti začal Beneš jednat o odsunu nejprve s Brity již v roce 1942 a ministr Eden mu sdělil souhlas britské vlády s tímto odsunem, v rámci jednání o neplatnosti Mnichovské dohody. Ve stejné době o tom Beneš informoval i W.Jaksche (německého soc. demokrata, tehdy emigranta v Británii). V květnu 1943 jednal o odsunu Beneš v USA s Roosweltem. Další nepravdou je přislíbení postu ministerského předsedy komunistům po válce. Byl jím sociální demokrat a teprve až po volbách se jím stal Gottwald. Po válce pak byly 4 strany a nikoli 3 jak uvádí kniha.
Vydávání dekretů Benešem byla nezbytnost a nakonec byly většinou schváleny prvním parlamentem po válce. Za války parlament neexistoval, protože byl 21.3.1939 na příkaz Hitlera rozpuštěn.
Tvrzení, že se poválečná republika koncipovala jako nacionálně socialistický stát podobající se nacistickému Německu, je více než přitažené za vlasy. Stačí si srovnat občanská a lidská práva, směřování obou režimů a rovněž dopady na občany. Znárodňování majetku se v té době provádělo za náhradu a je skutečností, že se náhrada poskytovala sice postupně a dlouho, ale poskytovala. Rovněž až do roku 1957 se platil nájem za „znárodněné stroje“ a teprve pak byly převedeny do státního vlastnictví za jednorázovou náhradu do výše 70.000,- Kč. Bez náhrady byla prováděna konfiskace majetku zrádců, Němců a kolaborantů. Co se týče majetku odsunutých Němců, byla jim poskytnuta náhrada v SRN a NDR za to, že se ČSR zřekla reparací. Co se týče politických stran, byly všechny zakázány a rozpuštěny za 2.republiky nebo za Protektorátu. Po válce byly obnoveny jen pouze 4, které si nezadaly s Německou říší.
Je podivné, že v knize se pochybuje o demokracii v ČSR, protože vyjma KSČ, sociální demokracie, národních socialistů, lidovců a demokratické strany nebyla připuštěna žádná strana do vlády, ale události v Řecku, obsazení anglickou armádou, se vůbec nezmiňuje a o událostech v Itálii a Francii se konstatuje, jen tolik, že byli komunisti vytlačeni z vlády.
Rozpor mezi budoucími bloky v té době opravdu sílil až přešel ke studené válce. Nebyl ale rozhodně zaviněn pouze a jen SSSR. Stačí si připomenout události před válkou, během ní a krátce po ní. Jako bylo nasměrovat Hitlera proti SSSR, projevy v duchu nejlepší by bylo, kdyby se Hitler a Stalin vybili mezi sebou, konečně máme klacek na ty ruské kluky po svržení atomové bomby, Churchillův projev ve Fultonu o železné oponě.
Co se týče událostí v únoru 1948, těžko se chápe jak souvisí tolik a tolikrát proklamovaná demokracie s výtkou Benešovi, že když demise nedopadla, tak měl použít armádu proti lidem.
Co se týče roku popisu roku 1968 a toho, že celé Pražské jaro organizovala sovětská tajná služba, aby docílila umístění svých vojsk v ČSR, patří mezi jednu z mnoha fám, které se po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v ČSR, vyskytly. Ale toto snad soudný člověk nemůže brát vážně. Vždyť podle statutu Varšavské smlouvy byla daleko jednodušší řešení než se zostudit před světem.
Ivan Jordák, 22.9.2009
|
|
|
