Psáno pro Haló noviny 15. 12. 2013
Jak to vlastně s vládou bude?
Asi jako většina z nás očekávám, kdy a jak bude ustavena nová vláda vzešlá, málem jsem napsal, z voleb. Ale každý, kdo aspoň občas sleduje, co se děje na politické scéně, ví, že řadu let to už není tak úplně pravdou. Nechci se nyní zabývat historií posledních let, pouze a jen přípravou a personálním obsazením nastávající vlády. Dokážu ještě pochopit zvyk, že vládu sestavuje vítěz voleb. Také, že kvůli snadnějšímu vládnutí, vytvoří s dalšími koalici a tím získá, aspoň ve svých představách, potřebný počet hlasů v poslanecké sněmovně. Protože v naší zemi není nic zadarmo, platí za tyto hlasy vypuštěním něčeho ze svého volebního programu, a naopak převzetím jiného z volebního programu těch, kteří mu jsou hlasy svých poslanců ochotni prodat. Od první nabídky, které se v zájmu udržení lepšího pohledu na politická jednání, říká nabídka koaliční spolupráce, nikoli koupě a prodej hlasů a volebních programů, se vedou jednání. Stejná, jak v každém obchodě, kdy zásadní otázkou je, jakou cenu má to, co nabízíš nebo čeho jsi se ochoten zřeknout. A jako v každém obchodě jsou pohledy na cenu nebo hodnotu směňovaného zboží, kterým jsou hlasy poslanců a části volebního programu, hodně rozdílné. Kdo kupuje, má dojem, že platí víc než je potřeba. Kdo prodává, myslí si, že je to skoro zadarmo.
V pátek třináctého, jakoby tento den svou symbolikou vše poznamenal, byla veřejnosti předložena koaliční dohoda. V ní, aspoň podle těch, kteří ji prezentovali, je všechno. A to jak volební programy všech tří koaličních partnerů, tak i zabezpečení rozvoje naší země a lepší pro naše občany. Osobně přiznávám, nechápu co v ní vlastně je, a jak jednou dokáží představitelé koalice provést kontrolu jejího plnění. Možná to bude tím, že nejsem politik. Ale skupiny expertů a politiků odvedli práci na dokumentu, který má přes padesát stran a je pro všechny tři členy koalice přijatelný. Koalice, která aspoň podle volebních programů, málem zahrnovala celé politické spektrum. Zdálo by se, že všechno je uděláno a hotovo. Protože, jak jsme několikrát slyšeli, bude a byl tento dokument stěžejní jak pro existenci koalice, tak i později pro existenci vlády.
Stejně jsme i slyšeli, že personální složení vlády není zase pro koalici věcí tak zásadní, aby nemohlo být řešeno až jako poslední. Rovněž i o předchozí dohodě, kdo jaký počet ministerstev dostane. Nechal se sice slyšet pan prezident, že má v úmyslu do složení vlády také mluvit, ale koalice si myslí, že pro to nemá nikde oprávnění. A tak, když už je ta koaliční dohoda, stačí vlastně, aby předseda ČSSD se sešel s předsedy zbylých dvou stran, a ti mu najmenovali jména ministrů na ministerstva, která mají strany přiděleny. Pak zajede za prezidentem, a ten je jmenuje. My se pak můžeme radovat z nové vlády. Aspoň my, co jsme političtí laici, a předpokládáme, že i politici to co říkají, myslí vážně.
Jenže najednou se dozvídáme, že obsazení těch ministerstev zase tak jednoduché není, a ta dohoda se nám nějak zadrhla. Lidovci si myslí, že ty dvě větší strany je vypekly. Mají sice každá více než třikrát tolik mandátů co oni, ale to ještě neznamená, že musí mít také víc těch ministrů. Aspoň nás o tom přesvědčovali nejen lidovci, ale i někteří politologové. Také pan Bělobrádek, až z USA vzkázal, že budou ve vládě jen tehdy, pokud tam budou mít důstojnou roli.
Člověk zpozdilý by si myslel, že o důstojné roli ministra se dá hovořit, až po skončení jeho ministrování, kdy osvědčí, že byl mužem či ženou na pravém místě, a stejně tak o vládě a vládnoucích stranách. Tedy, až se ukáže, že pozvedli resorty, které řídili ku prospěchu země a lidí. To je ovšem hluboké nepochopení nás laiků, podobné skoro názoru, že ve vedoucích funkcích by měli být odborníci. To se jen tak říkává na počátku převratu, protože se něco pěkného říkat musí. Každý přece ví, že s odborníky jsou většinou potíže. Chtějí, aby věci, které mají fungovat, fungovali, a většinou si také dokáží spočítat, jak to vyjde nejlevněji. Jak je potom možné odměnit sponzory nebo se nějak odvděčit zasloužilým a z mnoha důvodů potřebným představitelům té které strany. Proto asi ta nespokojenost, i když vstřícnost v jejich zásadovém postoji zazněla také. Pokud by se jednalo o nějaká slušná ministerstva, dokázali by se lidovci spokojit i jen s těmi dvěma. A pro jistotu je vyjmenovali, aby pánové Sobotka a Babiš dlouho netápali. Jednalo by se o některé z těchto pěti; práce a sociálních věcí, zemědělství, místního rozvoje, průmyslu nebo školství. Pokud si připomeneme a srovnáme kompetence a rozpočty nabízených a požadovaných ministerstev, tak patrně se staneme ještě svědky dalšího zápasu či licitace. A nějak se nám tu vytrácí či zkresluje původní latinský význam slova ministr, které má znamenat něco jako pomocník nebo služebník, a to státu, nikoliv osoby, je jedno jestli fyzické či právnické.
Psáno pro Haló noviny 12. 12. 2013
Poslední v roce
Zpočátku se zdálo, že prosincová členská schůze naší základní organizace ve středu, bude mít převážně slavnostní ráz. Přijímali se dva noví členi do naší ZO KSČM. Shodou okolností měli i tři stávající členi v prosinci kulaté výročí narození. Za několik dnů budou Vánoce, patřící mezi nejhezčí svátky v roce. Tedy na první pohled nás čekalo poblahopřát novým členům a jubilantům, popřát si zdraví a štěstí, zavzpomínat a rozejít se k pečení cukroví a shánění dárků pro nejbližší.
Ale slavnostní ráz se brzy vytratil, přešlo se k diskuzi a problémům, které před námi stojí. Přítomný předseda OV KSČM a delegáti seznámili s průběhem a závěry okresní konference. Vzhledem k nedávným volbám a tomu, že příští rok bude supervolebním rokem, se týkaly nejvíce příspěvků voleb, a zlepšení informovanosti spoluobčanů o návrzích KSČM k zlepšení politické situace, ale hlavně kulturního a hmotného postavení lidí, kteří se prací, ať fyzickou či duševní, nejvíce podílejí na vytváření hodnot v naší zemi, ale nemají z toho ten prospěch, který by jim spravedlivě příslušel. Jedná se o prolomení informační blokády, kterou se pokouší establishment kolem KSČM udržet. Něco se podařilo kontaktní kampaní, něco Haló novinami, něco pořádanými akcemi v roce. Počet sympatizantů a voličů KSČM vzrostl, nakonec volební výsledky hovoří jasně, ale zdaleka ne tolik, abychom mohli být spokojeni. Je třeba více využívat webové stránky OV KSČM, a nalézt prostředky, aby vedle informování tiskem jsme mohli prezentovat program a záměry v celostátním měřítku i rozhlasem, nejlépe televizí.
Také bude nezbytné přejít od informací o skutečném současném stavu, který lidé dobře znají, k nalezení způsobu zlepšení tohoto stavu pro většinu občanů, nikoli jen pro pár vyvolených. Padlo i několik kritických připomínek k současné vládní koalici, a v ní zejména k účasti KDU-ČSL, která si vzhledem k svým volebním výsledkům osobuje daleko větší podíl na moci. Někteří diskutující vyslovili podiv nad počínáním ČSSD a ANO v této věci, když se patrně mohli dohodnout snadněji s ÚSVITem, který má stejný počet mandátů jak lidovci. Ale to už je mimo nás. Před námi leží hlavně problém, získat ve volbách příštího roku ještě více voličů, aby naše návrhy k ozdravění společnosti zazněly silněji a nemohly být opomíjeny, jak se dosud většinou děje.
Psáno pro Haló noviny 8. 12. 2013
Právo nemůže být mimo rozum
Za několik málo dní vstupuje v účinnost nový občanský zákoník. Nemíním rozebírat, co vše je v něm špatné. O tom napsaly dost nejen Haló noviny, ale i odborný právnický tisk. Proti tomuto zákoníku vystoupili soudci, vystoupila advokátní komora, odbory, a prakticky každý, kdo si jej aspoň jednou přečetl. Tento zákoník se prakticky líbí jen exministrovi Pospíšilovi a lidem, kteří jej dávali dohromady. Pravice jej prosadila silou, aniž by její poslanci věděli nebo se zajímali, o co jde, ale poslušně pro něj zvedli ruku.
Minulý týden v televizi vystoupil v televizi právě zvolený předseda sněmovního ústavně-právního výboru Jeroným Tejc, a prohlásil, že i když s tímto novým občanským zákoníkem nesouhlasí, tak musí odmítnout návrh KSČM na odklad jeho účinnosti, protože by to způsobilo minimálně na půl roku zmatek. S plnou odpovědností musím napsat, raději půl roku zmatků, než řadu let bezprávní stav. Občanský zákoník se dotýká prakticky každý den každého z nás. Našeho jednání, našich vztahů se sousedy, při nákupu, je-li nám způsobena škoda nebo naopak, nově i vztahů v zaměstnání, v rodině atd. To si málokdo, kdo není zrovna právníkem, uvědomuje. Všichni jsme zvyklí nějak jednat, a vůbec nevnímáme, že jednáme podle zákona. Prostě tak jsme to naučení nebo zvyklí. Nyní přijde změna, obrat o kolik stupňů, a většinou nebudeme chápat proč. Nejde mi vůbec o archaické výrazy, které zavádí. Ty se dají dříve či později naučit. Ale to, že rozbíjí systém, a nenahrazuje jej novým, lepším, to už je na pováženou.
Řada kritiků nového občanského zákoníku píše, že jeho zavedení povede k nekonečným sporům, co je pravda. Dodávají, že si tak namastí advokáti kapsy, co pravda není, a jestli se již někteří z kolegů na to těší, musím jim říci, aby na to rychle zapomněli. Myslí si snad, že občané budou ochotní platit za několik let trvající spory s nejistým výsledkem. Soudy budou tak přetížené, že přijetí nějakého rozhodnutí bude v nedohlednu, a rovněž bude absolutně nepředvídatelné. Občané začnou tyto spory řešit buď rezignací, nebo násilím, tak jako všude, kde chybí právo nebo je nedostatečné. Tedy občanskoprávní věci se posunou najednou do trestněprávní oblasti, a co pak.
Právo nelze klást nad rozum, ani mimo chápání většiny občanů. Takový posun se zákonitě musí vymstít. Dopady, které to může přinést, mohou být takové, že na privatizaci, povodně a jiné kalamity budeme proti nim, vzpomínat jen jak na pihy na kráse. Proto si myslím, že vláda a poslanecká sněmovna by měla účinnost tohoto zákoníku odložit, aby mohl být přepracován nebo zrušen.
Psáno pro Haló noviny 17. 11. 2013
Dvacet čtyři let
Dvacet čtyři let od převratu zaznělo občas v neděli z médií. Žádná velká sláva se nekoná. Ono také co slavit? Sice se mě, stejně jak jiným, pokoušel celou věc vysvětlit pan Horáček na Primě v Partii, ale mám dojem, že ho příliš nechápali ani dva přítomní redaktoři. Nutno říci, že texty mu jdou mnohonásobně lépe. Je totiž poměrně snadné něco nebo někoho pomlouvat, ale problém vysvětlit nebo obhájit je daleko složitější. Ono také čím se chlubit, a dvacet čtyři let je už doba dostatečně dlouhá, aby se něco dokázalo. Za dvacet čtyři let se z novorozeněte stane dospělý člověk. Předpřevratový režim dokázal za tuto dobu odstranit následky druhé světové války, industrializovat Slovensko, připravit základy potravinové soběstačnosti, vyrovnat se s tím, že za války byly na šest let zavřeny vysoké školy a omezen počet středních škol, umístit se na čelných místech světových výstav, odstranit úplně nezaměstnanost, řešit postupně bytovou otázku. V šedesátých letech došlo i ke kodifikaci práva, nápravě některých přehmatů a porušování zákonnosti v padesátých letech. Československé filmy získaly dva Oskary a řady dalších cen na filmových festivalech. A dalo by se ještě pokračovat.
Od převratu v roce 1989 se za těch dvacet čtyři let také změnila řada věcí. Můžeme nyní si koupit každý den banány, pomeranče, kiwi a řadu dalších druhů jižního ovoce, pokud na to máme. Můžeme veřejně spílat kterémukoliv politikovi, když nám to média budou ochotné uveřejnit. A pokud na to máme, pak jsou naše možnosti takřka neomezené. Můžeme jet na kterékoliv místo na světě, založit si třeba politickou stranu nebo hnutí, koupit si televizi nebo rozhlas či noviny, nebo zámek kdekoliv na světě, a řadu dalších věcí. Pokud na to nemáme, tak nemůžeme prakticky nic. Země zchudla. Přišla o řadu podniků, o námořní flotilu, ale též o bezplatné zdravotnictví. Několik set tisíc lidí přišlo o práci, menší počet lidí přišel o domov, klesají reálné mzdy, důchody, rostou ceny zboží a služeb. Propadáme se v úrovni vzdělání, i když máme více vysokoškoláků, roste kriminalita, korupce, každý rok se propadáme na horší místo. Roste zadlužení země i domácností. To se pak těžko vysvětluje nejen politikům, ale i třeba panu Horáčkovi, lze-li tu vůbec něco vysvětlit, pokud odhlédneme od toho, že se ve většině jedná o průvodní jevy kapitalismu, které existují i přes pokusy nahrazovat výraz kapitalismus výrazem demokracie.
Psáno pro Haló noviny 28. 10. 2013
Kam kráčíme a za kým?
Tak nám skončily volby, a my se s rozpaky ptáme, kdo je vlastně vyhrál, a kdo prohrál. Pokud se budeme řídit počtem mandátů, tak vyhrála ČSSD, která jich získala nejvíce, za ní následuje ANO 2011 a potom KSČM. V případě, že ale za základ vítězství vezmeme nárůst mandátů proti předcházejícím volbám, potom vyhrálo ANO 2011, za ním ÚSVIT s KDU-ČSL, a též KSČM. Co se tedy stalo, když vítěz s největším počtem mandátů ve skutečnosti získal pouze právo prosit jako první ostatní strany a hnutí, aby mu umožnily sestavit vládu a podílely se s ním také na práci orgánů poslanecké sněmovny? Zdá se, že tu došlo ke zlomu, a místo běda poraženým se u nás bude říkat běda vítězům. Tedy, samozřejmě formálním vítězům. Navíc ještě s vylepšením, které vzápětí po volbách provedla ČSSD. Její představitelé nevydrželi ani dva dny, aby řeči o solidaritě nahradili pokusem o zaříznutí předsedy. Nejhorší na tom je, že i když se k tomu patrně chystali nějakou dobu, tak nejen, že se ho nedokázali zbavit v klidu, bezbolestně a tiše, nedokázali se ho zbavit vůbec, jen udělali humbuk, prokázali neznalost vlastních stanov a zpochybnili vše, pro co jim lidé dali hlas.
Kdo je tedy skutečným vítězem voleb? Je jím kapitál, respektive ti, co jej mají, a neváhají jej použít. Investice do politiky, je stejně dobrá, jako investice do čehokoli jiného. Jediným měřítkem je, zda něco přinese. Pokud se ptáme, co přinese v tomto případě, odpověď je nasnadě. Zabrání změnám, které by pro kapitál byly nevhodné, nebo je nasměruje správným směrem. Samozřejmě pro ten kapitál.
Dokázal reagovat velmi rychle na neschopnost pravice zajistit aspoň nějaký sociální smír. Jakmile po krajských a senátních volbách se dala už předpokládat reakce společnosti na počínání pravice, obstaral si několik známých a úspěšných lidí, získal některá média, hlavně televizi a při prezidentské volbě si vyzkoušel, kam se dá až zajít. Zjistil, že velká část lidí, zejména mladých, se dá oblbnout (jiné slovo nelze napsat) hodným moudrým dědečkem s dýmkou, pronášejícím v čase, kdy nespí bodré bonmoty a přiznávajícím, že jako mladý byl též pěkným kvítkem. Výsledky předčily jeho očekávání. Potom už jen stačilo udržovat lidi a levici v naší zemi v napětí. Jednak balamucením poukazování na průzkumy očekávaných volebních výsledků, kde levice jednoznačně vedla. Dále vytvářením dojmu, že za dění v naší zemi mohou všichni politici, bez rozdílu zda byli ve vládní většině nebo v opozici. Také se znovu oprášilo staré heslo, že strany jsou pro straníky, ale hnutí je pro všechny, nemá žádné sekretariáty, ani nemá aparát. Má pouze jedinou starost, jak zlepšit osud lidí v naší zemi, a ještě je ochotno na to vynaložit soukromé peníze. Stačilo k tomu rozdat pár koblih, nějaké další drobnosti, a s odzbrojující upřímností přiznat, že v politice se vůbec nevyznáme, ale v podnikání ano, a ze státu jsme ochotni udělat takovou velikou úspěšnou firmu. A hned dvě z těchto hnutí byla tak úspěšná, že se dostala do poslanecké sněmovny.
Je zajímavé, jak rychle ustaly v médiích připomínky k minulosti představitelů těchto hnutí, ale i k dalším, je provázejícím problémům. Tak nám ve skutečnosti bude patrně vládnout po další čtyři roky pan Babiš, který ještě před málo dny mluvil pouze o své roli v opozici. A ještě mu bude část národa za to vděčna, protože se chopí kormidla v okamžiku, kdy kormidelníci, kteří k tomu byli vybráni, se místo řízení začali mezi sebou přetahovat, který z nich to bude. Snad za rok, možná za dva se začnou voliči divit, co si vlastně vybrali. Jenže čas nestojí, a bude stále obtížnější nastolit pořádek v zemi.
Psáno pro Haló noviny 15. 10. 2013
Jaké politiky potřebujeme
Skoro při každém otevření internetu, na mě jukne pan Babiš, nabízející mi k volbám své hnutí ANO. Stejně jako on, mi jej v televizi nabízí, mimo něho, pánové Komárek, Stropnický, Jágr, Váňa a řada dalších úspěšných, ale také i chytrých lidí. V programu nám slibují odstranění všeho, co nám vadí, a zařízení toho, co potřebujeme a chceme. Podobně nám toto slibovali před minulými volbami ODS, TOP 09 a VV. Jak to dopadlo, škoda mluvit. Nevím, jak vážně myslí pan Babiš a jeho příznivci své sliby. Možná chce opravdu vše napravit. Peněz a vlivu na to má rozhodně dost. Má i hodně známých, kteří by také leccos dokázali, pokud by chtěli. Ale chtějí opravdu začít s nápravou, a pokud ano, tak do jaké míry? Ani jednoho z nich jsem mezi námi neviděl 21. dubna při demonstraci odborů v Praze. Ani při jiné demonstraci nebo nějaké manifestaci. Asi tehdy neměli čas, měli plno své práce.
Věřím, že jsou zaneprázdněni řízením svých podniků, a to i včetně podniku ANO dělajícího politiku. Nebo děláním koblih, a potom jejich rozdáváním. Je toho hodně, o co se musí starat. Podobně i další, a je s podivem, že si přes svou chytrost všech nedostatků a chyb všimli až nyní. Ať už je to nezaměstnanost, sociální politika, bytová politika, zdravotnictví, abych uvedl aspoň některé z nich. A když si toho všimli, nabízí, že dají všechno do pořádku. To slibuje nejen pan Babiš, ale i pan Schwarzenberg, Liška, Bělobrádek, Okamura s Bártou, také paní Němcová, která ke svým slibům přidá ještě i varování před komunisty a socany. A světe div se, působí to.
Minulý týden měla KSČM předvolební akci u nás v městečku. Přijelo několik kandidátek a kandidátů na poslance, předseda OV, oslovovali jsme občany, předávali jim materiály. Hodně z nich, při zhlédnutí loga třešní, málem začalo utíkat. Velký počet uváděl, že k volbám oni nepůjdou. Zarážející bylo, že to říkali i někteří bývalí členové KSČ. Přitom takřka všichni se zlobili a zlobí, co se v naší zemi děje. Co všechno se rozkradlo, rozdalo, prohospodařilo, že ubývá pracovních míst, že den ze dne je většina zboží dražší. Jistě, mnoho z nich při minulých a předminulých volbách uvěřili slibům chytrých politiků, a mediální masáži, která tyto sliby provázela, zejména mladých voličů. Je nezbytné jít za nimi znova, a vyříkat si, že vůbec nepotřebujeme politiky chytré, kteří dělají politiku pro sebe a své známé. My potřebujeme politiky aspoň rozumné, pokud nenajdeme moudré, kteří by dělali politiku pro naši zem a její občany.
Psáno pro Haló noviny 13. 10. 2013
Znárodnění
Za několik dní si na státní svátek 28. října budeme připomínat vznik samostatného československého státu, před jedenácti lety rozpadlého do dvou. Kdysi jsme si společně s ním i připomínali také den znárodnění. Jenže od doby, co znárodnění začalo být označováno za krádež spáchanou komunisty po jejich puči v roce 1948, byl tento svátek zrušen. Jako obvykle, došlo zde poněkud k pomýlení našich představitelů, ale bohužel také některých členů i funkcionářů KSČM. Den znárodnění nepřipomínal rok 1948, ale znárodnění na základě čtyř Dekretů prezidenta republiky Beneše, slavnostně vyhlášených 28. října 1945 na manifestaci na Václavském náměstí. Dekrety potom potvrdilo Prozatímní Národní shromáždění v březnu 1946 /ratihabice/. Znárodněny byly banky, pojišťovny, doly, a některé klíčové podniky od 150 až 500 zaměstnanců, převážně metalurgické, energetické, zbrojní a potravinářské. Již předtím došlo ke znárodnění filmového průmyslu. Pro znárodnění byli nejen komunisté, a další strany levice, sociální demokraté, národní socialisté, ale tehdy i pravicové a středové strany, Demokratická strana Slovenska a lidovci, protože bylo požadavkem naprosté většiny obyvatel republiky. Tehdy občané věděli co je to kapitalismus, byly jim známé příčiny právě skončené války, a tak se podle toho chovali i jednali, aby zabránili další. Tedy, nebyla to žádná věc komunistů, ale většiny národa, i když znárodnění vycházelo z obsahu Košického vládního programu, který byl připraven komunisty. Toto znárodnění nelze zaměňovat s konfiskací majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Jinak jen pro doplnění, znárodňovalo se tehdy i v Anglii, Francii, Itálii a dalších zemích.
Znárodnění bylo prováděno za náhradu, která měla být poskytována občanům Československa, a občanům spojeneckých a neutrálních států, pokud se neprokázalo, že kolaborovali nebo, že fakticky náležel znárodňovaný majetek do vlastnictví nepřátelských fyzických či právnických osob, či byl majetek předlužen nebo poškozen v důsledku válečných událostí.
Náhrada byla nakonec poskytnuta všem občanům spojeneckých a neutrálních států, občanům Československa nebyla všem poskytnuta v deklarované výši. Administrativně pak bylo prováděno znárodnění jednotlivých podniků úředními listy v roce 1946 a v roce 1947.
V roce 1948 začala druhá etapa znárodňování na základě jedenácti zákonů, které postihovaly další podniky. Též měla být poskytnuta náhrada vyjma těch vlastníků, kteří byli právoplatně odsouzeni soudy pro zločin nebo přečin spáchaný do dne znárodnění podle vyjmenovaných zákonů. Vedle tohoto docházelo i k přebírání strojů a zařízení, za které se platil nájem, pokud nedošlo k jejich koupení. Nájemné bylo poměrně výhodné pro pronajímatele, a tak někdy v roce 1957 nebo 1958 došlo k nařízenému prodeji, kdy byla stanovena maximální výše ceny, kterou národní podnik směl zaplatit.
Je skutečností, že v řadě případů došlo k porušení zákona nebo přehmatům, či zneužití práva. Záleželo vždy na lidech, kteří se těchto aktů zúčastnili. Ale rozhodně se nedá mluvit o krádeži, o tom, že znárodňování bylo jen věcí komunistů, a začalo až po roce 1948. Můžeme si připomenout bezplatné zdravotnictví, sociální zabezpečení, výši nájmů, stát bez dluhů, soběstačnost v potravinách a řadu dalších věcí, aby bylo zřejmé, k čemu znárodněné podniky sloužily. Mám za to, že proti způsobu provádění velké privatizace bylo znárodnění daleko víc v souladu s právními předpisy a obecným vnímáním spravedlnosti. Rozhodně nikdo tehdy nezakázal možnost přezkumu jednotlivých znárodňovacích aktů soudem, jak tomu bylo u velké privatizace.
Psáno pro Haló noviny 7. 10. 2013
Co s mládeží
Za tři týdny už asi budeme vědět, kdo ve sněmovně skutečně bude, které strany a s jakým počtem mandátů. Zatím jsme odkázáni na hokusy pokusy médií, zejména České televize. Nebo na volební průzkumy, či skoro již tradiční hrátky Člověka v tísni se středoškoláky. Ti s dojemnou pokorou opakují již po několikáté stále stejný volební výsledek. První osvědčená pravicová strana, druhá Piráti odpovídající naturelu těchto mladých lidí svým programem, třetí je nová strana s pravicovým programem a sliby jak konečně všechno vyřeší, a nyní se uchytila mezi těmi, co se podle středoškoláků a jejich návodců, mají dostat do parlamentu i Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti. Něco málo hlasů dostala ČSSD, protože o levici tito mladí lidé nestojí, a zbylé mandáty dostala ODS. Tedy těchto něco málo přes padesát tisíc mladých lidí, co hlasovalo, respektive jejich většina, prohlašuje svou volbou, chceme platit za studia, za léky a úkony lékařů, nevadí nám nezaměstnanost, ani snižování reálných důchodů a sociálních dávek, přejeme si, aby zisky z kdysi našich podniků a naší práce plynuly neznámo kam, atd.
Zkusme se jich zeptat, zda opravdu je toto, co chtějí, a čemu pomáhají svou volbou. Ať se zeptají svých rodičů, jak snadné je zajišťovat jejich potřeby a rozvoj. Možná budou překvapeni, možná uslyší něco jiného, než je uváděno v učebnici pro výuku společenských věd, v rozhlase a televizi. Možná se i podiví, pro co hlasují, a budou vše popírat. Možná spustí něco o vzdělaných úspěšných, ke kterým se řadí, ač dosud naprostá většina z nich je hmotně závislá na své rodině. Možná spustí něco o dani za demokracii, kterou budou vyzdvihovat nade vše. Též ji budou mít výlučně za to, co si oni myslí. Nepovažujme je za hlupáky a nedivme se jim. Vzpomeňme sami sebe, když nám bylo mezi patnácti a osmnácti lety. Také jsme požadovali jednoduché a jednoznačné odpovědi, také jsme nechtěli příliš přemýšlet o potížích, které přináší život, a že odpověď na ně není jednoduchá. Také jsme hledali vzory, s kterými bychom se ztotožnili. Není jejich vinou, že někdo jejich hledání místa ve společnosti zneužívá, je to jejich neštěstím. Snad v klidu dokážeme nalézt společně směr, kam by se společnost měla obrátit, a co je pro to třeba udělat.
Psáno pro Haló noviny 3. 10. 2013
Komu to mělo nebo má posloužit
Ve čtvrtek večer mi bylo jednání moderátorky na ČT 24 v pořadu „Volby 2013“ záhadou. Místo volebního programu chtěla po lídrech jednotlivých stran, aby se vyjádřili, zda bratři Mašínovi jsou či nejsou hrdinové, respektive chtěla, aby je prohlásili za hrdiny. Když po třetině pořadu se zdálo, že pokud Mašíny lídři stran jednoznačně za hrdiny neprohlásí, tak se nic jiného probírat nebude, televizi jsem vypnul. Ona totiž nepomohla, ani výzva tří z lídrů, aby toho nechali, a věnovali se volbám, kvůli kterým přišli. Moderátorka trvala na svém. Odpovědi nebyly, a ani nemohly být erudované. Nikdo z přítomných není, pokud je mi známo, historik.
Přes všechno naléhání paní redaktorky většina lídrů zmínila vraždy, kterých se bratři Mašínové dopustili. Možná mohl bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil zmínit i § 412 o válečné krutosti a § 413 perzekuce obyvatelstva hlavy XIII trestního zákona, který za tyto činy ukládá výjimečný trest. Nezmínil, ale to je jeho problém. Jen nechápu, proč o tom bylo nutné mluvit v tomto pořadu, a co bylo pravým důvodem tohoto připomínání a nezdařeného pokusu o jejich oslavu právě nyní. Možná by bylo vhodné, kdyby ČT 24 své jednání vysvětlila, z jakého důvodu obětovala takový čas v naprosto nevhodné době událostem, o kterých si myslí, přes veškerou mediální masáž, většina lidí své. Vždyť na to, protože ČT povinně vydržujeme koncesionářskými poplatky, máme nepochybně právo.
Psáno pro Haló noviny 21. 9. 2013
Nezajímavý důchodce
Po delším sledování pořadů televize, jsem zalitoval, že nejsem vyhnaným psíkem. Pan Srstka by mě poplácával, a ptal se, zda o mě nemá někdo zájem, chválíc mé dobré vlastnosti. Nebo třeba opuštěnou kočkou, které by se ujala dobrotivá dáma, lila mi do misky smetanu, a kupovala whiskas s tuňákem, který obsahuje vše. Nazývali by mě oba jejich mazlíčkem, a snášeli mi modré z nebe. Možná by nebylo být špatné třeba příslušníkem některé z menšin, pečoval by o mě pan Kocáb nebo paní Džamila Stehlíková, a pokud bych měl štěstí tak možná paní Lejla. Zastávali by se mě, sháněli mi obživu, a vedle nich i některé občanské organizace. Ty by o mě dbali i v případě, pokud bych byl nesnesitelným spratkem, a požadovali po psycholozích určení toho, kdo mě tak zkazil. K dispozici bych měl i linku důvěry a další věci. Není ani špatné být propuštěným vězněm nebo uprchlíkem v případě, že máte štěstí a místo pod most se dostanete do některého z útulků zřízeného dobrotivými dámami, které hoří pro své svaté poslání, trpícím pomáhati, ovšem vybraným trpícím, neboť jsou i takoví, kteří si pomoc a soucit nezaslouží.
Bohužel pro důchodce není spolku dobrosrdečných dam, ani nějaké občanské společnosti, který by se o důchodce, jejich problémy zajímal. Tedy běžné důchodce, kterých je většina. Zajímat o ně se má především ministr práce a sociálních věcí a také obce. První konkrétně zajištěním výpočtu, posíláním a valorizací důchodu, obce pak výstavbou a provozem domů důchodců, či lépe domů s pečovatelskou službou. Samozřejmě, že první i druhý mají především jiné starosti, a tak tomuto problému věnují jen čas nezbytný, co v překladu znamená, takřka žádný. I když obce aspoň jednou do roka uspořádají pro důchodce nějakou akci. Na obcích se totiž s důchodci denně potkávají, a k úžasu některých, zjišťují, že jsou mezi nimi i jejich rodiče nebo prarodiče a další, kteří kdysi o ně pečovali. Proto ty akce k vyjádření vděku, když už jim nelze pomoci.
V posledních letech se pro ty vrcholné a rozhodující politiky státu stává důchodce něčím, o kom se dost dobře neví, proč vlastně existuje. Až na výjimky svůj důchod využívá pouze na jídlo, nájem a léky, pokud to vůbec dokáže. Tedy není zajímavý pro obchod, vždyť neutrácí za zbytečnosti, jedině když se ho podaří dostat na nějakou akci. Ani pro banky nemá význam, půjčku mu dát nelze kvůli návratnosti, a těch pár korun co má našetřeno, jsou předem určeny. Proč by se o něj zajímali stavbaři, v jeho letech se už neinvestuje. Tedy prakticky všem, co jsou na politiky nabaleni, a živí je nebo oni jeho, důchodce nepotřebují. Snad jedině lékaři, ale zase jen ti, co léčí. Ti co podnikají, tam důchodce uvidíš jen málokdy. Kolik si z nich nechá udělat umělá prsa, zbavit podkožního tuku nebo jiné úpravy? Zanedbatelné nepatrné procento.
Snad trochu jsou zajímaví jednou za čtyři roky pro politiky, jsou totiž zvyklí chodit k volbám. Ovšem s jakou perspektivou? Jedno, dvě volební období, než odejdou navždy. Když se to vezme kolem a kolem, nemá nikdo důvod se o důchodce nějak zajímat. Proč tedy vůbec existují?
Psáno pro Haló noviny 14. 9. 2013
Pro koho výzva?
Přečetl jsem si z Reflexu výzvu “Za pět minut dvanáct aneb Zastavme Miloše Zemana!“, kterou sepsali Pavel Šafr a Marek Stoniš. S výzvou prý už vyjádřilo souhlas přes dva tisíce známých osobností. Nejsem ani novinář, ani známá osobnost, jsem jen důchodce, a snad právě proto se cítím povinen vyjádřit s touto výzvou svůj nesouhlas. Tak jsem ostatně učinil vždy, když se mi něco výrazně nelíbilo, a tato výzva sem patří. Nejsem sice příznivcem Miloše Zemana, a několikrát jsem to vyjádřil i písemně, ale v druhém kole mi nezbylo než ho volit, i když připouštím, že to byla volba z nutnosti zabránit volbě Karla Schwarzenberga prezidentem naší země. Ale zpět k výzvě.
Čím vším nás autoři výzvy straší? Vezmeme-li hrozby po pořádku, tak je to ruský model vládnutí, autoritativní prezident, ohrožení zastupitelské demokracie, a v posledních měsících systematické nabourávání a rozklad základních hodnot a pravidel svobodné společnosti. Připouští sice, ale jen velmi vágně a nekonkrétně, nějaké chyby nějakých politiků již v předchozích letech, ale přímo varuje před radikálním uplatňováním vůle lidu, přímou demokracií a pokušením prezidenta si vzít vše, jak údajně prokázal již od volební kampaně a svého inauguračního projevu, kde měl i zaútočit na svobodu slova tím, že novináře označil za deviantní. Potom prezidentovi vyčítají ještě řadu věcí, aby nakonec v pěti bodech vyzvali veřejnost k záchraně sama sebe.
Nějak mi to celé připomíná varování představitelů TOP 09 a SNS. Skoro stejná slova, stejné obavy, vzpomeneme-li posledních několika měsíců. Když se pravice takřka dokonale zprofanovala, tak opět začne bojovat za svobodu a demokracii. Ale za jakou a pro koho? Vládla tu sedm let, z toho tři roky takřka absolutně, díky svému počtu mandátů v poslanecké sněmovně. Tehdy válcovala opozici, jak se jí zachtělo. Nevšiml jsem si, že by v některých pravicových novinách, které se sice označují jako tisk nezávislý, bylo poukazováno na aroganci moci nebo práva menšiny. Sklízí nyní výsledky toho, co zasela. Bohužel my ostatní s ní. Pokud jde o svobodu slova, kdo ji mohl uplatňovat v celém jejím obsahu? Tedy nejen, že může vyslovit nějaký názor, ale aby ten názor byl i slyšen a respektován. Jen si připomeňme nejsledovanější médium, televizi. Byli její redaktoři skutečně tak nezávislí, objektivní, dávali každému stejnou možnost se vyjádřit? Každý, kdo televizi sledoval, si odpoví sám.
Výzva k nezávislé justici a policii, je snad parodií. Copak prezident snad prohlašoval, že nebudou zde určovat policejní plukovníci, co se smí a nesmí, jak premiér Nečas, nebo že po nástupu do funkce premiérky či ministra spravedlnosti si prověří postup policie v případech poslanců ODS a blízkých spolupracovníků premiéra, jak paní Němcová a pan Blažek? Rozhodnutí soudu musím jako každý občan, stejně jak zákony země, respektovat, ale to neznamená, že k nim nemohu mít připomínky a nesnažit se o jejich nápravu.
Výzva k nezávislosti novinářů mi připadá trochu jak černý humor, pokud vzpomenu dosavadní praxe, a to zejména vůči svým vlastníkům. Také se mi vybavila reakce Rady pro televizní vysílání, která mi vždy odpověděla stejným, že v kritizovaném pořadu neshledala porušení zákona. Nezáleží asi na tom, jak se člověk na něco dívá, ale odkud a přes co se na to dívá.
Závěrečná výzva ČSSD, TOP 09 a ODS hovoří sama za sebe. Jen nechápu, proč ji nesepsali autoři již tak před dvěma či více lety. Asi nebyl čas, protože se musel věnovat oslavným tirádám, jak máme úžasnou vládu a úžasné ministry. Výzvu prý podepsalo více než dva tisíce lidí. Rád bych věděl, zda opravdu věří, že prezident je taková hrozba, a pak pro koho, a že dosud bylo všechno v pořádku.
Psáno pro Haló noviny 5. 9. 2013
V koho zájmu
Není to tak dlouho, co jsem skládal, a asi nejen já, v prezidenta Obamu, velké naděje. Nevím, zda to byla naivita nebo přání, aby byl na světě klid, co nás k tomu vedlo. Ale jeho podpis smlouvy s tehdy prezidentem Ruska, Medvěděvem, v Praze, ustoupení od záměru u nás umístit radar a v Polsku rakety, prohlášení o stažení jednotek z Iráku a Afghánistánu, a další návrhy, které měl jak pro USA, tak pro svět, se zdály rozumné. Z výkřiků jestřábů u nás i v USA, a jinde ve světě, se dalo předpokládat, že myslí vážně, co řekl. Že chce dělat novou politiku USA v zájmu těch, kteří se skládali po pěti nebo deseti dolarech na jeho volební kampaň. Bohužel netrvalo dlouho, a docházelo k postupné změně. Možná vše začalo udělením Nobelovy ceny míru, kterou dostal prakticky jen za to, co řekl, nikoli co udělal. Možná se ocitl pod tlakem, kterému nedokázal odolat. Možná vše, o čem do té doby mluvil, byla jen slova, o nichž věděl, že je lidé chtějí slyšet. Nevím, a ani nemám možnost se skutečný důvod dozvědět. Na tom prakticky nezáleží. Ale není třeba hledat důvody a vysvětlení špatných skutků, je třeba je odsoudit, pokud už jim nedokážeme jim včas zabránit. Prezident Obama chce potrestat Sýrii, respektive jejího prezidenta. Ovšem ať udělají USA cokoliv, neodnese to syrský prezident, ale syrský lid. To za prvé. Důvodem potrestání je použití chemických zbraní. Zatím, přes veškerá šetření OSN, nikdo neví, kdo skutečně chemické zbraně v Sýrii použil. USA už řadu dní tvrdí, máme důkazy, uveřejníme je. Ale jejich uveřejnění je stále odkládáno. A za druhé, kdo tedy bude potrestán, když lidem, kteří byli zasaženi, pošleme na hlavu ještě pár raket?
Prezident Obama chce, aby o celé této akci rozhodnul Kongres USA. Jakým právem? Je to pouze alibi pro něj, protože ani v USA lidé nehoří nadšením pro tento postup, jako nikde ve světě. Objevila se i zpráva, že celou akci mají uhradit Spojeným státům Arabské země. Které a proč však nebylo řečeno. Co je tady ve hře, a čí zájmy bude USA prosazovat? Je tu hodně neznámých a uvážlivý politik by se měl řídit starým příslovím, dvakrát měř a jednou řež. Vždyť v této části světa se USA spálilo již kolikrát. Podobně se odůvodňovaly útoky na jiné země, aby se tam nakonec nic nenašlo, a byla z toho jen ostuda. Ale kdyby jen ostuda, hlavně utrpení tisíců, ne-li milionů lidí. Bude se vše zase opakovat? Zavede se ve světě jako jediné a neodvolatelné právo silnějšího? Stane se to, co předvídal v roce 1905 Anatol France ve své knize „Ostrov tučňáků“, v posledních kapitolách, kdy se vedou prakticky nekonečné války jen a jen v zájmu mocných? Jejich zájmy nejsou našimi zájmy, a proto bychom měli využít každé příležitosti k zastavení tohoto zneužívání síly a moci.
Psáno pro Haló noviny 1. 9. 2013
Komu to prospěje
Při vší úctě k právnímu pořádku a rozhodnutím soudů, si myslím, že je nejvyšší čas začít se zase chovat jako dospělí rozumní lidé. V posledních dnech podali někteří členové ČSSD, dokonce i bývalí, žaloby na sestavení kandidátek pro volby do Poslanecké sněmovny. Jak jsme informováni z médií, vadí těmto žalobcům, že na kandidátkách nejsou, a požadují po soudu zjednání nápravy. V médiích, zejména televizi, jak také jinak, je věnována této cause nebývalá pozornost. Věc totiž zapadá do jejich obrazu, který se nyní o ČSSD pokouší vytvořit, v podstatě jako o straně, která je rozhádaná a neví vlastně, co chce. Nabízí se tu důvod, proč levici, a to levici jako celek, nevolit, když už důvod o rozhazovačné levici a rozvážné a šetrné pravici, je po sedmi letech vlády pravice při nejlepším jedině k smíchu. Ale, jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Dovolím si podívat na celou věc z hlediska selského rozumu, a potlačit v sobě vše formální, co ve mně z doby studia práva, a výkonu advokacie zbylo. Soud, místo aby žalobce s jejich návrhy, jak se říká, vyhodil hned na vrátnici, se jimi bude zabývat. Nebude to nijak jednoduché, už třeba kvůli výslechu svědků. Neznám stanovy a organizační řád ČSSD, ale pokud vycházím z toho, co bylo řečeno, kandidátky se potvrzovaly za účasti desítek lidí, ne-li stovek. Ti všichni budou vyslýcháni? Za další, jak může soud rozhodnout? Buď že byla kandidátka sestavena v rozporu se stanovami, nebo v souladu s nimi. Co dál? Pokud byla v rozporu, prohlásí snad tuto kandidátku za neplatnou? Co bude následovat? Další žaloby, nebo snad dokonce posunutí voleb, aby se tato causa mohla vyřešit? Nevyvstane mezi tím jiná? A lid, který je podle ústavy zdrojem veškeré moci v našem státě, bude místo uplatňování této moci volbou poslanců sledovat v televizi, jak si celá ta causa právě stojí.
Nevím, co žalobce vedlo k tomu, aby žalobu podali, a co od ní očekávají? Myslím si ale, že sestavení kandidátky je výlučným právem politické strany, respektive jejího kongresu, sjezdu nebo třeba i jiných orgánů. Pokud se mi to nelíbí, tak do takové strany nelezu, a v případě, že už v ní náhodou jsem, tak z ní rychle vypadnu, a jdu do jiné nebo se pokusím založit novou. Zní to možná příliš pragmaticky, ale je tomu bohužel tak. Tito žalobci Pandořinu skříňku, která byla zatím jen pootevřena, otevřeli dokořán. Nebudu nyní vzpomínat, kdo ji kdysi pootevřel, ale tato cesta vede do ztracena, a k porušení rovnováhy tří mocí ve státě, tj. soudní, výkonné a zákonodárné, ale hlavně k omezení, nyní již jediné možnosti, která lidem zůstala, moci jednou za čas, aspoň formálně, volit toho, koho si z kandidátů na poslance navržených politickými stranami vybere.
V naší zemi ztrácíme zdravý selský rozum, a uchylujeme se k formalismu, vytrácí se, někdy i přímo potlačuje objektivní pohled na věc. A jako by na tom nebylo dost, vykládají se ústava a právní předpisy podle momentální potřeby establishmentu. Pokud se v ústavě, zákoně zrovna nic hodícího nenajde, operuje se s tzv. duchem právního předpisu. Ten nyní řada pravicových politiků dokáže podle potřeby vykládat skoro každý druhý týden jinak. Výše uvedená causa se náramně hodí, proto také tolik pozornosti jejím aktérům. A bohužel, není to jen vnitřní věcí ČSSD, ale díky médiím bude postupně do toho zatahována levice jako celek. A hned se bude nabízet alternativa v podobě rozvážného bodrého předsedy TOP 09 proslulého svými moudry, a jeho místopředsedy, proslulého vším možným. A tak bych přece jen nakonec zmínil jednu právní zásadu římského práva, za jejíž pomoci je dobré se na celou tuto causu podívat, a to „Cui bono“, volně přeloženo, „komu to prospěje?“
Psáno pro Haló noviny 27. 8. 2013
Co je před námi
V pátek byla v Haló novinách uveřejněna čela krajských kandidátek pro volby do Poslanecké sněmovny. Máme tedy čas si s ostatními, a to nejen v KSČM, probrat komu dát případný preferenční hlas, a takto postavenou kandidátku buď stvrdit, nebo pozměnit. Zhodnotit, pokud se jedná o kandidáta, který poslancem již byl, co přinesl, pokud se jedná o nového, tak co od něj můžeme očekávat. Když se zamyslím nad naším Pardubickým krajem, zjišťuji, že počet preferenčních hlasů je nedostatečný, potřeboval bych jich více. Ale člověk je nucen, a nejen při volbách se pohybovat v hranicích, které mu jsou vymezeny. Přese všechno, je tato volba tím jednodušším problémem, který před námi stojí.
Obtížnějším se jeví problém levice, jako celku. Preference se jeví jednoznačně. Ale to bylo i před třemi lety, a jak to dopadlo. Stačil televizní spot, stačilo využít, že část voličů neodrostla ještě pohádkám o dobrotivém a moudrém knížeti, stačilo tu postrašit a jinde zase slíbit, aby pak bylo vše jinak. Nyní se hned zpočátku sází na strach. Zejména z nepoznaného, nebo spíš uměle zkresleného vzpomínání na předešlé doby. Má sice jednu velkou slabinu, a tou je stupidnost, s kterou je vše toto podáváno. Ovšem, neříkal snad nechvalně známý Goebbels, že stokrát vyřčená lež se stává pravdou. A přes tento filtr bude vysvětlováno i sedm hubených let vládnutí pravice.
Druhou pákou, kterou se establishment snaží využít, je rozdělení levice. Nutno dodat, že se mu to daří lépe než strašení. Kvazi teorie o moderní nebo také autentické levici, aniž by někdo konkrétně řekl, co to je, zabírá. Pokud si vše co o „moderní levici“ bylo řečeno a napsáno, pro sebe přeložíme, mám důvodné obavy, že je to stará pravice zahalená sametem a vycíděnými místy, kde se objevoval rez. Útok je v tomto případě veden hlavně na ČSSD, a ta mu začíná podléhat, ve snaze se před pravicí, ale i voliči prezentovat jako suverénní a demokratická strana. I když zveřejnila svých jedenáct bodů programu, které se dají ve většině přijmout, tak místo aby hledala spojence programové, hledá spojence mediální. Zákonitě se tak dostává do obrany, místo aby se pokusila levici spojit k odstranění marasmu, který tu po sedmileté vládě pravice nastal. Jsme pak svědky, že nás neustále přesvědčuje, že její předseda je stále předsedou, že bude dbát o zachování parlamentní demokracie proti Zemanovi, že se nebude pokoušet vládnout ani za pomoci tiché podpory KSČM, ani v koalici s TOP 09. A každý den považuje za nezbytné se vymezovat a popírat cokoliv, z čeho ji média nebo kdokoliv jiný obviní. Přirozeně pak nemá čas na vysvětlení toho, co si opravdu přeje.
KSČM je zatím ušetřena soustředěného útoku, přijde až před volbami. Zatím jsou to výlevy předáků ODS a TOP 09, místy i KDU ČSL, které nepřekračují hranici primitivního antikomunismu, a někdy působí spíš kontraproduktivně, protože je to omílání věcí, které pro tuto dobu už nejsou nijak podstatné, a byly tisíckrát řečeny. Spíš v současné době chybí možnost seznámit se s naším programem. Něco je v Haló novinách, ale na internetu na webu, je zatím, že stránka se připravuje, a abychom měli trpělivost. Doufám, že se jedná už jen o hodiny, a divím se, že stránka nebyla připravena dříve. Na Lázku řekl předseda Filip, že za lidmi musíme hlavně chodit, protože na nějaké bombastické volební kampaně nemáme. S tím nelze nesouhlasit, a za lidmi chodit jistě budeme. Ovšem, ne každý, ať už z jakéhokoliv důvodu bude ochoten diskutovat ve stejný čas. A může se ptát i na věci, které prostě neznáme, a tady by mohla webová stránka výrazně pomoci.
Psáno pro Haló noviny 25. 8. 2013
Nenechme se otrávit
Tak, nyní již takřka jistě víme, že půjdeme za dva měsíce k volbám. Občan, pardon volič, protože občan sám o sobě není zase tolik důležitý, začíná být vystavován různým tlakům. Nic není ještě rozhodnuto, a proto je třeba ho hníst jak těsto. Co den, se dozvídáme něco nového. Většinou o dalším spasiteli nebo hnutí, kteří nám chtějí snést málem modré z nebe, a chránit od všeho zlého.
Máme tu celkem přes sto politických stran a hnutí, a to jsem z únavy už dál nepočítal. Tedy každý si může vybrat, co mu vyhovuje. Tak nějak se mi vkrádá myšlenka, může si vybrat, pokud chce volit pravici. Její představitelé jsou voličům pravidelně nabízeni, ať jsou z ODS nebo TOP 09, s otázkami připravenými tak, aby ten nebo onen kandidát zprava, mohl odpovědět moudrem nebo bonmotem. Potom se pozve politolog, nebo komentátor z příslušného média, aby výrok posvětil s odborností jemu vlastní. Někdy máme až pocit, že páni Kalousek, Schwarzenberg, Gazdík, Kuba, Pospíšil, Benda nebo paní Němcová jsou na obrazovce nějak zafixováni, že tam musí být neustále.
Protože má ČT být vyvážená a objektivní, někdy se pozve i kandidát z levice, tedy prakticky většinou z ČSSD. Od těchto se očekává hlavně prohlášení, že pokud vyhrají volby, sestaví středolevou vládu. Nikoli levicovou, ale středolevou a dále připomenutí Bohumínského usnesení. Někdy se mihne obrazovkou i někdo z KSČM, od kterého nelze nic očekávat, tedy toho, co se sluší a patří pro tuto dobu, a proto se mu dá i minimum času. Pro jistotu se zase většinou pozve nějaký komentátor nebo politolog.
A tak se nestačíme divit, když slyšíme, „buď do nesvobody a chudoby, nebo s Klausem“, jako by nebylo divoké privatizace a balíčků v devadesátých letech. Také je případný výrok od Borise Šťastného, který se chystá bojovat za občanskou svobodu a ekonomickou prosperitu, co vlastně dělal stále, tak proč znova? Jak krásně zní název nové připravované strany SUPR klausovci, je v něm vyjádřeno vlastně všechno. Nebo třeba ANO, stačí jen přikývnout, a nic jiného se od voliče nežádá, majitel této strany a několika miliard vše vyřeší za něj. Také ÚSVIT slibuje už svým názvem, a tak by šlo pokračovat. Vlastně jediná skutečná zajímavá a poněkud nezvyklá zpráva byla od představitelů LIDEM, kteří oznámili, že do voleb nepůjdou. Zapomněli sice dodat, že by je patrně stejně nikdo nevolil, ale jejich rozhodnutí stojí nejméně za věnování minuty ticha.
Dá se čekat, že si kampaně k volbám ještě užijeme. O to horší, o co má pravice méně argumentů a osobností. Jak už je znát v posledních dnech, pravice bude křičet o záchraně svobody, parlamentarismu a varovat před komunisty. Nic jiného ji totiž nezbývá, když za těch sedm let vlády ukázala se v plné nahotě, a takřka každému, kdo si zachoval aspoň špetku rozumu, musí být zřejmé, kam by její další vládnutí vedlo.
Proto bychom měli jít s dalšími k volbám. Nenechat se znechutit. To by bylo asi nejhorší, co bychom mohli udělat. Svou pasivitou bychom mohli zvrátit vše, co se v poslední době přece jen povedlo. A o to pravici jde, otrávit nás, když nyní musela ustoupit.
Psáno pro Haló noviny 9. 8. 2013
K volbám
Možná koncem října, možná v listopadu, máme mít volby do poslanecké sněmovny. Už jen záleží na tom, kdy se poslanci usnesou na jejím rozpuštění, prezident ji rozpustí a také vyhlásí den konání předčasných voleb. Občan se nestačí divit. Vždyť je to již jen pár dnů, a volební kampaň nezačala. Žádné billboardy. V poštovních schránkách ani volební programy, ale ani poštovní poukázky od Kalouska, a už vůbec ne fotografie zasloužilých mužů a žen, kteří od rána do večera nemyslí na nic jiného, než jak nám pomoci a uchránit nás od sociálního státu a levicové nákazy. Ani člověk v tísni se neozval, ba ani pan Mádl s paní Issovou nestihli zatím natočit nějaký půvabný pravicový šot. Že by vůbec k volební kampani nedošlo, když jsou to tentokrát mimořádné volby? Dokonce prý odvolali paní Drtinovou, a to kvůli politickým tlakům, protestují odboráři televize. Právě naopak, dostala nabídku svého vlastního pořadu, brání se vedení televize. Kdo viděl s paní Drtinovou nějaký pořad, aspoň jeden jediný, tak mu musí být jasné, že za těmi politickými tlaky jsou skrytí určitě levičáci, protože tato moderátorka byla tak průzračně pravicová, že snad ani paní Němcová to tak nedokázala.
Také jsme se dozvěděli od pana Kalouska, že je nezbytné bojovat za liberální demokracii a parlamentarismus proti „putinovskému“ prezidentskému systému. Nezbývá nám než vyslovit mu díky za to označení, abychom náhodou nebojovali proti prezidentskému systému, který je v USA nebo ve Francii. A protože se jedná u nás o Zemana, přispěchal na pomoc svému věrnému paladinovi i samotný kníže a předseda TOP 09 Schwarzenberg, který bez ohledu na svůj věk, vystoupí proti prezidentu samoděržavnému. Také se nám nějak ve zprávách ČT vloudila TOP 09 a pan Gazdík do postavení těch, co chtějí nápravu všeho, co bylo, anebo by mohlo být levicí pokaženo. Nemine snad hodiny, aby nás nebo jiné politické strany před něčím nevarovali. Jak se říká, jsou to dobráci od kosti. Zejména nyní, když ODS má takové starosti sama se sebou, jak po personální stránce, tak po stránce jednotné vůle.
Jako vždy je ČSSD poněkud nečitelná, co po volbách udělá. Zatím se její předseda nechává peskovat od kohokoliv, kdo je napravo od něj. Ale koalice a vlády se sestavují až po volbách, je jedno jestli řádných nebo mimořádných. Měla by vyhrát levice. Nikoli kvůli průzkumům volebních preferencí, ani ne kvůli sobě, ale kvůli této zemi a jejím občanům. To co pravice dokázala za necelá dvě volební období, kdy byla u moci, srazilo málem naši zemi na hodně bolavá kolena. Proto se asi nevede volební kampaň formou, jak jsme byli zvyklí, ale zcela jinak. Ne už o ekonomice, o potřebách lidí, ale o záchraně liberální demokracie.
Ono by se asi těžko vykládalo nejlepšímu ministru financí na světě o raketovém tempu zvyšování zadlužení naší země po dobu, kdy byl ministrem. Stejně tak ministr vnitra a ministři spravedlnosti by měli patrně potíže s růstem korupce. Jak také vyložit rovnost občanů a demokratické principy ve všem počínání státu, pokud lze jednání silně připomínající korupci provozovat klidně mezi poslanci v Parlamentu, aspoň podle prezentace rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze vůbec vysvětlit využití bezpečnostních služeb k soukromým účelům? Nebo jak mají pochopit nezaměstnaní, že oni při výpovědi, ač poctivě dělali několik desítek let, dostanou odstupné ve výši několika tisíc korun, a někdo, komu se málem podařilo dovést k bankrotu podnik, odchodné ve výši několika milionů? Proč máme dovážet šedesát procent potravin nepříliš velké kvality, když jsme byli ještě před dvaceti lety ve výrobě potravin soběstační. A tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Proto se s volební kampaní nezačalo, respektive začalo jiným způsobem. Strašením před neznámým nebezpečím, možnosti ztráty liberálního parlamentarismu. On málokdo ví, o co se přesně jedná, a o to je celá věc působivější. ČT si zve řadu odborníků, kteří nás varují vedle samotných moderátorů. Varují nás představitelé TOP 09 jak jeden muž. Varuje nás ODS, varuje nás LIDEM. Varují nás Lidové noviny, Hospodářské noviny, Česká pozice a řada dalších. Kdyby se občan, nyní vlastně volič, co je o mnoho ceněnější osoba, nerozpomněl na předchozí varování, doporučení a sliby těchto lidí a spolků, musel by si připadat jak malé dítě stojící těsně vedle rozpálených kamen, a žalostně volat po ochraně. A o to asi jde. Pokud nemohou nic nabídnout, protože zkušenost s jejich nabídkami tu už je, tak budou aspoň strašit. Co vlastně také mohou dělat jiného, po tom, co předvedli. A tak se stačí nebát a domluvit se, co s marasmem, který tu zanechali.
Psáno pro Haló noviny 31. 7. 2013
Proč Romové?
Dle zprávy BIS, pak ta považuje protiromské postoje převážné části běžných občanů za větší nebezpečí než extremistické postoje pravicových radikálů. Poukázala na to, že právě těchto řadových občanů se nejvíce dotýká drobná nedostatečně řešená kriminalita či narušování veřejného pořádku v blízkosti jejich obydlí. "Pokud dojde i k menšímu impulsu, jsou jejich každodenní problémy a z nich vyplývající frustrace v kombinaci s latentním anticikanismem ventilovány a ústí v radikálnější projevy," napsala ve zprávě.
Varuje, že z dlouhodobé perspektivy hrozí postupná eskalace tohoto problému a s tím i růst skepse části veřejnosti vůči demokratickým principům ČR.
Ejhle, chce se člověku zvolat, už i naše tajná služba přišla, sice asi s desetiletým zpožděním, na to, že je zde něco v nepořádku. Tedy ve vztazích mezi menšinou a většinou společnosti. Už jen zbývá, aby na to přišli i naši politici, zejména ti, kteří jsou v koalici a tzv. u vesla, a našli řešení. Bohužel celou dobu, co jsou u moci, mají takové starosti sami se sebou, s tím, aby se udrželi, že jim na nic jiného nezbývá čas. Jedině snad na projevy, varující společnost nad tím, co nastane, když oni o svá postavení přijdou, a dále, kdo může za to, že se jim nevede, ať je to v ekonomice, justici, a nyní také ve vztazích skupin, respektive etnik, naší společnosti.
K problémům mezi Romy a majoritní společností se vyjádřil i pan senátor Kubera v článku, „Sebrat Romům jejich způsob života byl tragický omyl“. Jak jinak, za všechny potíže mohou komunisté, protože se je pokusili asimilovat do většinové společnosti, vzali jim maringotky a přidělili byty, a nyní z toho bude dlouhá cesta ven. Kde je nechali dál kočovat, problémy s nimi žádné podle pana senátora nemají, např. ve Francii. Nakonec nám dává za vzor USA, také jak jinak, kde podle něj vyřešili problém s černochy vznikem černošských elit, které jsou příkladem pro svou komunitu.
Je mi sedmdesát let, tedy o málo více než má pan senátor, a leccos pamatuji, i když toho, co jsem zapomněl je rozhodně více. Přesto, spíš právě proto mám velké pochybnosti o slovech pana senátora, a o tom, že o tento problém se skutečně zajímá, nebo o něm jen tak plácá v záchvatu kvazi humanity, jak je nyní u řady politiků zvykem. Možná by bylo dobré, kdyby se i seznámil s gramotností této komunity u nás a jinde, a také jejím poklesem za poslední léta, stejně jako poklesem jejich společenského vědomí, ale i jejich sebevědomí.
Vzhledem k věku, tomu, že jsem dělal jen v podnikové sféře nebo místní samosprávě, a také i dvacetileté praxi advokáta, jsem se s touto otázkou stýkal bezprostředně, a nedíval se na ni odněkud z hradu. Rovněž jsem i bydlel v domech, kde byli nájemníky Romové, respektive cikáni, jak se kdysi u nás jmenovali a dosud jmenují jinde ve světě. Co se týká první republiky tak o tom vím jen z doslechu nebo literatury. Ale i z toho mála jsem přesvědčen, že tehdy se řešila pouze ochrana majoritní společnosti před tou částí Romů, kteří se živili nekalým způsobem, ale nikoli jejich rozvoj nebo začlenění do společnosti, až na výjimky.
Jako malý kluk pamatuji, že skutečně byl zákaz kočování. Jenže nebyl proveden sám o sobě a samoúčelně. Romům byla nabídnuta práce, byly jim přiděleny byty, romské děti byly někdy i násilně nuceny chodit do školy, bylo zajištěno jejich vyučení, některým jedincům i střední nebo vysoká škola, co ovšem přišlo až v další generaci. Jistě, je skutečností, že řada z nich nebyla zvyklá v domě bydlet, a docházelo k excesům, o kterých pan senátor píše. Ale to se dálo v první generaci, a bohužel také nyní, kdy velká část Romů nemá práci, a pere se se životem, jak se dá.
Ovšem je faktem, že již v průběhu druhé generace došlo k velkým změnám v jejich myšlení. Když jsem vykonával vojenskou základní službu, v letech 1962 až 4, byl tam z řad Romů jeden průmyslovák a dva vyučení. Velká jejich část si doplňovala základní vzdělání tehdy právě na vojně. Koncem sedmdesátých let bylo těch, co si doplňovalo základní vzdělání již minimum. Naopak rostly počty vyučených a absolventů středních a vysokých škol. Také byl markantní rozdíl mít v domě romskou rodinu někdy v šedesátých letech, anebo třeba v osmdesátých letech. Tehdy se situace výrazně měnila.
Z dosavadního jednotného označení cikáni, se jim najednou říkalo pan ten a ten, či paní ta a ta. Všichni měli práci, jejich děti chodily do školek a škol, od malička si navykali na způsob života společnosti, přestávali být izolovaní, docházelo i k vzájemným sňatkům. Horší byla situace zejména na Východním Slovensku, kde byl nedostatek zaměstnání, a kde žili mimo vesnice ve vlastních osadách. Obdobně na tom nebyly příliš dobře Severozápadní Čechy, kde byla jejich veliká kumulace. Myslím si ale, že by to byla otázka ještě dvou až tří generací, aby zmizely i ty poslední rozdíly.
Panu senátorovi se to ovšem líbit nebude, protože chce, aby mohli dále kočovat, prý je to způsob jejich života, který komunisté narušili. Nevím, jak dalece pan senátor myslí vážně, co řekl. Ani nevím, zda se Romové u nás chtějí vrátit ke kočování. Ono to zase není tak přitažlivé, jak si někdo myslí. Jen si představme svůj celý život v maringotce, a to se vším vybavením. Je rozdíl v ní trávit týden, dva dovolenou, či na ni být odkázán od narození do smrti. I naši předkové v dávných dobách kočovali, protože byli převážně pastevci, a nemohli jinak. Ale život se změnil, zejména v posledních staletích nástupem průmyslové revoluce. Pan senátor opomenul zodpovědět jednu otázku, z čeho budou ti kočovníci žít? Já to nevím, ani si to nedokážu představit. Nevědí to patrně ani Romové, protože kolik jich, když nyní máme tzv. svobodu, se vrátilo ke kočování? Pokud je mi známo, tak žádný. Takže pan senátor jen tak něco plácnul, aby řeč nestála, a mohl se nějak zase obout do těch komunistů.
Jsem dalek toho, abych tvrdil, že za minulého režimu bylo v této otázce učiněno všechno, co bylo třeba, a všechno bylo ideální. Rozhodně nebylo. Ale byl tu veliký rozdíl proti současnosti. Místo ronění krokodýlích slz nad Romy, se pro ně skutečně něco dělalo. Minimálně tyto věci, poskytovalo se jim bydlení, práce, vzdělání, zdravotní a sociální péče, byli postaveni na roveň s ostatními občany před zákonem. Tedy měli stejná práva a povinnosti. Vzhledem k způsobu jejich života, který předcházel, měli samozřejmě některá zvýhodnění. Ale ta postupně byla omezována, v závislosti na jejich začlenění. Platila to celá společnost, tedy každý z nás se na tom nějakým způsobem podílel, ale jak jsem již výše uvedl, celý tento způsob měl smysl a cíl, aby se Romové stali rovnocennými občany, a ten se postupně naplňoval.
Po převratu se postupem času situace mění. Romové, stejně jak jiní přicházeli o práci, bylo jim ale jak jejich předáky, tak řadou médií a politiků prezentováno, jak dříve trpěli, že byli nuceni chodit do práce, a nyní již nemusí, pokud nechtějí. Byla založena řada iniciativ, které se o ně měly starat, a na to jim byly poskytovány finance od státu. Nevím, jaká část těchto financí se dostala až k těm, pro které byly určena. Mám obavy, že takřka žádná. Dokud bylo z čeho, tak se bez rozmyslu vyplácely různé sociální dávky, a postupně se velká část Romů odnaučila nejen chodit do práce, ale i za vzděláním, k lékaři atd. Proč to všechno? Jednak bylo zapotřebí pomlouvat předpřevratový režim, a vše se hodilo. Jednak šlo o snadno manipulovatelnou skupinu, jež disponovala několika sta tisíci voličských hlasů.
Nezanedbatelná byla i možnost na ně pak ukazovat jako na lumpenproletariát, který žije na úkor ostatních. Dalo se na nich také vydělávat, například skupováním domů, kde bydleli, zvýšení nájmů několikanásobně, které oni podepsali, a placením těchto nájmů z obecních peněz. Tedy dá se říci, že mimo krokodýlích slz a názvu Romové jim současný režim nic nedal, ale všechno, co jim mohlo pomoci k důstojnosti, sebevědomí a uznání od členů majority, vzal. Lze snad poskytováním bezpracné almužny zaplatit lidskou důstojnost a sebevědomí?
Mám stále větší obavy, že establishment opravdu neví, co s tímto problémem má dělat, a proto se tento problém vůbec neřeší, je pouze vděčným tématem pro média, dále pro stranu pana Vandase a politiky, jako je pan senátor. Slyšeli jsme snad nebo viděli někdy v médiích o vztahu Romů a Čechů něco pozitivního. Troufám si říci, že ne. Buď vidíme, jak se poprali, nebo nějaká rasistická bojůvka na ně zaútočila, či se kradlo tam nebo jinde. K tomu, každý uživatel internetu potvrdí, že chodí takřka neustále maily poukazující na různé dávky, jež jsou určeny jen Romům, či jejich prohřešky. Ještě jsem neviděl ve veřejnoprávní televizi ukázat místa, kde žijí Romové běžným životem a není mezi nimi a majoritní společností napětí. Ani jsem neviděl postavit na „pranýř“ někoho z lichvářů, gajdů a jim podobných, kteří se na tomto stavu přiživují. Pouze jsou řeči o rasismu, a že majoritní část společnosti musí být vstřícná, a to bez jakýchkoli pravidel.
Je zajímavé, že tato média nezmiňovala vůbec rasismus, když si k nám poslala Velká Británie své úředníky, kteří bránili Romům v Česku nastoupit do letadel nebo autobusů směřujících do jejich země.
Pan senátor zmiňuje ještě USA, jak to tam vyřešili formou pozitivního příkladu. Už jsem zmínil, jak to v médiích probíhá u nás. Ani v USA to není zase až tak ideální, jak uvádí. Měl jsem možnost tam několikrát být. Dá se říci, že v každém státě USA je tento vztah poněkud jiný. Je skutečností, že ve většině států na barvě pleti nezáleží. Postavení člověka závisí na výši jeho konta, podle které se určuje jeho postavení, ale i místo jeho bydlení, školy dětí, zdravotní zabezpečení atd. Jinak každé město má svůj Bronx, kde jsou lidé všech barev pleti a nežijí tu, ale existují. Není to nic pěkného na pohled a srovnávám-li tyto čtvrti třeba s naším Chánovem, není rozdílu. USA řešily otázku rasismu sto padesát let, a nakonec jej nahradily jiným způsobem dělení lidí, to by neměl být asi náš cíl.
Myslím si, že Češi nemají pro rasismus žádné zvláštní geny, stejně jak jiné národy. Spíše jsou do takového postoje posouváni, protože naše elita nejen, že neví jak řešit tyto problémy, ale ani je řešit nechce. Mám dojem, že se jí hodí.
Psáno pro Haló noviny 23. 7. 2013
Co se tak poučit ve staré dobré Anglii
V úterý ukončil prezident jednání s představiteli parlamentních stran o podpoře Rusnokově vládě. Nevím, zda jeho rozhodnutí vyjednávat podporu bylo dobré či ne. Osobně si myslím, že měl premiér Rusnok jednat sám, protože je předsedou této vlády, a ta bude sestavovat program a státní rozpočet za jeho vedení, nikoli prezidenta. Ale na druhou stranu jsem nikde nenalezl žádný předpis, který by prezidentovi takové jednání zakazoval nebo ho v něm omezoval. Ba ani v Ústavě není nijak takové jednání vyloučeno. Ale koalice si dokázala poradit tzv. porušením ducha Ústavy, aniž by upřesnila, o co se vlastně jedná. Podle jejího výkladu, toho proti čemu kdy protestuje a kdy ne, se jedná výhradně o zájmy pravice. Jinak by musela protestovat proti dlouhému ponechání Topolánkovy vlády v demisi vykonávat dál exekutivu. Nebo třeba proti nepověření sestavením vlády předsedy vítězné strany po volbách, ale předsedy strany, která se umístila na druhém místě. Rovněž by se asi musela pozastavit nad členstvím v koalici strany, kterou nikdo nevolil, a která tak nějak sama od sebe vznikla. Ohání se neustále sto jedna podpisy poslanců, které podle ní ji zmocňují k výkonu vlády, protože jsme parlamentní republika, a parlament je prý nositelem moci ve státě.
Jaký to omyl. Pokud si přečteme Ústavu, tak se dozvíme, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Stejně tak ve slibu poslance najdeme, že on slibuje věrnost jednak republice a dále, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu. Tedy nikoli sto jednoho poslance, ani jejich představitelů, ale těch deseti milionů, kteří jsou mimo vrcholnou politiku a prebendy z ní plynoucí. Přečteme-li si k tomu i preambuli Ústavy, pak spojíme-li vše dohromady, můžeme snad hovořit o duchu Ústavy. Tedy vše v zájmu lidu, a parlament má pouze zákonodárnou moc, ani o ň méně, ale také ne více. Pokud byli koaliční poslanci nespokojeni, co jim bránilo, aby se přidali k levici a poslaneckou sněmovnu rozpustili? Měli by tak jednu výhodu, a to, že prezident by musel jednat způsobem a v čase stanoveným přesně v Ústavě. Této možnosti nevyužili, místo toho vedou řeči o ničem, zejména, mimo již uvedené, o své odpovědnosti voličům. Kdyby ji opravdu měli, tak by byly dávno již volby.
Svou odpovědnost a předsevzetí sloužit zájmům občanům naší země ukázali způsobem sobě vlastním zase v posledních dnech. Když už museli od zdrojů, rozdělili aspoň odměny svým, řekněme spolupracovníkům, a doufejme, že naposledy. Za druhé, že odmítli předem důvěru Rusnokově vládě, nezávisle na tom, jaké bude mít programové prohlášení a jak sestaví státní rozpočet. Tedy, pokud bude prezident trucovat stejně jak oni, a využije zkušeností svého předchůdce Klause, budeme mít v příštím roce minimálně do června rozpočtové provizórium. To mimo jiné znamená, že nebudeme moci čerpat dotace z EU. Lze jistě namítat, že ani v době koaliční vlády jsme je zase tak příliš nečerpali, ale není už toho příliš. Možná by nebylo od věci využít zkušeností ze světa, a když se máme pořád učit od západu, tak např. z Anglie za Cromwella. Je to zrovna tři sta šedesát let, kdy pronesl výrok, „jste tu již příliš dlouho, abyste mohli vykonat ještě něco dobrého“, a parlament rozpustil.
Psáno pro Haló noviny 21. 7. 2013
Nepochopitelné
Červenec je nejhezčím měsícem pro děti, vždyť je to první měsíc prázdnin. Pro dospělé, i když začínají dovolené, až tak krásným měsícem není. Jako každý jiný měsíc, má své pro i proti. Jen si připomeňme, co se v tomto měsíci stalo kdysi, ale i letos.
Tak např. 3.7.1866 prohrálo Rakousko bitvu u Hradce Králové s Pruskem, a tím došlo k upevnění německého militarismu. 6.7.1415 byl upálen Jan Hus, 13.7.2010 byla jmenována Nečasova vláda, 28.7.1914 začala první světová válka. 10.7.1925 začal proces v Tennessee v USA s učitelem J.T.Scopesem, který vyučoval Darwinovu evoluční teorii, co bylo tehdy zakázáno.
Na druhou stranu proběhla bitva na Vítkově, kdy Žižka ubránil Prahu, byla dobyta Bastilla a začala francouzská revoluce, proběhla bitva u Kurska, která už předznamenala porážku Hitlerova Německa.
Letos nestačíme pro překotnost událostí, už skoro chápat, co se vlastně děje, zda vůbec v naší zemi dál pokračuje ještě demokracie. Minulý týden jsme se dozvěděli, aspoň laikové to tak chápeme, že máme u nás partikulární právo, a to podle místa spáchání skutku a toho, kdo jej páchá. Tedy, když nějaký skutek je spáchán v Parlamentu poslancem, není trestným činem, ale projevem poslance. Potom nechápu poslance Ratha, proč si nenechal donést oněch sedm miliónů do poslanecké sněmovny. Mohl mít nyní vystaráno. Je to zajímavý názor, ale nic nového. Nakonec již naši předkové říkali, „co může pán, nesmí kmán“. Dokonce i v Antice, v Římě se tvrdilo, co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Potom nechápu, proč se nám tvrdí, že všichni máme stejná práva a stejné povinnosti, dokonce je to prý i zakotveno v naší ústavě.
V sobotu jsme se dozvěděli, že s církevními restitucemi je všechno v pořádku, a děje se tak podle práva. Rovněž nechápu, proč pak tedy před dvaceti lety říkal kardinál Tomášek, že požadavky církve jsou uspokojeny. Leda, že by církve o nějaký majetek přišly po jeho prohlášení. Stejně tak nerozumím tomu, když v zákoně nebo jeho příloze není výčet toho majetku, který se má předávat, jak lze posoudit, že je to v pořádku. Ale, pochopitelně jsem laik, a tak tomu nemohu rozumět, stejně jak jiní. Asi pro porozumění je nutné sedět někde v tom parlamentu na správné straně, a mít své jisté. Ovšem nejrozumnější by asi bylo zkusit nastolit opravdovou rovnost všech, včetně jejich práv a povinností.
Psáno pro Haló noviny 14. 7. 2013
Není už čas?
Koalice, její předchůdci a vykladači opět září. Podle jejích slov chce zachraňovat zemi, jako již tolikrát. Nejdřív to bylo před lží a nenávistí. Potom napnuli své síly proti zaostalosti a nekulturnosti. Naposledy jejich cílem bylo vymýcení korupce, zločinnosti a snížení zadlužení země. Vždy to pak bylo rovněž vymýcení komunismu, co byl opravdu nezáviděníhodný úkol, protože skoro nikdo neví, jak ten komunismus prakticky vypadá. Až na zaměstnance ÚSTR a několika pravicových poslanců, aspoň podle jejich řečí. Také bylo potřeba zařídit zbohatnutí církví. Bohužel se jí nic, až na to zbohatnutí církví, nepovedlo. A navíc v době, kdy byla přesvědčena, že už má takřka vše na dosah, se jí stala nemilá věc. Padla její vláda. Ani to ji nesrazilo, a našla rychle řešení. Paní Němcovou, která nikomu na pravici nevadí, a proč také, a papír se sto jedním podpisem. Jenže prezident Zeman, k jejich údivu, reagoval jinak, než by reagoval prezident, kterého chtěli. Jmenoval předsedou vlády jiného.
To po prvním zděšení, vedlo k oprávněnému, aspoň pro ně, rozhořčení. Nejen, že sešlo z toho, co si naplánovali, ale najednou začalo jít i o poměrně snadné a dobré živobytí. Navíc se také ukázalo, že řada jejich prohlášení nebyla míněna vůbec vážně, a museli je vysvětlovat a zamlouvat. Tak to zkusili s porušením ústavy, a protože se žádné nenašlo, tak s porušením ústavních zvyklostí. Ač jsou paragrafy pěkně zahnuté, nyní se začaly lámat, že praskání z toho bylo slyšet po celé zemi. V posledních dnech přišli s nezbytností změnit ústavu. Mimoděk se mi vybavilo, jak KSČM při návrhu ústavního zákona upozorňovala, že bez dalších změn nelze tento zákon přijmout. Tehdy dávala pravice velmi hlasitě najevo, že KSČM přímé volbě prezidenta nepřeje, a doufala tím v získání nějakých bodů od voličů. Nyní chce změnu sama, a ptám se proč? To budeme měnit ústavu vždy, když to establishmentu nevyjde, jak si představoval? A pak i další zákony?
Jak je možné, že pravicoví poslanci, kteří slibovali dodržovat ústavu a zákony, si je chtějí při každé příležitosti upravovat? Jak je možné, že ministr, který skládá obdobný slib, tak v cizině prakticky dodržování těchto zákonů v naší zemi pomlouvá? Nebere si toho koalice na sebe už příliš, a je vůbec schopna ještě sebereflexe? Copak neví, nebo nechápe, že jediná trochu slušná možnost pro ni, je co nejdříve rozpustit poslaneckou sněmovnu a zmizet?
Psáno pro Haló noviny 10. 7. 2013
Předem odsouzeni
Dnes prezident jmenoval vládu premiéra Rusnoka. Kdo aspoň chvíli sledoval ČT 24, musel si nutně položit otázku, „proč ji vlastně jmenoval“? Tato stanice, jejíž zpravodajství má být objektivní, vyvážené a nezávislé, si zvala hosty, kteří se předháněli v hanobení této vlády, jejích členů, případně i prezidenta. Tak jsme slyšeli, že vládu sněmovna nepodpoří, že jsou to jen přátelé prezidenta a žádní odborníci, že je vláda toxická, byla jmenována v rozporu s ústavou, a řadu dalšího hanění. Vlastně tomu nasloucháme už čtrnáct dní, ode dne, kdy prezident jmenoval Rusnoka premiérem.
Za celou tu dobu reagovali normálně jen tři lidé. Předseda KSČM Filip, místopředsedkyně Vostrá, a dnes i bývalý premiér Nečas. První dva zřetelně řekli, že rozhodnutí, zda podpoří program a rozpočet této vlády závisí na tom, jaké budou. To je zcela běžné. Také si, když jdu něco koupit, ponechávám konečné rozhodnutí, až si zboží prohlédnu a zkontroluji. Pan Nečas se dokázal přenést přes poslední události, poděkovat panu Rusnokovi za předchozí práci a popřát mu zdar v jeho funkci. Po nepřetržitém dštění ohně a síry ze stran vládní koalice a z médií, jsem při jeho projevu málem oněměl, i když šlo jen o normální lidskou slušnost. Ale té jsme už ze strany vládní koalice a jim poplatných médií dávno odvykli.
Vrcholem bylo prohlášení paní Němcové o legitimitě, kterou připomínala svou přítomností na ceremoniálu. Možná by bylo vhodné, kdyby si před spaním četla ústavu, kde je napsáno, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid, který ji vykonává prostřednictvím svých orgánů, které svobodně volí. Dá se ještě vůbec mluvit o svobodné volbě, když proti současné vládní koalici je již déle než rok skoro devadesát procent občanů? Co znamená pak sto jedna poslanců? Též by tam našla, že prezidenta již nevolí parlament, ale občané přímo. Stejně tak, že ani předseda vlády, ani ministr spravedlnosti nemohou vstupovat do trestního řízení, a nemají nad ním ani právo kontroly, jak ona a ministr Blažek slibovali přešetření, když si ještě mysleli, že mají svoje jisté.
Možná by bylo i vhodné, kdyby ČSSD přestala střečkovat, že někteří její členové jsou v nové vládě, a proto vládu nepodpoří. Vždy mě fascinuje, jak stačí několik výtek ze strany pravice, popřípadě jejích médií, a někteří představitelé ČSSD se mohou přetrhnout, jak se rychle začnou vymezovat někdy proti KSČM, jindy odborům, nyní prezidentovi a jím jmenované vládě.
Pravice vládu předem odsoudila. My občané bychom se měli postarat, aby nedošlo k naplnění tohoto odsudku, a nastal v naší zemi konečně normální řád.
Psáno pro Haló noviny 28. 6. 2013
Hektický týden
V úterý nám prezident jmenoval nového předsedu vlády, a to pana Rusnoka. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Ne snad pravice, ale vládnoucí skupina, sama sebe označující za pravicovou koalici, a to ODS a TOP 09, zalapala po dechu. Ještě několik minut předtím si myslela, že má všechno dál, jak se říká v kapse, protože se jí podařilo sehnat do houfu sto jedna poslanců. A když se jí konečně podařilo nadechnout, začala vřískat tak, že se úplně přestala kontrolovat. Místo státnických projevů, místo řečí o tom, jak jí leží na srdci jen blaho této republiky, bezděky prozradila, o co jí skutečně jde, a co pro zachování vlastního prospěchu je schopna a ochotna udělat. Dokonce došla až tak daleko, že začala popírat svá vlastní prohlášení v posledních dnech. Když to kdysi dělal král ve filmu „Pyšná princezna“, bylo to kouzelné a vyvolávalo salvy smíchu. Z úst současných politiků to už k smíchu vůbec nebylo, jen k trpkému zamyšlení, kdo si to osobuje právo rozhodovat v naší zemi.
Ještě tentýž den, s arogancí sobě vlastní, vystoupili pánové Kalousek a Pospíšil. Od pana Kalouska jsme se dozvěděli, že pan Rusnok žádným odborníkem není. Potom nestačím žasnout, z jakého důvodu ho vlády, jichž byl pan Kalousek členem, jmenovali do sboru NERV, který měl vládě radit, jak ven z recese, drželi ho tam řadu let, a tvrdili nám o tomto sboru, že jsou to naši nejlepší ekonomové. Také jsme se od pana Kalouska dozvěděli, že ani on, ani TOP 09 neschválí této vládě rozpočet, i kdyby byl nejlepší na světě, protože oni jí neschválí naprosto nic z důvodu, že to není jejich vláda. Prospěch republiky najednou kamsi zmizel. Pan Pospíšil nás přesvědčoval o porušení tu ústavy, hned zase ducha ústavy, nebo ústavních zvyklostí. Hlavně však u nás mimoděk vyhlásil vládu oligarchie, představované sto a jedním poslancem, kteří se nechali seřadit do šiku za paní Němcovou, a skoro tvrdil, že je to tak v ústavě. Paní Němcová jako obvykle vyslovila mnoho slov, aniž by cokoliv řekla.
O něco rozvážlivěji se chovala údajně parlamentní strana LIDEM. Paní Peake jednala a zase jednala. Hned s tím, a potom s jiným, a pořád dokola. Z jejích prohlášení si mohl vybrat každý, co potřeboval slyšet. A tak jsme se dozvěděli, že jsou pro vládu paní Němcové, ale bianco šek jí zatím nepodepíšou, dokud nebudou vědět, co za to dostanou.
Vystoupili i představitelé opozice, předseda KSČM Filip a místopředseda ČSSD Hašek. Ti říkali totéž, co před týdnem nebo před rokem. Bylo poznat, že ač jsou z poslanecké sněmovny zvyklí na mnoho, překvapil způsob reakce vládní koalice nyní i je. Podobně jako oni dva hovořil i profesor Gerloch, děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy, tedy hovořil výrazně jinak o ústavě než pánové Pospíšil, Kalousek, někteří redaktoři a politologové. Jednak klidněji, rozvážněji a hlavně mnohem zasvěceněji, takže i tomu, kdo ústavní právo nezná, muselo být zřejmé, zda jde nebo nejde o porušování ústavy. Nutno dodat, že v tomto věřím více panu profesorovi, než třeba redaktorovi Reflexu, nebo již zmíněným pánům Pospíšilovi a Kalouskovi
Koalici pomáhala média, seč mohla. Tak jsme slyšeli od redaktora Reflexu zase o ústavě, jejím duchu, o tom, že zde máme parlamentní a nikoli prezidentský systém a řadu dalších připomínek. Marně jsem vzpomínal, zda také tak nesmlouvavě vystupoval, když bývalý prezident Klaus přišel s teorií o menší hodnotě mandátu levicového poslance proti mandátu pravicového, nebo nepověřil sestavováním vlády předsedu vítězné strany ve volbách, ale pana Nečase. Oni mají patrně jinou zásadu, než my. Je jedno, co se činí, důležité je, kdo to činí.
Když se kampaň nedařila, a lidé měli spíš radost, možná i škodolibou, ale proč ne, když si vládní koalice s lidmi pohrávala, jak chtěla, a jejich přání jí byla zcela ukradená, ostatně jak řada dalších věcí, nasadila média obvyklý kašpárkovský mýtus, jak jsou z toho pohoršeni v zahraničí.
Podle ČTK vytknul prezidentu Zemanovi, jeho počínání také prezident Glauck při jeho návštěvě v Berlíně. Nevím, zda opravdu ano, či ne, ale mám o tom velké pochyby. Jednak při těchto návštěvách se především dbá na zdvořilost a vyvarování se všeho, co by mohlo být považováno za vměšování do vnitřních záležitostí druhého státu. Potom prezident Glauck není pan Posselt, a dále i prezident Zeman popřel, že by se o tomto problému v Berlíně vůbec jednalo.
Další den nám redaktorka televize NOVA vykládala, s jakým podrážděním reaguje na jednání našeho prezidenta CNN a další média v USA. To už bylo na pováženou, a tak jsem zavolal známým v USA, aby mi zjistili, čím vadí uvedeným médiím zmíněné jmenování premiéra. Asi za hodinu jsem dostal odpověď, že se o to vůbec v USA nikdo nezajímá, a nenašli vůbec nic, ač hledali všude, kde se dalo.
A v pátek dokonce ministr Schwarzenberg prohlásil v Senátu, že Česká republika nikdy nebyla a ani nebude součástí západní Evropy. Asi se konečně podíval na mapu. Pokud je mi známo, tak jsme od počátku a stále byli součásti střední Evropy. Vůbec to nevadilo našim předkům, a musím se přiznat, že to nevadí ani mě. Přes všechno žijeme v celkem hezké pěkné zemi. Ale to si určitě i myslí třeba Rakušané, Němci, Poláci, Slováci, na tom západě určitě Holanďané, Francouzi a další. Ale stejné si myslí i na severu, východě i jihu Evropy, a nejen Evropy, ale kdekoli na světě. Daleko horší je to s vládami. Ty se nám už tolik nelíbí, zejména pokud jsou takové, jako ta, které je ministr Schwarzenberg členem. Prožili jsme hektický týden. Máme před sebou víkend, a užijme si jej s dětmi nebo vnuky, kteří přinesli vysvědčení. Užijme si klidu, a doufejme pěkného počasí, když snad konečně Nečas padl, i jeho parta. Jen si vryjme do paměti, jak nám páni bývalí ministři popírali nyní v posledních dnech, co řekli včera nebo předevčírem. A když byli usvědčeni ze záznamu, okamžitě vysvětlovali, že to sice řekli, ale mysleli zcela jinak. Bezděky nám vzkázali, že jim nemůžeme věřit ani slovo. A to bychom si měli pamatovat minimálně do voleb. Stejně jak zoufale vládli v této zemi.
Psáno pro Haló noviny 18. 6. 2013
Nenechme v tom policii a SZ samotné
Stojíme na rozcestí, stejně jak naše země. Nyní již nejde jen o to, která politická strana se bude předvádět ve vládních, a na ně navazujících funkcích. O to, kteří politici si budou, řekněme způsobem netradičním, vylepšovat své postavení a rozpočet. Vládní koalice se snaží udržet dál u moci. Každý den, každá hodina jsou pro ně dobré, aby stihli pro ně potřebné věci zařídit. Ale chceme opravdu mít i dále takovou vládu, u které budeme čekat, za kolik dní si pro toho či onoho přijde policie, a obviní ho z trestné činnosti? Chceme mít vládu, která bude řízena prostřednictvím nastrčených osob ve prospěch malé skupiny lidí? Kteří si osobují právo rozhodovat o bohatství a hodnotách vytvořených lidmi této země.
Z médií se na nás valí neustále různé polopravdy, analýzy a názory, které mají jediný cíl. Uchovat současný stav. Kolikrát jsme slyšeli, že pokud se stane to či ono, tak TOP 09 z koalice příští týden vystoupí. Jakmile tato skutečnost nastala, opakovalo se totéž. Naposled v pondělí večer nám pan Schwarzenberk řekl, že pokud do týdne se nepodaří sestavit vládu, tak i oni budou pro předčasné volby. Z jakého důvodu máme ten týden čekat? Abychom jim dávali možnost nalézt si a „přesvědčit“ ke všemu ochotné poslance? Abychom naslouchali dál, jak jsou pro naši zemi nezbytní? Vezměme si základní hesla jejich volebního programu, a srovnejme se skutečností. Místo toho je země o další stovka miliard zadlužená navíc, stejně zadlužení jsou i občané. Až na pár nejbohatších, ostatní chudnou. A to vedle těch úplně nejchudších i tzv. střední třída, menší a střední podnikatelé krachují, dělníci přichází o zaměstnání, důchodcům se snižují reálné důchody. Platí se za zdraví, za školky, jesle, má se platit za školy. Země chudne, občané chudnou, a přitom se dávají dary církvím a bůhví komu ještě.
Říkají nám, je potřeba, aby vláda pokračovala kvůli odstraňování následků povodní. Pak se ptám, co udělala za těch osm let, co je pravice u moci, aby následky povodní byly menší?
Říkají nám, že předčasné volby budou stát stovky milionů. Pak se ptám, volby v termínu jsou snad zadarmo nebo za stejnou cenu? Dokonce se nám pokoušeli říkat, že konání policie a státního zastupitelství je díky jejich politice, která orgánům v trestním řízení otevřela volnou cestu. Pak se ptám, proč se už dávno neřeší takové kauzy jako Promopro, Casa, openkard, skarty a řada dalších?
Ne, konání policie a státního zastupitelství není zásluhou této vlády. To spíš ti poslední poctiví policisté a státní zástupci se nedokázali smířit se stavem, který tu je nastolen, a jednali. Nenechávejme je v tom samotné, jednejme také. Máme možnost ukázat svoji vůli zvolením svých nových zástupců v předčasných volbách. Využijme ji, pokud chceme ještě nazývat tuto zemi a republiku naší.
Psáno pro Haló noviny 16. 6. 2013
Dáme si to líbit?
Proboha, v jakém státě to žijeme, a co si máme nechat ještě všechno líbit? Nyní již přece vůbec nejde o to, kdo bude vládnout, ale o to, jakým způsobem budeme žít. Zda bude u nás považováno za normální, že určitá skupina lidí může krást, podvádět, porušovat zákony, jak a kdy se jim zachce, obdarovávat své příznivce a souputníky ze státního, poskytovat jim všechny možné výhody a ochranu. A to na úkor těch ostatních, kteří budou vytvářet hodnoty, aby bylo možné z čeho brát a co si rozdávat. Přitom vést ušlechtilé řeči o morálce, potřebě lásky, pomoci druhým, dodržování zákonů a pravidel slušného lidského chování těch všech ostatních, kteří nepatří mezi vyvolené.
Jen si řekněme, co se vlastně za těch pár posledních dnů stalo. K překvapení všech, začala policie najednou zadržovat, nebo také jak říkají někteří moderátoři, zatýkat v horních patrech naší republiky. Aby tak mohla učinit, musela přes rok celou věc držet v tajnosti před našimi nejvyššími představiteli státu, protože ti by mohli podezřelé varovat nebo zamést stopy. Také nemohlo celou věc řídit územně příslušné státní zastupitelství, z téhož důvodu, nebezpečí varování a zametání stop. Záměr se podařil, a až na jednoho, byli všichni podezřelí také obvinění. Z obviněných, pak až na jednoho byli všichni ostatní vzati do vazby. Tedy sedm z osmi. Ten jeden, který nebyl, jako jediný z vysokých státních úředníků, uznal, že se dopustil protizákonného jednání. Ano, pouze jeden z osmi. Ostatní vůbec nechápali, aspoň podle vyjádření jejich obhájců, že prováděli něco v rozporu se zákonem. Tedy tito lidé, které my všichni dohromady platíme za to, aby se starali o dodržování práva a pořádku v naší zemi, nevědí, že korupce, krádež, zneužívání státních orgánů k soukromým účelům se nesmí, že je to v rozporu se zákonem. Už tříleté dítě v normální rodině ví, že si v obchodě nemůže sebrat lízátko, pokud jej nezaplatí. A šestileté ví, že nemůže žádat po paní učitelce, aby ho nosila kolem třídy na ramenou. Naši vysocí státní úředníci to nevědí.
Copak státní úředníci, ale jak vyplývá z jejich vyjádření, neví to ani předseda vlády, neví to ani čelní představitelé vládní koalice, a neví to ani, jak lze soudit z odezev v tisku, řada našich spoluobčanů. Premiér v prvním vystoupení se snažil o bagatelizování celé věci, přesvědčit nás, že je to normální. V dalším se částečně omluvil, ale prakticky jen své rodině. TOP 09 nás ve svém prvním vystoupení přesvědčovala, že začne jednat, pokud bude vzneseno obvinění. A opravdu začala. Vymlouváním se na povodně, rozpočet a nutnost udržení vlády. LIDEM zatím moudře mlčí. A v neděli ráno jsme se dozvěděli, že se koalice domlouvá, aby místo Nečase byl Kuba. Zkrátka prebendy jsou nejdůležitější. K tomuto řešení však potřebují prezidenta. Doufejme tedy, že aspoň on ještě ví, jak se má chovat vysoký státní úředník, a že i pro něj platí zákon. Jinak by bylo nezbytné, aby lid uplatnil své ústavní právo, že on je zdrojem vší moci ve státě, pokud tu nechceme žít jak někde ve Střední Americe nebo na Sicilii.
Psáno pro Haló noviny 14. 6. 2013
Kam se hrabe Machiavelli
Byl jsem mezi těmi, kteří nedočkavě sledovali tiskovou konferenci Vrchního státního zastupitelství v Olomoucí a ÚOOZ, abych se dozvěděl, co se vlastně děje, a proč. Měl jsem a mám pocit, že tito lidé mluvili pravdu. Snad jediné, co nedokázali vysvětlit, ale po pravdě, nebyli na to ani příliš tázání, bylo, proč a jak zmizeli někteří lidé za hranicemi. O nějakou chvíli později, jsem se díval na přímý přenos z poslanecké sněmovny. Očekával jsem, asi s většinou nás, že premiér podá demisi. Čekal, že představitelé TOP 09 naplní svůj slib, který dali včera ve svém vystoupení k situaci, že pokud se ukáže čtvrteční policejní zásah jako oprávněný, nebudou moci setrvávat nadále v této vládě. Myslel, že aspoň někdo z poslanců vládní koalice, odsoudí jednání obviněných, a zeptá se svých představitelů, na důvody, proč nechali vše tak daleko dojít. Doufal, že některý z členů vlády bude natolik zásadový, a když nepodal demisi premiér, podá ji sám. Stal jsem se však svědkem ponižování důstojnosti a úcty nejen přítomných poslanců, nepřítomných policistů a státních zástupců, a také těch, co přes televizi tato vystoupení sledovali, ale i sebe samotných. Vystoupení pánů Nečase a také Kalouska, mělo jediný účel. Zatloukat, zatloukat, napadat všechny ostatní a zase zatloukat. Copak si opravdu myslí, že jim někdo mohl věřit. Vždyť i Karel Schwarzenberg, prospal takřka celá jejich vystoupení, věren svému bonmotu, když se mluví pitomosti, tak raději ten čas prospím.
Ještě nyní mám hořkou pachuť v ústech, když si srovnávám všechny informace, a dávám je do souvislostí. Kam naše republika dospěla, když její vysocí úředníci využívají státu a jeho složek k ryze soukromým účelům. Když její předseda vlády a ministr financí to považují za normální, stejně jako považují za normální uplatit někoho, je jedno zda nabídkou peněz nebo funkce, z které mu ty peníze poplynou, aby nějak hlasoval nebo nehlasoval. Kde to jsme, když policie musí vyšetřovat tyto věci v naprosté tajnosti před nejvyššími úředníky státu. Když se musí hledat státní zastupitelství, které neprozradí předem, co se vyšetřuje a nebude varovat podezřelé. A když se všechno provalí, tak místo odsouzení viníků a vyvození důsledků nejen vůči těm, kteří byli všeho účastni, ale i těm, kteří nechali celou věc probíhat, se očerňují ti, kteří se porušování zákona postavili. Na to by snad nepřišel ani Machiavelli.
Psáno pro Haló noviny 13. 6. 2013
Nikdo nic neví, až ...
Nikdo nic neví. Dnešní den patrně vstoupí opět do historie. Skoro od rána je v naší zemi napětí. Přesněji, od toho okamžiku, kdy se občané dozvídali z médií o rozsáhlé akci ÚOOZ a státního zastupitelství směřujícího k zadržení mnoha vysokých státních úředníků, ale také i vysoce postavených politiků. Sluší se dodat bývalých politiků, protože dnešního dne již nebyli v politických funkcích. Skoro každou hodinu se objevuje další jméno, a občan se nestačí divit. Nikoli tomu zadržování. Jak se říká, u řady z nich už bylo předevčírem pozdě. Ale tomu, že v médiích vystoupili nejvyšší ústavní činitelé naší země, a žádný z nich neuvedl, proč k takovému zátahu došlo. Jsou sice vyslovovány domněnky novinářů, ale ani oni nevědí, po pravdě, proč. Policie i státní zastupitelství si uložily bobříka mlčení. A to i, jak jsme byli aspoň informováni, vůči prezidentovi, předsedovi vlády, předsedkyni poslanecké sněmovny a předsedovi Senátu. Zároveň prosakují zprávy jak naopak určití lidé, pro které se ustálil název kmotři, informováni byli, a zmizeli za hranicemi. Pokud je to skutečnost, byla by velmi vážným varováním pro budoucnost. Snad během několika dnů budeme vědět víc. Ovšem pokud se z toho nevyvodí důsledky, měli bychom být velmi pozorní.
Psáno pro Haló noviny 3. 6. 2013
Spravedlnost a právo?
Ústavní soud zamítl stížnost proti zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, stálo dnes na internetu. Ze zmíněného zákona vyškrtnul jediné slovo, slovo „spravedlivé“. Jak příznačné, chce se zvolat. V Čechách skonala spravedlnost. Pokoušel jsem se na internetu zjistit důvody tohoto rozhodnutí, ale neuspěl jsem. Možná za několik dní. Jistě bude formálně a stylisticky bez vady. Ale stačí to? Zajímá mě především, jak náš ústavní soud, který stojí na samém vrcholu pyramidy soudů, zdůvodní například nejen spravedlnost, ale uvede i právní důvod vydávání majetku tomu, kdo před převratem v roce 1989 vůbec neexistoval. Tedy vydávání majetku církvi, která jej nejen neměla, ale ani nemohla mít, protože neexistovala. Půjde snad o dar? Ale i jak se zdůvodní další věci, třeba přeměna práva nakládání s majetkem a jeho užívání ve vlastnictví. Vydávání a placení něčeho, co není žádným způsobem vymezeno, a bude se teprve určovat ve svých jednotlivostech a částech. Je pouze stanovena celková částka, a nikdo z vládní koalice ani církví nebyl ochoten říci, jak se k této částce došlo. Jak se zdůvodní podivný způsob průběhu hlasování o tomto zákoně v poslanecké sněmovně. Proč vedle těchto prostředků máme my občané ještě sedmnáct let živit církevní preláty a zaměstnance církví. Jistě se důvody najdou, ale jaké tyto důvody budou. Ale nějak hořkne v ústech skoro tisíc osm set let starý výrok římského právníka Celsa, že právo je umění dobrého a spravedlivého.
Psáno pro Haló noviny 18. 5. 2013
Jak vážně lze brát sliby
Tak jsme se dozvěděli, že kardinál Vlk chce znovu chrám sv. Víta pro církev. Ještě před několika týdny jsme slyšeli od jiných představitelů církve, a také současné vlády, že po uzavření dohody mezi církvemi a státem, nebude žádná z církví již nic požadovat. To jsme nakonec slyšeli i počátkem devadesátých let. K tomu jako bonus jsme dostali poučení o morálce, spravedlnosti, a já nevím o čem ještě. Také o dobrodiní, které je nám bez rozdílu církev ochotná za naše peníze poskytnout, samozřejmě, pokud jí něco z nich zbude. Také o tom, že církve budou nabytý majetek užívat na opravy a provoz památek, kterými bezesporu církevní stavby ve své většině jsou. Neopomněli si štípnout do minulého režimu, jak památky zanedbal. Nevím jak jinde, ale chtěl bych se aspoň páry slovy zmínit, jak tomu bylo a je u nás, v Letohradě.
Dominantou města je kaple zasvěcená Janu Nepomuckému. Při příjezdu k nám do Letohradu, aspoň od severu, je vidět již zdaleka. Je to skutečně pěkná a monumentální stavba. Její stavba byla dokončena v roce 1734, kdy nahradila starší kapličku. Z nařízení Josefa II. měla být zrušena a změněna na ovčín. Naštěstí k tomu nedošlo, a kaple stála dál. Jenže začal hlodat zub času, kapli nikdo neopravoval, a v roce 1913 se vážně uvažovalo o její demolici. Naštěstí město si její udržení vzalo za své, a v roce 1914 provedlo její opravu a rekonstrukci od základů. Další opravu provedlo v roce 1939. Za války, v roce 1942, pak Němci sebraly čtyři zvony, které měly přispět k válečnému vítězství třetí říše. Naposledy pak byly provedeny v letech 1984 až 1987 opravy všech ambitů, omítkám kaple bylo vráceno původní tónování a střecha věže byla pokryta měděným plechem. Po převratu římskokatolická církev spěchala, aby jí kaple byla co nejdřív vydána. Proč by také ne, byla opravena, v pořádku. Jenže zázraky se nějak nedějí, a tak začal zase hlodat zub času, a počátkem dalšího tisíciletí přišel na město požadavek, aby zajistilo opravu kaple. V zastupitelstvu jsme tehdy celou věc projednali, a na základě dosavadních zkušeností, a také možností města, zastupitelstvo přišlo s návrhem, aby byl proveden bezúplatný převod kaple na město za podmínky, že římskokatolické církvi bude zachováno neomezené právo konání církevních obřadů a poutí, a město ze svých prostředků se bude o kapli starat, tak jak tomu bylo i v minulosti. Převod byl navržen z důvodu, aby náklady na udržování a provoz kaple mohl být hrazen z provozních prostředků města, a mimo památkářů se nemusel žádat nikdo další o schválení provádění potřebných prací. K převodu však nedošlo, pravý důvod neznám. A letos se při třístém výročí Letohradské pouti najednou objevily kasičky vyzývající k příspěvku na opravu kaple. A tak jsem nahlédnul do katastru nemovitostí, a kaple je skutečně stále v majetku církve. To mi až tolik divné nebylo. Ale žasl jsem, že tato kaple, respektive celý stavební soubor nemá zapsánu žádnou památkovou ochranu. Tedy lze s ní nakládat jakkoli. Třeba jako s Lobkovickým palácem, který pan Schwarzenberg prodal, doufám, že aspoň prodal, SRN. A tak mám takové divné obavy i o tu kapli tady v Letohradě. Je skutečně pěkná, a co když se někomu zalíbí.
Psáno pro Haló noviny 18. 5. 2013
Má prezident právo na svůj názor?
Koncem týdne byla v médiích rozpoutána vřava kolem jmenování pana Putny profesorem, respektive kvůli tomu, že prezident Zeman vyslovil pochybnosti, zda ho jmenovat nebo ne. Neznám natolik příslušné právní předpisy, abych věděl, zda prezident má či nemá právo nejmenovat toho, kdo mu je navržen akademickou obcí univerzity. Neznám ani pana Putnu, a i kdybych ho znal, neodvažoval bych se vyslovit soud, zda má či nemá profesorem být. Ale vadí mi zde něco jiného. Díval jsem se a poslouchal na ČT 24 na výstup paní Drtinové. Ano, píšu na výstup, protože o nic jiného nešlo, když měla pozvány paní Putnovou z TOP O9 a zástupce SPOZu, jehož jméno jsem přeslechl. Když ten se snažil vysvětlit, že prezident se dosud nerozhodnul a chystal se sdělit i důvody, které podle něj mohly vyvolat prezidentovy pochybnosti, byl paní Drtinovou překřičen, a prakticky umlčen. Chtěla slyšet patrně asi jediné, že prezident si toto dovolit nesmí. Možná by stálo za to, kdyby se zamyslela nad tím, co si může a smí dovolit moderátor vůči hostovi, kterého si pozve. Možná jí nikdo neřekl, že zásadou slušného chování, je druhého nechat domluvit, i když s jeho názorem nesouhlasím. Je trapné, když moderátorka ČT působí jako štěkna. Dalším překvapením bylo pro mě vyjádření pana Schwarzenberga, který postup prezidenta označil za pokračování protektorátní politiky. Bylo by asi vhodné, kdyby někdo pana ministra poučil, že za protektorátu byly u nás vysoké školy zavřeny, a tedy se profesoři nejmenovali vůbec. Mám vůči prezidentovi spousty výhrad, ale to mě přece nemůže vést k tomu, abych mu upíral právo vyslovit nějaký názor, i když se mi líbit nebude. Rovněž si myslím o názoru, že prezident má dělat jen stafáž, že na to je tento úřad příliš drahý a významný. Pokud nemá právo do toho co mluvit, pak nechť poslanecká sněmovna přijme zákon, ať jmenování profesorů podepisuje ten, kdo k tomu má co říci a může se také podílet na rozhodování. Jinak se i z tak vážné věci, jako jmenování profesorů Karlovy univerzity bezesporu je, stává pouze tyátr.
Psáno pro Haló noviny 5. 5. 2013
Kdo za to může?
Lepší drzé čelo, než poplužní dvůr, říkávali naši předkové. To bylo snad první, co mě napadlo při zjištění vyjádření pana Drábka, že náklady na zrušení Skaret by měl nést ten, kdo zrušení odhlasuje. Podle této logiky, by náklady na odstranění škod z požárů měli nést hasiči, škody vzniklé z krádeží a loupeží by měli hradit okradení a oloupení, výlohy na stíhání a uvěznění zločinců by spolu s poškozenými měli hradit policisté, soudci a bachaři. On tento a jemu podobné názory zazní z úst ministrů naší vlády a představitelů TOP 09, co chvíli. Vezměme si jen, kdo má hradit dluhy a rozkrádání naše země, a také, kdo je skutečně hradí. Ano, hradí je pracující lidé, nezaměstnaní, nemocní, důchodci, matky s dětmi tím, že se jim uměle snižuje reálná životní úroveň. Ti, co dluhy a rozkrádání způsobili, jsou amnestováni, osvobozování, je jim zabezpečována jiná možnost se dostat k penězům, když některý ze zdrojů vyschne. Copak, pan Drábek mě svým vyjádřením nepřekvapil.
Nedávno jsme se dozvěděli, že policie obvinila 12 lidí v kauze Promopro, ale pan ministr mezi nimi nebyl. Vysvětlení, proč ne, jsem pochopil tak, že ministr na ministerstvo jen dochází, ale nic tam nedělá, a už vůbec za nic neodpovídá. Ani za to, co podepíše. On přece podepíše, co mu přinesou, a tam, kde mu ukážou. Přece on nemůže číst, a už vůbec ne zkoumat, co podepisuje. Kam by přišel. Vůbec by mu nezbyl čas na vlastní záležitosti. Tak máme ministry neodpovědné, jako kdysi byli panovníci, nebo nyní je náš prezident. Ovšem panovníci byli neodpovědní z boží vůle, a prezident z vůle ústavy. Neodpovědnost ministrů jsem nikde nenašel, ale přiznávám, že jsem v zákonech příliš nehledal.
Důvod jejich neodpovědnosti jsem nakonec našel, a nestačil jsem se divit kde. Když jsem hledal na internetu odezvu na výrok pana Drábka, tak jsem na novinky.cz uviděl, že mají převahu ti, kteří s ním souhlasí. Nechce se mi věřit, že by to byla organizovaná klaka. Asi se spíš jedná o hloupost, nedomyšlenost, která mezi lidmi je. Pan Drábek odpovědnost za své nesmyslné rozhodnutí hodil na poslance. Podobně jak se hází zadlužení státu na levici, a i řada dalších věcí. A část naší populace se nezatěžuje přemýšlením, zda tomu tak opravdu je. Papouškuje důvody a závěry, které jim nakukají veřejnoprávní média. Přemýšlet bolí. Snazší je pouze poslouchat, ale pak se nemůžeme divit, že jsme tam, kde jsme.
Psáno pro Haló noviny 2. 5. 2013
První Máj 2013 v Ústí nad Orlicí
Stejně, jak jiné roky jsme se sešli na prostranství u OV KSČM, abychom si připomenuli Svátek práce. Schválně píšu, připomenuli, protože slavit, když je v republice přes půl miliónu nezaměstnaných, není co. Ale sejít se, poslechnout si, nejen co s nezaměstnaností, ale vůbec se všemi nešvary, které se nějak za poslední léta uhnízdily v naší zemi, stojí za to. Kolik se nás tam sešlo, nevím. Sice jsme to jednu chvíli chtěli počítat, ale pak jsme si řekli, proč? Orlický deník říká 250 lidí, snad to tak bylo. Oficiální sdělovací prostředky se o svátku nezmíní, a když, tak uveřejní stejně, co chtějí, a pro nás byly důležitější věci. Aby vše dobře klapalo, o to se postaral krajský zastupitel Jaroslav Fišer. Uváděl program s bravurou sobě vlastní, a tak jsme si pobrukovali s dechovou hudbou z Výprachtic, poslouchali co a jak dál s republikou od poslankyně Ing. Květy Matušovské a co s naším krajem od zastupitele Ing. Pavla Kubů. Za Klub českého pohraničí vystoupil starosta Klášterce n. O. Zdeněk Bureš. Vystoupili i zástupci Svazu mladých komunistů, kteří představili svou vlajku a připomněli letošní výročí. Škoda, že v časem omezeném vystoupení nestihli už zmínku o práci s mládeží mimo SKM. Přitom probíhala diskuze mezi těmi, kteří tu byli, co a jak dělají na okrese nebo ve svém městě, či vsi. Většinou se hovořilo, co a jak dál, to co je, každý bohužel zná z vlastních zkušeností. K lepší náladě přispělo i občerstvení v cenách přijatelných i pro nás, a v dobré kvalitě.
Protože je 1. Máj přece jen svátkem, patří k němu i radost a veselí, pro které je důvodů stále méně, ale co může být horšího než smutná bída. K tomu nejvíce přispěli, vedle zmíněné hudby též dvě vystoupení mažoretek z Domu dětí a mládeže z Chocně na počátku a soutěž těch nejmenších v malování. Těm pak byly předány ceny pro všechny, protože šlo těžko určit vítěze. Než jsme se rozešli, upozornil nás Jaroslav Fišer na slunce právě vycházející z mraků. Nevěřím příliš na symboly, ale přece jen si člověk nemohl nevšimnout té změny proti předchozím letům. Svátek začínal i končil vystoupením mládeže, a rozcházeli jsme se ve slunečním svitu.
Psáno pro Haló noviny 27. 4. 2013
První Máj
První Máj mám spojený stále s Máchovým Májem, fejetonem Jana Nerudy 1. Máj 1890 a dnem předchozím, pálením čarodějnic. Podle dosaženého věku nabývala vždy jedna z těchto spojitostí převahy. Poprvé jsem se zúčastnil před šedesáti pěti lety, kdy jako malý kluk jsem uprosil otce, aby mě vzal sebou. Vrtalo mi tehdy hlavou, co je to za slávu, že se nejde do práce, ale do průvodu. Samozřejmě, že jsem tehdy nechápal nic, ale cítil jsem se náramně, z té slávy a přemíry barev kolem, souznění lidí, kteří tu byli. I jako malé dítě jsem z toho měl radost. Jednak jsem se cítil dospělejší, protože jsem šlapal jako oni, jednak radost těch kolem byla opravdová. Nebylo ještě tak dlouho od války, aby si lidé míru opravdově vážili, také jich většina upřímně věřila, že si své záležitosti budou už trvale řídit a spravovat sami.
Po několika letech se původní ohromení a souznění vytrácelo. V letech mladosti byl průvod nepříjemným zdržováním před očekávaným polibkem pod rozkvetlou třešní, aby ta či ona dívka neuschla. Také poněkud formální stereotyp konání průvodu, slova o právu na práci, kterou jsme tehdy každý z nás měli, nijak nepřispívaly k tomu, aby byl tento svátek něčím, čeho se člověk musí účastnit z vnitřní potřeby. Zejména, když měl ráno brzy vstávat po nočním pálení čarodějnic. Postupem času se z toho stávala pro většinu jen jedna z povinností, a podle toho také májové oslavy vypadaly. Rychle do průvodu, vyslechnout projev obdobný minulým, a potom podle počasí nějaký program. Nedařilo se, a ani se nijak zvlášť neusilovalo dát tomuto svátku nový význam. Nejdůležitějším se stal počet účastníků.
Po krátkých rozpacích v devadesátých letech se první máje opět konají. Bez pompy, bez sledování účasti, bez průvodů. Je to spíše veselice, vlastně veselice ne, moc důvodů k radosti běžný člověk nemá. Je to takové slavnostnější setkání lidí, kteří si mají co říci, které tíží dost podobné problémy. Doba, kdy jsme se divili, proč máme manifestovat za právo na práci, za odpovídající a spravedlivé mzdy, dávno minula. Nyní si je toho vědoma veliká část lidí, asi tak tři čtvrti miliónu, kteří práci nemají. Mají jen solidaritu ostatních, a o její vyjádření jde. Není to málo, jak pro ty postižené, tak i pro establishment, který je toho příčinou. Jinak by se nesnažil o zrušení tohoto svátku, jeho dehonestaci, a když se mu to nezdařilo, tak aspoň potlačení jakékoliv zmínky o jeho konání, jeho průběhu.
Navzdory přání těch, kteří si myslí, že mají vše ve svých rukou, že si mohou dělat, co chtějí, jsou přesvědčeni o své nadřazenosti a nepostižitelnosti, se opět sejdeme, jako každý rok. Máme si co povědět. Nejen, co nás trápí, ale i co udělat, aby naše země zase vzkvétala, a byla domovem pro všechny, kteří o to stojí. A i když jsem v předchozím odstavci napsal, že nejde o veselici, tak proč bychom si neposlechli hudbu, nepodívali na tančící soubory, neřekli si nějaký vtip. Už jen to, že se sejdeme na prvního máje a řekneme hlasitě, o co se nám jedná, a co pro to uděláme, je důvodem k radosti.
Psáno pro Haló noviny 7. 4. 2013
Musíme se naučit žít jak lidi
Není dne, aby člověk s obavami nenahlížel do novin, neposlouchal zprávy v rozhlasu nebo v televizi, co se kde hrůzného stalo nebo připravuje. Vezměme si jen několik posledních dnů. Sotva trochu odeznělo napětí na Korejském poloostrově, přišly výbuchy v Bostonu. Ještě než se našli první podezřelí, explodoval ledek v továrně na hnojiva ve Westu v Texasu. V Řecku střílí předáci do dělníků, kteří požadují svou mzdu. A pohlédneme-li do předcházejících dnů, nenajdeme nic lepšího. Vlna atentátů zasáhla sedm iráckých měst. 25 lidí bylo zabito při náletech v Sýrii. Při pumových útocích v Somálsku zahynulo nejméně 43 lidí. Ani ne týden, a obětí je na sta. Takřka nikdo z mrtvých nebyl voják, kterému se sice také nechce umírat, ale má povolání, při kterém k tomu dochází. Byli to obyčejní lidé, kteří se šli podívat na závěr maratonu, šli do práce, projít se, nakupovat. Byla mezi nimi i řada dětí, které ani nevěděly, že je něco takového možné, a že dochází k událostem, před kterými je ani nejpečlivější rodiče neuchrání. Média mají co vysílat a psát, lidi obchází strach.
Maně se vybaví vzpomínky na dvě knihy, na jejich závěr. Na „Ostrov tučňáků“, který před sto pěti léty napsal Anatol France a ironizoval zde oficiální výklad historie. Dostal se však až k předpovědi kam kapitalistická společnost směřuje. K politickým čachrům, korupci a přes bezvýchodné války a anarchii, až k jejímu zániku. O 30 let později napsal Karel Čapek knihu o fiktivní budoucnosti „Válku s mloky“. Také on končí v předposlední kapitole zkázou lidské společnosti, ale označuje tu slovy syna Povondry, když hovoří s otcem o konci světa, viníka, „To udělaly státy, to udělal kapitál – všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim také posílali zbraně a kde co.“
Je tento týden snad něčím výjimečný? Bohužel, ani příliš ne. Obdobné věci jsou na pořadu dne skoro stále, jen někde jinde, jiné intenzity, s menšími či většími důsledky. Establishment si viditelně neví se situací společnosti rady. Má už jen jediný zájem, zachovat absolutní míru zisku těm nejbohatším. Zmohl se pouze na to, nazývat staré věci jinými jmény. Slyšíme proto o vývozu demokracie, humanitárním bombardování, potřebě lobismu, nepříznivém vývoji demografie, přijetí nezbytných omezujících opatření, zavádění kamerového systému pro neustálé sledování, poskytování zvláštních pravomocí represivním orgánům, preventivních válkách apod. Bez postihu, nebo jen se symbolickým dopadem, však zůstávají daňové ráje, porušování norem bezpečnosti práce, norem kvality potravin, porušení zákona příslušníky horních deseti tisíc, ale i kartelové dohody, výroba a distribuce drog, herny, a vůbec zločin v jeho organizované podobě.
Je tedy třeba začít situaci řešit, nazývat věci pravými jmény, vytvořit legislativní rámec, jenž umožní stíhat a trestat zločiny na lidech a společnosti. Vzpomeňme výroku G. B. Shawa, „Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné - naučit se žít na zemi jako lidé“, a naplňme jej.
Psáno pro Haló noviny 7. 4. 2013
Nebylo by lepší?
Neděle 7. 4. 2013 byla čímsi prazvláštní. Před obědem vystoupil v Partii ministr Kalousek, který nás přesvědčoval, že bez vlády, jejímž členem je, by byla naše země ztracená. Hned po obědě uspořádala na Václavském náměstí demonstraci tzv. „Holešovská výzva“, která nám naopak sdělila, že naše země bude ztracená, pokud tato současná vláda nepodá demisi. Komu z nich věřit, rozpakuje se občan. Vystoupení obou bylo značně teatrální, na náměstí nakonec došlo i k stínání politika. Vyjádření obou, kterými hájili opodstatněnost své existence a také cíle a prostředky, jsme slyšeli již kolikrát.
Od holešovské výzvy požadavek demise vlády, výměny nejen zkorumpovaných politiků, ale i státních zástupců, soudců, vedení policie, manažerů státních podniků, a slib usilování o obnovu soběstačnosti naší země v tradičních odvětvích našeho průmyslu i zemědělství. Za to byli nazváni paní Peake magory. A proto ministr Kalousek asi mluvil o tom, že jsou stranou pro přemýšlivé voliče a neslibují nesplnitelné. Některá opatření zkrátka musí být bolestná, řekl a varoval před zvýšením minimální mzdy, ale i zavedení progrese přímých daní, co by podle něj způsobilo více problémů než užitku. Marně přemýšlím, proč zvýšení platů o sta tisíce měsíčně problémy nepřinese, ale mzdy o pět set korun ano.
Když jsem si večer poslechl o obou akcích ve zprávách, a znovu slyšel jejich proč, zač a nač, napadla mě podivná myšlenka. Zda vlastně neexistuje vláda kvůli holešovské výzvě, a ta kvůli vládě. Holešovská výzva volá občany, aby žádali demisi vlády. Co udělá konkrétního po této demisi, je poněkud skryté či zastřené, pomineme-li obecné proklamace. Vláda ústy paní Peake, ale nakonec i ministra Kalouska volá, že nás musí chránit před magory, násilníky, a těmi, kteří by chtěli zadlužovat zemi. To že sama zadlužila zemi o několik set miliard, jí nějak ušlo nebo to za velké zadlužení nepovažuje. Nevím, jestli v obou případech nejde jen a pouze o zviditelňování se. Toho jsme si užili od převratu již dost, a tak by bylo možná nejlepší, pokud by toho nechaly oba dva tyto protipóly.
Psáno pro Haló noviny 30. 3. 2013
Nepůjde o šikanu
Údajně se vláda zabývá opilstvím mladistvých. Podnik, kde budou mladiství opilci zadrženi, a bude zjištěno, že tam nalévají mladistvým, bude mít ČOI ve spolupráci s policií možnost zavřít na dva dny, a na dveřích bude napsáno, „Kvůli nalévání našim dětem zavřeno“. Proč už ne dřív? Nyní nemám na mysli jen tuto vládu, ale i vlády předchozí. Ovšem navržené opatření nepovažuji za dostatečné, aby odstranilo tento problém, a hospodští přestali nalévat mládeži. Vždyť nakonec máme v zákoně o přestupcích § 30, který ukládá již jen za umožnění požití alkoholu pokutu do 3.000,- Kč. Rád bych věděl, kolikrát byla uložena. Obdobně § 204 trestního zákona hrozí již za prodej většího množství alkoholu dítěti trestem do jednoho roku, a neznám případ, že by byl uložen.
Někdy mám dojem, jakoby veškerá opatření v tomto směru byla považována za šikanu dětí nebo hospodských. Dovolím si uvést příklady, jak se zákaz podávání alkoholu dodržuje u nás nyní, dodržoval kdysi a dodržuje v cizině. Před řadou měsíců jsem vezl známého na noční rychlík do Třebové. V poslední zatáčce k nádraží nám zkřížily cestu tři potácející se dívky, tak patnáct let. Asi v polovině ulice jim prostřední upadla, a krajní se ji snažily zvednout, co jim připisuji ke cti. Stáhnul jsem okénko, a zeptal se, zda nepotřebují pomoci. Ihned jsem byl jednou z nich poslán, kam se u nás lidé posílají. V tom z druhé strany přijíždělo auto policie, mistrně se dívkám vyhnulo a jelo dál. I my jsme se nakonec dočkali, že tu prostřední dívku dotáhly na chodník, a ulice byla průjezdná. Člověka napadne, proč policie nezastavila, co doma řekli dívkám rodiče?
Vzpomínám, jak více než před padesáti lety, jsme usedli v hospodě a řekli o pivo. Hospodský se na nás podíval, a povídá mě, „ty máš narozeniny až v září, tak je ti ještě sedmnáct. Tak to bude limonáda nebo nic, a vy ostatní také“. Navíc to řekl ještě rodičům, co byl další průšvih. Obdobně v USA jsme byli se synem, který měl tehdy skoro třicet let, na jídle v restauraci. Protože syn měl mladistvý vzhled, takřka v polovině restaurací se musel prokazovat pasem, že je starší dvaceti jednoho roku. Tedy je vidět, že zde zákaz dodržují, protože by jim mohla hrozit i ztráta živnosti. Proto si myslím, že ono zavření podniku na dva dny, pokud k němu vůbec dojde, nebude příliš účinné a je polovičaté, jako řada jiných opatření. Zejména pak, když se neuplatňuje řádně a nesmlouvavě, stejně jako dosud zmíněný zákon o přestupcích a trestní zákon. Nakonec mám v tomto směru i obavy z přehlcení linek důvěry, až si budou opilé děti stěžovat na šikanu vůči sobě a porušování jejich práv.
Psáno pro Haló noviny 10. 3. 2013
O čem poví takový lístek
Přede mnou leží lístek, který jsem přinesl z poštovní schránky. Tento, a jemu podobné lístky vybírám ze schránky skoro každý týden, nejen já. Obyčejně je okamžitě házím do odpadků, v koši před domem. Tentokrát jsem si chtěl prohlédnout pořádně nejen text na něm, ale zjistit si i další, text provázející skutečnosti. Je to nabídka půjčky, a to na cokoliv. Stačí zavolat na uvedené číslo mobilu, nebo navštívit uvedený web. Pak přijede někdo s penězi. Je zde tabulka s uvedením částek, které si půjčíte, a které vrátíte. Začíná částkou 500,- Kč, kdy vrátíte 700,- Kč, a končí částkou 5.000,- Kč, kdy vrátíte 7.000,- Kč. Tedy je zde úrok 40 %. Mimo tento úrok už neplatíte, ani neposkytujete nic dalšího. Žádnou záruku, nebo zástavu, nemusíte mít ani ručitele, neplatíte další poplatky, nehradíte náklady poskytovatele půjčky, který k Vám dojede se smlouvou a s penězi, a po podpisu je máte. Můžete dokonce peníze vrátit dřív bez sankcí. Vše je potvrzeno i na webu a ve smlouvě. Je tu ale jedno veliké ale. On totiž ten úrok, který se v této době nezdá příliš přemrštěný, není za rok, ale za měsíc, za jeden měsíc. Tedy roční úrok je 480 %. Pak zaplatíte na úrocích skoro pětkrát tolik, kolik si půjčíte. Při půjčce tisíc korun, byste zaplatili na úroku bez dvou set pět tisíc korun, atp. I pokud odečtete náklady, které bezesporu s půjčkou věřitel má, lze uvažovat oprávněně o zisku 400 %. Tedy zdaleka nejlepší investice, která je možná. Skoro jak herní automaty nebo loterie. A přitom je vše legální, protože úrok připouští naše vláda jakékoli výše. Dávno pryč je doba, kdy výše úroku byla stanovena předpisem nebo nesměla být vyšší, než za jaký půjčovali peněžní ústavy. Ani lichva to není, protože ministr spravedlnosti dosud nestanovil, od jaké výše úroku lichva začíná. Tak je vše formálně v pořádku, a marně hledám důvod, proč by měl podnikatel investovat v průmyslu, zemědělství, když ve shora uvedeném případě se mu vrátí peněz víc, a při vynaložení daleko menšího úsilí.
Jak tento malý papírek dokonale ukazuje obraz doby, kam až jsme za těch dvacet let došli.
Obraz vlády, koaličních politiků, kteří něco takového připustí. Finanční politiky nejlepšího ministra financí, který připustí, aby i z tohoto zisku se odváděla daň ve výši 15 %, pokud se vůbec ta daň platí. Tedy stejně jak platí třeba zaměstnanec, bojící se o práci a v důsledku toho ochotný pracovat za mzdu od minimální ve výši 8.000 do průměrné přes dvacet tisíc. Nebo zemědělec vyhlížející s obavou počasí, zdražování hnojiv, energií, strojů a opatření vlády a EU. Živnostník deroucí se o každou zakázku, aby ještě nějaký den nebo měsíc za této krize udržel svou živnost. Podnikatel hledající pro své výrobky odbytiště, a marně čekající nějakou pomoc nebo opatření vlády, které by jemu a jeho zaměstnancům pomohlo v získávání dalších trhů.
On totiž establishment má zcela jiné starosti. Vláda už jen sama se sebou. Jen co to dá přemýšlení se při takových výsledcích ještě nějaký den udržet. EU se zaměřila hlavně na rozhodování, zda pomazánkové máslo je ještě máslo, olomoucké tvarůžky mohou být jen ty, co jsou vyráběny na Moravě nebo i někde jinde, nebo jak velkou má mít klec slepice. Politici a intelektuálové zda vítězství ve volbách opravňuje skutečně k zastávání úřadů ty, kteří ve volbách zvítězili, nebo jen tehdy, když zvítězili ti, které volili oni. A zda pak není důležitější hlas čtyř, deseti nebo někdy i dvaceti mládenců či panen, kteří ve své prostotě jsou ochotni protestovat či dlouze hovořit o věcech, jak jim kdo nalije do jejich hlaviček. A tak největší zisky má ten, kdo získává pouze a jedině pro sebe, a pro společnost nevytváří ani „Ň“, jak se říká. Potom se nelze divit, že jsme se ocitli tam, kde jsme. Člověku se maně vybaví proroctví ze Starých pověstí českých, kdy vozka jedoucí kolem rozvalin, na ně ukáže bičem, a říká, „tady prý stávala Praha“, a to ještě v horší verzi, kdy by řekl, „tady prý bývalo nějaké Česko“.
Psáno pro Haló noviny 2. 3. 2013
Jedno výročí
5. března si připomeneme osmdesáté výročí voleb v předválečném Německu, kterých se naposled zúčastnila Komunistická strana. Přesto, že tři tisíce jejích funkcionářů už bylo v koncentračních táborech, přes veškerý teror rozpoutaný proti ní nacisty, i když byla obviněna ze zapálení Říšského sněmu dne 27. února 1933, který zapálili sami nacisté, získala tehdy 12,9 % hlasů a 81 mandátů. Hitler však zbavil všechny její poslance mandátů. Nejspíš se obával opakování vystoupení Kláry Zetkinové při zahájení říšského sněmu v roce 1932, kdy právem nejstarší poslankyně vystoupila, a varovala před fašismem a jeho důsledky. Rovněž prezident von Hindenburg vydal Reichstagsbrandverordnung (Dekret o požáru Říšského sněmu), kterým omezil lidská práva. Pozastavil platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství.KSN byla tak ve skutečnosti zakázána, a po ní následovaly další strany.
Němečtí nacisté zneužili účasti van der Lubbeho na požáru a uspořádali monstrproces, kterým chtěli přede všemi očernit KSN. Byli zde souzeni zmíněný van der Lubbe, předseda KSN Torgler, a tři bulharští komunisté Dimitrov, Popov, Tanev. Ovšem díky obhajobě Dimitrova a světovému veřejnému mínění, se ukázalo, kdo skutečně budovu zapálil, a co hrozí od nacismu a fašismu. Bulharští komunisté pak byli zproštěni obžaloby, Torgler byl umístěn do ochranné vazby a van der Lubbe byl popraven. K otázce jeho zavinění si dovolím citovat úředníka Gestapa Gisevia, „policisté zde (v budově sněmu) našli zmateně pobíhající individuum, které kolem sebe rozhazovalo v drogerii nakoupené podpalovače, neschopné nic zapálit, a křičící protest, protest“. Pak Gisevius vylíčil, jak skutečně k zapálení sněmu došlo, jak byl připraven a zneužit van der Lubbe, a jak žhářská skupina SA manů byla zlikvidována o rok později při tzv. noci dlouhých nožů, aby nebylo nežádoucích svědků.
Výročí je dobré vzpomenout už proto, že se můžeme poučit, jak se dokázala buržoazie vypořádat se svými odpůrci, ale i svými pohůnky. Že jí nic nelidského nebylo cizí. A ještě jednu věc bych chtěl připomenout. Nedávno jsem slyšel publicistu Jana Urbana říkat, jak se Německo dokázalo rychle a důsledně vypořádat s nacistickou minulostí. Marinus van der Lubbe byl částečně rehabilitován až v roce 2008, i když jeho úloha byla hned od počátku naprosto zřejmá, stejně jako jeho nepříčetnost.
Psáno pro Haló noviny 26. 2. 2013
Kdo plivne nejvíc
Pondělí 25. února mi připadalo, jako by oficiální média pořádala akci „Kdo plivne nejvíc“. Sliny se užívaly místo argumentů a skutečného popisu historických událostí. Jako první začal moderátor zpráv oznámením o výročí komunistického puče. Patrně neví, co to puč je, a pokud v roce 1948 o nějaký puč vůbec šlo, tak za něj lze považovat jedině nezdařený pokus pravice o převrat. Nakonec stačí vzpomenout vyjádření pana Tigrida, že o žádný komunistický puč se v té době nejednalo.
Pana Tigrida z náklonnosti ke komunismu snad nepodezřívá ani pan Daniel Herman, bývalý ředitel ÚSTR, který vystoupil v ranních zprávách na ČT 24. Sdělil nám rozhořčeně, že se ČSR kvůli vládě komunistů propadla z desátého na padesáté místo. Dál se zhrozil nad úpadkem vzdělanosti v té době. Nebylo mi jasné, v čem jsme se propadli z toho desátého na padesáté místo. Patrně v hospodářství nebo životní úrovni. Pan Herman to přesně nedefinoval. Jak by také mohl? Učinil ale proti roku 1990 pokroky. Tehdy jeden řečník tvrdil, že jsme se propadli ze sedmého na sto šedesáté místo. Když jsem se ho zeptal, jak je to možné, když bylo v tomto roce na světě jen 136 států, argumentoval, že komunisti byli schopni všeho. Pochybuji, že se nechá pan Herman poučit, ale v roce 1988 jsme byli v HDP/osobu na dvacátém místě. Také je možné srovnávat výši veřejného dluhu a hodnotu zlatého pokladu tehdy a dnes. Nevím, zda bude někdo z těchto lidí srovnávat fakta. Nakonec víme všichni, že se není v této době čím chlubit, i když se nám pokouší namluvit, že hmotně se máme nejlépe v historii. Je otázkou, jak kdo. Co se týká vzdělanosti, bylo by dobré, kdyby si pan Herman před dalším vystoupením přečetl tabulky UNICEF, kde se srovnává úroveň vědomostí žáků v různých letech. Možná chci po něm příliš. Asi mu stačí vystoupit v televizi, když už jiného nemohli sehnat, aby mluvil žádaným způsobem.
Potom nás televize pozvala na manifestaci proti komunismu, která má být odpoledne na náměstích různých měst. Nešel jsem, ani já ani ostatní. A tak až večer jsem se dozvěděl, že vše nakonec obstarala TOP 09, která na své konferenci dospěla k závěru, že za návrat komunistů mohou pravicoví politici sami, aniž by konkrétně pojmenovala, čím. V televizi dali přednost zprávám o gorile Gambě, rozbitých silnicích, až nakonec jsme se dozvěděli, že v Praze se sešlo několik set demonstrantů. A tak přes všechen humbuk, přes všechny přípravy, naléhání a masáž občanů se médiím, potažmo establishmentu jejich záměr kompromitovat KSČM nějak nevyvedl. Pro lidi jsou opravdu důležitější ty silnice, a ta nešťastná gorila, a mimo těch nejmladších, dobře vědí, kdy, co a jak bylo doopravdy.
Psáno pro Haló noviny 22. 2. 2013
Nebylo pátek třináctého
V pátek ráno jsem si ke snídani pustil zprávy. Zrovna tam nějaký náměstek ministra, nevím který a nevím kterého ministerstva, protože jsem zapnul ČT 24 již na konci tohoto rozhovoru, tvrdil, že dvě miliardy ročně vyplácené církvím je něco tak nepatrného, že to nestojí ani za řeč. Vzpomněl jsem vyjádření ministrů, když se krátila valorizace důchodů, zdražovaly léky, zmrazovaly mzdy, že se musí šetřit a zase jen šetřit každá koruna. Vzal jsem recepty a šel do lékárny, kde mi prodali jen polovinu těch léků, protože pro druhou polovinu si musím dojít, až je přivezou, a za tu první polovinu jsem zaplatil bez několika korun osm set. Vzpomněl jsem, že dosud není vydána léková vyhláška, kterou se měl údajně udělat v cenách léků aspoň nějaký pořádek. Prostě nebyl čas. Před lékárnou jsem potkal známou, jež se ptala, jak je možné, že i s vdovským důchodem, má celkem důchod hluboko pod deset tisíc, když průměrný je údajně přes deset.
Z dalších zpráv jsem se dozvěděl o žalobách k Ústavnímu soudu na zákon o vyrovnání s církvemi, a výzvě generálního sekretáře tohoto soudu, aby předseda vlády nepodepisoval smlouvy s církvemi podle zákona, který je napadán, ale vyčkal rozhodnutí soudu. Byla to první zpráva toho dne, která mi připadala rozumná. Ale bohužel také poslední.
Po ní přišla lavina, že jsem nahlédnul několikrát do kalendáře, zda není pátek třináctého. Nebylo. Tak jsem se dozvěděl z okresních novin o podání žaloby skupiny senátorů na současného prezidenta republiky pro velezradu z důvodu jeho amnestie. Tu amnestii sice považuji také minimálně za hloupost, ne-li něco horšího, ale za velezradu určitě ne. Možná by stačilo, kdyby aspoň jeden z těch senátorů si přečetl ten trestní zákoník, který ne tak dávno schvalovali, a našel si tam, že trestný čin velezrada neexistuje, ta je pouze uvedena v ústavě, a tak nějak, jak je u nás obvyklé, se ji zapomnělo uvést i v trestním zákoníku, kde je jen vlastizrada v ustanovení § 309, a té se touto amnestií nemohl dopustit, a nezatěžovali zbytečně soud. Na jednu stranu si stýskáme, jak soudům dlouho trvá, než se člověk dovolá práva. Pokud se jej vůbec dovolá. Na druhou stranu ty soudy zatěžujeme podobnými žalobami, jako je ta velezrada. Nebo třeba žalobami na přezkoumání volby prezidenta. Údajně jich bylo více než sto. Jeden z těchto návrhů jsem měl možnost vidět. Jakási skupina mi, neb jsem advokátem, poslala důvody, které dle jejich názoru zakládaly neplatnost volby, a požádala o zastupování. Po přečtení jsem mohl udělat pouze jedinou věc, odmítnout je. Jestli ostatní žaloby byly podobné, pak lituji soud. On je nemůže jen přečíst a odmítnout, ale rozhodovat, a písemně pak své rozhodnutí zdůvodnit atd.
Ale abych zůstal jen přitom pátku. Předseda vlády nakonec nevyčkal, až mu bude doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o zákonu o vyrovnání s církvemi a smlouvy s nimi podepsal. Podle médií se měl vymlouvat, že věc nesnesla odkladu. Marně jsem přemýšlel proč. Žádný důvod jsem nenalezl. Zejména, když se odkládá tolik věcí. Třeba výplata sociálních dávek, nebo ta léková vyhláška, či opatření k rozvoji našeho hospodářství. A tak by mě zajímalo, co se stane, když Ústavní soud rozhodne, že zákon o vyrovnání s církvemi odporuje ústavě. Jak to bude s těmi smlouvami, a kdo nahradí škodu? Protože ta vznikne buď státu, že bude někomu něco dávat bez zákonného důvodu. Nebo církvím, že jim nebude plněno podle uzavřených smluv.
A tak, i když není pátek třináctého, tak nějak jeho důsledky máme den za dnem, a nelze se vymlouvat na pověru.
Psáno pro Haló noviny 23. 1. 2013
Je třeba volit
V sobotu odpoledne budeme vědět, kam jsme svými hlasy naší republiku nasměrovali. Kdo se stane prezidentem. Středeční podvečer a večer ve mně dozrálo rozhodnutí dát v druhém kole hlas Zemanovi. Proč volit Zemana, ke kterému jsem měl a mám, a nejen já, spoustu výtek? Zemana, kterého jsem v prvním kole nevolil. V první řadě musím ve druhém kole někoho volit z těch dvou kandidátů, kteří do něj postoupili. Třetí možnost není, ač někteří po ní volají a předem se tak snaží ospravedlnit svůj alibismus. Zemana jsem si vybral proto, že se řadím k plebejcům. I naši zemi považuji za stát především lidí práce, ať už se jedná o dělníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, příslušníky svobodných povolání. Tedy lidi, kteří se musí ohánět sami, aby se uživili nejen oni, ale vytvářeli i bohatství naší země. Lidi, kteří musí nést každý den svou kůži na trh, a nemají houfy sluhů a nohsledů, kteří by to dělali za ně. Právě i v této prezidentské kampani byl Zeman tím, kdo si počínal stejně. Sám vystupoval a sděloval své názory, odpovídal na nepříjemné a podlé otázky, nezakrýval nic, neuhýbal od odpovědi. On ani jeho štáb nám nevnucoval představu, že je pokračovatelem toho nebo jiného. Byl, a doufám, že i bude sám sebou. Nepotřeboval podporu, a asi o ni ani nestál, určitého druhu médií, jak se ukázalo ve středu v radiožurnálu, kde se předváděl redaktor Veselovský a na Nově, kde zářila paní Fialová. Jejich vystupování a jednostrannost působily až odpudivě, a přiznávám, že jsem se v duchu omlouval panu Moravcovi a Punčochářovi za veškeré připomínky, které jsem kdy k nim měl. Naše republika si bude za pět let připomínat stoleté výročí svého vzniku. Přes všechny nedostatky, přes všechna příkoří, která někteří z jejích občanů někdy utrpěli, byla jejich zemí. Dokázala odolat i okupaci, dokázala se přenést přes své rozdělení na dva státy. Věřím, že se dokáže vyrovnat i s dopady vládnutí Nečasovy a Schwarzenbergovy vlády, i když se Schwarzenberg snaží vzbudit dojem, jakoby s touto vládou neměl nic společného. Neměli bychom dopustit, aby při tomto výročí stál v čele státu pokračovatel těch, jejichž vládu, privilegia a zájmy, zakladatelé našeho novodobého státu, naší republiky, odstranili a snažili se o to, aby v této zemi rozhodovali lidé, kteří vytváří bohatství této země svým umem a svou prací. Proto jdu k volbám a dám hlas Zemanovi. Aby se nestalo něco podobného jako v roce 1526, kdy podplacená šlechta zvolila českým králem Ferdinanda I. z rodu Habsburků, čeho brzy litovala, a nejen ona.
Psáno pro Haló noviny 18. 1. 2013
Neztraťme pud sebezáchovy
Čtvrtek, 17. ledna 2013, jsem musel nejdříve vydýchat, jak se říká. Ten den, nejen já, ale všichni, co sledovali televizi, měli možnost poznat na vlastní oči bezbřehou otrlost našeho establishmentu a skoro úplnou ztrátu ne tzv. selského rozumu, ale už i pudu sebezáchovy, některých našich spoluobčanů. Aspoň ti, co se podívali nějakou chvilku na ČT 24, kde byl přenos o pokusu opozice vyslovit nedůvěru vládě, nebo na ČT 1, kde představovali oba kandidáty na prezidenta, a později pak v pořadu „Máte slovo“ rozebírali amnestii.
Důvody, proč s touto vládou skoncovat, zná takřka 80 % spoluobčanů, a byly znovu zde precizně uváděny, za naprostého arogantního nezájmu koalice, která se už jen zajímá pouze o to, jak a koho získat k udržení většiny jednoho nebo dvou hlasů. Ostatní je jí viditelně šumafuk. Co však působilo přímo groteskně a neskonale falešně, bylo vystoupení představitelů TOP 09, pánů Schwarzenberga a Gazdíka. Jejich kritika počínání prezidenta a předsedy vlády ve věci amnestie, byla veskrz naskrz účelová. Pan Gazdík pak samozřejmě pro vládu hlasoval, pan Schwarzenberg nikoli, protože spěchal na setkání prezidentských kandidátů. Tam, na závěr označil prezidenta Beneše kvůli odsunu, málem za válečného zločince. Za to sklidil neutuchající potlesk jeho příznivců. Jen jsem si tak vzpomněl, proč nebyl takto zásadový, když se bombardovala Jugoslávie a při dalších příležitostech, kterých bylo více než dost. Nebo snad vyznává zásadu, „nezáleží na tom, co se dělá, ale kdo to dělá“. Nevím. Následoval další pořad, kde nás pánové Knížák a Hájek přesvědčovali o správnosti a potřebě amnestie. Poškozeným tvrdili, že je to jejich chyba, že se nechali okrást. Tak jsme si mohli udělat velmi přesnou představu, jak establishment myslí, a co od něj můžeme čekat. Ač jsem původně nechtěl Miloše Zemana vůbec volit, přece jen mu dám svůj hlas. Totiž už vůbec nejde o menší nebo větší zlo, ale začíná jít o náš stát, důstojnost jeho občanů a zachování aspoň zbytků demokracie.
Psáno pro Haló noviny 13. 1. 2013
Republika v ohrožení
Tak jsme se zase nechali jednou pěkně napálit, byla první myšlenka po zhlédnutí výsledků voleb. Establishment si s námi zahrál nepěknou hru. Nutno si přiznat, naletěli jsme, občané, jak malí kluci. Po projevech nespokojenosti občanů na manifestacích v dubnu a na podzim, po podzimních volbách. Když kritiky vlády a jejích opatření byly plné všechny komunikační prostředky, přijal se zákon o přímé volbě prezidenta. Zdánlivě se tak vyšlo vstříc volání lidí, aby měli větší účast na politice této země. Dokonce se zákon vydával za krok vedoucí k přímé demokracii. Patrně nejen díky neschopnosti jeho předkladatelů, ale asi i záměrně byl zákon nedokonalý. Zároveň začala hra s kandidáty na prezidenta, mezi kterými se i velmi nenápadně objevil pan Schwarzenberg. Nikoli, že by snad toužil být prezidentem, ale byl ochoten sloužit, obětovat se, když TOP 09 rozhodla, a vlast takovou službu potřebovala. Dál nic, pouze pár plakátů, kde se jeho viditelné nedostatky velmi umně spojily s přednostmi a programem, který měl. Aspoň se lépe pamatovalo, co vlastně nabízí. Ale ani slovo o tom, co dosud skutečně dělá. Představován byl jako hajný a hospodský, tedy v Čechách poměrně uznávaná povolání. I když každý, kdo má mezi příbuznými nebo známými někoho s tímto povoláním, ví, že se jedná o zcela jiné lidi.
Establishment věděl o potřebě někoho obětovat kvůli výsledkům a hlavně dopadům vlády pravice. Rozbití VV a stíhání několika tunelářů už nemohlo nikoho přesvědčit. Pro oběť si vybral ODS. Ať už kvůli mnoha aférám, ale také i ochotě spojit se pro určitý účel s ČSSD, i jejímu nevýraznému předsedovi, personální nepružnosti, kdy setrvávala stále na starých tvářích. Příkladem tu může být její kandidát na prezidenta, který už neměl takřka koho oslovit. Místo ODS nastupuje TOP 09, kolem které se umně vytváří aureola nové strany, a bohužel velká část mládeže nevnímá nebo nechce vnímat, že tato strana je ve své většině složena z profláknutých politiků přebíhajících z jiných stran. TOP 09 je pak považována za novou stranu, vedenou a složenou lidmi, kteří nejsou zatíženi skandály, aférami. Pro udržení tohoto obrazu se mluví o to více o jiných stranách a jejich přívržencích. TOP 09 si své chrání, a zatím musela vydat prakticky jen dvě osoby, respektive nikoli vydat, ale stáhnout je z očí. A to bývalé ministry Drábka a Parkanovou. Ale tím prakticky vše skončilo. Její obraz vytváří především pružný, rozhodný a aktivní místopředseda, kolem něhož se vše točí. Pak naivní předseda poslaneckého klubu, který stále předvádí zklamání z toho, jak je ostatní nechápou nebo brání tomu, aby vše běželo jak po másle. A pokud je potřeba, vystupuje bodrý, rozšafný předseda s jadrnými výrazy, který se jinak drží stále v pozadí.
Ovšem kvůli událostem posledních měsíců musel tento předseda nastoupit do první linie. Důvodem byl propad pravice v krajských volbách, kdy velká část jejích přívrženců odmítla se dál podílet na jejím neudržitelném vládnutí, a k volbám prostě nešla. Dále i nepovedená akce Člověka v tísni, jemuž se nezdařilo zmanipulovat tolik mládeže, jak v předcházejících tzv. hrách na volby. Rychle se sice připravily náhradní programy spočívající na antikomunismu, ale přes veškerou snahu médií zůstaly pouze okrajovou a nepočetnou záležitostí. Tak se přistoupilo k tomu, aby se ostatní kandidáti na prezidenta vyšachovali vzájemně mezi sebou, což se celkem zdařilo. Dále se využilo nepřipravenosti zákona, ochoty ministerských úředníků zapomenout, co se učili v matematice na základní škole, a vytvořit napětí, zda volby vůbec budou nebo nebudou. Pro jistotu se ještě přidala velmi neobvyklá amnestie. Do toho pak přišlo první kolo voleb, kde proti ostatním představoval pan Schwarzenberg klid a jistotu. Dokonce bez jakékoli minulosti dokonce i současnosti. A dostal hlasy i od lidí, kteří několikrát denně skloňují, jak je současná vláda vytáčí.
Hned po zveřejnění výsledků prvního kola pohůnkové establishmentu začali vytvářet názor, že pan Schwarzenberg je tím jediným a pravým. Přiměli i část ostatních kandidátů k vyzvání jejich voličů, aby mu dali svůj hlas. Zbylí dokázali pouze mlčet, nebo trucovat. Tady mě zklamal i pan Dienstbier. Chápu jeho rozpoložení, ale někdy je, zejména pak v politice, nezbytné volit menší zlo, abychom zabránili horšímu. Copak si neuvědomuje, pro co všechno Schwarzenberg hlasoval, čeho byl účasten, jak vystupoval. Několik posledních vystoupení v zájmu naší republiky přece nemohu považovat za jeho přesvědčení, pokud je srovnám s jinými. Říkáme, že jsme převážně národ plebejců, ateistů a spodních deseti milionů. Že jsme z důvodů událostí v naší historii bytostně pro republiku. Tak tento odkaz předcházejících generací naplňme i nyní, a nechovejme se poraženecky, nebo ještě hůře lokajsky. Připomněla mi to zmínka na internetu, kde nějaký občánek z Prahy hrdě napsal, že inteligenti (ve skutečnosti napsal inelegenti) v Praze dali hlas Karlovi, ne jako ti burani z venkova, kteří ho dali ostatním. Tak jsem si vzpomněl na rok 1420, kdy také Pražané chtěli moudře jednat s císařem Zikmundem. Pak jeli s prosíkem na Tábor, a tehdy Žižka prosadil proti názoru ukřivděných jim jít na pomoc. Jednejme jak hrdí občané, a ne jak trucovití kluci, pojďme k druhému kolu voleb, republika je v ohrožení.
Psáno pro Haló noviny 8. 1. 2013
Nevídaná dobrota našich ministrů
Člověk se nepřestává divit, co se nám tu stále děje. Jedna z posledních zpráv byla, že předseda TOP 09 Schwarzenberg přišel s myšlenkou, pokud prezidentskou amnestií budou poškozena práva občanů, měla by vláda hledat možnosti jejich kompenzace. Je to holt dobrák. Sotva se establishmentu něco nepovede, už hledá způsob, jak nahradit ztrátu občanům. Kupodivu ho podpořil i další dobrák, ministr Kalousek. Jsem zvědavý, jestli jim ta nevšední laskavost vydrží i příští týdny, až bude po prezidentských volbách. Také by mě zajímalo, z čeho chtějí provést tyto kompenzace. Když jeden slyší, koho všeho se amnestie týká, nešlo o žádné troškaře. Bude se jednat o miliardy. Nápad, že by se třeba složili páni ministři, se mi nezdá příliš pravděpodobný. A tak, pokud k tomu vůbec dojde, asi se to provede obvyklým způsobem. Jedné skupině občanů se peníze seberou, aby se mohlo něco pustit jiným občanům, a tak pořád dokola. Z toho, že by se snad něco dělalo jinak, mě vyvedla další zpráva. Jak se koaliční strany na úterním jednání shodly, že mají zájem na pokračování spolupráce ve vládě. Jednání budou pokračovat, a má se sejít předsednictvo LIDEM, protože stále platí výzva k demisi ministrů za LIDEM, kterou by měli podat k 10. lednu. Když jsem slyšel, v neděli paní Peake, myslím si, že LIDEM ustojí všechno. Žádný den ve funkci není k zahození.
Psáno pro Haló noviny 3. 1. 2013
Jak s nimi
Prezident udělil rozsáhlou amnestii, týká se prý asi 7.500 odsouzených. Ale o ní již byly popsány stohy papíru. Dokonce byly i uveřejněny seznamy vězňů, kteří patří nebo kdysi patřili mezi tzv. celebrity. Ale s tím se už nedá příliš dělat, když zákon podepsal vedle prezidenta i předseda vlády. Nezbývá než doufat, že se s dopady této amnestie stát a občané vypořádají lépe než při té první amnestii, o které rozhodnul exprezident Havel. V souvislosti s amnestií hovořili i na ČT 24 o sociálním zařazování propuštěných, jako bývalý personalista a advokát jsem se nestačil divit. Zejména, když jistě v dobrém úmyslu hovořili o shánění zaměstnání pro propuštěné, které není nijak snadné. Zlatým hřebem bylo vyjádření o tom, jak se ještě musíme mnoho učit od západních zemí, z nichž některé mohou uložit zaměstnání propuštěného vězně některému podniku jako povinnost. Mládí jak redaktorky, tak i zástupkyně ředitelky veřejné organizace, která se o propuštěné vězně snaží starat, omlouvá neznalost v této věci.
Není třeba se dívat na západ od našich hranic, i když to nevylučuji. Stačí se podívat u nás, asi tak 22 let zpět, kdy nastalo rušení všech možných právních předpisů. A to, aniž by se někdo zabýval proč a k jakému účelu rušené právní předpisy vznikly, a co řešily. Jediným důvodem jejich rušení bylo většinou to, že vznikly před převratem, a tedy se v nich zcela určitě ukrývá ďáblovo, respektive komunistické kopýtko. Hlupák, ať žije v jakékoliv době si pro zničení něčeho, čemu nerozumí, vždy důvod najde. Ještě k tomu s mnoha krásně znějícími, ale bezobsažnými slovy. A tak se zrušil i systém, který zabezpečoval po, tehdy, skončení výkonu trestu, zaměstnávání propuštěných. Nejen jich, ale také osob se změněnou pracovní schopností, s těžkým zdravotním postižením, ale i pracovníků, kteří přišli o práci z důvodu zániku podniku, ve kterém dosud pracovali, též i absolventů učilišť, škol.
Ale věnujme se jen těm propuštěným vězňům. Jednak byli chráněni již zákoníkem práce, protože pokud nebyli odsouzeni k nepodmíněnému trestu delšímu než jeden rok, nemohli dostat výpověď a museli být po propuštění přijati znovu do práce v podniku, kde před tím pracovali. Vedle toho měli úřady práce národních výborů pravomoc uložit podniku přijetí pracovníka na uvolněné pracovní místo. Tato volná pracovní místa podniky vykazovaly pravidelně, a pokud neprokázaly, že místo bylo již před rozhodnutím úřadu obsazeno, tak nebylo odvolání. Podnik, který měl ubytovnu, jim byl povinen zajistit i ubytování. Protože tehdy se ve věznicích pracovalo, neztráceli vězni pracovní návyky a s jejich zaměstnáváním nebyli většinou zase až takové potíže, i když samozřejmě každý případ byl odlišný. Někdy, jak skončil ochranný dohled, prakticky se propuštěný vězeň chodil hlásit na policii (tehdy VB) a musel uvádět, kde je zaměstnán, a kde bydlí, tak dali někteří výpověď, ale těch byla opravdu menšina, a bylo to jejich rozhodnutí. Předností tohoto systému bylo, že se tehdy propuštěnému vězni postaral v pro něj nejtíživější době, o tři základní věci. Ubytování, práci a možnost získávání peněz řádným výdělkem. A to pro ty, kteří chtěli opravdu začít řádný život, to nebylo málo, zejména když byli bez rodiny.
Při té příležitosti si dovolím i zmínit řešení zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností. Tuším, že jsme v podniku měli povinnost pro ně vytvořit asi 2 % z celkových pracovních míst, z toho musela být asi desetina pro osoby s těžkým zdravotním postižením. Vedle toho byla i družstva, a také podniky, která zaměstnávaly jen tyto osoby.
Chápu, že se změnila doba, a nešel by tento problém řešit pouze rozhodnutím úřadu. Ale pokud si dobře vzpomínám, měli něco podobného v Anglii a Skandinávii, kde toto řešili prominutím odpovídajícího procenta daní. Nikoliv vyplácením zvýhodnění, než vůbec došlo firmou k uskutečnění záměru, jak někdy zkoušíme zavádět u nás, a pak se divíme, proč to nefunguje. Takže není třeba jezdit po světě, ale někdy se stačí podívat do minulosti bez černých brýlí nebo jen prostřednictvím tzv. uměleckého zpracování minulosti, a leccos se nalezne, co bylo celkem dobře vyřešeno.
Psáno pro Haló noviny 1. 1. 2013
Má prezident pravdu?
Tak nám skončil rok 2012. Příliš pěkný rok to nebyl, i když v posledním týdnu jsme dostali oznámení o zvýšení důchodu. Již pár dnů předtím jsme se dozvěděli o zvýšení příjmů tzv. ústavních činitelů. A v novoročním projevu pana prezidenta, tak nějak zaznělo proč takový rozdíl. Jednak se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli v historii. A to, i když samozvaní našeptávači kalí vodu. Mezi vládou a ostatními je příkop, a tak nějak mi připadalo, jako bychom ten příkop kopali my, běžní občané, protože nevíme, co dělat roupama. A tak jsme vedle povrchní kritiky kopali i ten příkop. Apeloval na návrat k tradicím, k práci a hodnotám, k národní soudržnosti. Zajímalo by mě proč, když až na těch několik milionů kverulantů, ani ne celých deset, ti spořádaní toto všechno vědí a dodržují. Sice pan prezident připomněl, že v poslední týdny roku se nám i ta vláda nějak pokazila, je nesourodá, nestabilní, ale tento drobný problém se určitě rychle vyřeší. Sejde se K9, nějaké ministerstvo se vymění, některý ministr odvolá, jiný jmenuje, pár poslanců odstoupí nebo změní stranu, a vesele se jede zase dál.
Celý rok jsme toho byli svědky, jak vláda urputně bojuje o své udržení. Proč by také ne. Výsledky má. Lepší se situace establishmentu, církvím poskytneme dar, jaký snad nedostala ani po Bílé Hoře, odbourali jsme daně z dividend, plníme závazky v NATO. Jistě by se našla i řada dalších úspěchů, jen je pořádně hledat. Přestali jsme si už utahovat opasky, někteří říkají, že se na ně už další dírka nevejde, jiní, že na opasek nemají, a nosí místo něj provaz. A tak nakonec přemýšlím, co můžeme udělat my důchodci, abychom přispěli k té národní soudržnosti, jak nás vyzývá pan prezident? Asi nejlepší by bylo umřít, ušetřili bychom tak státu desítky tisíc korun. Nám se ale ještě nechce, a tak jsem ze zvyku vyhlédnul z okna, hledaje v prázdnu odpověď. Ale místo ní jsem tam uviděl bývalý státní podnik, který byl dost úspěšný, a dokázal vedle své činnosti pomáhat i při řešení sportu, kultury, bydlení svých pracovníků, měl závodní mateřskou školku a jesle, a řadu dalších věcí, které tak nějak časem vymizely. Úspěšný stále je, jenže nyní už není státní, ale patří velikému koncernu v zahraničí. To byl asi ten návrat k národním tradicím, jak nyní říká pan prezident, když tento a jiné podniky privatizovali.
A tak přemýšlím, zda má pan prezident skutečně pravdu?
Psáno pro Haló noviny 27. 12. 2012
Apríl nebo Silvestr
Poslední týden roku probíhá celkem v klidu. Jak také jinak, když je především týdnem svátkovým. Zato v týdnu předchozím, padesátém prvním, byl takřka každý den něčím zvláštní. Nejsledovanějším dnem byl pátek, dvacátého prvního prosince, a už pěkně dlouhou dobu. Však také konec světa se hned tak každý den nekoná. Až na velmi sporadická vystoupení lidí znalých, ať Mayské kultury nebo astronomie, kteří prohlásili vše za nesmysl, a řekli také proč, dávala média přednost vystoupením záhadologů, astrologů, věštců a dalších, kteří sice neřekli proč, ale rozváděli všechno možné, co by konci světa mohlo svědčit. Ono se totiž dá na každém humbuku náramně vydělat. Někteří kupovali zásoby, jiní bunkry, další odjížděli do míst, kde konec světa určitě nebude, a všichni za to řádně zaplatili. A ostatní, kteří na to neměli, aspoň na chvíli zapomněli na krizi, a vše ostatní, co z ní plyne. Konec světa se nekonal, tak snad někdy příště.
Místo toho jsme prožili konec paní Karolíny Peake ve funkci ministryně obrany. Ona i její strana, pokud se tak tato skupina lidí dá nazvat, dali najevo silnou nelibost. Ta dosáhnula svého vrcholu, když, kde se vzal, tu se vzal, náhradník za ně pan Dobeš, nabízející jinou skupinu lidí pro zajištění důvěry vládě. Nemůže být nic horšího, než když vás najednou nikdo nepotřebuje, jen z toho důvodu, že někdo jiný je ochotný udělat totéž co vy, za přijatelnějších podmínek. A tak lid obecný čeká na první dny příštího roku, s čím vláda, a lidé kolem ní v těch posledních dnech letošního roku, a prvních dnech příštího roku přijde. Zatím to nebylo nic pěkného, a připomínalo to spíš Apríl než Silvestra.
Psáno pro Haló noviny 20. 12. 2012
Co a jak se děje?
Co se to kolem nás vlastně děje? Ať otevřeme, kterýkoliv informační kanál, nestačíme se divit. Při odpolední kávě jsme slyšeli z rozhlasu, že prezident na návrh premiéra odvolal paní Peake z funkce ministryně obrany. Ovšem místopředsedkyní vlády zůstává. I když se ukázalo, že není tak schopná a dokáže zastávat kteroukoliv funkci, jak si myslí, přece jen disponuje devíti hlasy v poslanecké sněmovně. To je její hodnota a zásluha. Proč jimi disponuje, na základě čeho, nevím. Ale na to jsme si už nějak odvykli ptát, protože člověk nemá rád nepříjemné věci. Patrně však vytvořila světový rekord v krátkosti výkonu funkce ministryně. Marně jsem pátral v paměti, zda byl někdo ve funkci kratší dobu. Možná někde v latinské Americe na přelomu 19. a 20. století. V souvislosti s jejím jmenováním a zase odvoláním pan Gazdík vyslovil názor o nepříčetnosti premiéra. Co tak najednou, a proč až nyní? Jiná premiérova rozhodnutí by si také zasloužila toto hodnocení. Ale pan Gazdík to vidí až teď. Protože je člověk zvědavý, snažil jsem se najít na internetu nějaké vysvětlení. Zejména proč tak rychle, že by někdo zavolal? Hlavně pak, proč ministryní ne, ale místopředsedkyní vlády ano? Samozřejmě jsem nenašel zatím nic.
Našel jsem však hodnocení Transparency Internacional o otevřenosti financování prezidentských kampaní. Zvítězil pan Fischer. Jak jinak, když ho financuje, aspoň podle údajů v médiích, známý lidumil pan Chrenek, podnikající rovněž ve zdravotnictví. Prý se ta otevřenost měřila podle odpovědí na 13 otázek. Když jsem se jich konečně dopátral, tak jsem příliš nechápal, proč na nich závisí, kdo by měl být jakým prezidentem. Ale viděl jsem volební kalkulačku, a ta mě zaujala tak, že jsem neodolal, a vyplnil ji. Překvapeně jsem hleděl na výsledek, vyšel mi kandidát, o kterém rozhodně neuvažuji, a pan Fischer, o kterém rovněž neuvažuji, byl na druhém místě. A tak jsem byl nějak udivený z těch zpráv. Až úplně nakonec mě přece jen jedna potěšila. Paní Peake a Navrátilová mluví o rozpadu koalice, a snad i vlády. Už je na čase, pomyslil jsem si. Ale pak si vzpomněl, kolikrát jsme to už slyšeli, jak to vždy dopadlo, a veškerá radost byla pryč.
Psáno pro Haló noviny 9. 12. 2012
Na kolik nás to přijde?
V otázkách Václava Moravce nás informoval, tedy velmi zdrženlivě, ministr průmyslu a obchodu Kuba o velkém slučování ministerstev. Tedy MPO a ministerstva dopravy. O tomto nápadu, vzhledem ke krátkosti času, kdy se o tom začalo mluvit, nelze zamýšlenou reorganizaci nazvat záměrem, je podle slov ministra nutné jednat i s opozicí. Důvodem je, že změna kompetenčního zákona, a tedy uskutečnění vlastní reorganizace se provede nejdříve za jeden, až jeden a půl roku. Tedy tuto vládu zamýšlená změna prakticky nepostihne. Jenom mě tak napadlo, i když to není jistě nápad ministerský, proč se nejednalo s opozicí i o jiných zákonech, které přesahují nejen řadu volebních období, ale dokonce řadu generací. Ale zpět k nápadu o reorganizaci. Proč vlastně, a kvůli komu? Řeči o zeštíhlení státního aparátu se tu vedly hned po převratu. Výsledkem je přibližně jeho trojnásobný počet. Také se s velkou slávou rušily kraje. Neuplynulo zase tak mnoho let, a s ještě větší slávou a ve větším počtu se znovu vytvořily. Tedy krajské úřady, abych byl přesný. Místo toho se rušily okresní úřady. Jenže za ně tak nějak tiše vznikly úřady pro správu majetku státu. Pár ministerstev jsme za těch 23 let zrušily, pár ministerstev jsme naopak zřídily. Výsledek jsem už uváděl, zvýšení počtu úředníků takřka na trojnásobek. Náklady jsou patrně neskutečné, protože se o nich mlčí. Kdyby to mělo nějakou korunu přinést, předháněli by se ministři trojkoalice na obrazovce s chlubením, koho ten nápad je. Na kolik nás celá tato věc asi přijde? Budou dostávat odcházející úředníci při propuštění odchodné, jak je zvykem u těch vyšších funkcí, nebo odstupné podle zákoníku práce? Co změna přinese, tedy myslím, co dobrého přinese? Zabýval se tím vůbec někdo? Nebo celá věc je vyvolaná potřebou řešení jakéhosi skřípotu v troj koalici, který v poslední době je slyšet stále víc. A každý ví, že když něco skřípe, tak se musí mazat. Ale zase aby se nenamazalo příliš. Nestačilo by jen dát paní Peake ministerstvo obrany, když už se jí chce velet, nakonec má sedět tam nebo tam, a ty ostatní rošády si nejprve pořádně rozmyslet?
Psáno pro Haló noviny 28. 11. 2012
Co s právem?
Ke svému zděšení jsem zjistil, že přestávám chápat, co se kolem mě děje. V úterý jsem sledoval přímý přenos ze zasedání ústavního soudu, který rozhodoval o stížnosti ČSSD, dále i senátu a KSČM proti přijetí 14 zákonů. Tedy chtěl jsem sledovat, protože vyhlášení nálezu Česká televize, z mě neznámých důvodů, usekla po přečtení části odůvodnění zrušení jednoho bodu. Tedy, stejně jako jiní, jsem slyšel pouze usnesení o udělení pořádkové pokuty skupině poslanců KSČM, jejíž zástupce se nedostavil, přečtení návrhů na zrušení,vyjádření představitelů státních orgánů k těmto návrhům, závěrečné řeči navrhovatelů, zmatené povídání poslance Bendy, který prohlásil, že se nevyjadřuje jako zástupce poslanecké sněmovny, ale uvádí svůj osobní názor na terorismus parlamentní menšiny a jeho záhadnou odpověď na konkrétní dotaz ústavního soudce. Odpoledne pak prakticky nevyhovění návrhům, vyjma zrušení několika paragrafů. Ani ve večerních či ranních zprávách, ani na internetu jsem nedokázal najít více informací. Hlavně ne informaci, proč se tak stalo. Pouze večer bylo slyšet vyjádření zástupců obou stran o spokojenosti s rozhodnutím ústavního soudu. Bezděky se mi vybavila vzpomínka na scénu z filmu Bláznova kronika, kdy hlásný mění na věži korouhev vždy podle výsledku bitvy, a volá dolů, "naši vyhráli".
A tak se přemílají pouze dvě informace, komunisti dostali pokutu a nezaměstnaní nejsou povinni vykonávat veřejné práce. K zrušení povinnosti výkonu veřejných prací se přidává i vyjádření jednoho z ústavních soudců, který toto rozhodnutí považuje za nesprávné, a hned i dodává proč, poukazováním na povinnost žáků škol ohledně mytí tabule nebo odnášením pomůcek z a do kabinetu. Opravdu podivuhodný příměr. Ale jde nakonec o názor, i když je s podivem, že soudce kritizuje část rozhodnutí, na kterém se podílel.
Ústavní soud nějak rozhodl, a nepochybuji, že odůvodnění, které jsme díky ČT 24 neslyšeli, bude brilantní. Jde přece o rozhodnutí soudu, kde by měli být nejlepší právníci země. Ovšem, když toto rozhodnutí si přebírám pořád dokola, když k němu přidám několik rozhodnutí obecných soudů týkajících se podezření vzbuzujících jednání politiků, nejen že tato rozhodnutí nechápu, ale vyvolávají ve mně pochyby. Zajisté vždy záleží i na intenzitě a způsobu nesprávného jednání, aby bylo rozhodnuto, zda je již za hranou, kterou zákon postavil, nebo ještě před ní. Ústavní soud v tomto případě rozhodl, že jednání vládních poslanců bylo ještě před hranou. Co bohužel ve svých důsledcích znamená, že vítězové v příštích volbách mohou pak dělat totéž. Ohýbat zákony, jednací řády a další až k prasknutí. Mohou okamžitě rušit, co bylo letos nebo loni parlamentem přijato, a nahradit jim vyhovujícími předpisy. Mohou nepohodlné politiky různě omezovat, a stejně i jiné občany. Právo, právní řád, aspoň jsme se tak kdysi učili, má být ve státě jednotný, předvídatelný, a co možná trvalý. Potom jej občané berou za svůj, a jsou ochotni se jím řídit. Bohužel v posledních letech, jakoby se tyto zásady vytratily, a paragrafy se ještě více zakrucují, než jsou skutečně. A mám velké obavy, že úterní rozhodnutí ústavního soudu k jejich srovnání nepomůže.
Poslední připomínku musím mít bohužel do vlastních řad. Vždy jsem respektoval soudní řízení, a pokud jsem měl opravdu vážný důvod, že jsem se nemohl jej zúčastnit, požádal jsem buď o přeložení, nebo zajistil substituci. Proto s údivem, a musím říci i s nelibostí, nesu neúčast zástupce KSČM na zmíněném jednání. Vůbec nejde o částku sto tisíc korun, ale hlavně jde o dopad této neúčasti. KSČM si tak sama vzala možnost veřejně vystoupit a prezentovat svůj názor, a ještě dala možnost médiím ukazovat, jak nespolehlivá je. Toto se prostě nesmí stát.
Psáno pro Haló noviny 16. 11. 2012
Jde o demokraty
Ve čtvrtek, ve zprávách na televizi Nova, vystoupil chlapec z gymnázia, který se vyjadřoval k účasti komunistů, v krajských radách. Byl to důsledek výzvy gymnázia z Třeboně, aby z rady odvolal krajský hejtman členku KSČM. Podobně se chová i část obyvatel ve Zlíně. Televize tomu dávají nebývalou publicitu, vydávajíc účastníky těchto výzev a petic za demokraty. Tak mě napadlo pár otázek, pokud by na ně chtěli tito občané odpovědět nejen mně, ale i sami sobě. Považují Českou republiku, její ústavu a zákon o volbách za demokratické? Myslí si, že krajské volby, které právě proběhly, byly v rozporu s právním řádem našeho státu? Pokud si to myslí, pak se tážu, proč nepodali žalobu u příslušného soudu? Pokud si myslí, že volby proběhly v pořádku, pak se ptám, proč zpochybňují dodržování jejich výsledků? Pokud odpoví, že se jim ale tyto výsledky voleb nelíbí, tážu se, zda jsou si občané v naší zemi rovni? V případě, že odpoví ano, všichni občané si jsou rovni, zajímalo by mě, z jakého důvodu nerespektují rozhodnutí většiny? Když odpoví, protože většina volila jinak, než si přejeme, ptám se opět, zda jejich hlas nebo mínění má větší váhu než těch ostatních? Pokud si to myslí, pak zbývá už poslední otázka, zda jsou opravdu přesvědčenými demokraty? A možná by bylo vhodné, kdyby se všichni, jak ti v Třeboni, tak ti ve Zlíně, znovu seznámili nejen s naším právním řádem, ale i obecnými zásadami, co je a co není demokracií. Je to především respektování názoru jiného, a pak i možnost vyjádření názoru svého. Ovšem nemohu ultimativně chtít, aby v čase, kdy můj názor utrpí porážku v řádných volbách, museli ostatní na tento výsledek zapomenout a uznat a řídit se mým názorem. To už nemá s demokracií nic společného.
Psáno pro Haló noviny 11. 11. 2012
Proč zase tento špáš?
Stále častěji se objevuje na internetu návrh na přímou volbu poslanců. V neděli ráno jsem, ke svému údivu, našel tento návrh i ve vydání Haló novin v elektronické podobě. Nevím, zda šlo o článek redakce, nebo aspoň názor uveřejněný s jejím vědomím, objevoval se občas mezi reklamou na pravé straně. Snažím se autorům těchto návrhů na přímou volbu poslanců přiznat dobré úmysly, ale zároveň si dovolím uvést staré přísloví, "dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel". Tento návrh, aspoň jak je v něm uváděno, vychází ze zklamání současnou politickou situací, poměry v poslanecké sněmovně. Zde je již první zádrhel. Vůbec se neuvádí, kdo konkrétně za tyto poměry může. Proč taková neadresnost? Normálně uvažujícímu člověku, a nemusí být ani levicově zaměřen, je jasné, že současná neutěšená situace je zaviněna postojem a postupem vládní trojkoalice. Jimi uplatňovaným názorem, vítěz bere všechno a nemusí se s nikým bavit. Může si vytvářet v parlamentu nové politické strany, měnit poslance, rozhodovat o věcech, které budou zatěžovat ještě několik generací, zpronevěřit se volebnímu programu, pro který byl zvolen, zkrátka dělat si co chce. Změní snad tento postoj přímá volba poslanců? Ale vůbec ne. Přímou volbu máme již do senátu. Tedy podle návrhu by zde mělo sedět 81 moudrých nezávislých senátorů. Je tomu tak? Ani náhodou. Zavedla se nyní přímá volba prezidenta. Podle mě, důvodem pro tento drahý špás, byl hlavně úmysl establishmentu v něčem lidem vyhovět, co pro něj nebude žádným nebezpečím, aby se nahradil požadavek referenda k některým zákonům, např. o církevních restitucích. Ono totiž prezidenta si vůbec nevybíráme, pouze ho volíme z vybraných. Podobně to asi bude i s přímou volbou poslance. Kdo bude moci kandidovat? Odpovězme si sami, kolik asi potřebného času a prostředků může dát volební kampani občan, který žije s podprůměrného nebo i průměrného platu. Jak zaplatí volební šoty, inzerci, bilboardy, lidi, kteří pro něj budou vykonávat nezbytné práce s volební kampaní spojené. Z času mu pak zbývá pouze sobota a neděle, a to v tom lepším případě. Uvádím jen několik, řekněme zádrhelů, které nastanou a postaví kandidáty do nestejné pozice. Rovněž se mi přitom i vybavují hesla z let 1989 a 1990. Strany jsou jen pro straníky, OF pro všechny. Budeme o všem rozhodovat referendem. Lidé budou mít právo na všechny informace. A nesčetně dalších populistických hesel. Kdeže loňské sněhy jsou? Proto považuji místo těchto možná naivních možná cílených návrhů, za rozumnější návrhy o odvolatelnosti poslance pokud se zpronevěří volebnímu programu, za který byl zvolen, nebo provede něco nečestného či nepoctivého. Možná i to, aby na uvolněné místo poslance byla provedena doplňovací volba, a nepostupoval automaticky další kandidát, který se na volebním lístku strany umístil za ním. Tyto a podobné návrhy již ve sněmovně padly, ovšem byly smeteny se stolu. Proč asi?
Psáno pro Haló noviny 10. 11. 2012
Černé a šedé
V pátečních Haló novinách je možné si přečíst, co řekl pan Paggio na adresu předsedy KSČM a potažmo i všech komunistů, že by při projednávání církevních "restitucí" měli mlčet. Je to věc názoru, osobně si myslím, že by ve sněmovně neměl mluvit pan Paggio, protože byl do ní zvolen za zcela jinou stranu a jiný program, než ve které nyní je, a jaký program prosazuje. Ale to je jeho věc a věc jeho svědomí. Jde především o ty tzv. restituce, které se odůvodňují, že se církvím musí vrátit to, co jim komunisté ukradli. Aby bylo dosaženo té skutečné a pravé spravedlnosti, dává se náhrada i těm církvím, které v roce 1948 vůbec neexistovaly. Zkrátka náš stát si to může dovolit, pořád je ještě co důchodcům a pracujícím sebrat. Ale zpět k té krádeži. Znám, u nás v Letohradě, všechny komunisty, a ani u jednoho jsem neviděl nikdy, že by měl něco, co kdysi patřilo církvi. Ani jsem odnikud jinde neslyšel, že by našli u někoho z nich nějaké církevní předměty nebo majetek. Tehdy se jednalo ne o krádež, ale o znárodnění, v některých případech konfiskaci anebo vyvlastnění. Získaný majetek připadl státu, a stát se za to zavázal vyplácet duchovním a funkcionářům církví plat, a starat se o stavby a zařízení sloužící náboženským účelům. Lze samozřejmě mít výhrady, jak kde tyto své povinnosti stát plnil, ale podle mého názoru, nepočínal si v době předpřevratové o nic hůře než současný stát v době popřevratové. V městě Letohrad je několik sakrálních staveb. Tři kostely, kaple sv. Jana, mariánský sloup a tzv. Hotmarova kaplička. Všechny tyto stavby sloužily a slouží svému účelu. Kaple sv. Jana, rozsáhlá barokní stavba byla restaurována dvakrát, a vždy to bylo z prostředků města nebo státu. Poprvé v roce 1913, kdy hrozilo její zřícení a po druhé v letech 1984 až 1987. Obdobně byly restaurovány ostatní sakrální stavby. V této souvislosti si dovolím ještě zmínku o dalším majetku ve městě. Byly tu dvě textilky, které prakticky po převratu zanikly. Byl tu státní podnik OEZ Letohrad, rozsáhlý komplex na výrobu jističů a pojistek. Svůj původ měl ve znárodnění, ovšem nutno dodat jedné administrativní budovy a tří dřevěných hal, určených původně k ubytování zajatců za války. Do roku 1956 se původním vlastníkům platilo nájemné za strojní zařízení. Ač tehdejší národní podnik chtěl od nich zařízení koupit, nabídku odmítli, protože nájemné pro ně bylo výhodnější. Teprve v roce 1957 vyšel předpis, podle kterého byli nuceni prodat a maximální částka, kterou mohli za strojní zařízení obdržet, byla 70.000,- Kč, což byla přibližně cena tří aut jako Spartak nebo dvou jak Felicie. OEZ jako státní podnik zabezpečil pro zaměstnance výstavbu cca 200 bytů, mateřské školky, domu kultury a řady dalších zařízení. V roce 1994, už jako podnik s 2000 zaměstnanci byl zprivatizován a nyní je majetkem koncernu Siemens. Ve městě je ještě zámek, který patřil Stubenbergům, a byl jim po válce podle dekretů prezidenta republiky zkonfiskován v roce 1945. Majitel žaloval stát a proces trval až do roku 1947, kdy Vrchní zemský soud s konečnou platností rozhodnul, že konfiskace byla oprávněná. Přesto dnes vykládají průvodci, že zámek sebrali šlechtě v roce 1948 komunisti, ač byli několikrát upozorněni, že to není pravda. Zámek sloužil jako ubytovna učiliště, pro kanceláře Národního výboru, a v části byla sýrárna. V devadesátých letech byl zámek městem restaurován pro soukromé gymnázium, základní uměleckou školu, hotel, restauraci, knihovnu a muzeum. Těchto pár poznámek jsem považoval za nutné uvést, když jsem četl výrok pana Paggia ze strany LIDEM nebo slyšel výroky pana Bendy a dalších o ukradení majetku. Možná by bylo od nich rozumnější, kdyby nevykládali o věcech, o kterých takřka nic neví, a začali se starat o krádeže poslední doby, jak jsou, vzhledem ke svým funkcím povinni.
Psáno pro Haló noviny 9. 11. 2012
Přece už není středověk
Vzhledem ke svému věku, jsem si myslel, že už mě nic nemůže překvapit. Ovšem události posledních dnů mi ukázaly mou naivitu. Když jsem ráno listoval Haló novinami, zdálo se mi, že čtu černou kroniku naší země. Jen pár titulků pro připomenutí. "Koalice posvětila krádež století", "Nejhorší rozhodnutí od kuponové privatizace – druhý pilíř (důchodový) může být spuštěn", "Nečas chce rychle prodat ČSA", Černý den pro občany ČR", "Podaří se Nečasovi zlikvidovat zdravotní péči", a řada dalších. Vzpomínám a pátrám v historii, kdy se tu dělo něco podobného. Marně se ohlížím, nic podobného jsem nenašel. Ne snad, že by nebyly horší časy, to rozhodně byly. Ale nikdy tu snad nebyla taková bohorovnost, arogance a předstírání nejlepších úmyslů a mravních zásad establishmentem, jako je nyní. Mám dojem, že u nás už i heslo "držet hubu a krok", je dávno překonané. Posunuli jsme se k rozdělení obyvatelů naší země na nedotknutelné a oprávněné, kteří mohou všechno, a ty ostatní. Ti mohou nadávat, občas se někde shromáždit, poslat i dopis nebo petici, a tím rozsah jejich práv a možností končí. Ještě si mohou v pravidelných intervalech zvolit ty, kteří z nich do dalších voleb budou dělat hlupáky, a bohužel se jim i nepokrytě vysmívat. Protože, přece není establishment tak naivní, aby si myslel, že někdo jejich prohlášení a zdůvodňování, pokud se jim někdy něco zdůvodňovat vůbec zachce, bere vážně, až na pár zabedněnců. Vracíme se, a to závratnou rychlostí, ne-li dokonce volným pádem nazpět do středověku. Středověk není otázkou technických vymožeností, rozmanitosti zboží a služeb, ani možnostmi přepravy. Je obrazem vztahů ve společnosti, dělením lidí do skupin, jejichž členové mají zcela rozdílný rozsah práv, povinností, a samozřejmě i hlavně velmi rozdílnou míru užívání společenského bohatství, ale i možnosti z něho čerpat. Nikoli oprávnění, stále si hrajeme na 21. století, na demokracii, na rovnost občanů, ale neomezenou možnost. Skutečnost je natolik známá, že by bylo škoda se o ní rozepisovat. V ústavě jsou nám zaručena všechna možná práva. Chybí v ní ale podmínky, za kterých může jedinec nebo skupina občanů tato práva užívat. Jsou vlastně jen dvě, ale nekompromisně určující. Za prvé "musíš na to mít" a za druhé "musíš patřit mezi správné lidi". A tak mě napadlo, zda není na čase důrazně establishmentu připomenout, v kterém to století vlastně žijeme.
Psáno pro Haló noviny 8. 11. 2012
Lze se s tím smířit?
Ve čtvrtek 8. listopadu jsme se probudili do škaredého rána. Ale nevadil ani tolik nečas venku, jako Nečas a jeho parta ve vládě a poslanecké sněmovně. Dozvěděli jsme se, že byl sněmovnou proti vůli většiny občanů, proti právu a spravedlnosti, přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Byl přijat údajně v noci, za tmy, a asi jak je zvykem, si těch sto dva poslanců po jeho přijetí zatleskalo. K přehlasování veta senátu je zapotřebí sto jeden hlas ve sněmovně. Tudíž je zdánlivě vše podle práva. Jestliže Senát návrh zákona usnesením zamítl, předseda jej na nejbližší schůzi, nejdříve však za deset dnů od doručení usnesení poslancům, předloží Sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Poslanci o něm ale na první schůzi po předložení nehlasovali. Ono totiž bylo zapotřebí jednak ustanovit novou stranu, kterou nikdo nevolil, ale která si osobuje právo rozhodovat o naší zemi. A protože se to hodí establishmentu, prochází jí to. Bylo zapotřebí vyměnit několik neposlušných poslanců za poslušné. Bylo třeba domluvit ještě řadu věcí, o kterých se jen šeptá. To vše bylo třeba, když se lidé, občané této země nenechali zmást falešnými a demagogickými argumenty odůvodňujícími tento zákon. Občané svoji vůli vyjádřili jak svými podpisy na peticích, tak účastí na demonstracích nebo shromážděních, ale i ve sdělovacích prostředcích, mailech, na internetu, a všude, kde to jen bylo trochu možné. V tento okamžik, v toto ráno, se zdá, že všechny tyto projevy lidí byly zbytečné. Chamtivost, touha po majetku byly zdánlivě silnější. Část poslanců byla ochotna ke všemu, i k porušení svého slibu, že budou konat v zájmu lidu této země. Rozhodli se darovat církvím z majetku, který není jejich, ale o který se měli starat a pečovat o něj. Co nám nyní zbývá? Jednak můžeme doufat ještě, že prezident republiky a soudci ústavního soudu se svému slibu nezpronevěří, a přece jen dojde ke zrušení tohoto rozhodnutí stovky lidí, kteří si osobují práva, jež jim nepřísluší. A pokud by ani oni nedokázali zjednat nápravu, záleží již jen a pouze na občanech zda se s tímto smíří.
Psáno pro Haló noviny 8. 11. 2012
Máme ještě právo
Jedním z předmětů právnických fakult, a to nejen našich, je římské právo. Právo, jehož počátky klademe někam do 5. století př. n. l., kdy měly údajně vzniknout zákony dvanácti desek. Toto právo se přibližně tisíc let v Římě postupně upravovalo, cizelovalo až do vydání Justiniánova kodexu v 6. století n.l.. Přes všechny výhrady, které hlavně z důvodů odstupu doby, od jeho konečného zpracování nás dělí patnáct století, stojí za to se jím stále zabývat, zejména jeho zásadami, logikou a propracovaností neumožňujícími libovolný výklad. Většina jím přijatých zásad platí dodnes, a řada jich se v upravené podobě ocitla i v lidových příslovích. Je samozřejmé, že v Římě měli jiné postavení a práva patricijové, plebejci a otroci. Ale otrokářský Řím se tím netajil a netvrdil, že je v něm demokracie, a všichni jeho obyvatelé mají stejná práva a povinnosti. Je rovněž pravdou, že se děly pokusy na pokroucení nebo zneužití tohoto práva. Ale vždy byla snaha těmto pokusům zabránit, nebo je aspoň později napravit. Tolik v kostce z historie.
V současné době začínám mít obavy, aby se na právnických fakultách brzy nevyučovalo české právo. Nikoli jako příklad hodný následování, ale jako varování, co lze z práva udělat, a jak je možné jím kroutit, točit a ohýbat. To zejména těmi, kteří by jako první, jako zákonodárci z vůle lidu, měli dbát na jeho dodržování a zabránit jeho zneužití jakýmkoliv způsobem. A to i tam, kde není zákonná norma formálně dotvořena slovo od slova. Jistě, i v římském právu platilo, co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Ale vždy se bral v potaz celý právní řád, jeho vnitřní obsah, a ne jen forma, nebo pouze to, co bylo výslovně napsáno, a co se v ten moment hodilo.
Co si asi má tak obyčejný občan, ať právník nebo laik, myslet o právu a dodržování zákonnosti, když je všemi sdělovacími prostředky informován, že v podstatě při podezření z jedné a téže věci je opoziční politik vzat do vazby a u politiků vládních je uvalení vazby odmítnuto. Když jednou z vládních stran je strana, která prakticky vznikla až dlouhou dobu po tom, co je ve vládě, a kterou nikdo nevolil. Když jeden z nejvyšších ústavních činitelů spěchá s vydáním souhlasu policii k zadržení opozičního politika, nebo sám dá podnět k trestnímu stíhání úředníka opozice pro čin, který nejen, že neprovedl, ale ani nemohl provést. A potom klidně přijme do sboru poslanců člověka, odsouzeného na řadu let, i když zatím nepravomocně. Jak je možné, že vláda uloží svému ministrovi, aby našel důvody pro zakázání opoziční strany, když ten dá vyjádření, že žádné důvody pro tento zákaz nejsou. Co dělat se zákony, které ještě nebyly vydány ve sbírce zákonů, a už jsou zpracovávány jejich novely. Jak potom mohou soudy nalézat právo a rozhodovat. A co mají dělat běžní občané, když nevědí, zda to co platí dnes, bude platit i zítra. Toto nelze nazývat demokracií, i když to tvrdí vládní politici stále hlasitěji. Kdysi už Sofokles řekl, "nemá vždy pravdu ten, kdo křičí nejhlasitěji". Obávám se, že místo demokracie u nás vzniká jakási podivná anarchie zkřížená se svévolí.
Psáno pro Haló noviny 8. 11. 2012
Lze si snad vybrat?
Konečně známe prezidentské kandidáty. Je jich jedenáct, a nabízí se doplnit, jak v kopané. Čekáme, až nás osloví, představí nám svůj program, a budou doufat, že uvěříme právě tomu kterému, a dáme mu svůj hlas. Který jím ale bude? Z těch osmi mužů a tří žen. Osobně cítím jen veliké rozpaky. Vím totiž pouze, kterým svůj hlas nedám za žádnou cenu. Ale nemám ani potuchy, komu z nich ano. Nikdo z nich neukázal dosavadní činností zatím předpoklady pro tak vysokou funkci. Samozřejmě, někdo může namítat, měli jsme i horší. Ovšem, měli. Ale ti byli zvoleni parlamentem, a dá se říci, celá volba stála pár milionů. Nyní budeme volit prezidenta, my, občané, a volba bude stát sta milionů, ne-li miliardu. Trochu drahý špás. Někteří politici, a bohužel i občané, tvrdí a budou tvrdit, ale nyní si volíme prezidenta my. Konečně máme přímou volbu, a nebudou se už opakovat směšné hrátky našich zákonodárců, jak při poslední volbě. Doufám, že už i ti popletení občané vidí, že o žádnou přímou demokracii nejde, ani v nejmenším. Kdopak kandidáty vybíral? Byli to snad oni? Vůbec ne, vybíral establishment, stejně jak při volbách minulých a předminulých. Občan se maximálně mohl podepsat, jako jeden z padesáti tisíců, na petiční arch. A když nepodepsal, našlo se kolem dost jiných, kteří tak rádi učinili. A tak si myslím, že jsme spíš dostali možnost zahrát si na ty, kteří rozhodují, jak se nakonec i píše v Ústavě. Trochu drahá, ne-li vůbec zbytečná hra, pokud bude hrána tak, jak je ve skutečnosti možné.
Psáno pro Haló noviny 3. 11. 2012
Chudák volič
V sobotu před polednem, čekaje na oběd, jsem měl puštěnou ČT 24, která přenášela přímo průběh kongresu ODS v Brně, tak jak to asi nyní bude dělat u všech stran, věrná svým zásadám o vyváženosti a objektivitě. V tuto dobu jsem slyšel část projevu Petra Nečase, pozdravy od prezidenta, pak i předsedů TOP 09, KDU-ČSL, KPV a LIDEM. Také projev Topolánka a začátek projevu Němcové, který jsem však nedoposlouchal, protože jsme měli už jídlo na stole. A v současnosti není dobré se při jídle rozptylovat slovy těch, kteří nám jej na talíři ubírají. Co jsem ale vlastně slyšel. Od premiéra Nečase přiznání chyb v komunikaci s voliči, za které cítil i odpovědnost. Jako každý standardní politik hned dodal, že cestu k nápravě vidí v lepší domluvě ODS, pod jeho vedením, s těmito voliči. Připomněl sice, že DPH zvyšovali pravicové vlády neustále, ale jiná alternativa pro naši zemi, než vláda pravice není. Pan Topolánek nezapomněl na nikoho, koho nemá rád, a o každém řekl něco nepříjemného, ale ztotožnil se s premiérem o jediné správné cestě, kterou může najít pouze pravice. Pan Schwarzenberg zůstal věren heslům na svých bilbordech. Jeho slovům nebylo příliš rozumět, ale slova o důležitosti jednoty a vedení pravice byla jasná a jednoznačná. Zato pan Bělobrádek ohromil novým přístupem. V podstatě jsou ochotni jít do koalice, ne sice s každým, pouze s tím, kdo vyhraje. Výjimkou jsou ovšem komunisti, s těmi si už užili v NF asi koalice dostatečně. Pak udivil myšlenkou, že vyrovnaný rozpočet je třeba zajistit především zamezením úniku finančních prostředků. Nám hloupějším to vysvětlil příkladem se sklenicí vody, která má díru. Nějak opomněl, že zamezení neodůvodněných a zbytečných výdajů státu, navrhovala KSČM, ale i jiní levicoví politici už dávno. Asi to bude jeho tak strmým vzestupem, že si toho nestačil všimnout, nebo tím, že s komunisty nemluví. Své si řekla i paní Kavalírová, která varovala před ústupem pravice. Jistě věděla, o čem mluví, už jen díky dlouholetému výkonu funkce na MPSV před převratem. Na konci byl přečten pozdrav staronové předsedkyně LIDEM, která má nyní svůj ustavující kongres nebo sjezd, a ro všech svých členů, pardon delegátů. Je to taková naše zvláštnost, že vládne také strana, kterou vůbec nikdo nevolil, a to ani formálně. Vůbec zajímavě zněla myšlenka, že jedině pravice je demokracie, jež se vinula všemi zmíněnými projevy. Chudák volič, který si myslí, že jedině on je suverénem, a rozhoduje ve volbách, kdo by měl vládnout, jak mu bylo a je namlouváno.
Psáno pro Haló noviny 29. 10. 2012
Stokrát opakovaná lež bude zase pravdou?
Na facebooku Jaromíra Petelíka se měl údajně objevit nenávistný výrok ohledně věšení pravičáků a vyvlastňování jejich majetku do desátého kolena. Dopady této hloupého nesmyslu měly být vážnější o to, že se jedná o asistenta poslance Jiřího Dolejše a komunistického zastupitele Prahy 8. Také takřka všechna média včetně televizí a rozhlasu se tím zabývala, a snažila se ukázat národu hrůzu, která se na něj bude valit, pokud rozhodne v parlamentních volbách tak jako v krajských. Nedávno pokus o atentát na prezidenta, z jehož provedení měl národ spíš legraci, a nesplnil tak tedy svůj účel, co všechno od těch komunistů hrozí. Proto se přichází s těžším kalibrem. Ohroženi jsou již další lidé. A předsedkyně poslanecké sněmovny podává ve svatém zanícení trestní oznámení. Doufám, že policie ČR opravdu vyšetří, kdo ten výrok na facebook skutečně napsal. Kdo vyvolal tuto idiotskou provokaci, aby ho pak státní zástupce zažaloval a soud odsoudil. Mám sice pochyby, které vychází z nevyšetření pokusu o vraždu bývalého předsedy KSČM Svobody, zbití ministra ČSSD Dostála a ztlučení a zkopání poslance KSČM Dolejše. Tedy skutečného napadení, ovšem samých levičáků. Také doufám, že tatáž média výsledek policie v tomto případě uveřejní, včetně toho, kdo zorganizoval a také zaplatil celou akci. Aby to občané věděli. Vysvětlení, nabízené v pořadu rádia "Jak to vidí" Ivanem Hofmanem, že patrně jde o falsifikát, ale aspoň se lidé dozvědí, jací ti komunisté byli a jsou, nemohu přijmout. Snad nenastal čas, kdy se lidé budou ohlupovat a rozeštvávat způsobem použitým v Protokolech siónských mudrců, zapálení Říšského sněmu nacisty v Německu, propagandou Goebbelse, který prohlásil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a dalšími jim podobnými způsoby.
Psáno pro Haló noviny 14. 10. 2012
Volby skončily
Konečné výsledky nenechaly nikoho na pochybách, co si lidé přejí. Vyjma snad pana Kalouska, který takřka krach TOP 09 vydával s demagogií sobě vlastní, skoro za její úspěch. Čísla však hovoří neúprosně, KSČM získala navíc v krajích 68 mandátů, a do druhého kola senátních voleb postoupilo 11 kandidátů, někteří dokonce z prvního místa. Je to důvod k jásotu a oslavám, nebo k zamyšlení a hledání cesty jak dál? Nejsem politolog, ani politik, a přiznávám, že nevím. Myslím ale, že již druhé kolo senátních voleb nám mnohé napoví. Když jsem v noci ze soboty na neděli čekal na konečné výsledky, a zároveň hledal a četl všechna možná vyjádření, zaujaly mě dva výroky lidí, kterých si vážím, a které byly dost rozdílné, téměř protichůdné. Jednak europoslance a kosmonauta Remka, který řekl, že jde o trend, a předsedy KSČM Filipa, který uvedl, že část volební kampaně za nás udělala vláda. Obávám se, že měl pravdu předseda Filip. V ten moment mě napadlo, co bude, pokud vláda konečně padne, i když jejímu předčasnému pádu příliš nevěřím, a její arogantní způsoby a útoky na životní úroveň a práva občanů přestanou působit na vědomí lidí. Levice bude sestavovat vládu. Vládu, která převezme zemi a stát ve stavu, v jakém je, a bude muset dávat vše do pořádku. Potýkat se s dluhy, s korupcí, zbujelou byrokracií, nezaměstnaností, téměř rozvratem hospodářství, svazujícími mezinárodními smlouvami, monopolem na informace. A také s občany, kteří budou chtít nápravu hned, snad nejpozději zítra. K tomu začne kampaň plná demagogie, polopravd až vyložených lží vedená establishmentem. K tomuto mírnému pesimismu mě vede pár skutečností. Jednak žiji ve městě, kde sice KSČM rovněž posílila o pár procent proti minulosti, ale tak velkých úspěchů jak jinde nedosáhla. Tady skončila až na čtvrtém místě. Ale protože jsem byl členem volební komise, vím, kolik bylo odevzdáno prázdných obálek nebo obálek s roztrhanými volebními lístky. Bylo jich dost, kteří podlehli slabomyslné výzvě mailové pošty, aby takto vyjadřovali svůj postoj, tím že všeho dosáhnou. Druhou takovou věcí, nebádající k opatrnosti, byly preference exministra spravedlnosti Pospíšila v Plzeňském kraji a výsledky exministra Čunka ve volbách do Senátu. Proboha za co jim lidé dali tolik preferencí? Vždyť první se významnou měrou podílel na dehonestaci právního řádu a justice, druhý byl namočen v korupční aféře a nepřesvědčil ani ve výkonu ministerské funkce. Oba byli a jsou však zdařilí řečníci. Třetí je pak reakce establishmentu po volbách. Jak se zjistila neúčinnost starých metod na vědomí lidí, třeba případem Ratha a ani jinými zprávami, a nepomáhá už ani starý dobrý antikomunismus, začíná se rychle jinak. Toho jsme svědky u prvních vyjádření a rozborů k volbám. Uvidíme další během týdne, kdy se na paškál budou dostávat jednotliví kandidáti na senátory, a to ve zdánlivě korektních rozborech "nezávislých" odborníků, politologů a komentátorů, včetně upozorňování na nebezpečí, které by oranžově rudý senát pro zemi znamenal. Ale i tak si myslím, důvod k oslavě určitě máme. Proč by si také lidi neměli spolu sednout, oddechnout si na chvíli, říci si, co bylo dobré, co mohlo být lepší, a kde byla chyba. Rovněž si připít, nejen na dosažený zdar a na zdraví, ale hlavně na budoucnost.
Psáno pro Haló noviny 28. 9. 2012
Nový van der Lubbe?
Van der Lubbe překonán. V den státního svátku jsme měli možnost sledovat atentát na prezidenta ČR v přímém přenosu. Na internetu, na televizních stanicích. Kdyby se v podstatě nejednalo o možnost tragédie, kdy hrozilo zabití nebo vážné zranění člověka, vypadá obraz toho, co jsme měli možnost sledovat, jak typicky česká fraška. A to provázená všemi nešvary, které tu snad existují. Prezident jde po mostě, provázen místním starostou. Spíš než jde, tak se prodírá zástupem. Lidé, kteří ho mají chránit, mají asi v tomto okamžiku nějaké jiné úkoly. Aspoň tak nějak vysvětloval celou událost bezpečnostní expert na Primě, který měl celou událost posoudit a vysvětlit. Jaké proboha mohli mít jiné úkoly, když jejich povoláním je ochrana hlavy státu. To snad vyvěšovali volební plakáty, nebo co? Jakoby třeba řidič autobusu najednou odešel od volantu, a začal jedoucí autobus uklízet. Potom zcela v klidu přistoupil k prezidentovi atentátník a údajně asi sedmkrát vystřelil z plastové pistole. Nikdo ze suity prezidenta se nad tím nepozastavil, natož aby nějak jednal. Pouze prezident se nevrle na střelce otočil, pohledem naznačujíc, proč ho vyrušuje. Za chvíli přišel důstojně člen ochranky, a připadalo nám, jakoby říkal střelci, ale pane, toto se přece nedělá. Pak nějaká stará paní a pán atentátníka odstrčili, on zastrčil pistoli, a šel pryč. Cestou ještě řekl několik slov pro diváky televize Prima, a na náměstí ho zadrželi městští strážníci a místní policisté. Požádali ho slušně, aby usedl do auta, a když jim vyhověl, odvezli ho pryč. Naštěstí k žádnému neštěstí nedošlo. Pouze prezident má údajně prostřelený rukáv, a je zraněn na lokti. Proboha, co toto mělo znamenat, kdo celou věc připravil? Zarazila mě totiž jedna věc. Redaktor v Primě vše okamžitě doplnil tím, že atentátník je příznivec komunistů, a o přípravě svého činu již dávno vykládal, ale nikdo ho nebral vážně. A my jsme od tohoto pomateného střelce jen slyšeli, že jde o protest. Stejně tak van der Lubbe, když ho v hořícím Říšském sněmu chytila policie, volal "protest". Co následovalo po zapálení Říšského sněmu v Německu, a potom v Evropě a na celém světě, je dobře známo. A tak mám nepříjemný pocit, aby se podobná pitomost neopakovala v českém vydání.
Psáno pro Haló noviny 28. 9. 2012
Není už čas?
Teď ve čtvrtek, ale běžně v pátek, dostáváme v Haló Novinách také televizní program příštího týdne. Nevím proč, na televizi se dívám příležitostně, jsem si program prohlížel dost pečlivě. Možná i proto, že jsem pořádal nedávno lístky od SIPO, a ještě si pamatoval, že každý měsíc platím 135,- Kč na Českou televizi a 45,- Kč na Český rozhlas. Tedy 180,- Kč měsíčně, 2.160,- Kč ročně, tak mě zajímalo, za co to vlastně platím. Ze zákona jsem zjistil, že za tyto peníze mi mají zmíněná média poskytovat vyvážené, objektivní a nestranné informace, dávat prostor všem názorům a filosofickým směrům. Aby byla tato povinnost jimi plněna, je i zřízena poslaneckou sněmovnou Rada, která na média dohlíží, a když ony neplní, co mají, má Rada sjednat nápravu. Pohled do programu mě příliš nepřesvědčil, že zákonem stanovenou povinnost tato média a potažmo Rada plní. Program nám sděluje, že mimo nekonečných seriálů, amerických filmů, starších českých filmů, sportu, a ani ne pěti britských filmů či seriálů, nic jiného neuvidíme. Při pečlivějším hledání jsem našel i francouzské filmy a několik koprodukcí. Jedná se ale o zábavné pořady, a znám lidi, co na to koukají a několik let každý týden napjatě očekávají, co se s jejich hrdinou stane v příštím díle.
Mě však šlo spíš o publicistické pořady, v kterých se má právě uplatňovat zmíněná litera zákona. Jako první jsem našel zprávy, které vidíme a slyšíme každý den. O nějaké objektivitě, vyváženosti a nestrannosti se nám nemůže ani zdát. Redaktoři na mně působí, spíš jako by byli tiskovými mluvčími vládních stran. Dále tu máme OVM a OVM Speciál. Speciál je o něco lepší, protože zde mají možnost se vyjádřit i zástupci opozice. Jako další jsem nalezl Křesťanský magazín a Slovo víry. Proč ne, v naší zemi je asi čtvrtina, možná třetina věřících. Ale vzhledem k té vyváženosti jsem hledal také nějaký ateistický pořad, který by byl pro zbylých sedmdesát procent, třeba něco jako okénko ateisty nebo bezvěrce apod. Hledal jsem marně. Nakonec bylo i několik dokumentů. Bohužel, až na vzácné výjimky, mají stejnou míru objektivity a vyváženosti jako ty publicistické. Stylově jsem měl přitom puštěnou ČT 24. Tak jsem se dozvěděl o zmírnění prohibice, o plánovém zdražení alkoholu zvýšením spotřební daně, i když v tomto případě je ministr financí ze známých důvodů proti. Také, jak je nyní skoro každý den obvyklé, byl peskován prezident Klaus, tentokrát kvůli účasti na připomenutí šedesáti tří let trvání ČLR. Je zajímavé, jak v okamžiku, kdy začal aspoň v něčem zaujímat realističtější postoje, se stává terčem řady televizních, rozhlasových, ale i jiných redaktorů, kteří ho ještě nedávno za privatizaci a podobné věci vystavovali na piedestal zbožnění jeho ekonomického neoliberálního myšlení. A tak jsem si na závěr pomyslil, je ten náš stát nějaký podivný. Proč vlastně, spolu s jinými občany, plníme svou povinnost platit měsíčně poplatky na televizi a rozhlas, když oni svou prakticky také neplní. A tak je to i u řady dalších věcí, kdy nedostáváme za naši práci nebo platby odpovídající protihodnotu. Bohužel i u části politiků, kteří jsou placeni, aby se starali o rozvoj naší země, a zajistili v ní řád a spravedlnost. Není už čas dát věci v našem státě do pořádku?
Psáno pro Haló noviny 23. 9. 2012
Co na to vláda
Televizní noviny na Nově nás seznámili s příběhem staré paní, která si nesměla píchnout inzulin, dokud nepodepíše smlouvu. Každý, kdo má v rodině nebo mezi známými diabetika, ví, k čemu mohlo dojít, kdyby paní dokázala vzdorovat dealerovi delší dobu. Patrně to věděl i on, a proto na ni tak naléhal. Bylo mu asi zcela jedno, že se dopouští trestné činnosti, byl mu lhostejný osud té staré paní. Pokud se paní bude domáhat neplatnosti oné smlouvy, protože je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn ze svobodné vůle, bude dealer mávat onou smlouvou a ukazovat na jeden z posledních řádků, kde bude věta, že účastníci této smlouvy svým podpisem stvrzují, že smlouvu podepsali svobodně, bez nátlaku, nebo něco podobného ve stejném smyslu. Dealer dostane svou provizi. Paní zaplatí za zboží o mnoho víc, než je jeho skutečná hodnota. My paní politujeme. V televizi se objeví další pořad, kde nás seznámí s tím, že jinde zase dealer sebral lidem občanky s tím, že je vrátí, až když podepíší nebo, že je nedovezou domů, pokud nepodepíší, a vše se opakuje dál. Občas někdo vystoupí a řekne, že staří lidé jsou příliš důvěřiví, a proto jsou cílem různých podvodníků a zlodějů. Doporučí jim pak, aby nikam nechodili, nejezdili, nic nepodepisovali, nikomu neotevírali. Pokud některou z těchto rad poruší, potom ať si naříkají nad svou hloupostí.
Opravdu je to pro starší občany úžasná vyhlídka na zbytek jejich života, který chtěli už jen v klidu dožít. A tak mě tyto a jim podobné pořady, jak se říká, pěkně zvedají ze židle. Proč takový pořad nepokračuje místo oněch drahých rad, návštěvou televizního redaktora u příslušného ministra, nebo státního zástupce, či představitele policie, kterému položí otázku, co s tím onen politik či vysoký státní úředník míní dělat? Vždyť tito naši představitelé, placení z našich daní, tedy i daní ošizených nebo okradených starých občanů, jsou odpovědni za naši bezpečnost a pořádek v tomto státě. Pokud o tom neví, nebo si myslí něco jiného, bylo by rozumné, kdyby toho nechali a zkusili se živit jinak. Jejich místa by potom mohli zaujmout ti, kteří si jsou vědomi, že politik nebo státní úředník má být především služebníkem těch, kteří ho platí, tedy občanů. Vždyť slovo ministr, ač poněkud zkomolené, znamená v latině sluha nebo pomocník. Také stačí třeba vzpomenout na Jana Lucemburského, který ač král měl na štítě heslo "Ich dienst", tedy sloužím, a nikoli "stát jsem já", jak měl údajně prohlásit Ludvík XIV, od kterého toto heslo, aspoň mi to tak někdy napadá, přejali politici koalice.
Haló noviny 14. 9. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč ne dříve
Již řadu dnů neslyšíme nebo nečteme nic jiného v médiích než o otravě lidí metylalkoholem a rostoucím počtu mrtvých z tohoto důvodu. Zatím marně čekáme, nejen na zadržení a obvinění osob, které jsou výrobci, distributory a prodejci tohoto jedu, ale i na, tomuto nebezpečí, odpovídající zákrok vlády a řešení celé záležitosti, aby se nemohla v takové šíři někdy v budoucnu opakovat. Stále jsme ale jen svědky kontrol usilovně prováděných příslušnými orgány, a zmateného chování některých ministrů, kteří jako řešení vyhlásili jakousi prohibici stánkového prodeje. Což, nejednat se o tolik osobních tragedií, by bylo pouze k smíchu. K otravám metylalkoholem docházelo i v minulosti, ne že ne. Ale byli to jedinci, a většinou pouze ti, kteří si metylalkohol vyrobili nebo ukradli, či se nějakým způsobem na tomto počínání podíleli. Nyní je to horší v tom, že někdo nebo někteří vyrábí a prodávají tento jed kvůli nemalému zisku, který povýšili nad zdraví a životy svých spoluobčanů. A tak jen doufám a stále se snažím věřit, že policie bude konat a viníky najde a jejich zločinné jednání jim prokáže. Že státní zastupitelství dokáže podat žaloby tak, aby je mohl soud vzít do vazby a odsoudit potom k odpovídajícímu trestu. Že se nebudou hledat způsoby jak jim uložit jen kauci a případně je nechat uprchnout, jak už jsme toho byli tolikrát svědky. Vznikly ve mně totiž pochyby a obavy, když jsem z médií slyšel, že toto nezákonné jednání probíhá už řadu let. Naštěstí však nedošlo k úmrtí nebo oslepnutí, a tak se s tím nikdo příliš nezabýval. Neb tito zločinci konali ve jménu zisku, a ten je přece pro náš establishment svatý. Snad ale není dosud víc než lidské zdraví a životy, i když se někdy, a nejen já, nestačíme divit.
Haló noviny 9. 9. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Vzpomínka na Kunětickou horu
Setkání na Kunětické hoře proběhlo v sobotu po dvacáté druhé. Stejně jak v předchozích letech, ale přece jen v řadě věcí jiné. Bylo přes všechnu bídu, valící se na nás ze všech stran, veselejší, dělnější, pestřejší, ale i odhodlanější. Spontánním vyjádřením bylo, když po československé hymně, zazněla Internacionála už jen z úst účastníků, bez hudby. Jakoby se začala naplňovat hesla o zlomu, změně a o spojení s lidmi, abychom dokázali zabránit pokračujícímu upadání státu a ožebračování jeho občanů. K tomu byla řečena jak z tribuny, tak i v diskusním stanu jasná slova. Bylo i řečeno jak dál a jak získat aspoň část rozfrcaného, jiné slovo se pro to nehodí, státního majetku zpět. I jak získat pro lidi práci a začít s obnovou prostředků, sloužících k uspokojení zájmů lidí. To byly asi také důvody, proč se v tak zvaných nezávislých médiích neobjevila o setkání ani zmínka. Je podivné, spíš však jasně vypovídající, jak jsou tzv. nezávislá média skutečně nezávislá, když pro ně shromáždění pár tisíců lidí je absolutně nezajímavé. Zatím co jindy posílají celé štáby na místa, kde se producíruje pět až deset lidí včetně náhodně kolem jdoucích, kteří zůstanou s údivem stát, cože se to vlastně tady děje. Stačí jen, pokud tyto produkce jsou v souladu se zájmy establishmentu. To naše setkání rozhodně nebylo, stejně jak setkání třeba na Lázku nebo ta, která budou následovat a vyjadřovat zájmy běžných občanů. Jsem rád, že jsem se zúčastnil, stejně jak řada ostatních, i když jsme jeli v přeplněném autobuse, ale stála ta hodina nepohodlné přepravy za to.
Haló noviny 5. 9. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Co s hloupostí
Hloupost lidská je opravdu neomezená. Ráno při hledání zpráv na internetu, byla v novinkách.cz také zpráva jak se tzv. úsporná opatření dotknou důchodců. Žádné pěkné čtení, jako vlastně pokaždé, když čteme o nějakém opatření vlády, které napadlo ministra Kalouska. Málem jsem napsal, které vymyslel, ale pak jsem si uvědomil, že taková opatření nemají s myšlením nic společného, že jde pouze o nahodilý nápad. Přečetl jsem si i vyjádření k tomuto jeho nápadu, která ve své většině byla odsuzující. Mezi nimi se zaskvělo však vyjádření nějakého pana Berky ze Sušice, které překonalo svou tupostí i vlastní opatření. Dovolím si citovat: "Alespoň přestanou jezdit na předváděcí akce a utrácet tisíce za blbosti. Většina běduje a potom dá 20000,- Kč za hrnec, který stojí 3000,- Kč nebo odevzdají peníze cizímu člověku, který se vydává za příbuzného, známého apod.". Nevím, kdo je pan Berka, a co mu staří lidé provedli, že je takto zavrhuje a odsuzuje jako dementní skupinu. Že odsuzuje v tomto případě oběti, a nikoli pachatele. Patrně měl zatím štěstí, a nestal se obětí podvodu, krádeže nebo násilného trestného činu. Přeji mu, aby mu toto štěstí vydrželo, ale přeji jej také ostatním, když už stát nedokáže své občany ochránit. Při své advokátní praxi jsem měl možnost řadu lidí, takto postižených zastupovat. Nebyli to jen staří lidé, ale i mladí, zkrátka všech věkových skupin, muži i ženy, bez vzdělání i vysokoškoláci. Ovšem důchodci bývají postižení nejvíc. Jak pro svou sníženou fyzickou a psychickou odolnost. Tak i proto, že vyrůstali a žili v době, kdy stát nerezignoval na své ochranné funkce, podvodníci, zloději a násilníci byli ve velké většině stíháni a zavíráni, slušní občané chráněni. A důchodci si nemohou zvyknout, že je to nyní jinak. Proto podléhají, ať doma nebo na různých akcích, nátlaku ve formě výhrůžek, zabírání občanských průkazů než podepíší smlouvy, berou vážně tvrzení, že je jim zboží poskytováno se slevou, nebo že vyhráli atp. Byl jsem se dvakrát přesvědčit, jak tyto akce probíhají, a s hrůzou jsem zjistil, že tito prodejci si klidně dovolí všechno, co je napadne, a to bez postihu. Když si pak někdo z nich jde stěžovat na policii, v řadě případu slyší, to je věc občanskoprávní, s tím my nemáme nic společného, najděte si advokáta. Důchodce, ale i další občané, neví většinou, co mají vlastně dělat. K advokátovi se jim nechce, protože díky masáži médií si myslí, že budou muset zaplatit horentní sumy, a tak to nechají být, až už je pozdě s tím něco dělat. Pokud s tím náhodou chce nějaký policista něco udělat, je mu tvrzeno, že kupující podepsal vše dobrovolně, a tím všechno končí, neboť jeden svědek, žádný svědek. A tak vše co společnost proti tomu udělala, je natočení pořadu "krotitelé dluhů", kde se v podstatě zase vina dává kupujícím. Nebo takové výkřiky, jak od pana Berky. A to je opravdu málo, a navíc tento způsob náhledu na problémy společnosti se už dokonale mstí všem.
Haló noviny 1. 9. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč to nezkusit
V současné době nám ČT představuje některé z kandidátů do Krajských voleb v pořadu otázky Václava Moravce-speciál. Dozvídáme se všechno možné i nemožné, ale jak červená nit se táhne buď přímo či nepřímo v každé z odpovědí, je to otázka peněz. Občas pak dochází k přehadování mezi zástupci troj koaličních stran a ostatními, zda vláda dává krajům peněz dostatek. A tak mě napadla jedna věc. Proč má vláda krajům, a vůbec obcím peníze stále přidělovat? Proč výnosy z daní neplynou přímo k jejich adresátovi? Zda je nezbytné, aby je přerozdělovalo ministerstvo financí? Myslím si, že daně by se měly platit tam, kde vznikají hodnoty. Ne, peníze, ale hodnoty, ony totiž ty peníze mají hodnotu stále menší. Ale bochník chleba, nebo kus masa a další jsou pořád stejné. Proto by se měly daně odvádět také tam, kde jsou provozy, dílny, pole a podniky. Nikoli kde jsou sídla vedení těchto firem, která se často mění nebo mizí někde za hranicemi. Samozřejmě odváděla by se část daní, a úměrná část by se posílala na potřeby státu jako celku. A k potvrzení o zaplacení daní, nebo k složence stanovující jejich výši by se mohl přikládat výpis, jak a na co tyto daně obec, kraj nebo stát použije. Nebylo by to až tak příliš složité, vždyť žijeme v době počítačů. A pokud máme dost papíru na reklamy, volební letáky a podobné věci, našel by se jistě i na tento výpis. Každý by pak věděl, co se s jeho penězi děje. A jak který orgán samosprávy nebo státu s nimi nakládá. A odpadly by ty hádky, které jsou nyní nebo jindy v médiích, kdo co opomenul nebo nechtěl. Nebylo by to zase tak složité, i když nějaký čas by na přípravu byl jistě potřeba. Občané by se ale tak adresně mohli dozvědět, kdo jak s jejich penězi hospodaří. Zástupci samosprávných orgánů by nemuseli objíždět s čepicí v ruce státní orgány a žadonit o část toho, co se u nich vytvořilo. Svým krajanům by zároveň museli dokázat, jací jsou hospodáři. Stačí proto málo, vlastně jen dvě věci. Chtít a přestat si už myslet, že jen ti, kteří mají svá pracoviště v okruhu dvou kilometrů kolem Pražského hradu, ví všechno, a jsou jediní moudří a poctiví v naší zemi.
Haló noviny 17. 8. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Pokusme se dohodnout jak kdysi
Nedal jsem na varování klasika, který v Kytici, konkrétně ve Vodníkovi, varuje před vycházením v pátek ven. Také jsem nešel k vodě, ale k lékaři. Při pohledu na plnou čekárnu, jsem si posteskl, že regulační opatření jaksi nefungují, ale přesto, když jsem se dostal za dvě hodiny na řadu, zaplatil jsem regulační poplatek 30,- Kč, a vydal se do lékárny pro léky. Cestou jsem u benzinky zjistil, že benzin je dražší o 50 haléřů. Známý mi řekl, že jeho dcera končí v práci tento měsíc, jestli o něčem nevím. Jen jsem pokrčil rameny, nevěděl jsem. Další známý se ptal, co má dělat, když už mu druhý měsíc nedali mzdu. Odpověď, že je to důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru z jeho strany, ho zjevně neuspokojila. Ptal se dál, co ale potom. A tak jsem mu navrhl, aby přišel, a napíšeme žalobu na firmu, kde je zaměstnaný. Pokýval hlavou, že si to rozmyslí.
Dostal jsem se do lékárny a za léky zaplatil bez třiceti korun tisícovku. Z toho se započítává šest set osmdesát korun, zbytek, tedy skoro třetina ne. Koupil jsem si v trafice Haló noviny, a dozvěděl se mimo jiné, že Senát odmítl další zdražování, což se má týkat i těch léků. Přece jen se něco děje, řekl jsem si. Po církevních "restitucích" je to i zvyšování DPH. Potom jsem ale projel internetem, a dozvěděl se, že koalice konečně sehnala sto prvního poslance k přehlasování veta Senátu, a církvím se bude tedy patrně předávat dar. Určitě u toho bude i dort se svíčkami. Jen nevím, kdo ho komu dá. Církve, jak pořád hlásají jejich představitelé, použijí získaný dar také na charitu. To mě opravdu nadchnulo, a pochopil jsem, proč důchodcům snížili valorizaci. Budeme přece moci chodit občas do Charity na polévku, a tak vlastně důchod nebudeme ani potřebovat. Stačí se naučit udělat křížek a pokorné poděkování. Snad se nezavedou znova také desátky, aby na ty polévky bylo víc. Vždyť i těch "restitucí" se zastávají významné umělkyně a nejen politici. Třeba nám u těch polévek občas zazpívají nebo zarecitují.
Stačilo jedno páteční dopoledne, a ukázalo se, jak všechno souvisí se vším. Aby se mohlo dávat, je potřeba i brát. Za to ale nemůže ten pátek, ani za to nemůže třináctka nebo třeba černá kočka. Vždyť například v pátek 26. září 1483 po druhé pražské defenestraci, která byla ve středu, obsadili povstalci Vyšehrad a Pražský hrad, a to pak vedlo ke konečné domluvě mezi kališníky a katolíky.
Britské listy 31. 7. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Pořád budeme škatulkovat?
S velkými rozpaky jsem dočetl článek "Faustovská nabídka" od Stanislava A. Hoška. S řadou věcí, v něm vyslovených o volbě prezidenta občany, nelze než souhlasit. Ovšem vadila mi v něm takřka bezbřehá paušalizace týkající se výběru kandidátů, ohledně jejich členství či nečlenství v KSČ. Co se týče dvou uváděných kandidátů, také je nebudu volit, pokud vůbec volit půjdu. Ale nechci je volit, ne z důvodů uváděných v zmíněném článku. Tedy kvůli jejich členství v KSČ. Stejně tak důvodem, proč nebudu volit pana Přemysla Sobotku, není jeho členství v ODS nebo u paní Roithové v KDU-ČSL. Ale to jen na okraj, předmětem toho, co mi vadilo v článku, nejsou vlastní kandidáti, ale nepřímo v článku navrhovaný způsob, jak je vybírat, a odvolávání se na minulost.
Autor v něm totiž, aspoň podle mého mínění, zavrhuje kádrování, a přitom sám kádruje o sto šest. Je to jistě jeho právo se takto vyslovit, ale měl by se snažit o objektivitu, a nikoli vycházet pouze ze své vlastní zkušenosti a subjektivních pocitů. I když každého člena KSČ považuje a priori za nezpůsobilého být kandidátem nejen na prezidenta, ale v podstatě na jakoukoli veřejnou funkci, přece jen se snaží je rozlišit. A vytváří zde síto, obdobné sítům v době předpřevratové, jím tak zavrhované. Podle něj by se měli posuzovat případní kandidáti, a nejen oni, obdobím, kdy do KSČ vstoupili. Rok vstupu má natolik vypovídací hodnotu, že nám okamžitě napoví, jaký ten který člověk je. Nějak mi to až příliš připomíná dříve kladenou otázku, jaký je třídní původ a podobné zařazování. Je přece zcela jedno, začneme-li hodnotit člověka podle členství někde, podle roku vstupu někam nebo podle toho, co dělali jeho rodiče. Nakonec to i autor přiznává, když popisuje svůj postup v odborech v roce 1990, jak bránil do veřejných a rozhodovacích funkcí přístupu členům KSČ, i když uvádí, že těm, kteří dřív škodili lidem. Tak nějak to ve mně vyvolává vzpomínky na hesla "nejsme jako oni", "chceme vládu odborníků" apod. Nebo třeba na lustrační zákon. Nebo jak brzy se změnila hesla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí na slova o humanitárním bombardování. Nebo na posuzování doby před převratem na základě filmových žurnálů a některých stupidních novinových článků.
Píšu hlavně kvůli tomu, jak se stále znovu a znovu řada z nás pokouší lidi škatulkovat. Je to totiž daleko pohodlnější než podle skutků jejich hodnotit je, a nevyžaduje to tolik odvahy.
A abych usnadnil mé zařazení, byl jsem členem KSČ. Nyní volím a podporuji KSČM. Pracoval jsem celý život v podnikové sféře a v zastupitelských orgánech jak před převratem, tak po převratu na místní úrovni. V osmdesátých letech jsem byl pracovníkem na úseku kádrové a personální práce, poslední tři léta jako náměstek tohoto úseku. Když mi v roce 1990 bylo řečeno, že tuto funkci nemohu dál vykonávat, jako člen KSČM, požádal jsem o uvolnění z funkce a dělal kontrolora podniku a po třech letech jsem odešel do advokacie.
Haló noviny 19. 7. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Přece jen někomu lze
Ministr práce a sociálních věcí Drábek údajně připravuje zvýšení platů. Není třeba začít jásat, bude se jednat pouze o platy politiků a soudců. Zvýšení má podle postavení toho kterého politika či soudce být asi o pět až třicet tisíc. Pan ministr jistě dobře ví, co dělá, a jistě se byl předem informovat u pana ministra Kalouska, zda na to náš stát má. Co jiného mu mohl pan ministr Kalousek odpovědět, než ano, ano že stát na toto zvýšení beze sporu má. Vždyť ministr Drábek si ty peníze dokázal naspořit. Pomáhal mu samozřejmě i ministr Heger a další, a tak když se ruka k ruce vine, hned je vidět dobrý výsledek. Páni ministři dokázali uspořit potřebné peníze snížením nemocenské, důchodů, mezd a platů policistů, hasičů, učitelů a dalších, kterých tolik netřeba jako těch politiků. Nějaké peníze se i získaly zdražením všeho možného. Od potravin přes léky až ke knihám. Také něco přinese zdanění příjmů pracujících důchodců. Ti vlastně prokázali, že do důchodu se dá odcházet daleko později než dnes. Aby uspokojili svou rozmařilou žádostivost po požitcích, jako třeba bydlet, jíst nebo si kupovat léky, chodili někteří dělat. Tím vlastně prokázali, že do důchodu je možné odcházet daleko později, než bylo v naší zemi obvyklé. Současná vláda jim to však brzy zatrhne. Pan ministr se vymlouval, že platy politiků a soudců zvýšit musí, protože to tak nějak nařídil ústavní soud. Z tohoto odůvodnění byl nejvíce překvapený předseda tohoto soudu, a marně přemýšlel, kdy že to vládě vlastně nařídili. A tak se ukázalo, že i toto zdůvodnění je stejně liché jak většina ostatních, kterými vláda odůvodňuje své kroky. Bohužel se nepodařilo vyslovit nedůvěru vládě. Hlasování, jak jsme zvyklí říkat ve sportu, tak říkajíc skončilo plichtou. 89 ku 89. Ale přece jen mělo smysl, aspoň z úst poslanců KSČM, ČSSD a také některých z VV, zaznělo, kde všude se peníze ztrácejí, a co je třeba dělat. Nejen pan ministr Drábek, ale prakticky celá vláda, byli po větší dobu těchto projevů a výzev někde jinde. A tak je třeba jim jejich úlety a povinnosti připomenout i jiným způsobem.
Haló noviny 16. 7. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Chraňme si policii
Událostmi posledních dnů se naplnila další podivná zvláštnost naší země. Dochází k zřetelnému rozporu mezi vládnoucí klikou a policií. Policie chce konat jak má, tedy stíhat, objasňovat trestné činy a jejich pachatele obviňovat a předávat státnímu zastupitelství k podání obžaloby a soudu, aby o nich rozhodl, zda jsou vinni či nevinni. Vláda, nebo aspoň někteří její členové se policii v této činnosti snaží bránit, respektive omezit v některých případech nebo aspoň u některých lidí. Proto označují policii, či její některé příslušníky stále hanlivějšími přívlastky, a netají se ani tím, co s nimi udělají, pokud neposlechnou jejich doporučení. Tak aspoň na mě působí stále více nedůstojné slovní přestřelky zprostředkované médii. Občan se ptá, kdo má vlastně pravdu? Policie nebo vládní politici? Občan to neví, ani nemůže vědět, protože nemá přístup ke spisům osvětlujícím skutečnosti v jednotlivých případech. Pouze intuitivně tuší na základě svých zkušeností z privatizace, tunelování bank a firem, a mnoha dalších případů, kde se podařilo establishmentu policii a justici paralyzovat a tzv. odstranit na vedlejší kolej, že pravdu by měla mít policie. A tak dochází k paradoxu, že v zemi, kde pro policii od jejího založení, před více než dvě stě léty, měl občan jen posměšky a viděl v ní pouze a jen zastánce vládní politiky, začínají občan a opozice současnou policii proti vládnoucí klice bránit. Ona totiž vysvětlení podávaná představiteli policie a zejména kriminální služby zní přijatelněji, rozumněji a hlavně pravdivěji než jejich odpůrců. Tito policisté vědí, o čem mluví, nepoužívají teatrálních výrazů a gest, snaží se dělat práci, za kterou jsou placeni. A to je hodně. Proto jim přejme, aby se jim práce dařila, bude nám všem lépe. A chraňme si všechny, kteří tuto nesnadnou práci chtějí dělat v souladu se zákonem.
Haló noviny 10. 7. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Všechno je asi jinak
Dnes jsem pocítil obavy z toho, v jakém státě to vlastně žiju. A to kvůli reakci pana Kalouska na návrh mandátového a imunního výboru, aby Poslanecká sněmovna vydala poslankyni a místopředsedkyni PS, paní Parkanovou k trestnímu stíhání. Pan Kalousek, a to nikoli nějaký pan Kalousek z Horní Dolní nebo snad odnikud, ale pan Kalousek člen vlády, ministr financí a místopředseda vládní strany TOP09, tedy jeden z nejvyšších představitelů naší země, se k tomuto návrhu vyjádřil velmi popudlivě. Aspoň jak bylo řečeno v televizních zprávách, označil celé dosavadní policejní šetření kolem paní Parkanové, též dlouholeté a významné političky, nikoli nějaké ženské z pole nebo ulice, za vykonstruované a vyloženě lživé. Tedy, tento pan Kalousek projevil obavy o osud této paní Parkanové, a nám prostým občanům zcela zřetelně naznačil, že nelze doufat ani v nestrannost a poctivost policie, státního zastupitelství a soudů všech stupňů naší republiky. Jak jinak si můžeme vysvětlit jeho zmíněnou reakci, která je absolutním projevem nedůvěry v tyto orgány činné v trestním řízení? Když jim nevěří ani tak vysoce postavený člověk, jak může doufat ve spravedlnost běžný občan, který nemá žádné zastání než jedině svou poctivost? Také mě napadlo, co tam ve vrcholných orgánech tito dva politici, respektive politik a politička, dělali za celkem slušné peníze, když po dvaceti letech své práce dospěli k názoru, že justičním a zákonodárným orgánům v této zemi nelze věřit. Aspoň z jednání těch dvou nic jiného nevyplývá. Prohlašují-li oba, že jsou lidmi poctivými, a též nám neustále připomínají, jak skvělou společnost po převratu máme, co by bylo snazší než celý ten proces nechat proběhnout. Máme-li věřit slovům těch dvou, musel by proces skončit jeho zastavením státním zastupitelstvím pro jeho neopodstatněnost nebo soudem, protože k žádnému trestnému činu nedošlo. Potom by následovaly omluvy a výpovědi všech těch, kteří se na věci podíleli. Tak nějak si běžný občan představuje, že fungují politici a policie v demokratickém státě. Jak říkával Mistr Jan Hus, jehož výročí nyní opatrně slavíme, "Pravda vítězí". Nakonec to máme napsané i na standartě prezidenta republiky. Ale tak nějak po reakci pana Kalouska a paní Parkanové si začínám zase myslit, jestli není všechno jinak.
Haló noviny 3. 7. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Nová etapa likvidace nastává
Pánové Schwarzenberg a Kalousek se chystají prodat Německu Lobkovický palác. Ne, není to zatím Lobkovický palác z komplexu Pražského hradu v Jiřské ulici. Jedná se o Lobkovický palác, kde sídlí velvyslanectví SRN ve Vlašské ulici. Je kolem pěti set metrů daleko nebo blízko, jak se to vezme. Před prodejem se provádí ještě restaurování, přece nelze prodat nějaký šunt. Také se zadalo dvěma firmám zpracování znaleckého posudku ohledně ceny. Všechno tedy jak má být. Možná za palác stát, myslím Českou republiku získá po odečtení všech nákladů, které jsou a budou s tím prodejem spojené, i nějaké peníze. Snad nedojde k zaplacení jen dluhopisy SRN, jak k tomu došlo, když se jim, tzv. prodával náš zlatý poklad koncem devadesátých let. Ten se jim předával, nějak se mi příčí, psát prodával, za váhu včetně zlatých mincí, které mají i uměleckou a historickou hodnotu. Možná, že se i ten palác prodá nakonec na váhu, však jsou to jen cihly a kamení, a ještě k tomu pomalované malíři, kteří jsou už dávno po smrti. Vláda má o prodeji rozhodnout, a patrně jej asi schválí. Chce vyhovět sousedům, kteří touží být ve svém, a nikoli v nájmu. Pochopil bych, kdyby jim prodali pozemek a dali možnost postavit si na něm odpovídající budovu. Ale proč se musí prodávat kulturní památka? Je to jakýsi průzkum, co si ještě necháme líbit? Zmíněné zlato se předalo ještě tajně. Tento "prodej" se už provádí skoro veřejně. Palác je kousek od Hradčan. Co když to příště bude ten Lobkovický palác na Pražském hradě, nebo nějaký jiný, který je národní kulturní památkou? Jde jen o to, aby si lidé zvykli, podobně jak při privatizaci. Už slyším moudro, které se říkalo tehdy. No a co, vždyť přece ten palác tady zůstane, přece jej neodvezou. Továrny také neodvezli, ale řadu jich zavřeli a některé už nechali i zbourat. Pro jistotu, aby v nich nemohl být obnoven provoz. Palác snad nezbourají, ale odvézt jej, není zase technicky takový problém. Už před řadou let se dokázaly odvést kláštery a zámky z Anglie a Francie. Ale hlavní je, že určité věci přece na prodej nejsou, a to za žádnou cenu. Protože je nelze už ničím nahradit a patří neodmyslitelně k paměti národa. Proto jsou to památky. Jejich prodej nelze odůvodnit tím, že vláda nemá peníze. To je její problém, a nikoli národní. A tak mi ten prodej tak trochu připadá, jako když vnuk nemá peníze, a tak vezme dědovi zlatou zubní protézu a jde ji prodat, aby měl na mejdan s kamarády.
Haló noviny 23. 6. 2012 - neuveřejněný příspěvek
O co skutečně jde?
V sobotním vydání Haló novin v elektronické podobě je hlasování, kterým mají čtenáři projevit názor na zvýšení spotřební daně u tabáku a cigaret. V době, kdy jsem se přidal, byly odpovědi rozděleny přibližně na třetiny. Nejvíc odpovědí vyjadřovalo názor, že zvýšení daně je správné, jen o něco méně považovaly zvýšení daně za nesprávné, a skoro stejné množství odpovědí tvořil součet vyjádření, kterým to bylo jedno, nebo nevěděli. Váhal jsem nad tím, zda uvést ano nebo ne. Ač kuřák, považuji kouření moje i ostatních za slabost, ale to je tak všechno, co proti tomu dokážu udělat. Zdražení cigaret by mohlo odradit začínající kuřáky, a tím aspoň jim uchránit zdraví, pomyslel jsem si, a chystal se zatrhnout ano. Než jsem se myší dostal na sloupek, vrátila se manželka z nákupu, a mé počínání přerušila.
"Představ si, kolik stojí třešně, a to je teď zlevnili."
Protože mám zafixované ceny z doby mého mládí, kdy jsem si nakupoval sám, odpověděl jsem ne příliš jistě, "dvě nebo snad čtyři koruny". Konec června vždy byla dobou třešní, které se musely rychle prodat, než se zkazí.
"Šedesát osm korun, na začátku týdne stály osmdesát osm", posupně se zasmála mé nevědomosti, a šla vařit, přemýšlejíc, kde na nás ušetřit, protože příští týden přijedou vnoučata, a jak jim můžeme odepřít první ovoce.
Nevím, kde je skutečná příčina té nesmyslně vysoké ceny třešní. Stejně jako nevím proč je drahé i ostatní ovoce a zelenina. Zejména, žiji na venkově, když vidím jak se během léta a na podzim válí neočesané ovoce na zemi nebo dál ještě zůstává na stromech. Ptal jsem se známého, o kterém vím, jak vždy v minulosti vozil ovoce do sběrny nebo k moštování, proč už to nedělá. Vysvětlil mi, že těch pár korun, které dostane, mu nezaplatí ani benzin na odvoz. Zeleninu přestal též pěstovat, protože náklady na ni, zejména vysoká cena sadby, a k tomu doprava, voda na zalévání a hnojení několikrát převyšují cenu, za kterou jsou ochotni od něj zeleninu odkoupit. Prodávat sám nemůže, protože by si musel obstarat řadu povolení, zavést a provádět účetnictví, a spoustu dalších věcí. Není ani příliš jednoduché získat prodejní místo, a sdělil mi několik příběhů, které připomínaly dění na Sicílii. A tak toho nechal.
Nakonec jsem tedy u těch cigaret zatrhnul ne. Když jsem si dal všechno dohromady, nejde vládě ani koalici vůbec o zdraví začínajících kuřáků. Jde jí jen o jediné, jak vyždímat z lidí ještě nějakou korunu. Kdyby jí šlo skutečně o to zdraví, tak by se starala i o cenu těch třešní, ostatního ovoce a zeleniny.
Haló noviny 13. 6. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč ne?
Až dodnes, jsem myslel, že těžko budu moci souhlasit v něčem s panem ministrem Kalouskem. Náš náhled na svět a hlavně na dění a tzv. reformy v naší republice byl a je zcela protichůdný. Docela mě to i mrzelo. Nerad se vymezuji absolutně proti některému člověku, bez ohledu na to čím je, tedy i když je politikem. Člověk je přece tvor společenský, a vždy by měl aspoň trochu hledat něco, co ho s názory a zájmy jiných lidí spojuje. Konečně jsem se dočkal. Při žádosti policie o vydání poslankyně Parkanové k trestnímu stíhání kvůli letadlům CASA a údajně ještě jiným věcem, se pan ministr Kalousek měl vyjádřit, že v tomto případě považuje za nutné stíhat celou vládu. Neboť celá minulá vláda údajně s tímto nákupem souhlasila, a vyjmenoval i členy, kteří jsou v té dnešní. Nejspíše to mínil ironicky, asi považuje trestní stíhání někoho z členů koalice, ať je to poslanec, ministr nebo jen lobbista za naprostou nehoráznost a něco zcela absurdního. Ale já se ptám, proč ne? Nejsme si snad, aspoň podle ústavy všichni rovni. I když jen z nedbalosti, nikoliv úmyslně vyrobím v továrně zmetek, musím jej nahradit. Stejně tak, pokud třeba zapomenu zastavit vodu, a vytopím v domě nájemníky, bydlící pod námi. Podobně je tomu, zaviním-li dopravní nehodu. Nebo když podepíšu smlouvu s podomním prodejcem, a řádně si ji nepřečtu, tak musím platit a platit. Proč by tedy měla být pro členy vlády, pokud rozhodnou sice jednomyslně, ale špatně výjimka? Kvůli tomu snad, že se jedná o mnohem větší peníze? Právě proto by měli být více odpovědni, a vážit každé své rozhodnutí. Radit se s odborníky, a nepodléhat třeba politickým vlivům nebo různým lobbistům. Pokud pohlédnu do historie, tak jediným neodpovědným člověkem za své činy, býval panovník. Ostatní všichni byli odpovědni. Snad jsme nedospěli k tomu, že nyní v demokracii, ať už jakkoli pokroucené, budou za své činy neodpovědní všichni příslušníci vládnoucí koalice?
Haló noviny 6. 6. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Ví koalice, že není majitelem státu, ale pouze jeho správcem?
Vzhledem k věku, nemohu někdy spát. Také včera, i sledoval jsem přenos z poslanecké sněmovny, abych ukrátil nějak čas. Viděl jsem tak projednávání tří návrhů, a nestačil jsem žasnout. Nejprve byl zamítnut návrh opozice k ustavení vyšetřovací komise k prověření skutečností kolem causy IZIP a VZP. A to v podstatě bez rozpravy, bez vyvrácení argumentů, kterými opozice svůj návrh zdůvodnila. Tak nějak bylo dáno najevo, co na tom, že se jedná o ztrátu skoro dvou miliard korun, co na tom, že vše bylo bez výběrového řízení, co na tom, že představitelé IZIP měli platy šest milionů ročně. Byli to naši, členové ODS, a tedy se v tom nebude nikdo rýpat. Podobně proběhlo projednávání návrhu snížení valorizace důchodů o dvě třetiny. Jako důvod bylo uvedeno, že peníze získané na důchodcích vláda nezbytně potřebuje. Zda na nové IZIP, nebo platy členů koalice, či na pořizování Pandurů, letadel CASA, Promopro a jiné, nebylo řečeno. Postoj koalice byl zcela zřejmý, máme o pár hlasů více, tak co se s vámi budeme bavit.
Obdobný postoj byl i u projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ale o dost ostřejší. Také tu šlo o sumu přes dvě stě miliard. Chvílemi jsem nevěřil při vystupování koaličních poslanců vlastním uším a očím. Oni vůbec se ani chvíli nesnažili svůj návrh zdůvodnit, nebo vyvrátit námitky opozice. Oni pouze vykřikovali, a chvílemi mi připadalo, že snad zavolají vymítače ďábla. Přitom, pokud jsem porozuměl opozičním poslancům správně, tak ve většině nezpochybňovali nutnost tohoto zákona, ale jeho naprostou nepřipravenost, nekonkrétnost, ničím nezdůvodnitelné zvýhodnění církví proti občanům a ostatním právnickým osobám, a jeho načasování. Tím vyvolali nepříčetný hněv koalice. Dospělo to až málem k návrhu zakázat poslancům KSČM vůbec hlasovat. Je smutné, když poslanec koalice ctí ústavu, zákony, a svůj poslanecký slib tak, že s něčím podobným může vůbec přijít. Vedle toho, rádoby vtipný ministr Kalousek přišel s příměrem o ukradených hodinkách, že je zloděj musí také vrátit. Nebylo to však bohužel vtipné, ale groteskní. Což ministr neví, že i okradený musí věrohodně a konkrétně určit, co mu bylo ukradeno? A pokud přijde třeba o hodinky zn. Prim za tisíc korun, nemůže chtít Hublot Black Caviar Bang z bílého zlata a černých diamantů za milion dolarů. A o tom to je. Nezmiňuji zde vůbec způsob, jakým církev k majetku přišla, ani to, zda šlo skutečně o její majetek, nebo ho měla jen ve správě. To vše bylo poslanci opozice při projednávání precizně řečeno. Chci jen připomenout, že vlastníkem majetku, který se má vydávat, je stát, tedy všichni občané tohoto státu, nikoli poslanci trojkoalice. Proto bych chtěl k jejich heslům, která při projednávání pronášeli, přidat ještě jedno, a to, že lidé dávají nejraději z cizího.
Haló noviny 4. 6. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Co nám vlastně chtěli říci?
V pondělí dopoledne se na ČT24 neustále objevovala informace o brífinku ODS. Neodolal jsem vábení, a také jsem si chtěl něco užít za 135,- Kč, o které mě ČT měsíčně připraví. I když jsem neočekával nic světoborného, přece jen mě středočeská ODS dokázala překvapit. Vedená ministrem Bendlem, seřazená v jediném šiku, po nekonečném úvodním slovu ministra, se začali točit její zástupci kolem mikrofonu, jak apoštolové na orloji. Obsahově řekli asi totéž, jak ti apoštolové, na tom orloji. Konkrétního vůbec nic. Pokud někdo za dostatečně konkrétní nepovažuje, že to ta levice dělá špatně, a ODS navrhne personální změny. Kupodivu, ani se nezalykali hněvem nad MUDr. Rathem tolik, jako nad předsedkyní zdravotní komise s. Fialovou. Marně jsem očekával, že sdělí, co jim asi provedla. Nedozvěděl jsem se nic. Vůbec KSČM citovali skoro neustále, ať to byl ten či onen. Závěr byl zlatým hřebem této tiskové konference. To když se jeden z přítomných novinářů zeptal, co po celou dobu tedy dělala kontrolní komise, kterou vede členka ODS. Nastalo trapné přehadování, zda tato kontrolní komise má jedenáct či třináct členů, a kolik členů má z řad ODS. Z původního tvrzení, že je tam jen jeden člen ODS, se nakonec dohodli na třech. Potom si někdo z nich vzpomněl, že je mezi nimi předsedkyně této komise, a tak ji postrčili k mikrofonu. Ta pokračovala v nastoupeném směru tiskovky. Řekla nám, komu všemu psala, a že ji nikdo neodpověděl. Pokoušela se navodit před diváky roli otloukánka. Samozřejmě neřekla, proč tedy tu funkci vůbec vykonává, když jí to jde tak, jak uvádí. Odpovídající závěr pak učinila redakce ČT 24. Pamětlivá, že každý pořad má být vyvážený, objektivní, má být dána možnost vyjádřit se oběma stranám, nezavolala si nikoho ať z KSČM nebo z ČSSD, ale dala příležitost redaktorce Hospodářských novin. A tak jsem si řekl, zase promarněná půlhodina, a televizi vypnul. Škoda, že nemohu i takto jednoduše zastavit posílání měsíčního příspěvku. Jak se říká, ČT je i zadarmo drahá.
Haló noviny 2. 5. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč?
Údajně má být projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi odloženo, dozvěděl jsem se dnes ráno. Copak se to děje? První, důvod odložení, co mě napadl, bylo přezkoumávání rozsahu požadovaného a nahrazovaného majetku. Zjišťování o co církev skutečně přišla, a v které době, když se má o všem jednat i v dalších výborech. Vzápětí jsem se sám před sebou za svou naivitu zastyděl. A vzpomněl dvou zásad starého římského práva, kterými nás cepovali na počátku studia, a to – "komu ku prospěchu" a "co zmohou zákony tam, kde vládnou jen peníze". Uplatněním těchto dvou zásad, jsem došel k zcela jiným pravděpodobnějším důvodům. Netvrdím, že jsou jediné a skutečné, na takové tvrzení mám příliš málo informací. Protože příprava zmíněného zákona je stále tak nějak zahalována tajemstvím, a vyjma zcela obecných proklamací, spíš hesel, jsme se, my občané nic konkrétního nedozvěděli. Vyjma konečné částky, ale způsob jak se k ní došlo, je utajován více než ta nejstřeženější státní tajemství, jako například, kam se poděl zlatý poklad republiky. Výsledkem další úvahy jsou pak dvě domněnky. Po posledních šarádách v poslanecké sněmovně, kdy se nám tak nějak vytratila pohodlná vládní většina, nemusel by zákon projít. Ne všichni poslanci jsou ochotni darovat takový majetek na úkor státu a jeho občanů. Ale možná budou ochotni se nechat během času přesvědčit. Jak říkával starý Corleone v knize "Kmotr", najde se důvod, který nelze odmítnout. Nebo, napadla mě ještě jedna, doufám také zpozdilá myšlenka. Provedlo se šetření, kdy budou poslanci opozice na dovolené, a k přijetí zákona bude zapotřebí menší počet hlasů. Nevím, jsou to jen nápady, ale tak nějak po zkušenostech s děním, které nás kolem této a dalších věcí v podání těch jediných správných pravých stran, bych nechtěl být zase nepříjemně překvapen.
Haló noviny 1. 5. 2012 - neuveřejněný příspěvek
1. Máj v Ústí nad Orlicí
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj atd., tyto verše se mi vždy první den v květnu vybaví, stejně jak poukazování na barvy rudou a černou, kterými spojuje Neruda ve svém fejetonu historicky různé revoluce. První jsou verši o lásce, rozporech člověka, lidském vzdoru. Druhé ukázáním lidské solidarity, síly běžných lidí, připomenutím odhodlání se již dále nedat, nezůstávat poddajnými ovcemi a brát svůj osud do vlastních rukou.
Establishmentu a jeho nohsledům se již řadu let první máj v této podobě nelíbí. Mají v odporu i verše nebo fejetony, které jej nějakým způsobem připomínají. A tak organizuje buď zástupné akce, např. stále větší počet líbajících se dvojic na Petříně. Nic proti líbání, asi každý z nás dal ráno té své nebo tomu svému polibek pod rozkvetlou třešní. Ale onen polibek spíš považuji za intimní věc těch dvou, projev jejich vztahu, a nikoliv snahu po rekordech. Vedle toho se nabízí vyjádření všech možných názorů, za podmínky, buď hanit přímo tento svátek práce a solidarity nebo aspoň předpřevratový režim, a hrozit nebezpečím, pokud levice, zejména KSČM, získá větší zastoupení v parlamentu. A také poukazovat na neumětelství, snahu všechny zadlužit, závist. Je to zvlášť případné v těchto dnech, kdy tolik pomlouvané králíkárny pořád stojí, a dva roky stará novostavba, kde za byt platili lidé milióny, hrozí spadnutím. Kdy už vláda ani pořádně neví, kolik činí zadlužení země, a o kolik vzrostlo během posledních let. Co je však horší, neví vůbec, jak zabránit dalšímu jeho růstu, vyjma toho, sebrat co nejvíce nejen středním a nízko příjmovým vrstvám, ale i starým, nemocným a těm nejmladším. Přitom její zastánci mají drzost mluvit o závisti nemajetných vůči majetným. Nemohou pochopit, že lidem se už přestává líbit, když někdo dostává statisíce nebo milióny za to, že se nechá zkorumpovat, nebo obdobné peníze ve formě tzv. odchodného, když účelově zlikviduje státní firmu. To není závist nikde na světě, to je požadavek spravedlnosti, aby škodu nahradil ten, kdo ji způsobil.
A tak jsme se sešli na 1. Máje také v Ústí nad Orlicí. Proti loňské zimě nám letos sluníčko přálo až příliš. Vystoupili zde takřka všichni kandidáti do krajských zastupitelstev, aby přítomným řekli, co na tom kraji chtějí dělat a prosazovat. Rovněž jsme si připomenuli, že nestačí, abychom k volbám šli sami, ale i další lidé a vyjádřili tak svůj názor. K tomu nám zahrála kapela a zatančili mladé mažoretky, a tak jsme tu strávili celkem pěkný den.
Haló noviny 28. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Dojde někdy ke zmoudření?
"Víte, je to divná doba, divná spravedlnost. Jsem sice zloděj, celý život malý zloděj. Přesto vím, že když mě chytnou, tak musím jít sedět. Když mě chytnou na místě nebo u mě něco najdou, tak to přiznám, nebudu ze sebe, ani z policajtů dělat vola. Nikdy jsem také netvrdil, že ty lidi okrádám pro jejich dobro. A teď je tomu naopak. Tedy, pokud bereš milióny a víc", řekl, říkejme mu Mates, s podivnou hrdostí, ale i pobavením v hlase. Bylo tomu ve vazební věznici, když jsem byl Matesovi ustanoven soudem za jeho obhájce, protože vzhledem k uvalení vazby a hrozícímu trestu až v délce deseti let, obhájce musel mít. Měli jsme už jeho věc probranou, a čekali jsme, až pro mě přijde strážný, a odvede ven. Jen jsem pokrčil rameny, co jsem mu mohl odpovědět. Ani nebyl čas, protože strážný už otevíral dveře, a tak jsme si jen řekli nashledanou.
Tato vzpomínka se mi vybaví vždy, při sledování poslanecké sněmovny, nebo při seznamování někým z vlády o nezbytnosti nějakého opatření, či privatizace. Stejně tak v pátek, když jsem přišel domů a pustil ČT 24. Zrovna v době, kdy si poslanci ČSSD a ODS vyčítali, kdo co provedl. Marně je předseda poslaneckého klubu KSČM Kováčik vyzýval, aby se vrátili k projednávání věci. Až po obědě nastalo určité zklidnění. Díval jsem se, a vše mi připadalo stále podivnější. Pokud vláda žádá o vyslovení důvěry parlamentem, měla by obhajovat svůj program, vysvětlovat proč zvolila, co zvolila, a co její program přinese ku prospěchu naší země a jejích občanů. Členové vlády, pokud tam vůbec byli, se však zřetelně nudili a zachovávali bohorovný klid. Věděli, že svých 105 hlasů mají jistých, a tak proč by se měli unavovat. Nechali vystupovat tedy ty, kteří potřebovali nějak zdůvodnit, co je vede k tomu, aby hlasovali pro vyslovení důvěry vládě. Asi i jim připadalo podivné, jak rychle se v tomto týdnu měnila stanoviska premiéra, v zájmu udržení se. Ani já, a asi ani nikdo jiný, vyjma přímých účastníků neví, jak vznikla platforma paní Peake, a marně jsem hledal v ústavě a příslušných zákonech, její oprávnění a kompetence.
O to podivněji působilo prohlášení knížete na brífinku, že vláda dostala důvěru od suveréna, tj. lidu prostřednictvím jeho zástupců. Je to v souladu s právem, nevím. Neznám natolik ústavní právo, abych dokázal vynášet soudy. Je to v souladu s morálkou? Asi není, ale co komu na morálce záleží. Doplnění prohlášení předsedů ODS a TOP 09 paní Peake o tom, jak nyní budou vše vysvětlovat a se všemi jednat, znělo spíš jak černý humor. Kolikrát se ještě budou muset lidi sejít, jak minulou sobotu, aby tato vláda pochopila, že lidé, včetně jejích kdysi voličů, ji už prohlédli, a rozhodla se odejít. Nebo snad chce dovést zemi až ke generální stávce? Nevím. Na minulé demonstraci se lidé sice usmívali a na účet vlády pouze vtipkovali. Ale snad ani členové naší vlády si při své inteligenci a aroganci, nemohou myslet, že takto budou vypadat i demonstrace následující. Že se lidé spokojí s jejich ujišťováním a slibováním, a nechají se dál zbídačovat. V zájmu klidu v zemi, v zájmu zachování toho, co nám ještě zbylo, může vláda udělat pouze jediné, podat demisi a připravit mimořádné volby. Pro ni, pro její členy je to jistě velmi obtížný a takřka nadlidský úkol. Ale což nechápe, že za týden, za dva, to pro lidi už bude málo!
Haló noviny 27. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Vidím to úplně jinak
V pátek ráno jsem si přečetl na idnes.cz článek "Odbory budou paralyzovat stát. Pak přijde jejich ráj", který napsal pan Steigerwald. Obsahem je plivání na odbory a sobotní demonstraci v Praze. Dále pokus o zastrašení všech, kdyby chtěli v podobných akcích pokračovat. Autor, pan Steigerwald, tu zmiňuje nejen dopady generální stávky, ale i možnost občanské války. Všechno zlé pak hází jen na odbory, vyhýbá se kritice politických stran, a to i opozičních. Končí pak patetickým závěrem, který zní, "Demokracie je dohadování a kompromis, ne válka v ulicích. Tak vzhůru, paralyzujte stát. Zuřivost je program. Váš".
Z obsahu článku je poznat strach. Vůbec ne o demokracii a stát, jak se nám autor snaží vsugerovat. Ale strach o dosavadní prebendy, o výsady establishmentu, o pohodlný život některých na úkor druhých. Nepřímo to přiznává v části, kde píše o generální stávce, "nepojedou vlaky, nekoupíme si chleba", atd. Cože, cože? Přes dvacet let jsme přesvědčováni, jak nám představitelé establishmentu všechno zařídí, jak nám dávají práci, jak se jim, my blbečkové, do toho nemáme plést, protože tomu vůbec, ale vůbec nerozumíme. A ejhle, najednou něco na nás závisí. Ať už je to ten chleba, nebo doprava, či léčení nebo vzdělávání, ale také byty, silnice a mohl bych jmenovat do nekonečna.
Ta sobotní demonstrace nebyla jen věcí odborů. Ti ji pouze organizovali. Snad ani pan Steigerwald si nemyslí, že by tam předáci odborů někoho dostali, kdyby vláda fungovala tak, jak se nám snaží sama a média namluvit. Ta demonstrace byla věcí lidí. Ač nejsem v odborech, byl jsem tam také. I za cenu jízdy brzy ráno do Prahy a pozdě večer domů. A stejně spousta jiných. Nevím, jestli tam byl také pan Steigerwald. Nemyslím demonstrovat, ale jen se podívat. Myslím si, že ne. Jinak by nemohl psát o zuřivosti, pokud je aspoň trochu poctivý. Já tam nikoho zuřivého, až na pár přiopilých výrostků, kteří se snažili demonstraci narušit, neviděl. A i ti výrostci to brzy vzdali. Uvědomili si marnost svého počínání, když je lidé nebrali vážně, jen se jim smáli. Většina lidí totiž brala vše zatím s úsměvem, vědoma si své síly, vzájemné solidarity, jak nakonec i několikrát zaznělo z tribuny.
Demokracie je dohadování a kompromis, píše pan Steigerwald. Najednou. Proč takto nepsal, když vláda, vědoma si svých 115 mandátů v poslanecké sněmovně, odmítala jednat s kýmkoliv. Nejednala s opozicí, nejednala s odbory, nejednala vůbec s nikým. Jen přijímala jeden zákon za druhým, zákony, které se hodily jí a lidem, které zastupuje, jejichž zájmy hájí. Která se nyní pokouší udržet za každou cenu. Která dál zadlužuje zemi nevídaným způsobem, neřeší nic z toho, co slibovala. To je tedy vzor demokracie? Jak pro koho, pro nás určitě ne.
Haló noviny 26. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Otevřme Pandořinu skříňku
Stále častěji se mi vybavuje příběh, někdy z roku 1991 nebo 1992. Byl jsem tehdy v létě ve Velkých Losinách, a měl chuť na něco studeného. Zašel jsem do obchodu a hledal v mrazícím pultě. Přišla za mnou asi osmnáctiletá prodavačka, a ptala se, co potřebuji. Řekl jsem, že pierota. Udiveně se na mě podívala, a ukázala na hromadu všech možných kornoutů s mraženým obsahem. Upřesnil jsem svůj požadavek na českého pierota, tehdy tuším, z Mochova. Úžasem se jí otevřela ústa, a volala na kolegyni, stejně starou, jestli neví, kde jsou. Vždyť je jich tam plno, zněla odpověď.
"Dyž von chce českýho", zadržovala smích u mě stojící slečna.
"Cože", přišla se podívat druhá, prohlížejíc si mě, jako neznámé zvíře.
Pak obě poukázaly na nádherně zbarvené obaly s vyvedenými nápisy pierotů, které byly dovezeny ze zahraničí, a podivovaly se mému výběru. Ale přece jen zahrabaly uvnitř pultu a vytáhnuly našeho pierota, který se pomačkaný krčil vespod, takřka bez barev na svém obalu. Skoro štítivě mi jej podávaly, a prohodily, jak něco takového můžu kupovat.
Odpověděl jsem jim, že já si nekupuji krabičku, kterou hned venku hodím do koše, ale její obsah, který sním. A mám už zkušenost se všemi, jež mi nabízí, bohužel ne příliš dobrou. Po rozbalení a prvním ochutnání, většinou jen upravená voda. Mrkly na sebe, řekly mi, kolik mám zaplatit, a po mém odchodu si zavolaly třetí kolegyni, které se smíchem vykládaly, co tu měly za případ. I pro ni to bylo důvodem ke smíchu, jak jsem zvenku viděl.
Z těch dívek jsou už jistě mámy, hospodyně, a někdy jsem zvědavý, co říkají asi teď. Mají už zkušenost, jakou jsem měl tehdy já, kterou naši předkové vyjadřovali krátce příslovím, "není všechno zlato, co se třpytí"?
V této souvislosti vzpomínám i na vyprávění otce o zásadě pokoutních obchodníků. Pokud už nikdo od tebe nechce nějaký šmejd, zdraž ho, dej mu nový obal, a potom při prodávání se nech přemluvit k malé slevě.
Tak nějak, když si dávám vše dohromady, napadá mě, zda jsme se nestali obětí toho prvního usuzování podle obalu, aniž bychom hledali, co se pod ním skrývá. Stejně jako přebalu podivného zboží. Ať to bylo koncem let osmdesátých, počátkem devadesátých a stejně i při posledních parlamentních volbách. Zda tehdy velké části z nás nestačil jen ten první pohled a ujišťování těch, kteří se nám nabízeli. Řada lidí se nezajímala, co je uvnitř. Pořád v nás asi přetrvávala obava z otevření Pandořiny skříňky. Je ale na čase ji otevřít. V ní skryté bědy a neštěstí ve světě již dávno jsou, uvnitř zbyla pouze naděje.
Haló noviny 24. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak dlouho ještě?
Do pátku to snad ještě vydržíme, napadlo mě, když jsem slyšel premiéra Nečase, že požádá poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry vládě. A začal jsem se na ten pátek těšit, jak v dětství na narozeniny nebo jiný svátek. Pak jsem se vyspal, a jak se říká, ráno moudřejší večera, zmocnily se mě pochyby. Co nám tento premiér, členové jeho vlády a poslanci trojkoalice už naslibovali. Vyjma zvyšování cen a snižování sociálních výdajů, důchodů a mezd, však z toho, co slíbili, nesplnili nic. Vždy pak ale spustili plejádu vysvětlování o tom, že jsme je špatně pochopili, neboť to řekli, či mysleli úplně jinak. Úplně stejně jak v těchto posledních dnech. Neřekl snad premiér, že přeběhnuvší paní Peake mu musí do pondělka vytvořit nový poslanecký klub, jinak s ní jednat nebude, a bude jednat s opozicí o předčasných volbách. Ještě v neděli jí pak sám pomáhal nahánět ovečky do houfu. Dřív než on a paní Kateřina, člověku se hned vybaví postava ze známé knihy českého humoristy, zejména když pronáší slova o odpovědnosti vůči lidu a politickému programu, ale k věci, dřív než oni dva pochopili, že už mnozí poslanci slyší trávu růst, pochopili to představitelé TOP 09. A přispěchali rychle na pomoc prohlášením, že nemusí být poslanecký klub, stačí, když odpovědní poslanci v potřebném počtu slíbí hlasovat pro důvěru vládě. A ti dva se toho rádi chytili, a vysvětlili, jako již tolikrát, význam svých ani ne několik dní starých prohlášení v tomto smyslu. To už se i naštval dosavadní trojkoaliční otloukánek VV. Nejen, že jim přebrali kandidátku na předsedkyni strany, ale ještě dalším nabízí jiná korýtka, a zbytek hází přes palubu. Paní Klasnová rezignovala dokonce na svou funkci v parlamentě a asi poprvé řekla, co si o všem myslí, a grémium VV odmítlo čekat do pátku, aby pojistilo vládě vyslovení důvěry, a vyskočilo z vlaku samo.
V sobotu, na Václavském náměstí, jsme požadovali jak slovem, tak i písmem na petičních arších, demisi vlády a předčasné volby. Lidé už tak nějak mají všeho dost, a vláda jim už ani není pro srandu. On to byl až příliš černý humor. Když jsme přijeli večer domů, tak jsem se z internetu dozvěděl, že pro některé jsme luza, pro jiné líná pakáž, pro další vesničtí burani, dokonce pak i pan kardinál varoval před ochlokracií (luzovládou). Ve svatém rozhořčení je tak nějak ani na okamžik nenapadlo, že nebýt té líné pakáže nemají co jíst, kde bydlet, v čem chodit a jezdit. A tak si jen tak nakonec dovolím připomenout dvě hudební díla. Branibory v Čechách od Smetany, kde při podobné příležitosti zazní chorál "my nejsme luza, my jsme lid". A z moderní doby píseň W+V Hej pane králi, kde též zazní, "říkáte o nás, že jsme luza, a nechcete nás znát, však popadne vás hrůza, až pod okny vám začnem řvát." V sobotu se neřvalo, jen se jasně a zřetelně řeklo, co lidé požadují, a nebyl to požadavek jen těch sto dvaceti, možná sto padesáti tisíc, co nás bylo na Václavském náměstí. Jak jsme se měli možnost přesvědčit předtím, ale i potom, je to požadavek tří čtvrtin národa. Kdysi, v roce 1989, když lidé zazvonili klíči, tak předseda vlády Adamec podal demisi a prezident Husák abdikoval. V sobotu lidé zazvonili klíči také. Jak dlouho mají čekat. Trpělivost jim už došla.
Haló noviny 20. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Řekněme veřejně náš názor
Asi jsem nebyl sám, koho potěšily výsledky průzkumu volebních preferencí zjišťované CVVM. Podle nich by měla levice nejen bezpečnou většinu, abych použil termínu současného premiéra, ale hned dokonce ústavní většinu. Po první euforii přišlo vystřízlivění, a hlavou se honily myšlenky vyvolané historií popřevratové doby. Při posledních volbách se předvolební průzkumy vyjadřovaly takřka stejně. Jak vše nakonec dopadlo, všichni víme. Stačilo uspořádání hry na volby spolkem Člověk v tísni na školách, natočení šotu "přemluv bábu a dědu", neustále omílat Řecko a zadlužení, poukazovat na tzv. rozhazovačnou levici, rychle vytvořit dvě nové strany a řada lidí naletěla. Také vzpomeneme-li i volby, kdy levice vyhrála, jednou dokonce měla 211 mandátů, jaký pak byl skutečný důsledek tohoto volebního vítězství? Jednou opoziční smlouva, po druhé koalice ČSSD s pravicovými menšími stranami. Jak tedy obstojí levice při těchto volbách, ptám se raději již dnes? Vždyť tu volby mohou být i velmi brzy. Protože si myslím, že současný způsob řešení k udržení se pravicové vlády, rozbitím jedné koaliční strany na část poslušnou a vstřícnou, a část, na kterou se svede všechno možné, je dle mého mínění nejen protiústavní, ale natolik v rozporu s dobrými mravy, že snad ani u nás nemůže projít. Hledal jsem tedy na internetu, poslouchal rozhlas, díval na televizi, abych se seznámil se všemi možnými vyjádřeními. Stačil den, a první náznaky o zpracovávání vědomí lidí, už jsou tady.
ODS rychle uvažuje o změně kandidátů na přímou volbu prezidenta, když se jejich zatím prozatímní kandidáti krčí na pomyslném žebříčku pěkně vzadu. Napadlo ji, co to nezkusit s hercem, také senátorem, který jako četnický velitel byl u diváků nesmírně populární. Jeden z publicistů si vzal na paškál občana, který se odvážil na internetu napsat, že bude volit KSČM. Připomenul nejen padesátá léta a banány, ale i bohužel takřka úspěšnou provokaci Mf dnes ohledně loterijního zákona a rovněž soustrast vyjádřenou k úmrtí prezidenta KLDR. Po ČSSD se neustále chce, aby se vyjadřovala, zda pořád platí Bohumínské usnesení. Jedna dáma se rozčilovala nad nezodpovědností odborů a jejich porušováním vlastního poslání, když organizují politickou demonstraci. Podle ní jim přísluší pouze jediná věc, vyjednávání o mzdách, a neměly by vylézat před brány svých pracovišť. Vedle Řecka se už připomínají další země. Také se objevilo pár analytiků, kteří přepočtem údajů ČSÚ zjistili, že zatím sice málo, ale přece jen se ekonomika zlepšuje. Copak se objeví ještě. Vzpomenul jsem si i, jak asi tak před deseti léty, si veřejně posteskl jeden z pravicových politiků, "škoda, že jsme tu neměli a nemáme Pinocheta". A tak si myslím, když všechno shrnu, že i když snad má být oblačno, je nezbytné v sobotu na demonstraci jet, a projevit tak svůj názor a vůli po změně.
Haló noviny 15. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
A proč ne
V nedělní partii na Primě měl opět vystoupení ministr financí Kalousek. Nemá snad ani už význam sledovat co uvádí, připadalo mi, jakoby nevěřil těm slovům, už ani on sám. Nedokázal rozumně též zdůvodnit, proč dál s VV, pro které měl před několika dny jen výraz opovržení. Odvolávání se na postoj tří ministrů VV ve vládě, přesvědčit nikoho nemohlo. A tak se uchýlil k obvyklé taktice, strašit komunisty. Co najednou důvodů snesl, proč ČSSD nemůže vládnout ani s nimi, ani bez nich. Ať už jde o fiskální politiku, zahraniční politiku, majetková přiznání a další věci. Mimoděk přiznal i stav našeho hospodářství, když poukazoval na obtíže, které rozjezd ekonomiky přinese. Málem došlo k prohlášení, aby KSČM také nechtěla zavírat zloděje. Poněkud mě mrzelo, když předseda ČSSD nedokázal zaujmout jednoznačné stanovisko, a spíš lavíroval s kým po volbách ano a s kým ne, a nechal se dotlačit až k připomenutí Bohumínského usnesení. Ale reálně bude skutečně záležet na tom, jak dopadnou volby. Zda se nepodaří ve volební kampani pravici zase ten reklamní mistrovský trik, svést všechno na důchodce, a na levici. Svádět vše na předpřevratový režim, už příliš netáhne. Zejména, když se statistická srovnávání provádí pro jistotu až od roku 1993. Lze těžko srovnávat dva systémy, které mají protichůdné priority. Jak pro ně nalézt společného jmenovatele. Možná by stálo za úvahu srovnávat s čím a za jakých podmínek ten který systém začínal, a s čím končí. Ale to je otázkou spíš pro poctivé ekonomy, aby našli její řešení, než pro běžného občana.
Ale ten postoj a strašení pana ministra ve mně vyvolaly reminiscence. Jednak na středověk a strašení čarodějnicemi a čerty. Potom na konec války, kdy už i těm největším fanatikům tzv. nového pořádku v Evropě, bylo jasné, že nacistické Německo končí. Tak se po celé naší zemi, tehdy protektorátu, objevily plakáty se siluetou Hradčan, které chce sevřít krvavý pařát s hvězdou a kladivem. Pod tím byl nápis, "zachvátí-li tě, zahyneš". Češi na to reagovali po svém. Druhý den se na plakátech objevil ručně psaný doplněk, "my se nebojíme, my tam nebydlíme". To mně tak napadlo, když jsem na internetu četl článek, "chcete do vlády zapojit komunisty, vmetl Kalousek Sobotkovi", a v diskuzi k tomuto článku od čtenářů jsem si několikrát přečetl, "a proč ne".
Haló noviny 14. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Memento
Pátek třináctého by měl být podle pověr dvojnásobně nešťastný den. Jak pro koho. Osobně tento pátek za obzvlášť šťastný nepovažuji, ale nemám ani důvod jej zařadit mezi smolné pátky. Využil jsem možnosti sledovat proces, respektive vynesení rozsudku a hlavně jeho odůvodnění, s dvěma poslanci za VV, které přenášela ČT 24. Poslouchal jsem předsedu senátu soudce Šotta, a po dlouhé době jsem měl zase úctu k justici. Oba obžalovaní se odvolali, a je otázkou, jak vše dopadne. Podstatné však bylo řečeno zřetelně a nahlas. Sice asi neúmyslně, ale o to pregnantněji, zde došlo k odsouzení politiky a jejích prostředků současného establishmentu v podání vládní koalice. Každý, kdo sledoval tento přenos, viděl a slyšel, co nejen VV, ale vládnoucí třída považuje ve vrcholové politice za normální. Ať se jedná o poskytování výhod jejím účastníkům, vzájemné odposlechy, překrucování skutečnosti, lži a podrazy, arogance a přesvědčení o své nadřazenosti a nedotknutelnosti.
Velmi poučné byly i reakce po tomto procesu. Začaly hned v soudní síni, kdy dva z přítomných se jali napadat rozsudek výkřiky o demokracii. Zřetelně z nich čišelo, demokracií je jedině a pouze to, co vyhovuje mně a mým známým.
Naproti tomu o respektování práva vypovídají vyjádření bývalé místopředsedkyně ÚS E. Wágnerové a předsedy KSČM V. Filipa, kteří proces, rozsudek i odůvodnění považují za velmi dobré. Pochyby mají jen o zákazu výkonu funkce poslance. V tom asi mají bohužel pravdu, protože formálně nelze výkon funkce poslance zakázat, a předseda Filip uvedl i proč. Je však smutné, že pokud by se obdobného činu dopustil třeba vrátný poslanecké sněmovny, tak jemu by mohl být zákaz činnosti uložen.
Zajímavý byl i názor senátora Dienstbiera, který došel k tomu, zda zde není důvod pro pozastavení činnosti strany VV. Ovšem velmi pochybuji, že by vládní koalice připustila takové řešení. Nejen, že by přišla o většinu v poslanecké sněmovně, ale vytvořila by si tím nebezpečný precedens proti sobě do budoucnosti.
Jako obvykle byl nevyzpytatelný ministr Kalousek, měnící svá vyjádření během dne. Podobně není jasné vyjádření J. Paroubka beroucí si k němu na pomoc Zimbabwe. Ostatní koaliční politici považují výsledek procesu pouze za problém Bárty a Škarky, maximálně strany VV. Jakoby říkali, vy nejste vinni tím, co jste provedli, ale tím, že jste se nechali při tom chytit.
Asi se lze ztotožnit s názorem KSČM a ČSSD, že by vláda měla podat demisi. Většina občanů si myslí totéž, a už hodně dlouho. Není přece možné, aby se veliká politika dělala jen kvůli penězům, a pokud na to někdo má, tak si mohl koupit stranu.
V nejbližších dnech uvidíme, kam se nasměrují orgány činné v trestním řízení a hlavně justice, kudy se bude ubírat politika v našem státě. Máme, jak říkají chemici, několik lakmusových papírků, podle jejichž reakce se dá hodně usuzovat.
Jsou jimi reakce policie na výzvu soudce Šotta k šetření skutečností kolem poslankyně Kočí, postoje vlády nejen k zmíněnému procesu, dořešení vyšetřování Promopro, dopravního přestupku Janouška a výsledek odvolání Bárty a Škarky, abych zmínil jen ty, v této době, nejsledovanější.
Jako varovné memento zní výrok předsedy senátu. "Obžalovaný se totiž trestného činu dopustil v přímé souvislosti se svou poslaneckou funkcí a jeho kriminální jednání, učiněné ve snaze dosáhnout politických cílů v rámci své poslanecké funkce, bylo natolik hanebné, že veřejný zájem naléhavě vyžaduje, aby mu bylo zabráněno i nástroji trestního práva v dalším působení v této funkci."
Haló noviny 12. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Pomozme si sami
Ve středu ráno, při procházení kuchyní jsem zaslechl až nezvykle ostré vyjádření profesora Halíka o současné situaci v pořadu "Jak to vidí" na ČRo 2. Neměl jsem však čas, a tak jsem si pustil záznam pořadu až následující den z archivu. Ukázala se marnost mého očekávání nějaké změny. Zase to byly obvyklé, jak se říká, pohádky pro dospělé. Nevím, jestli vědomě nebo podvědomě, ale tato vyjádření mají šest zásad. Ostře zkritizovat establishment za počínání, které nelze popřít, a je předmětem všeobecného odporu. Potom zmínit nezbytnost těchto opatření. Pak se rozsáhle zkritizuje nějaký jednotlivec nebo skupina za úplně jiný problém. Opět se připomene nezbytnost opatření a zdůrazní se, že ani opozice s tím nebude moci nic dělat. Pak se zaslzí nad mladými lidmi, koho si jen ti mohou vybrat, a vdechne se jim naděje a hrdost z toho, že vyvolenými a zvolenými budou muset být oni sami. Vše se ukončí podotknutím, že se máme vlastně nejlíp, jak jsme se kdy měli.
Ne, nemáme se nejlíp, jak jsme se kdy měli. Žijeme na dluh ve státě, který neplní své základní funkce, a vládu to ani příliš nezajímá. Není to způsobeno a zaviněno představiteli Věcí Veřejných, jak se nám snaží namluvit hlasatelé establishmentu. Ty přišly do vlády, nebo jak se říká ke korytům, před dvěma roky. Růst korupce, rozkrádání státu a okrádání lidí, pokles bezpečnosti občanů, omezování možnosti dovolat se práva, kastování občanů, rozvrat státního aparátu a další nešvary viděla řada občanů již v devadesátých letech. Co na to tehdy prezident Havel, co na to tehdy profesor Halík a další? Nic, než že jde o blbou náladu, nebo následky postkomunismu, daň za demokracii a podobné nesmyslné a nic neřešící výmluvy. Nikdo z nich nechtěl přiznat, že se jim urval pes ze řetězu. Byl vypuštěn džin, který uznával jediné, a to majetek. Zavrhly se všechny ostatní hodnoty, a zůstalo jediné měřítko, co to stojí a co za to dostanu. Hledala se spása, a také hlásala, ve vstupu do Evropské unie a do NATO. Ti u nás měli udělat pořádek, naučit nás hospodařit, ctít práva a zájmy občanů. V EU jsme osm let, v NATO jsme dokonce o pět let déle. Zlepšilo se snad za ty roky něco? Nic, naopak jsme mnohem více zchudli a nešvary se prohloubily. Asi je nutné se vrátit ke starému lidovému rčení, nejlepší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Přestat se spoléhat na zázraky, a začít si dělat pořádek sami.
Haló noviny 10. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Státu hrozí šok
Ještě před týdnem jsem si myslel, že předpoklad odchodu VV z vlády a jejího pádu je tak jedna ku jedné. Nechal jsem se zmást vzájemným urážením představitelů koaličních stran, které v posledním týdnu přesahovalo už i jimi běžně užívaný slovník. Vzájemné obviňování a výčitky překročily nyní rámec, nejen ten, přes který nikdy nepřejdou běžní normální lidé, pokud nechtějí podat žalobu, ale i hranici, dosud aspoň formálně dodržovanou těmito politiky. To co snesou, aby se ještě chvíli udrželi u koryt, jinak se to nedá říci, k tomu už nestačí hroší kůže, ani z ostudy kabát, jak se říkávalo. Voják Marcel v Hamletovi si posteskl nad situací královského dvora v Dánsku, výrokem "je něco prohnilého ve státu dánském". Závidím mu, prohnilého tam bylo jen něco. U nás je zasažen celý stát. A každý lékař řekne dost kategoricky, co následuje, zasáhne-li sepse celý organismus. Je nejvyšší čas zabránit pokračování, abychom se nedostali do septického šoku.
Haló noviny 6. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Kudy na to?
Tak mě dnes napadlo, jak všechno souvisí se vším. Poslanecká sněmovna projednává velkorysý dar naší země církvím, zejména římskokatolické. Jinak se to, s přihlédnutím ke všem skutečnostem, jak tento majetek vznikal, jak byl spravován a jak se stanovila jeho cena, nedá nazvat. Kde na to vzít, když se během dvaceti let majetek státu podařilo rozfofrovat a ještě stát zadlužit? Jedno z řešení mi ukázal dopis, který jsem dostal z pojišťovny. Kdysi jsem uzavřel tzv. penzijní připojištění, abych si přilepšil na stáří. Proč to neříci otevřeně, abych aspoň něco našetřil na mimořádné výdaje, které nás mohou potkat. Ono totiž spořit normálně v peněžním ústavu je už řadu let ztrátové. Poskytovaný úrok marně vzhlíží k inflaci, a tak jedině tam, kde je nějaký státní příspěvek, má spoření trochu smysl.
Zmíněným dopisem jsem byl informován, že je připravena změna. Sdělení na první straně mě přesvědčovalo o tom, jaké výhody mě i dalším přináší penzijní reforma. Pak jsou ještě dva odstavce o zachování všech dosavadních výhod. Jakoby některý z odpovědných ministrů mluvil. Následuje tabulka, už s konkrétními údaji jak bude vypadat připojištění od ledna 2013, a najednou je všechno jinak.
V současné době, se poskytuje státní příspěvek od úložky 100,- Kč měsíčně ve výši 50,- Kč. Na úložku 200,- Kč je 90,- Kč, na 300,- Kč je 120,- Kč, na 400,- Kč je 140,- Kč a při spoření částky 500,- Kč a více měsíčně, je státní příspěvek ve výši 150,- Kč. Vyšší příspěvek se už neposkytuje. Je tedy koncipován pro lidi s nižšími a středními příjmy, kteří jen velmi obtížně něco mohou dát stranou.
Od roku 2013 však nastává změna. U vkladů 100,- a 200,- Kč měsíčně, nedostaneme od státu vůbec nic, u vkladů do 500,- Kč je státní příspěvek snížen. Zato je nově zaveden u vyšších vkladů, a je zde i poskytována sleva na dani. Tak, jak má tato vláda ve zvyku, opět na úkor těch chudších přispěla těm bohatším, a ještě nějaké peníze získá pro církve. Představitelé troj koalice ODS, TOP 09 a VV o tom všem mluví, jako o spravedlivém narovnání, a to bez uzardění.
Haló noviny 3. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Nejde jen o přečkání?
Tak nám VV opět, nevím již pokolikáté, chtějí umravnit vládu. Vznesly své požadavky, a pokud je zbylí dva koaliční partneři nesplní, tak VV končí. Slyšíme to přibližně každých čtrnáct dní, možná tři neděle. Tentokrát ale i rozzlobily své partnery, jak jsme měli možnost slyšet nebo číst. Škoda, že žiju na malém městě, kde nemohu zjistit, jak si stojí sázky na setrvání vlády a státnický návrat VV do houfu ke krmítku. Mohu se mýlit, ale předpokládám tak jedna ku jedné. Nepřekvapilo mě už ani volání TOP09 a části ODS po mimořádných volbách. K tomu, aby nevěděli, co si o vládě myslí drtivá většina občanů naší země, by museli být jejich představitelé nejen slepí, ale i hluší. Bohužel mě také už ani nepřekvapilo vyjádření hejtmana Haška, který navrhnul, aby se sešly demokratické parlamentní strany k řešení nastalé situace. Při současné terminologii to znamená bez KSČM. Chce tím snad pan hejtman naznačit, že není zase až tak zlé. Vzpomeneme-li knihy nebo seriálu cirkusu Humberto, a užijeme-li úsloví majitele varieté, tak je ČSSD vždycky k dohodnutí. Nejedná se nakonec jen o přečkání protestů občanů?
Haló noviny 2. 4. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Vážení spoluobčané a spoluobčanky
Připomeňme si několik věcí. Řadu let je po nás požadováno, abychom si utahovali opasky, a zároveň přispěli hned tu a hned onde. Zároveň na nás chtějí demonstrovat a podpořit disidenty v Bělorusku, na Kubě, v Číně, a bůhví, kde jinde, nebo zase jít manifestovat za možnost svobodného vyjadřování redaktorů České televize, či vítat dalajlámu, popřípadě jinou celebritu.
Nechybí ani výzvy k protestování nebo naopak podpoření stavby atomových elektráren či jejich zákazu, kácení nebo ponechání stromů napadených kůrovcem, zřizování větrných a solárních elektráren, pěstování konopí, a řady dalších věcí. Máme se starat o velryby, tuleně, psy, kočky, slepice.
Nic proti tomu, ale není již čas se starat také sami o sebe? Zatím, co nám bylo podsouváno všechno možné, naše pozornost směrována jinam, přišla naše země o značnou část svého bohatství, ať už se jednalo o továrny, půdu, reservy ve zlatě a devizách. Vedle toho došlo k zadlužení nejen státu, ale i velké části jeho obyvatel. Řada lidí přišla o práci. Všichni postupně přicházíme o zdravotní a sociální zabezpečení. Každý den nakupujeme dražší věci v obchodech, a přitom jsou zmrazovány mzdy a také důchody. Denně se přitom dozvídáme, o přemrštěných odměnách známých, o přeplácení veřejných zakázek vybraných firem, o neopodstatněných církevních restitucích, o pašování, krádežích, podivných privatizacích, korupci, aniž by odpovídajícím způsobem zasáhnuly kontrolní orgány nebo orgány činné v trestním řízení.
Vláda, místo aby vládla a nastolila pořádek, nechá uvedené nešvary klidně probíhat. Proč asi?
Ještě máme možnost zabránit pokračování v další devastaci naší země. Využít solidarity, a sdělit vládě naše mínění, přimět ji k demisi. Odhlédněme od toho, zda jsme odboráři nebo nejsme, a připojme se svou účastí k demonstraci odborů v sobotu 21. dubna v Praze ve 13 hodin na Václavském náměstí.
Haló noviny 27. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Machiavelli by se smál
Je úterý podvečer, a na Primě běží pořad "Fakta Barbory Tachecí". Dnes si paní redaktorka pozvala ministra MPSV pana Drábka z TOP 09. Nestačil jsem se divit, co jsem slyšel, či lépe, co se mi snaží namluvit. Jistě, jedná se o můj subjektivní názor, ale obdobně jsem poslouchal subjektivní názory těch dvou. Mohl jsem televizi vypnout, ale pořad mě zaujal žonglováním s pojmy a se slovy, které oni dva prováděli. Machiavelli patrně spokojeně kdesi v oblacích naslouchal, a souhlasně přikyvoval hlavou. Takto nějak učil dělat politiku on. Vládu už nikdo nechce, TOP 09 se propadá v preferencích voličů, a tak se najde řešení. Veřejné vystoupení, kde paní redaktorka klade otázky zdánlivě na tělo, a ministr na ně důstojně odpovídá. Divák si má odnést dojem investigativní redaktorky a politika, zastánce demokracie, ochotného s kdekým diskutovat, ale zastávajícím svůj volební program, protože lepší už v současné době ani nemůže být.
Co mě přivedlo k takovému názoru na tento pořad. Za první nesmlouvavé odsouzení pana Bárty z koaliční strany VV. Ne, že bych chtěl VV hájit, a už vůbec ne pana Bártu. Ale až příliš jasně vyšlo na povrch, na co jsou VV dobré. Jedině pro svých pár hlasů, kterými udržují tuto vládu při životě. Už i pan Drábek ví, že VV jsou jako strana odepsaní a skončili. Ale z důvodu svého zachování s nimi ještě jednají v K 9. A také zbylé dvě koaliční strany potřebují někoho, na koho mohou všechno nepopulární svádět nyní a při volbách. Už dávno přece platí, mouřenín prokázal službu, mouřenín může odejít. U ODS byl pan ministr víc opatrný, a rozhovor o panu Bémovi odmítal, jako vnitřní věc ODS, která ji určitě vyřeší. Na pana Janouška se neodvážila zeptat, ani paní redaktorka, stejně jak na jiné osoby a věci. Ač tento případ vzbuzuje v občanech pochyby, zda u nás ještě vůbec funguje policie, nebo zda jsme se náhodou tak nějak nevrátili do středověku, kdy pro určité skupiny lidí platilo odlišné právo. Jiné pro šlechtu, jiné pro měšťany, jiné pro sedláky a jiné pro námezdní dělníky. Pan ministr odmítl Holešovskou výzvu, neboť nepodala žádný návrh, jak dál, tedy konkrétní návrh. Tady bych s ním asi částečně souhlasil. Ovšem, co předvedl následovně, byla taková porce demagogie, že i v dnešní době je nestravitelná. A to svou pochvalou odborů, za to, že jsou konkrétní, a prohlašují, že dál chtějí zadlužovat zemi, na rozdíl od této vlády. Vědomě nemluvil pravdu. Pokud vím, tak odbory chtějí, aby dluhy platili ti, co je nadělali, a nepřenášely se na běžné lidi. Tady pan ministr vyloženě podsouval odborům něco, aby je dehonestovat. A další věcí, která mi vadila, bylo tvrzení, že je odpovědný svým voličům. Pokud je mi známo, pan Drábek je ministrem České republiky. Tedy ať chce nebo nechce je odpovědný všem občanům naší země, a nikoli jen těm, kteří ho zvolili. Bohužel takových pořadů je stále více. Protože se situace stává neudržitelnou, tak vládě a establishmentu poplatná média aspoň něco kritizují, ale opatrně, aby nedošlo nešťastnou náhodou k odhalení systému.
Haló noviny 26. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Strach nebo solidarita
Na internetu, v novinkách.cz jsem se dočetl, že ODS nyní připravuje pro krajské volby kampaň založenou na strachu, neboť, jak se tam uvádí, se poučila z minulé volební kampaně ČSSD. Podivil jsem se. To přece není nic nového. Dělala snad ODS, potažmo celá pravice, něco jiného, a to nejen v posledních letech, než strašila lidi? Ale vůbec ne. Nemine snad dne, abychom se v jí ovládaných médiích nedozvěděli něco, co má s námi otřást, co v nás budí obavy z toho nebo onoho. A to nejen u nás, ale po celém světě. Pro tento účel dokonale využívá, či spíše zneužívá možností přenosové techniky, její schopnosti přenést informaci během několika vteřin z jednoho konce světa na druhý. Tak jsme co chvíli svědky přírodních katastrof, hladomorů, ozbrojených konfliktů, přepadení, vražd, násilí, hospodářských krizí, a kdo ví čeho ještě.
Takové zprávy mají několikerý účel. Člověče, přišel jsi o práci, zdražili zase zboží, zvýšili ti nájem. Co ty ale můžeš naříkat. Podívej, jaká hrůza potkala lidi jinde. Zemětřesení nebo tsunami je zbavila všeho úplně. Jak pracovišť, tak domovů, jako i zásob potravin. Jen zázrakem si zachovali životy. Považuj ten dnešní den za šťastný, tady takové katastrofy nehrozí. Nešli jste do kina, protože cesta vede parkem, který je po setmění liduprázdný. Však máte televizi a desítky programů. Tam se i dozvíte, jak jinde, mimo Evropu, odvlékají i z domovů, znásilňují a vraždí. Také budeš seznámen s nebezpečím hrozícím tu od islamistů, jindy od Korejců, nebo, jsi-li bílý od Romů nebo tmavých, jsi-li Rom či tmavý, tak zase od bílých. Jindy nás zase upozorní na odbory, při jejichž demonstracích hned tam a vzápětí jinde, řada demonstrantů zapaluje auta nebo vybíjí výkladní skříně. Prý chtějí zvýšit mzdy, nebo uchránit sociální a zdravotní zabezpečení na stejné úrovni. Ovšem v tom případě musí všichni počítat s převedením výroby do zemí, kde jsou lidé skromnější, pracovitější a poslušnější. Raději nikam nechodit.
V důsledku tohoto trvalého nebezpečí pak přijmout zákony, které by práva takových násilníků omezila. Co na tom, že ty násilnosti dělalo pár jedinců nebo provokatérů, co na tom, že se omezí i práva jiných. Pokud nebude nikdo nikam chodit, zřekne-li se protestování a jiných činů, nic člověku přece nehrozí. Do cizích zemí pak pošleme kontingent vojska, aby tam udělal pořádek. Proto musíme být členy různých paktů a společenství. Aby, kdyby náhodou, jsme nezůstali osamoceni. Zřídíme také jejich vrcholné orgány a soudy. Z té větší výšky se více vidí, a lépe řídí. Každý se k nim i může odvolat, pokud mu doma nevyhoví. Pokud na to má. Ale to záleží na každém jednotlivci, jak dokáže uskutečnit své naděje. Vždyť vidíme, kolika lidem se to povedlo, a jak se mají, a také jak jim každý rád vyjde vstříc. Ať jsou to státní orgány, či někdo jiný.
Aby bylo všechno shora uvedené možné, je třeba volit pravici. Sice bude muset provést řadu věcí, jež budou nepříjemné, a ztíží většině život, ale cíl je jasný. Jednou, nikdo neví sice kdy, se bude mít i ta tiše pracující většina lépe. Do té doby bude s vytvořenými hodnotami nakládat establishment, který ví nejlépe jak zajistit další rozvoj. Je sice už kolik let krize, ale ta byla způsobena neúměrnými požadavky chudých a středních vrstev. Proto se nesmí volit levice, a nedej bože už vůbec ne KSČM. Vždyť by je mohlo napadnout dělat všechno jinak, nebo začít dělat pořádek, a zavádět rovná práva a povinnosti pro všechny. To by nastalo zmatků. Třeba, kdyby se začalo zjišťovat, zda ten či onen přišel k velikému majetku oprávněně. Nebo že by se neměly zisky vyvážet, ale zůstávat v zemích, v kterých se vytvoří. Také je nepřijatelné ustat se zvyšováním nepřímých daní, které postihují většinu obyvatel, a zavádět progresi zdanění podle příjmů. V zájmu svobody se musí odmítnout i zavírání těch, kteří kradou, podvádí a lichvaří.
Takže máme možnost si zvolit. Žít dál ve strachu, volit pravici, a kojit se nadějí ve šťastnou náhodu, která pomůže jedinci se vyhrabat na výsluní. Nebo zbavit se strachu, dát přednost solidaritě, volit levici a pustit se do nápravy všeho, co se nám tu za poslední léta pokazilo.
Haló noviny 22. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Kde ty loňské sněhy jsou
Ráno, při sledování zpráv na ČT 24, jsem si vzpomněl, jak někdo před léty v Haló novinách naši zemi nazval Absurdistán. A znovu jsem se přesvědčil, že těžko by šlo nalézt jiný tak vypovídající a případný název pro skutečnosti, které jsou u nás takřka denně na pořadu. To, že je výsadním právem VV určit, kdo bude novým ministrem školství, jsem přijal takřka bez povšimnutí. Jsou prostě v partě, která tu vládne, a dostali příděl pašalíků pro své exponenty. Jak se kdysi slibovala vláda odborníků, je už jen pro zasmání. Nakonec takřka každý z nás do školy chodil, a tak má o ní jakousi představu. Určitě bude nový ministr z VV umět číst a psát.
Zarazilo mě cosi jiného, anketní otázka pro diváky k vyjádření. Nevím, jestli ji dokážu citovat na chlup přesně, ale zněla asi takto: "je zavedení 30 %-ní daně spravedlivou kompenzací pro důchodce a sociálně slabé?" Proboha, co je to za nesmysl? Kdo se snaží zase lidem něco podsouvat? Jde tu o obdobné zkreslování skutečnosti, jako když nedávno vláda prohlašovala, že musí zvyšovat DPH kvůli důchodům. Vždyť, co je to kompenzace? Vzájemná náhrada nebo vyrovnání mezi lidmi. Zajímalo by mě, co jsou důchodci a sociálně slabí dlužní bohatým? Nebo je tomu naopak, bohatí jsou dlužní našim důchodcům a sociálně slabým? Asi ano, když se jim nyní zvyšuje daň z důvodu kompenzace. Je ale ona zvýšená daň opravdu určená na důchody a sociální dávky? Nenechme se vysmát. Asi tak stejně jako třeba silniční daň a poplatky za dálniční známky na silnice. Zkrátka zmizí v rozpočtu ovládaném a spravovaném nejlépe hodnoceným ministrem financí v naší galaxii. Skrz tento rozpočet se už dostane na správná místa určení. Třeba ve formě odměn ministerským sekretářkám, které dřou jako kůň, nebo různým poradcům, náměstkům, případně firmám, bez kterých by byl sice život jednodušší, ale kde by potom našla slušnou obživu řada někoho známých nebo sponzorů těch správných stran. A tak bych se přimlouval za to, aby se nezneužívalo důchodců k odůvodňování nápadů trojkoalice. Stačí jim, když se musí koukat, co s touto zemí dělají současní mocipáni. Vzpomeňme si na rok 1989, kdy ti, co se dostávali k moci, říkali, "máme nejlepší výchozí pozici, jsme země bez dluhů, s rozvinutým průmyslem a soběstačným zemědělstvím, vzdělanými a kvalifikovanými pracovníky". A jaká je skutečnost dnes? Kde ty loňské sněhy jsou?
Haló noviny 21. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak dlouho bude vláda ještě odolávat?
Kam se hrabe sedm statečných, kteří dokázali zvítězit nad přesilou mexických banditů, jichž byla ale sotva stovka. Trojkoalice u nás, ač je jen v počtu sto třinácti, možná sto patnácti mužů a žen, dokáže již daleko delší dobu odolávat skoro deseti miliónům občanů. Nutno ještě dodat, že těm sedmi nakonec pomáhali všichni peoni z vesnice, ale našim sto třinácti mimo jejich známých a příbuzných nepomáhá nikdo. Naopak i z jejich řad se jaksi vytrácejí dosavadní příznivci, jak jsme měli možnost poznat minulý týden. Někteří z těch, pro které byli ještě loni demonstrující odboráři, lenoši a kdoví, co ještě, tak letos již proti vládě vystupovali.
Pokud si vypůjčíme od spisovatele Vojtěcha Martínka název jeho románu, tak země duní. Slyší ji všichni, jen naši představitelé si snaží buď ucpat uši, nebo dunění překřičet. Znevažují tyto projevy vůle občanů, a to až uchylováním se k označování protestujících za lenochy, luzu, nevědomce a dokonce i došlo k přirovnání s fašistickými bojůvkami hitlerovského Německa. Vytýkají jim nerozum a nevděk, tvrdí, že jedině bohatí jedinci mohou spasit tuto zemi, a proto na bohatství této elity musí přispět i ti ostatní, včetně těch nejchudších. Jakoby bohatství společnosti a jejích občanů se nevytvářelo v továrnách, na polích, v laboratořích a konstrukcích. Spekulací a korupcí se vytváří bohatství jen některých jedinců, a není žádný rozumný důvod jim to tolerovat.
Vždyť lidé nechtějí mnoho, na demokracii, jak se snaží někteří hlasatelé establishmentu naznačit, vůbec neútočí. Což požadavek vymýcení korupce, spravedlivé mzdy za poctivou práci, rovnost občanů před zákonem, možnost dovolání se práva a nápravy křivd a škody u soudu, odmítání placení dluhů, které občané nenadělali, a požadavek jejich zaplacení těmi, kteří se na nich podíleli, bezpečí na ulicích a v domovech, zabezpečení starých, nemocných a postižených je snad v rozporu s onou hlásanou demokracií? Je snad proti demokracii právo referenda, právo petiční, právo se svobodně vyjadřovat k práci a jednání zvolených zastupitelů i mezi volbami, a připomínky k jejich nesplněným volebním slibům? Rozhodně ne.
Lidé cítí, že establishment vede tuto zemi do pekel. Zlikvidoval velkou část národního hospodářství, ať už nesmyslnou privatizací, rozprodejem či spíše rozdáním řady podniků, zanedbáním dalšího rozvoje, postupným omezováním možnosti přístupu mladé generace ke vzdělání a získání řemeslných dovedností. Ze země, která přes všechny obtíže dokázala prosperovat a vytvořit určité rezervní fondy včetně naspoření zlatého fondu, po likvidaci těchto rezerv i shromážděného zlata, se stává zaostalá a zadlužená polo kolonie se zadluženými občany, kterým se začíná brát i to poslední, co jim ještě zbylo. Nastává čas zastavit tento propad. Jde o to, zemi uklidnit, vytvořit stabilní poměry, znovu vrátit práva a důstojnost všem bez rozdílu. Ukázat současným vládcům, že jediné, co po nich lidé chtějí, je, aby v klidu odešli, a mohly se vytvořit podmínky k postupnému odstranění způsobených škod ve společnosti, a znovuzavedení respektu k řádu, pořádku a právu všemi. To je cílem občanských nepokojů. Není to ani málo, ani hodně. Ale je to přání a vůle většiny občanů.
Haló noviny 18. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Nemohu souhlasit s panem Okamurou
Nemohu tak zcela souhlasit s názorem pana Tomio Okamury, který vyjádřil ve svém video webu na internetu, "Ne Bárta, ale vlády patří před soud". Jedná se mi o takřka poslední větu, kde říká, že Bárta, nezávisle na tom, zda půjčil nebo daroval své peníze poslancům VV, aby hlasovali pro zdanění poslaneckých náhrad, by měl dostat metál, a ne být souzen. Tímto vyjádřením, aspoň podle mého názoru, se dopustil faux pas na svých předchozích slovech o korumpování některých poslanců. Nelze rozlišovat korupci pro dobrý účel, a korupci pro špatný účel. Ani jestli je prováděna z vlastních peněz, či veřejných peněz. Pořád je takové počínání korupcí. Vždyť pokud je nutné, aby někteří poslanci hlasovali pro správnou věc, jim za to zaplatit, je to něco strašného, a nemají v poslanecké sněmovně co dělat. Jak jsme se dozvěděli z výpovědí některých svědků při soudním projednávání, je a byl pan Bárta starý dobrák, který okamžitě přispěchal se svou pomocí, jakmile u někoho zjistil její potřebu. Pokud tomu tak skutečně bylo, potom nechápu, jak mohl on, a členové jím řízené strany, hlasovat pro zákony přinášející tzv. reformy v sociální, důchodové a zdravotní oblasti.
Haló noviny 18. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Kdo to vlastně je?
Ledy se hnuly, byla má první myšlenka, když jsem se ve čtvrtek dozvěděl o několika tisícových demonstracích v Praze, Brně, Ostravě a dalších městech. Další dny jsem už ale přemýšlel, kdo ty ledy rozhýbal, a kam směřují? Co nastane, po jejich odplutí? Hledal jsem v tisku, poslouchal televizi a rozhlas, bloudil po internetu. Položil jsem si základní otázky proti komu, jak, za co, s kým a jak dál. Původní uspokojení z toho, že se přece jen ledy daly snad do pohybu, se rychle vytrácelo. Možná jsem vzhledem ke svému věku již opatrnější, ale zkušenost mě naučila si tyto otázky vždy položit. Nelze přece nějakou věc prostě vyhodit, aniž bych věděl jak a čím ji nahradit. A tady jsem na uvedené otázky nenašel konkrétní odpovědi.
Ještě tak trochu srozumitelná je otázka proti komu, i když je tam namícháno všechno, jako při vaření dortu Čapkovým pejskem a kočičkou. Odpověď zní proti vládě, prezidentovi, politickým stranám, politickému systému, korupci, vládním reformám ve zdravotnictví, penzijním systému, školství, církevním restitucím a cenzuře internetu.
Kdo vlastně národní radu tvoří, koho zastupuje, a jak chce národní rada všeho dosáhnout, je už zcela nesrozumitelné. Má jít především o občany, jejich iniciativy, neparlamentní strany a občanská sdružení. Tedy velká neznámá, protože nikdo z nich není uveden. Vlastně jsou známa jen jména těch, kteří veřejně vystoupili. To je pan Popelka, patrně duše celé akce, vzpomenu-li například mailů, které byly od něj rozesílány už minimálně rok, a vyzývaly buď k demonstracím, nebo generální stávce. Potom pánové Čermák a Fiedler, a na seznamu jsou uvedeni ještě koordinátoři pro jednotlivá města či oblasti. Dále jsem se dozvěděl o distancování se od SKDE a pánů Ponerta, Cacha, Gaydoše a Mareše, a jejich vyobcování z Holešovské výzvy. Ovšem zase v jiné části jsem se dozvěděl, že k tomuto vyobcování nedošlo. A na další stránce stálo, že byl vyloučen pan Popelka. Takže, jak se říká, babo raď, kdo je vlastně v té národní radě.
Jak konkrétně bude vše provedeno, nebo jaký politický systém bude nastolen, není nikde uvedeno. Je pouze odkaz na referendum a odborníky. Kdo a jak vše zorganizuje, kdo bude vybírat ony odborníky, chybí.
Trochu mi vše připomíná rok 1989. Plno hesel, plno slibů. Obdobně jako tenkrát, "už je to tady", nebo "politické strany jsou pro straníky, občanské fórum pro všechny". A jednoho rána jsme se probudili, abychom se dozvěděli, že místo OF je tu řada nových stran. Spousta nových politiků, mnoho řečí se sliby o pomoci Západu, výsměch těm, kteří varovali před následky. Bohužel, na řadu věcí, před nimiž se varovalo, došlo. Postupně nastávalo rozčarování, ale vždy před volbami se podařilo zatemnit lidem mysl, a svést vše na někoho, stojícího mimo establishment. Nyní, zdá se, že lidé už prohlédli aspoň zčásti. Začínají si být vědomi toho, kdo je bezostyšně odírá. Mají určitý příklad Islandu a Slovenska, pokud zmíníme jen ty nejznámější země, a podvědomě chápou, že si musí pomoci sami, jinak budou tím tolik vychvalovaným kapitalismem připraveni o všechno.
Mám však velké pochyby, že jim v tom pomůže národní rada. Mimo hesel, zatím neuvedla nic o tom, jak si další cestu představuje. Také ve mně vzbuzují velké pochyby někteří lidé, kteří se v rámci jejích akcí objevili. Jak mohu očekávat od lidí, kteří ještě nedávno napadali protesty odborářů, že se budou zastávat pracujících. Nebo, lze snad očekávat ochranu zájmů českých lidí od někoho, kdo se angažuje pro nejagresivnější část sudetských Němců. A tak by šlo pokračovat.
Je tedy na levicových stranách, aby zklamaným a rozčarovaným lidem pomohli. Přiměli se k tomu, dát zatím živelným akcím, řád, smysl a cíl. Aby nedošlo k zneužití hněvu a zoufalství, kterému lidé málem podlehli, a jež se z nich, za poslední léta nastřádaný, dere ven.
Haló noviny 15. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Copak se to děje?
Tak nějak se mi vybavily vzpomínky na mé dětství, když jsem viděl v televizních zprávách fronty zájemců o slepice. Bylo to na konci války, a skoro na všech balkonech kdákaly slepice nebo kejhaly husy. Jídla bylo málo, a tak se dělalo vše možné pro jeho zajištění. Ovšem nenapadlo mě, že k tomu dojde i takřka sedmdesát let po válce. Marně hledám neviditelnou ruku trhu, která podle nových představitelů naší země měla všechno vyřešit. Stejně tak jaksi nefunguje konkurence, aby se postarala o snížení cen. A tak lidé dělají, co vždy učiní v nouzi. Začínají se starat o sebe sami. Kupují slepice, budou pro ně shánět krmivo, budou přemýšlet kam s jejich výkaly, a z obtíží, které chov slepic provázejí, nastanou hádky mezi sousedy. A tak nebudou mít na základě svých starostí a hádek čas na jiné věci. Třeba se podivit, jak je možné, že zemi s nejlepším ministrem financí zastavil Brusel dotace, protože není už ochoten nepořádek (daleko vhodnější by bylo jiné slovo, ale nelze použít bez uzardění) jak v žádostech o ně, tak v jejich čerpání a používání snášet. Republika tím přijde o další miliardy, ale asi si to můžeme dovolit, když si připomeneme, jak přicházíme, nebo jsme již přišli o jiné. Ani se nelze divit, že v soukromých televizích nebyla ani zmínka, a na ČT 1 jen stydlivý komentář bez oslovení účastníků, o protivládní demonstraci v Praze a jiných městech. Copak se to děje? Když se dva tři lidé sejdou na Kubě, v Číně, Ukrajině nebo v Bělorusku, hned je jim dáván několikaminutový prostor, a najednou nic. A tak už k mému překvapení nechybí nic, leda, že by vláda podala demisi. To sice pak přijdeme o reformy, patrně také o nebe kvůli zastavení vyrovnání s církvemi, ale sakra, stálo by to za to.
Haló noviny 15. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Úspěch a zisk nade vším?
Úspěchu a zisku, podřídíme absolutně všechno? To mě napadlo při zhlédnutí včerejšího fotbalu mezi Chelsea a Neapolí o postup do čtvrtfinále Ligy mistrů. Šmírácké herecké etudy jak hráčů Neapole, tak potom i vrcholné vystoupení Drogby, aby urvali nějakou tu minutu z hrací doby, když potřebovali získat čas, jsou ostudné. Jistě, kdo by nechtěl vyhrát, ale za takovou cenu? Nebo je to kvůli ceně prémií vyplácených hráčům za postup? Každopádně, je to ještě vůbec sport? Nebo jen tahanice o peníze? Nejhorší na tom je, že se toto počínání bere jako samozřejmost. Nikdo je nekompromisně neodsoudí, protože v honbě za úspěchem je všechno dovoleno. Jakoby se říkalo všem divákům včetně mládeže, není to sice příliš správné, ale když jde o prachy, tak se nemůžeme divit. Pak se divíme, že nám nejen mládež, ale celá společnost nějak zvlčila. Jsem už, bohužel, mezi těmi, kteří hodně pamatují, pokud si vůbec vzpomenou. A nyní jsem si vzpomněl. Na doznívající éru Bicana, který nikdy po gólu, který dal, nesvlékal dres, nelítal kolem hřiště, neprováděl žádné opičárny, maximálně gestem poděkoval hráči, který mu přihrál. Pak bylo období Masopusta, Pluskala a hlavně Pelého. Od něj se můžeme dočíst, jak dohrával zraněný zápas na MS v Chile, a jak děkuje našim hráčům, že nijak jeho zranění nezneužili.
Ale nehrálo se poctivě jen ve fotbale, ale i třeba v tenise vzpomínám, jak se zahrával špatný míč, pokud se rozhodčí tzv. upískl. Ne, že se nefaulovalo, ale většina faulů byla ze hry, z přemíry snahy. V této souvislosti vzpomínám i varování významného amerického právníka a spisovatele Gardnera, který ukazuje ve své knize "Soud posledního odvolání", jaké nebezpečí pro společnost a její morálku se skrývá v podřízení jednání jedině vítězství a úspěchu. Měl s tím své zkušenosti v USA o hodně dřív než my tady. A tak, z celkem dobrého zápasu, odcházel člověk nakonec znechucen, a oslavovat mohli snad jedině rowdys.
Haló noviny 14. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jiné zájmy
Dělal jsem pořádek v knihovně, jak se občas dělává. Když se mi dostala do ruky stará čítanka, tak jsem v ní z nostalgie zalistoval. Mezi jinými tam byl starý epigram K.H. Borovského, "nechoď Vašku s pány na led, mnohý případ máme, že pán sklouzne, a Vašek si za něj nohu zláme". Bylo to napsáno před nějakými sto padesáti lety, uvědomil jsem si, a zalitoval, že jsem ten pořádek nedělal dřív. Důvod je nasnadě, epigram je aktuální stále, jak jsem se měl možnost přesvědčit. Před měsícem jsem jel vlakem do Pardubic. V kupé nás bylo několik. Jak je obvyklé, po počasí, jsme se dostali na politiku, a nadávali víc než na počasí. Nakonec jsme se nějak dostali k posledním parlamentním volbám. Trochu jsem své spolubesedníky zarazil, když jsem přiznal, že jsem dal svůj hlas pro KSČM, ale pak přiznali i oni, že jeden u voleb vůbec nebyl, a druhý hlasoval pro jednu ze stran trojkoalice, konkrétně VV. Už nevím, jak jsme se dostali k tomu, aby každý z nás řekl, proč hlasoval, jak hlasoval.
První se ozval, co vůbec nehlasoval, vyjádřením, že politika je svinstvo, a všichni jsou stejní. Kupodivu jsme ho my, hlasující, oba přesvědčovali takřka stejnými argumenty. Nakonec to vzdal, ale spíš z únavy, než z přesvědčení, že příště uvidí. Pak nějak přišla řada na mě, a tak jsem spustil, na co jsem si v tu chvíli vzpomněl. Oba připustili, že vše zní rozumně, ale slyší všechno poprvé. Jeden z nich se mě dokonce zeptal, proč o tom lidem neřekneme v televizi. Rozpoutala se debata o svobodě slova a objektivitě informací. Nakonec se jejich argumenty zúžily na jediný, když jste byli u vesla vy, tak také žádná nebyla. Raději jsem se zeptal, proč ten třetí volil VV. Řekl, co se mu líbilo na jejich program. Nedalo mi, abych se nezeptal, co z toho už splnili. Zarazil se, a potom bránil VV koaliční smlouvou, která je omezuje. A tak jsme se dostali opět do diskuze, zda to opravdu mysleli vážně, když takovou dohodu podepsali, a zůstávají ve vládě, která jim není ochotna pustit ani chlup. Na všechno jsem si vzpomněl při čtení Havlíčkova epigramu. Jak krátce a výstižně dokázal vyjádřit rozdílnost zájmů pánů a ostatních. Přitom mě napadlo, jestli není už čas neudělat si pořádek nejen v knihovně, ale i ve společnosti.
Haló noviny 11. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak s teorií
Přečetl jsem si článek Josefa Hellera "Máme zájem o budoucnost?". Jak s velkým zájmem, tak, nutno dodat, i s velkými rozpaky. Podivuje se kritice dokumentu "Socialismus v 21. století", a aniž bych mu chtěl podsouvat něco, co výslovně nenapsal, uvádí, že většina připomínek pramení z denních starostí, nedostatku teoretické připravenosti, zájmu o každodenní kroky, velký podíl seniorů, kteří mají jiné starosti, a varuje příkladem zanedbávání teorie předlistopadovým režimem. Uvádí i proč dokument byl sepsán, a nezbytnost teoretické přípravy pro budoucnost.
Rozhodně se nepočítám k teoretikům, protože na to prostě nemám. Nedokážu vstřebat množství děl a názorů týkajících se společnosti, udělat jejich analýzu, a pak se dostat k syntéze. Spíš jsem se bavil některými z nich, některé jsem přijal za vlastní, jiné ne. Přesto si dovolím použít odpověď Edisona, když na otázku, zda by určitou věc dokázal on sám, když ji kritizuje, odpověděl, "i když nejsem slepice a neumím snášet vejce, poznám, kdy jde o pukavec". Tím nechci vůbec přirovnávat zmíněný dokument této hodnotě, ale obhájit právo každého na kritiku.
Celý život jsem pracoval v podnikové sféře, po převratu jsem se živil jak advokát. A po celou dobu nám bylo na všechny připomínky a kritiku různých opatření odpovídáno, vycházíme z vědecké teorie marxismu leninismu, která je neporazitelná, a proto vy musíte zlepšit masově politickou práci. Vím, že zjednodušuji, ale je to hodně blízké skutečnosti. Snažil jsem se zjistit, proč došlo k takové prohře, jaká byla v roce 1989. Mezi jinými jsem hledal odpovědi i třeba v knize, "Bojíte se socialismu?". Ač je tam mnohé a dobře uvedeno, úplnou odpověď jsem nenašel.
Ale zpět k materiálu "Socialismus v 21. století". Také já si myslím, že je minimálně neúplný. Nedává odpovědi na řadu věcí, a o některých odpovědích mám určité pochyby. Samozřejmě se dá diskutovat o tom, zda má tyto odpovědi obsahovat tento materiál nebo jiný. Pokud však vycházím z toho, že dokument předkládá KSČM, jako svůj program, tak musí odpovídat na všechny otázky, které si lidé kladou ať mezi sebou, či politickým stranám. Jedná se zejména, jak dosáhnout společnosti hospodářsky a politicky pluralitní, maximálně samosprávné, a to i v ekonomice, prosperující a sociálně spravedlivé, dbající o vzdělání, kulturu, životní prostředí. Evolucí, přes "sociální stát", v kterém je aspoň částečně ztlumena sociální a další nerovnost občanů, je vytvořena tzv. sociální síť?
Co ale s představiteli kapitalismu, kteří sice už nevědí jak dál, ale jsou odhodláni udržet se za každou cenu? Co udělat pro řešení dluhové pasti ohrožující jednak státy jednak jednotlivé občany? Jak rozjet hospodářství, které je rozvráceno? Co se udělá s majetky získanými neoprávněně a v rozporu se zákonem, ale i majetky získanými zdánlivě v mezích zákona? Jak se vyřeší nezaměstnanost, zdražování, snížení rozsahu zdravotní a sociální péče, korupce, nerovnost před úřady a právem, pokles bezpečnosti a další věci, pálící občany? S kým budeme tuto politiku uskutečňovat, a za jakých podmínek?
Uvádím jen nástin toho, na co čekám odpověď, a myslím, nejen já. Zároveň s tím i záruky, jak zabránit některým nešvarům, pro které to pokus o socialismus prohrál. Je toho asi hodně a odpověď nebude jednoduchá. Ovšem myslím si, aniž bych něčemu chtěl dávat přednost, jedině teorie, která dokáže dát odpovědi nejen na otázky budoucnosti, ale i dneška, je něco platná.
Haló noviny 11. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč platit ČT?
Každý měsíc musím zaplatit 135,- Kč za televizi a 45,- Kč za rozhlas, tedy 180,- Kč celkem. Česká televize, podle jejího vyjádření, používá tyto peníze na svůj provoz, dále na příspěvky k natáčení filmů, organizaci "Člověk v tísni". Na co mé peníze používá český rozhlas, ani nevím. Nemám potřebu filmy, na které ČT přispívá vidět. A i pokud bych ji měl, musel bych stejně zaplatit za vstupenku minimálně 60,- Kč. Stejně tak nevidím důvod existence organizace Člověk v tísni, pominu-li, že zaměstnává řadu lidí a přispívá na akce, jejichž podstata mi uniká. V případě nějakých živelných katastrof jsem posílal příspěvek vždy jiným organizacím, které dokázaly převést potřebnému adresátovi daleko větší část ze získaných příspěvků. Aspoň to bylo zřetelně vidět, když před několika lety zveřejnily všechny tyto charitativní organizace a spolky, jak nakládají se získanými prostředky.
Tedy, pokud se zamyslím, musím zaplatit někomu každý měsíc, aniž bych za tyto peníze dostal nějakou protihodnotu, která by mi byla užitečná. Jsem nucen vydat bezúčelně sumu peněz, za které bych si mohl koupit třeba 30 vajíček, nebo sedmery tvarůžky, či dvanáct litrů mléka, uvedu-li jen některé příklady. Není to příliš mnoho, ale pro důchodce v době podivného výpočtu růstu inflace, aby se důchod mohl valorizovat jen minimálně, a oznámení o úplném zmrazení důchodů v příštím období, je každá koruna dobrá. Porovnám-li tyto skutečnosti, tak jsem si nucen odepřít několik večeří, abych splnil svou povinnost a Česká televize mohla existovat. Přitom ji vůbec nepotřebuji, a stejně jako já ji nepotřebuje většina občanů. Kdysi jsem se díval na zprávy. Ovšem od té doby, co přestaly být zprávami a staly se pouze hlásnou troubou nápadů pana Nečase a jeho kumpánů, přestal jsem. Zprávy vyhledávám na internetu, nebo třeba v Haló novinách, či některých jiných periodikách, kde si mohu najít různé a aspoň částečně vyvážené názory. Tento způsob podávání zpráv, ač je České televizi uložen zákonem, dávno zanechala. Potom se tedy ptám, proč nemusí dodržovat zákony ona, a proč je musím dodržovat já? Z jakého důvodu musím platit za něco, co nechci, a vůbec nic mi nepřináší. Podle ústavy jsme totiž všichni nositelé stejných práv a povinností.
Haló noviny 8. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak se spravedlností?
Proslýchá se, že ministr spravedlnosti Pospíšil má být odvolán. V prvním okamžiku člověka napadne, k žádné velké škodě tím nedojde. Ovšem, musel jsem se nadechnout, když jsem se dozvěděl o jeho nástupci, kterým má být údajně poslanec za ODS Marek Benda. To, že ODS už ztratila pud sebezáchovy, pokud má takový úmysl je její věc. Ovšem ministr spravedlnosti je také úředníkem státu, a nejen funkcionářem nějaké strany, a potom je to i věcí nás občanů. Co je obecně známo o tomto kandidátovi na ministerský post. Je zarytý antikomunista, což ho kvalifikuje k nejvyšším funkcím v našem státě. Prohlašuje se za křesťana, a patrně aspoň formálně jím je. Byl jedním z členů KDS, než se sloučila s ODS, a on přešel z jedné funkce do druhé. Ač hlasitě prohlašuje a vyčítá minulému režimu, jak za něj nemohli potomci disidentů studovat, on mohl. Jak střední tak vysokou školu. Nikdy tento rozpor mezi skutečností a svým tvrzením nevysvětlil, aspoň ne veřejně. Po převratu se studiem na matematicko – fyzikální fakultě přestal, a zkoušel to neúspěšně na jiných vysokých školách. Až se nakonec rozhodl získat vysokoškolský diplom na škole pro prominenty na právnické fakultě v Plzni. Tam by se mu podařilo získat i doktorát, nebýt šťouravých novinářů, a tak titul nepřevzal. Celý svůj život věnuje politice. Vyjma dvou let, kdy byl poradcem na ministerstvu informatiky, je nepřetržitě členem poslanecké sněmovny. Jak si postěžoval v MF dnes, vykonává tuto práci za pouhých 72.000,- Kč měsíčně, protože byly poslancům zdaněny náhrady, a tím přišel o 16.000,- Kč. Jeden by ho skoro politoval, nevědět o lidech, kteří žijí, spíše živoří, za příjmy i hluboko pod 10.000,- Kč měsíčně.
Marně tedy hledám, co ho kvalifikuje nebo předurčuje na post ministra spravedlnosti. Pokud vzpomínám, byl mezi těmi, kteří ještě v roce 1990 prohlašovali cosi o vládách jedině odborníků. Nebo snad jako kvalifikace je bráno, že se podílel na tvorbě lustračního zákona, zákona o třetím odboji, či jeho návrhu zákona omezujícím média v informování o zločinech. Také je členem komise pro restituce církevního majetku, ne-li dokonce jejím předsedou, která nepovažuje za nutné přezkoumat požadavky církví na vydání majetku státu. To jen pár příkladů namátkou. Ani svými vystoupeními v médiích mě a jistě i řadu dalších nepřesvědčil o své odborných a ani řídících schopnostech. Spíš, aniž bych mu chtěl něco podsouvat, mi přišlo na mysl, zda u nás nechce obnovit inkvizici. A tak mám velmi vážné obavy, aby nebyl tím pověstným posledním hřebem zaraženým do rakve justice v našem státě.
Haló noviny 4. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak s dětmi?
Už je to tady zase. Před několika léty s tím přišla paní ministryně pro lidská práva. V současnosti vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Jedná se o zákaz bití dětí jejich rodiči. Důvod tohoto zákazu je typický pro současnou dobu. Chceme tím ukázat, kam patříme, tak nějak uváděla paní zmocněnkyně návrh tohoto zákona. Zavádějící je i název "bití dětí". Vyjdu-li z běžného slovního významu, jedná se o nepřetržitou soustavnou činnost. Přitom má být postihováno i plácnutí dítěte. Tedy jednorázový úkon. Nejsem ani psycholog, ani pedagog, ba ani psychiatr. Ale musím tento nápad považovat za pitomost, ničím nezdůvodnitelnou. Pokud se jedná o opravdové bití, v pravém slova smyslu, je na toto provinění pamatováno v trestním zákoně. Tedy pokud jde opravdu o týrání, nebo nepřiměřené trestání. Ovšem toto nelze žádným způsobem směšovat a zaměňovat s výchovným plácnutím. Normální běžný rodič, kterých je většina, jím dává svému dítěti najevo, že překročilo únosnou mez. Nechce mu rozhodně nijak ublížit, ani si něco vynucovat způsobením mu bolesti. Také i vlastní plácnutí je víc demonstrativní než skutečné. Za druhé tento trest, ale spíš bych pro to užil slovo napomenutí, je daleko výstižnější, je v drtivé většině případu použit v okamžiku páchání nějaké nepřístojnosti. Tedy dítě bezpečně ví, za co a proč dostalo. To považuji za nejdůležitější, a pro vlastní dítě přijatelné, protože jde o akt spravedlnosti. Vzpomenu-li vlastní dětská léta, bohužel už před šedesáti roky, tak, i když to bylo tehdy zakázané, nám ti nejoblíbenější učitelé dávali při našich průšvizích možnost si vybrat. Buď, většinou mezi ránou pravítkem do dlaně ruky nebo zápisem do žákovské knížky. Absolutní většina kluků volila ránu do dlaně. Z jediného důvodu. Věděli jsme ještě, co jsme provedli. Také nám bylo známo, že touto ránou je všechno odbyto. Tedy zlobil jsem, dostal jsem, a je zase všechno v pořádku. Nosit zápis domů, znamenalo jednak, celou dobu od zápisu do jeho přečtení přemýšlet jak vše dopadne. Potom dlouhé vysvětlování, co se vlastně stalo. Teprve pak přišlo nějaké potrestání, a záleželo na způsobu zápisu a naší vysvětlovací schopnosti, jaký ten trest byl. Tedy už vůbec nezáleželo na tom, co jsem skutečně provedl. Místo vteřinového trestu, a po jeho dokončení okamžitého normálního stavu, probíhalo několika hodinové, někdy i několika denní trauma. A toto trauma nyní přijetím navrhovaného zákona zavedeme i do rodiny. Nebo si snad někdo myslí, že jeden pohlavek je pro dítě o tolik ponižující a drastičtější než hodinové vysvětlování, případně písemný trest, domácí vězení, nebo zákaz nějaké oblíbené zájmové činnosti?
Haló noviny 1. 3. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak to vlastně je
Od převratu, tedy více než dvacet let, jsou nám soustředěným úsilím všech sdělovacích prostředků, které patří establishmentu, což je většina, a poplatnými filosofy, vymývány mozky neustálým přesvědčováním, že co zlého v naší společnosti jest, je zaviněno minulým režimem, nazývaným jednou socialismem, ale hlavně komunismem. Ať je to zločinnost, korupce, závist, chtivá nenasytnost, neúcta k starým, pohrdání slabými, nemocnými a chudými, a další nectnosti. Buď je to následek komunismu, někdy také daň za demokracii, nebo i odvrácení se od křesťanských zásad. Zlepšit tento stav pak mohou za vedení současné koalice jedině ušlechtilí bohatí, kteří vytváří podmínky pro rozvoj všech, a proto si je musíme vysloveně hýčkat, aby znechuceni naší nevděčností, náhodou nesebrali své peníze a nezmizeli v širém světě. Ze stejných důvodů pak musíme dát církvím nějakých dvě stě miliard. Tedy, my bezejmenní a bezvýznamní, si ještě poněkud utáhneme opasky, přestaneme žít rozmařile, zanecháme neoprávněných požadavků na mzdy, nemocenské, důchody a sociální dávky, spokojíme se s omezeným přídělem jídla, léků, a dalších věcí, zaplatíme dluhy, které sice nadělali jiní, ale asi naším zaviněním, a tak pomůžeme k přetvoření společnosti v ráj. Je to jistě nejen správné, ale i spravedlivé, protože tak nějak nám to říkají naši páni ministři.
Proto jsem byl otřesen zprávou o závěrech výzkumu sociologů z University of California v Berkeley, kteří prokázali, že bohaté a privilegované vrstvy společnosti obecně lžou, kradou a podvádějí mnohem více než lidé z vrstev chudších a prostších. Ačkoli jsou v obou sociálních skupinách výjimky, v průměru jsou bohatí a dobře postavení mnohem většími bídáky než lidé z nižších sociálních tříd. Aby nedošlo k omylu, Berkeley neleží ani na Kubě, ani v Severní Korei, dokonce ani v Číně, ale je to město v Kalifornii, tedy v USA, hned vedle San Francisca. Je sice pravdou, že s touto univerzitou měl již potíže Reagan, když byl guvernérem Kalifornie, a musel krotit tamější studenty národní gardou a slzným plynem. Chtělo by to jistě razantnější přístup, ale není zase tolik snadné něco podnikat s touto univerzitou, která přes své levicové názory, patří mezi nejlepší univerzity na světě, a stále se umisťuje mezi prvními deseti. V současné době je na třetím místě.
Překvapil i náš první historik Kosmas. Ve své kronice, sepisované před devíti sty léty, tedy, kdy neměli o nějakém komunismu nebo socialismu, ani páru, a vše pěkně řídila církev, najednou píše o korupci. A nikoli někde u pohanů nebo kacířů, ale přímo na místech tehdy nejvyšších. Bylo to v letech 939 až 940, kdy po přepadení Polska knížetem Břetislavem, který mimo ostatků sv. Vojtěcha odtud odvezl na sto vozů kořisti a množství rukojmí, byli kníže Břetislav i biskup Šebíř osočeni u papeže, a měli být za tento čin potrestáni. Kníže vyslal rychle do Říma posly, aby zachránili, co se dá. Jak vše proběhlo a dopadlo, máme v Kosmově kronice. Citujme o tom nejdůležitější části. "poslové do Říma přinášeli vzkazy, více dary podmazané, nežli slovy výmluvnosti uhlazené". A dále po vylíčení prvního jednání Kosmas pokračuje: "té noci však poslové obešedše kardinály, penězi podplatili jejich chytrost, zlatem podvrátili spravedlnost, platem vykoupili milost a dary zmírnili soudní nález". Výsledek se dostavil. Místo trestu postavili v Staré Boleslavi klášter, a vše bylo v pořádku.
A tak marně hledám, co se za těch devět set let změnilo.
Haló noviny 29. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Co dál?
Jak je vše relativní, napadlo mě ve víru událostí posledních dnů. Každý den něco, hned vyšší DPH, ceny potravin a léků, pokus o zavedení školného, a pokud by se to nezdařilo, vyřeší se věc zavedením zápisného. Naopak nižší mzdy, nemocenské, sociální dávky, a rovněž reálná hodnota důchodů. Vláda za pomoci NERVu přijímá opatření za opatřením, aby naplnila svá předsevzetí. Ale nějak se jí to vůbec nedaří. Korupce je stále horší, rozpočet je čím dál tím více méně vyrovnaný, dluh země utěšeně roste. Jen za poslední tři roky byl propad rozpočtů cca 491 miliard. Dostáváme se do situace, kdy už těm nižším a středním třídám, které představují přibližně devadesát procent občanů naší země, není co sebrat. Začínají žít ze dne na den. Establishment, jenž na jejich odírání postavil svou ekonomickou politiku, zřetelně neví jak dál. Dokonce už i připouští, že by nějakou tu korunu mohli dát i bohatí. Sice ne moc, ale přece jen něco. Také jsou sem tam zmínky o potřebě obchodních vztahů se zeměmi, které jsme před řadou let zpřetrhali, protože se nám tyto země z různých důvodů, zejména politických nebo po připomínkách našich nových přátel a protektorů, nejevily jako perspektivní. Rovněž už i vláda, aspoň někteří její členi, sice zatím stydlivě, ale přece jen docházejí k zjištění, že bohatství země se vytváří především ve výrobě, tedy průmyslu, zemědělství, stavebnictví, a teprve až potom v ostatních sférách. Lidé začínají mít tak nějak všeho dost, stejně jak já.
Sice jsem dnes ráno v televizi slyšel nějakého mladého umělce, kterému uspořádali výstavu jeho děl, že lidé se mají nyní tak dobře jak se nikdy neměli. Nevím, které lidi myslel, a na čem postavil své tvrzení. Připouštím, že se mám asi lépe, než se měl starý člověk třeba za Marie Terezie. Rovněž se máme asi lépe než lidé třeba v Somálsku. Ale lze takto srovnávat a zdůvodňovat zhoršování situace ze dne na den? Obdobně na internetu jsem v záplavě kritických vyjádření k politice vlády, a strachu z budoucnosti, která nás čeká, si přečetl moudro nějakého pana Zajíčka, že ti pilní a schopní se nemají čeho bát. Zapomněl ovšem uvést o jakou schopnost a píli se jedná. Zda to není náhodou taková ta schopnost všeho. Rovněž pan Bárta z VV přispěchal s názorem, že nevidí důvod k pádu vlády. On rozhodně ne, naopak. Ale mám dojem, že si tak osmdesát procent občanů, možná o nějaké procento víc nebo míň, myslí, že kdyby současná vláda padla včera, tak i to bylo pozdě.
Haló noviny 28. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Co vlastně chce ČT?
Česká televize zase předvedla svou objektivitu v úterý večer na ČT 2 v pořadu "Co by kdyby: Československo nepřistoupilo na Mnichov". Celkem správně vyzněl závěr, že "kdyby" nelze v dějinách brát vážně, protože můžeme dojít k neurčitému počtu alternativ. Ovšem vlastní průběh pořadu vyzněl podivně. Ani zmínka o okolnostech podpisu této dohody. Co jí předcházelo, kdo a proč se jí zúčastnil. Že v tentýž den podepsal Chamberlain další dohodu s Hitlerem, kterou pak pyšně ukazoval při příletu do Londýna, pronášeje mírovou řeč. Žádná zmínka o demisi jednoho z ministrů jeho vlády kvůli uzavření Mnichovské dohody, ani o opozici ve vlastní konzervativní straně, jejíž hlavou byl Churchill, který se ostře proti této dohodě ohradil. Nebyla ani zmínka o určitých náladách tehdy v Německu, protože generálové si nebyli až tak jisti hladkým vítězstvím, a lidem se po zkušenostech s první světovou válkou, která měla na ně právě v Německu tak nepříznivé dopady příliš nechtělo. Nevzpomněly se požadavky Beckova Polska, jen se zmínily Maďarské. Zato, ale z neznámého, nebo až příliš známého důvodu, považovali autoři za nutné se zmínit o komunistické totalitě. O ochotě SSSR pomoci ovšem ani slovo. A tak raději nepřemýšlím, proč tento pořad ČT připravila, a co jím vlastně sledovala. Abych se nakonec nedozvěděl, že všechno bylo v pořádku, a nešlo jinak. Nebo jak údajně měl říct Beran, raději Hitlera než Stalina. A o tom to asi je.
Haló noviny 28. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Studenti by měli být konkrétnější
Právě skončil úterní brífink, jak se kdysi říkávalo tisková konference, studentů vysokých škol v Praze. Ať se studenti nezlobí, ale nepochopil jsem, proč jej uskutečnili. Mimo představování účastníků, kteří zde byli, a jež si vzhledem k jejich počtu, asi stejně nikdo nezapamatoval, neřekli, proč svoji akci vůbec pořádají. O co jim vlastně jde. Informace, kde se sejdou, a v kolik hodin, a kam potom půjdou je jistě z organizačních důvodů důležitá, ale jen pro účastníky. Jinak vše spíš vyznělo jako pozvánka na akce pořádané z důvodu představení činnosti na vysokých školách. Z hlediska protestu proti Dobešově reformě zaznělo pouze, že jim nejde jen o školné, ale o víc věcí. Aniž by sdělili, o které a z jakého důvodu. Přítomní redaktoři vládních nebo polovládních médií si potom dali veliký pozor, aby se zeptali na něco, co by studentům připomnělo, proč se schází, a uskutečňují pochod od Rudolfina ke Strakově akademii. Je to škoda, že tak promeškali příležitost, kterou měli. Mohli seznámit občany, kterých byly v tuto dobu u obrazovek jistě deseti tisíce, se svými názory a představami. Neudělali to však. Z jakého důvodu nevím. Ale bylo jejich chybou, že mlčeli o tom, proč se schází a proč projdou Prahou. A je jedno, jestli to nezvládli, nebo se nechali do této pozice vmanévrovat.
Haló noviny 26. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Pokud s lidmi, tak lidem
"Tak co je nového", přivítala mě manželka po návratu z okresní konference. A já rázem takřka ztratil řeč. Pak jsem spíš začal koktat, s kterými známými jsem se setkal. Kdo tam byl, a kdo nebyl z pozvaných hostů. Končil jsem koho, kam jsme zvolili, a jaké jsme přijali usnesení. Přikyvovala, na něco, spíš na někoho se přeptala, ale viditelně chtěla slyšet něco jiného. Co budeme dělat, aby nemusela obíhat všechny obchody ve městě, a zkoumat, kde je aspoň trochu cenově přijatelné zboží. Zda a jak se nám podaří zbavit děti a vnuky strachu o ztrátu zaměstnání. Rovněž naši generaci zbavit starostí, zda budeme mít na nájem nebo v případě nemoci na léky a vůbec zdravotní péči. Pominou-li, už konečně obavy, vyjít si večer ven nebo přes den do lesa, aby člověk nemusel čelit přepadení. A tak jsme probírali jedno po druhém, až jsem byl na pochybách, zda jsme přijali usnesení správné, skutečně v duchu hesla "s lidmi pro lidi". Tak nějak mi připadalo, jestli se jen neomezujeme převážně na stranické věci. Jsou jistě důležité, a bez některých nelze ani plnit náš program, vyvést naši zemi, naše spoluobčany ze svrabu, do kterého je dvacetiletá vláda kapitálu dostala. Ovšem lidé chtějí slyšet, jakým způsobem to chceme provést. Protože mají obavy, aby znovu nenaletěli. Zejména střední a též mladá generace. Podle diskuse s nimi, už pochopili podvědomě Marxův výrok, "volební právo za kapitalismu znamená, že lidé si jednou za čtyři roky mohou vybrat toho, kdo je další čtyři roky bude okrádat". Proto řada lidí už ani k volbám nejde. Pokud se nám je tam podaří dostat, je to ten první krok, ale jen první. Aby tam šli a dali nám svůj hlas, musíme jim nabídnout řešení jejich, nikoli našich problémů. Ať je to nezaměstnanost, zdražování, dluhy jak občanů, tak státu, snižování rozsahu zdravotní a sociální péče, korupce, nerovnost před úřady a právem, omezování bezpečnosti, a řada dalších obtíží a nedostatků. Tedy propaganda cílů a jednotlivých kroků k jejich zabezpečení od KSČM směřovanou mimo stranu. Zatím mám názor, že je vysvětlování kroků strany zaměřována převážně mezi členy, ale čas vyžaduje je zaměřit důsledně k ostatním občanům.
Haló noviny 19. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Koaliční smlouva nad ústavou?
Tak je mi trochu záhadou, co je v naší republice s ústavou. Vždy jsem si myslil, že je základním právním předpisem nejvyšší právní síly. Tedy od ústavy by se měly odvíjet zákony, ale i jednání všech ústavních činitelů bez výjimky, zda jsou to poslanci, senátoři, ministři, a třeba i prezident nebo ústavní soudci. Všichni přísahají, a tato přísaha je podmínkou jejich ustanovení, že se budou řídit ústavou a zákony, a podle svého svědomí a vědomí. Nakonec, když došlo v minulosti k prozření několika poslanců ČSSD, vždy tento přechod nebo přerod, jak to kdo vnímá, hájila pravice, že oni jsou jedině odpovědni svému nejlepšímu svědomí a vědomí. Proto mě v poslední době překvapuje, když náhle představitelé koalice, ať ministři nebo poslanci v okamžiku, kdy mají odpovědět na otázku, pro co budou hlasovat, se okamžitě vymluví na koaliční smlouvu. Zejména tehdy, je-li dotaz nepříjemný nebo se týká opatření k prosazení toho, co si i tato vláda, aspoň formálně vzala do vínku. Například omezení korupce. Naposledy tak učinili v neděli v publicistických pořadech na Primě a potom v ČT 1. A´t už to byla paní ministryně nebo pan ministr. Je tedy snad jejich názor podřízen koaliční smlouvě? A koaliční smlouva je snad nad zákony a ústavou? Patrně ano, když se brání sdělit tito lidé svůj vlastní názor. Nebo snad vlastní názor nemají? Názor mají pouze členové K3 a K9, a případně několik dalších představitelů stran ODS, TOP 09 a VV. V tom případě by snad bylo lepší, kdyby místo nich byli instalováni roboti, které by mohli představitelé koalice naprogramovat, a náklady na ně by spočívaly jen ve spotřebované elektrické energii, což by nás zatěžovalo daleko méně.
Haló noviny 14. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Opět země zaslíbená?
V neděli se mi kvůli mrazu nechtělo ven, a tak jsem bloudil po internetu. Mezi jinými jsem si tam přečetl i článek s Janem Třískou "Pravda a láska jednou určitě zvítězí". Vyznává se tam z obdivu k Václavovi Havlovi a zmiňuje se o přátelství mezi nimi. Budiž, je každého věc, koho obdivuje a s kým se přátelí. Záleží většinou na osobní zkušenosti s ním. Já mám značně jinou, ale o tom psát nechci. Stejně jak před řadou let, mě zarazila jeho chvála USA, kde nyní žije. Kdysi v televizi říkal, jak tam každý sportuje, věnuje se své postavě, a většina lidí je štíhlých a urostlých. Neměl pravdu. Pravdu měla, aspoň podle mých zkušeností, tehdy, a platí to i dnes, Stela Zázvorková, která říkala, že tolik tlustých lidí, jako v USA nikde jinde neviděla. Musím její názor potvrdit, a nakonec to potvrzují i statistiky OSN. Nakonec obezita je i u nás, a mimo jí postižených, zase tolik ostatním nevadí.
Co mi však vadilo v článku, o němž se zmiňuje, tak je to jeho tvrzení "Amerika je Terra Nova. Nový Svět. Země, kde jsou lidé k sobě vlídní a laskaví, zdraví se na potkání, nezamykají domy a dávají si přednost na silnicích. Když dojedou do cíle, nechají všechno na sedadle včetně kabelky, peněženky, fotoaparátu i nákupu. A auto nezamknou." Je to při nejlepším polopravda. Záleží na tom, v kterém městě a v které čtvrti. Dovoluji si varovat každého, kdo by se tímto tvrzením chtěl řídit všeobecně, a kdekoliv.
Jsou opravdu takové čtvrti. Já ji poznal v Lisle, v Chicagské aglomeraci. Tam se auta skutečně nechávaly na ulici přes noc i s klíčkem v zapalování. Ale poznal jsem tam také čtvrtě, kde jsme auto měli zamčené i při jízdě, a na křižovatce čekali, kdy už bude zelená, abychom byli pryč. Vystoupit si nikdo zde nedovolil. Stala se nám i při cestě k Mississippi příhoda, kdy si manželka zapomněla po svačině kabelku s pasem a peněženkou v restauraci v městečku Clinton, které leží u této řeky ve státě Iowa. Po odjezdu si to asi za dvacet minut uvědomila, a tak jsme se vrátili. Kabelka, pas, kapesník, brýle a peněženka se našly, a personál nám je vydal. Z přibližně dvou set dolarů tam nebyl ani cent. Nevíme, kdo si peněženku zkontroloval a peníze si vzal. Ani jsme se o to tenkrát nezajímali. Hlavně, že zůstal pas. O to nejde. Může se vám to stát, kdekoliv na světě. Jsem dalek toho říkat, že v Americe se krade. Je to tam prostě jako všude. Někde lepší, někde horší. Setkáte se tam s věcmi, které byste si přáli mít i u nás. Ale stejně i s opačnými. Proto se mě dotklo shora uvedené tvrzení, jako by to byla země zaslíbená, bez poskvrnky. Připomíná mi to kdysi některé články o SSSR.
Haló noviny 9. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Přímá volba ano či ne
Takřka ve všech novinách a zpravodajstvích rozhlasu a televize se objevila zpráva, že příštího prezidenta vyberou nebo zvolí občané. Po formální stránce lze snad jedině souhlasit s tím, že ho zvolí. Ale že prezidenta vyberou? Ani náhodou! Že jde o prvek přímé demokracie? Vůbec ne! Jde jako obvykle o šidítko nabídnuté současným establishmentem lidu, aby se jednak zastřel nepříznivý dojem z nedůstojného průběhu poslední volby prezidenta. Rovněž, aby se tak nějak pozapomnělo na skutečnost neexistence zákona o všeobecném referendu, které by snad mohlo určité věci zvrátit, popřípadě urychlit.
Možná se svým názorem, že se nebude jednat o nic jiného, než velké a drahé divadlo, jsem při počáteční euforii ze zdánlivého vlivu na výběr hlavy státu občany, v menšině, ale položil jsem si tři otázky. Jak bude probíhat výběr kandidátů, jak bude probíhat volební kampaň a jak zvolený prezident bude vykonávat svůj úřad. Vše se dá odvodit z našich zkušeností s volbami, které u nás dosud probíhaly, a také odjinud, kde přímou volbu prezidenta mají.
Kandidáta může navrhnout dvacet poslanců, deset senátorů nebo padesát tisíc občanů. Tedy je zřejmé, kdo bude výběr kandidáta provádět. Poslanci nebo senátoři, to mají velmi snadné. Stačí jim se sejít o přestávce zasedání, a domluvit se. Co ale občané? Mimo naše největší města, lze tento počet padesáti tisíc zajistit jen objížděním obce po obci. Všude pak návštěvou každé domácnosti, přesvědčováním k podpisu na předepsaném tiskopisu pro našeho kandidáta. Každý si dokáže představit, jak je tato akce náročná na počet lidí, kteří vše budou provádět, na jejich čas, a co to bude stát. Již jen získání těchto lidí, bude nemalým oříškem. Ulehčenou situaci v tomto budou mít politické strany, nebo organizace jako jsou odbory, tělovýchova nebo třeba i myslivci, kteří mají již vytvořené organizační struktury a mohou je využít i pro tento účel. Rovněž velké firmy nebo lidé s vysokými konty, které budou ochotni pro tento účel využít.
Volební kampaň je opět otázkou peněz a přístupu do rozhlasu a televize. Budou mít všichni kandidáti rovnou příležitost? Rozhodně ne, ví každý, kdo sledoval aspoň dvoje volby. Jsou zcela bezostyšně protěžováni kandidáti establishmentu. I veřejnoprávní televize, která má povinnost dát všem kandidujícím rovné časy to obchází způsobem vysílání volebních spotů v nejméně sledovaných časech. Naopak kandidáty, na kterých je zájem, nebo jejich propagátory zve jako odborníky na něco, do jiných sledovaných pořadů. Stejně tak různé letáky, bilboardy a jiné propagační materiály se řídí množstvím peněz, které je ten či onen schopen pro volební kampaň sehnat.
Nástup zvoleného do úřadu a jeho výkon. Prakticky nenastala žádná změna jeho kompetencí. Uvidíme, co čas, respektive parlament přinese. Ale již nyní lze předpokládat, že příliš ne. Také bude nový prezident odkázán na pomoc stávajících úředníků při výkonu svého úřadu. Může je samozřejmě vyměnit, ale až tehdy, kdy bude mít za ně náhradu. Kde ji vezme, kdo mu ji obstará, budeme-li mít jednou tzv. silného prezidenta? Není to zase až tak jednoduchá věc, ví každý, kdo byl v nějaké řídící funkci.
To vše mě vede k tomu, abych byl pro volbu prezidenta parlamentem. Jím zvolený nebude ani lepší ani horší než občany. Ale bude to stát daleko méně peněz. Pokud chceme mít přímou demokracii, tak podle mě spočívá pouze v referendu k předem stanoveným problémům. Třeba o vyslovení důvěry a nedůvěry vládě, nebo i parlamentu. Některé věci ve státním rozpočtu. Členství v mezinárodních organizacích. Účast na ozbrojených akcích, nejde-li o napadení republiky, a podobně.
Nakonec, položme si v této souvislosti otázku. Zná někdo ze zemí, kde tzv. přímou volbu prezidenta mají, jiného kandidáta než ty, za kterými buď stojí politická strana, nebo někdo z finančních oligarchů? Myslím, že ne.
Haló noviny 9. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Rozhodně ne
Dostal jsem mail, nevím od koho a odkud, s názvem "Do zbraně !!!Lide český!!!, s tím, že 3.března bude lidové povstání, a to nejen v Praze. Autor nebo autoři v něm, podle mě, poněkud zmateně popisují současné problémy, a vyzývají k lidovému povstání. V ozbrojeném povstání, jak píše "cvakot závěrů zbraní", vidí vyřešení všeho. Zároveň upozorňuje všechny, kdo nepovstanou nebo aspoň nepošlou jeho mail dalším, tak budou zařazeni mezi ty, proti kterým lid povstane. Těchto a podobných mailů je nyní řada.
Nejraději bych mail jen vymazal, ale až příliš mi text této výzvy připomíná "Mnichovský pivní puč" z 8.11.1923. Jen pro připomenutí, bylo to neúspěšné povstání Hitlera proti Výmarské republice, jehož výsledkem bylo devatenáct mrtvých (16 demonstrantů a 3 policisté) v ten den. Co však bylo daleko horším, bylo zviditelnění Hitlera, a později jeho nástup k moci. A to mě přimělo se věcí zabývat, protože obdobné výzvy chodí stále častěji. Neznám jejich autory. V drtivé většině není na těchto mailech uvedeno, od koho jsou, ani co je cílem toho jednou povstání, jindy generální stávky apod. Většinou je uvedeno, že odstranění různých nešvarů a udělání pořádku. Tedy ptám se, jakého pořádku? V čí prospěch, a kdo ten pořádek bude dělat? Kdo nastoupí místo svržené vlády? Tyto základní odpovědi v textu chybí. Proč. Někdo nás chce hnát na barikády, aniž by uvedl, co za těmi barikádami je.
Voláním "Do zbraně", kdysi vyburcovalo Francouzské Národní shromáždění lid v Paříži k Francouzské buržoasní revoluci. Tehdy se jeho autoři neskrývali v anonymitě, a mimo hesel rovnost, volnost, bratrství, řekli i co dále chtějí v praktickém životě. Proto lid povstal, a přes všechny peripetie se revoluce nakonec zdařila.
Nyní neznáme ani autora, ani co chce. A z toho důvodu se ani nezúčastním povstání, ani mail nepošlu dál a prosím ostatní, aby udělali totéž, i přes výhrůžky autora. Nesouhlasím sice s touto vládou, ale pokud proti ní mám něco dělat, tak chci minimálně vědět pod jakým praporem a za co mám povstat.
Haló noviny 7. 2. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Není čas změny?
Není nejvyšší čas na změnu státních symbolů a pomníků vyjadřujících k čemu se náš národ hlásil, napadlo mě, když jsem slyšel, že vládní koalice přijala vládní návrh, respektive vládou přijatý požadavek církví na restituce v prvním čtení. Nevím, proč se tento proces nazývá restituce, které znamenají obnovení, když o žádnou obnovu nejde. Stejně nevím, proč se mluví oficiálně o navrácení majetku církvím, když se v podstatě bez náležitého zdůvodnění, inventarizace a použití obvyklých cen, převádí majetek a peníze prakticky jen církvi římskokatolické. Strůjci tohoto nápadu se zaklínají pouze obecnými hesly, a jako čert kříži se vyhýbají jak seznamu majetku, tak i konkrétnímu odůvodnění výše plateb a náhrad.
Pokud bude nakonec tento zákon přijat, proč by měl být na prezidentské standartě nápis, pravda vítězí. Skutečnost by lépe vystihoval nápis, peníze a moc vítězí. Záhodno by i bylo na Vítkově odstranit sochu Jana Žižky. Sice zde ubránil Prahu asi s osmdesáti božími bojovníky, jak se tenkrát říkalo, proti něco přes dva tisíce početnému houfu křižáků. Co to však je proti výkonu sto patnácti koaličních poslanců, kteří se chystají rozhodnout proti vůli sedmi, možná osmi miliónů občanů. Nebylo by tu pak lepší sousoší tří představitelů koaličních stran ODS, VV a TOP 09. Žižkova socha by se mohla nechat na využití těm spoluobčanům, kteří se živí nepovoleným sběrem barevných kovů. Stejně tak je čas odstranit Šalounův pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí. Hus bude tímto zákonem překonán, zejména jeho zmatený požadavek na církev bez majetku a sloužící věřícím. A dobře mu tak. Byly s ním problémy, jak za jeho života, tak po jeho smrti. Ani dnes pořádně nevíme, co s ním. A ta jeho popouzející hesla o pravdě. Hodí se snad do dnešní doby? Místo Šalounova sousoší by tam šlo umístit sousoší všech sto patnácti poslanců a ozdobit novými hesly. Třeba, "tak jak my vám to slíbíme, tak vám to nikdo nedá", nebo "svoboda a právo náleží jen majetným", a třeba také, "bez demagogie nelze vládnout".
Rovněž bych zakázal bibli, když už budeme vše měnit. Minimálně aspoň evangelia a skutky apoštolů. Přece se nelze ještě dnes smiřovat s výroky Ježíše jako o velbloudu, co snáze projde uchem jehly než bohatec do království nebeského nebo jeho napomínání apoštolům, kteří byli základem budoucího kléru, "neshromažďujte zlata ani stříbra, ani peněz. Obdobně zpozdile se chová sv. Pavel, který ve svých listech píše takové věci, jako, "majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme", nebo "kořenem všeho zlého je milování peněz, kterých někteří žádostivi jsou". Rovněž sv. Petr, první papež se asi velmi mýlil, když prohlásil, "zlato a stříbro mi nepřísluší". To císař Justiniána byl jiný pašák, který již v 6. st. vydával zákony, které by se mohly uplatnit i dnes, "Chceme, aby všechny národy za naší mírné vlády vyznávaly víru, kterou zvěstoval Římanům svatý apoštol Petr. Ti, kteří se řídí tímto zákonem, nechť mají jméno katoličtí křesťané, ti ostatní ale, které prohlašujeme za bláhové a pošetilé, budou jako odpadlíci od víry potrestáni bezectností a božím hněvem, a poté budou postiženi trestem světským.".
A tak se jen divím, proč to trojkoalice nevezme "jedním vrzem", když už má takovou moc? A když se jí podařilo skoro zlikvidovat národní majetek, neprovede totéž i s národním vědomím. Co když jednou někoho napadne zkoumat, jak to tenkrát doopravdy bylo?
Haló noviny 31. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak dál s prebendami?
Každou chvíli se na internetu objevují částky, které dostávají různí zaměstnanci úřadu vlády jako odměny nebo poradci premiéra za hodinu. Také, kolik dostávají různé poradenské firmy a občas se objeví i srovnání, co za takřka tutéž práci obdrží v zahraničí. Překvapují svou výší, ale daleko více, aspoň mě, svým zdůvodněním nebo spíše nezdůvodněním. Neboť lze výrok, "dře jako kůň", či "uplatňuje a využívá své zkušenosti", považovat za zdůvodnění? Stejně tak tvrzení, že lidé jim tyto "zasloužené peníze" závidí, protože jsou nepřející, je ubohé, a svědčí spíš o nedostatečné oprávněnosti těchto výdajů. Obdobně jako odmítání zveřejňování těchto výdajů.
Pokud je mi známo, jedná o státní, tedy naše, myslím občanů, peníze. Aspoň jsem ani jednou neslyšel některého z odpovědných ministrů nebo jiných ústavních činitelů, ale to jsem já zaplatil ze svého. Proto má každý občan právo se k tomu vyjádřit, a být informován, za co a proč byly tyto peníze vynaloženy. A to řádným způsobem. O závisti tu může hovořit jedině hlupák nebo demagog. Lidé, ve své většině, nezávidí peníze v jakékoli výši, pokud jsou získány oprávněně, v souladu se společenským uznáním výkonu, za které peníze ten nebo ta obdrželi. Ale chtějí vědět, zda je tomu skutečně tak. Zvedá se snad vlna připomínek a závisti kvůli odměnám, které obdrží při udělení Nobelovy ceny, popřípadě jiné ceny, přední vědci?
Nebo budí odpor a vášně odměny za patenty, či platy vynikajících sportovců, umělců, ale třeba i řemeslníků, techniků apod. Samozřejmě, že nikoli. Z jednoduchého důvodu. Každý ví, za co ty peníze jsou. A také ví, že pokud bude mít podobný talent, vědomosti, šikovnost a bude své práci věnovat tolik úsilí a času jako tito lidé, může dosáhnout stejných výsledků. Proto se i vždy zveřejňuje za co tyto ceny a odměny jsou. Bohužel v případech uvedených na začátku tomu tak není. A tak vzniká velmi oprávněné podezření, že k jejich vyplacení stačí být někoho známý nebo kamarád, a to by rozhodně nemělo zakládat právo na získávání jakýchkoliv prebend.
Haló noviny 29. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Nečistá hra vlády
V posledním týdnu jsem byl udiven třemi sděleními, která se objevila v televizi a na internetu. Podle mě, mají tato sdělení hodně společného. V prvém případě jde spíš o výkřik než sdělení, "všichni jsme tento stát zadlužili", jako jedna z odpovědí na kritiku počínání vlády. Potom, že prostí Američané mohou za hypoteční krizi, neboť ji zneužívali. A nakonec, že ČNB půjčí MMF, a vláda bude za tuto půjčku ČNB ručit a též jí doplatí rozdíl mezi sníženými úroky, za který bude půjčka pro MMF poskytována a obvyklými úroky, za něž jsou poskytovány ostatní běžné půjčky.
Ač nejsem ani ekonom, natož finančník, a už vůbec ne neoliberální analytik, obávám se, že se tady s námi, občany, hraje nečistá hra. Nejsem si vědom, a se mnou řada dalších občanů, kdy a jak jsme tento stát zadlužovali. Myslím tím občany, kteří ani neprivatizovali, ani netunelovali, a živili se jen prací, nebo podnikáním v souladu se zákonem. Snad jedinou vinu mají ti, kteří nešli k volbám, nebo volili ty strany, které všechno umožnily. Ty Američany spíš uvádím jako odstrašující příklad. Establishment si počíná všude stejně. Vinu za problémy se vždy snaží hodit na dolních devadesát procent, a dělá vše proto, aby tito lidé uhradili dluhy a ztráty, které on nadělal. Vždyť nadhodnocení cen nemovitostí bylo převážně v jeho zájmu. Lidé si tak museli půjčit více peněz, a tím byl vyšší splátky i úroky a daně, které byli povinni platit z ceny těchto nemovitostí.
A tady se ukazuje i hra MMF, kterému budou státy půjčovat za nižší úroky, a zase normální neprivilegovaní občané budou hradit rozdíl k úrokům běžným. Víme, jak MMF zachází se zeměmi, které jsou dlužné. Jeho doporučení je jediné. Snižte mzdy, snižte důchody, snižte poskytování sociálního a zdravotního zabezpečení, snižte pomoc rodinám s dětmi. Proč, v případě, kdy se jedná o něj, nezačal snižovat platy a odměny svým představitelům, dále provozní náklady a jiné výdaje. Myslím, že k jeho jednání není žádný rozumný důvod, a bylo by na čase hledat peníze tam, kde neodůvodněně unikají a ne pořád tam, kde se hodnoty vytváří.
Haló noviny 22. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč?
Kdo se díval, musel litovat. Z pořadu Partie na Primě, se tuto neděli stalo prakticky vystoupení jednoho muže pana Johna. Marné byly snahy pana Punčocháře debatu nějakým způsobem ovlivnit, natož řídit. Dokonce se pokusil několikrát dát slovo i předsedovi Filipovi, ale takřka okamžitě mu skočil do řeči Radek John, a žvanil, žvanil a nic jiného než žvanil v pořadu neprováděl. Byl to obraz bídy a hrůzy současné politiky, vyjádření arogance stran současné vládní koalice. Nevím, zda si pan John myslí, že na publicistické pořady se dívají jen vyložení pitomci, kterým lze namluvit cokoliv. Ale skoro celý pořad jsem si tak připadal, a sám sebe jsem se ptal, proč se na tento monolog, kde jedna věta odporuje druhé, vůbec dívám. Ale pocit naděje, že se snad přece jen něco dozvím, převážil, a sledoval jsem pořad celý, abych se nic nedozvěděl. Snad jediné, ale to už jsem dávno věděl, že předseda VV je, bohužel nemohu větu dokončit, protože mě jiné než žalovatelné výrazy nenapadají. Perly, jako neplníme svůj program, protože jsme zavázáni koaliční smlouvou, a ve vládě jsme proto, abychom prosadili svůj program, a pro tuto věc jsme nehlasovali, protože ji chceme prosadit, říkával kdysi též veliký politik zelených pan Liška. Také ze strany na jedno použití. Monolog o odměnách vysokých státních úředníků měl stejnou úroveň jak povídání o zintenzivnění boje proti korupci, když je obecně známo, že jen za dobu vlády této koalice se naše země v korupci podle mezinárodního srovnávání propadla asi o dvacet míst. Zlatý hřeb si nechal pan John nakonec. Když se prokázalo, že nezná ani volební program vlastní strany VV, v kterém proti církevním restitucím vystupovali, zachraňoval se výkřikem, kdyby církvím komunisté jejich majetek v roce 1948 nesebrali, nemuselo by se nic vracet. Chápu, když toto vyřkne někdo na ulici, naočkovaný propagandou, ale od bývalého ministra a předsedy jedné z vládních stran, bych takto lacinou výmluvu nečekal. Zejména, když před nedávnem nejen jeho kolegyně, ale i strana, sice neúspěšně a patrně i naoko požadovala inventarizaci tohoto majetku. Vypovídací hodnota o jeho straně byla stejná, jako když při řeči o snížení funkcí, nevěděl, že klub VV má o jednu funkci v parlamentě víc, než má poslanců. A proto asi ten dlouhý nepřetržitý monolog, aby se nepřišlo na to, jak doopravdy všechno je.
Haló noviny 19. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Kdy bude v Čechách zase veselo?
V Česku by mohlo být veselo, kdyby si jen ale nedělala vláda srandu zrovna z občanů. Také máte ten pocit? A kdyby jen to? Ještě si nějak navykla nám sahat bezostyšně do peněženek. Dostáváme od ní nějakou protihodnotu? Ale vůbec ne, ani základní věci, které je občan oprávněn od vlády země požadovat. Jde hlavně o tyto věci. Bezpečnost a ochrana občana a jeho majetku. Sjednání nápravy v případě poškození občana. Rovnoprávnost všech občanů. Jejich zabezpečení v případě nemoci, stáří nebo nouzi, kterou si nezavinili sami. Právo na vzdělání, právo na informace, právo domáhat se nápravy, pokud nefungují vláda a státní správa tak, jak mají. Za to všechno si občan vládu platí formou jak přímých tak nepřímých daní. Tedy vláda a státní, ale i obecní úředníci jsou vlastně našimi zaměstnanci. Ale vůbec, vůbec necítíme, že v této době, kdy nezaměstnanost se blíží k deseti procentům, by se tito zaměstnanci o svou práci báli, a snažili se svým zaměstnavatelům, tedy nám občanům, proto, co nejvíce a nejlépe vyhovět.
Zamysleme se trochu, zda pokud by opravdu šlo o naši firmu, byli bychom s nimi spokojeni. Nebo bychom jim při nejbližším výplatním termínu neřekli, tak promiňte, ale to je poslední výplata, kterou jste od nás dostali. Zároveň budeme zvažovat jak vymáhat škodu, kterou jste nám způsobili. Tito naši zaměstnanci, však podle jejich výkladu, mají práci, tedy ne práci, ale pracovní poměr, na dobu určitou. Od voleb do voleb. Aspoň takový je jejich výklad. A po jeho ukončení dostanou ještě šest měsíčních platů na odchodnou. Marně zkoumám proč. Když si uděláme přehled plnění jejich nejzákladnějších úkolů, uvedených v prvním odstavci, tak nám vychází následující.
Bezpečnost a ochrana občana a jeho majetku. Ani náhodou. I když nechodíte po setmění ven, neotevíráte nikomu dveře, máte pocit bezpečí? Stačí si pustit televizní nebo rozhlasové zprávy a okamžitě vás přejde. A když vám nevezme peněženku nějaký lotřík, ubývá vám z ní stejně, ať je to neustálým zvyšováním nepřímých daní, zdražováním, placením poplatků v bankách, lékárnách, za pobyt tam nebo onde. Všude proti vám trčí nastavená dlaň, a její majitel se zaklíná svými nároky. Jedinou výhodou pro vás je, že těmito zbojníky není ohrožen přímo váš život a zdraví. I když, jak přijdete o všechno, jaký je to pak život.
Sjednání nápravy v případě vašeho poškození? Ať je to velký nebo malý zloděj, i když se ho ve výjimečných případech podaří chytit a odsoudit, žádný majetek, z něhož by se dala uhradit vaše škoda, nemá. Dům, kde bydlí, je manželky. Auta, kterými jezdí, jsou dětí, samozřejmě jeho dětí. Účty patří prarodičům a vzdáleným příbuzným. A tak zapláčete nejen nad ním, ale i nad sebou.
A naše vláda tento systém dovedla k dokonalosti, a snaží se jej zavést i tam, kde jsou pořád tak zpozdilí, chytají zloděje, a berou jim nakradený majetek. Viz, co udělala s otravnými Švýcary, kteří se neustále vnucovali a vybízeli ji, aby požadovala náhradu škody za špatnou privatizaci, Vláda se nenechala zviklat, a pevně setrvala na svém stanovisku, nedělat vůbec nic.
Rovnoprávnost a svoboda občanů. Jen se podívejte do ústavy. Ač je tam pamatováno na vše možné, rovnost a svoboda bez ohledu na velikost majetku zaručena není. A tak nám to pěkně vysvětlil jeden z poslanců, že svoboda bez majetku být nemůže. Tedy rozvedeme-li jeho slova, svoboda a rovnost občana je přímo úměrná výši konta. Také nám bylo jasně řečeno, že není rozdílu mezi čistými a poskvrněnými penězi. Peníze jsou pořád peníze. A v praxi nám bylo dokázáno, že tyto poučky beze zbytku platí.
Právo na vzdělání sice je, ale zase, nebude dlouho trvat, aby i toto právo nebylo podmíněno penězi. Talent, nadání jsou zcela bezvýznamné. Nakonec, řekněme si upřímně. Na co vláda potřebuje vzdělané lidi. Většinou jsou z nich pak kverulanti s nepříjemnými otázkami. Tak již jen v zájmu klidu a pokoje, bude lepší, když vzdělání budou dostávat pouze ti, kteří si školy zaplatí a se stavem společnosti jsou spokojeni.
Právo na informace a svobodu projevu, má každý, ale nějak se nám to posunulo. Ne, že by informace nebyly. Je jich víc než uneseme. Ale buď, kde byla jaká živelní katastrofa, nebo kdo koho přepadl a okradl, a v neposlední řadě která s kterým, kde a jak. Pak ještě počasí, a občas někdo z vládnoucí trojkoalice, aby nás ubezpečil, v jakém je vše pořádku. Obdobně je to se svobodou projevu. Jásat, a vyslovovat spokojenost s opatřeními vlády může každý. Řadě z nich se dostane i veřejné publicity. Vyslovovat nespokojenost můžete také, ale tak nějak potichu a za své. Publicity se vám mimo dvou, či tří periodik nedostane. Se stejným úspěchem se můžete i domáhat nápravy. Bylo zřetelně řečeno, že mimo volby, lze občanu než mlčet. Jak jednou nalítne, má prostě smůlu, a musí čekat čtyři roky. A doufat, že nenaletí znova, a že bude ještě možné aspoň něco zachránit. Protože zásadní věci se dělají tak, aby byly pokud možno nezvratitelné. A požadovat na ústavních nebo veřejných činitelích náhradu škody. K smíchu. Ovšem, že ne pro smích občana, ale těch činitelů a jejich známých. A tak nám nezbývá než se zamyslet, co udělat, abychom se mohli smát zase my, ti dole.
Haló noviny 10. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Proč takové tajnosti?
Dnes v noci jsem na ČT 24 slyšel část rozhovoru s panem Joelem Rumlem, předsedou ekumenické rady církví, jak jinak než o církevních restitucích. Podle jeho vyjádření je všechno v pořádku, a uváděl i důvody proč. Trochu se pletl, pouze v okamžiku, kdy mu moderátor, patrně omylem, položil otázku, zda budou církve hradit náklady na církevní objekty v památkové péči. Nejprve bez rozmyslu řekl, že je bude hradit stát, ale potom ujistil, že se o úhradě církve nějak se státem dohodnou. Tento týden je to již kolikáté vyjádření o nezbytnosti a spravedlnosti těchto restitucí.
Zajímalo by mě tedy, pokud je vše tak správné, proč se tedy vše drží v takové tajnosti? Proč se veřejnosti sděluje pouze konečné číslo, ale vůbec se jí, mimo obecných řečí, nesdělí, jak se k tomuto číslu došlo. A bylo by to velmi jednoduché. V roce 1918 měly církve v českých zemích tento majetek. První pozemkovou reformou byly za náhradu odebrány tyto pozemky a objekty. Druhou pozemkovou reformou pak tyto. Nyní je úmysl jim vrátit tolik a tolik hektarů, a zbylé hektary je úmysl jim zaplatit při těchto průměrných cenách. Na církve bylo vynaloženo za šedesát let takováto částka, a u ní uvést i přepočítací koeficienty kvůli nestejné hodnotě koruny. A rovněž sdělit, kolik bude stát ještě těch 17 nebo 20 let, co se jim na činnost bude přispívat. Asi by to nebyl takový problém, když je údajně vše spočítáno a ověřeno. A nakonec uvést z jakého důvodu, máme my občané tyto náklady platit. Důvod, který uvedl pan předseda, že i já jako ateista, mohu, když budu mít tuto potřebu, zazvonit na faru a popovídat si s farářem o svých problémech, mě tak nějak neuspokojil.
Haló noviny 9. 1. 2012 - neuveřejněný příspěvek
Jak dál?
Dnes zveřejnilo MPSV, že nezaměstnanost v prosinci vzrostla na 8,6 %. Jedná se přitom jen o evidované uchazeče o zaměstnání. Tedy, pokud bychom přičetli i neevidované, byla by daleko vyšší. Vzpomínám, jak v srpnu, kdy nezaměstnanost, a to evidovaných uchazečů, vzrostla na 8,2 %, tvrdili nám unisono vláda a analytici, že jde jen o přechodný jev. Vše už je tak dobře nastartováno, že lze očekávat jen dobré zprávy. Mluvilo se o předpokládaném růstu, jak na podzim, tak v roce 2012. Tedy růstu hospodářství, a nikoli nezaměstnanosti, aby bylo jasno. A v tomto duchu byl sestavován i státní rozpočet. Jako neználci a škarohlídi byli napadáni tehdy levicoví a odborářští ekonomové, kteří tvrdili opak. Koncem podzimu nenastalo prozření, ale i establishment musel jít s pravdou ven. Jako už pokolikáté v posledních letech, musel své absolutní pravdy poněkud pootočit. Přibližně tak o 180 0. Ale na jeho sebejistotě mu to neubralo naprosto nic. Zkrátka upravíme rozpočet, zvýšíme DPH dřív a lidi to zase zaplatí. Lze samozřejmě řešit vše utahováním opasků těch dole. Ale i ten nejdelší opasek nám najednou končí, co bude nejchytřejší ministr financí se svými poradci a analytiky dělat potom? To bych rád věděl, a nejen já.
Haló noviny 20. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Jak to vlastně je?
Původně jsem se nechtěl vůbec k zesnulému exprezidentovi vyjadřovat, veden zásadou, o mrtvých nic než dobré. Navíc nejsem ani politolog, ani historik, ani se nechci zabývat nebo přehadovat s názory řady jiných občanů. Ale současné vysílání televize a reakce některých politiků mě vyprovokovaly k těmto řádkům. Jedná se mi zejména o neustálé přirovnávání Václava Havla k T. G. Masarykovi, prohlášení ministra Schwarzenberga, že Václav Havel byl největším Čechem dvacátého století a spěch Parlamentu k přijetí zákona, kterým budou oceněny jeho zásluhy.
K tomu srovnávání bych chtěl jen uvést, že TGM byl účasten a měl nesporné zásluhy o vznik Československé republiky. Václav Havel byl naopak účasten jejího rozbití. V době, kdy měl ještě nespornou autoritu, nedokázal vystoupit veřejně tak, aby jejímu rozdělování zabránil nebo aspoň požadoval v této věci referendum. Ač ve svých prvních projevech sliboval, jak vše se bude řídit vůlí občanů, tak pro uzákonění referenda, pokud je mi známo, neudělal pranic. Rovněž jsem se nikde nedopátral toho, aby TGM měl prohlášení jako humanitární bombardování atp. Naopak zase nevím o případě, že by Václav Havel reagoval někdy tak, jako TGM v Práškově korupční aféře, a že měl příležitostí dost.
Označení za největšího Čecha dvacátého století, hovoří samo za sebe. Vypovídá spíš o tom, kdo s tím přijde, než o osobě, která je takto nastolována. Kolik těch největších lidí už jsme v posledním století zažili, a kde jsou. Také počínání Parlamentu se mi jeví podivné. Na můj vkus si nějak příliš zvyká vykládat historii, a ještě k tomu účelově, podle momentální váhy politických sil. Kéž by tak spěchal třeba u protikorupčních zákonů.
Závěrem si myslím, že mimo běžné úcty k zemřelému ústavnímu činiteli, bychom ostatní věci měli ponechat historikům, filosofům, aby vše mohli posoudit s odstupem času, a bez vlivu zákonů a prohlášení.
Haló noviny 17. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Proč?
Nechte si svoje čachry machry, a mluvte k věci, nám kdysi při studiích říkával jeden z profesorů, když se zkoušený snažil odvést pozornost od položené otázky a zavést řeč na něco zcela jiného. Tento výrok se mi vybavil, když jsem v pátečních a sobotních Haló novinách četl reakce poslanců koalice na návrhy KSČM při projednávání církevních restitucí. Čachry machry podle slovníku jazyka českého znamenají něco jako pokoutní pletichaření, není to tedy výraz beze smyslu. A tak nějak mi celý ten vládní návrh a vše co kolem probíhá, připadá. I když v devadesátých letech prohlásil kardinál a arcibiskup Tomášek, že církvi již bylo vráceno vše, co jí náleží, byla tato otázka před několika léty otevřena znova, a po jejím zamítnutí poslaneckou sněmovnou, se letos opět dostala na pořad. I když je vedena formálně jako restituce pro všechny církve, jedná se především o církev římskokatolickou. Osvědčuje se tu znova historický poznatek, že tato církev nemá nikdy dost. A slavná vládní komise se, aspoň podle jejího vyjádření a třeba i sdělení televize, prakticky vůbec nezabývala tím, zda jsou požadavky na restituce oprávněné, či nejsou, ale pouze tím jak stát bude platit, co po něm církev požaduje.
Jako občan tohoto státu jsem využil svého práva, a obrátil jsem se na ústavní činitele, stejně tak i na parlamentní strany, otevřeným dopisem. V něm jsem uvedl rozpory, které jsou při uveřejňování rozsahu restituovaného majetku. Tak např. ČT zveřejňovala množství půdy, která měla být znárodněna od 5.000,- do 250.000,- hektarů, v každém roce jinak. Dále, zda není zahrnut i majetek, který byl postižen první pozemkovou reformou, a byl církvím zaplacen. Rovněž jsem se tázal, jakým způsobem jsou zahrnuty náklady státu, které vynaložil na platy duchovních a provoz církví. Zda nebude prolomena hranice 25. únor 1948. Proč není předložen výčtový zákon, který by uváděl všechen majetek včetně důvodu jeho náhrady. Jako poslední jsem si dovolil připomenout, že ani v historii nebyl tento majetek považován za majetek církve, ale majetek, který má pouze ve správě, a v zásadě je panovníka nebo státu. A v neposlední řadě i skutečnosti, které nasvědčují tomu, že církev tento majetek nenabyla vždy ve všech případech oprávněně, ale postupem, který oprávněnost nabytí majetku a jeho další držbu vylučuje. Rovněž jsem citoval odpovědi některých panovníků, když po nich církev požadovala restituci.
Na můj otevřený dopis odpověděla v podstatě souhlasně pouze KSČM, ČSSD, předseda senátu a předseda výboru senátu, který poslal později i vyjádření ministerstva kultury, a za necelé dva měsíce po jeho poslání i předseda vlády. Jeho dopis a dopis ministerstva kultury však mimo obecných řečí o spravedlnosti pro církve a občany nic jiného neobsahoval. Z ostatních parlamentních stran a představitelů našeho státu, ač jindy tak mnohomluvní, neodpověděl nikdo. Dále přišlo několik souhlasných vyjádření od neznámých pisatelů a od občanské iniciativy Humanističtí ateisté. Před několika dny jsem ve své naivitě s potěšením vyslechl zprávu, že Legislativní rada vlády požaduje inventarizaci restituovaného majetku. Asi tři dny jsem si myslel, ledy se přece jen hnuly. Pak jsem poslouchal vyjádření končícího ministra Bessera a další den rozhodnutí vlády, a bylo jasné, že se nehnulo absolutně nic. Tak by mě nějak zajímalo, co je vlastně za tím vším. Nechci zde uvádět, co vykládají zlé jazyky o spjatosti církví a koaličních stran. Ale pokud vím, jsou všichni poslanci, senátoři, ministři a prezident odpovědni občanům tohoto státu, a měli by podle toho jednat. Dovoluji si jim připomenout z historie, ne císaře Josefa II., ale třeba císaře Zikmunda, Ferdinanda II. a III. a další, jak na podobné požadavky reagovali.
To, že inventarizace majetku by byla velice náročná a nelze provést, může prohlásit jedině, nechci užít žalovatelný výraz, nebo ten, kdo neví, že máme ve státě katastrální úřady a archivy.
A tak si myslím, že by se mělo zapomenout na čachry machry a vše přehodnotit. I proto, že jinde ve světě už začínají požadovat restituce prostí občané, a jejich nároky jsou jistě oprávněnější.
Haló noviny 15. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Hrátky s přímou demokracií
Tak poslanecká sněmovna, a patrně brzy i senát, přijaly ústavní zákon o přímé volbě prezidenta. První krok k přímé demokracii je udělán, uznale mi zvěstoval známý. Nebyl, jen lidé dostali šidítko, jak se říkalo za mého mládí dudlíku, roztrpčil jsem ho svou odpovědí. A dali jsme se do diskuse, jestli skutečně si lidé „svého“ prezidenta vyberou. Myslím si, že ne.
Vezměme si celou volbu od počátku. Kandidáta do voleb na prezidenta může navrhnout buď 20 poslanců, nebo 10 senátorů či 50.000 občanů starších osmnácti let. Tedy je zřetelné, že výběr kandidáta mohou, vzhledem k vysokému počtu občanů, provést jen politické strany, popřípadě velmi početné spolky, které pro získání a organizaci takového počtu občanů mají potřebné zázemí. Též jej mohou provést lidé, kteří mají prostředky k vytvoření si zázemí pro tento účel. Tedy, my ostatní občané budeme volit nikoli podle svého výběru, ale z kandidátů vybraných někým jiným. Rozhodovací pravomoc, nás občanů, bude pěkně zúžena na několik osob, za kterými bude stát buď některá politická strana, nebo velké peníze.
Po výběru následuje volební kampaň. Jaká asi bude? Vzpomeneme-li si na poslední volby do poslanecké sněmovny, přebíhá nám ještě nyní mráz po zádech. Veřejnoprávní televize má vytvořit pro prezentaci kandidátů rovné podmínky. Vytvořila je tehdy způsobem sobě vlastním. Určila pro ně vysílací čas v době, kdy televizi prakticky nikdo nesleduje, bylo to v poledních hodinách. Samozřejmě vedle toho uváděla pořady, kde představitelé jen některých stran vystupovali k zadaným tématům. Dá se předpokládat obdobný způsob pro prezidentskou volbu? Asi ano. Už nyní nám představuje průběžně některé kandidáty na prezidenta, i když volební kampaň ještě nezačala.
Nezanedbatelnými jsou i náklady na celou volbu, které budou mnohonásobně vyšší, než je tomu dosud. Potom je to i otázka pravomocí, kompetencí a vztahů s ostatními orgány, jak již bylo v několika článcích Haló novin uvedeno.
Toto vše, rychlost s jakou se najednou přímá volba přijímá, ve mně vzbuzuje podezření, že se s námi občany nehraje čistá hra. Proč, když jde všem o přímou demokracii, se nepřijal zákon o referendu? Ten by umožnil občanům řadu věcí ovlivnit. A tak jsem byl rád, že se poslanci KSČM této hry na přímou demokracii nezúčastnili. Protože nechci šidítko, ale opravdovou věc.
Haló noviny 12. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Stačí vědět citát?
V neděli jsme se dozvěděli, že se uvažuje o rozšíření kontrolní pravomoci NKÚ i na kraje, obce a podniky, které jsou majetkem státu. Proti tomuto rozšíření kontroly je jako jediná z parlamentních stran ODS, a v televizi toto proti zdůvodnil, více než pregnantně za ODS pan poslanec Marek Benda. Nedokážu již jeho moudro citovat doslova. V podstatě řekl ale toto, „v tržním hospodářství nemá kontrola co dělat, o všem rozhoduje trh“. Mohl by mě on, nebo někdo jiný vysvětlit, co má vnitřní kontrola společného s trhem, nebo v čem mu překáží. Leda snad, že zamezí, aby si z kontrolovaného majetku utrhl každý, co může. Nebo si snad pan Benda myslí, že soukromé podniky svou vnitřní kontrolu nemají? Nebo jsou snad obavy, že by kontrola mohla na něco přijít? Jak se u nás říká, pan poslanec Benda skutečně zaperlil, a snad je ho i na poslance škoda, i když mě honem nenapadá co s ním. Je to úžasné, když si vystačí s několika hesly, které používá na všechno, a přesto je zvolen. I když, obecně se má za to, že Cato starší používal také jen jediný výrok Cathago delenda est (Kartágo musí být zničeno), a to mu stačilo, aby se udržel v senátě Říma.
Haló noviny 10. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Kam se na nás hrabou
Dnešního rána jsem se nadmul pýchou. A to v okamžiku, když přes televizní obrazovku přebíhaly titulky opatření, která navrhl NERV vládě ČR k vypořádání se s krizí. Z těch 41 opatření mě zaujala tři. Zvýšení daní lidem, jejichž měsíční plat přesahuje 100.000,- Kč, snížení rozsahu týdenní pracovní doby a hlavně mzdy a zmrazení důchodů. Není to úžasné, když podle NERVu a naší vlády žijeme v zemi, která si může dovolit své ekonomické a finanční problémy řešit na úkor námezdně pracujících a důchodců. To zvýšení daní u platů nad 100.000,- Kč měsíčně, aspoň si myslím, určitě neprojde. Kam se na nás hrabou Norové, Švédové a Švýcaři se svou životní úrovní. Ti si svoji ekonomiku takto řešit nedovolí. Zejména ti Švýcaři, kteří otravují naši vládu vyšetřováním privatizace, a žádostí, aby se přihlásila o náhradu škody v částce 12 miliard. Naštěstí jim vláda ukázala, že nějakou takovou částku vůbec nepotřebuje, ani to šetření, vždyť co by z toho mohlo nakonec vzejít nebo se provalit. Stejně tak koalice ODS, TOP 09 a VV dokázala zamezit přijetí zákona o majetkových přiznáních. Nelze přece otravovat ty lidi, kteří nějak nashromáždí majetek, mají přitom problémy, a pak jim dělat znovu problémy otázkami jak k tomu majetku vůbec přišli. Vždyť by se ani pořádně nevyspali, a zejména předseda TOP 09 má pro dobrý spánek pochopení.
A tak mě nějak, když opojení z pýchy pominulo, napadlo, jestli bychom se my důchodci a námezdně pracující, a třeba také živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné neměli vydat do Prahy. Tam se spojit s těmi pražskými, kteří jsou na tom jako my, a jít se potom zeptat do Strakovy akademie, jak to s námi vláda naší země vůbec myslí. Nepřipomínám defenestraci, ani první, ani druhou, ani třetí, jak se to kdysi v Čechách dělávalo. Je jiná doba, a stačilo by, aby představitelé naší země, které už skoro nikdo nechce, odešli ze svých kanceláří a sjeli výtahem.
Haló noviny 8. 12. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Hlídači humanity
Poněkud zmateně jsem četl vyjádření politologů, zejména Kučery, Doležala a exprezidenta Havla, k volbám v Rusku. Zejména pak podrážděnou reakci na odpověď prezidenta Klause, kdy se vyjádřil k otázce voleb v Rusku při společné tiskovce s prezidentem Medvěděvem, že jsou to jejich volby, a že nemá také rád, když se někdo otírá o nás. Nejsem vůbec příznivcem prezidenta Klause, a nikdy nezapomenu privatizaci, u jejíhož zrodu a provádění stál, jako i řadu dalších věcí. Nevolil bych rozhodně stranu Jednotné Rusko. Ale myslím si, že stávající prezident má pravdu v tom, že pokud si někoho pozvu do domu, v tomto případě do naší země, tak zachovávám aspoň ty nejzákladnější zásady lidské slušnosti, a nepodivuji se, že třeba kulhá na jednu nohu, když sám kulhám na obě. Marně vzpomínám, zda se redaktoři, a shora uvedení rozhořčení Kučera, Doležal a Havel, ptali prezidenta Bushe, když byl u nás, jak to provedl jeho bratr s volbami na Floridě, kdy z nich vyloučil velkou část černochů. Důvod se našel, buď byli trestaní, nebo mohli být trestaní, ale hlavně by rozhodně nevolili Bushe. Stejně tak nevzpomínám, že by tito, aspoň ústy zastánci humanismu měli nějaké připomínky a dotazy k válkám vedeným ze strany USA, vyjma výroku, který vejde do dějin podobným způsobem jako Hérostratos, když zapálil chrám v Efesu, a to o humanitárním bombardování.
Nikdy jsem od nich neslyšel dotazy na vnitřní politiku třeba Saudské Arábie, nebo třeba na zahraniční akce Izraele. Proto nechápu jejich rozhořčení. Buď ať měří každému stejným metrem, nebo ať raději mlčí, když to nedokážou, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Haló noviny 16. 11. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Stačí jen prostý rozum
Není to tak dávno, co stála před soudem ex ministryně zdravotnictví Součková, která si najala pro vedení sporu státu se společností Diag Human soukromého advokáta, kterému mělo být v případě úspěchu vyplaceno 170 miliónů korun. Vzpomínám si na tehdy rozhořčené postoje pravicových politiků a slova o morálce, špatném nakládání se svěřenými prostředky, proč se najímá advokát, když ministerstvo má své právníky a řadu dalších připomínek. V tomto svatém rozhořčení nějak úplně zaniklo, co předcházelo tomuto sporu, a kdo všechno se podílel na nevýhodné smlouvě a špatné právní pozici našeho státu od samého počátku. Asi to bylo proto, že jsme tehdy ještě neměli vládu boje proti korupci a rozpočtové odpovědnosti. Nyní ji máme, aspoň to o sobě stále prohlašuje, a vyvíjí extrémní úsilí, aby hned tu a zase onde uspořila nějaký peníz. Jednou jsou to nemocní, jindy rodiny s dětmi, potom důchodci, ale především takřka všichni občané, které postihuje zdražováním a omezováním jejich nároků v sociální a zdravotnické oblasti.
A náhle se objeví 12 miliard, což je skoro deset procent letošního plánovaného propadu státního rozpočtu. Občan by myslel, jak rychle po nich vláda skočí a poděkuje Švýcarům, respektive jejich orgánům činným v trestním řízení za to, že našli pachatele, kteří o tyto peníze náš stát připravili, a dokonce dvakrát naši vládu vyzvali, aby se připojila k trestnímu řízení o náhradu škody. Leč co se nestalo. Místo poděkování a rychlého jednání se nejvyšší naše výkonné orgány začínají přehadovat, kdo by tak měl učinit, pokud se tak učinit vůbec má. Jsme svědky výmluv jednotlivých ministrů a státního zastupitelství, že to měl a má udělat ten druhý. Dokonce jsme i slyšeli, že se zase tak moc neděje, pořád je dost času. Nějak mi to připadá, jako když táta řekne, aby kluci nanosili dřevo, a oni se pak celé odpoledne hádají, který z nich to má být. Jak jsou asi překvapení také Švýcaři, když projevili dobrou vůli, dokonce i urgovali ve věci, a ono pořád nic.
Tak mě nakonec napadlo, že i ta nejprostší hospodyňka ví, že když jí teče hrnec, musí jej nechat spravit nebo koupit nový. Lít do něj další vodu, aby nahradila tu ubývající, považuje za hloupost, která nic neřeší. Možná by k ní někteří naši ministři měli jít do učení.
Haló noviny 14. 11. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Kdy je svoboda opravdu svobodou?
Známá vykládala příběh s řemeslníkem - živnostníkem, který jí opravoval poruchu v domácnosti. Nebylo mu ani třicet, známá je už v důchodu, ale to jim nezabránilo, dát se do řeči. Po probrání počasí se dostali na problémy současnosti. Mladík, jenž znal dobu před převratem hlavně z televize a filmů, horoval pro svobodu, kterou máme, a na otázku v čem ji hlavně vidí, odpověděl, že si každý může jet, kam chce. To jste dříve nemohli, přesvědčeně dodal. Za hranice jste se nedostali. Známá se mu chvíli snažila dokazovat, že tomu tak zcela nebylo. Sice cesta přes hranice byla daleko komplikovanější než je dnes, ale jednou za čas se dalo vycestovat, záleželo kam. A když poznala, že vzbuzuje jen nedůvěru, v televizi to přece vědí daleko lépe, napadlo jí zeptat se ho, kde všude tedy byl on.
„Kde bych na to vzal. Nikde jsem nebyl“, odpověděl krátce a svěřoval se, co všechno musí nejprve pro sebe a rodinu zařídit a koupit, nebo si vzít úvěr a splácet ho. Ale až se s tím vším vypořádá, do světa vyrazí.
Zeptala se ho tedy, zda byl na dovolené, tady v Čechách. Odpověď zněla obdobně, nemůže si to dovolit, mohl by teď v krizi přijít o nějaké zákazníky, a to by mohlo, jeho už beztak napjatý rozpočet úplně zlomit. Má sotva na materiál, na splátky, pro rodinu. Zaplatila a rozloučili se. Oba spokojení. Ona s jeho prací, on s tím, že mu bylo zaplaceno hned, což se mu pokaždé při práci nestává.
A tak mě napadlo, máme všichni opravdu svobodu v celém jejím rozsahu? Nebo jen tehdy, když si ji můžeme zaplatit? A je svoboda, sice proklamovaná zákonem, ale ve skutečnosti závislá na výši konta, ještě svobodou?
Haló noviny 9. 11. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Reformy se už projevují
V neděli osočil ministr Heger opozici, že straší lidi a málem vyvolává paniku, pokud občany varuje před novými zákony o zdravotnictví. V pondělí hlásili nadšeně redaktoři všech televizí, že se podařilo konečně zastavit obstrukce. A tak může koalice ODS, TOP 09 a VV v klidu pracovat, a svou většinou přehlasovala senát, který odmítl zákony na úseku zdravotnictví, sociální, důchodové a daňové. Již jen podpis prezidenta a začnou platit. Tak zvané reformy se podaří zavést, a pak! Co bude pak, jsem se dozvěděl v praxi hned následující den, kdy jsem čekal na rehabilitaci v bývalé poliklinice. Přede mnou byla na řadě asi třicetiletá paní, která nám sdělovala, jak jí rehabilitace ultrazvukem na předtím zraněné ruce udělá dobře. Kdysi ji jí už prováděli. Podala lístek od lékaře včetně legitimace pojišťovny sestře, a chystala se vejít dovnitř na provedení úkonu. Tu ji sestra zarazila s tím, že její pojišťovna má už limit vyčerpán, a další úkony tento rok neplatí. Paní se zaraženě ptala, jestli to znamená, že jí úkon neprovedou?
„Pokud si ho předem sama nezaplatíte, tak ne“, zněla nesmlouvavá odpověď.
„Ale vždyť pojišťovna v nabídce uvádí rehabilitace a lázně zdarma“, pokoušela se paní sestru ještě přesvědčit. Ale ta už jen pokrčila rameny, a vyslovila sumu, kterou chtějí. Na té ženě bylo znát, jak v duchu cosi počítá, aby pak zavrtěla hlavou, a odešla pryč.
Šlo jen o rehabilitaci. Možná té ženě někdo ze známých poradí něco jiného, co jí pomůže. Bolest a špatná ovladatelnost ruky bude trvat déle, ale nakonec se snad podaří ruku doléčit.
Ale, tak nějak mi proběhlo hlavou. Nebyla porušena ústavní práva té paní na léčení. Vždyť ona platila pojišťovně řádně a včas. A za druhé, pan ministr mluví, stejně jak celá koalice, o strašení veřejnosti. Ale co se stane příští rok, až přijdeme k lékaři, nebo nás k němu přivezou s těžkým úrazem nebo jiným postižením, vyžadující okamžitý zákrok a naše pojišťovna bude mít již vyčerpaný limit? Budeme sebou muset snad nosit i potvrzení o výši našeho konta? A tak mi celá ta koalice připadá jak ta pojišťovna. Také lákala své zákazníky – voliče, vším možným, a někteří naletěli. Bohužel zaplatíme to my všichni.
Haló noviny 19. 10. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Dejme vědět, že jsme tady
Je brán názor občana v potaz? Podle ústavy a řady zákonů má občan právo se obracet přímo na všechny ústavní činitele, parlament, zastupitelské sbory, exekutivu, na ostatní občany a na sdělovací prostředky. Potud se zdá všechno v pořádku. Dokonce má právo i na odpověď od volených orgánů a exekutivy. Zákonem nemá garantovánu právo na odpověď od občanů a sdělovacích prostředků. Využil jsem svého práva ve věci připravovaných církevních restitucí, a obrátil se prostřednictvím mailu na prezidenta republiky, předsedu vlády, poslaneckou sněmovnu, senát, všechny parlamentní strany, řadu deníků a na občany. Napsal jsem proč s tak široce pojatými, a podle mého názoru v rozporu s právními předpisy, církevními restitucemi nesouhlasím, a uvedl i několik příkladů z historie, jakým způsobem byl církevní majetek spravován, a že i katoličtí Habsburkové tento majetek považovali za majetek státu, panovníka, a podle toho s ním i nakládali, a jakékoli restituce, a to i po Bílé Hoře, striktně odmítli. Rovněž a zejména mi vadí na těchto připravovaných restitucích utajenost, o jaký majetek konkrétně jde. Uveřejňované rozsahy pozemků se několikanásobně liší, nikdo z odpovědných činitelů nebyl schopen prohlásit, nejen zda je prolomena hranice 25.2.1948, ale ani zda dokonce nejsou vraceny i nemovitosti postižené první pozemkovou reformou, za které bylo zaplaceno. Ani není řečeno, jak a jestli vůbec se započítají náklady vynaložené na církve za minulých šedesát let, a proč se jim má přispívat ještě dalších dvacet let. Uvedl jsem i proto jakým způsobem církev k majetku přišla, a rovněž citoval třetí artikul pražský o odnětí majetku církvi a názor Petra Chelčického, který snad jako první došel k tomu, že věřící ke svému styku s Bohem nepotřebuje prostředníka, tedy církev.
Protože se jedná především o římskokatolickou církev, není ani nikde vysvětleno, jak má občan chápat výrok kardinála arcibiskupa Tomáška, který v devadesátých letech prohlásil, že nemovitosti vrácené tehdy církvi, je všechno, co církev požaduje. Obecnou odpovědí jsou pouze obecné řeči o spravedlnosti a době nesvobody, jakákoli konkrétní odpověď chybí.
Připouštím, že mé připomínky, aby aspoň částečně zachytily všechny shora uvedené důvody a skutečnosti, byly dlouhé, zabíraly několik stránek textu. Přesto jsem je rozeslal na výše uvedené adresy. Nejsem tak naivní, abych očekával odpověď přímo od vedoucích činitelů, ale každý má nějakou kancelář, která se těmito podněty a připomínkami má zabývat, a proto jsem vše přesto rozeslal.
Výsledek předčil v dobrém i zlém mé očekávání. Svůj podnět jsem odeslal dne 28.8.2011, tedy před dvěma měsíci. Během týdne jsem obdržel odpověď od KSČM a potom ještě víc podrobnou 8.9.11, od poslaneckého klubu KSČM, od ČSSD, kde byla uvedena i vyjádření jak s dopisem naloží a postoj k církevním restitucím. Rovněž jsem i obdržel oznámení z poslanecké sněmovny a senátu o přijetí dopisu a přidělení pořadového čísla. Ze senátu jsem pak ještě dostal vyjádření, že dopis předali ministerstvu kultury, aby na něj reagovalo, a tuto reakci 10.10.11 poslal. Jak se dalo očekávat, byla to reakce bezobsažná, bez jakékoli zásady nebo důkazu, proč tyto restituce. A dne 18.10.11 jsem obdržel dopis předsedy vlády, který mimo frází o spravedlnosti a nápravě křivd, uvedl dny, kdy věc má připravit ministerstvo kultury a projednat vláda. Od ostatních absolutně nic. Chápu, že pro ODS, TOP09 a VV jsem pouze neznámý občan, nikoli volič. Ale při jejich zaklínání jak dbají o občana a občanskou společnost, člověk očekává aspoň zdůvodnění jejich kroků. Zdůvodnění máme 114 hlasů, a tedy můžeme si dělat, co chceme, kulhá, jak se říká na obě nohy, a ukazuje skutečnou tvář demokracie, a o koho těmto stranám jde.
Na základě této zkušenosti jsem si nechal projít hlavou, zda má vůbec smysl starat se o věci veřejné, a sdělovat své názory odpovědným politikům. Po počátečním roztrpčení si myslím, že ano. Když z důvodu stáří nebo nemoci či vzdálenosti nemohu jít vyjádřit svůj názor, jak se říká na ulici, mohu aspoň psát, a doložit arogantním představitelům establishmentu, že zase nejsme až tak hloupí a bezmocní, jak by potřebovali a chtěli. Na prezidentské zástavě je, nyní už z neznámého důvodu, heslo „pravda vítězí“. Dělejme tedy vše, co jsme ještě schopni, aby se naplnilo a zvítězila pravda prostých občanů této země.
Haló noviny 12. 10. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Způsob boje proti korupci
Počátkem týdne jsme byli informováni o potvrzení pokuty ve výši 800 000,- Kč Krajským soudem v Brně, kterou MPSV uložil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže za zvýhodnění jednoho z uchazečů při získávání veřejné zakázky. Nechci se zmiňovat o vlastní soutěži, nic o ní nevím, jen se mi zdá podivné, že co chvíli se dozvídáme, jak ten či onen ústřední úřad, nebo ta či ona obec má v tomto směru potíže, a to stále častěji. Je podivné, když odpovědní úředníci v tomto směru pořád tápou, a ne a ne se naučit jak vyhlásit soutěž o veřejnou zakázku pořádně. Nebo je v tom snad něco jiného, čí něčí zájem? Ale to jen na okraj.
Hlavně bych však rád věděl, z čích peněz se tato pokuta zaplatí. Je uložena MPSV, zaplatí ji tedy toto ministerstvo? Z čeho? Vždyť toto ministerstvo, stejně jak jiná ministerstva, až na pár předpisů, a jak vidíme nyní, na špatně vyhlášenou soutěž nic neprodukuje. Tedy nevytváří žádnou hodnotu. Pokutu však musí zaplatit. Složí se snad pan ministr s těmi úředníky, kteří věc zavinili a způsobili tak svému ministerstvu, tedy zaměstnavateli škodu? Podle zákoníku práce mají nahradit škodu do výše čtyř a půl násobku svého platu. 800 000,- Kč je velká částka, ale pokud vycházíme z platů a odměn některých vysokých státních úředníků uveřejňovaných ve sdělovacích prostředcích, patrně by se na tuto částku složit dokázali v rámci maxima, které lze po nich podle zákona požadovat. Mám však obavy, na základě dosavadních zkušeností, že je to ani nenapadne. Zatím je spíše zvykem od určitého postavení nic po nikom nechtít, naopak, když už se náhodou něco provalí a viník musí odejít, tak ho odškodnit nebývale vysokým odchodným, které není žádným předpisem regulované. A tak zmíněnou pokutu zaplatíme my ostatní, jak se říká daňoví poplatníci, běžní občané. A aby nepřišli zkrátka ani ti, kteří z důvodu stáří nebo nemoci už daně neplatí, tak se jim omezí důchody, nemocenské, sociální dávky. Má pak vůbec smysl takové pokuty ukládat? Není to jen hra na spravedlnost? Aby se vlk nažral, a koza zůstala celá?
Haló noviny 10. 10. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Přece jen, šťastný den
Šťastný den, je den, kdy se člověk vrátí z nemocnice, kam musel narychlo odjet. Tam jel s obavami, zda půjde, jak se říká na kudlu, nebo se v něm budou jinak rýpat. Domů již s úlevou, že to není tak zlé, a spraví to prášky a dieta. A tak mu ani pro tento okamžik nevadí, že něco zaplatil. Zejména, když lékaři i sestřičky s ním jednali vlídně, a dokonce, na rozdíl od ministra zdravotnictví, věděli hned, kolik zaplatit má. V lékárně pak to bylo navíc jen něco málo přes stovku, což proti platbě za pravidelně odebírané léky, byl nepatrný obolus.
Doma radostně žena zvěstovala, že sehnala syrečky, tedy olomoucké tvarůžky jak nám velí EU, v akci za pouhých dvacet korun, protože jim došla doba spotřeby. Stávaly sice kdysi čerstvé 1,50 Kč, ale už tak dávno, že ani České televizi to nestojí za vzpomínání. Vzal jsem si její program, zda díky novému jejímu generálnímu řediteli a předsedovi Rady pro televizní vysílání, už přece jen nedošlo k jeho změně, jak bylo slibováno. Nedošlo. Stále stejné pořady a reklamy, které jsou si víc a víc podobné. Pouze jedny propagují výrobky, které mohou být i někdy dobré, a druhé propagují to ostatní, darmo mluvit. Prohlédl jsem si i SIPO, zda stále za televizi platíme 135,- Kč měsíčně. Platíme. A ejhle, přece se jen něco změnilo, za SIPO už také platíme, a to 5,- Kč měsíčně.
Zkrátka pan Kalousek musí někde peníze vzít, když zrušil placení daní z dividend. Pokud by to šlo skutečně státu, třeba na ty nemocnice, nebo na silnice, školy, a já nevím na co ještě, mávnul bych nad tím rukou. Něco za to bude, a pětikoruna zase není až tak veliká částka. Kdysi jsme za ni koupili sice tři balíčky syrečků, ale teď ani jeden, a to ani, když je ve slevě. Tak co. Ovšem člověku vadí, že neví komu nebo na jaký účel ty peníze jdou.
Pak jsem se dočetl o státních dluhopisech, jak jdou na dračku. Občané se předhánějí v jejich nakupování. Nevím proč. Vždyť nemají ani jistotu desetinásobku, jak měly kdysi dávno při privatizaci Harvardské fondy. Proč se o ně neperou banky? Donedávna byly státní dluhopisy pro běžného občana tabu. A najednou od vlády taková ochota. Od vlády, která mění zákony a podmínky smluv jak na běžícím pásu. Maně se mi vybavily vzpomínky na řadu realistických románů z minulého století, kde dcery státních úředníků, profesorů a dalších, zkrátka dcery příslušníků střední třídy přicházely o svá věna krachem státních dluhopisů, do nichž jejich rodiče investovali, aby dívky měly aspoň pro počátek nějaký majetek.
Pak jsem si přečetl, že trenér Bílek obavy o účast v baráži nemá, a po výkonu našeho mužstva se Španělskem se mi ulevilo. Asi to bude pravda, když trenér říká pořád jedno a totéž. I když na hřišti to tak nějak nevychází. Ale kousek dál bylo o vítězství Berdycha, a skoro hned vedle, jak se podařilo spravit poškozený trávník na Velké pardubické. Prostě jej postříkali zelenou barvou. Snad to koně nepoznají. Při závodě stejně nemají čas si ukousnout. Kdyby tak snadno, šlo spravit všechno. A nakonec Velkou pardubickou vyhrál již po osmé, po strhující jízdě Josef Váňa, takže jde přece jen o šťastný den.
Haló noviny 22. 9. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Každému jiným metrem
V pátek má být hlasování o členství Palestiny v OSN. USA se už řadu dní netají, že užije, v případě kladného výsledku, v Radě bezpečnosti svého práva veta, a uznání zablokuje. Stejně tak vláda naší republiky ústy svého premiéra prohlásila, že bude hlasovat proti. Proč tomu tak bude, ani jeden z nich nevysvětlil. Tedy, pokud požadujeme vysvětlení nepříčící se zdravému rozumu a spravedlnosti. Jako obvykle se později budeme rozhořčovat nad postupem militantních Arabů, a přemýšlet, kde se v nich bere ta nenávist, a někteří budou vše svádět na islám. Před několika léty vláda ČR si pospíšila uznat Kosovo, rovněž převážně islámskou zemi. Údajně proto, že nelze po Albáncích v Kosovu požadovat, aby snášeli útisk Srbů. Od té doby tam musí nejen Srbové, ale i Chorvati, Rómové, a dokonce i Albánci snášet útisk vládní kamarily. To už nikoho nezajímá. Stejně tak nikoho nezajímá, myslím z představitelů obou zmíněných zemí, osud Palestinců. Jsou přes čtyřicet let okupovanou zemí. Dvacet let vedou mírové rozhovory, bezúspěšně. Výmluva pro jejich uznání nebo aspoň autonomie se vždy najde, a pokud ne, tak se zinscenuje nějaký výbuch, atentát, přepadení nebo podobná věc. Když na úřad prezidenta USA nastupoval Obama, myslil jsem si, přiznávám, konečně prezident, který mluví rozumně. Bohužel, jen mluvil. Jedná, jak ti před ním, respektive jak chce americký establishment. Stejně tak i, málem jsem napsal, naše vláda, ale moje vláda to není, tak tedy vláda ČR. Což si neuvědomují, jak zasévají nespokojenost a nenávist? Což si to neuvědomuje ani Izrael? Vždyť nezanedbatelná část i občanů Izraele pro uznání Palestiny je. Není jim ani trochu divné, že se svým rozhodnutím postavili na stejnou stranu jako Hamás, pro který měly všechny tyto vlády dosud jen slova odsouzení? Nebo se jim náramně hodí, aby ve světě udržovali napětí, a jedni i druzí tak mohli stále poukazovat na nebezpečí, které nám od těch druhých hrozí!?
Haló noviny 12. 9. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Proč tak pozdě?
Jako obvykle jsou v neděli publicistické pořady, a to OVM na ČT 1 a Partie na Primě, kterou jsem sledoval. Byl tam ministr Kalousek a poslanec Dolejš. I když komentátor nedal takřka poslanci Dolejši žádný čas a prostor, přece jen bylo poznat, kdo koho zastupuje, a kdo chce přispět k rozvoji země a života občanů. Ale, to je obecně známo, a nad páně Kalouska dlouhými tirádami, pokoušejícími se vysvětlit a obhájit nevysvětlitelné, jsem se už ani skoro nepozastavil. Zarazila mě jedna věc, hned zpočátku, kdy se komentátor zeptal na události, které nyní probíhají ve Šluknovském výběžku, a jsou sledovány většinou občanů.
Z odpovědi ministra Kalouska, který se pohybuje takřka dvacet let ve vládních kruzích, mě doslova zamrazilo. Mluvil o potřebě vzniku odborné komise, která najde řešení problému, a o obavách, aby některá z politických stran této situace nezneužila. Proboha, co dělaly vlády dosud, co dělal ministr nebo zmocněnec pro lidská práva, co dělala řada různých komisí a organizací, které se soužitím občanů, různých etnik, zabývaly. Kolik peněz bylo vynaloženo na jejich činnost, jaký prostor jim byl dáván ve sdělovacích prostředcích. Kolik peněz vše toto stálo, a bude ještě stát? A mimo pseudohumanistických hesel a stále většího napětí jsme se ničeho jiného nedočkali. Vyhrocenou situaci nyní se snaží řešit stovky policistů, které se pokouší zabránit střetu rozeštvaných etnik. Ale přes jejich počet tu dál dochází k násilí, ke krádežím. Na co tam tedy ti policisté jsou? Podle hesel na policejních autech mají pomáhat a chránit. Zatím jsme svědky toho, že dokážou pouze zabránit hrozícím hromadným rvačkám s několika sty peroucích se občanů. Nedosáhli však toho, aby dál nedocházelo k provokacím a trestným činům. Kdo je tam řídí, a co se bude dít, pokud vypukne podobná rivalita někde jinde? Je dost míst, kde je situace podobně napjatá.
Vláda má řešení, s kterým se nám svěřil pan ministr. Bude zasedat odborná komise. Jistě bude dobře chráněná, a možná její někteří členové se vyjdou za policejní asistence podívat do ulic.
Potom se nejspíš přijde na to, že vedle policie je třeba nasadit i armádu, a pro jistotu se přijme několik zákonů postihujících práva a svobody všech občanů. Však k tomu bude důvod, jsou nezvládnutelné nepokoje v ulicích. A tak si myslím, že současný establishment v lepším případě toho mnoho zameškal, v horším případě si připravoval pozici.
Haló noviny 26. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Baviči snad ne
Nechci být hnidopichem, ale velmi mě zarazil v rubrice „zítra čtěte“ dnešních Haló novin, výraz bavičské dvojice v souvislosti s Werichem a Voskovcem. Byli to herci, komici, i jak sami říkali klauni, ale baviči, myslím ne. Jde samozřejmě o výraz nyní hojně používaný, ale vzpomeňme, co o něm říkával Miroslav Horníček. Vezmeme-li pak současné baviče, tak mám veliké pochybnosti, že kterýkoliv z nich by dokázal natočit filmy, jako byly Hej rup nebo Svět patří nám, nebo později samostatně Werich Císařův pekař a Pekařův císař, Až přijde kocour, Medvěd a řadu dalších. Nebo reagovat na současné dění v divadelních komediích typu Balada z hadrů, Osel a stín, César atp. Jistě, chtěli lidi pobavit, ale na rozdíl od dnešních bavičů, nebyl jejich humor samoúčelný, nebyl humorem za každou cenu, ale měl vždy co říci.
Haló noviny 25. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Gangster nebo hrdina?
Kdesi a kdysi jsem četl, je smutné, když země potřebuje hrdiny. Po tom, co se děje nyní kolem Ctirada Mašína, musím dodat, že je příšerné, když si za hrdiny vybere takovéto vrahy. I jinak vždy ke všemu ochotné televize a rozhlas připouští, že se jedná o kontroverzní názory, aby se mohly vyhnout vyslovení názoru. Co je však kontroverzního na podřezání omámeného a svázaného člověka? Co je rozporuplného na zavraždění pokladníka a ukradení peněz? Ani v USA nedělají hrdinu z Jesse Jamese, který po porážce Jihu v občanské válce se mstil Severu přepadáním a loupením. Pokud by dodržovaly tehdy v padesátých letech odpovědné orgány v NSR a USA právo, mezinárodní právo, o kterém ostatní poučují takřka denně, musely by tuto skupinu odsoudit za spáchání válečných zločinů. Pan Vondra jel předat vyznamenání, samozřejmě za státní peníze. Kdyby měl aspoň tolik slušnosti, a jel tam za své, pokud vidí hrdiny tam, kde nejsou, a kteří by jimi nebyli ani v rodokapsech. Vláda, kterou prakticky už nikdo nechce, opět dala národu významný signál. Co vše je ochotna udělat, aby se udržela u moci.
Haló noviny 22. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Jak Drábek chtěl miliardu ušetřit
Pan ministr Drábek měl zase nápad. Ušetří prý miliardu na důchodcích, kterou musel stát vynaložit na posílání jejich důchodů poštou. Přihraje nějaký peníz některé bance, přes kterou se důchody již nebudou posílat, ale důchodci si pro ně budou chodit je vybrat do bankomatu. Skutečnost, že k bankomatu mají někteří důchodci řadu kilometrů, ho nezajímá. On má do bankomatu blízko. Další věc, že ti starší neumí bankomat obsluhovat, zejména ti starší, ho rovněž nezajímá. Ti si mohou buď někoho najmout, nebo zaplatit za nadstandardní služby, a důchod jim bude nějak doručen. Aspoň banka, která bude důchody rozesílat, získá nějakou korunu navíc. Však se každá koruna v době krize hodí.
Tak jsem si vzal tužku, papír a kalkulačku, a začal počítat. Průměrný důchod je údajně něco přes deset tisíc korun měsíčně. Tedy poplatek za poslání průměrného důchodu poštou je asi třicet korun, za rok tedy 360 korun. Vydělím-li jednu miliardu, která se má údajně ušetřit těmi 360 korunami, dostanu číslo dva miliony sedm set sedmdesát osm tisíc důchodců, kteří údajně podle pana ministra dostávají důchod poštou. Přitom podle ČSÚ je důchodců jen cca dva miliony pět set tisíc. Tedy, komu se posílá těch přibližně dvě stě padesát tisíc důchodů, jež vyšly výpočtem podle údajů pana ministra. Že by pan ministr žvanil? To přece není možné, je to ministr, a ještě k tomu z TOP 09. Také řada důchodců, a těch je asi většina, si nechává posílat důchod na účet. A bankovní poplatky jsou přece jen nižší než poštovní. Těchto důchodců je minimálně polovina, tedy dalších jeden milion dvěstě padesát tisíc důchodů. Takže nastává tu otázka, jak je to ve skutečnosti s tou miliardou? To ani nepřihlížím k tomu, že česká pošta je dosud státní podnik, a ty poplatky se zase vrátí státu.
A tak mě nakonec napadla myšlenka, zlá, ošklivá, ale marně ji zaháním. Nebude to zase něco podobného jako druhý pilíř důchodové reformy? Aby si banky přece jen přišly na své. Když ne tak, tak nějak jinak.
Haló noviny 22. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Už se skáče z rozjetého vlaku?
Ministři TOP O9 nechodí do vlády, posílají tam své náměstky, kteří však členy vlády nejsou a nemohou tedy hlasovat, a tak se podílet na přijetí či nepřijetí vládních usnesení. Důvod je opravdu zásadní. Jeden ze subalterních úředníků ministerstva školství, personální ředitel Bátora, si dovolil nejen se přehadovat s předsedou TOP 09 Schwarzenbergem, ale nakonec ho i urazil. A když ve spravedlivém rozhořčení volali představitelé TOP 09 po jeho odvolání, ministr školství za VV Dobeš, na ně sice nevypláznul jazyk, dokonce se za výroky svého podřízeného omluvil, ale ponechal ho na jeho místě. Zatím ani předseda vlády Nečas se nemá nějak k tomu, aby zasáhnul a koaličnímu partnerovi vyhověl. Samozřejmě TOP 09 nyní velmi hlasitě prohlašuje, že to není jen kvůli urážce jejich předsedy, ale kvůli činnosti pana Bátory, aby nepůsobili jak rozhádaní kluci. Ovšem, člověka hned napadá, proč tedy tak zásadně nevystoupili hned po jeho přijetí do funkce, a čekali tak dlouho, na tu příslovečnou poslední kapku. Vždyť politické názory a činnost pana Bátory byly obecně známy.
Člověku se pak najednou vybavuje myšlenka, nechtějí oni jenom vyskočit z rozjetého vlaku, který svorně s VV a ODS uvedli do pohybu, a nyní neví, ani jak s ním zajet na bezpečnou kolej, ani jak jej zastavit? Ona veřejnost a průzkumy preferencí leccos naznačují. S touto vládou už nejsou spokojeni jen občané, odbory, levicové strany, ale svou nelibost dávají stále víc najevo i podnikatelé. To už je pak k zamyšlení, hlavně partajního pokladníka. Zkoušeli už vyskočit VV, ale nakonec vždy poslušně zavřeli dveře, a vrátili se do kupé. A tak nyní snad brzy poznáme, co a proč TOP 09 vlastně zamýšlí, co asi chystá do příštích, doufejme blízkých voleb.
Haló noviny 21. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Pozdní prozření
Po přečtení rozhovoru s herečkou a političkou Táňou Fischerovou v sobotu, jsem upadl do rozpaků. Na jedné straně aspoň vnímání některých nedostatků současné společnosti a soucit s bezbrannými. Na druhé straně však takřka absolutní neochota vidět polarizaci společnosti, její rozdělení. Je podivné, když mluví o pravici a levici jako produktu minulosti, a zároveň s tím mluví o US DEU jako o středové straně. Řešení pro budoucnost vidí v oddělení politiky, ekonomiky a duchovního života do tří samostatných částí, a v družstevnictví. Tedy v něčem, co se ani neuplatnilo v době svého zrodu před nějakými devadesáti léty. Převrat v roce 1989 považuje za správný a přínosný, a současné pokřivení společnosti se snaží vysvětlit Klausem, veksláky, jinou startovní čárou pro občany a zvláštností české cesty. Tedy, ten starý dobrý kapitalismus je v pořádku. Stačilo by, aby ti bohatí byli mravní, poctiví a měli srdce. Budiž, je to její názor, a je velmi sympatické její uznání aspoň věcí, do očí bijících a ujařmujících běžné občany. Je i sympatické její zapojení v řadě organizací, které úděl těch nejbezbrannějších se pokouší aspoň částečně zlepšit.
Nechápu ale, proč s tím nezačali dříve. V první době po roce 1989 hlásali představitelé hnutí, ke kterému patřila i ona, zlepšení socialismu. Potom zavedení demokracie a lidských svobod a práv. Teprve potom přišli s tržním hospodářstvím, a pak následovala prohlášení o nemožnosti třetí cesty, a k návratu ke kapitalismu. Jedním z protagonistů byla i US DEU, za kterou byla paní Fischerová koncem devadesátých let v poslanecké sněmovně. Dnes říká, že to nebylo tehdy viditelné. Jak pro koho. Přesuny majetku ve státě, podmínky, za kterých se tyto přesuny uskutečňovaly, omezování sociálních práv, monopol určité části sdělovacích prostředků na přístup ke čtenáři, divákovi, posluchači, byly zřejmé a viditelné pro všechny, kteří je chtěli vidět. Proto si myslím, že paní Fischerová se snaží, a buď jí za to dík, učinit kapitalismus jen snesitelnější a ne ho změnit.
Haló noviny 20. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Když se právní předpis nehodí, tak neplatí?
Při sobotních zprávách na Primě, jsem se nestačil divit. Televize si tu brala na paškál kontrolu dodržování rychlosti motorových vozidel v obcích. Pořad byl koncipován tak, aby provádění této kontroly městskými strážníky bylo považováno za šikanu a způsob naplňování obecní kasy. Vyjma jediného účastníka tohoto šotu, všichni ostatní vystupovali v duchu předchozí věty, a to včetně mluvčího, tuším ministerstva dopravy. Proboha, kde to jsme? Skoro veřejně vyzývat k porušování předpisů, a urážet ty, kteří se starají o jejich dodržování. Rovněž patřím mezi ty, kteří při jízdě autem některý z předpisů poruší. Ať vědomě, či nevědomě. Stejně nerad platím pokutu, kdo také ano. Ale to přece nemůže vést k zpochybňování práce, ať už státní nebo městské policie. Je-li předpis špatný, a tento o maximální rychlosti v obci do 50 km, osobně za špatný považuji, zejména na určitých místech, dělejme vše pro jeho změnu. Pokud se dobře pamatuji, postaral se o tento předpis ministr vnitra Ruml, ač ho takřka celá odborná veřejnost od toho, před těmi asi třinácti lety, zrazovala. Ale dokud předpis platí, snažme se jej dodržovat, a nekydejme špínu na ty, kteří se o dodržování předpisů starají. Zejména by to neměli dělat ministerští úředníci. Osobně to považují za daleko větší prohřešek, než když si nadávají mezi sebou nebo ministrům. A kvůli tomu si celá jedna koaliční strana bere náhradní volno nebo dovolenou, aspoň v to doufám, když už přestala chodit do práce. Ale právní předpisy bychom měli ctít nebo dodržovat, nebo je změnit. Jinak tu budeme mít anarchii, a jak je vidno, není už k ní daleko.
Haló noviny 7. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Lázek
Pro někoho nejvyšší vrch Zábřežské vrchoviny 714 metrů vysoký, odkud je nádherný výhled na Orlické hory, Hrubý Jeseník a další kraje naší vlasti. Pro všechny je tu památník příslušníků Národního sdružení československých vlastenců padlých v boji proti Německým okupantům. Pro nás, členy a příznivce KSČM je to místo každoročního setkávání, již přes dvacet let. Kdy po vzpomínce a projevu úcty padlým, se nejen zamýšlíme, zda se nám daří naplňovat jejich odkaz, ale také se tu setkáváme se známými, vyměňujeme názory mezi sebou ale i s představiteli KSČM a našimi poslanci, a rovněž se tu za přispění pozvaných umělců dokážeme i pobavit.
Také letos, se nás tu v sobotu 6. srpna sešlo asi patnáct set, možná o sto více, možná o sto méně. Mimo známých tváří se zde objevilo i dost nových, kteří sem ale přišli s obdobnými, ne-li stejnými myšlenkami, jako ti, co chodí již řadu let. O ty nejmladší se starali členové KSM, kteří jim připravili řadu soutěží a zábavy. Nás starší přivítala, a v deštivém počasí nám přinášela dobrou náladu Homolská Heligonka – KAPKA kapesní kapela. A tak nějakých těch kapek si nikdo příliš nevšímal.
A účastníci shromáždění ze všech tří okresů se bavili, jako by byl pěkný den.
Po poledni proběhla oficiální část shromáždění, položení květin u památníku padlých, projev místopředsedy ÚV KSČM soudruha Bičíka, zdravice delegací Kuby, Venezuely a nyní už i také zahraniční delegace ze Slovenska. Nakonec, pro ty co chtěli, beseda s poslanci a představiteli KSČM a zábavu odpoledne zpestřovala Moravěnka a vystoupení Libora Pantůčka.
A vše se rozjasnilo, nakonec i to počasí. Zataženou oblohu vystřídalo slunko, a bylo vidět jak je naše země pěkná, i když tu zatím vládne K9. A tak si myslíme, že nebude už dlouho trvat, a vyjasní se i v celé naší vlasti.
Haló noviny 3. 8. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Objektivita soutěží, stejná jak jinde
Co chvíli se objeví nějaká anketa nebo vyhlásí soutěž o někoho největšího, nejlepšího, nejkrásnější, nejšikovnější atd. Proč ne. Lidé si rádi porovnávají svůj názor nebo náhled na někoho či na něco s ostatními. Jen kdyby toho nebylo tolik, a kdyby tyto soutěže probíhaly objektivně. Naposledy jsem se zúčastnil soutěže o největšího Čecha, a prostřednictvím internetu poslal mnou vyvolených deset osobností, o nichž jsem si myslel, že by v první desítce měli být. Hned po odeslání mě napadli další, ale to asi každého. Když jsem potom ale viděl v České televizi, jak masírovali diváky, aby vybrali Havla a zase jen Havla, řekl jsem si, že všechny tyto soutěže už budu ignorovat.
Nechtěl jsem nadále dělat stafáž nějakému předem připravenému pořadu vynést na výsluní tu či onu osobnost, a pak prohlašovat, že je to z vůle většiny národa. Mé předsevzetí vytrvalo do soboty, kdy jsem si nemohl nevšimnout další soutěže o nejlepší herečku a herce, vyhlášenou časopisem Blesk, který z neznámých či až příliš známých důvodů, leží vždy na vrchu ostatních novin. Koupit se mi jej rozhodně nechtělo, ale zvědavost mi nedala, a našel jsem si tuto soutěž na internetu. A tam jsem si potvrdil dosavadní mínění o těchto soutěžích. Lidé si mohou samozřejmě vybrat, ale jen a pouze z padesáti nominovaných hereček nebo herců. Kdo je nominoval a proč, o tom tam nebylo ani slovo. Nevím, jestli se nominující za svůj výběr styděli? Zda byl tento výběr učiněn náhodně, jaká byla pro něj stanovena kritéria? Ale pokud chybí mezi nominovanými takové herečky, jako byly nebo jsou Hlaváčová, Medřická, Šejbalová, Štěpánková, Švorcová a mezi herci Höger, Lukavský, Munzar, Nedbal, Roesner, Smolík, Štěpánek a řada dalších, tak o co se vlastně jedná? Zase prosadit nějakou, jak se nyní říká, celebritu. Nebo se tím nepokrytě naznačuje, pokud se nám nepřizpůsobíš, neohneš, nabudeš za nás kopat, tak nemáš nárok? Nevím, ale což se jedná jen o herce? Nikoli, jedná se i o ostatní umělce, ale i politiky, osobnosti z historie a názory na mnoho dalších věcí. Cenzura není, podle zákona. Není samozřejmě cenzor, který by přišel a tu v té či oné redakci přikázal vypustit tu či onu zprávu. Je ovšem něco jiného, pokud s námi nepůjdeš pěkně v zákrytu, tak nemáš nárok být viděn ani slyšen, ať už jsi kdokoli.
A tak přemýšlím, zda je to lepší nebo horší, jestli cenzura veřejná řízená zákonem nebo cenzura neveřejná, řízená neviditelnou rukou trhu.
Haló noviny 12. 7. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Jsme luza nebo lid
Dnes, v úterý večer, byl po 22. hod. duel mezi předákem odborů Zavadilem a předsedou zdravotního výboru poslanecké sněmovny Šťastným. Byl to duel bez pravidel, jak je v ČT obvyklé. Co předváděl pan Šťastný, ať slovy nebo mimikou, byla pouze a jen ukázka arogance a pohrdání názory jiných. Obvinil všechny ze lži, jak odbory, tak opozici. Z toho, že lidem neříkají pravdu o reformách vlády.
A tak bych se ho chtěl zeptat, co vláda a koalice učinila, aby se svými tzv. reformami občany této země seznámila. Odpověď zní, vůbec nic. Jediné co slyšíme dnes a denně je, ve zdravotnictví nejsou peníze, ve zdravotnictví je korupce, bude standard a nadstandard, ale dodnes nikdo neví, co bude obsahem. Také jsme se dozvěděli, že budeme víc platit v nemocnici za pobyt, a léky do 50,- Kč budou jen za hotové. To nám říkají všichni koaliční politici, někteří k tomu ještě přidávají nafoukaný úsměv, plynoucí z jistoty, dříve 118, nyní 114 hlasů. Absolutně nic neudělali pro odstranění těch nešvarů ve zdravotnictví, které sami zavedli a přiznávají. Nic neudělali pro zabránění úniku peněz ze zdravotnictví, pro odstranění korupce, pro lepší využití techniky, prostorů, zařízení a zdravotníků.
Mám takový dojem, že se pouze poučili ve středověku, kdy se převážně pouštělo nemocným žilou, a věřilo se v účinnost tohoto prostředku. Nyní chtějí pouštět žilou z našich peněženek, a kdo tam nebude nic mít, tak ať jde za babkou kořenářkou nebo se zuby za kovářem. Zkrátka neřeší a ani nechtějí řešit problémy nemocných a zdravotníků, ale jen a jen problémy těch, kteří na zdravotnictví vydělávají. Pak se nemohou divit, že osmdesát procent lidí jich má již plné, bohužel neléčené, zuby, a jsou stále častěji v ulicích. Zatím jsme pro ně jen luza, ale ať si vzpomenou na píseň „Hej pane králi“ od W+V+J nebo na Branibory v Čechách. A pokud se někteří z nich hlásí k věřícím, tak na úsloví „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“.
Haló noviny 7. 7. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Několik slov k mailům o naší zemi
Není takřka dne, aby mi nepřišel mail od známých i neznámých, v jehož příloze je popis neutěšené situace u nás, i v Evropě. Popisují se tu vyhazování státních peněz, předražené zakázky, korupce politiků, autocenzura masmédií, zbídačování nás, prostých občanů, ať v produktivním věku nebo seniorů. Někde je autor příspěvku uveden, někde není a místo něj je uveden pouze odkaz na zdroje. Ledy se hnuly, říká si čtenář, při jejich pročítání. Je tomu však tak opravdu?
V posledních čtrnácti dnech jsem obdržel dvakrát mail nazvaný „Evropská revoluce 2011“. Překvapeně jsem zíral na nadpis. I když sleduji zprávy a čtu Haló noviny každý den, tak mi ta revoluce nějak ušla. Přečetl jsem tedy celý mail, abych se dozvěděl vše. Bylo v něm dobře popsáno, co se děje u nás i v Evropě, jak jsou lidé stále víc klamáni a zbavováni svých práv, ale i kam a jak unikají státní peníze, tedy bohatství vytvořené občany této země. Také jak u nás i v Evropě proti tomu lidé protestují, a na závěr uvedeno, co by měli lidé dál proti tomu dělat a neměli by rozhodně tyto skutečnosti trpně přijímat. Právě závěr tohoto mailu mě přiměl k dalšímu přečtení, a tak nějak se mi už ten mail tolik nelíbil jak zpočátku. Zejména se začal mít výhrady k nadpisu a k doporučované cestě pro nápravu věcí.
V Evropě, ani u nás, není rozhodně revoluce, ba se k ní zatím ani neschyluje. Lidé si pouze uvědomují, že přes všechny krásné řeči, přes všechny předvolební sliby jsou stále víc, a to již takřka den ze dne, vykořisťováni a okrádáni. Jinak tuto situaci nelze nazvat. Začínají se proto bránit a dávat najevo svou nespokojenost. O revoluci však nejde v žádném případě. Revoluce totiž znamená společenskou změnu, a po té nikdo nevolá. Zatím jde prakticky jen o výzvu establishmentu, aby se vrátil k sociálnímu smíru, a nebyl až nesnesitelně chamtivý. Jednal s lidmi a poskytl jim tolik, co potřebují k důstojnému životu. Tím nechci žádným způsobem akce, které dosud proběhly, ať petice, demonstrace nebo stávky nějak znevažovat. Účastním se jich, a podle svých možností i dál budu. Ale nemohu je v žádném případě považovat za revoluci, jak činí shora uvedený mail. Připadají mi zatím spíš jak rebelie požadující po vrchnosti výměnu jeho úředníků za ohleduplnější.
Závěr tohoto mailu, musíme být aktivní, zkrátka se nedat, zní velmi sympaticky. I když v samotném mailu se přiznává, že některé návrhy jsou příliš idealistické, přesto musím uvést výhrady proti minimálně dvěma věcem, které mail absolutně postrádá. Současné politiky bere jako jednotnou skupinu, nerozlišuje je. Přece ne všichni politici jsou korupční, ne všichni se po svém zvolení „vykašlou“ na volební program, ne všem jsou lhostejní občané této země, které považují za luzu, a plní pouze požadavky establishmentu. Aspoň v řadách KSČM o žádném takovém nevím, a jistě by se našli i v jiných stranách. Postoj, je to všechno jedna banda, přísluší tak řečem v hospodě čtvrté cenové skupiny ve velmi pozdní hodině a ne, tak jinak fundovanému článku, jakým bezesporu tento mail je.
Druhou, aspoň mě vadící věcí, je prosazování většinového volebního systému, kterým návod volme politiky a ne strany, rozhodně je. Obraz politika se dá vykouzlit prostřednictvím médií. Jsme toho svědky stále. Proti této vládě je skoro devadesát procent národa. Přesto, stále mezi nejpopulárnější politiky patří ministři Schwarzenberg a Pospíšil. Je snad zahraniční politika tak dobrá, souhlasí s ní většina našich občanů? Nebo funguje justice a domáhání se práva a spravedlnosti v naší zemi tak bezvadně? Jaký je tedy důvod oblíbenosti těchto politiků, není jím snad a pouze uměle vytvářený mediální obraz. A je tu obrovské nebezpečí v tom, že se může do poslanecké sněmovny dostat více těch poslanců, s jejichž programem nebude většina voličů souhlasit. Že ne? Jen ať si každý vezme tužku a papír, uvědomí si zásady volení ve většinovém systému, a spočítá si několik příkladů. Poslanci by se měli dál volit systémem poměrného zastoupení, tedy podle programu, a na kandidátce ať je možné měnit pořadí preferenčními hlasy. A ať je možná odvolatelnost poslanců, zejména těch, kteří se programu, pro který byli zvoleni, zpronevěří. Pokud se dobře pamatuji, KSČM ztrátu mandátu několikrát už navrhovala, ale byla přehlasována. Stejně jako s referendem, tedy s prvky přímé demokracie. Proč se nepíše otevřeně, že proti referendu jsou a budou zastánci pravice, kteří mají plná ústa demokracie a svobody vyjádření. A tak by tyto maily měly být konečně víc konkrétní a adresné. Pokud nebudou, nahrávají jen současnému establishmentu.
Haló noviny 30. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Raději agonii vlády, než agonii země
Zem si, ostatně jako přibližně každých čtrnáct dní, oddechla. Strana VV opět a již po kolikáté, osvědčila státnickou moudrost a prozíravost ve vlastní prospěch, a zrušila své ultimátum. Ne, ji nikdo z koalice nedostane, ani vlastní volební sliby ne. Vše pro reformy, je jejím krédem. Ne už tedy vší silou proti korupci, proti zadlužování státu, proti nerovnému postavení občanů, proti poplatkům ve zdravotnictví a ve školství, a již si ani nevzpomínám, proti čemu ještě byla tato velmi variabilní strana. Nyní je pro reformy, a znovu zase pro reformy, stejně jako její koaliční partneři a souputníci, ODS a TOP 09.
Co na tom, že proti těmto, respektive takovýmto reformám je přes 70 procent obyvatel této země. Co na tom, že pro protestní akce pořádané odbory se vyslovilo 83 %, nebo jak rychle uvedla úslužná paní redaktorka jen 81 % občanů tohoto státu. Vždyť se jedná převážně o ty občany, kteří nebudou přispívat významně do stranických pokladen, ani do volebních fondů. Jsou to ti občané, kteří svou prací, ať fyzickou nebo duševní vytváří bohatství této země. Pokud ale nechají nynější establishment a jím určenou současnou vládu ještě chvíli u moci, nebudou mít z tohoto, jimi vytvořeného bohatství, žádný užitek. Vláda s nimi nechce jednat, odmítá se zabývat nejen jejich potřebami, ale vůbec i názory. Jak řekl ministr Drábek (TOP09) dne 30. června, když jeden z odborových předáků pojmenoval konkrétně vládní počínání, jestli s námi budete mluvit takto, to pak nelze žádné vyjednávání vést. Jakoby do dnešního dne vláda s někým vůbec jednala. A tak díky obvyklému posunu VV se oddálila agonie vlády. Bohužel se však přiblížila agonie země.
Haló noviny 25. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Je nutné se spojit, ne sjednotit
Po prvním prolistování pátečních Haló novin, jsem začal číst rozhovor Jaroslava Kojzara s profesorem Kellerem „Vláda mnoha lidem za rok otevřela oči“. Očekával jsem, jak tomu dosud bylo vždy, jasně formulované otázky a přesné odpovědi, jdoucí na kloub věci a výstižně charakterizující jádro problému. Mé očekávání se splnilo, až na odpovědi k posledním dvěma otázkám. Vzbudily ve mně dojem, jakoby se profesor Keller snažil vyhnout přímé a přesné odpovědi. Abych byl ale konkrétní. V předposlední odpovědi mi vadil podmiňovací způsob, a odkládání prohlášení o nezbytnosti spojení se levice až na předvečer předčasných voleb. V poslední odpovědi pak neuvedení, aspoň příkladem, kterých svých požadavků by se KSČM měla vzdát. Rovněž si myslím, že levice by se měla spojit, nikoliv sjednotit. Pokusím se odzadu odpovědět proč.
Sjednocení, nebo pokusů o ně si levice v moderní době užila už dost. Ať to bylo sjednocení či sloučení v červnu 1948, nebo pokus o vytvoření Levého bloku, a jeho rozmetání před volbami v roce 1998. Stejně tak nevidím dobře názory některých členů sociální demokracie „nejlepší by bylo, kdybyste se rozpustili (jako KSČM) a přidali se k nám“. Tyto činy nebo pokusy, míněné dobře, zanikly vždy na neuvědomění si nezbytnosti společného postupu, a projevu usurpace momentálně silnější strany.
Bohužel tento postoj přetrvává. Levice v posledních dvaceti letech tu mohla vládnout velmi snadno s počtem 111 mandátů od roku 2002. ČSSD však tehdy zvolila jinou cestu, a nijak nezpochybňuji její právo jako suveréna tehdejších voleb to udělat, a vznikla tehdy vláda ani levá, ani pravá, ani středová, prostě taková nějak nezařaditelná. To se levici vymstilo, vedle dalších příčin, a v roce 2006 to už bylo 100 na 100 mandátů a prohlášení prezidenta o větší váze některých, a to zejména pravicových, mandátů, a tedy jmenování pravicové vlády. Pak levice, záměrně uvádím levice, protože nechci rozdělovat, kupila chybu za chybou.
Jednak se nechala vystrnadit z veřejnoprávních sdělovacích prostředků, jinak se to nedá nazvat. Potom se jí podařilo vyslovit nedůvěru vládě, aniž by měla připravený plán postupu pro případ, když se jí to podaří. A touto svou nerozhodností a spoléháním se na průzkumy volebních preferencí dospěla k volbám 2010, které katastrofálně prohrála. Tato prohra byla přece jen aspoň trochu dobrá k tomu, aby se levice probrala, a na podzim se pro ni v senátních a krajských volbách trochu vyčasilo. Ale vzápětí se jediné dvě levicové strany začaly vymezovat proti sobě, místo aby postupovaly společně proti pravici.
A nyní jsme tam, kde jsme, jak uvádí rozhovor Jaroslava Kojzara se sociologem Kellerem.
Občané vystřízlivěli, pochopili, že podlehli klamu, ale zůstává otázka jak dál. Všechny dosud provedené akce vyzní do ztracena, pokud jim levice, a tím myslím obě dvě strany, jak ČSSD, tak i KSČM, nedá návod a záruky ve svých programech a jasném prohlášení. Proč si nyní neprojít programy obou stran, které se cca v sedmdesáti procentech překrývají, a těchto sedmdesát procent vyhlásit jako společný vládní program pro případ volebního vítězství. Vzhledem k situaci, v které republika je, lze takový program vyhlásit jak program národní záchrany a obnovy. Jistě, stane se terčem útoků pravice a námezdních pisálků, ale což v dnešní době tyto útoky snad přestaly? Rovněž je třeba dořešit všechny aféry, které zatím zůstávají a jasně říci, co se provede s tzv. reformami. Zatím jsou občané ochotni ještě něco udělat a být solidární za podmínky, že uvidí světlo v tunelu. Až tam bude jen černá tma, solidarita zmizí, a bude jen rezignace, maximálně starost o přežití. A tomu zabránit je úkol levicových stran, který jedna bez druhé nezvládne.
Haló noviny 19. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Pravda není, když se něco pořád opakuje
Privatizace, privatizace, privatizace nás může jedině zachránit ve zdravotnictví, hřímal pan Šnajdr v pořadu partie. Nic jiného vlastně neřekl, vyjma demagogie, populismus a levice chce řešit vše zadlužováním, jako reakci na návrhy nebo připomínky předsedy Filipa, který měl smutný úděl s ním v tomto pořadu být. Svým vystupováním mě pan Šnajdr vytočil tak, že už jsem nebyl schopen se dívat na další publicistický pořad, a to OVM na ČT 1a 24.
Byl kdysi politik jménem Goebbels, který tvrdil, stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jak skončil on i jím vytvořená pravda je obecně známo. Věřím, že pan Šnajdr si z něj ani náhodou nebere příklad při svých vystoupeních. Ale, což opakování jednoho a totéž, urputné a stálé prosazování něčeho, co nás přivedlo tam, kde jsme, je správné?
Co ta privatizace, která se u nás prováděla, bezbřehá, nekontrolovatelná, vyňatá z možného přezkoumání soudů, přinesla běžnému normálnímu občanovi a státu. Byl bych rád, kdybych mohl napsat pouze nic. Ale ono došlo k daleko horší věci. Stát je zadlužen, občané jsou zadluženi, jsou omezována jejich práva. Vláda nevládne, ani se o to nepokouší, v prospěch jejich a v prospěch státu. Pouze ve prospěch několika vyvolených. Za to, co bylo zdarma, myslím zdravotnictví, platíme stále víc. A je nám panem Šnajdrem a jemu podobnými vysvětlováno, že nic zadarmo není, a i tenkrát jsme si to formou daní a přerozdělováním státního rozpočtu platili. Proboha, to všechno víme, nejsme blbečkové, ale proč to šlo tenkrát a proč to nejde nyní? Odpověď, že je všechno dražší neberu, a ptám se zase, proč je to dražší.
Na to mi dosud z vládnoucích nikdo pořádně neodpověděl. Musel by asi přiznat, důvody, proč je zaváděn IZIP, odhalit tajemství paláců zdravotních pojišťoven a platů a odměn jejich manažerů, dokázat vysvětlit tvorbu cen léků, kdy stejné léky mají v různých čtvrtletích velmi odlišné ceny, nákup a využití zdravotní techniky, z jakého důvodu jsou stropy odvodů na zdravotní pojištění. A až nám pan Šnajdr všechno toto dokáže vysvětlit, a to konkrétně a pravdivě tak, že nebudeme mít připomínky, pak teprve lze přemýšlet o doplatcích a poplatcích za poskytování zdravotní péče. Ale rozhodně na to nelze jít pravicí proklamovaným způsobem, nejdříve si namastíme kapsu, a jestli něco zbude, tak vás ošetříme v těch nejnutnějších případech.
Haló noviny 10. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Tonoucí se stébla chytá
Jsou taková dvě přísloví. Tonoucí, se stébla chytá. Prázdný sud nejvíce duní. Obě se mi vybavila, když bylo oznámeno, že MF podalo žalobu na odbory kvůli stávce, a městský soud vydal předběžné opatření, kterým stávku zakázal. A potom vyjádření pana Gazdíka z TOP 09, „Pokud odbory nedokážou zákonným způsobem vyhlásit stávku, tak nemají právo mluvit do tak složitých zákonů jako je daňová či důchodová reforma.“ To opravdu zaznělo. Co si o všem myslet? O vládě, která se zaklíná ochotou jednat, a osočuje druhého partnera, že jednat nechce. A přitom, zároveň s pozváním na jednání, na něj podává žalobu. V ten samý den, ne-li dokonce ve stejnou hodinu. Vláda, která v jiných případech otálí a nechává unikat sta miliónů a pachatele, kteří tyto škody způsobili. Co si myslit o soudech, kde jednání trvají měsíce, i roky, a najednou je za pár hodin všechno hotovo. Co si myslet o politickém představiteli, který se pošklebuje jak pubertální výrostek, a není mu jasné, že pokud stávka nebude zrovna v pondělí, tak bude jiný den. Což opravdu nechápou, že situace je nazrálá, a nikdo jim nevěří a nikdo je nechce? Asi ne. Mají pořád přece ještě 115 hlasů v Poslanecké sněmovně. Ale proti těmto 115 hlasům už stojí minimálně devět miliónů občanů. A snad i pan Gazdík vidí, že hodnota těchto čísel je absolutně nesouměrná. Kdyby byli aspoň z poloviny tak chytří, za jaké se pokládají, opustili by své prebendy a postavení sami. A neříkali si, každý den, co se udržíme, stojí za to.
Haló noviny 10. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Ano, občané mají sílu
Teď jsem se dozvěděl o stávce chystané na pondělí. Zároveň poslušná média dávají zaznít hlasům, které upozorňují na miliardové ztráty, o braní si občanů za rukojmí, o tom jak vláda byla a je pořád ochotná vést dialog, atd. atd. Chceme-li to vyjádřit ve zkratce, pak asi „co z odborů jest, z pekla jest“. Nezastírám, i mně vadí stávka v pondělí. Neuskutečním, co jsem měl již dlouho naplánované. Budu muset tedy den počkat. Ale o tom přece stávka je. O zatřepání s lidmi, aby si uvědomili, co se děje. Pan Kalousek, i když jinak jeho bonmoty nemám příliš rád, to řekl dost výstižně. „Jde o ukázku síly“. Ano, jde, v tom má pravdu. Obyčejní lidé, pracující, nejsou tak bezmocní, jak by si establishment přál a potřeboval. Mají sílu ve své solidaritě, a dále ve své nezastupitelné potřebě pro chod státu, služeb, výroby, dopravy. Dokazují, že bez nich to prostě nejde a nelze si s nimi pohrávat donekonečna, a jak se říká, obírat je až na kost.
Použijme na chvíli demagogie, kterou nás establishment, zahrnuje od rána do večera a od večera do rána. Co by se asi stalo, kdyby stávkovala vláda? Mimo jásotu lidí, že aspoň den jsou ušetřeni od jejích nápadů, vůbec nic. Nebo kdyby stávkovali generální ředitelé, či jiní představitelé s platy nad dvěstě tisíc korun měsíčně. Mimo úspory veřejných prostředků za tento den, kdy nemusí být vynaloženy, opět nic. Tedy, nějak se ukazuje, kdo je potřeba, a kdo zase až tolik ne. A tak by se dalo pokračovat. Ano, vadí mi stávka v pondělí. Musím změnit plány, ale zároveň se ztotožňuji s jedním známým, který mi řekl. Nejvíc mi na té stávce vadí, že přišla tak pozdě.
Haló noviny 10. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Copak pan Sobotka si asi myslí
Mám zlozvyk si k snídani pouštět televizi. V pátek ráno to byla ČT 24, kde zrovna probíhal záznam z jednání Poslanecké sněmovny. Jednalo se o platu ombudsmana Českých drah, který pobírá 250.000,- Kč měsíčně a v této souvislosti i o vládních opatřeních k úsporám, kde nějak na tento, ale i jiné podobné platy zapomněli. Nevím, proč zrovna tohoto případu ihned využili vládní, tedy poslanci ODS, k útoku na předpřevratový režim. Tehdy nikdo takový plat neměl, a ani nebyli mezi platy desetinásobné a vícenásobné rozdíly. Ale o to nyní nejde. Zarazilo mě něco jiného, a to vystoupení předsedy ČSSD, pana Sobotky, jenž okamžitě jim přispěchal v tomto případě vstříc, a za jejich potlesku prohlásil, že by v komunistické Severní Korei nechtěl žít, atd. Nemohu si pomoc, ale myslím si, že to bylo hodně farizejské a licoměrné prohlášení. Je obecně známo, jaké živelné pohromy před několika léty, KLDR utrpěla. Ani jedna z našich organizací, které halasně vytrubují, jak se musí pomáhat hned tomu a hned jinému, v této věci nic neorganizovaly, přešly vše mlčením, stejně jak sdělovací prostředky.
A zajímalo by mě, proč pan Sobotka nezmínil třeba Čínu nebo Indii, kde komunistické režimy také jsou. Je to snad proto, že ještě před deseti léty nám tvrdili, jak jsou tyto země zaostalé, a to jen proto, že ve vládě jsou tam komunisté. Nebo proto, že tyto země se dál dynamicky rozvíjí i v době, kdy je nám tvrzeno, že krize provázející nyní, aspoň podle nich tu pravou a jedině správnou část světa, jsou nevyhnutelné a potřebné. Tak by asi bylo dobré, kdyby se všem měřilo stejně.
Haló noviny 9. 6. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Složitost Státních maturit
Nevěřícně jsem ve středu hleděl na článek „Státní maturity skončily“. Ne snad, že bych měl pochyby o pravdivosti tohoto článku. Ale žasl jsem nad tím, co je nyní možné. Tzv. vytočila mě informace o přípravě těchto maturit, která trvala 14 let a stála 680 miliónů korun. Tedy stát zaplatil více než půl miliardy za něco, co v naší zemi předtím řadu desetiletí, neřku-li staletí probíhalo. V klidu, takřka bez zájmu veřejnosti, jejíž děti se maturit neúčastnily. Proč to šlo tehdy, proč ne nyní? Proč je to problém? A tak mě při té ceně napadlo, zda někdo nebo někteří tento problém schválně nevytvořili. Aby se mohla najmout firma, a nechat se jí řádně vydělat. To pan ministr Kalousek nevidí, že takto unikají peníze ze státního rozpočtu daleko víc, než třeba sociálními příspěvky nebo valorizací důchodů.
Každý, kdo je starší si jistě vzpomene na dřívější maturity. Otázky přišly v zapečetěné obálce, kterou těsně před psaním písemné práce donesl dohlížející vyučující do třídy, a společně s dvěma žáky zkontrolovali neporušenost pečetí. Pak obálku rozstřihnul a vložené otázky opsal na tabuli. Později se využíval k tomu rozhlas, kde v určenou dobu přečetli otázky a všechny střední školy, prostřednictvím školních rozhlasů, přenesly tuto informaci do tříd. Při ústních si každý vytáhnul otázku z pytlíku, a pak ji úspěšně nebo méně úspěšně zodpověděl. Vše se dělo za přítomnosti komise a řady dalších žáků, tedy pod veřejnou kontrolou. Nechápu, proč byl tento sice jednoduchý, ale právě proto účelný způsob opuštěn. Nad čím bádali tak dlouho najatí odborníci. Vždyť stačilo zajít do archivu nebo se zeptat na některé střední škole, a jsem přesvědčený, že výsledek by byl daleko odbornější a účelnější. A to se vůbec nezmiňuji o nákladech, které by i s doplněním otázek o nové technické poznatky, by byly maximálně v řádu tisíců, a ne miliónů, jak je tomu nyní. A tak se ptám naší vlády, i těch předchozích a ministrů školství Proč?
Haló noviny 30. 5. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Stokrát proč
Tak nám skončila víkendová konference VV. Jakoby jí sobota a neděle vtiskly svůj ráz. Nic moc se nedělo, ač ČT 24 takřka vše přenášela. Konference spíš připomínala volbu výboru žáků v nižší třídě základní školy. Ti co měli vystoupit, vystoupili, ti co měli tleskat tak sice málo, ale zatleskali. Konference proběhla, protože byla svolána, výbor byl zvolen, zde tedy předseda a místopředsedové, a co byste chtěli víc. ČT 24 pro oživení ještě nabídla komentář, ale komentátoři se ani nenamáhali na okamžik vybočit z postoje, který vůči VV zaujímají vládní a polovládní sdělovací prostředky. Budeme-li pokračovat v příměru školy, tak to byl asi tak postoj žáků poslední třídy k těm malým žáčkům.
A tak diváka napadla stokrát proč. Proč se vůbec konference sešla? Proč ji přenášela ČT 24, když u jiných konferencí uvede sotva zásadní vystoupení? Proč za to ještě platíme 135 Kč každý měsíc? Proč VV jsou vlastně ve vládní koalici, když všude mluví o svém odlišném programu? Proč z té koalice tedy nevystoupí? Proč jim zbylé dvě strany neodepřou účast, pokud jim tak vadí jejich skandály, jak prezentují ve sdělovacích prostředcích představitelé těchto dvou stran? Proč se neustále zabýváme skandály koalice a členů vlády? Proč se vláda nestará o rozvoj země a životní úroveň většiny jejích občanů? Proč chce zaplatit od občanů dluhy, které udělaly příznivci vládních stran? Proč se nic nedělá s neudržitelným stavem, který ve společnosti je? A diváka napadají další proč, a marně na ně hledá odpověď. A tak si pomůže jen jednou parafrází „Zase jedno představení skončilo, zapomeňte.“
Haló noviny 30. 5. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Jak s výročími
Navštívil jsem výstavu „Rok Růže“ instalovanou k čtyřstému výročí vymření tohoto nejen v Čechách, ale i Střední Evropě, významného českého šlechtického rodu. Výstava je ve dvou místnostech bývalého Rožmberského domu na Hradčanech a je koncipována tak, aby návštěvník získal aspoň letmý přehled o tomto rodu. Udivily mě však dvě věci.
První bylo, že pokud chcete shlédnout tuto výstavu, musíte si koupit vstupenku. Což člověk chápe. Nechápe však, z jakého důvodu si musí koupit vstupenku minimálně na tzv. malý okruh Pražským hradem za 250,- Kč. A tedy spolu s touto výstavou i zaplatit vstup do Starého královského paláce, baziliky sv. Jiří a katedrály s. Víta (nyní i sv. Václava a sv. Vojtěcha). Samozřejmě jít tam nemusí, ale platit ano.
Druhou bylo, proč s takovou pompou připomínáme zrovna toto výročí, zatímco jiná nás míjí bez povšimnutí. Rožmberkové si, přes všechny peripetie s nimi, jistě pozornost zaslouží. Jak pro, až na úlet Viléma z Rožmberka s rodem Orsini, jimi vždy zdůrazňovanou přináležitost k České zemi. Tak i třeba pro zdařilý zásah do přírody na Třeboňsku, kde se dodnes můžeme učit, jak lze měnit přírodu, aniž bychom ji poškodili. Nebo pro jejich hospodárnost, kdy bez telefonů, počítačů, aut, dokázali spravovat své dominium s cca 750 úředníky, což při počtu jejich poddaných 90.000, představuje 0,8 % počtu správních, soudních a hospodářských úředníků na celkový počet lidí. Tedy přibližně desetkrát méně, než je tomu dnes.
Mrzí mě však, že jsme nedokázali připomenout jiná výročí, která si to jistě, ne-li více, tak rozhodně stejně zaslouží. Vloni to bylo pět set padesáté výročí úmrtí Petra Chelčického, prvního na světě, kdo ukázal na nespravedlivé rozdělení společnosti, a ukázal, že člověk pro svůj vztah k Bohu, nepotřebuje žádného prostředníka, ať už se ta církev nazývá jakkoliv. Stejně tak sporadicky a neúplně se připomnělo šedesáté šesté výročí konce druhé světové války, a jen zcela výjimečně osvobození Československa Rudou armádou.
Pokud se vrátíme ke středověku, tak za čtyři roky a třináct let nás čekají dvě velmi významná výročí. Je to šest set let od upálení M. Jana Husa připadající na 6. července 2015 a šest set let od úmrtí Jana Žižky připadající na 11. říjen 2024. Nebo jsou snad názory a činnost těchto lidí pro dnešek nepřijatelné?
Haló noviny 11. 5. 2011 - neuveřejněný příspěvek
Od čeho se distancovat a proč?
V čekárně, ať čekáte na kohokoliv, lékaře, zubaře, holiče, nebo i vlak, se nudíte a hledáte, čím zkrátit čas. Našel jsem na stolku noviny, bylo to Právo, kdysi Rudé, nyní nezávislé, aniž by bylo uvedeno na čem nezávislé, a tak jsem v něm zalistoval. Zaujal mě nadpis „Pokud chce KSČM zvýšit vliv, nemůže setrvávat na dogmatech“. Tvůrcem tohoto moudra byl předseda ČSSD Sobotka. Neodolal jsem, a hledal v čem, podle něj setrvávání na dogmatech, spočívá. Upřesnění bylo v odpovědi na otázku, zda vytvořením menšinové vlády s podporou KSČM, nedá pravici zbraň k nařčení, že chce vrátit komunisty k moci. On ihned reagoval, že se KSČM bez přejmenování, reforem, distancování od minulosti a změny zahraničně politické orientace do vlády nevrátí. Dále už tyto podmínky neupřesnil, ani nevysvětlil, co jimi míní, v čem konkrétně tyto podmínky spočívají.
Nejsem politolog, ani se nepohybuji v tzv. vysoké politice, a proto jsem přemýšlel, co nám tím chce vlastně sdělit. Přejmenování mi bylo jasné, ale nevím, proč by se mělo udělat. Vymažeme snad slovo komunismus ze slovníku, a budeme jej vytečkovávat v literatuře, historii, politologii, ale třeba i v komunální politice? Jak se vyrovnáme s tímto problémem při návštěvách třeba Kypru, Francie, Itálie, Ruska, Číny, Indie a řady dalších zemí?
Reformy? Myslel tím snad reformy Blaira, či Grose? Nebo sdělení pravice, jak má vypadat moderní levicová strana? Nebo opoziční smlouvu, kterou nyní odmítl, ale, která v řadě krajských hejtmanství přetrvává v jiné podobě?
Distancování od minulosti? Další zapeklitý problém. Od které části minulosti? Již KSČ se distancovala od nezákonných procesů a porušování socialistické zákonnosti. Jistě, mohla to učinit výrazněji a konkrétněji. KSČM pak se nejen distancovala, ale i omluvila za tyto věci, i za další, které byly v rozporu i s programem a cíli komunistického hnutí. Zůstala však dlužna zpracování rozboru, proč k těmto událostem a pokřivením došlo, co bylo jejich příčinou. Sama sobě a společnosti, nikoli současnému establishmentu. Ten požaduje úplně něco jiného. Vůbec ne oddělit od sebe, co v minulosti bylo špatného, a co bylo přínosem. Požadováno je zavrhnout absolutně všechno. Aby se nyní mohlo tvrdit, že nelze jinak, než jak se provádí politika a správa společnosti nyní. Hlavně jde o vymazání z paměti toho, že tu byla doba, kdy lidé žili beze strachu o zaměstnání, bez obav, co s nimi bude, když onemocní nebo zestárnou. Nebáli se po setmění vyjít na ulici. Když uložili peníze, tak si je mohli v případě potřeby vybrat. Zloději, podvodníci a násilníci byli souzeni a zavíráni, a způsobenou škodu museli poškozeným nahradit.
Poslední podmínkou pana Sobotky je změna zahraničně politické orientace. Myslí tím snad, že máme oslavovat humanitární bombardování. Nebo napadení jiných států na základě uměle vyrobených a nepravdivých obvinění zpravodajskými službami. Prosazovat jinde u nás nyní uznávaný model státu zbraněmi.
Nevím, co pan Sobotka a i jiní myslí skutečně svými požadavky, zahalenými do roušky slov, tak vznešeně a přitažlivě znějících. Ale pokud jim nedá konkrétní obsah, jsou to jen slova, slova, slova, jak kdysi řekl Hamlet. A možná, že o to právě jde. Zbavit slova jejich obsahu, ponechat jim pouze lesklý nátěr.
Haló noviny 28.4.2011 - neuveřejněný příspěvek
200 miliard
Ve čtvrtek 28. dubna se objevila opět zpráva o vracení majetku církvím. A to, že stát chce dát církvím méně peněz, více polí a lesů, i s úroky je to 200 miliard. Proti návrhu před třemi léty, je to zdánlivě přibližně o 60 miliard méně. Přesto současná vláda, nebo trojkoalice, nikoli stát, zaváže tři generace občanů ke splácení, pokud se jí tento návrh podaří prosadit.
Jednání proběhlo v tajnosti, bez účasti veřejnosti. Člen komise Marek Benda sdělil, že celkový objem restitucí – 120 miliard – nikdo nezpochybnil. Tedy, zdá se vše v pořádku. Ale nejen jednání za zavřenými dveřmi vzbuzuje velké pochybnosti veřejnosti o tom, zda členové komise, myslím ty jmenované vládou, jednají za stát, za občany nebo za církve. Pochyby už vzbuzuje rozsah majetku, hlavně nemovitostí, který se při zveřejňování před třemi léty, pohyboval od 5.000 hektarů do 50.000 hektarů, což je dost podstatný rozdíl. A i pokud bychom brali tu vyšší hranici, tak při průměrných cenách pozemků, by byla výsledná částka mnohem nižší, než je 120 miliard. Zabývala se vůbec vládní komise tím, z čeho vznikl tento nárok, nebo se spokojila s tvrzením církví. Dále jak byly zahrnuty do tohoto vypořádání prostředky vynaložené na církve, minimálně mzdy, provozní náklady a opravy, které byly vyplaceny církvím dosud a mají být vypláceny ještě dvacet let. Těmto otázkám, se komise vyhýbá jak čert kříži, abych použil úsloví, jež je pro tuto věc případné.
Za licoměrné považuji tvrzení, že se jedná o vracení majetku církvím. Těch máme v republice povolených asi 26. Přitom obecně se ví, že majetek se bude dávat hlavně římskokatolické církvi, něco Federaci židovských obcí, a ostatním, vyjma kostelů, takřka nic.
Jako důvody restitucí se uvádějí tyto. Poprvé, bez majetku nelze provádět činnosti, ke kterým jsou církve určeny, ať už jde o bohoslužební úkony, charitu, školství apod. Za druhé, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý na státu, popřípadě jiných institucích. Za třetí, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Uvedené důvody se jeví jako logické a spravedlivé, bohužel jen na první pohled.
Co se týče provádění duchovních úkonů, jsou církve nezastupitelné pro své věřící. Ale jen v ČR máme 26 registrovaných církví a náboženských společností, které mají všechny právo na stejné podmínky. Tedy jak majetek řešit. Podle počtu věřících? Ty s menším počtem začnou namítat, že byly v minulosti znevýhodněny proti těm preferovaným. Dát všem stejně? Ty s většími počty věřících budou poukazovat, že jsou potřebné pro daleko větší množství lidí a ocitáme se tak v začarovaném kruhu. Co se týče ostatních činností jako charita, školství a zdravotnictví, je otázkou jak dalece je zapotřebí tyto činnosti zajišťovat právě a jen církvemi a kterými z nich a nikoli státními, obecními nebo veřejnými institucemi. Zejména, když je v ČR jen třetina obyvatel věřících, a z toho jsou cca 2/3 římskokatolického vyznání.
Názor, že bez majetku musí církev bezpodmínečně zaniknout a argumentuje se tu zánikem českých bratří, nemá opodstatnění. Čeští bratří neboli Jednota bratrská byla založena 1457/8 a podmínku dobrovolné chudoby vyžadovala prvních 30 let. Od roku 1490 od tohoto požadavku ustupuje. V Čechách byla zakázána stejně jak jiná náboženství po Bílé hoře. Po povolení činnosti zahraničních církevních misií v roce 1861 se řada jejich členů vrátila a společně s dalšími v roce 1870 Jednotu bratrskou obnovila. Dále církve bez majetku byly velmi dlouhá období, a to i církev katolická, a jsou i dál.
Tvrzení, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý, je poněkud zavádějící. Znamená to snad, že v naší současné společnosti mají svobodu, práva a nezávislost jen ti majetní a ti bez majetku ne? Nebo snad, že míra práv a svobod je odstupňována výší konta? I když připouštím, že někdy se to tak jeví, mám za to, že všichni jsme povinni dělat vše pro to, aby tomu tak nebylo a i ten absolutně nemajetný měl stejná práva jak ten nejbohatší.
S tím, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, každý jistě souhlasí, pokud pod pojem ukradeno bude zahrnuto vše, kdy jednotlivec nebo skupina lidí přišla o majetek nebo výtěžek své vlastní práce. A to, ať je to krádeží, loupeží, válečným kořistnictvím, psychickým nebo fyzickým násilím, vykořisťováním, podvodem nebo zneužitím nedostatečnosti zákona. Tehdy to bude teprve spravedlivé, i když samozřejmě daleko složitější, zejména pokud všem má být měřeno stejně. Další otázkou pak je, od které doby se tyto vztahy budou rovnat, a kdo je oprávněným dědicem. Pak se stává vše prakticky neřešitelné. Vrátíme se až do 9. st., kdy byl nemovitý majetek vlastnictvím rodu, tedy všech? Zvolíme období před husitskou nebo po husitské revoluci? Nebo raději před Bílou horou nebo po ní? Tak lze pokračovat nekonečně a vždy se najdou důvody některé ze zúčastněných stran zvolit právě tento a žádný jiný čas, a zarputile jej obhajovat. A hlavně stálo by za to i připomenout, jak byl tento majetek získán.
Protože se nyní jedná hlavně o majetek římskokatolické církve, dovoluji si uvést některá řešení prováděná v minulosti, kdy docházelo k majetkovým převodům a zlomům, a to nejen u církví, ale celé společnosti.
V průběhu husitství došlo k zabírání církevního majetku na základě přijetí 4 Pražských artikulů z roku 1420 Čáslavským sněmem v červnu 1421. A to podle 3 artikulu „ Aby panování světské nad bohatstvím, zboží časným bylo kněžím odjímáno“. Na sněmu byla zastoupena šlechta, a to i katolická, z Čech i Moravy, města a měl tu dokonce 2 zástupce i císař Zikmund. Nejen třetí artikul, ale i ostatní byly zdůvodněny odkazem na bibli. Je faktem, že církvi nebyl odejmut majetek absolutně, záleželo na mocenském rozložení sil v té které části země.
Přijetím kompaktát pak byla možnost vlastnit majetek církví opět obnovena, i když v omezeném rozsahu a bez restitucí. Další postup v zemi byl řešen majestátem císaře Zikmunda přijatý v Jihlavě roku 1436. Zde bylo mimo jiné stanoveno: císař se za sebe i budoucí zavazuje a)dodržovat kompaktáta, b)neobnovovat zbořené kláštery, kostely, hrady, tvrze a nikoho k jejich obnově nenutit, pouze kdyby někdo o své vůli je chtěl obnovit, tak může, c)mnichy nebo jeptišky přijímat do určitého místa pouze za souhlasu jak arcibiskupa (tehdy Jan Rokycana) tak i pána toho místa, tedy obou dvou, d)mít za úředníky v Česku pouze Čechy a rovněž potvrzuje současné držitele majetku.
Před Bílou horou, respektive před stavovským povstáním, bylo Česko snad jedinou zemí na světě, kde měl každý, a na rozdíl od ostatních zemí i poddaný, právo si zvolit svobodně své vyznání. Odhaduje se, že asi 80 až 90 % obyvatel bylo protestantů. Po Bílé hoře mimo hrdelní exekuce tzv. českých pánů a konfiskace majetku, došlo i k vypovězení protestantské šlechty a měšťanů, pokud se do 6 měsíců nepřihlásili k římskokatolické církvi. V téže lhůtě musili prodat svůj majetek v Česku, což dokonale zneužila řada císařských úředníků, šlechta jak stará tak hlavně nová i měšťané. Poddaným byla emigrace zakázána, ale přesto jich řada tisíců uprchla. Bylo to nařízeno protireformačním patentem z roku 1627. V témž roce bylo i vydáno Obnovené zřízení zemské, tedy jakási ústava včetně rozhodujících právních předpisů. Zde mimo jiné Ferdinand II. výslovně zakazuje komukoliv z prelátů, duchovních nebo jimi ustavených úředníků bez povolení císaře a jeho dědiců, králů Českých, zastavovat, prodávat, darovat nebo jinak zcizovat církevní majetek. Pokud by se tak přece jen stalo, musí se vrátit a pokud by byla stanovena nějaká cena tak připadne králi.
Tedy císař, tu z titulu Českého krále, se snaží o zachování současného stavu, nikoli o jeho rozšíření nebo restituci a musí bránit i České šlechtě vymáhat zpět, co kdy příslušným církevním zařízením její předci nějakým způsobem převedli. Stejně Ferdinand II. odpovídá kardinálu arcibiskupovi Harrachovi na jeho žádost o restituce: král, tím méně pánové z království nejsou povinni navracet, co bylo v Českém království zcizeno církvi kacíři. Obdobně mu sdělil, že výnos solní dávky, kterou císař poskytl pro krytí potřeb církve, mohou být užity k prospěchu chudých duchovních, ale v žádném případě nebude souhlasit s tím, aby se tyto peníze hromadily a investovaly. Obdobně postupoval i Ferdinand III., který i striktně trval na svém právu jmenovat arcibiskupy, biskupy a další církevní hodnostáře. V podstatě i dál trval spor o patronátní práva, kdy šlechta přikázala hejtmanům svých panství, aby znemožnili provádění instrukce vikářům od arcibiskupa. V této době se jedná samozřejmě o katolickou šlechtu a spor o patronátní práva přes shora vydané nařízení císaře nebyl vyřešen a ještě koncem 17. st. přetrvávají spory kolem nich. Církevní statky se počítají ke komoře královské a císaři si nečinili problémy s jejich zastavováním nebo i prodejem. Biskupy i arcibiskupa jmenuje panovník.
Koncem 18 st. dochází v Česku, stejně jak v Evropě, k velkým změnám, na jedné straně určité uvolnění a na druhé tuhá centralizace. V roce 1781 je vydán Toleranční patent, kterým vedle katolického náboženství je trpěno i vyznávání luteránské, kalvínské a řeckopravoslavné, ale pouze soukromě, v roce 1782 pak byli připojeni husité. Veřejně mohlo být vyznáváno pouze katolické a jen katolickému faráři zůstává právo štoly.
Co se týče katolické církve je obnoven zákaz uveřejňování papežských bul bez souhlasu vlády. Je zrušeno 24 svátků, je vydán zákaz poutí a procesí do ciziny, jakož i domácích pokud by trvaly déle než 1 den. Správa veškerého církevního jmění byla postavena pod dozor státu, zakupování statků duchovenstvem bylo možné jen s vládním svolením. Žebravým řádům bylo zakázáno sbírání almužen, byl zrušen poplatek za zpověď. Všeobecné zbožné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a vzdělání učitelstva. Byl zrušen jezuitský řád a z jeho majetku byl zřízen tzv. studijní fond určený k vydržování školství. Byly zrušeny kláštery, které neměly školský a charitativní význam. Josef II. vychází z názoru, „že vše, co se v církvi neopírá o právo božské a co se nedotýká přímo víry a spásy duše, podléhá státní svrchovanosti“. V tom i odmítá jakýkoliv vliv papeže nebo cizích biskupů a kvůli tomu mění hranice diecézí tak, aby souhlasily s hranicí státní. Vydal ještě řadu dalších nařízení, kterými dělá z kněží fakticky státní úředníky. Po jeho smrti byla část jeho reforem Leopoldem II. zrušena.
Později byla vedena i jednání mezi císařem a papežem, až byl v roce 1855 uzavřen konkordát, který řešil vzájemné vztahy, aby byly pro církev přijatelnější. V roce 1867 pak byla státním zákonem zaručena náboženská svoboda, aspoň podle zákona a v roce 1874 byly uznány i náboženské společnosti.
Po vzniku samostatného československého státu, bylo nutné řešit i poměr s církvemi. Zprvu byl odkaz na bývalé rakouské zákony a svoboda náboženství pak byla i zaručena ústavou z roku 1920 s tím, že všechna náboženská vyznání jsou si rovna a dále bylo připuštěno i bezvyznání (ateismus). Byly i zrušeny státní předpisy štolové a zakázáno žádat poplatků štolových od příslušníků jiných církví.
Co se týče církevního majetku, tak k jeho zcizení bylo zapotřebí souhlasu státu, rovněž správa církevního majetku podléhala kontrole státu. Přebytků bylo možné nařízením státní správy po slyšení ordinariátu použít ve prospěch jiných potřebných účelů. Dále pak byl vydán zákon č. 215/1919 (záborový), tzv. první pozemková reforma. Dle tohoto zákona nemohl mít nikdo pozemky o výměře větší než 150 ha zemědělské půdy nebo než 250 ha veškeré půdy, při určitých výjimkách bylo možné nechat až 500 ha.
Po válce zákonem č. 12/1945 Sb. došlo ke konfiskaci pozemků, částečně se dotýkající i církve (např. řád tehdy německých rytířů). Zákonem č. 142/1947 Sb. pak byla prováděna revize první pozemkové reformy, podle kterého mělo být zkontrolováno její provedení a popřípadě dokončení.
Před třemi léty zákon o restituci údajně nebyl předložen parlamentu jako výčtový, ale jako celek a s nepodloženými sumami náhrad. Je porušena časová hranice restitucí, tj. 25 únor 1948. Fakticky i tento zákon zakládá nerovné postavení církví do budoucnosti.
Vláda a parlament by si měli uvědomit, při projednávání tohoto zákona, nejen koho zastupují a komu složili přísahu, ale i způsob získávání tohoto majetku, a jak byl vnímán v historii, a to i katolickými panovníky. Rovněž i to, že více než dvě třetiny občanů naší země, kteří dosud na církevní účely přispívali, a jejichž předkové ne zcela dobrovolně se podíleli na vytvoření majetku, který zamýšlí církvi dát, si své duchovní a kulturní potřeby platí sami.
Haló noviny 24.4.2011 - neuveřejněný příspěvek
Není nad reformy VV
Nevěřícně jsem hleděl na návrh reforem školství od jeho ministra, tiše jsem žasl a hlasitě nadával. To snad není možné, klidnil jsem se. Nyní přinesl skutečný důvod pro své rychlé odvolání, než se mu něco z toho podaří prosadit. Navrhuje ve zkratce vysokoškolský titul za pouhé dva roky. Vylepšuje tento návrh ještě tím, že odborníkům z praxe by stačilo pouze jen jednoleté vzdělání pro získání tzv. malého doktorátu – titulu PhDr., za podmínky, že tento odborník má titul bakaláře. Nemuselo by být tedy magisterské vzdělání. Aby nebylo všemu konec, pak navrhuje ministr možnost přijetí na vysokou školu uchazeče, který nemá maturitu. K zabezpečení průchodnosti těchto návrhů požaduje zrušit Akreditační komisi, která dosud uděluje akreditaci vysokým školám a dohlíží na kvalitu vzdělávání. A nahradit ji úřadem, tzv. Agenturou pro kvalitu vysokého školství, kdy jejího šéfa bude jmenovat prezident republiky.
Nezapomněl zrušit sociální stipendia a zavést školné ve výši 20.000,- Kč.
Proti tomuto návrhu byla Plzeň idyla. Myslím, že jde o akci, Každý Čech, pokud na to má peníze, vysokoškolákem nebo doktorem. Je to asi reakce na zjištění, jak u nás vzdělanost a znalosti za posledních dvacet let upadají. Doženeme to tedy tituly. Kdysi Miloš Zeman, pozdější čelný politik, hanil naše školství, dávaje nám za příklad Nepál, tím, že srovnával procento vysokoškoláků nikoli k počtu obyvatelstva, ale k počtu středoškoláků. Pak jsme, abychom ponížili školství před převratem, zavedli tříleté bakalářské studium a škrtem péra jsme měli najednou o řadu procent vysokoškoláků více. Nějak se nebral zřetel na to, že předtím existovalo tříleté pomaturitní studium, ale jeho absolventi byli stále počítáni do skupiny středoškoláků.
Nyní tu máme výše uvedený návrh. Připomíná jednu z povídek Zosčenka z dvacátých let, v které ve zkratce píše, jak Serjoža jezdil z vesnice na všechny možné školy a školení. Pak, když přišla nabídka kurzu čtení a psaní, a šli zase za Serjožou, ten odmítl, protože má už těch škol dost. Nebo povídku Jaroslava Haška, „Komisařem města Bugulmy“, kde potřeštěný velitel pluku bojuje proti negramotnosti tak, že vydá rozkaz, „kdo se do tří dnů nenaučí číst a psát, bude zastřelen“. Návrh reformy školství se směle může přiřadit k těmto povídkám. Je bohužel smutné, že oba autoři pracovali s nadsázkou, kdežto tento návrh je myšlen vážně. A tak mě napadlo, zda strana VV (věcí veřejných) by se neměla nazývat stranou velkých volovin. Zkratka by mohla zůstat.
Haló noviny 22.4.2011 - neuveřejněný příspěvek
Zase ty VV
Ve čtvrtek jsem dostal, a podle úvodníku též všechny domácnosti v republice „časopis bez přetvářky Věci veřejné“. Prolistováním jsem se dozvěděl, že si mohu objednat jeho další vydání zdarma, že VV jsou tu pro nás, že pracovat a vychovávat děti se musí vyplatit, což bylo i zdůrazněno v tajence křížovky. Také, že tento časopis bude pravidelně a zdarma do schránky dodávat aktuální a objektivní informace o dění ve vládě, v poslanecké sněmovně, o novinkách v krajích.
Bylo tam i, co pro nás udělala VV, tato silná středová strana, která garantuje politickou stabilitu. Vzpomněl jsem událostí posledních dnů, a podivil jsem se tomuto tvrzení. Ale jistě mi to časopis brzy vysvětlí.
Zalistoval jsem pak na internetu, a podobně nás VV lákaly před volbami. Akorát, že tam bylo daleko více o korupci, rozpočtové kázni, státním dluhu a dalších věcech, jež jsme již měli možnost porovnat se skutečností. Srovnání těchto předvolebních slibů a současných výsledků nedopadlo příliš příznivě ani pro vládu, ani pro VV, a už vůbec ne pro nás.
A tak mě tak nějak napadlo, kolik asi tento časopis může stát. Má dvacet stránek, je barevný a s obrázky. Má několik redaktorů a posílají jej do každé domácnosti, aspoň tak je uvedeno na začátku. Domácností může být v naší republice tak tři miliony, tedy tři miliony časopisů. I při malých výrobních nákladech a zvýhodněném rozesílání, může přijít jedno číslo tak na deset korun. Tedy měsíčně třicet miliónů. Kdopak je asi zaplatí? Inzerce a reklamy tu prakticky nejsou. A tak se musely peníze sehnat jinde. Kde asi? Nejprve mě po seznámení s několika články napadlo, že se asi složili představitelé VV, kteří zde proklamovali svou nezištnost a zapálení pro věc. Pak jsem si vzpomněl na průběh roku od voleb, zejména posledních čtrnáct dnů, a tato myšlenka vzala rychle za své, jak pára nad hrncem. Uvědomil jsem si, že předvolební sliby a skutečnost ne jedno jsou. Zda si to též uvědomí loňští voliči trojkoalice, když už volební boj začal?
Haló noviny 19.4.2011 - neuveřejněný příspěvek
Občane zapomeň
Asi jako většina občanů, jsem ráno pustil televizi, zvědavý, jak vládní koalice v noci vyřešila vládní krizi. K 12 se rozhodla tak, jak člověk sice předpokládal, ale přece jen v koutku duše doufal, že se nestane. Očekával aspoň v trochu slušnosti a serióznosti u pravicových politiků, i když nás dlouhou dobu svým jednáním přesvědčovali o opaku. Ve svém počínání pokračují dál. Lapidárně by se dalo říci, že spočívá v tomto. Občane, zapomeň. Zapomeň, co jsme ti říkali před volbami, co jsme tvrdili před několika měsíci, co jsme prohlašovali před týdny či několika dny. Být u lizu a koryta je daleko důležitější, aspoň pro nás. A důvod bezděky prozradila poslankyně ODS v ranních zprávách. Podle průzkumu volebních preferencí by KSČM a ČSSD měly v poslanecké sněmovně ústavní většinu, a to přece nemůžeme za žádných okolností připustit. Více dodávat netřeba.
Haló noviny 17.4.2011 - neuveřejněný příspěvek
Do švestek vydržíme
V neděli máme dva publicistické pořady. Na Primě a na ČT 1, respektive ČT 24. Až na pár minut konce OVM, jsem se donutil shlédnout oba. Když mám být upřímný, tak mimo obrazu bídy vládní politiky, nepřinesly vlastně nic. Představitelé koalice pouze unisimo hlásali, že se někdy mezi sebou dohodnou. Ne snad, jak by divák rád slyšel, na něčem dobrém pro naši zemi. Ale na tom, jak zůstat dál u moci a zajistit si aspoň nějaké prebendy. V tomto duchu i reagovaly obě dvě přítomné ženy na předčasné volby. Jako na nebezpečí, kdy se může dostat k vládě levice, a snad i KSČM. Začala s tím paní Peake, předsedkyně poslaneckého klubu VV, která do té doby nic konkrétního neřekla. A paní Němcová z ODS, jak jinak, se okamžitě přidala. Proč, až na několik vyčpělých frází žádná neřekla. Ale kvůli tomuto možnému nebezpečí, jsou se ochotny dohodnout a zachránit tak vládní koalici. Tu koalici, kterou nyní již nechtějí minimálně dvě třetiny občanů. Koalici, která pohrdá názory nižší a střední třídy. Která mimo dalších dluhů a zbídačování právě těch občanů, kteří vytvářejí hodnoty a drží naši zemi ještě nad vodou, nic jiného nepřinesla. Vyjma vzájemného osočování a rozporů mezi sebou, z kterého je cítit bitva o koryta.
Paní Peake nepřekročila nakonec úroveň věcí veřejných. Místo, aby sdělila, proč VV sběhli z programu, na který nalákali voliče, zejména mladé, varovala. Asi předsedkyně poslaneckého klubu VV mají varování v popisu práce. Nedávno varovala paní Kočí, bývalá předsedkyně poslaneckého klubu VV, a to před vlastní stranou. Později vylíčila, co bylo příčinou onoho varování. Kdo měl možnost si toto líčení přečíst, nevěřil vlastním očím. Žena, poslankyně, se vyjadřovala jazykem postiženého pubertálního výrostka. Navíc, pokud byl obsah líčení, aspoň z poloviny pravdivý, potom se divím odvaze pana Tluchoře a dalších vystupovat s jejich obvyklým kázáním o morálce a demokracii na veřejnosti. A tak si říkám, jak se říkávalo kdysi, „do švestek to vydržíme, a pak bude všechno jinak“.
Haló noviny 20.3.2011 - neuveřejněný příspěvek
Tak jako vždy
Skončil sjezd sociální demokracie. Protože se jedná o stranu programově nejbližší, zvědavě jsem očekával, co přinese nového. Zpočátku se zdálo, že vůbec nic. Jako obvykle začalo předsjezdové období spíš osobními vzkazy a invektivami mezi stávajícími a odešlými sociálně demokratickými politiky. Aspoň jak to bylo prezentováno ve sdělovacích prostředcích. Novou skutečností ale byla volba předsedy z dvou rovnocenných kandidátů. A kupodivu v projevech a prohlášeních obou, se objevila jedna věc, která zaujala. A to, že oba dva kandidáti již přestali prohlašovat, že sociální demokracie je a bude moderní levicovou stranou, jak ještě nedávno tvrdili takřka všichni její představitelé. A dokázali tuto úchylku konečně pojmenovat, aspoň částečně, „některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ nepřinesla trvalé programové řešení. Pokud byla navíc redukována pouze na obecný politický posun do středu, vedla často k oslabení sociálně demokratických stran a k odchodu tradičních soc.dem. voličských skupin.“ Na základě toho pak vyzývali po návratu k tradičním sociálně demokratickým zásadám a kořenům, které však nepojmenovali. Tak zůstává otázka, zda jde o návrat k Marxovi nebo Lassalovi, nebo k Zápotockému a Peckovi či Tusarovi. Obávám se podle vyjmenování koaličních partnerů, tj. KDU-ČSL a Zelených, že ten návrat k tradičním soc. demokratickým hodnotám není zase míněn až příliš vážně. Jako obvykle došlo i ke zmínce o tom, proč ne s KSČM, a jako obvykle nebyla vůbec řeč o programu nebo činnosti KSČM, ale o názvu a vyrovnání se s pozůstatky minulosti. Prohodilo se i několik slov o korupci, krizi, o nutnosti získat střední vrstvu, a dosáhnout 40 % hlasů ve volbách. Zvolilo se nové vedení, upravily trochu stanovy, a to bylo tak vše. A tak jak to začalo, tak i to skončilo. Jako vždy.
Haló noviny 17.3.2011 - neuveřejněný příspěvek
Kdo se směje naposledy ...
Takřka vždy usměvavý premiér Nečas nám sdělil, že zvýšení cen na základě plánovaných změn sazeb DPH nebude tak zásadní, aby bylo nutné přikročit k valorizaci penzí. A tak jsem přemýšlel, jestli se smál na nás nebo nám. Nebo to byl úsměv, jejž všichni známe ze školních let. Když jsme při zkoušení něco nevěděli a snažili jsme se zachránit bláboly, tak jsme se na kantora usmívali, doufajíc, že nám uvěří. Ve většině případů se toto minulo účinkem, a po zásluze nám to kantor spočítal.
Pan premiér by měl ale vědět a být informován. Chápu, má hodně problémů, s ministerstvem životního prostředí, jindy zase s ministerstvem obrany, s lékaři, policisty, hasiči, a já nevím s kým ještě. U důchodců doufá, že žádné problémy nebudou. Tedy vláda a establishment je mít nebudou. Důchodci je samozřejmě mít budou, ale co z toho. Uskrovní se. Sice potraviny, energie, nájmy, léky se zdražují po procentech již několik měsíců, ale pan premiér třeba předpokládá, že po zvýšení DPH se růst cen zastaví. Jak občas slýcháme, konkurence všechno vyřeší, a nedovolí zvýšit ceny. Už nám to říkají dvacet let, a zatím se ta konkurence nemůže nějak prosadit. Jedině snad u aut a elektroniky. Ale u zboží, které denně potřebujeme, pořád zásah trhu vidět není. Aby nakonec neměl pravdu starý Karel Marx, který se o stanovení a tvorbě cen něco napsal. A tak budu přemýšlet, co dělat, abychom se mohli zase usmívat jednou my, a ne jen pan premiér.
Haló noviny 16.3.2011 - z příspěvku uveřejněna část - viz rubrika Publikováno jinde
OVM 13.5.
Tak jsem zase po dlouhé době sledoval OVM na ČT 1. Zaujal mě tam pan ministr Bárta, jednak tím, že v každé odpovědi udělal nejprve volební kampaň pro VV, a pak odpověděl na něco jiného. Hlavně však svým prohlášením, že by klidně udělali s KSČM koalici, protože má rozumné návrhy, ale podmínkou je její přejmenování. Je to asi stejné, jako kdyby mě soused Novák budil, že mi hoří dům, a já bych mu řekl, vstanu a uteču, až přijdete s občankou, kde se budete jmenovat Novotný.
Ale o to ani tolik nejde. Na paškále bylo DPH a kompenzace jeho zvyšování. Tady vynikl nejvíce bývalý ministr Rusnok, nyní zástupce penzijních fondů, svým výrokem, že lidé si stejně nepamatují, jak se výše DPH měnila. Nevím, co tím chtěl dokázat. Má sice pravdu, já bych také nedokázal odpovědět kdy, jaká sazba DPH byla. Ani moje manželka, která v rodině zastává, asi jako všude úlohu ministra financí. Ale dobře víme, že ještě nedávno stál rohlík a houska 1,50 Kč, nyní stojí rohlík 2,- Kč a houska 2,50 Kč. Mléko stálo 11,90 Kč a nyní 14,90 Kč. Chleba stál 20,90 Kč nyní 26,90 Kč. Vepřové je cca o 10 až 20,- Kč, hovězí až 40,- Kč dražší. A tak bych mohl pokračovat. Srovnávám pouze ceny loni a nyní, nevracím se k cenám před dvaceti léty.
Dojemná byla řeč i o daních a poplatcích. Kdo zavedl superhrubou mzdu a tím i vyšší zdanění a vyšší cenu práce? Samozřejmě, že to byla pravice. Ale vezměme si třeba správní poplatky. Za převod nemovitostí se kdysi platila částka 0,075 % z jejich ceny. Pak kvůli zjednodušení, i když výpočet zvládnul žák základní školy, se zavedl jednotný poplatek 500,- Kč. Ten platíte stejně, když prodáváte garáž za cca 100.000,- Kč, nebo i když prodáváte obchodní dům za sto miliónů nebo třeba miliardu. A tak by bylo možné pokračovat. Potom se nemůžeme divit, že vláda se opožďuje s vysvětlováním. Jak by mohla dál podobné věci vysvětlit?
Haló noviny 7.3.2011 - neuveřejněný příspěvek
Je opravdu válka humánní?
Dnes jsem si na internetu přečetl, že exprezident Havel opět vyzývá k válečnému zásahu. Nyní proti Libyi. Zdůvodňuje to způsobem, sobě vlastním humanitou a připomínáním událostí v Jugoslávii. Tehdy, jak uvádí, kdyby se zasáhnulo o čtyři roky dříve, bylo by vše vyřešeno v klidu, a málem dodal i míru. Nyní je proto potřeba zasáhnout co nejdříve, aby se cosi nepromeškalo. Samozřejmě a jak jinak u něj, než ve jménu lásky a humanity. Je to už, pokud dobře počítám, čtvrtá válka, ke které vyzývá. Proti Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a nyní Libyi. Patrně bude zase prosazovat a chválit humanitární bombardování. Přitom se, není to tak dávno, zaklínal láskou a pravdou, poplatnými pisálky mu byl přisuzován titul jednoho z největších humanistů našeho věku. A nyní opět válku. Je vidět, že ji nikdy neprožil a patrně v její hrůze a dopadech, ani nikdo z jeho rodiny, jinak by mu snad již v mládí napravili hlavu. Já, a řada spoluobčanů, jsme měli rovněž štěstí, že válku jsme neprožili. Ale dost jsme o ní slyšeli od našich rodičů a prarodičů, abychom si ji nepřáli, ani pro sebe, ani pro jiné. Vždy na ni doplatili běžní normální občané, zatímco jiní z ní měli zisky. Maně se mi vybavuje scéna z Bílé nemoci, kde maršál hovoří s Dr. Galénem. Maršál „teprve válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny“, Dr.Galén : „ A mrtvé, já viděl víc těch mrtvých“ , Maršál : „já viděl víc těch hrdinů“, Dr. Galén : „ Ano ti byli vzadu, v zákopech jsme tak stateční nebyli“. A mám takový pocit, že tyto dva rozdílné pohledy, které zobrazil Karel Čapek, přetrvávají dál. A je strašně snadné z pěkného bytu v klidném městě vyzývat k válce. A to víckrát než všichni naši ostatní prezidenti dohromady.
A na závěr bych chtěl ještě připomenout. „Na Bělehrad“, volali v našich dějinách dosud dva muži. Švejk a Havel. Švejk vstoupil do literatury jako představitel antimilitarismu a názoru běžných lidí k válce. V úvodu o něm Jaroslav Hašek napsal mimo jiné „ Věřím, že budete sympatizovat s tímto skromným a nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí. Není, už ani nutné snad připomínat jak dopadly ty války, a co z nich ještě bude, ke kterým náš exprezident vyzýval.
Haló noviny 1.3.2011 - neuveřejněný příspěvek
Jedno malé poučné výročí
Takřka před osmdesáti léty se rozhodli nacisté v Německu řešit ubývající hlasy voličů brutálním způsobem. Potřebovali důvod pro zákaz KSN, ale později i sociální demokracie, odborů a dalších politických stran. Tento důvod si rychle připravili způsobem sobě vlastním, a dne 27. února 1933 zapálili Říšský sněm. Potom spustili propagandistickou mašinérii a ze zapálení pak obvinili mezinárodní komunistické spiknutí a postavili před soud holandského anarchistu M. van der Lubbeho, tři bulharské komunisty Popova, Taneva a Dimitrova a německého komunistu Torglera. Jenže soud v Lipsku nebyl ještě tak zglajchšaltován, jak potřebovali a navíc byl celý tento proces sledován mezinárodní veřejností.
Záměr nacistů však utrpěl nejvíc obhajobou G. Dimitrova. Dokázal obrátit pozornost veřejnosti proti skutečným paličům. Prokázal, že Goering a Goebbels, kteří zde vystupovali v úloze svědků, bezostyšně lžou a vymýšlí si. Obhájil sebe i své druhy, a také ideje a cíle komunistického hnutí a zásady antifašistické lidové fronty. A tak soud nakonec musel Dimitrova a jeho druhy, mimo Lubbeho, který byl pod vlivem narkotik a již dávno předtím zpracováván členy SA aby se k činu doznal, osvobodit. Nacisté tak místo vítězství svých lží utrpěli porážku a zostudili se před pokrokovou veřejností. Každému bylo zřejmé, že zákazy KSN a ostatních stran a spolků jsou účelové, a nikoliv oprávněné. Je v tom poučení i pro naši dobu, že heslo „účel světí prostředky“, nemůže vždy obstát.
Haló noviny 1.3.2011 - neuveřejněný příspěvek
Dvoje výročí
V březnu bychom neměli zapomenout výročí dvou neopominutelných postav českých dějin. 22.3. je to pětisté čtyřicáté výročí smrti Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, a 23.3 je stodesáté výročí narození Jana Švermy. Proč zrovna vzpomínáme výročí těchto dvou, komunisty a feudála, dokonce krále? Spojuje je ještě něco, mimo to, že jeden se narodil a druhý zemřel takřka ve stejný den, i když každý v jiném století? Myslím si, že ano. Oba, od svého mládí až do své smrti bojovali za myšlenku, které věřili, i když se ani jeden z nich, naplnění této myšlenky nedožil. Oba, ač poctiví, byli jak za svého života, tak po své smrti obětí urážek a pomluv českého maloměšťáka a reakce. Oba zasvětili svůj život, svoje usilování prospěchu naší země a jejího lidu, ač každý v jiné době a samozřejmě i poplatný své době. Oba byli nejméně krok před svými současníky svou vizí a idejemi, pro které žili.
Jan Šverma
23. března vzpomínáme stodesátého výročí narození Jany Švermy, Když před deseti léty, jej, a nejen poslanci KSČM, navrhli při příležitosti výročí sto let od jeho narození, na udělení státního vyznamenání, vyvolali tím od několika pravicových maloměšťáků, projevy plné nenávisti. Proč, když zahynul 10.11.1944 ve sněhové bouři při přechodu hory Chabenec po potlačení Slovenského národního povstání. Nezúčastnil se tedy ničeho, co bývalé KSČ neustále vytýkají. Žádný argument nebo důvod také neuvedli. Mimo sprostot a nadávek jen, že byl komunistou a stál na straně utlačovaných a vykořisťovaných, a od svého mládí se snažil o zlepšení postavení těchto lidí. Stačilo to, šlo o jeho, sice jediný, ale neodpustitelný hřích, aby ho zavrhli lidé, zaklínající se pravdou, láskou a demokracií.
Brzy po převratu se postarali se o odstranění jeho pomníku, a teprve po protestech veřejnosti a skutečných bojovníků za svobodu, jej svolili umístit aspoň na Olšanských hřbitovech v areálu čestného Vojenského pohřebiště. Též rychle přejmenovali most, který nesl jeho jméno, a snažili se přejmenovat i Švermov, který je částí Kladna, kde se jim to však nezdařilo. Vůbec jim nezáleželo na tom, že jsou Šverma spolu s Ladislavem Rašínem jedinými poslanci předválečného parlamentu, kteří ztratili život v boji za svobodu Československa. Ani tato skutečnost nerozhodla, možná, že už je také boj proti fašismu, podle některých známek, věcí hodnou odsouzení. Právě proto, již kvůli této nezřízené nenávisti a překrucování dějin, je nutné si člověka, jako byl Šverma, český novinář a československý komunistický politik, připomínat. Jeho otec byl vlastenecký advokát, a sám Šverma také začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studia však nedokončil, věnoval se intenzivně politické a žurnalistické dráze. Roku 1921 patří k zakládajícím členům KSČ, pracuje mezi mladými komunisty a je redaktorem Rudého večerníku, později i Rudého práva. Patří k levému křídlu KSČ, které v roce 1929 dosáhlo většiny a Šverma se stává členem ÚV a politbyra. Je i vedoucím činitelem Rudých odborů. Roku 1932 se podílí na organizování mostecké stávky, kde se podařilo uplatnit nejen jednotnou frontu pracujících, ale i drobných živnostníků, přes jejich odborovou, národnostní i politickou roztříštěnost a dovést stávku k vítězství. Tato stávka byla v době hospodářské krize největší a nejúspěšnější stávkou v Evropě. Měl blízko k levicovým intelektuálům a přišel i s vlastním marxistickým vysvětlením české otázky a počátků české politiky v revolučních letech 1848-49, ale i husitství a smyslu českých dějin.
Zastával stanovisko, že základní otázkou komunistického hnutí zemí střední Evropy není rozvrat buržoazního demokratického režimu, ale jeho obrana proti vnitřnímu i vnějšímu fašistickému ohrožení. Jako jeden z prvních našich politiků předpověděl budoucí ničivou sílu fašistického Německa a jeho hrozbu pro světový mír. Kritizoval pasivitu české vlády ve vztahu k tomuto nebezpečí. V polovině 30. let pak společně s dalšími aktivně podporoval politiku široké lidové fronty proti fašismu. A jako poslanec Národní sněmovny vystoupil v červnu 1935 v parlamentě se svým prvním projevem, publikovaným pak pod názvem „Socialistické souručenství - základ lidové protikapitalistické a protifašistické politiky“.
V prosinci 1935 pak Šverma svým přístupem ovlivnil postoj komunistické strany k prezidentským volbám. Přispěl tak k vítězství demokratického bloku při volbě E. Beneše prezidentem v prosinci 1935. Projevuje i vstřícnost vůči demokratickým seskupením - zvláště sociálním demokratům. Gottwald po svém návratu z Moskvy na Švermovu politiku částečně navázal.
V říjnu 1938 po zákazu KSČ odchází z pověření strany do Francie. Od června 1939 Šverma řídí činnost zahraničního byra KSČ v Paříži a vydává zde časopis „Světový rozhled“. Po porážce Francie v roce 1940 odchází do Sovětského svazu. Tam se podílí na čs. vysílání moskevského rozhlasu „Za národní osvobození“, rediguje „Československé listy“ a od roku 1941 pracuje ve Všeslovanském výboru. Spolu s Gottwaldem se zúčastňuje na vytváření československé jednotky v Buzuluku. S ním, s Bohumírem Šmeralem a s Václavem Kopeckým pracuje na přípravě budoucího Košického vládního programu.
V září 1944 je vážně nemocný Šverma vyslán jako zástupce zahraničního vedení KSČ na povstalecké Slovensko. Podílel se i na udržování chodu osvobozeného území. Po porážce povstání odmítl odletět do Kyjeva či Moskvy a přesouval se se skupinou českých a slovenských účastníků povstání z Banské Bystrice přes Donovaly na hřeben Nízkých Tater až do tábora I. čs. partizánské brigády. Zemřel vysílením po 15-hodinovém pochodu ve sněhové bouři při přechodu hory Chabenec dne 10.11.1944. Myslím, že svou činností, svým životem, prací i smrtí prokázal postoj vlastence, člověka, který je vždy připraven obhajovat práva pracujících, neprivilegovaných lidí a vlasti. A to je dnes, bohužel, pořád důvodem, který vadí.
Jiří z Poděbrad a Kunštátu
22. března si připomínáme pětisté čtyřicáté výročí smrti Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, posledního našeho krále z Českého rodu. Byl prvním světským králem. Ne již panovníkem z vůle boží, ale z vůle lidu, který přiměl stavy Českého království k jeho zvolení. Byl prvním panovníkem středověku, který připustil náboženskou svobodu. Byl prvním panovníkem, který se pokusil založit mírovou organizaci zemí, která by případné spory řešila dohodou panovníků, a ne válkou. Byl jeden z mála králů, který dal přednost prospěchu země před prospěchem vlastního rodu.
Takový byl král Jiří z Poděbrad a Kunštátu, kterému se přezdívalo husitský král nebo král dvojího lidu. Který byl obviňován nepřáteli ze všeho možného, včetně zavraždění svého předchůdce Ladislava Pohrobka, což se vyvrátilo až v minulém století, zjištěním, že příčinou úmrtí byla leukémie. Ale i přátelé mu vytýkali, že nehájil dostatečně tvrdě pravdu Boží. Jako každá osobnost, nemohl se všem zavděčit a takřka všichni mu něco vyčítali.
Ujímá se země zpustošené křižáckými vpády, patnácti lety husitských obranných válek a pak ještě dalších vzájemných bojů i vpádů ze zahraničí. Nejprve jako zemský správce, pak jako král dává zpustošenou zemi rychle do pořádku, nastoluje nejen řád a právo, ale i zlepšuje hmotnou situaci obyvatel. Dodnes je známé, „za krále Holce, byla za groš ovce“. Králem Holcem byl míněn Ladislav pohrobek, který kraloval, ale Jiří zemský správce, vládl, jak se tehdy říkalo. Dokázal usmířit zemi uvnitř. To, přes Jednotu Strakonickou a později Zelenohorskou, se ukázalo i v postoji velké části katolické šlechty, ale i duchovních a řádů, kteří přes nátlak papeže zůstali stát za Jiřím. Jejich názor dokumentuje list katolického pána Viléma z Riesenberka a na Rábí, v kterém píše papeži, že je věrným katolíkem, ale neplete do sebe věci duchovní a světské, že králi přísahal, a nikdo ho té přísahy nemůže zbavit, ani papež, protože přísaha je autorita vyšší. Krále, že neopustí, protože Ježíš řekl, dávejte císaři co je císařovo, a co božího bohu. Zpochybnil i papežův soud nad králem, že nebyl veden správně. A aby papež rozvážil, zda k dobrému vedou jeho klatby, či vedou ke zlehčení a zošklivení moci a správy duchovní.
Podařilo se mu i srovnat vztahy se zahraničím. Zejména s králem polským a francouzským, ale i německými knížaty a římským císařem, kteří ho často brali jako rozhodce sporů mezi nimi, a řada z nich se za něj i postavila, veřejným prohlášením, když byla proti němu papežem vyhlášena křížová výprava. Té nakonec Čechy dokázal ubránit a jejího vůdce krále Matyáše u Vilémova zajmout.
Přichází s první na světě mírovou iniciativou a návrhem Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu roku 1462, tedy přibližně 450 let před založením Společnosti národů nebo OSN. Srovnáváme-li pak jejich řád a cíle, jsou si velmi podobné.
Nedlouho před jeho smrtí, po vojenském nezdaru křížové výpravy se situace a názory rychle mění i v katolickém zahraničí. Tak Vratislavský písař Eschenloer mj. napsal „Celý svět chválil Jiříka a jeho kacíře a svatému papeži jeho spravedlnost obrácena ve zlé. Bohužel všichni Němci a kurfiřti byli zaslepeni. Kdo může vysloviti či vypsati úzkost vratislavských, když slyšeli, že Matyáš musel prositi o mír.
V červnu 1469 se sešel sněm v Praze, a na doporučení Jiřího, se zvolil Vladislav za nástupce krále, a jeho otec Kazimír polský král začal zbrojit. Vytváří se i nově česká domobrana. Pak Jiřího lidé vyrazili do boje, na Moravu, do Slezska, Rakouska a Pasovska, a na podzim na Slovensko.V prosinci se slezská knížata vracela k Jiřímu, katoličtí páni žádali o příměří.
Ve Vratislavi legát Rudolf prohlásil, že papež byl informován nesprávně a že je nutné žít s Jiřím v pokoji. Byla blahoslavena památka biskupa Jošta Rožmberského., který před válkou s Jiřím varoval.
Papež odmítl dát Matyášovi novou korunu českou, vymlouvaje se, že jeho zvolení králem proběhlo bez jeho vědomí. Kazimír vypravil posly do Slezska a jiných zemí s tím, že věci koruny české se staly záležitostí jeho dědiců a žádal náhradu škod Čechům pod hrozbou války. Slezská šlechta se začala poddávat tajně Jiřímu. Matyáš začal znovu jednat s Jiřím o mír. I mezi kardinály se ozvaly hlasy o smíření Jiřího s papežem. Hynek syn Jiřího se oženil s dcerou Viléma Saského, kterého poslové žádali papeže o přerušení klatby a vypravení legáta do Čech k uzavření dohod. Papež to již neodmítl a určil kardinála Františka Sienského k provedení tohoto úkolu.
Jiří z Poděbrad však 22.3.1471 zemřel, a svého vítězství, naplnění své politiky, se tak už nedožil. František Palacký o něm řekl, byl prvním laickým králem, byl mučedníkem státu moderního.
Jiří si počínal uvážlivě, vždy včas zamezil násilnostem. Byl již moderní panovník, státnicky zralý, nebral svůj úřad jako prebendu sloužící k obohacení, ale jako poslání. Na rozdíl mnoha předchozích, potomních, ale i současných vládců dodržoval jednou dané slovo, zásady, a měl vizi, která se naplnila, a to ještě částečně, až po více než pěti staletích.
Haló noviny 20.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Mějme otevřené oči
Snad se nezačaly lámat ledy, napadlo mě, po zhlédnutí několika publicistických pořadů na ČT. V sobotu to bylo sice náhodné, posledních asi 10 minut tiskovky odborů, které jsem uviděl, však jasně deklarovalo, že odbory již začínají mít na „reformy“, předkládané vládou, vlastní názor a chystají jej projevit. O to více jsem byl zvědavý na nedělní Partii na Primě a OVM na ČT 1.
Partie probíhala dlouho tradičně. Pan poslanec Šťastný způsobem připomínajícím svou důvěryhodnosti jarmarečního vyvolávače, kdesi na pouti v nejposlednější vesnici, hřímal, bouřil na lékaře. Skákal do řeči, bral si slovo, kdy chtěl, jakmile mluvil pan Kubek, okamžitě ve tváři vykouzlil naučený pohrdavý úsměv, patrně předepsaný všem politikům ODS při diskusi s protivníkem. Své vystoupení umocnil ukazováním diagramu, kterým chtěl prokázat svá tvrzení, a u něhož mu pan Kubek dokázal jeho falešnost, upozorněním, že systém tvorby položek diagramu se změnil, a tedy nelze je srovnávat za jednotlivá období. Nakonec i pan Punčochář neunesl tu tirádu, a sám několikrát připomenul přinejmenším nejasnosti řady tvrzení pana Šťastného.
Za pár minut byly OVM na ČT 1. Bylo vzpomenuto postoje hradu k závěrům odborů, ale jen tak mimochodem, při apelaci na občany, aby měli otevřené oči. Hlavními hosty byly ministr Kalousek a předseda Filip. I překvapil mě pan ministr. Nikoli svým vystupováním, tedy jeho formou. Takový je vždy. Brilantní, vtipný, sebejistý, slušný. Ale obsahem. Vlastně po ukončení debaty o lékařích se mluvilo takřka jen o tom, jaký podnět k trestnímu stíhání a kvůli čemu podal. A postiženými nebyli politici opozice nebo neznámé osoby. A rovněž se hovořilo i spolupráci se zahraničím a postihu případných podezřelých.
A tak si opakuji, co řekl komentátor pan Moravec. Abychom měli otevřené oči. Zda opravdu se ledy hnuly, a proklamované záměry budou dotaženy do konce. Ať už vrácením peněz státu, tak hlavně zabráněním dalším podobným úletům. Nebo vše sklouzne někam do neznáma.
Haló noviny 19.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Tyátr místo přímé demokracie
V naší republice začíná velký tyátr. Koalice za účasti sociální demokracie se rozhodla zavést přímou volbu prezidenta. Nazývá to rozšířením přímé demokracie, a občané od toho očekávají málem zázrak. Nenechme se mýlit, o přímou demokracii vůbec, ale vůbec nejde. Je to obdobné, jako když dá matka hladovému, zatím jen vrnícímu dítěti, do kočárku místo láhve s mlékem, chrastítko. Aby se zabavilo, nezačalo řvát a byl od něj na chvíli pokoj. Místo poslední nedůstojné šou při volbě prezidenta na hradě, vypukne nyní, patrně stejná, ale delší šou po celé republice. Záleží na způsobu volby, pro který se ty čtyři strany rozhodnou. A rovněž ony rozhodnou, kdo prezidentem bude. Nikoli už přímo, vlastním hlasováním, ale stanovením podmínek výběru a volby a řízením volební kampaně. Jen si vzpomeňme na minulé volby do poslanecké sněmovny. Kdy dávala ČT tzv. rovnou příležitost politickým stranám, aby seznámili voliče se svým programem? V čase, kdy televizi takřka nikdo nesleduje, protože jsou lidé v práci. Ve sledovaném čase to pak byli různí analytici, politologové a další, kteří nás naváděli koho volit a nevolit. Nebo rozhovory s těmi potřebnými politiky.
Říká se, že přímá volba prezidenta je krokem k přímé demokracii. Dovoluji si tvrdit, že vůbec ne. Je pouze hrou na ni. Nakonec vážnost, s kterou k této přímé volbě koalice přistupuje, ukazuje, že nepovažuje za nutné, ani měnit ústavu. Přímou demokracií by bylo, kdyby o řadě otázek muselo rozhodovat referendum nebo plebiscit. Kdyby byla posilována role a pravomoc samosprávných orgánů. Pokud by byli poslanci, senátoři a členové zastupitelstev odvolatelní. Tomu však stávající establishment brání, a posiluje roli orgánů exekutivních, zvyšuje jejich pravomoc na úkor orgánů volených. Kdo byl členem zastupitelstva několik období, si jistě vzpomene, jak se měnily pravomoci zastupitelstva a rady. Řada ostatních si rovněž pamatuje na léta převratu a řeči o tom, jak se lidé budou scházet na louce, a tam rozhodovat přímým hlasováním.
Máme snad rezignovat? To už vůbec ne. Kandidáti na prezidenta mají být navrhováni buď dvaceti poslanci, deseti senátory nebo padesáti tisíci občany. Pokud obejdeme všechny naše voliče, tak dáme dohromady dost kandidátů. Zvoleni prezidentem asi bude těžko některý z nich. Ale bude mít právo na volební kampaň, tedy právo občany seznamovat s naším programem, cíly a způsoby řešení stávajících problémů. A to už stojí za to, abychom se toho v aspoň možné míře zúčastnili.
Haló noviny 17.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Být pořád ve střehu?
Středu 16.2.11 prožil občan naší země v napětí. Chtělo by se říci, že šlo zpočátku o škaredou středu již dva měsíce před Velikonocemi. Při ranním prohlížení zpráv, nejvíce zaujala zpráva o návrhu MPSV o povinném spoření na důchod u soukromých penzijních fondů. S naspořenými penězi nebude vůbec disponovat, kdo je tam vloží, ale pouze a jedině penzijní fond. Člověk nebude moci peníze vybrat, ale bude mu vyměřen důchod, a ten mu bude vyplácen do jeho smrti. Pokud zemře dříve, peníze zůstanou fondu, nestanou se předmětem dědictví. Tak nějak by mě zajímalo, kdo bude tyto fondy vlastnit, a kdo bude v jejich orgánech. A jak je možné, že v zemi, kde je proklamováno několikrát denně absolutní svoboda nakládání se svým majetkem, se činí pokus, aby občané bez jakékoliv záruky a jistoty, byli povinni odevzdávat své peníze jiným občanům, kteří měli štěstí, že jsou někoho známí, nebo že si založili peněžní ústav.
Ovšem nejvíce se čekalo na rozhodnutí vlády a lékařských odborů, zda přijmou návrh memoranda o řešení některých problémů ve zdravotnictví. Vláda, věrna svému dosavadnímu počínání, odložila rozhodnutí na příští týden, zdůvodňujíc to čekáním na stažení výpovědí lékařů. Vlastně chová se úplně stejně, jak se chovala takřka celý rok. Naprosto nezodpovědně a arogantně. Obdobně jak se chovali někteří poslanci a senátoři ODS, některé sdělovací prostředky a organizátoři petice proti lékařům, kteří všichni ještě před několika hodinami lékaře obviňovali z prospěchářství, touhy po penězích, sobectví, neochoty se domluvit a ze všeho možného. Až člověka napadlo, jestli by se někomu náramně nehodilo, kdyby tato akce lékařů dohodou vůbec neskončila.
Večer však lékaři oznámili, že na návrh memoranda, i když s určitou nedůvěrou, přistupují a výpovědi stáhnou zpět. Očekával jsem nějaké kladné vyjádření k tomuto rozhodnutí od vlády nebo sdělovacích prostředků. Samozřejmě, že marně. A tak bychom si měli dát pozor, nejen co učiní vláda příští týden, ale i následující. Tedy, co udělá, nikoli jak bude svou činnost vysvětlovat. Má toho dohánět víc než dost, a nejen ve zdravotnictví.
Haló noviny 13.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Když tři dělají skoro totéž, není to vždy totéž
Je cosi divného v státě českém, dovoluji si parafrázi Hamleta. V pátek Poslanecká sněmovna projednávala, mimo jiné, i zákon o protikomunistickém odboji. Předlohu zákona jsem nikde publikovánu nenašel, a tak jsem bloudil po internetu, abych získal aspoň nějaké informace, o co se vlastně jedná. Většinou však byly zprávy o střetu poslanců KSČM s ostatními poslanci, ale o vlastním zákoně nic. Nechápal jsem proč je tento zákon před veřejností tak utajován. Vzpomínám, když v šedesátých letech byly přijímány zákony o prvním a druhém odboji, tak jim, ač to bylo za totality, jak se dnes říká, předcházela obsáhlá veřejná diskuse. Nebo snad není veřejná diskuse nyní žádoucí.
Nakonec se mi podařilo, z jednotlivých zmínek, přibližně zjistit, co by měl zákon obsahovat. Účastníci odboje budou státem oficiálně uznáni jako lidé, kteří si zaslouží úctu, a budou mít určité výhody. Budou mít také formálně stejné postavení jako váleční veteráni, získají právo na příspěvek na lázeňskou péči či na rekreační pobyt a budou moci být přijati do domova pro válečné veterány. Smazány jim také ještě budou zbytkové tresty, které jim zůstaly i po přijetí zákonů o rehabilitacích počátkem 90. let a zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Za účastníka odboje bude uznán člověk, který se ho účastnil alespoň rok, utrpěl při odboji vážnou újmu na zdraví, byl nejméně tři roky vězněn nebo vykonal "mimořádně záslužný čin". Vyloučeni jsou bývalí příslušníci či spolupracovníci bezpečnostních složek či členové Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.
Pokud protirežimní činnost výrazně převyšovala prorežimní, tak ocenění bude uděleno. Ovšem ne každý, kdo se považoval za antikomunistu, bude oceněn. Satisfakce by se neměli dočkat ti, kteří se v rámci účasti na odporu dopustili zvlášť zavrženíhodného chování.
Náklady by se měly hradit z prostředků, které se získají zvláštní srážkou z příjmů komunistických funkcionářů.
Podle Bendy budou jednotlivé případy posuzovat Ústav pro studium totalitních režimů a ministerstvo obrany, které mají objektivně zhodnotit celý život žadatelů o uznání.
Když jsem si to přečetl vícekrát, zarazil se ve mně dech. Četli tvůrci tohoto návrhu vůbec naši ústavu? Je jim známo, že jsme vázáni též např. Ženevskými konvencemi, které určují kdy a za jakých podmínek může ozbrojený odpor probíhat? Slyšeli někdy o nepřípustnosti kolektivní viny a odpovědnosti. Vědí, že o vině a nevině může u nás rozhodovat jedině soud. Myslí si, že Ústav pro studium totalitních režimů má takovou autoritu před veřejností, aby mohl rozhodovat, ke komu má mít veřejnost úctu. Jak naloží s ostatními právními předpisy, třeba s trestním zákoníkem. Zejména s těmi trestnými činy uvedenými v jeho hlavě XIII, tj. proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy. Uvědomují si vůbec, že přijetím tohoto zákona znovu otevírají otázku třídního boje. Neboť o co jiného tehdy šlo.
Vzpomínám, jak současný establishment hlásal po roce 1989 zejména dvě hesla, a to, „nejsme jako oni“ a „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Aspoň formálně je dodržovat, nedokázal ani rok. Porovnám-li průběh represivních zákonů režimu před převratem a režimu po převratu 1989, docházím ke smutnému zjištění. Zatímco v předpřevratovém režimu represe postupně klesala, v popřevratovém režimu stále roste. Není to nic nového. Všechny režimy v dějinách, když stát chudnul, zadlužoval se, lidé měli čím dál tím výše do žlabu, nepřišly na nic jiného, než to svádět nejprve na někoho jiného, pak se pokusit odvrátit pozornost od problému, vymýšlením si problémů zástupných, a nakonec zesílit represi proti nějaké skupině obyvatel. Ono to ale nikdy nepomůže trvale.
Vraťme se ale zpět k onomu zákonu. Znamená to snad, že např. člověk, který nasel obilí, sklidil ho, vymlátil a ze slámy postavil stoh, zrno semlel, aby ostatní měli chleba, bude zapomenut, a to v nejlepším pro něj případě, ale ten, kdo mu ten stoh zapálil, kdo zapálil zrno na sýpce, bude oslavován? Že vdova nebo děti po zabitém, budou platit jeho vrahovi? Nechci srovnávat, ale tak nějak se člověku vybavuje Křišťálová noc v roce 1938 v Německu, kdy židé po zničení svých obchodů, dílen a bytů nacisty, museli zaplatit pokutu miliardy marek.
Byly restituce a rehabilitace, které přes všechny okolnosti kolem, lze považovat za akt spravedlnosti. Byly v souladu s právními předpisy, byly přezkoumatelné soudy. Ale brzy establishment zjistil, že jím vytvořená ústava a vlastní soudy mu překáží. A tak privatizace se již nesměla soudy přezkoumávat. Nyní se pokouší jít ještě dál. V podstatě nad soudy postavil Ústav pro studium totalitních režimů. Neboť co jiného znamená, že koho tento Ústav uzná za účastníka odboje, tak mu budou smazány zbytkové tresty, které mu soudy, zdůrazňuji soudy v 90. letech po převratu, při rehabilitaci neprominuly. Je to opravdu přínos k právní kultuře zemí, které se považují za demokratické. A tak člověk přemýšlí, co bude následovat dál. Maně si vzpomene na výrok W. Churchilla „země, která se pitvá stále v minulosti, ztrácí budoucnost“.
Haló noviny 9.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Proč najednou zavírají oči před skutečností?
Mám zlozvyk, asi jako řada lidí, pustit si před obědem rádio. Tentokrát to byla Praha, kde zrovna vedla redaktorka rozhovor s herečkou paní Barborou Hrzánovou. Bylo to již ke konci pořadu, kdy telefonovali ctitelé herečky, projevující jí uznání. Ani paní redaktorka nezůstala stranou, a prohodila cosi o tom, že herci vždy byli a jsou svědomím národa. Osobně paní Hrzánovou za zvlášť vynikající herečku nepovažuji, pokud ji mám srovnávat s herečkami, jakými byly nebo jsou paní Šejbalová, Medřická, Chramostová, Bohdalová, Hlaváčová a řada dalších. Ale přiznávám, že je to věc osobního názoru a vkusu. Každému se může líbit něco zcela jiného. Paní Hrzánovou mám spíš zafixovanou, ne z nějakého hereckého projevu, ale z projevu při předávání cen, asi před pěti léty. Tehdy s pubertální statečností prohlásila, že komunisté a Rusáci jsou svině. Zase je to věc názoru, jen jsem nechápal, proč k tomuto výroku sbírala odvahu tolik let po převratu, a pronesla při této příležitosti.
Poslouchal jsem dál, a překvapila mě dnes, ve středu, podruhé. Na otázku, co si myslí dnes o politickém dění, vyhnula se odpovědi. Tedy, vlastně nevyhnula, ale prohlásila, že již nemá čas sledovat politiku, tak jako dříve. Nyní má daleko důležitější starosti, a to o vlašťovky, zda a kdy k nám doletí, a kde asi nyní jsou. Potom se přece jen zmínila, jakou radost jí udělalo, že vláda přijala usnesení, aby představitelé KSČ platili náhrady třetímu odboji, protože KSČ plundrovala tuto zemi. A rovněž vzdala hold prezidentu Klausovi, jaký to je politik. Takže přece jen sleduje aspoň něco.
A tak jsem si pomyslil, kdy mě překvapí potřetí. Doufám, že se toho dožiji. Třeba, až si jednou porovná stav státního účtu v roce 1989 a v současnosti, když mluví tolik o stavu země. Rovněž, zda si uvědomí, proč nyní nechce sledovat politické dění, pokud je tomu skutečně tak. Není to náhodou ne nedostatek času, ale zavírání očí před skutečností. To, že sleduje let vlašťovek, je jistě chvályhodné, ale těm vlašťovkám je to platné, asi jako mrtvému zimník. A to si myslím, že i ona dobře ví. Ovšem, pokud mají být herci svědomí národa, i když ona tuto lichotku, musím přiznat, hned odmítla, tak by neměli zavírat oči před tím, co je okolo. Před událostmi, které nás provázejí. Ať je to úpadek a jednostranné zaměření průmyslu, rozvrat zemědělství, ztráta národního bohatství, pokles vzdělanosti, a postupné snižování dobrého jména republiky. Jistě, lze zavřít oči nebo se vymluvit na nedostatek času, ale potom není už žádný důvod, abychom jim měli naslouchat.
Haló noviny 6.2.2011 - neuveřejněný příspěvek
Proč ne petice proti korupčnímu jednání
Dostala se mi do rukou petice, nazvaná jako „Protest proti kapitulantství“, a vyzývající vládu, aby neustupovala tlaku lékařů. Petici již údajně podepsalo 23000 občanů, v čele s politologem Doležalem, hercem Petrem Nárožným a politikem MUDr. Mackem. Každý má jistě právo na svůj názor a jeho sdělení ostatním. Co mi však na této petici vadí, je její načasování, styl a uváděné důvody.
Pokud pisatele petice, způsob jednání lékařských odborů tak mravně rozhořčil, proč proti němu nevystoupili hned po vyhlášení akce, „děkujeme, odejdeme“. Tehdy bych možná morálnímu rozhořčení uvěřil. Nyní, takřka po roce se mi spíš jeví jako způsob, kterým se chce pomoci vládě, jež se skoro dvanáct měsíců spoléhala na to, že protesty, jako obvyklé vyšumí do ztracena, až na nějakou tu demonstraci, kterou unese, a dál se nic dít nebude, tedy nic, co by vládu obtěžovalo. Rovněž poukazování na to, že si berou za rukojmí pacienty, považuji, pokud se vyjádřím jen velmi mírně, za zpozdilé. V této souvislosti si dovoluji připomenout dosavadní výstražné stávky lékařů, které se vždy prakticky omezily jen na to, že se na dveře napsalo, že jsou ve stávce, a jinak se ordinovalo, operovalo a léčilo dál, protože pacienti byli přede dveřmi. Kdo si tedy bral pacienty jako rukojmí? Establishment nebo lékaři? Myslím si, že ti první. Srovnávání s pracovníky školství a vzdělávání mě poněkud udivilo. Což se tvůrci petice již nepamatují, že asi před půl rokem se nastupujícím pedagogům přiznal nástupní plat ve výši 20.000,- Kč, zatímco nastupující lékaři mají údajně jen 17.000,- Kč. Vedle toho byl i další požadavek na 200.000,- Kč náborového příspěvku pro nastupující učitele. Proč se tolik nerozčilovali tehdy? Myslím si, a nejen já, že obě tato povolání jsou si sobě minimálně rovnocenná.
Nejvíce mi však vadí, že kvůli mzdě je tolik nářku a zloby. Ne už kvůli jiným věcem. Nechci vzpomínat privatizace, bylo o nich napsáno už dost a dost. Ale stačí se ohlédnout jen trochu zpátky. Tunel Blanka navíc 10 miliard, akce Promopro cca 760 milionů, akce Opencard též cca 750 milionů, akce IZIP rovněž sta a sta milonů. A tak by bylo možno počítat dál. Proč tvůrci shora uvedené petice neměli stejnou starost jak nyní o lékaře, též o tyto věci. Tady mohli dát najevo své rozhořčení, pokud si ovšem nemyslí, že takovéto nakládání s veřejnými penězi je v pořádku a správné. Jen penězi z těchto uvedených akcí by se zaplatili bohatě nejen lékaři, ale i pedagogové, o které projevili autoři petice najednou tak dojemnou starost, ale i řada dalších. Zde jde o skutečné kapitulantství před nátlakem, nebo možná o něco horšího. A tak marně přemýšlím, proč někomu vadí tisícikoruny u jednotlivých lékařů a nevadí miliony až miliardy u různých firem.
Haló noviny 29.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Čí je vlastně korupce?
Již dlouhou dobu si lámu hlavu, s kým a jak chce naše vláda, označující se jako vláda boje proti korupci a rozpočtové odpovědnosti, vlastně bojovat. Ve své naivitě jsem si chvíli myslel, po prohlášeních představitelů ji tvořících stran, že snad dokonce i s těmi, kteří neoprávněně získali něco ze státních peněz, nebo těmi, kteří jim to umožnili. Avšak vzhledem k stále se množícím zprávám, že ten či onen poskytl, umožnil nebo se účastnil jakého komplotu, jehož výsledkem byl nekontrolovatelný únik státních peněz, jsem tak nějak původní naději rychle ztrácel. Stále víc se mě zmocňovaly pochyby, jak to vlastně je a hlavně bude. Na které přísloví mám vsadit. Zda, z pytláka nejlepší hajný, nebo udělali kozla zahradníkem. Byl to vskutku neřešitelný problém. Až v pátek se mi udělalo jasno. Na rozhlasové stanici Praha, dříve ČR 2, byl před půlnocí rozhovor. Nevím s kým, jméno jsem přeslechl, rádio jsem měl puštěné spíš jako kulisu. Ale ten nezapomenutelný výrok kohosi, jsem zaslechnul a zapamatoval. Cituji „Korupci je nutné odstranit, protože občané byli zkorumpováni sociálním státem. Zvykli si dostávat víc, než jim náleží.“ Je to skutečně skvost, obdobný tomu, když se královna Francie Marie Antoinetta po sdělení, že poddaní se bouří neboť nemají chleba, měla vyjádřit, tak proč nejí koláče.
Ale přece jen mě to vedlo k přemýšlení, jak občané byli za sociálního nebo socialistického státu korumpováni. Bylo to snad tím, že měli nárok na práci, a že dohodnutá mzda jim musela být vyplácena řádně a včas? Nebo dostupností a bezplatnosti zdravotnictví? Či snad, že nemoc a stáří nebylo nikomu vyčítáno, a byl v tomto případě zaopatřen? Soběstačnost země v potravinách, jejichž kvalita byla kontrolována? Bezplatné školství? Příkladů této „korupce“ by se jistě našla řada, jen si vzpomenout. Ale snad nemůžeme za korupci považovat, když se plní dohodnuté a veřejně vyhlášené podmínky. Nakonec i Bible uvádí „hoden je dělník své mzdy“, a nikoli, dáme mu, až pokud něco zbude.
Ale nechť, aspoň jedno bylo řečeno dost srozumitelně. Jaké má establishment představy a záměry, a proti čemu povede vlastně svůj boj. A tak ve mě tolik proklamovaný program vlády a koalice o boji proti korupci vyvolal vzpomínku na povídku Jaroslava Haška „Korupční aféra magistrátního praktikanta Bachůry“, kde se tento praktikant nechal zkorumpovat prominutím poplatku šesti krejcarů na veřejném záchodku, aby vyřídil podanou žádost včas. A jako jediný byl pak z magistrátu propuštěn.
Haló noviny 27.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Co s historií?
Ve čtvrtek 27. ledna je Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Je to jistě významný den, a je dobře, že aspoň jednou ročně si oficiálně připomeneme hrůzy druhé světové války. U oficiálních vzpomínek mi však vadí hned několik věcí.
Tento den byl vybrán proto, že 27.1.1945 byl osvobozen koncentrační tábor v Osvětimi Rudou armádou. Trapné je, když se vzpomene tohoto osvobození, ale mlčí se o tom, kdo byl osvoboditelem, nebo se jen uvede krátká zmínka. Je jistě správné vzpomínat obětí židovského národa, ale nebyli to jen jeho oběti, a to ani v Osvětimi. Prvními oběťmi zde byli zajatí rudoarmějci, a po celé další období této továrny na smrt, zde byli vražděni vedle Židů, i Poláci, Rusové, Češi, Slováci, Rómové a další národy. Měli bychom vzpomínat i tyto oběti.
Není možné zastírat, jak se dnes dělá, že pro nacistickou ideologii a jejím učení o podřadných rasách, byli za Židy a Rómy hned Slované, a to bez rozdílu. Jim byl dán odklad jen z důvodu potřeby pracovních sil, a pak pro ně bylo připraveno stejné řešení. Těm, kteří záměry a plány nacistů vykládají jinak, bych doporučil si přečíst projevy a dokumenty pohlavárů třetí říše, kterých je v tomto směru víc než dost. Někteří došli až tak daleko, že zneužívají názvu NSDAP (nacionálně socialistická německá dělnická strana), a označují Hitlerovou stranu za socialistickou, jako by nebylo známo, kdo ji financoval a jak se projevovala. Ono se i stačí podívat na některý z filmových týdeníků z té doby, kde na častých oslavách, pořádaných touto stranou, nikdy nechybí obrovské heslo „Proti Marxismu a bolševismu“.
A tak až se zase budeme pozastavovat nad tím, co všechno neví naše mládež, která nedávno v televizním pořadu na otázku, kdo osvobodil Prahu roku 1945, odpovídala, Američané, potom Masaryk, a pouze v jediném případě Rusové, tak tady někde je počátek. V tomto způsobu připomínání a zkreslování historie. Nevím, kdo už to řekl, ale platí to stále, „Je smutné, když národ potřebuje oběti a hrdiny, ale daleko horší je, když na ně zapomíná“.
Haló noviny 25.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Někdy přítel, někdy mafián, jak se zrovna hodí
Copak se to děje, napadá člověka při večerních zprávách. A to v okamžiku, kdy se mluví o Kosovu. Najednou jsou věci nazývány pravými jmény, a to lidmi, kteří nás, není to příliš dávno, přesvědčovali o opaku. Že by UCK již nebyla osvobozeneckou armádou a TKM policií, zajišťující pouze a jen pořádek? Najednou se hovoří o mafii, o obchodu s drogami, s bílým masem, obchodu s lidskými orgány, o teroru. Proč? Komu se hodí a z jakého důvodu v tento okamžik uveřejnit skutečnosti, které byly nedávno ještě tabu. Před dvěma léty si Kosovo vyhlásilo samostatnost. Naše vláda ho prapodivným způsobem uznala 21. 5. 1998 jako samostatný stát přes odpor veřejnosti, a varování těch, kteří tamější situaci znali. Vloni 22. července posvětil samostatnost Kosova i Mezinárodní soud v Haagu. Již dávno předtím se vedly vojenské útoky proti Srbsku, také za Kosovo. A najednou takový obrat.
A tak člověk přemýšlí, zda je to kvůli spravedlnosti, nebo kvůli investicím. Že by se původně teroristé a mafiáni, kteří se v určitém čase změnili na bojovníky za svobodu, zase vrátili k původnímu povolání? Nebo s ním nikdy nepřestali, ale pohled na ně byl vždy jiný, podle toho odkud, přes koho, a v čím zájmu jsme na ně koukali. Každý si může dosadit, jak ho napadne. Ale pokud budeme hodnotit, ne ani my, ale naši mocipáni činy a skutečnost podle toho, jak momentálně prospívá jejich kontu, tak můžeme zanechat všech iluzí, že boj proti terorismu, mafiím, drogám a dalším nepravostem je míněn vážně, natož pak upřímně.
Haló noviny 23.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Zisk nebo zdraví
Českou republiku a její občany obchází strach. Není dne, abychom neslyšeli nebo nečetli o krizi ve zdravotnictví. I naše Haló Noviny věnovaly tomuto tématu pět článků v pátek a čtyři v sobotu. Kdysi svým systémem a dostupností jedno z nejlepších na světě, je nyní na pokraji zhroucení. Proč? O jeho reformě se mluví již nejméně deset let. Bohužel jen mluví. A jak se ukázalo, cílem reformy nebyl a není pacient, ale proměna zdravotnictví na další zdroj zisku. Establishment se nemohl smířit s tím, že 280 miliard ročně se neobrací jeho prostřednictvím, ale mimo něj. A vedle těchto peněz ze státního rozpočtu tu byly desítky miliard majetku v budovách, zařízeních a přístrojích. Pro establishment neproduktivní kapitál, neboť zatím sloužil nemocným, a ne vlastníkům. Co se zatím z něj podařilo uškubnout formou privatizací pomocných pracovišť, kuchyní, prádelen, laboratoří, lékovou politikou, bylo pro něj nedostatečné, protože hlavní a rozhodující část zůstávala stále mimo. A tak se začalo mluvit o ezbytnosti reformy.
Nejprve se přišlo s tím, že peněz pro zdravotnictví je nedostatek. Místo, aby se prověřil tok těchto peněz přes pojišťovny, oprávněnost cen a zisků farmaceutických společností a jimi dodávaných léků, cen přístrojů a vybavení, zavedly se regulační poplatky u lékařů, v nemocnicích a lékárnách. Rovněž se stanovilo maximum příjmu, při jehož překročení se z dalšího příjmu již příspěvky do zdravotního pojištění neplatí. Byla připravena privatizace zdravotnických zařízení. Pro zásadní postoj levice, většiny pacientů a zdravotního personálu se však, až na tzv. regulační poplatky, nedokázala zamýšlená opatření uskutečnit.
I bylo vzpomenuto starého dobrého „divide et impera“. V současnosti pak vidíme, že se tvoří několik skupin, které prezentují odlišné zájmy a cíle. Jsou to obvodní lékaři, lékaři nemocnic a částečně klinik, zdravotní sestry a pacienti. Lékaři nemocnic přišli s heslem „děkujeme, odejdeme“. Establishment s nimi takřka rok nejednal, jen neustále jejich heslo presentoval jak porušení Hippokratovy přísahy, jehož cílem je zvýšit jen platy, a to pouze lékařů. Návrhy, jež s tím byly spojeny k prospěchu a zlevnění zdravotní péče, se podařilo takřka zamlčet. Místo toho představitelé establishmentu vedli takřka dojemné řeči o poslání tohoto povolání, o tom, že by i rádi něco dali, aby vše zachránili, ale je nezbytné šetřit a zase šetřit. Přitom tak nějak prošlo mimo, že se nešetří jinde, např. odměny v armádě, finančních ústavech atd. K rozjitření s ostatními přispělo i nešťastně formulovaný požadavek na platy lékařů ve výši násobků průměrných platů. A nyní se podařilo získat nesouhlas s postupem lékařů od zdravotních sester, respektive od jejich odborového vedení. Také se tiše přitom zavedlo zvýšení poplatku v nemocnicích, zvýšení DPH, zpoplatnění některých úkonů a zastavení úhrady některých léků. Protože všichni upřeli pozornost, k výpovědím lékařů.
Ještě zbývají dva měsíce, kdy lze celá věc, aspoň v základech řešit, domluvit se na dalším postupu o opravdové reformě, jejímž cílem bude pacient. Celá společnost očekává nalezení rozumného kompromisu, a přijetí opatření, která by prospěly zdravotnictví a nemocným. Pro tento postup je nezbytné, aby se spojila většina společnosti. A považuji za nutné dodat, že podle mě, je na tahu stále vláda, která trestuhodně zanedbala čas skoro jednoho roku.
Haló noviny 20.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Zákon by měl být v souladu se zdravým rozumem
Ve čtvrtek večer jsme mimo jiné byli informováni o dvou připravovaných opatřeních, která, jak doufám, nikdy nenabudou formy právního předpisu. Nevím, kdo je navrhnul, ale osobně si o nich myslím, že v prvním případě přinesou řadu mrtvých, a v druhém případě vedle těch mrtvých i řadu dalších neštěstí, nárůst organizovaného zločinu a vedle toho poškození řady nevinných obětí, pokud by byl tento předpis přijat tak, jak byl prezentován v televizi. Oba předpisy, aspoň podle mě, vyjadřují buď nemohoucnost navrhovatelů, nebo nechuť dělat něco objektivně přínosného s problémy, které by tato opatření měly řešit.
V prvním případě jde o dání přednosti cyklistům v rozsahu, v jakém ji mají chodci. Marně si lámu hlavu, proč. Cyklista je dosud účastníkem silničního provozu, jako ostatní. Pouze s tím rozdílem, že velká část cyklistů nedodržuje předpisy, jako je předjíždění zprava těsně před křižovatkami, jízda na chodníku, jízda bez osvětlení atd. Vzhledem k množství těch, kteří tyto předpisy nedodržují, zdá se, že bez postihu. Nevím proč. Ohrožují sebe i jiné. Nyní se jim má dát ještě přednost na přechodech. Není to tak dávno, kdy měli absolutní přednost na přechodech chodci. Jaký to mělo výsledek, řada mrtvých, než se dospělo k rozumnému kompromisu. Nyní mají mít přednost cyklisté. Uvědomuje si navrhovatel, že cyklista se běžně pohybuje pětkrát až osmkrát rychleji než chodec. Kolik neštěstí bude kvůli myšlence, to ještě stihnu. Zejména večer a v noci, kdy on svítící auto vidět bude, ale těžko odhadne jak je od přechodu daleko, a řidič jej, většinou neosvětleného vidět nebude. Rozhodně by tento návrh měl projít nejen posouzením odborné veřejnosti, ale i simulací případů, které mohou nastat, zejména u přechodů, které jsou překvapením pro řidiče, třeba za ostrou zatáčkou, a výpočty, co mohou účastníci objektivně udělat.
Druhý případ považuji za daleko horší. A má-li to být skutečně tak, jak bylo prezentováno v televizi, tak za až odstrašující příklad porušení práva. Jedná se o institut korunního svědka, údajně s tím, že jeho výpověď může být jediným důkazem. To je něco tak strašného, že tento návrh nemůže dát nikdo, kdo to s právem myslí aspoň trochu vážně. Výklad, že se vše zachrání tím, že i korunní svědek bude souzen, ale bude upuštěno od potrestání, je takový nesmysl, že slovo nesmysl je naprosto nedostačující. Zde nejde absolutně o boj proti organizovanému zločinu, ale naopak. Tím se dává organizovanému zločinu k dispozici nevídaná zbraň, aby si mohl vyřídit prostřednictvím státní moci své účty s konkurencí. Uvědomil si někdo z navrhovatelů, že různé mafie si velmi snadno a rychle najmou lidi, kteří formou korunních svědků budou likvidovat jiné gangy. A obstará si je daleko rychleji a snadněji než policie. A soud pak bude nucen na základě toho proti osočeným lidem postupovat. Proboha, snad pořád ctíme, že bez důkazů nelze nikoho potrestat, jeden svědek žádný svědek. Vždyť tyto zásady platí již přes dva tisíce let. A dále, pokud najdeme už toho opravdového ideálního korunního svědka, jak ho budeme, a hlavně jak dlouho chránit, a také jeho rodinu? Možná by bylo daleko jednodušší, levnější a účinnější podávat majetková přiznání, prokazovat oprávněné nabytí majetku a dát soudům neomezenou pravomoc v opodstatněných případech prolomit bankovní a jiná tajemství. Nebo působit aby Evropská Unie a další státy dokázaly donutit různé státečky a krajiny asylů, aby se chovaly korektně. Ale to by musela zvítězit tolik proklamovaná zásada, padni komu padni.
Haló noviny 16.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Zahraniční politika Čech nyní a kdysi
V neděli jsem sledoval OVM na ČT 1, jejichž první část byla prezentována jako vize české zahraniční politiky, a do otázek byl proto pozván ministr zahraničí. Má počáteční zvědavost se rychle vytrácela, postupným zjišťováním, že jako obvykle se nedozvím nic podstatného. Pan ministr nám pouze řekl, že bude dál prosazována transatlantická vazba, že je konečně jmenován americký velvyslanec u nás. Rovněž my jmenujeme pana Gandaloviče naším velvyslancem v USA, A poslední zmíněnou věcí bylo, zda bude státní tajemník, pro kterého je předseda vlády, nebo jeho úřad zřízen nebude, což prosazuje ministr zahraničí. Tedy absolutně nic nového, co bychom již nevěděli. Nic o Evropě, nic o Africe, ani o tradičních doménách zájmu české politiky z důvodů hospodářských jako Malá Asie nebo Latinská Amerika. Nakonec nás ministr ujistil, že se naše zahraniční politika bude tradičně zabývat otázkou lidských práv. Samozřejmě již nedodal, že tradičně jen v některých zemích. Jinde jaksi nejsou vidět. Pokud bych si vypůjčil slogan hydrometeorologického ústavu, tak setrvalý stav. Nic nového, nic překvapivého, natož nějaká nová iniciativa.
Takže člověk odcházel od obrazovky zklamán, proč u ní ztrácel čas, když se jednalo jen o to, pana ministra a předsedu TOP 09 ukázat. A maně se mi vybavilo, že za dva měsíce budeme vzpomínat 540 výročí úmrtí Jiřího z Poděbrad. Tedy snad ho budeme vzpomínat. Krále, který hýřil zahraničními iniciativami, který, až na Uhry, dokázal smířit Čechy s Evropou, aniž by ustoupil ze svých zásad. Který přišel s návrhem mírového uspořádání Evropy, čímž předběhl o 450 let dobu. A o kterém písař „nepřátelského města Vratislavi“ Eschenloer napsal:.
„Celý svět chválil Jiříka a jeho kacíře a svatému papeži jeho spravedlnost obrácena ve zlé. Bohužel všichni Němci a kurfiřti byli zaslepeni. Kdo by mohl vysloviti či vypsati úzkost vratislavských, když slyšeli, že Matyáš Uherský musel prositi o mír.“
Haló noviny 3.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Učit lidi finanční gramotnosti nestačí
V dnešních Haló novinách mě zaujal rozhovor s Ivanou Levou, stínovou ministryní kultury KSČM -S výukou finanční gramotnosti se musí začít u dětí. Je v něm hodně pravdy, ale mám obavy, že pouze s výukou se nepostačí. Vždyť jen co je například pořadů v televizi, které se věnují těmto problémům, např. Černé ovce, Krotitelé dluhů atd., ale výsledek neodpovídá vůbec potřebě. Je nezbytné, aby v tomto směru daleko účinněji působil stát, respektive ty státní orgány, které mají občany chránit. Současný, ale i předchozí trestní zákoník měly a mají ustanovení o podvodu (nyní § 209, dříve § 250), o lichvě (nyní § 218, dříve § 253) a řadu dalších, které nejsou prakticky využívány. Mám obavy, že stát rezignoval na jednu ze svých funkcí, a to na ochranu svých občanů. Vyhýbá se tak své odpovědnosti, a pouze vyzývá občany, že se musí chránit sami o sobě. Což je částečně pravdou, že nikdo nemusí podepsat smlouvu o půjčce, kde je úrok 94 %, ale nejde zde o lichvu? A tím i o neplatnost smlouvy od samého počátku. A rovněž i o to, že nikdo nemá mít prospěch ze spáchání trestného činu. Za další pak lidé opravdu někdy podepíší smlouvu v tíživé situaci, nebo podlehnou agentovi některé z firem, které tímto způsobem získávají prospěch. Často, jak uváděla i Ivana Levá, smlouvu ani nepřečtou, a věří agentovi, co jim poví. Zejména, když jim připadá, že je to pro ně nějakým způsobem nezbytné nebo jim to přinese prospěch. Také nerozlišují mezi reklamními letáky a vlastní smlouvou, považují je za naprosto rovnocenné doklady. Vzpomínám, jak kdysi přišel klient se smlouvou na chov kalifornských žížal. Ve smlouvě bylo, že koupí 100.000 kusů žížal za 20.000,- Kč, a za to se prodávající zavazuje, že pokud bude prodávající potřebovat, tak od klienta koupí žížaly, které budou nad 100.000 kusů a podobně od něj koupí v případě potřeby i kompost žížalami vytvořený. V letáku nebyla podmínka potřeby prodávajícího vůbec zmíněna, byla tam jen tabulka, jaký prospěch tato transakce může kupujícímu přinést. Když jsem tuto smlouvu klientovi nedoporučil uzavřít, zlobil se na mne, že ho připravuji o peníze a mával reklamním letákem. Nevěřil, že leták nemá absolutně žádný smluvní význam. Nechtěl ani věřit tomu, že prodávající nebude mít vůbec potřebu od něj zpět kupovat žížaly a kompost. Teprve, když jsem se ho zeptal, jak bude těch sto tisíc žížal počítat, se zamyslil, a začal o celé věci pochybovat. Ale ještě, když odcházel, bylo znát, že si myslí, že jsem ho svou radou připravil o peníze na letáku, nikoli, že si zachránil 20.000,- Kč. Na to přišel až za rok, kdy si mu postěžovali ti, kteří se poradit nikde nebyli. Nešlo sice o vyložený podvod, ale velmi neetické jednání.
Druhý případ, kdy velmi stará paní šla na tzv. předváděčku, kde jí vnutili zboží. Naštěstí pro ni, to nebylo u ní doma, a tak měla možnost od smlouvy ještě odstoupit. Samozřejmě, že se vůbec nedovolala na telefon, jehož číslo bylo uvedeno, ani jí nikdo neodpověděl na dopis, který podle dispozic ve smlouvě uvedených, odeslala. A tak zboží vrátila poštou. Vzápětí jí bylo vyhrožováno telefonicky agentem, kolik tisíc bude muset platit, a aby si vše rozmyslila. A dalších příkladů by se dalo uvést na sta. Opět se nejedná o trestný čin, ale velmi neetické jednání, kdy se využívá neznalosti a důvěřivosti starého člověka, a pak pokus o nátlak. Opět jednání na hraně zákona.
Pokud stát tyto manýry, a ještě daleko horší, bude trpět, budou dál existovat. Role státu a jeho rychlá reakce je nezastup
Haló noviny 2.1.2011 - neuveřejněný příspěvek
Jak s průzkumy veřejného mínění?
Vždy ke konci roku se uveřejňují různá statistická šetření, a průzkumy veřejného mínění. Měly by nás informovat o tom, co se stalo, co je a co si to tom většina nás myslí. Zaujaly mě z nich dva průzkumy veřejného mínění, které ukazují jak ošidné je brát tyto a další z nich, za odpovídající skutečnosti. Záleží převážně na položené otázce, a stejně i na mediální masáži, která většinou těmto průzkumům předchází. Jednalo se o průzkum kolik občanů je hrdých svou vlast Českou republiku a průzkum, kolik občanů považuje důchodovou reformu za nezbytnou. Musím přiznat, získaná procenta mě nepříjemně v prvém případě překvapila a v druhém případě přímo vzala dech.
Vždyť na svou vlast Českou republiku je hrdá ani ne polovina jejích občanů, přesně 44 %. Tento nečekaný závěr vyplývá z průzkumů agentury CVVM. Mezi nejčastější důvody, proč se lidé za ČR stydí, patří pro 40 procent oslovených občanů stud za politické představitele a fungování politiky, pro 19 procent je to korupce a nízká úroveň právního prostředí. Což znamená, aspoň podle mého názoru, více než polovina občanů si spojuje pojem vlasti se současným režimem. Nepovažuji toto spojování, či spíše zaměňování za správné. Vlast je přece jen něco trvalého, režim, ať se tvrdí cokoliv, je vždy přechodný. A jímala by mě hrůza, pokud by tomu tak nebylo. Přece se občané nemohou smířit s neměnností stavu a jeho příčin, kvůli kterým, jak je shora uvedeno se stydí za ČR. Připouštím, že současným mocipánům, a nejen jim, by takový postoj vyhovoval. Kolikrát jsme již slyšeli, že máme to nejlepší možné na světě, a že třetí cesta není. Stačí se však trochu rozhlédnout po světě, a hned se jeví všechno jinak. Nebo se nespoléhat jen na televizi, před kterou, jak uvádí další průzkum, denně stráví lidé v průměru 3 hodiny 20 minut. Je nutné od ní vstát, a přesvědčit se, zda všechno, co se z ní na nás hrne, je pravda. Údajně 79 % občanů přečte za rok jen jednu knihu. Co kdyby polovinu času stráveného u televize, věnovali přečtení dalších knih. Měli by možná o mnoha skutečnostech, předkládaných jim z obrazovky, úplně jiný názor, než který se jim vnucuje. A pak by měli asi také jiný postoj k vlasti, a zjistili, že současná vláda není bohužel tou nejlepší, kterou potřebujeme. A vlast není vůbec obrazem vlády, režimu nebo pár vyvolených celebrit, ale vždy historie a převážné části obyvatelů země.
Nedávno jsem byl v USA. Příjemně mě překvapilo, jak většina našich krajanů vzpomíná na Čechy a jsou pořád hrdí na starou vlast. Nezaměňují ji však s režimem. A tak jsem byl v Chicagu u sochy K. H. Borovského, na které je několikametrová deska s anglickým i českým nápisem, o koho se jedná. Od paní, která tam žije již v třetí generaci, jsem dostal dva zpěvníky písní národních amerických, českých a dělnických, které byly vydány na počátku 20. století v Chicagu Dělnickým nakladatelstvím. Nechtěla, aby se ztratily, byly pro ni pořád připomínkou vlasti, slovanstva a dělnického hnutí. Existuje tam ochotnický divadelní spolek, donedávna se vydávaly i vlastní České noviny. České hospody poznáte podle obrazu Karlova mostu nebo Hradčan. Jistě, tito lidé z vlasti odešli většinou již za Rakouska, a za tři nebo čtyři generace po nich zbude jen hrob na Českém hřbitově a jméno, pokud jej nezkomolí. Ale zaujalo mě, jak rozlišují vlast a režim, a nezapomínají, z čeho vzešli. A to bychom měli i my zde, a ne se nechat zmást předkládanými otázkami. Nebo tvrzením, že v Evropě již samostatné národy, zejména malé, nemají mít místo.
Výzkum o přístupu lidí k důchodové reformě, nemohu po seznámení se s položenými otázkami, považovat než jen za zavádějící, a obraz toho, jak se vytváří účelově tzv. veřejné mínění. 73 % lidí je podle výzkumu pro důchodovou reformu. Tedy, podle tohoto, stojí ? obyvatelstva za rozhodnutím vlády. Ale jak si přečteme otázky a odpovědi na ně, zjistíme, že je tomu poněkud jinak. První otázka zní: Souhlasíte s tím, že důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný a ČR důchodovou reformu nezbytně potřebuje – odpověď ano a spíše ano dalo 73 % dotázaných, odpověď ne a spíše ne dalo 27 %. Druhá otázka je již konkrétnější: Považujete za jeden z nejdůležitějších úkolů vlády Nečase připravit a prosadit důchodovou reformu v ČR – odpověď ano a spíše ano dalo 67 % a zápornou odpověď dalo 33%. Třetí otázka je o osudu reformy: Myslíte si, že se reforma podaří vládě prosadit – ano a spíše ano odpovědělo celkem 49 % a záporně 51 %.
Srovnáme-li otázky, vidíme, že jak nabývají konkrétnějšího významu o dopadu na občana, souhlas, i přes neustálou a dlouhodobou propagandu pravicových médií, s reformou klesá. Jde vůbec o reformu? A v jakém směru? Vždyť rok 2011 je stotřicátým výročím počátku přípravy a zavádění reformy Otto Bismarcka, kterou zavedl sociální zabezpečení pro všechny vrstvy obyvatel v Německu. Je to vskutku podivný příspěvek k tomuto výročí, zavádění „reformy“ u nás, připravované Bezděkovou komisí. Ať si o Bismarckovi myslíme cokoliv, a můžeme mu vyčítat spoustu věcí, byl to realista. Na vzrůstající dělnické hnutí nereagoval přijetím zákonů, co si kdo má a co nemá myslit, jak se pokouší dost často náš Parlament, ale přijetím zákonů o sociálním zabezpečení. Je samozřejmé, že tehdejší jeho reforma odpovídala tehdejší době, a otupila jen ty nejhorší nedostatky. Ale jejím cílem bylo zlepšit úděl těch, kteří se pro nějaký problém stojící mimo ně, nedokázali o sebe sami postarat. Nikoli vylepšit příjmy a zisk soukromých pojišťoven. Postupně reformu pak zaváděli ostatní státy včetně Rakouska.
Československo, brzy po svém vzniku, v roce 1924 zavádí sjednocené Národní pojištění, podle námětu profesora Brafa. Je vlastně první zemí, která je zavádí a řeší tak celou oblast pojištění, i když jen velmi krátkou dobu před Švédskem. V roce 1927 je pak lékaři kritizováno nakládání s penězi na pojištění, pojišťovnami, které je místo na pojištěnce vynakládají na stavbu paláců. Jsou i přijata opatření ke kontrole s peněžními prostředky, určenými pro pojištěnce. V roce 1948 a 1949 jsou pak přijaty zákony k dalšímu prohloubení národního pojištění, i když měly některé nedostatky. Ty byly pak nahrazeny novelami v letech 1956 a 1957, které platily prakticky až do devadesátých let.
Jistě sociální pojištění nebylo ideální, bylo a je na něm stále zlepšovat. Ale musí to být skutečně reformy, které směřují k zabezpečení pojištěnců v době, kdy z důvodu stáří, úrazu, nemoci a jiných mimo ně stojících nepříznivých vlivů, ale na ně dopadajících, nejsou schopni se sami o sebe postarat, aby žili důstojný život.
Bismarck při založení sociálního zabezpečení vyšel z průběžného systému zabezpečení, který existoval už před ním. To znamená, že produktivní a zdraví zabezpečovali mladé, staré a nemocné. Tento způsob existoval živelně již před Bismarckem. Vzpomeňme bratrské pokladny dělníků, cechů, horníků. Nakonec tento systém máme i umělecky ztvárněn např. v Radúzi a Mahuleně, kde dřevorubec vydělává tři peníze, z nichž si jeden nechává pro sebe, jeden dává otci, který jej živil v mládí a jeden dává synovi, aby ho živil, až on bude starým. Bismarck, ale rozšířil tento systém na všechny, dal mu řád a zaštítil jej státem, který za něj ručil, aby skutečně fungoval a nikdo se neocitl mimo. Jak je uvedeno výše, byl tento systém několikrát reformován. Vždy ale s cílem prospět pojištěným, tedy slabým, starým, nemocným a bezmocným.
Nyní se opravdu připravuje zásadní změna, kdy se místo pojištěncům se má prospět hlavně pojišťovnám. Stát má uložit pojištěncům, aby si střádali na své potřeby ve stáří, nemoci atd., a to ne už u státu, ale u soukromých pojišťoven. Jakoby to dosud nečinili tím, že přispívali na generaci před sebou. Zároveň se stát snaží zbavit všech záruk, které dosud v této věci poskytoval. Co se stane, když pojišťovna zkrachuje? Vláda tvrdí, že se tak nestane, že peníze v soukromých pojišťovnách budou lépe zhodnoceny. Toto a podobné nám tvrdí dvacet let. Ale vzpomeňme třeba bank, jaké byly úroky z vkladů kdysi a jaké jsou nyní, že nebyly žádné poplatky a jaké jsou nyní. Kolik stálo pojištění auta, a kolik stojí nyní. Kolik bank a pojišťoven zkrachovalo, a jak byli jejich věřitelé uspokojeni. Je tu velký rozdíl. Pokud člověk přišel o vklad, bylo to rozhodně nepříjemné, k vzteku, musil si odepřít řadu věcí, ale nemělo to dopad přímo životní. Ovšem přijde-li člověk najednou o důchod, nemocenské, tak končí. Nejen s důstojným životem, ale se životem vůbec, v lepším případě bude jen živořit.
Kdo bude tyto věci řešit? Charita, obec, dobří lidé? Najednou, tak kvůli chtivosti některých se ocitáme v době před Bismarckem. Po sto třiceti letech se máme vrátit. V dějinách se nelze vracet, historie se neopakuje, a když tak jen jako škleb.
Haló noviny 29.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Když nejsou argumenty, strhne se povyk
Předem uvádím, že nejsem lékař, ani nemám žádného lékaře v rodině. Mám stejné obavy, jako většina lidí, co bude, přijde-li na mně, nebo kohokoliv z rodiny vážná nemoc nebo utrpí-li někdo vážný úraz. Ovšem řešení, navrhované ministrem zdravotnictví a reakce lidí prezentované dnes televizí, mě rozčílilo, jak se říká do běla. Neznám platy lékařů v nemocnicích, ale vzhledem k tomu, že to co o nich říkali samotní lékaři, nikdo nezpochybňoval, mají asi pravdu. O zvýšení těchto platů, pokud se pamatuji, se vede řeč již několik let. Ale pouze ta řeč. Letos na jaře se lékaři rozhodli jednat, a již tehdy jasně a srozumitelně sdělili jak.
Vláda místo aby hledala řešení, spustila povyk. V tom jí zdatně sekundovali různí věrozvěsti, stejně jak v předchozích letech. Je zajímavé, že titíž lidé, kteří vždy křičeli o závisti, když se lidé pohoršovali nad zlatými padáky nebo nadměrnými platy a odměnami establishmentu, najednou začali volat o tom, že platy mají být přiměřené, a stát prostě peníze pro lékaře a zdravotnický personál nemá. A že pro ně nemá peníze ani pojišťovna. Jak to, že tedy ministr obrany rozdělil na odměnách 200 miliónů Kč? Proč se dál vyplácí nemalé odměny v jiných státních podnicích? Proč vedeme válku za hranicemi naší země? Proč platíme dluhy Řecka? Z jakého důvodu se vyplatily miliardy na IZIP, opencard a řadu dalších věcí? Jak je možné, že v tržním hospodářství stát ručí za zisk soukromých elektráren? A mohl bych pokračovat do nekonečna, kde všude by se tyto peníze daly najít. A možná, že při vstřícném a rozumném jednání by jich nebylo ani tolik zapotřebí. Vždyť se jedná i o jiné věci, jako atestace, vzdělávání atd.
Vláda však zprvu křičela o tom, že lékaři si berou za rukojmí pacienty. Potom doufala, že k ničemu nedojde. A nyní hrozí vyhlášením stavu nouze. Uvědomuje si vůbec, aspoň trochu, co dělá? A ti, kteří byli dnes sehnáni televizí, aby tu mluvili o tom, že být lékařem není povoláním, ale posláním, a vzápětí, zda mají lékaři jiné žaludky než oni, nebo že studovali zdarma, nebo že pacienti budou muset jít za babou kořenářkou, by se měli zamyslet, zda v ten okamžik opravdu volali po spravedlivé věci a hájili správnou stranu. Proč nevolali stejně hlasitě, když si zdravotní pojišťovny stavěly paláce, vyplácely nevídané odměny, zaváděl se třicetikorunový poplatek, privatizovaly nemocnice či jejich části. Nebo to bylo snad proto, že jim tehdy nedala televize k volání prostor?
A tak, i když vím, že patrně budu mít potíže, jako většina z nás, musím veřejně říci, že stojím za lékaři, zejména těmi schopnými, a nemám žádný důvod stát za neschopnou a arogantní vládou, která místo aby se věci snažila řešit, je spíš ve své aroganci nesmyslně jitří.
Haló noviny 23.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Náš ministr zahraničí zazářil
Opět náš ministr zahraničí zazářil, když spolu s kolegy z Bulharska, Maďarska, Lotyšska, Litvy a Rumunska podal výzvu, aby Evropská komise urychleně připravila celoevropský zákaz popírání zločinů komunismu. Ta tento návrh samozřejmě odmítla. Karel Schwarzenberg na to reagoval, že někdy člověk musí dělat i kroky, které spíše patří do demonstrativní roviny. Jak dopadnou, mu bylo jasné předem.
Není mi tedy jasné, proč návrh vlastně podával, zabýval se jím, a patrně i řada úředníků, kteří jej připravovali a stylizovali. A to za nemalý peníz. Nebyl to jeho první výrazný neúspěch, jen si vzpomeňme na prohru v případě členství v Radě bezpečnosti. Dále třeba na jednání – nejednání v případě sporů na Blízkém východě, když jsme předsedali EU. Možná by bylo lepší, kdyby jen spal, jak jsme u něj zvyklí při přenosech z Parlamentu. Ovšem, nesmělo by to být za peníze daňových poplatníků.
Ale zpět k návrhu. Rád bych věděl, jak navrhovatelé komunismus definovali. Protože, pokud chci něco odsoudit, musím vědět co. Vycházeli snad z Karla Marxe? Ale potom chtěli stíhat trestně něco, co ještě nikdy a nikde nebylo. Tedy myšlenku. A myšlenka se stíhat nedá věčně, o tom se mohli poučit u církve, vždyť jsou tzv. věřící. Navíc to nepřipouští ani jedna z Ústav demokratických zemí. Ale to je jejich problém.
Spíš si myslím, že jde jako vždy o zástupný problém. Jsme dvacet let po převratu, a srovnáme-li současnou skutečnost se sliby před dvaceti léty, tak nám tu něco nehraje. Nemusíme se ani vracet tak daleko, stačí se vrátit ke slibům před kterýmikoliv volbami a jejich plnění po těch volbách. Lidé samozřejmě srovnávají to co je, s tím co bylo. A všechno srovnávají, nejen jestli byly banány. Nějaký čas se dalo všechno svalovat na pozůstatky minulosti. Ale jen do času. Potom se zřídily různé ústavy v představě, že něco najdou a odhalí tak příčiny současného stavu. Zase to bylo jen kontraproduktivní a za drahé peníze. A tak se hledá něco dalšího, ať to je cokoliv, jen aby se nemusela přiznat pravda. A hlavně aby lidi nenapadlo místo pouhého srovnávání něco podobného zkusit. Proto se tolik žehrá na sociální stát, rozebírá se zadlužení a přesvědčují se lidé, že za to mohou především rodiny s dětmi, důchodci a nemocní se svými požadavky na, aspoň částečně důstojný život. A pak se náramně hodí i něčím pohrozit, aby člověk měl strach hledat mimo establishmentem předepsanou a nalinkovanou cestu.
Haló noviny 21.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Je tu skutečně důvěra?
Před malou chvíli skončilo hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Vládě vyslovena nedůvěra nebyla, což ale vůbec neznamená, že má důvěru. Pouze a jen, že se nikoli jí, ale prezidentovi podařilo situaci ustát. Koaliční poslanci si nakonec zatleskali. Případnější by bylo, kdyby místo potlesku si zamnuli ruce. Nabyli dojmu, že mohou stejným způsobem jako dosud pokračovat dál. Tedy kázat a řečnit o tom, co všechno někdy udělají a mlčet o tom, co současně provádí. Ještě včera hovořili poslanci VV s rozhorlením o tom, jaká musí být nová politika, a co pro ni chtějí učinit. Potom přišla schůzka u prezidenta, a vzhledem k utajenosti jejích závěrů, vznikají v občanovi minimálně pochyby, jakým způsobem došlo k přesvědčování. Spíš napadá, že se upekl nějaký handl a dohodlo se co za podržení vlády. Ovšem vláda, která sama sebe prohlásila vládou rozpočtové odpovědnosti a protikorupční politiky, by si měla uvědomit, že od zítřka už jí bude někdo jen těžko věřit, že pro tento název má sebemenší oprávnění. Mohou pak vykládat s vážnou tváří, o čem chtějí.
Bohužel aféra několika posledních dnů ukázala, že kdo se pokusí být spravedlivý a hájit zájmy státu, bude po zásluze potrestán. Dále, že vláda se není schopna dohodnout sama o sobě. A v neposlední řadě, že prezident je připraven zaujmout větší roli v exekutivě, než mu přísluší. V neposlední řadě pak, že koaliční poslanci, nevyjímaje poslanců Věcí veřejných, dokážou o boji s korupcí jen hovořit, ale vlastní postavení je pro ně důležitější. A že dosavadní výhrady občanů projevené ve volbách a akcích podzimu jsou zatím málo účinné, aby těmto poslancům a vládě došlo, že jejich vládnutí mají lidé již dost.
Haló noviny 19.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Opravdu sousedská návštěva?
Do Prahy přijíždí na pozvání Českého premiéra Nečase Bavorský premiér Seehofer, a členem jeho delegace je zástupce Sudetských Němců, Posselt. Premiér Nečas, když zjistil odpor veřejnosti proti tomuto členu delegace, respektive proti tomu co představuje, prohlásil, že se nemá právo vměšovat do výběru členů delegace. Což je lež. I moje pětiletá vnučka ví, že může jít jedině tam, kam ji zvou, a zase naopak k ní domů může jít jedině ten, koho pozve ona. Stejně tak zahraniční delegace a jejich složení se konsultují dlouho předem podle důvodu a programu jednání. Údajně se při setkání nemá mluvit vůbec o historii, ale jen o budoucnosti. V tom případě vůbec nevidím žádný rozumný důvod pro návštěvu pana Posselta. Někde jsem četl, že má položit věnec k pomníku prezidenta Beneše a také v koncentračním táboře Terezín. Považuji to za stejně účelové, jako když položil věnec v Lidicích. To se nejednalo o omluvu, nebo aspoň pozdní lítost, ale bohužel o záměr, což také hned připomenul výzvou, aby Češi učinili tak obdobně v Ústí nad Labem. Když před mnoha lety poklekl premiér SRN Brandt v Polsku před památníkem zavražděných, žádaje o odpuštění, ač on osobně nemusel, bylo to opravdu gesto dobré vůle, vyplývající z čistého srdce. Nyní se však jedná o čirou spekulaci.
Nevím, co našeho premiéra k tomuto pozvání vedlo. Neřekl nám to, jako spoustu jiných věcí. Velká většina občanů naší země s touto návštěvou nesouhlasí. Aspoň podle vyjádření na internetu, kde nejvíce souhlasných názorů dostalo vyjádření paní Kovaříkové, která se jednoznačně postavila proti.
Bohužel objevil se tam i názor pana Berana z Liberce, který sice obdržel nejvíce zamítavých hlasů, že Češi by se měli zase omlouvat za husity, kteří podle něj drancovali celou Evropu. Nevím, kdo pan Beran je, ani odkud čerpal tento názor, který nelze nazvat, a to v nejslušnějším případě, než absolutní neznalostí nejen naší, ale vůbec Evropské historie. Toto tvrdil Goebbels a jemu podobní, který rovněž říkal, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Jako každý, chci žít se sousedy, ať v domě či za hranicemi, v míru a spolupráci. Ale pokud mi kluk někoho ze sousedů rozbije kamením okna, a pak se ještě rozčiluje, že jsem je měl zavřené, nevidím nejmenší důvod, abych se ho ještě ptal, proč se mu ta okna nelíbila a zval ho k nám.
Haló noviny 19.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
V podhradí se žije jinak
V dnešní Partii byl hostem prezident Klaus. Jako obvykle překvapil i nepřekvapil diváky. Ale tak mě napadlo, zda vůbec ví, jak se žije v podhradí. Jistě lze souhlasit s jeho názorem, že naše ekonomika je malá a otevřená, závislá na vývozu. Nevím, zda tento názor má trvale nebo až dnes. Kdysi byl jeden z těch, kteří rušili obchodní zastupitelství v cizině. Opouštěli tradiční trhy v Rusku, Číně, Malé Asii, Latinské Americe. Byla ražena zásada, že EU všechny tyto trhy nahradí. Jak dobrý to byl záměr, se přesvědčujeme dnes a denně. Prohlášení, že jsme závislí na ekonomice SRN a podle jejího stavu se bude vyvíjet i ekonomika naše, je bohužel pravdivé až příliš. Je to však nezbytné a nutné? Asi není. Každý obchodní zástupce ví, že pokud nemohu prodat tady, musím hledat jinde. A nikoli čekat, zda tady budou mít někdy v budoucnu zájem. Marně hledám, co v tomto směru udělala naše vláda současná, i ty dvě předcházející.
Rovněž nevím, v čem vidí obrat k lepšímu, který podle něj současná vláda docílila. Rozpočet je stále deficitní, i když o něco lepší než předtím. Ale ještě nejsme na konci roku. A pouhým škrtáním výdajů se nezlepší ani stav domácnosti, natož státu. I když zmínil, že podle něj žádné velké škrty nejsou. Jak pro koho. Je skutečností, že i ústavní činitelé budou mít nižší příjmy, a to o 5 %. Ovšem, přece je jen rozdíl, když klesne příjem ze sto tisíc na devadesát pět tisíc nebo z deseti tisíc na devět, nebo vůbec přijdu o práci, a tím i o ten příjem. I když podle pana prezidenta žádné zvýšení nezaměstnanosti není. Stačilo změnit způsob statistiky, a hned je všechno lepší.
Nejlepší přišlo takřka nakonec, když pan prezident sám popřel předcházející uspokojivá tvrzení názorem, že za současnou nepříznivou situaci spočívá vina na sociálním státu a dluzích komunismu. Jak dalece jsme sociálním státem, ví každá rodina s dětmi, každý důchodce, a to vůbec už ani nechci zmiňovat nezaměstnané a bezdomovce. A co se týče dluhů komunismu, netvrdilo se snad ještě v roce 1992, že jsme věřitelskou zemí, nemáme žádné dluhy, máme velký hospodářský potenciál a množství vysoce kvalifikovaných lidí. Co z toho máme teď?
Haló noviny, Britské listy 16.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Co se školstvím?
Jakub Arbes, kdysi měl v hospodě, když se vedla řeč o školství, říci, „Poslouchejte, také jste si všimli toho, že každý, koho v mládí museli honit do školy potěhem, tak v dospělosti chce založit Matici Školskou.“ Tento výrok se mi vybavuje při diskusi o školství, který nyní probíhá. Vůbec se mi nelíbí, že tato diskuse nastala až po zveřejnění výsledků testů PISA, které ukázaly pokles vzdělanosti našich žáků. Rovněž se nemohu ztotožnit s názory, které příčinu tohoto poklesu a stavu vidí převážně a jedině v nedostatečném finančním ohodnocení učitelů, feminizaci školství, špatném vybavení škol, vysokém počtu žáků ve třídách, slabosti a nevzdělanosti učitelů a podobně. Uváděné příklady vidím jako zástupné, a pokud se budou řešit jednotlivě, jak se nejen nyní, ale již řadu let řeší, či spíše neřeší, tak žádný efekt nepřinesou.
Přiznávám, že jsem patřil k těm, které, jak říká Jakub Arbes, museli v mládí honit do školy potěhem. Teprve na vysokou jsem chodil rád a dobrovolně, nejspíš proto, že jsem se učil to, co mě bavilo. Ale abych se vrátil k problému. Úroveň našich žáků a našeho školství, v obou případech zdůrazňuji našich, je špatná. Bez ohledu na to, jaké mají vlastní potomci výsledky, protože nežijí a nebudou žít mimo tuto společnost. A tato špatná úroveň není dána příklady shora uvedenými, na které se stále vymlouváme, ale stavem celé společnosti, a touto společností hlásaných hodnot a priorit.
Pokud se na nás a na děti valí z médií a různých časopisů dnes a denně, že jedině ten je „in“, kdo má peníze, kdo má talent na zpěv nebo sport, kdo jezdí fárem, kdo si může všechno dovolit, těžko budou děti hledat motivaci k získávání znalostí a vědomostí. Vždyť jen srovnejme, kolik prostoru dává třeba televize hvězdám ze Superstars, Talentmanie a podobných akcí s mládeží, která zvítězila v různých vědomostních soutěžích. Nedivme se pak, že kluk touží být hokejistou, automobilovým závodníkem, dívka zpěvačkou, modelkou atd. Naprosto nechci zatracovat tato povolání, jsou stejně důležitá jak jiná, ale jen stejně a nikoli více.
Co se týče špatného finančního ohodnocení učitelů, nevím, zda opravdu je tak špatné, jak se uvádí. Nejsem učitelem, a pokud znám od známých jejich platy, nepovažuji je, až za tolik nízké proti jiným srovnatelným povoláním. A vůbec už není rozhodně řešením, co předvádí současný ministr školství v otázce nástupních platů a náborových příspěvků. Jakým způsobem se potom budou řešit třeba lékaři, a vůbec i jiní státní zaměstnanci? Protože toto řešení vytváří zase jiné disproporce.
Feminizace školství je jistě problém. Učitelé a učitelky by měli ve školách být v přibližně vyrovnaném počtu. Ale to je spíš problém sociologického a psychologického dopadu na děti, než toho, že by snad učitelky měly být horšími pedagogy. Vzpomínám dodnes na paní učitelku Peřinovou, kterou jsme měli v šesté a sedmě třídě na češtinu a dějepis. Dokázala z těchto předmětů pro nás udělat ty nejzáživnější svým výkladem. Nekřičela, nedávala poznámky, jen tiše vykládala, zodpovídala dotazy, a my byli tiší jak pěna, aby nám nic neuniklo. Přitom nás bylo ve třídě přes čtyřicet. A jsem přesvědčen, že kdyby ji znala Božena Němcová, nenapsala by Pana učitele, ale Paní učitelku. A tak by se dalo pokračovat jistě do nekonečna. Jsou jistě i špatní a málo vzdělaní učitelé, ale ti byli vždycky, a bohužel budou i v budoucnosti. Je to stejné jako i v jiných povoláních. Jde jen o to, aby nezůstávali na školách příliš dlouho. Rozhodně si však nemyslím, že počet špatných učitelů je přímo úměrný výši platů. Naopak, myslím, že většina je jich dobrých a jejich povolání je baví.
Příčinu nedostatků však vidím jinde. Hned po převratu, kdy ještě naši žáci patřili podle PISA mezi přední svými výsledky a vědomostmi, se začalo školství, jeho organizace, výuka, provázanost, vztahy učitel – žák, napadat. A volalo se po změně. Zejména ti, kteří o něm příliš nebo vůbec nic nevěděli. A tak mimo dobrých věcí se objevili i ty, které jsou příčinou dnešního stavu. Do školství se snaží mluvit každý, což bohužel nyní činím i já. Měli by do něj však mluvit především kantoři, omlouvám se za ten výraz, ale byl mi od malička vštěpován jako obraz učitele v celé jeho komplexnosti. Nevím, proč se za drahé peníze najímají různé poradní firmy, aby řešili otázky školství. Tu státní maturity, tu co a jak se má učit, jindy zda osnovy ano či ne, atd. atd. Proč třeba „Člověk v tísni“ nabádá učitele a vytváří vzory, jak a co mají učit. Z jakého důvodu rozhoduje Parlament o tom, jak se máme dívat na historii. Nebylo by rozumnější a lepší, pro tyto účely, pokud by to bylo vůbec třeba, vytvořit poradní komise z učitelů všech stupňů, aby byla zachována kontinuita. A třeba Parlament místo, aby se vměšoval do historie, tak vytvořil a přijal zákony, které by jasně a jednoznačně vymezily postavení učitele, a na druhé straně žáka či studenta. A nesnažil se to obcházet různými dalšími poradními orgány a veřejnoprávními organizacemi. Nebo dokonce podbízením se studentům, prvovoličům, jak jsme toho byli v nedávné době svědky.
Haló noviny 13.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Vystoupení politiků jsou různá
Díky záznamové technice jsem měl možnost sledovat troje vystoupení, vždy dvou politiků, v publicistických pořadech uváděných v neděli. Byli to ministr spravedlnosti Pospíšil s předsedou KSČM Filipem, bývalý ministr vnitra Langr se současným ministrem Johnem a částečně i ministr financí Kalousek s poslancem ČSSD Paroubkem.
Jediné přijatelné vystoupení, které bylo o něčem, bylo vystoupení politiků Pospíšila a Filipa. Samozřejmě, o řešení řady věcí se neshodli. Jejich rozdílné postoje však nevyvolávaly vzájemné osočování, ale argumenty proč ten či onen nedostatek řešit určitým způsobem. Konkrétní návrh proti konkrétnímu návrhu. Tak by si asi nějak představoval normální občan práci v parlamentu. Nezapírám, že se přikláním k návrhům předsedy Filipa, které zde přednesl. Myslím si rovněž, že by se soudy měly vrátit k zásadě materiální pravdy, a řada nedostatků by se vyřešila. Rovněž i návrat ke třem stupňům soudní soustavy by přispěl k zrychlení soudního řízení. Zrychlení soudního řízení naopak nevidím v zavedení, tolik propagované elektronické pošty. Tím uspoříme maximálně jeden, možná dva dny. Ale co by rozhodně vedlo k zrychlení řízení, by bylo zjednodušení procesních řádů a zúžení důvodů, které umožňují neúčast na řízení a tím odkládání projednávání a jeho prodlužování. Tím by se i dospělo ke snížení nákladů na právní zastoupení. Současný návrh ministerstva spravedlnosti uspořit na právním zastoupení tím, že stát bude platit advokátům o 30 % méně než běžní občané, mírně řečeno, není řešením. Mám obavy, že se brzy, v případě jeho zavedení, bude novelizovat a vracet k současnému stavu.
Proti shora zmíněnému vystoupení Pospíšila a Filipa, bylo až úděsné vystoupení bývalého a současného ministra vnitra Langra a Johna. Řeči, řeči, řeči, první co diváka muselo napadnout při sledování tohoto vystoupení. Mluvilo se zde o desítkách opatření, ale konkrétně nebylo zmíněno žádné. A tak se jeden chválil, jak to dobře dělal kdysi, a druhý jak to dobře bude dělat nyní. Na otázku, proč je objasněnost trestných činů taková, jaká je, a co s tím, nezazněla odpověď. Jak se říká, byla to přehlídka ztraceného času.
V třetím vystoupení mě zaujala odpověď ministra Kalouska na návrh poslance Paroubka, zdanit zisky nadnárodních společností, které získávají u nás, a získat tak dvacet miliard. Ministr v ní projevil až dojemnou starost o občany, řka, že by toto zdanění tyto společnosti eliminovaly okamžitě zdražením svého zboží, popřípadě služeb, a tak by to stejně zaplatili občané. Je jen škodou, že tuto starost neměl při zvyšování sazby DPH nebo snižování či rušení sociálních příspěvků, popřípadě poskytování příspěvku Řecku či dávání záruk za splacení dluhů, ještě před nedávnem tolik vychvalovanému Irsku, jak si dobře počíná. Je rovněž otázkou, zda je vůbec člověkem na svém místě, pokud nedokáže zamezit, aby někdo svou povinnost vůči státu bezostyšně převedl na jiného. Možná by se měl, pokud sám neví jak to udělat, podívat do států, z kterých si v jiných věcech bere vzor, nebo zalistovat v předpisech první republiky.
Haló noviny 2.12.2010 - neuveřejněný příspěvek
Pouze vějička na lidi
Ve čtvrtečních Haĺó Novinách jsem si se zájmem přečetl článek „Prohloubí přímá volba demokracii?“. Troufám si odpovědět, absolutně nikoli. Je to jen další vějička, kterou je vládnoucí koalice ochotna poskytnout, aby vzbudila dojem plnění přání občanů. Vždyť ji to nic nestojí. Ty dvě miliardy zaplatí občané, způsob se už jistě najde, stejně, jako se nachází v současné době u jiných opatření. Lidé sice po přímé volbě volají, ale dosáhnou touto přímou volbou toho, co si od ní slibují? Ač nerad, musím si po pravdě odpovědět, že ne. Pokud nedojde zároveň i ke změně ústavy ohledně kompetencí a pravomocí prezidenta, nebude moci dělat nic jiného než doposud, ať už ho zvolí jakékoli procento voličů. To za prvé, a přitom se jedná v tomto případě o nejjednodušší věc.
Za daleko horší považuji otázku výběru kandidátů a volební kampaně. Řešení je nasnadě. Možnost navrhnout kandidáta na prezidenta bude mít buď určitý počet poslanců, nebo senátorů a pak mnohem vyšší počet občanů, kteří budou muset podepsat vlastní návrh. Tedy, někdo je bude musit obcházet, přesvědčovat a shromažďovat podpisy. To stojí nejen čas, ale i peníze. Aby se získalo nějakých sto tisíc podpisů, bude se muset obejít minimálně půl miliónů lidí. Toto obcházení se dá učinit ještě obtížnější stanovením časového období odkdy, dokdy se mohou podpisy získávat. Výběr kandidátů lze i omezit stanovením kauce, kterou musí složit a mnoha dalšími způsoby. A tak se nám zjevuje, že za kandidátem musí stát buď některá z politických stran, nebo skupina, která je schopna všechny náklady s tím spojené zaplatit, popřípadě i poskytnout služby svého aparátu, či tyto služby hradit. Pro příklad si můžeme vzít USA, stal se tam snad v moderních dějinách prezidentem někdo jiný než ten, za kterým stála buď demokratická, nebo republikánská strana.
Pro způsob a provádění volební kampaně nemusíme ani se dívat za moře. Stačí si vzpomenout volební kampaň posledních parlamentních voleb u nás. Je deklarována rovná volební kampaň pro všechny kandidáty. Tato rovnost má být zajištěna stejnou délkou vysílacích časů jak v rozhlase, tak v televizi. A jak tomu je ve skutečnosti. Tyto volební spoty se zařadí do doby, kdy prakticky nikdo veřejnoprávní média nesleduje, a naplní se tak zákon. V době nejvyšší sledovanosti jsou pak pořady s tak zvanými nezávislými odborníky, kteří voličům doporučují a zdůvodňují proč volit toho a toho kandidáta. Tomu se dá i čas ve zprávách a publicistických pořadech, kde on samozřejmě nepřesvědčuje o svém zvolení, ale chrlí ze sebe připravená moudra o tom, co je třeba udělat. V tom mu zdatně sekundují redaktoři, popřípadě „nezávislí“ analytici. Jen občas se sem pustí někdo s vlastním názorem, aby trochu narušil nudu těchto jednotvárných prohlášení. Nakonec se již nyní, kdy není ani ještě kampaň zahájena, už dozvídáme, že nejlepšími prezidenty by byli pánové Schwarzenberg, Švejnar nebo Přemysl Sobotka. Jeden jako druhý či třetí budou zastávat zájmy, které zastávali dosud, tedy těch horních deseti tisíc. Na těch spodních deset miliónů jim jaksi nezbude čas. Nějak se mi automaticky vybavuje bonmot Karla Marxe, že volební právo v kapitalismu znamená, že jednou za čtyři roky mají občané právo si vybrat toho, kdo je další čtyři roky bude odírat.
A tak si nakonec myslím, že má pravdu profesor Václav Věrtelář, když píše ve svém článku, že ty dvě miliardy, co má přímá volba prezidenta stát, lze využít daleko smysluplněji. Rovněž si myslím, že hra na demokracii nás už stála dost, abychom v ní pokračovali nebo ještě ji rozvíjeli takovými a podobnými směry.
Haló noviny, Britské listy 26.11.2010 - neuveřejněný příspěvek
Proč dvojí přístup?
Takřka bez zájmu médií prošlo řízení se šestnáctiletým a čtrnáctiletým výrostkem, kteří znásilnili, zmlátili a mučili jedenáctiletého chlapce. Ten jen se štěstím přežil. Bohužel následky jak fyzické, tak zejména psychické si ponese celý život. Soud tomu staršímu uložil nejvyšší přípustný trest, deset let, vzhledem k rozsahu a okolnostem tohoto činu. Proti mladšímu, protože dosud nedovršil patnácti let, bylo trestní řízení odloženo, i když spáchal čin jinak trestný. Bude do dovršení plnoletosti ve výchovném ústavu, kde údajně spílá vychovatelům a terorizuje své okolí. Podle zákona je vše v pořádku. Ale je tomu tak skutečně?
Podle sporadických zpráv šlo v tomto případě, nejen o běžný trestní čin, ale i o rasistický útok. A to dvou příslušníků minority na mladšího a slabšího příslušníka majority. Proto, až ten ostentativní nezájem médií? Není to tak dávno, co byli odsouzeni příslušníci majority za trestný čin spáchaný proti příslušníkům minority. Byli jen o málo starší, měli však smůlu, byli již dospělí. Dostali tresty více než dvojnásobné. A případem žila média déle než půl roku. Pořádaly se i sbírky ve prospěch obětí, a činu se dostalo odsouzení veřejnosti v rozsahu, jaký zasluhoval. Dokonce některá média šla až tak daleko, že z rasismu obviňovala málem celou majoritu, že tomuto trestnému činu nezabránila.
Marně se ptám, proč tak odlišný přístup. V obou případech šlo o útok na malé dítě. V prvním případě naprosto vědomý. V druhém případě se obžalovaní vymlouvali na to, že si myslili, že v domě nikdo nebydlí, a je tam pouze sklad kradeného zboží. Soud prvního stupně měl však i v tomto případě za prokázané, že šlo o úmyslný útok proti lidem. Oba soudy a orgány činné v trestním řízení rozhodli v mezích zákona. Výsledek a jeho dopad na vědomí společnosti je však velmi žalostný, ba až kontraproduktivní.
Naprosto nepochopitelné je pak jednání sdělovacích prostředků. V jednom případě nezájem, v druhém případě až skoro nátlak na ty, kteří se případem zabývali z titulu svého povolání. Proč tomu tak je? Je snad důvodem pozitivní diskriminace? Ta v případě trestných činů a skutků nemá mít v demokratické společnosti žádné místo. Všichni občané si mají být před zákonem rovni, to je první a jediná zásada občanské společnosti. Pokud tomu tak nebude, vytváří se prostor a podmínky pro vznik opravdového rasismu a soudu ulice, ve kterém budou lidé hledat záštitu. Budou se totiž cítit státními orgány a veřejnými institucemi oklamáni, jejich prohlášení a výzvy budou považovat za falešné, a bohužel oprávněně.
Proto mám za to, že je nejvyšší čas nastíněné věci řešit. A to opravdově, důsledně, v duchu ústavy, tedy každý občan, každý člověk žijící na území našeho státu má stejná práva a stejné povinnosti. Má nárok na ochranu od státu, a musí počítat s tím, že pokud poruší normy dané a uznávané společností žijící v tomto státě, že bude spravedlivě potrestán bez ohledu na jeho národnost, postavení, pohlaví, příslušnost k tomu či onomu, a dokonce i věk, kde však musí platit zásada přiměřenosti. Jinak se můžeme s očekáváním budoucnosti dobré společnosti pro všechny rozloučit.
Haló noviny 14.11.2010 - neuveřejněný příspěvek
Proč jen lítost, a ještě pozdní?
Dostal jsem dnes od přítele e-mail s článkem Jiřiny Šiklové „Několik vět“. Zamýšlí se zde nad současnou situací, a naříká nad ní. Zároveň vytýká národu lenost a nechuť s tím něco dělat, a varuje přede dnem, kdy se nás zeptají naše děti, proč jste s tím něco nedělali. Sama ovšem buď neví, nebo nechce vědět, jak současný režim změnit. V kostce píše, jsme v područí dvou stran, které se vždy dohodnou. Ale pokud budeme volit ty další, tak budou po získání moci, stejně zkorumpované.
Nemohu si pomoci, ale nejde o nic jiného než o krokodýlí slzy. V první řadě si tuto zemi nerozparcelovaly uvedené dvě strany. Ty jsou jen prostředkem, nástrojem, těch opravdu mocných, ať již jsou z naší nebo cizí země. Paní Šiklová je nezmiňuje vůbec, obrací se jen k politikům. A i u těch, vyjma hlavy státu, je nekonkrétní, raději je přímo neoznačuje. Proč?.
Proč mluví o přihlouplých, kteří závidí stotisícové platy a miliardové korupce jim unikají. Nevidí snad tady spojitost, nebo ji nechce vidět. Tvrdí, že mnozí dosáhli blahobytu, o jakém se za komunismu nikomu nesnilo. Což je pravda, ale neuvádí už za jakou cenu. Nezmiňuje ty, kteří se propadli na druhé straně až na samé dno společnosti. Ani o těch, kteří, ač poctivě pracují, žijí ze dne na den, ve stálém strachu z budoucnosti. Z obav, o co je další den, zase establishment připraví. A tak by se dalo pokračovat donekonečna..
Není to tak dlouho, co patřila k okruhu těch, kteří národ uklidňovali. Zločinnost, korupce, majetkové přesuny, nezaměstnanost, nárůst byrokracie atd., to vše byla daň za demokracii. Kdy se tvrdilo, že díky svobodnému tisku a dalším médiím, tzv. hlídacím psům demokracie a veřejnosti, bude vše odhaleno, označeno, a pod tlakem svobodných médií, žádná špatnost trvale neobstojí. Sama se pak zmiňuje, jak to dopadlo. Z hlídacích psů demokracie se stali slídiči v klíčových dírkách, zasypávající občany skandály a lechtivými historkami. Jedinou hodnotou a měřítkem se staly peníze, co to vynese. Máš majetek, máš i právo, do jeho výše můžeš uplatňovat své nároky. Pokud jej nemáš, nepřísluší ti nic.
A zde je příčina. Nikoli ve vlastnictví majetku. Ale v tom, že jeho vlastnictví se stalo měřítkem všech ostatních hodnot. Nezáleží vůbec už na tom, jak byl majetek získán, zda poctivě nebo nepoctivě. Určující je jeho vlastnictví a výše. Jakmile jej jednou máte, jste nade vším. Nad morálkou, nad zákony, nad lidmi, a je vrcholně neslušné se zeptat, jak ten nebo onen tento majetek pořídil. A toto bylo zahájeno hned po převratu. Ještě jsou v paměti hesla, „privatizace nesmí být přezkoumávána soudy, není rozdíl mezi čistými a nečistými penězi“, atp. Již tehdy se upozorňovalo, k čemu vše povede. Jenže každá poznámka nebo návrh byl označen za bolševický blábol nebo závist. A tady spatřuji slabost zmíněného článku. Už tehdy bylo třeba volat, a ne až dnes. A pokud dnes, tak se nevyhýbat řešení a nazývat věci pravými jmény.
Haló noviny 7.11.2010 - neuveřejněný příspěvek
Výzva papeže
Papež Benedikt XVI. vyzval k tomu, aby si víra a nevíra vycházely vstříc a vyhýbaly se konfrontaci. Jistě rozumné prohlášení, s kterým každý rád souhlasí, vždyť napětí je ve světě víc než dost. A rozhodně je lepší řešit vše domluvou, popřípadě pochopením těch druhých. Jen, kdyby tato výzva nebyla podmíněna dalším vyhlášením, které ji dává jakési omezení či předurčení, kam má tato vstřícnost směřovat. Neboť papež pokračuje tím, že varuje před dalším odmítáním víry a církve. Má za tragédii, že v Evropě, hlavně v 19. století, se upevnilo a rozšířilo přesvědčení, že Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody. Rovněž i požaduje obnovu víry, aby čelila hrozbě světskosti, která existuje ve Francii a v České republice, a také ve Španělsku, kde svou výzvu přednesl.
A to už se jeho výzva jeví jinak, zejména pokud požaduje znovuzrození katolicismu ztělesněné svatým Ignácem z Loyoly, zakladatelem jezuitského řádu. Neměl by se pak divit, pokud jeho výzva nebude přijímána bez výhrad, a že světskost ve Francii a České republice, a nakonec i jinde, minimálně bude trvat dál. Nejen tyto země mají s katolicismem bohužel své smutné zkušenosti. Proti Čechům bylo vyhlášeno a provedeno šest křížových výprav v 15. století, proběhla protireformace v 17. A 18. století. Ve Francii byla obdobným způsobem potřena hnutí katarů, valdenských, albigenských a řady dalších. Ve Španělsku střežila po několik staletí zájmy církve Suprema. Jakým způsobem se tehdy postupovalo, svědčí výrok papežského legáta Arnauda Amalrika, který na otázku křižáků, jak mají rozeznat kacíře od pravověrných katolíků, odpověděl: „Bijte je všechny, Pán (Bůh) už je rozezná“. Není tedy divu, že v 19. století, kdy nastalo uvolnění, a proklamovala se základní lidská práva, nabyli lidé přesvědčení, že církev je nepřítelem svobody člověka. Církev, a nikoli Bůh, jak uvedl papež. Mezi nimi rozlišuje už i řada věřících.
A pokud si toto vše uvědomíme, a pokud si to uvědomí věřící, není jistě důvodu, abychom se navzájem zatracovali, a místo konfrontace raději nehledali způsoby možného soužití.
Haló noviny 12.10.2010 - neuveřejněný příspěvek
Vzpomínka na Jana Wericha
31. října uplyne 30 let od smrti národního umělce Jana Wericha. Herce, spisovatele, scénáristy, dramatika. Jedním slovem umělce, chtělo by se napsat s velkým „U“, který měl lidem vždy co říci, a také to svým způsobem řekl.
Poznal jsem ho především ve filmu, už jako malý kluk. Byl to Císařův pekař a Pekařův císař, a ze starších filmů Svět patří nám a Hej rup. Tehdy, to pro nás byla především legrace a navštěvovali jsme jednotlivá představení, co jsme mohli. Pak jsme si opakovali jednotlivé sentence, neuměle je přehrávali, a když jsme dostali doma dvě koruny, šli jsme do kina na některý z těchto filmů znovu. Písničky Osvobozeného divadla jsme prozpěvovali i u táboráku i na lavičce v parku. Jak jsme sehnali gramofon, tak první desky, které jsme si koupili, byla babička Mary, Čochtan vypravuje a píseň strašlivá o Golemovi. Doma jsme otravovali rodiče, buď nekonečným pouštěním těch desek, nebo aby nám něco řekli o představeních, která před válkou v Osvobozeném navštívili. A tak jsme se pomalu dozvídali, že nešlo jen o tu legraci, ale o víc. A kupovali jsme si další desky, a už nejen s písničkami, ale také s úryvky her nebo i čtením povídek či výňatků z knih jiných autorů. A stále to bylo o jednom. O člověku, jeho problémech, zápasech, prohrách a výhrách, o víře v lepší svět.
Pak konečně nastal ten dlouho očekávaný den, a já šel poprvé do ABC na Wericha ve hře Balada z hadrů. Seděl jsem na balkoně, čekaje až přijde Jan Werich. Objevil se, přivítán potleskem, a pak se s Miroslavem Horníčkem zmocnili obecenstva. Jak jeden tak druhý, chtělo by se říci, sypal z rukávu bonmoty. Ale pokud si uvědomím, co je nám pod tímto slovem dáváno dnes, cítím, že to bylo něco jiného. Byly to poznámky, narážky, moudra, glosy, připomínky, anekdoty? Nevím. Ale jako každý v sále, jsem se snažil, aby mi nic neuniklo. I když se strefovali nejen do různých nedostatků, hloupostí kolem, ale i do každého z nás, kteří jsme tam seděli a naslouchali jim. Nebylo to však mentorské, kárající, spíš šlo o návod, čeho by se měl člověk vyvarovat. Smáli jsme se a tleskali, pobrukovali sebou zpívané písně. A ještě řadu dní potom jsem vyprávěl kamarádům, čeho jsem byl svědkem, a co jsem se dozvěděl. A oni zase přidávali své poznání, ať z desek, filmů či jeho knih nebo vystoupení.
Nikdy nás nenapadlo považovat ho za člověka stojícího proti socialismu, nebo aspoň mimo něj, jak se dnes dozvídám. Je z něj dělán disident, jsou hledány a vytrhovány z kontextu citace, které se vydávají za jeho tehdejší protirežimní postoje. Farizejství tomuto počínání svědčí, co je dnes promítáno a vydáváno z jeho díla. Co je např. s filmem Hej rup, který by byl aktuální i dnes. Stejně jako Svět patří nám nebo zmíněná Balada z hadrů, které se občas v televizi objeví. I když píseň Hej, pane králi některými svými částmi musí dnešním mocným velmi nepříjemně znít. Podobně jako z Golema, „ nikdy nic nemá nikdo míti za definitivní“, a tak se dá vybírat z celého jeho díla.
Sranda pro něj nebyla nic samoúčelného, ale jak řekl, byla pro něj sdělením. Jak asi toto zní velké části dnešních ne klaunů, za kterého se on považoval, ale bavičů. Jak by se vypořádal dnešní establishment s jeho zamyšlením. „Vážíme si lidí ne proto, že je v tom či onom dobrej, ale proto, že je slavnej v Americe. Buď nekriticky obdivujeme, nebo nekriticky zatracujeme. Znáte lidi, kteří se Rusům posmívají kvůli hodinkám, a jsou pro ně zaostalá země. Nemusíte Rusko milovat, ale stačí být objektivní. První člověk v kosmu, porazili Hitlera. Maloměšťáci však vyžadují dvě věci. Buřty a mučedníky.
Byl kritický, to ano, a strefoval se způsobem sobě vlastním do všech nešvarů a pitomostí, které se děly. Ale jak sám někdy v sedmdesátých letech řekl, „O tom či onom si myslím svoje. Ale jsem loajální. Pamatuji si, co tomuhle zřízení předcházelo a proč jsme to pomáhali bourat. Pamatuju se, že ten historický fakt toho, co tu je, nevznikl násilím, ale dobrovolně. Odhlasoval se. A já pro něj taky hlasoval. To respektuji. A když to je, dělám všechno pro to, aby to bylo lepší. Ne jiný. V tom je loajálnost. Ne v tom, že si nebudu myslit nic, co se zrovna nehodí“. A myslím, že v těchto několika větách vyjádřil vše.
Britské listy 6.10.2010 - neuveřejněný příspěvek
Ve jménu legendy se sjednotit nelze
Dnes nás vyzval Petr Jánský ke sjednocení ve jménu sv. Václava. Jak píše závěrem, svůj vztah k minulosti a ke sv. Václavovi jsme nenašli. Zbožnost, pokora, láska k bližnímu a vyšší duchovní a mravní princip moci se vytratily. Nevíme, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme.
Obávám se, že přihlášením se k tradici sv. Václava, bohužel ani princip moci, ani kam směřujeme, nevyřešíme. Sám Petr Jánský uvádí ve svém článku jaká je nevědomost o skutečném knížeti Václavovi. Názory, jaký byl, se mění, a to nejen v poslední době. Byl takový, jak ho uvádějí legendy? A pokud ano, tak která z legend? Nebo byl tím, jakého ho chtěla mít ta která doba?
Je zde příliš mnoho otázek, na které nemáme odpověď. Opírat se o prohlášení sv. Václava patronem České země, které učinil Karel IV., je strašně málo. Zejména, vezmeme-li v potaz, proč tak Karel IV. učinil. Bylo to kvůli ochraně korunovačních klenotů, nebo aby vlastní země měla na nebesích patrona, čímž se zařazovala mezi výjimečné země. Či myšlenka, jak je dobré mít mezi předky svatého, i když jen po přeslici. A není pak divné, že metropolitní chrám, jehož stavbu započal, je zasvěcen sv. Vítovi a sv. Václav tu má jen kapli, i když ze všech kaplí nejpřednější.
Masaryk jistě sv. Václava vzpomenul. Bylo milénium a byla tradice sv. Václava v naší zemi. Ale Masaryk se rovněž hlásil k husitství, ať už to bylo v knize „Světová revoluce“ nebo při výročí založení Tábora, kdy zřetelně prohlásil, že Tábor je náš program.
K Husovi, ale i k Žižkovi a vůbec celému husitství se hlásil nejen Nejedlý, ale i obrozenci, stejně jak většina představitelů České politiky 19. století, kteří vycházeli z Palackého pojetí dějin. V tomto se pokračovalo i po vzniku samostatné republiky. A při této příležitosti si dovolím i upozornit na přednášku Josefa Pekaře „O době husitské“, v které vyzdvihuje morální zásady husitství a uvádí příčiny jeho vzniku. A připomínám, že samotní husité se hlásili rovněž k sv. Václavovi, jako patronovi.
Přes to všechno nevidím důvod, proč bychom se měli sjednocovat ve jménu sv. Václava. Ani nechápu, že Parlament stanovil den České státnosti na údajný den jeho zavraždění. Někdy mě napadá, že tu jde o ironii, a to zejména proto, že skutečnosti asi nejblíže je, že náš stát, pokud se vůbec o založení státu dá mluvit, založil Boleslav I. Ale to je rozhodně daleko více věcí historiků, aby prozkoumali znovu a znovu celé toto období, k čemu vlastně a proč došlo a s jakými následky.
Ve jménu legendy, byť sebeušlechtilejší, se sjednocovat nejde. A nesvádějme vše na současnou nebo poslední dobu. Rozpolcenost, zmatek v hlavách atd. provází každé období. Vzpomínám na babičku, která mě učila píseň „Svatý Václave, vévodo ….“, a vždy si přitom vzpomněla na krach Svatováclavské záložny, kam i její rodiče dali peníze, protože byli přesvědčováni a přesvědčeni, že záložna je pod ochranou sv. Václava. Nebo v husitské revoluci obě strany bojovaly pod praporci sv. Václava. A tak by se asi dalo pokračovat donekonečna. Národ, pokud se chce sjednotit, se musí k tomu připravit na základě skutečných ověřitelných hodnot.
Haló noviny 3.10.2010 - neuveřejněný příspěvek
Narušení soudní ochrany pro nebohaté
Dozvídáme se, že se má změnit zákon o soudních poplatcích. Ty se mají zvýšit o 50 %, a rovněž se mají zrušit některá osvobození od placení soudních poplatků. Pan ministr uvedl dva důvody pro toto opatření. Ministerstvo spravedlnosti tak získá další prostředky pro svou činnost, které nemá a zamezí se tím „šikanózním“ žalobám, které zatěžují zbytečně soudy. Nevím, jestli média interpretovala přesně jeho zdůvodnění, a pokud ano, tak jestli toto myslil vážně, nebo jen rychle odpověděl, co ho jako první napadlo.
Nejen, že tyto dva důvody se vzájemně popírají, ale ani jeden z nich neodpovídá skutečnosti, a zvýšení poplatků takto uvedené příčiny stejně nevyřeší. Ministerstvo spravedlnosti nemá prostředky jednak kvůli tomu, že násobně narostl celý jeho aparát, takřka ve všech složkách, které spravuje. Dalším důvodem je, že vězni, odsouzení, povinní, kteří dříve museli platit ať svůj pobyt ve věznici, nebo soudní či exekuční řízení, tak ve velkém množství toto nedělají, a stát rezignuje na vymáhání těchto prostředků. Pro stát je daleko snazší a pohodlnější zvýšit nároky na občany poctivé, ať už prostřednictvím daní nebo třeba tím zvýšením soudních poplatků.
Vzrůst aparátu vůbec neznamená, že pracovníci v justici mají méně práce, protože je jich více. Bohužel právě naopak. Příčinou tohoto růstu jsou neustálé novely zákonů, změny soudních řádů, působících prodlužování sporů a umožňujících se vyhýbat plnění zákonem stanovených povinností, případně i vlastnímu soudnímu řízení. Občas se udělá velký humbuk s něčím, co vůbec věc neřeší, je jen prostředkem k vlastní prezentaci nebo k výdělku plynoucím mimo justici. Vyhodnotil někdo např. přínos tzv. elektronického platebního rozkazu, o kterém média mluvila přes měsíc. Nebo o tzv. soukromých rozhodcích.
Ale to je jen jedna část problému. Za daleko závažnější považuji, že zvýšením soudních poplatků a omezením důvodů pro osvobození od nich, bude narušeno právo občana na soudní ochranu. Tedy občanů s nižšími a středními příjmy. Vezmeme-li např. řízení při koupi bytu, který má nyní hodnotu kolem 3 miliónů, tak jen soudní poplatek bude činit skoro 20.000,- Kč při 6 % z ceny předmětu řízení. A člověk, který si předtím na koupi bytu půjčí, protože nemá jiné řešení, bude velmi těžko dávat těch 20.000,- Kč dohromady. Neboť, i když o byt přijde, i když jej zaplatil, a těchto případů není málo, tak půjčku splácet bude muset. A jistě by se takových příkladů dalo uvést více. Proč se např. neřeší tato věc zrušením stropu soudního poplatku. V současnosti je 1 milión korun, tedy platí se maximálně za soudní řízení o částku do 25 miliónů, za částky převyšující tento základ se již nic neplatí. Nevím, jak toto bude v návrhu zákona řešeno, ale zpoplatnění i těchto vysokých částek, se mi zdá spravedlivější.
Zmínil jsem se jen o části problémů, protože ani zmiňovaný návrh neřeší problémy justice komplexně. Což je na škodu věci, a podle mě se tím ničeho příliš nedosáhne. Pouze toho, že právo na soudní ochranu budou mít patrně jen majetní.
Haló noviny 26.9.2010 - neuveřejněný příspěvek
Budou vládní opatření přínosem
Tento týden nás vláda seznámila, aspoň v kostce, jak míní spasit naši republiku. Člověk se nestačí divit, a marně přemýšlí, jestli bdí či sní. Rozhodně však nepřestává žasnout nad tím, co nás čeká v příštím roce, a čím chce vláda vytrhnout naší zemi trn z paty. Snad nějaký neoliberální ekonom by dokázal vysvětlit, v čem je přínos jejích opatření. Ale prostý občan má bohužel jen pochyby, i když se snaží přijít na kloub věci tzv. selským rozumem. O několika, z těchto opatření se dovoluji zmínit.
Tak jsme se dozvěděli o zaplacení daně na povodně, a to ve výši 100,- Kč každým, který je v produktivním věku. Nezávisle na tom, zda má příjem 8.000,- Kč měsíčně nebo 200.000,- Kč měsíčně. Trochu mě zarazilo, jak vláda složená z představitelů stran, odsuzujících tvrdě rovnostářství, zavedla pro všechny rovnou daň. Nebo snad platí, že rovnostářství je pouze nepřípustné v příjmech, ale ve výdajích je dokonce žádoucí? Vzpomínám, jak při povodních na Dunaji v roce 1965, jsme tehdy také přes odbory přispívali na odstranění škod, a to každý částkou, tuším 0,5 % z čisté mzdy.
Dalším krokem je zdanění, dosud nezdaněných příjmů. Nic proti tomu, opravdu nevidím důvod, proč by pro některé skupiny měly být příjmy nezdaněné. Jen se obávám, aby se zase nestalo to, co se stalo před několika málo léty. Tak dlouho se mluvilo o snížení příjmů poslanců, až si je zvýšili. Samozřejmě bylo vše vysvětleno omylem, který bude napraven. Nebyl dodnes. Také tenkrát u toho byl pan Kalousek.
Co se týče zdanění státní podpory a úroků u stavebního spoření, myslím, že jde o porušení smlouvy jednou ze stran. A přemítám, jaké k tomu zaujme stanovisko soud. Ale hlavně se jedná o typický případ krátkozrakého přemýšlení. Co se tím získá prakticky jen jednorázově, ztratí se později. Jak v nižší výstavbě bytů, a tím i nižším DPH, ale tak i možném runu na stavební spořitelny, a krachu některých z nich.
Specifickým příspěvkem vlády k zhoršování demografického složení obyvatelstva, je útok, jinak se to nazvat nedá, na příspěvky lidem, kteří mají děti. Místo aby rodinám, řádně pečujícím o své potomky, bylo aspoň trochu pomáháno, tak se jim sebere část toho mála, co je jim poskytováno. A potom se budou ronit krokodýlí slzy, že nás ubývá a nebude na důchody.
Vskutku se vláda překonala ve své pomoci malým a středním podnikatelům, jak již bylo tolikrát deklarováno. Stejně jak drahou pracovní sílu řešila superhrubou mzdou, a tím jejím dalším zdražením, tak nyní dovádí ad absurdum i nemocenské pojištění. Nejen, že se díky superhrubé mzdě na něj odvádí víc, ale bude z něj i méně čerpáno, protože nemocenskou bude první tři týdny platit zaměstnavatel. Přemýšlel vůbec někdo z těch, kdo jsou za toto odpovědni, k čemu se tím dospěje.
Nevidím nikde, co shora uvedená opatření přinesou státu a jeho občanům. Myslím za delší období. Mám obavy, že nic, spíš povedou k dalšímu propadu a obtížím, protože ve svém důsledku brzdí další rozvoj.
Haló noviny 3.9.2010 - neuveřejněný příspěvek
Nejsme zase tak bezmocní
„Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil“, říkal jeden z hrdinů filmu Knoflíková válka. Je na čase, aby si řada lidí řekla, kdybych to byl věděl, tak bych takto nevolil nebo k těm volbám bych šel. A uvědomila si, že je nezbytné jít k volbám za necelé dva měsíce a svým hlasem zachránit aspoň to, co se ještě zachránit dá. Vždyť vláda „rozpočtové odpovědnosti“ bude nyní předkládat návrh rozpočtu s propadem větším než 135 miliard Kč. To je třetí nejvyšší propad v popřevratové historii. Tedy na konci příštího roku bude stát zadlužený částkou, kterou si z nás většina nedokáže ani představit, částkou dosahující výše skoro 1,5 bilionu korun.
Vláda se příliš neskrývá úmysly, jak chce tento dluh řešit. Od rozeslání složenek občanům, po škrty, které provádí nyní. Snižování mezd, propouštění ze zaměstnání, zvyšování poplatků do zdravotnictví atd. Způsobem stejným, jak kdysi dávno, poddaný to zaplatí, nyní občan to zaplatí. A přitom není dne, abychom se z médií nedozvěděli o tom, jak toto zadlužení vznikalo. Nezavinily jej ani vysoké mzdy, myslím běžných pracujících, ba ani přemrštěné nároky na výplatu důchodů, a už vůbec ne výdaje na zdravotnictví. Jeho příčinou byly hlavně nesmyslné, neodůvodněné a předražené výdaje státu ve veřejných zakázkách, na platy předních manažerů, jejich asistentů nebo asistentek, zlaté padáky, prohrané arbitráže. A každý ví, že řada z těch, kteří se tváří nyní odpovědně a rozhodně, byla a je přitom.
Nejhorší je na tom, že se jen škrtá, a zase škrtá. Neinvestuje se nic do rozvoje, do budoucnosti a není žádná snaha vrcholných představitelů zvrátit nepříznivý stav hospodářství. Nabízí pouze jediné řešení, sebrat co možná nejvíce běžným občanům. Oni nějak přežijí. A tak jsem si vzpomněl na prastarý vtip o sedlákovi, který přišel o úrodu. Napadlo ho, že tedy odnaučí kobylu žrát. Když mu za tři neděle chcípla, politoval se. „Kdyby nechcípla, určitě by se za dva, možná čtyři dny nežrat naučila“. Nechtějme dopadnout jak ta kobyla, nejsme přece bezmocní tak, abychom čekali, zda nám někdo dá něco do žlabu nebo ne. Pojďme k volbám a využijme všech prostředků, které nám zákon poskytuje k nápravě současného stavu.
Haló noviny 6.8.2010 - neuveřejněný příspěvek
Odboj nebo jen teror
Od dětství mi bylo vštěpováno, o nebožtících jen dobré, a pokud jej není, tak raději mlč. Ale po dnešním seznámení s projevy našich nejvyšších ústavních činitelů na pohřbu Milana Paumera, se vše ve mně zvedlo, abych tuto zásadu porušil. Označení za hrdinství a zabití několika obětí, ne protivníků, ale obětí, je něco neslýchaného v každé zemi, považující se za civilizovanou. Což zabití civilisty kvůli penězům je čin hodný vyznamenání, ať jej pak vysvětluji jakkoli? Nebo usmrcení spoutaného a omámeného policisty? I kdybychom na okamžik připustili, že šlo o odboj, nejedná se snad v prvním případě o trestný čin perzekuce obyvatelstva a v druhém případě válečnou krutost? Obojí skutky trestné jak v době jejich spáchání, tak i dnes, a to v celém demokratickém světě. A nezakládají snad zmíněné projevy skutkovou podstatu schvalování trestného činu? Ať pan Paumer obhajoval při svých přednáškách tyto činy, jak chtěl, obhájit je nemohl. Vražda zůstane vraždou a loupež loupeží. To nebyl odboj, ale terorismus, proti kterému nyní, aspoň podle vyjádření týchž představitelů, jsme povinni bojovat všude na světě. I při nesouhlasu s režimem přece nemůžu zabít a oloupit koho mě napadne. Hodnověrnost pana Paumera se ukázala, když mu přispěchal na pomoc ÚSTR s tím, že tato skupina připravovala atentát na prezidenta Gottwalda. A pan Paumer prohlásil, že ano, ale z vrozené skromnosti o tom nechtěl mluvit. Jeho tragikomičnost pak vzápětí vyplula na povrch, když jeden z bratří Mašínů popřel, že by tento atentát někdy chystali.
Naši představitelé, až na výjimky, soudí jinak. Je to jejich věc, nikoli však právo. Protože přirovnávali tyto činy skutečnému odboji za války, a to je něco hrozného. Znevážili tak tisíce mrtvých, kteří skutečně padli za vlast. Uvědomují si vůbec, co dělají, k čemu navádí. Co budou říkat, až bankovní lupič před soudem se bude hájit na základě jejich projevů, že nesouhlasil s tímto režimem a peníze potřeboval na financování odboje proti němu. Důvody odboje si vždy najde.
Haló noviny 6.8.2010 - neuveřejněný příspěvek
Symboly lidí musí pryč
Strahovský stadion bude zbourán, nevyhovuje a je zdevastovaný. Nevěřícně jsem poslouchal tuto zprávu. Mocipáni, kteří ještě před nedávnem chtěli pořádat v Praze Olympiádu, ať to stojí, co to stojí, kteří sem zvou zahraniční hvězdy a za několik úsměvů jim vyplácí neskutečné honoráře, najednou nechají zbourat Strahovský stadion. Jeden z největších stadionů na světě. Stadion, kde jsem, kdysi jako žáček cvičil na sletě a potom na několika spartakiádách. Spolu s desetitisíci ostatních, a všem nám to stálo za to. Byli jsme tak nějak vnitřně hrdí na to, co jsme společně dokázali. A ten stadion má být odstraněn.
První útok proti stadionu přišel již v roce 1990, kdy byla připravena spartakiáda. Tehdy Havel a jeho nohsledi tvrdili, že cvičení na spartakiádě je z donucení a lidé tam jít nechtějí. Když je statisíce podpisů cvičenců usvědčilo ze lži, tak se vymluvili na bezpečnost a spartakiády byly jen místní. Na Strahov se nesmělo. Již tehdy jeden z těch všeználků vykřikoval, že tohle komunistické monstrum je třeba zbořit. Pak mu kdosi vysvětlil, že stadion byl postaven již před válkou, a mimo Sokolů v republice, na něj přispívali i ti v zahraničí, a mohli by se začít ptát, proč došlo k zničení toho, co si lidé postavili. A tak se stadion nechal zdevastovat, aby byl důvod. Vždyť pozemky zde jsou tak lukrativní, a někdo ze známých potřebuje vydělat. A tak se pomalu začínám děsit toho, že lukrativní pozemky jsou i na Hradčanech.
Haló noviny 4.8.2010 - neuveřejněný příspěvek
Proč
V říjnu, jak s jásotem oznámili média, přiletí bývalý mistr světa v boxu, Mike Tyson na 6 dní do Prahy. A za každý den dostane 1 milion USD, tedy 6 milionů celkem, což je přibližně 120 milionů Kč. Údajně má i něco dát na charitu, respektive dětské nemocnici v Motole. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, uniká mi význam této návštěvy. Tedy pro nás. Zvlášť v době, kdy se škrtají náklady a příspěvky, kde to jde, ale i kde to nejde. A najednou máme takovou částku pro uskutečnění návštěvy bývalé hvězdy. Napadlo mě, proč se nemůže těch 120 milionů dát dětské nemocnici rovnou. Nebo přispět touto částkou sportovním oddílům žáků a dorostu, které se kvůli penězům potácejí na okraji krachu. Že by to snad bylo kvůli té večeři s VIP, aby byl někdo viděn? Nevím, kdo tuto cestu platí. Nebylo to nikde řečeno. A tak doufám, i když pochyby mám, že plátcem není ani stát, ani sportovní orgány.
Britské listy 29.7.2010 - neuveřejněný příspěvek
K názoru na mladou generaci
Přečetl jsem si článek „Názory části mladé generace jsou otřesné“ od Václava Adama. K svému smutku, musím s většinou jeho názorů souhlasit. Marně přemýšlím, co způsobilo u velké části mládeže ztrátu, někdy doslova opovrhování, už i jen slovy jako jsou solidarita, ohledy k slabšímu, pomoc a úcta nemocnému či staršímu, slušnost k druhým, ochota diskutovat nebo aspoň jen vyslechnout jiný názor než mám já. Zde se snad už ani nedá mluvit o pravicových názorech, ale musíme jít hodně daleko za ně. Kde se vzalo hledisko, tak často citované, dokud jsem mladý, musím být úspěšný, a co bude pak, mě nezajímá? A co je s ostatními, to už mě vůbec nebere.
Je to dáno propagandou? Její vliv je jistě nezanedbatelný, ale je skutečně tak dominující? Je skutečností, že televize, která má mít podle zákona vyvážené a nezávislé pořady, a vyloučené jsou pořady s možností způsobení podprahového vnímání, si s tímto příliš hlavu nedělá. Rovněž, prohlédneme-li si tisk, anebo třeba i přístup k informacím po internetu, tak je bulvár, senzace a vyjma dvou či tří vyvážených periodik, a dvou tří levicových, vše pravicové a ještě pravicovější. Dalo by se vše eliminovat jistě četbou, pátráním v pramenech. Ale zkuste třeba na internetu vyhledat originální text nějakého z klasiků nebo představitele humanismu. Nejprve se vám objeví nabídka práce, častěji slohu, která o tomto díle pojednává. Kdo ze středoškoláků, a bohužel i stále častěji vysokoškoláků by odolal. Stačí si přečíst jednu či dvě stránky a zkouška je zachráněna. Proč se tedy namáhat s vyhledáváním a pak pracným čtením vlastního textu.
Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem se dostal do diskuse s mladými lidmi o zadlužení naší země. Navrhoval jsem jim, aby spor, kde je jeho příčina, řešili tím, že si vyhledají, třeba na internetu, přehledy státního rozpočtu a státního závěrečného účtu, a zároveň si dosadí do jednotlivých let ministry financí. Jedná se sice o nedokonalý obraz, ale cosi by tento přehled dal. „Proboha, kdo by se tím unavoval, vždyť si o tom můžu přečíst v novinách, které si koupím“, byla odpověď. Podobně jsem se vyděsil, když jsem slyšel studenta VŠ vykládat o ekonomických teoriích s tím, že jim údajně vyučující řekl, „pokud to nechápete, musíte tomu věřit“. Studoval jsem za tzv. totality, ale že by nás někdo z vyučujících vybízel ke slepé víře v jeho přednášky, to se nestalo. Třetím příkladem byl smutek mladého muže, ke kterému jsem byl pozván na oslavu jeho třicátých třetích narozenin. Byl to úspěšný podnikatel, a když jsem se ho ptal, proč ten smutek, ukázal na stoh novin. „Přečetl jsem si v nich inzeráty a zjistil jsem, že vlastně končím. Všichni chtějí někoho do třiceti let. A kdybych náhodou zbankrotoval, tak“, nedopověděl. I když šlo samozřejmě od něj o vtip, tato nálada je ve společnosti vytvořena.
Bohužel ve společnosti se vytváří mínění, že demokracií je, to co chci já. Já úspěšný, vzdělaný, mladý, bohatý. Začíná se s dělením občanů na skupiny, vytváří se elity. Není to tak dávno, když mě jala hrůza ze zprávy o návrhu pana Macka, aby volební právo měli jen ti, co platí přímé daně. Opětovné zavedení volebního cenzu jak v 19. století. A pro mnoho lidí by to bylo přijatelné. Ani se nenamáhali zjistit, zda stát má více z daní nepřímých než přímých. Ale jde o to, kdo bude, respektive, kdo má právo rozhodovat. A koho k rozhodování vůbec nepřipustit. A tak se mi vybavilo něco o dalším znevolnění občanů, a jejich dělení na několik řádů. Podobně nedokážu pochopit, když někdo vyčítá Benešovi, že v roce 1948 nepoužil armádu a neposlal proti demonstrujícím tanky, aby tak zvaně zachránil demokracii. To už je jen krůček k velebení Pinocheta a popírání toho, že skutečná demokracie nemůže vzniknout pod bodáky.
Přes všechno, co jsem uvedl, si myslím, že většina mládeže, když ne dnes, tak zítra, se nespokojí s pouhým papouškováním názorů nejčastěji uveřejňovaných politických představitelů a dospěje k názoru vlastnímu.
Haló noviny 24.7.2010 - neuveřejněný příspěvek
Jak to vlastně bylo za války
Chtěl bych touto cestou poděkovat Haně Kráčmarové za její článek, uveřejněný 23.10. v Obrysu – Kmeni, „Osvobození po 65 letech“. Bohužel má pravdu o současném výkladu historie, a to nejen II. světové války. Rada ČT, která by měla dohlížet, zda pořady veřejnoprávní ČT jsou objektivní a vyvážené, připouští, aby docházelo k falšování dějin. Mohu doložit příkladem, kdy jsem 2.5.10 psal do ČT a rovněž Radě ČT kvůli pořadu o Pražském povstání vysílaném v Kalendáriu. ČT neodpověděla vůbec. Rada ČT odpověděla s tím, že na pořadu neshledává nic, co by bylo v rozporu se zákonem 231/2001 Sb., který právě ukládá vyváženost a objektivitu pořadů a zakazuje pořady, které by mohly vést k podprahovému vnímání. A že to byla snaha seznámit občany s rolí Vlasovců při Pražském povstání. Namítal jsem, že pak se měl pořad jmenovat úloha Vlasovců v Pražském povstání a nikoli jen Pražské povstání, a v čem spatřuji porušení zákona. Ale na druhý dopis mi už nebylo odpovězeno, a takže vyloženou nepravdu, že příjezd Rudé armády narušil křehké příměří a znovu vypukly v Praze boje, je možné šířit dál.
Při této příležitosti ještě zmiňuji, jak jsem byl na přednášce člověka nasazeného v Todtově organizaci, který pracoval pro stavební potřeby německé armády za války v tehdejším SSSR. Tato přednáška se uskutečnila v loňském roce. Jeden z posluchačů pak při diskusi se uvedl, nyní obvyklým výkladem druhé světové války, „Rusové to všechno řešili převahou lidí, jejich bezohledným posíláním na smrt, že?“. A odpověď člověka, který byl u Stalingradu, a u Dněpru, a pak na Volyni, k tomu byla. „Ne, to není pravda. Rusové měli tanky T 34, a ty všude tam, kde německé tanky neprojely, jezdily normálně, a také měly zaoblené věže, a bylo je těžké zasáhnout. A na Dněpru vím od poslechu stěžování si německých důstojníků mezi sebou, že Rusové vybudovaly předmostí na pravém břehu a kryly jej takovou přehradnou dělostřeleckou palbou, že se Němci k nim nemohli dostat. Mluvil též o Volyni, a Banderovci nebyly rozhodně hrdiny, jak se nám nyní snaží někdo namluvit. V jeho vyprávění se jednalo o loupežníky a vrahy. Bohužel takové hlasy je stále méně slyšet, a dává se prostor těm, kteří historii zkreslují nebo vůbec neznají.
Haló noviny 1.7.2010 - neuveřejněný příspěvek
Je nezbytné šetřit, ale jen na opozici
Ve čtvrtek jsme opět dostali lekci nejen z demokracie, ale i z matematiky. Podle informace od šéfa poslanecké frakce TOP 09 Petra Gazdíka, ODS a ČSSD by měly mít po čtyřech výborech, tři dostane TOP 09, dva VV a na KSČM zůstane jeden výbor. Takto to i odpovídá počtu poslanců, řekl Gazdík, čímž mi vyrazil dech. Obecně je známo, že v poslanecké sněmovně je celkem 200 poslanců, z nich má 56 ČSSD, 53 ODS, 41 TOP 09, 26 KSČM a 24 VV. Výborů je pak 14, a vedle nich máme ještě předsedkyni sněmovny a její 4 místopředsedy. Dohromady tedy 19 funkcionářů. Potom tedy v případě, že by měl Petr Gazdík pravdu o poměrném zastoupení, by přibližně připadal jeden funkcionář na 10 poslanců. A KSČM by měla mít vedení nejméně dvou, spíše však tří výborů, protože jako jediná nemá místopředsedu. To je prostá matematika. Samozřejmě, počet poslanců koalice jí zajišťuje prosadit si, co chtějí. Ale pak by měli mít aspoň tolik cti říci veřejně, že se tak rozhodli a nesnažit se o zkreslení snadno přepočitatelné věci. A cítím trochu smutku nad počínáním ČSSD, která jim v tom, ač se vydává za levicovou stranu, zdatně sekunduje, i když koalice zřetelně dává najevo, že chce rozhodovat i o tom, koho může do těchto funkcí ČSSD nominovat.
Už na tomto příkladu, zdánlivě se vůbec netýkajícího běžného občana, a na informacích, jež prosakují z jednání koalice, se ukazuje, jak je myšlena demokracie a úspory, které by měly zastavit růst státního dluhu, popřípadě jej snížit. Za demokracii je považováno vše, co je výhodné pro koalici a podporuje či chrání její momentální postavení. Maně se člověku vybavuje heslo, „jedině tak a nikdy jinak“, když slyší vyjádření jejích představitelů. VV rychle opouští ty body programu, které nalákaly voliče především (o 10 miliard snížit rozpočet obrany, progresivní zdanění, postupné rušení zdravotnických poplatků, jedinou zdravotní pojišťovnu pro standard atd.). Celá koalice pak unisono slibuje snížení státního dluhu. Proto asi má být ministrem financí pan Kalousek, který jím již byl a zasloužil se o jeho výrazné zvýšení. A šetřit se má především na prostých občanech, ať na jejich mzdách, důchodech, sociálních opatřeních. Na poslední chvíli si koalice rozmyslila připravované zvýšení DPH, včas si uvědomila, že na podzim jsou ještě jedny volby. Ale co po nich. A tak mě napadlo, co si nyní asi myslí lidé, kteří je v červnu volili. Myslím prosté občany, kteří věřili jejich programu, heslům na plakátech a vystoupením jejich představitelů. Zda už začali srovnávat to, pro co jim dali svůj hlas s tím, co se na ně valí.
Britské listy 16.6.2010 - neuveřejněný příspěvek
Nejde jen o prezidenta Beneše
Po přečtení obou dílů článku V Britských listech „Beneš a jeho dekrety“ od Přemysla Janýra, jsem si jen povzdechl, nešťastný Beneš. Ať tu, v uplynulých devadesáti létech byl, kdo tu byl, tak považoval za nezbytné, vyjma velmi krátkých období, si do Beneše nějakým způsobem kopnout. Již za první republiky si Stříbrný vytvořil postavičku Ben eš edy. Za okupace to byl husita, a buď zaprodanec západních plutokracií, nebo zase bolševiků. Po málo létech klidu se stal přisluhovačem buržoazie a nyní se stále častěji objevují nejen články, ale i knihy, dávající mu za vinu všechno možné, málem, že připravoval konec světa. Až na výjimky, se většinou točí kolem problému Beneš a Sudetští Němci. A to tak, že jediným zlým, který mohl za vše ve střetu těchto dvou stran, je Beneš. Mezi ně, podle mého názoru patří i článek pana Janýra. Musel jsem napsat aspoň pár řádek, i když se jistě najdou kvalifikovanější, aby se k obsahu tohoto článku vyjádřili a uvedli řadu polopravd a někde i nepravd, v něm obsažených na pravou míru.
Hned na počátku svého článku pan Janýr vytváří domněnku, že teprve až na konci první světové války byla Čechy a částí Slováků přijímána myšlenka samostatného státu, a do té doby byl zájem na setrvání v Rakousku-Uhersku. Dovoluji si připomenout v této věci výrok Palackého, „byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm“ z roku 1867. Dále státoprávní ohrazení, které podávali čeští poslanci vždy při zahájení každého zasedání říšské rady od roku 1879, když předtím se jí na protest neuznání „zemí koruny české“ vůbec nezúčastňovali. Nebo Kramářovou ústavu Slovanské říše, jejíž součástí měly být i země, jež později tvořili ČSR. A v neposlední řadě i velká část obrozenecké literatury a novinových článků v 19. st., které se neustále samostatností našich zemí zabývaly. Nakonec i shromáždění konaná prakticky od poloviny 19.st. za účasti desetitisíců lidí, tak množství akcí jak politických, národopisných a kulturních. Otázkou byla pouze forma tohoto státu. >
Co se týče vzniku ČSR, rozhodně není vinou jen Beneše a českých politiků, že se nezdařilo vytvořit federální stát. Podle národností, to bylo reálně, vzhledem k prolínání jednotlivých národností po celém území, neproveditelné. S výjimkou Slovenska jako celku, a snad i Podkarpatské Rusi, kterou ovšem zase neobýval jeden národ. Ovšem z hlediska práv občanských a politických je třeba zdůraznit, že občané všech národností si byli rovni v daleko větší míře, než tomu bylo za Rakouska a než tomu bylo v sousedních státech.
Co se týče sporu s Polskem, tak pan Janýr zde v rozporu se skutečností píše, že česká armáda 23.1.1919 napadla Polsko, které tehdy bojovalo o své přežití s Rudou armádou. Skutečností je však, že v říjnu 1918 obsadila většinu Těšínska polská armáda a místní čeští představitelé podepsali jeho demarkaci podle jazykových hranic. Teprve potom 23.1.1919, toto datum uvedl pan Janýr správně, zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky a vytlačilo je. Válka mezi Polskem a Rudou armádou však nebyla v této době, ale začala až 25.4.1920, tedy o rok později, vpádem Polska na Ukrajinu.
Líčení zásahu čs. armády proti generální stávce Němců dne 4.3.1919, tak, že po mnoha staletích byli mrtví v důsledku zásahu státní moci proti obyvatelstvu, je zřejmým klamem. Kolik jen bylo zásahů státní moci proti obyvatelstvu za první světové války a kolik např. v roce 1848, abych jmenoval jen ty nejvýznamnější.
K rozsahu ČSR, u níž pan Janýr zpochybňuje jeho oprávněnost, a na druhé straně lituje okleštění Německa a Maďarska, jen připomínám, že i když se původně vycházelo při vytváření ČSR ze zemí Koruny České, tak ČSR nenárokovalo území Slezska a Kladska, které byly několik staletí jejich součástí. Nárokovalo sice Lužici, ale na tento nárok nebylo ČSR vůbec odpovězeno. Slovensko přistoupilo z důvodů, řekl bych, příbuzenských a zájem byl na obou stranách. Zájem na připojení Podkarpatské Rusi k ČSR měli místní rodáci, žijící v USA, ze strany ČSR až takový zájem nebyl. K okleštění Německa a Maďarska by bylo snad vhodné, kdyby pan Janýr uvedl, kterých částí se to týká, důvody proč tomu tak bylo, a jak za to může Beneš.
Vyčítání Benešovi, že uzavřel v roce 1935 smlouvu se SSSR, je velmi laciné, pokud nedokážeme dovodit, co měl dělat jiného. Měl snad uzavřít smlouvu s Hitlerem jako Polsko? Navíc pomoc SSSR byla vázána na rozhodnutí Francie. A v době, kdy tzv. Malá dohoda se rozpadla, sousední státy, vyjma Rumunska, byly stále víc nepřátelské, Francie nejevila žádnou chuť se angažovat ani v Porúří, natož za ČSR a Anglie měla starosti hlavně se svým impériem, Beneš jinou naději neměl. Henleinova strana nebyla zase až tak loajální, jak uvádí pan Janýr.
Něco jiného byl její program předkládaný úřadům a něco jiného Akční program Sudetoněmecké strany srpen 1938, v kterém je navrhováno začlenění Českých zemí do Německé říše. Slovensko nechat samostatné po okleštění ve prospěch Maďarska a Německa (Bratislava, Karpaty). Potlačit český jazyk, rozbít české národní vědomí, přesídlit Čechy, povolat sudetské Němce do zbraně proti češství a požádat o pomoc Německou říši, popřípadě evropské velmoci. Vést vojenské akce proti Českému území s největší ostrostí ve smyslu totální války, letecky napadnout hustě osídlená a průmyslová střediska. Za každý český nepřátelský čin zakročit v poměru jedna ku desíti, zaměřit propagandu proti české inteligenci, zničit české pomníky, začlenit Česko do Německé říše a slavnostně vyhlásit dovršení Velkoněmecké říše. Všechna úřední místa obsadit Němci, zavést němčinu jako jediný platný veřejný jazyk, uzavřít veškeré české školství a osvětu, odnárodnit církve, zavést místní názvy z 19. st.. Zakázat české tiskoviny, pro Čechy zavést výjimečné právo, všechny české spolky a kulturní a vědecké organizace likvidovat, zabavit všechny prameny a památky českých dějin. České důstojníky a úředníky zbavit funkcí bez nároků na penzi, přesidlovat Čechy do Německa a Němce do Čech, vyvlastnit český majetek do německého vlastnictví. Existovat bude jen německé školství od mateřských do vysokých škol, zkoušky všech stupňů složené v češtině ztratí platnost. A nebyl to jen Henlein, který s tím souhlasil. Byli ovšem výjimky, kterým patří veškerý obdiv a úcta za jejich postoje.
Haló noviny 6.6.2010 - neuveřejněný příspěvek
Proč si lidé zvolili demagogii
Tak se nám začíná personifikovat nová vláda. Tak zvaně středopravá, i když VV, vydávající se za středovou stranu, každou další hodinu povolebního vyjednávání směřuje více a více doprava. Je jen otázkou času, kdy se napravo dostane úplně. Zdůvodnění si bez problémů najde, lze připomenout počínání Zelených, v předcházející vládě. Patrně ustoupí od svého programu též proto, aby jej mohla zachovat pro budoucnost.
Ale vraťme se k předpokládanému složení vlády. Bude-li opravdu takové, jaké se jeví z prvních náznaků, nelze než prohlásit, jak říkáme, my, ateisté, „Bůh buď milostiv České republice a jejím občanům. Nemá význam se zabývat jednotlivci, jsou obecně známí, neboť jsou v politice ve velké většině, ač sami v předvolebním klání odsuzovali politické dinosaury, skoro dvacet let. A jejich program se dá vyjádřit lapidárně, ať bohatí, respektive ti úplně nejbohatší, ještě více bohatnou, a je věcí střední vrstvy a chudých, jak se o sebe postarají. Stát tu není od toho, aby se staral o potřebné nebo námezdně pracující, ale aby zajistil a zabezpečil majetek těch nejbohatších. Sílu k provádění tohoto, v současné době, pravice má. Ať jsou to zákonodárné sbory, poslanecká sněmovna a senát, tak i v médiích.
Co ale považuji za horší, pravice dokázala prozatím, ovládnout i myšlení lidí, zejména mladých. A to způsobem, z kterého mrazí. Jednak dokonalým naplněním starého hesla, divi et impera. Rozdělením společnosti na mladé, kteří budou muset jednou zaplatit, co podle pravice staří socani prošustrovali. A pak nahrazováním schopnosti přemýšlet, slepou vírou, jednoduchými hesly. Popíráním a bráněním se jakékoliv možnosti srovnávání názorů, hledání řešení, diskusi o vzniku problémů a jejich řešení, volbě alternativ. Descartův slavný výrok, „pochybuji, a tedy jsem“, byl nahrazen přesvědčením, „v televizi mi to řeknou lépe, a pokud ne, tak to najdu na internetu“.
Je zarážející, když student vysoké školy nebo maturant prohlásí, že jim přednášející sdělí o ekonomice, „pokud to nechápete, tak tomu musíte věřit“. Nebo na připomínku k tomu, že za zadlužování státu může jen levice, aby si vyhledal tedy údaje ČSÚ o státním dluhu za jednotlivá léta a srovnal je s tím, kdo tehdy zrovna byl ve vládě, že nic hledat nebude, protože je to úplně jasné, a stav v roce 1989 už ho vůbec nezajímá, protože šlo o propagandu. Důchody by se měly snížit, zdravotnictví zpoplatnit, na studia si buď půjčí, nebo vydělá, ochrana zákoníkem práce překáží podnikání, posílání složenek k úhradě státního dluhu bylo v pořádku, Kalousek byl naším nejlepším ministrem financí, vždyť přece dostal medaili. To že je krize, je v pořádku, vždyť zase přijde konjunktura. To, že krizi zapírali, když už nastala, je také v pořádku, chtěli zabránit panice. Vzrůst kriminality je už řešen zvýšením trestů. Korupce bude řešena agentem provokatérem. Dinousaři musí jít z politiky pryč, ale jen někteří. Nějaké levicové kecy není ochoten poslouchat, natož číst. Atd., atd.. K tomu je nutné připočítat i takřka 40 % občanů, kteří k volbám nešli, protože to podle nich nemá stejně význam. Politika je svinstvo. Jeden politik je za 18 a druhý bez dvou za 20.
Příliš nevěřím, že by se v krátké době změnilo myšlení těchto lidí. Patrně vůbec ne do voleb na podzim. Opatření pravice nebudou ještě působit a masáž vědomí lidí médii nepoleví. Tak se podaří pravici provést některá opatření jednak v antisociálních opatřeních, jednak v další privatizaci a neúnosném zdražování, při zachování nebo snížení mezd a důchodů. Nastalá situace by mohla jednak část lidí probudit z letargie a části lidí ukázat, že ne všechno co ukazují v médiích a na internetu je pravdou. Bude však zapotřebí nejen ukazovat proč tomu tak je. Ale hlavně a především jak z toho ven. Sem bychom měli zaměřit všechno své konání. A počítat s tím, že náprava bude o to obtížnější, že ekonomika i legislativa je setrvačný proces, a jejich důsledky budou působit delší období.
Haló noviny 30.5.2010 - neuveřejněný příspěvek
Výsledkem voleb je už třetí utahování opasků
Volby, o kterých se předpokládalo, že budou pro levici málem procházkou růžovým sadem, levice prohrála. A to, vzhledem k dosavadní stálosti poslanců za ČSSD, takřka drtivě, neboť tzv. středopravé koalici chybí tři mandáty, aby měla ústavní většinu. Také to dává znát, aspoň v OVM na ČT 1 byl tento podtón ve vystoupeních jejích lídrů zřetelně slyšet. Poněkud trapné zde bylo vystupování pana Sobotky, o tom, že jsou nejsilnější stranou a jeho několik nabídek k utvoření koalice. Což nechápe, že je ČSSD považována za partnera jedině tehdy, když volby vyhraje a nelze ji obejít? Zaráží mě ale i zatimní reakce vedení KSČM, že se zase pro nás tak moc nestalo. Měli jsme 26 mandátů a máme je zase. Máme je ale v úplně jiné situaci, a o to jde. Jedině z čeho snad lze mít radost, je, že se v našem poslaneckém klubu objevily nové mladé tváře, a zvýšilo se procento žen. Jejich úloha a práce v nastávajícím období bude velmi těžká, a lze jim nejen přát, ale i pomáhat, pokud to bude možné, aby se dokázali s touto situací vyrovnat. Důvodů proč volby dopadly, jak dopadly, je řada. Neskrývané nepřátelství médií, kterým se zdařilo národu, zejména mladým lidem, vsugerovat, že za všechno nepříznivé v této zemi, zejména za státní dluh může levice, její rozhazovačnost v období konjunktury. Omezení přístupu levici do médií, zejména do televize. Umístění volebních spotů do času, kdy je nejen nikdo nesleduje, ale ani nemůže sledovat, protože jsou lidé v práci. A dávání prostoru lídrům pravice v různých pořadech, zařazovaných v nejsledovanějších časech. Buď jim, nebo tzv. nezávislým odborníkům. První vážné varování pak přišlo zveřejněním výsledků voleb středoškoláků. A ČSSD reagovala velmi nešťastně. Místo, aby se ptala, proč jen na některých školách, proč se zúčastnilo jen málo přes 50 %, a co ti ostatní, tak se snažila o zákaz zveřejnění. Dalším podařeným kouskem bylo vytvoření SPOZu. Nikdo Zemanovce nebral vážně, a oni získali málem 5 % a připravili tak levici o nějakých 9 mandátů, protože je pravicoví voliči rozhodně nevolili. Vznik nové strany TOP 09, kterou představoval pouze její bodrý předseda, aby se nemusili objevovat staří známí, kteří sem přeběhli zejména od lidovců a těžko mohli tvrdit, že jsou noví lidé, kteří s dosavadní politikou nemají nic společného. A nutno přiznat, že se to panu předsedovi závratně podařilo, a nikdo se již nesnažil příliš zjistit, jaký mají opravdu program, a jaký bude z něj dopad na lidi. Nejhorším co však levici mohlo potkat, a to i včetně KSČM, byla její bohorovnost a klid. Spoléhání se na výzkumy preferencí, které takřka do posledního dne před volbami ukazovali na její vysoké vítězství. ČSSD žila v představách, koho si bude vybírat, aby pro ni vláda byla co nejsnazší. KSČM žila v představě, že dojde k veliké koalici ČSSD a ODS, což zase není až tak nejhorší, respektive je to lepší než co nastalo. A tak po nedělním obědě jsme skoro nezastřeně byli seznámeni s tím, že nastane třetí utahování opasků. Snad se tam ještě nechá nějaká dírka udělat. Poprvé jsme je utahovali v letech 1990 až 92. Potom po až veleúspěšné privatizaci v roce 1997, dokdy se zdařilo pravici zbavit tento stát většiny jeho bohatství a nyní to budeme mít znovu. Je jen otázkou, kdy se začne z ohledu na podzimní volby. Nebo se řada odpudivých věcí může nechat udělat ještě úřednickou vládou, a pak něco málo vrátit zpět, a po volbách pokračovat. Nejhorší co by se mohlo stát, je, kdyby levice rezignovala nebo zůstala dál bohorovná. Slyšel jsem už i bohužel názory, když si to lidi tak vybrali, tak ať mají, co chtějí. Je jistě nyní málo důvodů k radosti, ale rozhodně není žádný důvod k pláči. Naši předkové říkávali, že žádný strom neroste do nebe. A myslím si, že ani ten pravicový ne. Heslo s lidmi pro lidi sice už trochu vyčpělo, ale mělo by se uplatňovat v novém obsahu. A při předvolebním speciálu, vždy ve středu, jsme měli možnost se přesvědčit, že většina našich poslanců se minimálně vyrovná svým rozumem, elánem a nasazením těm ostatním.
Haló noviny 1.5.2010 - neuveřejněný příspěvek
Ve dvaceti jsme také věděli všechno nejlíp
Zarazila mě zpráva o drtivém vítězství pravice ve volbách. Pak jsem zjistil, že šlo, řekněme o hru studentů středních škol na volby. Ale přesto jsem začal hledat podrobnosti, a skutečně studenti čtyř gymnázií své hlasy v průměru dali 42,5 % pro TOP 09, 19,9 % pro ODS, 10,1 % pro Věc Veřejnou a 7,6 % pro Českou pirátskou stranu. I když u ČPS si nejsem jist, zda se jedná opravdu o stranu pravicovou. Tedy dohromady 80,1 %, což je ústavní většina. Je faktem, že se této hry zúčastnilo jen 51,75 % studentů těchto škol. Nikde nebylo uvedeno, proč se nezúčastnila druhá polovina studentů. Zda nechtěla nebo nemohla. Z vlastních aktérů jsem slyšel pouze jednu studentku, která na otázku, „proč si myslí, že tyto volby dopadly takto?“, odpověděla, „že je to dáno patrně tím, že mladí jsou mnohem liberálnější“. A z jejího výrazu bylo znát, že to myslí upřímně a vážně. Nebudu rozebírat, která ze zvolených stran je opravdu liberální v celé šíři tohoto pojmu. Na tom, pro tento případ příliš nezáleží. Důležité je, že ta část studentů, která je volila, tomu patrně věří a myslí si, že rozhodla správně a dobře nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Dá se jistě všechno odbýt velmi jednoduše, že jsou oběťmi propagandy a neustálých útoků převážné části médií na levici. Demagogie jak představitelů tzv. nových neokoukaných stran, což zejména u TOP 09 působí velmi přesvědčivě. Tak náhlé očisty ODS, těsně před volbami a jejího hesla – sestavujte náš volební program s námi. Ale, to si myslím, by bylo zbytečné a bez užitku. Ptejme se raději těch mladších proč? A nezačínejme jim vzápětí vysvětlovat, jakou chybu dělají. Ptejme se raději dál, co chtějí a jakou cestou považují za možné k těmto přáním dojít. A jestli je to opravdu ten jedině správná a možná cesta, a zda ji představují ti, které nyní volili? A když budeme chtít vybuchnout nad nezralostí jejich myšlenek, připomeňme si, že ve svých šestnácti – devatenácti, jsme také věděli všechno nejlépe na světě. A kolikrát jsme si museli pak tzv. nabít nos, než jsme došli k poznání, že je to trochu jinak. A tak se raději ptejme dál a sdělme jim v rámci diskuse, ale jen v rámci jí, i náš názor. Aby jej zvážili jako jednu z alternativ, nikoli, aby jej brali za zjevenou pravdu. Mentorování a kazatelství se nám, a nejen nám, už jednou vymstilo.
Haló noviny 24.4.2010 - neuveřejněný příspěvek
Chápe mládež, že generace před nimi také něco vytvořily?
Shlédl jsem videoklip „Přemluv bábu, přemluv dědu“ od pana Zelenky v podání paní Issové a pana Mádla. Něco tak primitivního a ubohého, jsem dlouho neviděl, a to ani v reklamách. Pro ty, kteří toto veledílo neviděli, uvádím ve zkratce, o co jde. Protože staří lidé jsou senilní, je nutné, aby jejich vnoučata za nimi vyrazili, a pod pohrůžkou, že už k nim nebudou jezdit, je donutili volit pravici. Jinak tito hloupí staříci budou volit levici a ohrozí budoucnost těchto moudrých vnoučat. Proto, když staříci zvolí pravici, odmění se jim vnoučata tím, že za nimi přijedou jednou na víc, a to dokonce za své peníze, ostatní jízdy hradí patrně samozřejmě tito staříci, protože mají vnoučata rádi a jsou ochotni se jimi nechat vydírat. Videoklip je jinak prošpikován vulgaritami, obscénnostmi, hrubostmi ke staré generaci, a jak je obvyklé pomlouváním předpřevratové společnosti.
Rád bych věděl, zda jeho tvůrce a interpreti, ve videoklipu prezentovali svůj názor, nebo to byla jen otázka peněz či touhy po zviditelnění. Což si nejsou vědomi, že nebýt práce a úsilí předchozích generací, žili bychom dosud ve větvích stromů a báli se blesku a ohně. Dali si práci a věnovali čas tomu, aspoň trochu se seznámit s celkovými fakty o předpřevratovém režimu, který vzhledem k svému mládí mohou znát jen zprostředkovaně. Ví vůbec, že v roce 1989 patřila ČR mezi věřitelské země s dostatečnými finančními a měnovými rezervami, kdy výrobní prostředky byly převážně ve státním a družstevním vlastnictví, a z jejich zisku byly uspokojovány potřeby občanů této země. Samozřejmě ne tolik jak bychom si přáli, ale je tomu dnes jinak? A navíc jsme zadluženi, kam se podíváme, a ze, kdysi státního a družstevního majetku profitují jiní, kteří k němu přišli, řekněme, podivným způsobem. Co se týče vzdělanosti, doporučují jim se seznámit s průzkumy prováděnými pod patronací OSN, kdy naši žáci obsazovali tehdy některé z prvních pěti míst v matematice a fyzice. V současnosti jsme se dostali až do druhé desítky, a uvidíme, jak dopadneme v dalším desetiletí. Co se týče tvrzení, že nejlepší z našich občanů musili emigrovat, dovoluji si připomenout, že v tomto období byly našim, zde žijícím, občanům uděleny dvě Nobelovy ceny, a mimo ně mnoho dalších celosvětově uznávaných ocenění. Dále že Československé výstavnictví, film, kultura, ale i řada výrobních oborů, byly pojmy uznávané po celém světě. Ale hlavně, lidé se nemusili bát ráno vstát a jít do práce, k lékaři, jet na dovolenou, večer navštívit restauraci nebo kulturní představení atd. A tak by bylo možné pokračovat donekonečna, ale to už jsme daleko od zmíněného videoklipu.
Jan Werich odpověděl kdysi na otázku o hlouposti starých lidí tak, že prohlásil, „víte já si myslím, že starý blbec musel být i mladým blbcem“. A tak si říkám, že není třeba závidět některým lidem jejich stáří. Jediné, co mě na tomto videoklipu uspokojilo, bylo, že byl převážnou většinou, jak se říká průřezem politického spektra a nezávisle na stáří, lidí odsouzen. I když v některých případech rozpačitě a proklamovaným pochopením pro jeho některé části. A za další, dosud se žádná z pravicových stran nepřihlásila k tomu, že je jejím dílem nebo na její objednávku.
Haló noviny 23.4.2010 - neuveřejněný příspěvek
Volby jak za Rakouska
Novinky.cz v pátek uveřejnily, že zakladatel ODS a zastánce ortodoxního kapitalismu Miroslav Macek, přišel na svém blogu s originálním nápadem. Podle něj by mělo být volební právo přiděleno pouze lidem, kteří v České republice platí přímé daně. Těch je v zemi pouze jedna třetina, tedy nejméně v Evropě, upozorňuje Macek. A jen tato třetina lidí by měla mít hlasovací právo!“ Navrhuje tak, aby se možnost zvolit si zákonodárce omezila na ekonomicky aktivní osoby.
Znamená to tedy, že studující, nezaměstnaní, ženy na mateřské a pečující o děti, dlouhodobě nemocní a důchodci, pokud nemají žádný nemovitý majetek, z kterého by platili daň, by neměli volební právo. K tomu, že tito lidé přispívají státu placením nepřímých daní, to znamená nákupem zboží a služeb, kde jsou nepřímé daně zahrnuty do ceny, ať už se jedná o DPH nebo spotřební daň, by se nepřihlíželo. I když nepřímé daně jsou pro státní rozpočet daleko významnější než přímé. Zejména v posledních letech, kdy se daně z příjmu snižují a nepřímé daně zvyšují. Nevím, zda by dále pan Macek při přidělování volebního práva zohledňoval, zda volič přímé daně skutečně zaplatil nebo ne. Zda bychom do volební místnosti musili vedle občanského průkazu nosit i potvrzení od Finančního úřadu, že jsme daně řádně zaplatili. Nebo by jen stačilo, že jsme jejími plátci. Také mi není jasné, zda bychom volili podle bydliště nebo místa, kde daň platíme.
Jsem zvědavý, zda se tohoto nápadu ujme ODS nebo TOP 09, popřípadě Věc veřejná, či jiná pravicová strana. On ten nápad není zase až tak nový. Až do roku 1907 byl v našich zemích, stejně jak v celém Rakousku-Uhersku pro volební právo stanoven majetkový cenzus. Roku 1849 bylo zavedeno sice „všeobecné“ volební právo, ale zpočátku mohli volit jen ti, kteří odváděli aspoň 10 zlatých ročně daní, a později byl tento majetkový cenzus snížen na 5 zlatých. Jen doufám, že se nepůjde ještě dál do historie, kdy příslušníky sněmu byli buď svým narozením, nebo jmenováním od panovníka jen šlechta, preláti církve a později zástupci měst, kteří tvořili stavy. Mělo to zase výhodu, že se vůbec nevolilo. Patrně bychom se stali raritou nejen v Evropě, ale i na světě, a to už za to stojí. Hlavně, že by volební právo neměli nepohodlní. Pravicoví politici jsou opravdu zastánci občanských práv.
Haló noviny - 18.4.2010 - neuveřejněný příspěvek
V Afghánistánu stále dokola
V OVM na ČT1 se předseda senátu Sobotka pohoršoval kvůli neochotě poslanecké sněmovny zvýšit naši účast v Afghánistánu. Poukazoval přitom na obrannou politiku NATO, kterou tak ČR nenaplňuje. A mluvil o rekonstrukčních týmech, které musí mít bohužel ochranu, aby mohli Afgháncům pomáhat. Tak nějak jsem si při jeho slovech vybavil úsloví o krokodýlích slzách, nechci-li použít mnohem tvrdšího, případnějšího pro tento případ. Stačí si položit několik otázek, a odpovědět si na ně. Proč tam jsou naši vojáci? Protože jsme v NATO. Proč je tam NATO? Aby bojovali proti teroristům připravovaných Talibánem a proti Al-Kajdě a chránili rekonstrukční týmy. Co tam vlastně dělají rekonstrukční týmy? Cvičí policii a armádu, aby nastolili demokracii a pořádek a zúčtovali s Talibánem a Al-Kajdou. Kdo vyzbrojil Talibán a Al-Kajdu? Některé státy NATO. Proč je dřív vyzbrojili a nyní jsou proti nim? Protože původně Talibán a Al-Kajda bojovali proti SSSR a měli nastolit demokracii a pořádek a pak se to NATu nějak vymklo z rukou. Je ten boj úspěšný? Už mnoho let ne. Přinesl aspoň něco normálním lidem v Afghánistánu pro zlepšení jejich situace? Na to se dá těžko odpovědět nebo raději vůbec ne. A tak pořád dokola.
Lze vůbec odpovědět na tyto otázky? Pokud vzpomeneme dějin Afghánistánu, tak uvidíme, že tam žádná cizí vojska neuspěla, ať to byla Velká Británie nebo SSSR, či Turkové a další. Vždy to bylo jedině na určitou dobu a jednalo se pouze o část území. Jedinou výjimkou byl Čingischán, který zvítězil způsobem sobě vlastním, tím, že zemi zpustošil a vyhubil téměř všechno obyvatelstvo. Ale pomiňme vojenské hledisko, a ptejme se proč tam vlastně NATO, a tedy i my jsme. Odpověď NATO a pana Sobotky zní kvůli terorismu, který vyvrcholil událostmi 11. září. Jako by tento den byl počátkem všeho a před ním se nic nestalo. Aspoň takto je nám to vsugerováváno. Což je počátkem všeho pochybení. Hrůzný čin 11. září nebyl počátkem, ale důsledkem. Navíc lidé v Afghánistánu, běžní normální lidé s ním neměli nic společného. Proč tedy mají za něj trpět? Proč je jim podsouváno něco, o čemž většina z nich ani pořádně neví. Vždyť v Afghánistánu je přes 20 národností a na desítky kmenů, které žijí vlastním životem a podle vlastních pravidel. Proč je třeba, pokud připustím jen nejlepší úmysly, je nutit žít podle našich pravidel, kterým nerozumí. Navíc se dozvídáme, že omylem sem tam zabíjí vojska NATO nějakého civilistu. Dále, že korupce se neustále zvyšuje. Stejně se zvyšuje i plocha polí k pěstování narkotik, sílí odpor proti cizím vojskům, atd. Chybný byl začátek, vojenské řešení. Již při jeho počátku bylo na to poukazováno, ale bohužel rozhodující slovo měli ti, co všechno chtěli řešit silou v přesvědčení, že protivníka zlomí. Nepřipustili si, že vojenská přesila neznamená vždy vítězství. A, jak jsem viděl a slyšel dnes, tento názor, „pustit slona do porcelánu, on se s ním nějak srovná“, stále přetrvává.
Haló noviny - 18.4.2010 - neuveřejněný příspěvek
Na smlouvu raději s lupou
Shodou okolností se mi v pátek sešly, na první pohled, tři rozdílné věci. Výpis ze spořícího termínovaného účtu, nabídka úvěru od jiné banky a Halo noviny, kde na straně 8 byla uveřejněna opatření, kterými chce KSČM chránit občany před zadlužováním, lichvou a následnou exekucí. Jak je takový program potřebný, zjistil jsem při pročtení toho účtu a nabídky na úvěr. Ta slibovala půjčit 100.000,- Kč bez ručení a dalších podmínek, při splátkách, pro každého přijatelných, cca 400 nebo 800 Kč měsíčně. Kdo by to nevzal, když nezbytně peníze potřebuje, ale i když je tolik nepotřebuje a chce si jen zlepšit život nebo jej učinit krásnějším. Zarazila mě pouze na spodní části letáku takřka jeho nečitelná část, jíž jsem původně považoval za ozdobu. Naštěstí mám lupu, a při jejím použití jsem se dozvěděl, že se nejedná o ozdobu, ale další část informace. A to hodně podstatné. Jednalo se o úročení této půjčky, které se pohybovalo v závislosti na výši splátek od 13,5 do 19,5 % ročně. A tak, jen jak se říká přes palec, jsem si spočítal, kolik bych vlastně zaplatil, při půjčce nabízených 100.000,- Kč a splátce, dejme tomu 500,- Kč měsíčně. Vyšlo mi, že bych bance za půjčených sto tisíc, vrátil cca 236.000,- Kč. Tedy skoro dvaapůlkrát toho, co jsem si půjčil. Pokud si vzpomínám na hodiny dějepisu, tak ve středověku se považoval zisk větší než třicet ze sta za lichvu a trestal se smrtí. Pokročili jsme holt dál.
Obdobně jsem byl překvapen při seznámení s výpisem spořicího účtu. Můj vklad je úročen ve výši 0,1 % ročně. Tedy pokud bych měl uloženou částku 100.000,-, tak bych z ní získal na úrocích 100,- Kč za rok. I když se nejednalo o stejné banky, nelze absolutně srovnávat, za co půjčují a jak úročí vklady. Navíc je ještě z poskytnutého úroku srážena daň. Vzpomínám, jak v době před převratem, spořitelna úročila běžné vklady 2 % bez jakékoli srážky a daně a za celý vklad ručil stát. Termínované vklady byly úročeny 3% a 4%, rovněž bez poplatků a daně. Půjčky pro občana od spořitelny pak byly úročeny do 5 %, podle účelu půjčky. A přesto naše banky dosahovaly skoro 10 % zisku. Toto hospodaření naši noví představitelé prohlásili za neumětelství a po několika letech vlastního hospodaření, kdy se jim peněžní ústavy zdařilo přivést málem ke krachu, byly „prodány“ do zahraničí. Předtím samozřejmě byly z daní nás, normálních občanů oddluženy. Důvodem bylo, že musíme předat banky odborníkům, kteří nás naučí. A jak jsem výše uvedl, opravdu nás učí, že se nestačíme divit. A proto jsem byl rád, že v pátečních Halo novinách byl výňatek z programu KSČM ohledně této věci a nyní je třeba doufat a zároveň dělat pro to, aby KSČM měla ve volbách dostatek hlasů, a tím i mandátů k prosazení svého programu.
Haló noviny - 27.3.2010 - neuveřejněný příspěvek
Bezmezná zásadovost zelených
O co vlastně jde? Člověk se nestačí divit, jak strana zelených je dva měsíce před volbami, den po dni, zásadovější a ještě víc zásadová. Není to tak dlouho, co podal demisi ministr Dusík, údajně kvůli nedostatečnému projednání opatření na ochranu životního prostředí v elektrárně Prunéřov. Nyní je to ministr Kocáb. Ten zase kvůli nedostatečnému projednání náhrady za ministra Dusíka se stranou zelených. Tedy, stačilo nyní jen nedostatečné projednání věci, na které měla strana zelených zájem, a ona vládu opustila. Maně se nabízí otázka, zda je pro tuto stranu důležitější, zda je s ní jednáno nebo vlastní program. Vzpomeneme-li jejího účinkování v poslední politické vládě, tak se svého programu prakticky zřekla. „Jistě jen proto, aby tehdy v zemi odstranila politickou nejistotu a později mohla svůj program opět prosazovat.“ Aspoň tak nějak to její představitelé vysvětlovali. Jinak se běžnému voliči její jednání jevilo jako starost o ministerská křesla, funkce v parlamentu a snížení počtu poslanců k vytvoření poslaneckého klubu a získání další funkce.
Nyní najednou se stále hlasitěji strana zelených ozývá, a v podstatě v době, kdy už to nemá zásadní význam, její ministři podávají demise. Není to náhodou z touhy, za každou cenu být viděn, když už nemám co nového nabídnout? Minulé volby se nejvíce ve spojitosti se stranou zelených, aspoň v médiích mluvilo o napadení jejich kandidátky na poslankyni policistou. Máme letos očekávat něco obdobného?
Haló noviny 14.3.2010 - neuveřejněný příspěvek
Než vládu jen levice, raději pryč od programu
ČSSD uskutečnila svou programovou konferenci. Média z ní, jako obvykle mimo několika nepodstatných věcí, nepřinesla nic. Daleko více času věnovala kritice ČSSD pravicí, ale hlavně zdůrazňovala, že tato konference odmítla jakoukoli koalici s KSČM. Zdá se, že ČSSD směřuje ke stejné chybě, jak před osmi lety. Tehdy vyměnila levicové vítězství 111 poslanců za pravostředolevou koalici s těsnou většinou v parlamentu a ústup ve svém programu. Nyní počítá, aspoň dle svého prohlášení, buď se středolevou koalicí, nebo menšinovou vládou. Tedy s lidovci. Je otázkou, zda se lidovci vůbec dostanou do parlamentu, a pokud ano, tak v jaké síle. Chce tedy ČSSD vládnout zase se strachem, zda někdo přeběhne na pravici? Zatím se vždy někdo našel. Je si vědoma, že lidovcům bude muset v něčem ustoupit? Bude to v otázce smlouvy s Vatikánem nebo církevních restitucích? Nebo snad doufá v získání nadpoloviční většiny v parlamentu sama. Nevím, posuny této strany jsou stále méně čitelné a někdy připadá, že je již nejen opojená, ale přímo opilá ze svých posledních volebních vítězství ve volbách do krajů a senátu. To byla ODS také.
Levice může něco prosadit jedině, bude-li spolupracovat. Jinak dosáhne maximálně nějakých malých kosmetických úprav. ČSSD by si měla uvědomit, že pokud se ohlédneme zpět do minulého století, tak sice při pravicových pučích byli první na řadě komunisté, ale takřka hned za nimi následovali socialisté. Ať to bylo Německo, Itálie, Španělsko nebo později třeba Chile. Nakonec i u nás zastánci pravice nikdy nezapomenou jmenovat obě strany, které považují za pro sebe nepřijatelné.
ČSSD odůvodňuje své jednání, to znamená hledání svých spojenců pro vládnutí tím, že KSČM nemá koaliční potenciál. Uvědomuje si ale ČSSD vůbec, že pokud neustoupí po volbách výrazně doprava, nemá tento koaliční potenciál také. Chce tedy vůbec ještě prosadit svůj levicový program?
Haló noviny 13.3.2010 - neuveřejněný příspěvek
Staré v novém balení
Snad nemine den, aby nebyla zmíněna v médiích nová politická strana – TOP 09. Naštěstí pro voliče, aby nebyl jat nedůvěrou kvůli něčemu neznámému, má staré dobré tváře. Osoby, které je nosí, již v politice něco vykonali a dlouhá léta se jí živí. A tak se nám skoro obden zjevuje bodrý a šaramantní Karel Schvarzenberg, hýřící vtipem a lidovou mluvou. Pan Kalousek, zasypávající nás svými bonmoty a uvážlivým napomínáním, abychom šetřili a zase šetřili. A za nimi v záloze jsou třeba ministryně všeho možného paní Parkanová. Případně pan Severa vždy připraven vztyčit prst a zahřímat, třikrát a dost. A za nimi řada dalších.
Člověka maně napadne, znelíbila se establishmentu již ODS, tak jako lidem této země? Byla již neúnosná svou arogancí a neomaleností, zjevnou touhou po moci a nezastíraným autoritářstvím? Je potřeba mít napravo někoho, kdo aspoň na první pohled bude přijatelný a nebude dráždit voliče, již jen jak promluví?
Nevím, ale asi tak nějak to bude. Proč jinak by nám byla TOP 09 předkládána? A navíc jen v úhledném balení. Hýřící vtipem, omluvitelnými lidskými slabostmi jednotlivých politiků, nijak zvlášť se nezmiňující, co vlastně chce a hodlá prosazovat. O tom jsou jen nepatrné zmínky a ještě většinou v zákrytu za ODS. Ale vždy uvážlivě pronesené, bez osobních útoků, způsobem, že jinak to prostě nejde. Bohužel jde o staré věci v novém balení.
Haló noviny 5.3.2010 - neuveřejněný příspěvek
Koniáš vždy k dispozici
Čtení TV pohody, páteční přílohy Haló novin, mnou otřáslo. Respektive šlo o souhlasné vyjádření paní Žerbové s odpovědí pana Štíchy, že seriály ze 70. a 80. let by se vysílat neměly, protože se jedná o bolševickou produkci. Co řekl pan Štícha, nevím, ale patrně něco obdobného. Jistě zmínění paní a pán se považují za demokraty a lidi s kulturním rozhledem. Nevím, jak jsou staří, a jestli některá díla z těchto let viděli. Patrně ne, když je označují za bolševické. Netvrdím, že všechny seriály a inscenace z této doby bych rád shlédl podruhé. Ale řada současné tvorby se nehodí vidět ani poprvé. Připouštím však, že se může někomu líbit a proto věc řeším vypnutím televize, bohužel čím dál častěji. Doporučuji, aby to udělala i ta paní. Ale já si rozhodně nenechám brát taková "bolševická díla", jako jsou první díly Nemocnice na kraji města, Byl jednou jeden dům, Nezralé maliny, Vlak dětství a naděje, Jak přivést tatínka do polepšovny, Ikarův pád a třeba i 30 případů majora Zemana. Nenechám se ani zbavit výkonu takových herců, jako byli Menšík, Kopecký, Chudík, Hlaváčová, Pešek, Nedbal, Sovák, Růžičková, Brodský. Uvedl jsem jen několik inscenací a několik herců, ale patrně by mi nestačila stránka, kdybych si teď hned vzpomenul a uvedl všechny. Kdysi se pálily knihy, nyní se snad budou pálit filmy? Nebo za nás budou rozhodovat určití páni a dámy co můžeme vidět a číst.
Haló noviny 14.2.2010 - neuveřejněný příspěvek
Kdo jen věří, je často překvapen
Sdělovací prostředky nás nyní zahrnují vyjádřeními politických stran, zejména dvou největších, ve kterých chválí sebe a pomlouvají jiné. Protože jsem uposlechl doporučení, nevycházet ven kvůli smogu, měl jsem dost času, abych si aspoň prolistoval tyto výplody a porovnal je se skutečností.
K svému překvapení jsem se dočetl, že ODS za dobu své vlády přidala důchodcům v průměru cca 1.600,- Kč. Až dodnes jsem si myslil, že jde o valorizaci. Tedy dorovnání reálné výše důchodu vzhledem k inflaci, i když s ročním zpožděním, a tedy žádné zvýšení. Ale pan exministr Nečas to jistě musí vědět lépe. Stejně i jak se výše inflace počítá. Těch 1.600,- Kč představuje od roku 1996, kdy ODS se dostala k vládě, při proklamovaném průměrném důchodu cca 10.000,- Kč, něco přes 4 % ročně. Ten kdo chodí nakupovat, platí každý měsíc teplo, elektřinu, vodu, nájemné a léky, patrně dojde k jinému procentu. Bohužel do výpočtu inflace se zahrnuje i zboží, které občané, a zejména důchodci, buď nekupují vůbec anebo jednou za řadu let.
Ovšem hned jsem pookřál při pokračování v četbě, kde jsem se dozvěděl, že cílem ODS je, aby důchody byly vyšší o 20 %. Mé původní nadšení pominulo, když mi došlo, že se toho dá dosáhnout nejen zvýšením reálných důchodů, ale i pomocí inflace, a pak je to jen hra čísel.
Černé vidění posílila návštěva lékaře a lékárny, která mě stála 911,- Kč. Ale vzpomněl jsem slov jiného exministra Julínka a ulevilo se mi. Nevadí, že je to skoro dvakrát tolik co loni, pokud překročím limit, budou mi peníze vráceny. Nechal jsem si pro jistotu vystavit pokladní doklad. Když jsem mu konečně porozuměl, nálada mi poklesla na stejný stupeň, jaký ukazoval teploměr za oknem. Z částky, kterou jsem zaplatil, se totiž započítává na limit pouze 60,33 Kč, tedy necelých 7 % zaplacené částky. To nám pan exministr nebo jeho mluvčí, či nová paní ministryně zapomněli říci. Připouštím, že jsem nemusel dávat pozor a neposlouchal ani nečetl poctivě všechny projevy, které k této věci měli. Jen jsem si tak mimochodem vzpomněl na dobu před dvaceti lety, kdy byl důchod přibližně 60 % ze mzdy a v lékárně se platila 1,- (slovy jedna) Kč za recept.
Četl jsem dál, co ještě ODS slibuje a jak hodlá vše zařídit. Za prvé to jsou obstrukce, které mají zabránit, jak moudře uvádí poslanec Tluchoř, levici ještě více zatížit státní rozpočet a uplácet populisticky své voliče. Maně jsem vzpomněl zvýšení DPH, zrušení progresivní daně, zavedení stropu pro odvody na zdravotní a sociální pojištění, některá ustanovení zákoníku práce, bránění přijetí protikorupčních zákonů a zákonů o majetkových přiznáních. Z toho měli prospěch voliči, které strany? Napadlo mě, i že obstrukce zamezuje parlamentu pracovat, tedy té části parlamentu, která chce něco ještě udělat. A hned se vybaví předpisy o stávce, kdy stávkující mají nejen zakázáno bránit v práci těm, kteří chtějí pracovat, ale ani nemají nárok na mzdu po dobu stávky. Nelze ovšem obě věci považovat za totožné, ale jisté srovnání se přímo nabízí. Za druhé pak ODS nabízí ESO, tj. ekonomickou skupinu odborníků, která vše vyřeší a nás občany čeká prosperující budoucnost. Ještě je v paměti nejen NERV, ale i sliby dřívější, které máme v paměti a není třeba je rozvádět. Dají se shrnout do hesla bohatí občané a bohatý stát. Co z toho zůstalo. Několik jedinců velmi bohatých, skupina lidí držících se stále křečovitěji dosud nad vodou a většina lidí žijících ze dne na den, stále více se zadlužujících a zadlužený stát. A nejen to. Daleko horší je, že se stále více likviduje vše, co přinášelo této zemi bohatství a prosperitu. Ať se jedná o um lidí, průmysl nebo zemědělství. A my máme nyní před volbami uvěřit těm, kteří toto vše způsobili?
Haló noviny 31.1.2010 - neuveřejněný příspěvek
O klasicích jen co se hodí
V tomto týdnu máme dvě kulturní výročí. 105 let od narození Jana Wericha a 190 let od narození Boženy Němcové. V pořadu "Kalendárium" jich vzpomněla ČT 1 způsobem sobě vlastním. O Werichovi jsme se dozvěděli, že s Voskovcem napsali Vestpocket revue, před válkou emigrovali do USA. Odtud se vrátil jen Werich a v představení, Divotvorný hrnec v roce 1950, dal najevo, jak toho lituje. O jeho ostatní tvorbě jak před válkou, tak až prakticky do jeho smrti v roce 1980 nic. Asi proto, že jeho tvorba byla sociální a protifašistická. Snad, že i v době po roce 1948 obdržel řadu ocenění jak domácích tak zahraničních, nebo právě proto. Film Hej rup se promítal v televizi, pokud mě neklame paměť, po převratu v roce 1989 jen jednou, a to se pak stalo terčem útoků jak je možné takový film promítat. Jako obvykle, jsou vzpomínány pouze jeho vyjádření vytržené z kontextu a dnešním mocipánům se hodící. Werich byl jistě kritik nešvarů, které předpřevratový režim měl, ale rozhodně nebyl pravičák. A proto jen tak krátká vzpomínka.
A u Němcové bylo její připomenutí odpovídající snad nejposlednějšímu bulváru. O její tvorbě, o zušlechťování jazyka a zápase o něj, o češství, o právu i těch nejbědnějších na šťastný život, nic. Jen jestli byla nemanželskou dcerou kněžny Zaháňské nebo její sestry Dorothey a jak byla či nebyla krásná. Opravdu připomenutí nezapomenutelných postav naší kultury v dnešním duchu.
Haló noviny 26.1.2010 - neuveřejněný příspěvek
Blbá nálada není z daní, ale z nepořádku
V úterý, v pořadu Primy fakta, si notovaly paní redaktorka Tachecí a socioložka paní Šiklová. Budiž, každý má nějaký názor a je nutné jej respektovat. Co je ale moc, to je moc. Mohl mě tak zvaně vzít prcek, když došly na závěr pořadu k tomu, jak levice rozhazuje a zadlužuje své potomky. Korunu tomu dala paní socioložka Šiklová, která vysvětlila vše využíváním lidské závisti a vyslovila přesvědčení, že kdyby se důchodcům vše řádně vysvětlilo, jistě by svá vnoučata nechtěli zadlužit. Nepřímo tak nabádala, volte pravici, respektive zelené, za které kandiduje.
K tomu bych měl toto. I já jsem důchodce, a byl bych rád, kdyby se moje vnoučata měli lépe než já. Z toho důvodu volím levici, tedy KSČM. I já považuji třeba 13 důchod za nesmysl, není žádným systémovým řešením, jen jakousi úlitbou. Ale to je jen jedna podružná věc. Za daleko horší věc považuji tzv. rovnou daň, neplacení nemocenské vůbec nebo ve snížené míře, prodlužování věku odchodu do důchodu, odstraňování garancí státu za důchod, vydání důchodového pojištění soukromým firmám atd. Nechci připomínat, jaká část státního majetku se promrhala nebo nechala rozkrást. Ani to, že odvody na důchodové zabezpečení se nevedly ve zvláštním fondu, odděleně od státního rozpočtu, ve kterém bohužel se rozplynul veškerý jejich přebytek za předchozí léta.
Co se týče té věčně připomínané závisti. Lidé, normální běžní lidé, nezávidí tomu, kdo má víc, pokud má tyto peníze zaslouženě. Ale právem jsou naštvaní, když někdo k penězům přijde krádeží, podvodem nebo tunelováním, a nic se neděje. Mám vlastní zkušenost, kdy v produktivním věku jsem byl v daňové skupině se sazbou 25 % nebo 32 %, jak který rok. S odvody na sociální a zdravotní to činilo okolo 50 % ze zisku. Netvrdím, že bych hořel nadšením, když jsem tyto peníze odváděl. Ale považuji progresivní zdanění za spravedlivé a je nutné dodat, že tyto vyšší daně se platily až z částek převyšujících příjem základní a vyšší, z těch nižších příjmů se platilo stejné zdanění jako ti, kteří měli jen tento příjem. Nikdy mě pak nenapadlo utíkat ze země do daňových rájů, jak se obecně tvrdí, že všichni s většími příjmy nemyslí na nic jiného. Chtěl bych připomenout, že již třetí rok máme rovnou daň, a podle zpráv odešlo nyní do tzv. daňových rájů asi 2000 firem. Proč asi? Rovněž jsem se nesetkal s tím, že by mi nebo někomu s ještě vyššími příjmy, někdo záviděl. Bylo to za podmínky, jak už jsem uvedl, že nabyté peníze byly získány poctivě.
Nejen každý rozumný podnikatel, ale i občan si uvědomuje, že od státu potřebuje řadu věcí, které prostě soukromě nelze zajistit. Minimálně je to ochrana, spravedlnost, infrastruktura, dosažitelnost práva a zabezpečení rovných příležitostí. Pokud toto bude v pořádku, pak ze společnosti zmizí tzv. blbá nálada a naštvanost. A k tomu nás nepřivedou nesmyslné řeči o tom, co zavinila vše levice, když jsme si měli možnost užít vládnutí pravice také. A proto bych doporučoval všem věrozvěstům a hlasatelům nezměnitelných pravd, ať si přečtou své projevy a volební sliby od roku 1989. Možná pochopí, proč vlastně jsou lidi naštvaní.
Haló noviny 26.1.2010 - neuveřejněný příspěvek
Lid má právo volit, establishment právo výsledky upravit
Při poslechu dnešních zpráv o schůzce prezidenta Klause s bývalým sociálním demokratem Milošem Zemanem ve mně zatrnulo. Údajně se shodli na nutnosti změny volebního systému. Prakticky od minulých voleb jsme přesvědčováni o nutnosti, přímo nezbytnosti této změny. Tu je navrhován jiný koeficient přepočtu hlasů, jindy zase přidání mandátů vítězné straně, pak lichý počet poslanců nebo změnit i ve volbách do Poslanecké sněmovny poměrný systém na většinový. Zastřeně jsme přesvědčováni sdělovacími prostředky, že nejlepší by byl systém dvou stran, které by se střídaly u moci.
Důvodem je, že představitelé největších politických stran se nedokážou nejen dohodnout mezi sebou a s ostatními politickými stranami, ale odmítají respektovat vůli voličů projevenou ve volbách. Měli by si zase přečíst ústavu, zejména články 2, 5, 6 a 18. Zjistili by tam, že žijí ve státě, kde aspoň formálně je zdrojem veškeré státní moci lid, rozhodování většiny dbá ochrany menšin a volební právo všech voličů je rovné. Tedy žádný hlas, ať je daný ve prospěch jakékoli politické strany, nemůže mít větší váhu než jiný hlas. A nikde tam nenajdeme, že aby si mohli politici vládnout, jak chtějí a potřebují, mohou si upravit tu ústavu, tu zákon o volbách, jindy zase prohlásit některou stranu za nestátotvornou nebo nedemokratickou, najmout si přeběhlíky atd. Je stále zřejmější, že vůle voličů je až to poslední, že daleko důležitější je přání a rozhodnutí někoho zcela jiného. A proto neustálé prosazování, ať zastřené nebo veřejné, změny volebního zákona.
Přijmeme-li jejich úmysly, můžeme se pomalu začít loučit s demokracií, s tím, že aspoň jednou za čtyři roky si může běžný občan vybrat toho, kdo mu bude vládnout. Hlasy, které by měly být přidány vítězné straně, jí určitě usnadní prosazování jejích zájmů nebo zájmů skupiny, kterou zastupuje. Co však přinese občanovi? Zejména těm občanům, kteří budou volit jiné strany. Pouze znevážení jeho vůle. Výsledkem pak je a bude stále nižší účast při volbách a možná o tom to je. Aby ti nespokojení k volbám nešli, protože pro ně nebude mít účast žádný význam.
Většinový systém máme zatím do senátu. Volební účast o něčem svědčí. Za chvíli bude pomalu stačit, aby měl kandidát do senátu početnější rodinu. Jen její účast mu při stále klesajícím počtu voličů, zajistí zvolení. Další nevýhodou tohoto systému je, že vůbec nemusí zvítězit politická strana, která dostane nejvíce hlasů. Jen pro malou ilustraci. Představme si území, kde jsou tři volební obvody a kandidují tři strany A, B a C. V prvním volebním obvodu dostane strana A 37 %, strana B 35 % a strana C 28 % hlasů. Do parlamentu se tady dostává strana A. Ve druhém obvodě dostane strana A 30 %, strana B 34 % a strana C 36 %. Do parlamentu se tady dostává strana C. A ve třetím obvodě dostane strana A 35 %, strana B 34 % a strana C 31 %. Do parlamentu se tady dostává zase strana A. Sečteme-li pak hlasy na celém území pak má strana A celkem 102 bodů, strana B 103 bodů a strana C 95 bodů. Tedy na celém území vyhrála strana B, ale v parlamentu nebude mít nikoho. Že to není zcela vymyšlený příklad, svědčí např. předminulé volby amerického prezidenta, kdy Busch měl o půl milionů hlasů méně než AlGorre, a přesto se prezidentem stal on.
Změnu volebního systému, respektive jeho zbavování zásady rovnosti každého hlasu, zdůvodňovat potřebou stability vlády, lze považovat za licoměrnost. Stabilní bude ta vláda, která bude mít důvěru občanů, protože bude vládnout v jejich opravdovém zájmu, zájmu většiny těchto občanů. Pokud tak vládnout nebude, tak žádné přepočítávání hlasů, změny systému ať volebního či politického, kupování přeběhlíků, jí na dlouhou dobu nepomůže.
Haló noviny 10.9.2009 - neuveřejněný příspěvek
Poslanec může poplivat svůj program, ale nesmí mu být zkrácen mandát
Je něco divného ve státě Českém. Poslance, který poplive vše, co sliboval voličům, není možné odvolat. Poslance, kterému hrozí újma ztráty několika platů, je třeba chránit a to, ať to stojí co to stojí. A to v době krize, kdy statisíce lidí neví jestli ještě zítra půjdou do práce a přinesou výplatu. Kdy hrozí další zdražování potravin, energií, nájmů a dalších základních potřeb prostřednictvím zvýšení DPH. Aspoň tak se mi jeví rozhodnutí Ústavního soudu dne 10.9.2009. A nemohou to změnit žádná odůvodnění, ať mají kolik desítek stran. A vůbec je zavádějící výklad, že prvotní příčinou bylo vyslovení nedůvěry vládě. Nemá na to snad poslanecká sněmovna právo, neřku-li přímo povinnost pokud vláda nefunguje tak jak má, tedy zabezpečovat prospěch občanů.
Řada politiků se vyjádřila, že je rozhodnutí soudu třeba respektovat. Je to jistě pravda tehdy, je-li rozhodnutí soudu v souladu s ústavním pořádkem a právními předpisy. Je tomu v tomto případě? Řada právních teoretiků a profesorů právnických fakult se vyjádřila, že Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o ústavě a ústavních zákonech. Pouze o zákonech a právních předpisech mimo ně a dále rozhodnutích exekutivy atd. A také, když si přečteme ústavu a zákon 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, nenajdeme tam ustanovení, které by k tomuto rozhodnutí tento soud opravňovalo. Tedy rozhodnutí je nejen obsahově, ale i formálně chybné. Na tom nic nezmění výroky typu "poslanci si dělají co chtějí", "předčasné volby mohou ohrozit ČR", "byla zachráněna demokracie" atd. A podivné je i, že některá média uveřejnila rozhodnutí hodinu před jeho vyhlášením.
Je pravdou, že ústava není dokonalá. Tou není žádná ústava na světě. Proto se čas od času mění. Vždyť kolik dodatků má jen třeba ústava USA. Je pravdou, že je lepší a právně čistší, pokud dodatek má dlouhodobější platnost a není jen pro jedno opatření. Ale není to v rozporu s ústavou. A pak ústavní zákon o rozpuštění poslanecké sněmovny nebyl prvním, který byl přijat jen pro jednu příležitost. Marně se ptám, proč to nevadilo tehdy a proč nyní ano. A tak se ptám – v čí prospěch a neodvažuji si odpovědět. Ústavu je třeba změnit a to tak, aby nebylo možné, že si některá ze tří základních mocí, tj. zákonodárné, výkonné a soudní bude osobovat více pravomocí než skutečně má. A to se, myslím, nyní stalo.
Haló noviny 19.6.2009 - neuveřejněný příspěvek
Zanechte všech nadějí
V pátečním pořadu Rodinné finance na ČRo 2 nám úplně vážným hlasem vysvětloval přizvaný odborník, jak to bude s důchody lidí narozených po roce 1967. V kostce řekl, že tito lidé nemohou spoléhat na nějakou pomoc státu a budou plně závislí na tom, co si během let u té které pojišťovny našetří. Přiznal, že pro některé to bude obtížnější, ale hned dodával, když si budou počínat rozvážně a moudře tak vyjdou. Zároveň nepřímo přiznal, co se dál vedle toho připravuje, když prohlašoval, že z počátku důchodu se budou moci lidé věnovat svým koníčkům, protože náklady a platby na léky a lékařskou pomoc přijdou až ve vyšším věku. Pak přišla řada na dotazy diváků, kdy se jeden z posluchačů ptal, co se stane, když později přijde krize a co s inflací. Za vydatného sekundování redaktora zažertoval, že pokud nedojde k socialistickému převratu tak se nic nestane a s krizí i inflací je nutné počítat. V podstatě jsme se dozvěděli, ono se to nějak vyřeší.
A tak mě napadlo si vzít tužku a papír a trochu si započítat. Vezměme si běžnou rodinu okolo 30 let s dvěma dětmi, která má takřka průměrný příjem. Pobírá tedy čistého celkem kolem 30 tisíc měsíčně. Koupila si menší byt a protože naštěstí něco našetřila předem a něco dostala od rodičů bude na ten byt splácet jen kolem 10 tisíc měsíčně po celý produktivní život. Na topení, vodu, elektřinu, odpady a opravy bude platit kolem 5 tisíc měsíčně. Zbývá jim tedy přibližně 15 tisíc měsíčně na jídlo, ošacení, kulturu, dopravu atd. Pokud budou hodně šetrní, snad dokáží, aby si mohli každý platit starobní pojištění 1.000,- Kč měsíčně, se státním příspěvkem tedy 1.150,- Kč. Pak do důchodu, za 35 let, naspoří každý při úroku cca 1 až 2 % částku přibližně 600 tisíc Kč. Pokud by se dožili 80 let, mají kolem 3.500,- Kč důchodu každý měsíčně. Pokud by byla inflace jako posledních 20 let, tak tato částka stačí sotva, jak se říká na chleba s vodou. Přitom celých 35 let se budou třást strachy, zda inflace nebude ještě větší, jestli jejich pojišťovna nezkrachuje, z čeho zaplatí pokud přijdou o zaměstnání nebo jejich děti budou nadané a půjdou na studie, zejména pokud střední či vysoká škola bude mimo jejich obec, atd.
A to je příklad lidí s průměrným platem, na který 70 % zaměstnanců nedosahuje. Dále pravice pořád vede boj, aby nebyly žádné záruky a omezení pro pojišťovny zabývající se starobním pojištěním, aby nebyl státní příspěvek, což výhled na poskytnutí nějaké částky za takovou dobu zhoršuje. Myslím si, že se při těchto pořadech zneužívá určité lehkomyslnosti lidí, toho, že nepovažují za nutné o slovech těchto odborníků a jim podobných politiků přemýšlet. Vždyť reklamní slogan pojišťovny "Chci do penze milion" zní tak lákavě, milion jsou přece velké peníze. Zůstává však otázkou jak pro koho, na jaký účel a na jaký čas a kdo skutečně bude mít z tohoto pojištění profit.
Haló noviny 18.6.2009 - neuveřejněný příspěvek
Lépe strašit, než nabízet program
Dnes předseda ODS Topolánek vyzval pravici ke sjednocení, respektive ne ke sjednocení, ale aby volila ODS. Jinak hrozí, jak varoval, nebezpečí nejen vítězství levice, ale přímo nástupu komunismu. Nestačím se divit, ještě minulý týden dávaly "nezávislé průzkumy" preference ve prospěch ODS přes 30 % . V neděli jsme se pak dozvěděli, že nové pravicové straně TOP 09, která ještě není ani registrovaná, by dalo svůj hlas 39 % voličů. Takže spolu dohromady mají jen tyto dvě strany kolem 70 %. Nebo, že by nezávislé průzkumy nebyly až tak nezávislé? Proč předseda Topolánek nezískává voliče programem své strany. Obává se snad, že by si mohli vzpomenout na sliby před třemi léty a co z nich pak bylo. Nebo je její program přitažlivý jen pro někoho. Předpokládám, že asi tak nějak to bude. A tak jako vždy, když pravice cítí, že nemá běžnému voliči co nabídnout, začne ho varovat před nebezpečím, které mu hrozí, pokud bude volit jiného než je. A patrně naše veřejnoprávní a nezávislá média, aspoň takové mají být podle zákona, se vehementně přidají. Ne, nebudou rozhodně srovnávat programy stran. Ani nedají příležitost, aby snad tyto programy mohli představitelé jednotlivých stran popřípadě hnutí vysvětlit či obhájit. Ani nebudou srovnávat statistické údaje třeba za posledních 30 let. Budou hrozit, varovat a přisuzovat současné KSČM všechny nedostatky, omyly, ale i zločiny minulosti. Bez ohledu na to v jaké době, při jakých souvislostech k nim došlo, a že se KSČM od věcí, které byly opravdu zločinné nebo v rozporu s běžnými standarty, distancovala. Asi nám nezbude nic jiného než si na to zvyknout, ovšem smířit se s tím nemůžeme, a když to nepůjde jinak, tak s lidmi musíme hovořit o těchto věcech sami.
Haló noviny 3.5.2009 - neuveřejněný příspěvek
Je třeba změnit ústavu, voliči zase zklamali
V otázkách VM vystoupil premiér v demisi Topolánek, jako obvykle samojediný. Nevím, proč má tuto výsadu, anebo ho tak chrání objektivní a vyvážené ČT 1, aby nemusil odpovídat na nepříjemné otázky spoludiskutujících. Moderátor mu je rozhodně nedával. Ale nechť, zvykáme si na horší věci. Zaujala mě však jeho odpověď ohledně přípravy nového zákona o volbách. Zkráceně vyjádřeno, prosazuje počet 199 poslanců a návrat ke skutečně rovnoměrnému rozdělení hlasů. Odmítá návrh KSČM o odvolatelnosti poslance Nejvyšším správním soudem, pokud by poslanec hlasoval v rozporu s programem strany, za kterou byl zvolen. Jako obyčejně se odvolává na to, že poslanec má hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale což do voleb podle těchto zásad poslanec nejde? Tedy, slibovat svým voličům může cokoliv a odpovědný za to není?
Haló noviny 1.11.2008 - neuveřejněný příspěvek
Je třeba stále nacházet čerta
Minulý týden podalo 30 senátorů vládě a nejvyššímu správnímu soudu návrh na zrušení KSČM. Takřka na den se jim to povedlo k 70-tému výročí zákazu KSČ pomnichovskou vládou. Historie se však neopakuje vždy úplně stejně. KSČM není KSČ a současný režim, aspoň doufám, je stále převážně demokratický a soudy jsou vázány ústavou a zákony. Jak uvedl senátor Štětina, který se nejvíce o tento návrh zasloužil, v sobotním vysílání rádia, důvodem zrušení KSČM je, že uznává stále učení Marxe a Lenina. Leninův "Stát a revoluci" nazval v tomto pořadu dokonce praktickou příručkou terorismu. Mám dojem, že buď tuto knihu nečetl nebo špatně. Pokud si já vzpomínám, je kniha převážně zaměřena na odumírání státu, jeho orgánů a jejich nahrazení samosprávou. Vůbec se mi zdá pan senátor nedůsledným. Proč například nenavrhl zrušení Velké Británie, kde před několika lety vybrali Marxe za největšího myslitele světa. Především však mám za to, že jde o honbu na čarodějnice.
Vždy, když je nějaký režim neúspěšný a své neúspěchy nedokáže rozumně zdůvodnit, najde si nějaký zástupný problém. Zejména v době, kdy lidé, respektive voliči, neboť o ty jedině jde, prozřou a chtějí svými hlasy přivodit změnu. A to i přes soustavnou propagandu chrlenou na ně denně většinou médií a peníze, které tato propaganda stojí. Pak se rychle hledá něco, na co je buď možné všechny neúspěchy svést nebo proti čemu je třeba bojovat. Kdysi to byli peklo a čert, později kacíři a čarodějnice, v poslední době socialisté a komunisté. Už ani nezáleží na výsledku této honby, ale hlavně na odvrácení pozornosti od podstatných věcí. Hlavní je odvrátit pozornost od reforem, radaru, zdražování a stále větší sociální nejistoty. Od toho co se před 18 lety slibovalo a co tehdy mnozí uvítali a uvěřili tomu.
Haló noviny 10.10.2008 - neuveřejněný příspěvek
Před úpadkem chránit banky, ne továrny
Sklárnám nemůžeme pomoci. Brání nám v tom předpisy EU, pravidla tržního hospodářství a bůh ví co ještě. Aspoň to slyšíme od naší vlády. Je to zajímavé v době, kdy nejen EU, ale takřka celý svět dává peníze do bank, kam jsme je nakonec i před několika lety dávali i my. Proč do nich to jde a do podniků, které vytvářejí hodnoty, to nejde. Proč tam dostávají lidé, kteří se podíleli na jejich pádu, zlaté padáky? A proč tu, lidé, kteří dělali poctivě svou práci, nedostanou nic nebo jen část své mzdy? Na trhu o jejich výrobky není zájem, slyšíme stále stejnou odpověď. Byl jsem někdy v červnu ve sklárnách v Rapotíně na exkurzi a neměl jsem z ní hezký dojem. Ve sklárnách se sice ještě vyrábělo a člověk musel obdivovat šikovnost a umění sklářů. Ale, bohužel bylo tu jedno velké ale. Jen do konce letošního roku, sklárny jdou do konkurzu. "Nemáte odbyt", nesměle jsme se ptali. Ale máme, zněla odpověď a skutečně u všech výrobků připravených k prodeji byly vypsány dodací listy a nejen k nám. Ale koupilo nás pět lidí a rozhodli nás zavřít. To byly sklárny v Rapotíně a nyní následují další. Sklárny, po několik staletí pýcha českého umu, fantazie a zručnosti. Vzpomněl jsem si, jak, když jsem byl ještě kluk, jsem četl 20000 mil pod mořem od Verna. A tehdy jsem byl nesmírně hrdý, když Verne popisoval kajutu kapitána Nema jako nádhernou místnost vybavenou českým sklem. Podobně hrdý jsem byl při návštěvě uměleckého muzea v Chicagu, když jsem slyšel jednu starší Američanku volat na manžela, ve volném překladu "pojď honem sem, tady je to české sklo". A tak nevím, proč tuto a takovou vládu máme a pro koho vlastně je. Vždyť, kdyby věnovala záchraně skláren aspoň část úsilí a peněz, které třeba věnuje postavení radaru USA u nás, mohly by sklárny dál vyrábět. Nedávno to byla Poldina huť, první a pak jedna z několika, která vyráběla ušlechtilou ocel pro léčebné úkony. Pak cukrovary, o kterých jsme se ještě před nedávnem učili, že jsou vlajkovou lodí českého potravinářského průmyslu a že každý třetí na světě je české výroby. Nyní sklárny a nevím co další bude následovat. Máme skutečně naší, českou vládu, starající se o zájmy lidí, kteří zde žijí?
Haló noviny 11.2.2008 - neuveřejněný příspěvek
Proč?
Měl jsem to štěstí, či spíše neštěstí, že jsem mohl sledovat prezidentskou volbu. Bylo to něco strašného, zejména pokud jde o to, jak největší část celých voleb byla věnována, ne tomu, kdo by mohl být lepším prezidentem, ale jak zvolit toho svého kandidáta. Nepřestával jsem se divit ODS, jejíž poslanci a senátoři se zaklínali demokracií a svobodou svědomí, obviňovali ostatní ze všeho možného a jak maják v bouři stáli proti ostatním 4 stranám, jestli volit tajně nebo veřejně. Rychle zapomněli na svá tvrzení jindy, že politika se má dělat tak, aby lidé věděli, co který politik chce. Pak ostatním vyčítali odhlasované ukončení, ale zapomněli na to, že několikahodinové jednání o tom jak volit, rozpoutal jejich poslanec Benda a prodlužovali jej oni svou urputností. Trapnost umocnily projevy premiéra v němž svatořečil prezidenta Klause za živa a zmatený projev senátora Mejstříka. Dovršením pak bylo vyjádření premiéra Topolánka po rozhodnutí o tajné volbě, snímané televizí v sále a jednání ministra Langra s ministrem Bursíkem uveřejněným večer v televizních zprávách.
Nakonec bych se chtěl vyjádřit k návrhu dalších kandidátů na prezidenta od KSČM. Nevím co stranu k tomu vede. Chtěl bych však připomenout volbu prezidenta z roku 1935. Tehdy KSČ volila prezidentem E. Beneše, i když nebyl jejím kandidátem, ale šlo o to zabránit nástupu krajní pravice a myslím si, že v obdobné situaci jsme i nyní.
